Březen byl bohatý na události na Blízkém východě podobně, jako každý jiný měsíc. Ty nejžhavější se týkají Izraele a Saúdské Arábie.

Izrael prožívá předvolební kampaň v plném proudu a premiér Benjamin Netanjahu bojuje k svůj mandát, který dostal povážlivé trhliny zejména kvůli obviněním z korupce a podezřelým platbám kolem jeho ženy Sáry, která, pro českého čtenáře, je něco jako atraktivnější a inteligentnější verze Marty Gottwaldové. Přesto je ovšem tématem číslo jedna zahraniční a bezpečnostní politika.

Ve střední Evropě člověk snadno zapomene na to, jak nesamozřejmé je žít v mírumilovné, klidné a bezpečné zemi, jakož i to, jak naše starosti mohou být vlastně malicherné. Jedním z hlavních důvodů, proč Britové před brexitovým referendem otázku Severního Irska podcenili je fakt, že naše moderní společnost (platí to i pro Česko) odvykla tomu, že běžný člověk je tvor, který umí být iracionálně, sadisticky zlý, když k tomu dostane příležitost. A že mír není samozřejmost. S mojí ženou Aniou proto cestujeme na místa, kde by se dalo napětí krájet a kde posloucháme, co nám k věci mohou říct místní lidé.

Nejkrvavější části konfliktu v Severním Irsku se říká The Troubles („Nepokoje“, „Problémy“). Začal ve městě, které dodnes nemá jeden název a kde samotné nazvání města určitým způsobem působí jako rozbuška.

V západní části Severního Irska, na řece Foyle, je město, kterému unionisté říkají Londonderry a republikáni Derry (irsky Doire). Hranice s Irskou republikou je velmi blízko, od centra města je to po silnici zhruba sedm kilometrů; v této části Severního Irska tvoří hranici právě řeka Foyle s jedinou výjimkou, a tou je právě město (London)Derry, které je pod britskou správou celé. Zatímco východní část města je unionistická, západní část je republikánská.

Vyjednávání o Brexitu jsou přehlídkou absurdní nekompetence Westminsteru, která může – člověku, co v tom nemusí žít – posloužit jako zábavný seriál na dlouhé zimní večery, ale jak se blíží 29. březen, kdy má Velká Británie z Evropské unie vystoupit, začíná povážlivě doutnat jeden z nejhorších konfliktů našeho kontinentu – Severní Irsko. Téma je to natolik závažné, že protentokrát uděláme výjimku a opustíme na jeden týden Blízký východ, abychom si připomněli, oč v konfliktu jde a co je v sázce.

Na Blízkém východě je už opět – i politicky – horko. Konec února se nesl ve znamení velké cesty saúdského korunního prince a de facto vládce země Mohammeda bin Salmána po Asii, eskalace konfliktu o Kašmír mezi Indií a Pákistánem, utužování vztahů mezi Izraelem, Egyptem, Saúdskou Arábií a jejími spojenci a dalším jiskřením mezi Izraelem a jeho hlavními oponenty: Íránem a jeho prostředníkem v Libanonu – hnutím Hizballáh.

Za poslední měsíc se stalo několik důležitých událostí, které pohnuly regionem. Nejdůležitější je včerejší bezpečnostní konference ve Varšavě, kde se setkali ministři zahraničí USA, zemí Visegrádské čtyřky, Izraele Saúdské Arábie a jejích spojenců – a to včetně Kuvajtu. Tématem je, jak bránit imperiálním ambicím Íránu.

Na konferenci je nejzajímavější účast jednotlivých států: konference má evidentně sloužit k upevnění vztahů USA se zeměmi Visegrádu, na které se Trumpova administrativa začala po letech opomíjení této vazby zaměřovat a k posílení protiíránského spojenectví, které vzniká po různých osách mezi USA, Izraelem, Egyptem, Saúdskou Arábií a jejími satelity.

Stát Izrael čekají letos 9. dubna předčasné volby, které vypsal premiér Benjamin Netanjahu. Pozadí tohoto rozhodnutí je ovšem hlubší než jen konflikt mezi premiérem Benjaminem Netanjahuem a exministrem obrany Avigdorem Liebermanem kvůli loňskému příměří s teroristickým hnutím Hamás, které vládne Gaze, poté co na Izrael vystřelilo přes čtyři sta raket během dvou dní.

Je i hlubší než premiérův konflikt s předsedou ortodoxní strany Židovský domov Naftalim Bennettem o uvolněné křeslo ministra obrany či povinnost studentů ješiv sloužit v izraelské armádě. Jde totiž ve velké míře o charakter Izraele jako takového a jeho pozici na Blízkém východě, o budoucnost vize, kterou poslední roky Benjamin Netanjahu úspěšně prosazoval.

Kdo si chce dlouhodobě udržet moc a prosperitu, musí se umět dělit a zároveň najít hranici, za kterou už dělení se o moc a majetek další stabilizaci nepomůže, ale bude znamenat pro aktuálně mocného ztrátu. Mistry v této disciplíně jsou rodiny vládnoucí Spojeným arabským emirátům.

Pro Evropany jsou Spojené arabské emiráty zejména Dubaj a Abú Dhabí, ale jednak málo Evropanů těmto emirátům nahlédne pod pokličku, a jednak jsou Emiráty (s velkým E jde o synonymum s názvem Spojené arabské emiráty; SAE) daleko víc než jen tato dvě místa. Emiráty jsou konstitučně postavenou federací absolutistických monarchií, v níž se moc mimo jednotlivé vladařské rody a vládce (emíry) jednotlivých emirátů dělí pouze natolik, aby se udržela stabilita dané společnosti. Jistá míra participace občanů/poddaných tam je, ale moc zůstává pevně v rukou emírů a federální vlády, kterou mají emíři jednotlivých emirátů pod kontrolou podle míry jejich důležitosti.

Jak to tak na Blízkém východě chodí, událostí je vždy víc, než dost. A události z přelomu roku se týkaly všech hlavních blízkovýchodních mocností: Saúdské Arábie, Íránu, Izraele i Turecka.

Saúdská Arábie stále ještě žije uklízením po vraždě novináře deníku Washington Post Džamála Chášukdžího na saúdském konzulátu v Istanbulu. Znamená to pro ni ze strategického hlediska tři věci:

• Musí si vylepšit reputaci natolik, aby to neohrožovalo obchodní styky, které království se světem má;
• Musí se vynasnažit, aby si zlepšila PR, protože k saúdským krvelačnostem dlouho mlčící západní novináři v reakci na vraždu svého kolegy mlčet přestali a jsou ochotni Saúdům tahat kostlivce ze skříní s nebývalým úsilím;

Takřka kdykoliv se mluví o blízkovýchodní politice a blízkovýchodních reáliích, neobejde se to bez zmínek o ropě a plynu. Tyto dvě strategické suroviny, a zejména pak ropa, stojí v pozadí bohatství mnoha blízkovýchodních zemí a je, spíš než cílem, jedním z hlavních prostředků k prosazování velkých imperiálních projektů – a někde i k prostému (byť bohatému) přežití, kde žádný jiný konkurenční zdroj peněz není.