Politika je řemeslo. Nestačí se postavit za řečnický pult a něco říkat; to stačí tak možná ke zvolení, ale ne k úspěšnému výkonu funkce. Jako červená nit se naším seriálem o Blízkém Východě táhne poznání, že všichni aktéři této Hry o trůny jsou ostřílení profíci – protože jinak by ve své funkci už dávno nebyli – a váží slova, která říkají, jakkoliv velkohubě mohou kolikrát znít, doslova na lékařských vahách.

Čtvrtého října začaly protesty v Íránem ovládaném Iráku, které rychle, po návštěvě íránského generála Kasíma Sulejmáního, přerostly ve střelbu do demonstrantů. Demonstranti, kteří ze začátku protestovali proti korupci a špatné sociální situaci v zemi v důsledku ostré střelby poměrně rychle vyměnili rétoriku za otevřeně protiíránskou; podle všeho totiž do demonstrantů nestřílely irácké bezpečnostní síly, ale íránští vojáci, kteří přijeli do země „stabilizovat“ situaci svými vlastními způsoby.

Mnichovská analogie jistě napadla – zejména v Česku – nejednoho pozorovatele situace Kurdů v syrské Rojavě, a aby toho nebylo málo, přidaly se další. Turecko se rozhodlo nám na praktickém příkladu připomenout, co to byly Einsatzgruppen a spolu s Ruskem se rozhodlo nám udělat rekonstrukci paktu Ribbentrop-Molotov. A aby toho ještě nebylo málo, zatoužil velký sultán hezky veřejně po Wunderwaffen.

Kurdský kvazistát v severovýchodní Sýrii oficiálně skončil poté, co se kurdské Syrské demokratické síly (SDF) spojily s prezidentem Bašárem Assadem a dohodly se na společném postupu proti Turecku. Za poslední týden se toho stalo skutečně hodně, nejprve se podívejme na časový sled jednotlivých událostí:

• V neděli 6. října nařídil americký prezident Donald Trump vojskům, která hlídala bezpečnost Rojavy, kvazistátního kurdského útvaru na severovýchodě Sýrie, stažení z pásu, jehož kontrolu požadoval turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

V seriálu o Blízkém Východě jsme celý jeden díl věnovali syrským Kurdům v oblasti, které říkají Rojava, v níž se odehrává cosi jako (dosud docela úspěšný) blízkovýchodní pokus o progresivně-demokratickou formu vládnutí. Včera se nad její budoucností s největší pravděpodobností zavřela voda.

V minulých Aktualitách padla rovněž zmínka o koridoru mezi turecko-syrskou hranicí a demarkační linií čtyřicet kilometrů na jih od zmíněné hranice, kterou chce obsadit turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Důvodů k tomu má několik:

• Jedná se o úrodnou oblast
• Je tam většina kurdských měst v Sýrii, nedávno těžce vybojovaných z rukou Islámského státu

Jak bylo již řečeno v minulých aktualitách, události se na Blízkém Východě posunují rychlým tempem. Zatímco eskalace konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií, kdy si obě země navzájem řekly, že při jakémkoliv pokusu o útok půjdou do totální války je už takový, dalo by se říci, evergreen, děly se v pozadí věci, které by neměly zapadnout.

Září se nese v duchu dvou největších témat: izraelských parlamentních voleb a íránských provokací, z nichž tou poslední vypadá, že byl útok na saúdskou rafinérii Abkajk, která je největším takovým zařízením na zpracování ropy na světě.

Izrael zažil už letošní druhé předčasné parlamentní volby. V době psaní tohoto článku (18. září večer) ještě nejsou známy konečné výsledky, protože těsný poměr hlasů pro dosavadní vládní konzervativní stranu Likud premiéra Benjamina Netanjahua a Modrobílou alianci zatím neumožňuje jasně rozhodnout, koho prezident Reuven Rivlin pověří sestavením vlády.

Čtyřicet let je v politice důležité číslo. Rozhoduje o bytí a nebytí režimů, politických a stranických systémů; je to čas potenciálně velkých změn. Že komunistické režimy ve střední Evropě zkolabovaly právě kolem čtyřicátého výročí (v případě NDR skoro na den přesně) není náhoda, a íránský režim si své čtyřicetiletí připomíná právě letos. Bude pro něj rok 2019 osudný?

Blízkovýchodní šachy neovlivňuje pouze dění v regionu, ale podstatná část tohoto pozičního boje se vede i za jeho hranicemi. Nejde však pouze o velmoci a jejich zapojení, jak by si člověk na první pohled mohl myslet: velmi důležitou roli hraje i diaspora. Má totiž zpravidla nezanedbatelný politický vliv, zejména pokud jde o to, jak se jejich hostitelské, respektive nové domovské země staví k původní domovině.

Včera, 12. června, Bílý dům potvrdil, že kromě Saúdské Arábie a jejích nejbližších spojenců, kteří už účast potvrdili, budou v Bahrajnu na konferenci o budoucnosti palestinských území i Jordánsko, Egypt a Maroko. Jednat se bude o mírovém plánu Trumpovy administrativy zvaném neformálně „Dohoda století“, který zprostředkoval zejména Trumpův zeť – manžel jeho dcery Ivanky – Jared Kushner.