Čtyřicet let je v politice důležité číslo. Rozhoduje o bytí a nebytí režimů, politických a stranických systémů; je to čas potenciálně velkých změn. Že komunistické režimy ve střední Evropě zkolabovaly právě kolem čtyřicátého výročí (v případě NDR skoro na den přesně) není náhoda, a íránský režim si své čtyřicetiletí připomíná právě letos. Bude pro něj rok 2019 osudný?

Blízkovýchodní šachy neovlivňuje pouze dění v regionu, ale podstatná část tohoto pozičního boje se vede i za jeho hranicemi. Nejde však pouze o velmoci a jejich zapojení, jak by si člověk na první pohled mohl myslet: velmi důležitou roli hraje i diaspora. Má totiž zpravidla nezanedbatelný politický vliv, zejména pokud jde o to, jak se jejich hostitelské, respektive nové domovské země staví k původní domovině.

Včera, 12. června, Bílý dům potvrdil, že kromě Saúdské Arábie a jejích nejbližších spojenců, kteří už účast potvrdili, budou v Bahrajnu na konferenci o budoucnosti palestinských území i Jordánsko, Egypt a Maroko. Jednat se bude o mírovém plánu Trumpovy administrativy zvaném neformálně „Dohoda století“, který zprostředkoval zejména Trumpův zeť – manžel jeho dcery Ivanky – Jared Kushner.

Březen byl bohatý na události na Blízkém východě podobně, jako každý jiný měsíc. Ty nejžhavější se týkají Izraele a Saúdské Arábie.

Izrael prožívá předvolební kampaň v plném proudu a premiér Benjamin Netanjahu bojuje k svůj mandát, který dostal povážlivé trhliny zejména kvůli obviněním z korupce a podezřelým platbám kolem jeho ženy Sáry, která, pro českého čtenáře, je něco jako atraktivnější a inteligentnější verze Marty Gottwaldové. Přesto je ovšem tématem číslo jedna zahraniční a bezpečnostní politika.

Ve střední Evropě člověk snadno zapomene na to, jak nesamozřejmé je žít v mírumilovné, klidné a bezpečné zemi, jakož i to, jak naše starosti mohou být vlastně malicherné. Jedním z hlavních důvodů, proč Britové před brexitovým referendem otázku Severního Irska podcenili je fakt, že naše moderní společnost (platí to i pro Česko) odvykla tomu, že běžný člověk je tvor, který umí být iracionálně, sadisticky zlý, když k tomu dostane příležitost. A že mír není samozřejmost. S mojí ženou Aniou proto cestujeme na místa, kde by se dalo napětí krájet a kde posloucháme, co nám k věci mohou říct místní lidé.

Nejkrvavější části konfliktu v Severním Irsku se říká The Troubles („Nepokoje“, „Problémy“). Začal ve městě, které dodnes nemá jeden název a kde samotné nazvání města určitým způsobem působí jako rozbuška.

V západní části Severního Irska, na řece Foyle, je město, kterému unionisté říkají Londonderry a republikáni Derry (irsky Doire). Hranice s Irskou republikou je velmi blízko, od centra města je to po silnici zhruba sedm kilometrů; v této části Severního Irska tvoří hranici právě řeka Foyle s jedinou výjimkou, a tou je právě město (London)Derry, které je pod britskou správou celé. Zatímco východní část města je unionistická, západní část je republikánská.

Vyjednávání o Brexitu jsou přehlídkou absurdní nekompetence Westminsteru, která může – člověku, co v tom nemusí žít – posloužit jako zábavný seriál na dlouhé zimní večery, ale jak se blíží 29. březen, kdy má Velká Británie z Evropské unie vystoupit, začíná povážlivě doutnat jeden z nejhorších konfliktů našeho kontinentu – Severní Irsko. Téma je to natolik závažné, že protentokrát uděláme výjimku a opustíme na jeden týden Blízký východ, abychom si připomněli, oč v konfliktu jde a co je v sázce.

Na Blízkém východě je už opět – i politicky – horko. Konec února se nesl ve znamení velké cesty saúdského korunního prince a de facto vládce země Mohammeda bin Salmána po Asii, eskalace konfliktu o Kašmír mezi Indií a Pákistánem, utužování vztahů mezi Izraelem, Egyptem, Saúdskou Arábií a jejími spojenci a dalším jiskřením mezi Izraelem a jeho hlavními oponenty: Íránem a jeho prostředníkem v Libanonu – hnutím Hizballáh.

Za poslední měsíc se stalo několik důležitých událostí, které pohnuly regionem. Nejdůležitější je včerejší bezpečnostní konference ve Varšavě, kde se setkali ministři zahraničí USA, zemí Visegrádské čtyřky, Izraele Saúdské Arábie a jejích spojenců – a to včetně Kuvajtu. Tématem je, jak bránit imperiálním ambicím Íránu.

Na konferenci je nejzajímavější účast jednotlivých států: konference má evidentně sloužit k upevnění vztahů USA se zeměmi Visegrádu, na které se Trumpova administrativa začala po letech opomíjení této vazby zaměřovat a k posílení protiíránského spojenectví, které vzniká po různých osách mezi USA, Izraelem, Egyptem, Saúdskou Arábií a jejími satelity.

Stát Izrael čekají letos 9. dubna předčasné volby, které vypsal premiér Benjamin Netanjahu. Pozadí tohoto rozhodnutí je ovšem hlubší než jen konflikt mezi premiérem Benjaminem Netanjahuem a exministrem obrany Avigdorem Liebermanem kvůli loňskému příměří s teroristickým hnutím Hamás, které vládne Gaze, poté co na Izrael vystřelilo přes čtyři sta raket během dvou dní.

Je i hlubší než premiérův konflikt s předsedou ortodoxní strany Židovský domov Naftalim Bennettem o uvolněné křeslo ministra obrany či povinnost studentů ješiv sloužit v izraelské armádě. Jde totiž ve velké míře o charakter Izraele jako takového a jeho pozici na Blízkém východě, o budoucnost vize, kterou poslední roky Benjamin Netanjahu úspěšně prosazoval.