Za poslední měsíc se stalo několik důležitých událostí, které pohnuly regionem. Nejdůležitější je včerejší bezpečnostní konference ve Varšavě, kde se setkali ministři zahraničí USA, zemí Visegrádské čtyřky, Izraele Saúdské Arábie a jejích spojenců – a to včetně Kuvajtu. Tématem je, jak bránit imperiálním ambicím Íránu.

Na konferenci je nejzajímavější účast jednotlivých států: konference má evidentně sloužit k upevnění vztahů USA se zeměmi Visegrádu, na které se Trumpova administrativa začala po letech opomíjení této vazby zaměřovat a k posílení protiíránského spojenectví, které vzniká po různých osách mezi USA, Izraelem, Egyptem, Saúdskou Arábií a jejími satelity.

Stát Izrael čekají letos 9. dubna předčasné volby, které vypsal premiér Benjamin Netanjahu. Pozadí tohoto rozhodnutí je ovšem hlubší než jen konflikt mezi premiérem Benjaminem Netanjahuem a exministrem obrany Avigdorem Liebermanem kvůli loňskému příměří s teroristickým hnutím Hamás, které vládne Gaze, poté co na Izrael vystřelilo přes čtyři sta raket během dvou dní.

Je i hlubší než premiérův konflikt s předsedou ortodoxní strany Židovský domov Naftalim Bennettem o uvolněné křeslo ministra obrany či povinnost studentů ješiv sloužit v izraelské armádě. Jde totiž ve velké míře o charakter Izraele jako takového a jeho pozici na Blízkém východě, o budoucnost vize, kterou poslední roky Benjamin Netanjahu úspěšně prosazoval.

Kdo si chce dlouhodobě udržet moc a prosperitu, musí se umět dělit a zároveň najít hranici, za kterou už dělení se o moc a majetek další stabilizaci nepomůže, ale bude znamenat pro aktuálně mocného ztrátu. Mistry v této disciplíně jsou rodiny vládnoucí Spojeným arabským emirátům.

Pro Evropany jsou Spojené arabské emiráty zejména Dubaj a Abú Dhabí, ale jednak málo Evropanů těmto emirátům nahlédne pod pokličku, a jednak jsou Emiráty (s velkým E jde o synonymum s názvem Spojené arabské emiráty; SAE) daleko víc než jen tato dvě místa. Emiráty jsou konstitučně postavenou federací absolutistických monarchií, v níž se moc mimo jednotlivé vladařské rody a vládce (emíry) jednotlivých emirátů dělí pouze natolik, aby se udržela stabilita dané společnosti. Jistá míra participace občanů/poddaných tam je, ale moc zůstává pevně v rukou emírů a federální vlády, kterou mají emíři jednotlivých emirátů pod kontrolou podle míry jejich důležitosti.

Jak to tak na Blízkém východě chodí, událostí je vždy víc, než dost. A události z přelomu roku se týkaly všech hlavních blízkovýchodních mocností: Saúdské Arábie, Íránu, Izraele i Turecka.

Saúdská Arábie stále ještě žije uklízením po vraždě novináře deníku Washington Post Džamála Chášukdžího na saúdském konzulátu v Istanbulu. Znamená to pro ni ze strategického hlediska tři věci:

• Musí si vylepšit reputaci natolik, aby to neohrožovalo obchodní styky, které království se světem má;
• Musí se vynasnažit, aby si zlepšila PR, protože k saúdským krvelačnostem dlouho mlčící západní novináři v reakci na vraždu svého kolegy mlčet přestali a jsou ochotni Saúdům tahat kostlivce ze skříní s nebývalým úsilím;

Takřka kdykoliv se mluví o blízkovýchodní politice a blízkovýchodních reáliích, neobejde se to bez zmínek o ropě a plynu. Tyto dvě strategické suroviny, a zejména pak ropa, stojí v pozadí bohatství mnoha blízkovýchodních zemí a je, spíš než cílem, jedním z hlavních prostředků k prosazování velkých imperiálních projektů – a někde i k prostému (byť bohatému) přežití, kde žádný jiný konkurenční zdroj peněz není.

Jistě si mnozí pravidelní čtenáři tohoto seriálu už kolikrát říkali něco ve smyslu „chudáci lidi“, když četli o trpkém údělu těch, kteří musejí žít s blízkovýchodní imperiální přetahovanou. Hlavním důvodem, proč se totéž neděje u nás, je naše členství v Evropské unii – EU totiž sama o sobě takovým impériem je. Podíváme-li se ovšem na evropské země, které v EU nejsou, zjistíme, že se o ně hraje stejná hra, jíž jsme věnovali už posledních čtyřiadvacet dílů seriálu. A hrají ji stejní hráči.

Jak už to tak bývá, sotva se měsíc s měsícem sejde, na Blízkém východě se stane velké množství důležitých událostí. Podívejme se na ty nejdůležitější, které se staly během listopadu.

Izrael na pokraji války s Gazou

Dvanáctého a třináctého listopadu 2018 dopadlo do Izraele přes čtyři sta raket vystřelených teroristickým hnutím Hamás, které v Gaze vládne, než bylo dohodnuto příměří. Izrael v odvetě zničil sídlo propagandistické televize Hamásu a několik dalších jeho cílů. Kromě několika obětí, mezi nimiž byl i palestinský Arab z Halhulu, který v Aškelonu (legálně) pracoval, způsobily útoky vážnou vládní krizi, během níž odstoupil na protest proti málo rozhodné izraelské reakci ministr obrany Avigdor Lieberman (ze sekulární nacionalistické strany Jisrael Bejtejnu), po čemž poslanci této strany stáhli svou podporu vládní koalice premiéra Bejmamina Netanjahua (Likud).

Mnoho lidí na Západě se domnívá, že islám, popřípadě arabská kultura, jsou neslučitelné s demokracií, a skutečně je mnoho příkladů arabských a muslimských zemí, kde demokracie nefunguje. Ovšem pak tu máme (kromě Tuniska, ale o tom jindy) Kuvajt. Kuvajt se dostal do mezinárodního povědomí během války v Perském zálivu, kdy ho napadl a anektoval Saddámův Irák a mezinárodní společenství mu šlo na pomoc. Málo se už ovšem ví, že se zde, kromě ropy, demokracie skutečně zachraňovala.

Bahrajn je jedním z malých států Perského zálivu, jejichž bohatství plyne z těžby ropy a zemního plynu, a to navzdory snaze posledních let příjmy diverzifikovat a obrátit zemi spíše směrem k bankovnictví. Přesto základní problém Bahrajnu zůstává: královská rodina, která je sunnitská a má vazby na Saúdskou Arábii, vládne populaci, která je většinově šíitská, a má vazby většinou na Írán. A jak motivovat populaci, která sympatizuje s druhou stranu, k poslušnosti? V případě Bahrajnu to je jednak represe a jednak pohádkové bohatství. Potíž je ovšem v tom, že udržet to, není tak jednoduché, jak se zdá.

Katar, malý, bohatý emirát na pobřeží Perského zálivu, už dlouho balancoval mezi třemi mocnostmi: Saúdskou Arábií, Íránem a Tureckem. V roce 2017 proběhla světovými médii zpráva o blokádě, kterou na Katar uvalila Saúdská Arábie a její spojenci, jakož i přerušení diplomatických styků. Co pro nezúčastněné vypadalo jako přehnaná reakce, mělo podhoubí, které sahalo až do poloviny 90. let. Katar dnes, pokud jde o svou pozici, osciluje mezi Tureckem a Íránem, aniž by se snažil s oběma velmocemi moc zadat – otázkou je, jak dobře se mu to daří.