Velké a silné státy mají tendenci ovlivňovat dění v menších a slabších státech, dělat si z nich satelity, v horším případě si z nich dělat kolonie nebo je okupovat. To je něco, čeho byl náš seriál dosud plný – a pokaždé šlo o případ, kdy se velmoc ani nesnažila tvářit, že jí jde o něco jiného. Jenže je nějaká jiná dynamika vztahů malých a velkých vůbec možná?

Pojďme se podívat na jeden příklad velmoci, která si je svého minulého špatného chování vědoma, snaží se s malými sousedy vycházet, ale oni jí ani po desítkách let nevěří. Pojďme si popovídat o Německu a jednom jeho malém, statečném, trochu ukřivděném sousedovi, který má z Německa – navzdory nejtěsnějšímu spojenectví, jaké dnešní mezinárodní vztahy znají – dodnes obavy. Řeč je, přirozeně, o Dánsku.

Navzdory tomu, že jsou světová média plná koronaviru, na Blízkém Východě vývoj jako obvykle nespí. To, co by přitom mělo dostat prostor v médiích jsou události ze syrské provincie Idlíb, o níž aktuálně svádějí boje turecká armáda a syrský režim Bašára Asada, které – přeneseně – vedly k uprchlické vlně, kterou uměle vyvolal turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

Na konci ledna Británie po dlouhých třech letech vyjednávání vystoupila z Evropské unie. Protože jsou média plná těch nejvýznamnějších důsledků tohoto kroku, jako vyjednávání s EU o budoucí podobě vztahů, s USA o dohodě o volném obchodu, irské hranici nebo skotské nezávislosti, není třeba se jim příliš věnovat. Geopolitické zemětřesení, které to způsobilo, ovšem sahá dál – pojďme se podívat na jeho některé nepříliš známé dopady.

Minulý týden zveřejnil americký prezident Donald Trump po dohodě s předsedy dvou největších stran, Benjaminem Netanjahuem za Likud a Bennym Gantzem za Modrobílé plán na mír mezi Izraelem a palestinskými Araby zvaný „Dohoda století“ (DoC). Mezinárodní společenství se k němu postavilo víceméně očekávatelně, ale pár překvapení ve světové reakci bylo, jakož i v samotném návrhu mírové smlouvy.

Konečné znění dohody je vcelku podobné únikům, které se do médií za poslední dobu dostávaly, a které jsme i zde analyzovali, kromě toho, s několika zásadními rozdíly.

Včera přiletěli do Jeruzaléma státníci z celého světa na připomínku Mezinárodního dne obětí holocaustu, která se koná v památníku Jad Vašem. Chybí mezi nimi ovšem polský prezident – důsledek toho, co se stane, když z tvrzení „já o voze a ty o koze“ uděláte způsob vedení bilaterálních vztahů. Vytvoříte tak ten nejzbytečnější diplomatický konflikt dnešní doby.

Polsko-izraelské vztahy jsou komplikované. Rozumní politici v obou zemích vidí výhody, které by mohly plynout ze vzájemné spolupráce, protože obě země jsou v takové pozici, geopolitické, ekonomické i diplomatické, že se navzájem potřebují. Ale prakticky kdykoliv se někdo pokusí o to, vyjít druhé straně vstříc, skončí to průšvihem. A pak mezi Varšavou a Jeruzalémem létají nadávky a osočování té druhé strany přinejmenším z necitlivosti, v horším případě rovnou ze zlé vůle.

Minulý týden jsme publikovali rozsáhlou analýzu na téma amerického atentátu na generála Íránských Revolučních gard (IRGC) Kásima Sulejmáního. Od té doby se ovšem věc poměrně překotně rozvinula.

Ještě v době psaní předchozího článku nebylo zřejmé (byť jsem měl své podezření, o kterém jsem psal na sociálních sítích), že letadlo Boeing 737-800 společnosti Ukraine International Airlines bylo omylem sestřeleno íránskou protivzdušnou obranou, ale vzhledem k nezvratným důkazům i samotnému íránskému přiznání po třech dnech lží, můžeme říct zcela bezpečně, kdo za to může.

V pátek 3.1. v jednu ráno iráckého času (ve čtvrtek 2.1. 23:00 CET) obletěla svět blesková zpráva, že byl v americkém atentátu v Iráku zabit, mezi jinými, vrchní velitel Jeruzalémských sil Íránských Revolučních gard Kásim Sulejmání; osoba určitě ne neznámá pravidelným čtenářům našich článků o Blízkém Východě. Bylo hned jasné, že to bude velká událost.

Předtím, než se pustíme do hlubší analýzy toho, co to znamená pro Írán a širší region, pojďme si shrnout základní fakta.

Nejprve se seznamme s výchozí situací:

Přelom let 2019 a 2020 se na Blízkém Východě nesl ve znamení tanečků kolem těžby zemního plynu ve východním Středomoří. Prvního ledna spustila těžbu izraelská těžební plošina Leviathan, která už rovnou začala dodávat plyn kromě Izraele i do sousedního Jordánska a která brzy začne dodávat plyn i do Egypta. Izrael se tak stal čistým vývozcem energie a začíná také plánovat odstavení uhelných elektráren.

„Dohoda století“ je bombastický název mírové iniciativy, se kterou, jménem amerického prezidenta Donalda Trumpa, přišel zejména jeho zeť Jared Kushner. Dohoda měla být už dávno odtajněná, potíž je v tom, že se čeká na novou vládu v Izraeli, což je, vzhledem k patové situaci v Knessetu (izraelském parlamentu) problém. Před několika dny přinesla libanonská televize Al Majadín únik (Spojenými státy dementovaný), který detailně popisuje parametry takové dohody. Třebaže se k němu Spojené státy nehlásí, uspořádání v něm zmíněné dává smysl, a proto ho lze považovat, když už ne za konečnou verzi, tak něco, co se jí hodně blíží.

Naprosto stranou zájmu nejen českých, ale i evropských médií se za poslední dva roky tureckému prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi podařilo uskutečnit celou řadu zásadních expanzí tureckého vlivu. Kdo u nás ví o tom, že Turecko má třeba takové Somálsko úplně ve své hrsti?

Asi nejlepší a nejvýmluvnější způsob, jak představit míru expanze tureckého vlivu je skrze seznam jejich aktivit s daty, kdy se daná entita dostala do jejich hledáčku (datum zeleně), kdy ji dostali pod svůj vliv způsobem, že se její chování přizpůsobilo tureckým cílům (datum oranžově), až po datum, kdy si danou entitu Turecko podmanilo způsobem, že si bez rozhodnutí v Ankaře ani neškrtne (datum červeně).