V seriálu o Blízkém Východě jsme celý jeden díl věnovali syrským Kurdům v oblasti, které říkají Rojava, v níž se odehrává cosi jako (dosud docela úspěšný) blízkovýchodní pokus o progresivně-demokratickou formu vládnutí. Včera se nad její budoucností s největší pravděpodobností zavřela voda.

V minulých Aktualitách padla rovněž zmínka o koridoru mezi turecko-syrskou hranicí a demarkační linií čtyřicet kilometrů na jih od zmíněné hranice, kterou chce obsadit turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Důvodů k tomu má několik:

• Jedná se o úrodnou oblast
• Je tam většina kurdských měst v Sýrii, nedávno těžce vybojovaných z rukou Islámského státu

Jak bylo již řečeno v minulých aktualitách, události se na Blízkém Východě posunují rychlým tempem. Zatímco eskalace konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií, kdy si obě země navzájem řekly, že při jakémkoliv pokusu o útok půjdou do totální války je už takový, dalo by se říci, evergreen, děly se v pozadí věci, které by neměly zapadnout.

Září se nese v duchu dvou největších témat: izraelských parlamentních voleb a íránských provokací, z nichž tou poslední vypadá, že byl útok na saúdskou rafinérii Abkajk, která je největším takovým zařízením na zpracování ropy na světě.

Izrael zažil už letošní druhé předčasné parlamentní volby. V době psaní tohoto článku (18. září večer) ještě nejsou známy konečné výsledky, protože těsný poměr hlasů pro dosavadní vládní konzervativní stranu Likud premiéra Benjamina Netanjahua a Modrobílou alianci zatím neumožňuje jasně rozhodnout, koho prezident Reuven Rivlin pověří sestavením vlády.

Čtyřicet let je v politice důležité číslo. Rozhoduje o bytí a nebytí režimů, politických a stranických systémů; je to čas potenciálně velkých změn. Že komunistické režimy ve střední Evropě zkolabovaly právě kolem čtyřicátého výročí (v případě NDR skoro na den přesně) není náhoda, a íránský režim si své čtyřicetiletí připomíná právě letos. Bude pro něj rok 2019 osudný?

Blízkovýchodní šachy neovlivňuje pouze dění v regionu, ale podstatná část tohoto pozičního boje se vede i za jeho hranicemi. Nejde však pouze o velmoci a jejich zapojení, jak by si člověk na první pohled mohl myslet: velmi důležitou roli hraje i diaspora. Má totiž zpravidla nezanedbatelný politický vliv, zejména pokud jde o to, jak se jejich hostitelské, respektive nové domovské země staví k původní domovině.

Včera, 12. června, Bílý dům potvrdil, že kromě Saúdské Arábie a jejích nejbližších spojenců, kteří už účast potvrdili, budou v Bahrajnu na konferenci o budoucnosti palestinských území i Jordánsko, Egypt a Maroko. Jednat se bude o mírovém plánu Trumpovy administrativy zvaném neformálně „Dohoda století“, který zprostředkoval zejména Trumpův zeť – manžel jeho dcery Ivanky – Jared Kushner.

Březen byl bohatý na události na Blízkém východě podobně, jako každý jiný měsíc. Ty nejžhavější se týkají Izraele a Saúdské Arábie.

Izrael prožívá předvolební kampaň v plném proudu a premiér Benjamin Netanjahu bojuje k svůj mandát, který dostal povážlivé trhliny zejména kvůli obviněním z korupce a podezřelým platbám kolem jeho ženy Sáry, která, pro českého čtenáře, je něco jako atraktivnější a inteligentnější verze Marty Gottwaldové. Přesto je ovšem tématem číslo jedna zahraniční a bezpečnostní politika.

Ve střední Evropě člověk snadno zapomene na to, jak nesamozřejmé je žít v mírumilovné, klidné a bezpečné zemi, jakož i to, jak naše starosti mohou být vlastně malicherné. Jedním z hlavních důvodů, proč Britové před brexitovým referendem otázku Severního Irska podcenili je fakt, že naše moderní společnost (platí to i pro Česko) odvykla tomu, že běžný člověk je tvor, který umí být iracionálně, sadisticky zlý, když k tomu dostane příležitost. A že mír není samozřejmost. S mojí ženou Aniou proto cestujeme na místa, kde by se dalo napětí krájet a kde posloucháme, co nám k věci mohou říct místní lidé.

Nejkrvavější části konfliktu v Severním Irsku se říká The Troubles („Nepokoje“, „Problémy“). Začal ve městě, které dodnes nemá jeden název a kde samotné nazvání města určitým způsobem působí jako rozbuška.

V západní části Severního Irska, na řece Foyle, je město, kterému unionisté říkají Londonderry a republikáni Derry (irsky Doire). Hranice s Irskou republikou je velmi blízko, od centra města je to po silnici zhruba sedm kilometrů; v této části Severního Irska tvoří hranici právě řeka Foyle s jedinou výjimkou, a tou je právě město (London)Derry, které je pod britskou správou celé. Zatímco východní část města je unionistická, západní část je republikánská.

Vyjednávání o Brexitu jsou přehlídkou absurdní nekompetence Westminsteru, která může – člověku, co v tom nemusí žít – posloužit jako zábavný seriál na dlouhé zimní večery, ale jak se blíží 29. březen, kdy má Velká Británie z Evropské unie vystoupit, začíná povážlivě doutnat jeden z nejhorších konfliktů našeho kontinentu – Severní Irsko. Téma je to natolik závažné, že protentokrát uděláme výjimku a opustíme na jeden týden Blízký východ, abychom si připomněli, oč v konfliktu jde a co je v sázce.