Málokomu asi ušlo, že je politická situace u našeho severního souseda poslední dobou velmi turbulentní. Vzhledem k tomu, jak odlišně jsou oproti nám v Polsku narýsované hranice mezi jednotlivými společenskými a politickými entitami, naši analytici, pokud nemají k Polsku nějaký hlubší vztah, zpravidla nedokážou úplně dobře českému čtenáři zprostředkovat tamní situaci. Pojďme si přeložit polské události nejen z polštiny do češtiny, ale i z polských reálií do těch našich.
Dosud jsme se na politiku identit, woke ideologii a další věci s tím spojené dívali především jako na fenomén, který se týká anglofonního světa. Ale co u nás? Jaká je šance, že zasáhne tenhle trend i naši kotlinu?
Na úvod je potřeba říct, že není pravda, že by u nás lidé, kteří se takhle projevují, nebyli. Není jich zatím úplně moc, to je pravda, ale organizují se – zejména na Twitteru – a snaží se kopírovat vzory z anglosaského světa. Poslední příklad, který nás o přítomnosti woke ideologů ujistil, se stal minulý týden, kdy Petra Pecková (STAN), nová hejtmanka Středočeského kraje, dala na svůj Twitter fotografii „knížky, kterou našla na sedadle v autě svého řidiče“. Paní hejtmanka se chtěla pochlubit, že je její řidič, kterého zároveň v tweetu pochválila, sečtělý, ale kniha, o kterou šlo, byla od amerického politického komentátora Bena Shapira.
Dne 27. září ráno místního času vypukl na linii kontaktu mezi arménskými a ázerbájdžánskými vojsky ostrý střet. Frontová linie se posouvala, několik vesnic skončilo v ázerbájdžánských rukou. Po našem internetu se začaly šířit otázky: komu máme stranit? Kdo je v tomto konfliktu „tím dobrým“? Asi nejupřímnější odpověď je: civilistům, jakýmkoliv.
Tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana není potřeba nijak detailně představovat. Kontext, v jakém se pohybuje vůči Řecku nebo Evropské unii, je u nás dostatečně známý, ale nebylo by od věci upozornit na další vlastnosti jeho vpravdě imperiálního projektu. Je totiž z čeho mít obavy.
Pokud jde o stabilitu Blízkého východu, dosud platilo, že v ní byly zejména dvě trhliny: vznik Státu Izrael, jehož existenci měla velká část jeho sousedů problém přijmout za hotovou věc, a s tím související izraelsko-arabský konflikt, a za druhé íránská islámská revoluce z roku 1979, která kromě vytvoření teokratického režimu v Íránu měla za následek i velmi zásadní společenskou proměnu v sunnitském světě, o válkách na revoluci navazujících ani nemluvě.
Jednou z nejčastějších reakcí na články z našeho seriálu o Blízkém Východě bylo: „Chudáci lidi“ s poukazem na to, jak se uprostřed rozehrané geopolitické šachové partie může obyčejným lidem žít. Mírový proces mezi Izraelem a arabskými zeměmi, který v posledním měsíci výrazně akceleroval, právě na ty lidi myslí – ale velké části světa to není dost dobré.
Je to jako z toho vtipu, určitě jste ho všichni slyšeli aspoň stokrát: „Sejde se magor, dva korupčníci, zadavatel mučení jemenských zajatců a vrah s pilkou na kosti a dohodnou se, že bude mír a zářivá budoucnost“. Jenže on to není vtip, realita na Blízkém Východě přesně takhle vypadá – a reakce světové (odborné) veřejnosti tomu přitom moc neodpovídá.
V pondělí 31. srpna a v úterý 1. září se otevřela nová kapitola blízkovýchodní historie. Vysoce symbolický charterový let izraelské státní společnosti EL AL spojil, přes Saúdskou Arábii, Izrael se Spojenými arabskými emiráty.
Všechno začalo (ne)překvapivým oznámením o normalizaci vzájemných vztahů a navázání nejen diplomatických vztahů, ale i obchodních a bezpečnostních partnerství všeho druhu. Vztah mezi Státem Izrael a Spojenými arabskými emiráty se očekává jako výrazně lepší, než vztah mezi Izraelem a dosud jedinými dvěma arabskými zeměmi, které ho uznaly: Jordánskem a Egyptem. Izraelsko-americká delegace, která letěla z Tel Avivu do Abú Dabí tak symbolicky zpečetila počátek procesu, od kterého se očekává otevřené partnerství mezi Izraelem, některými státy Perského zálivu, Ománem a potenciálně i Marokem a Súdánem.
V našem seriálu jsme už dlouho chodili kolem postupného sbližování Saúdské Arábie a jejích spojenců se Státem Izrael, jakož i okolo Dohody století navrhované Spojenými státy. Jak to na Blízkém Východě bývá, cesta k výsledkům je málokdy přímočará, a nebyla ani tentokrát.
V Evropě by to probíhalo jinak. Někdo by, jako třeba v roce 1990, napsal scénář, podle něhož by se sjednocovalo a rozdělovalo, mezinárodní společenství by takový plán prodiskutovalo a odsouhlasilo, OSN by kývla a všechno by postupovalo podle předem dohodnutých cestovních map. Ne tak tady.
Otevřený dopis ministrů Petříčka a Zaorálka a exministra Schwarzenberga Izraeli rozpoutal na české politické scéně podobný efekt, jako kdybyste do ní hodili ruční granát. Izrael je v Česku vzhledem k našemu dost exkluzivnímu spojenectví citlivé téma, zejména, ozve-li se hned od dvou našich ministrů vůči jeho geopolitickým záměrům kritika. Jenže jak celé situaci rozumět?
Důležitou souvislostí se současnými událostmi je takzvaná Dohoda století (DoC), tedy americký návrh na izraelsko-palestinské mírové uspořádání z dílny současné americké administrativy. O ní jsme důkladně informovali v tomto článku. Její hlavní výhoda proti těm předchozím je, že vychází z fakt, jaká jsou „na zemi“. Neplánuje přesouvat obyvatelstvo, zkrátka se snaží nakreslit hranici podle stávajících linií kontroly. Její hlavní nevýhodou je to, že se zatím nikdo nemá k jejímu podpisu, a to z obou stran. Pojďme se podívat na to, jak se k DoC dnes staví jednotliví aktéři:
Po podezřelé smrti předsedy Senátu Jaroslava Kubery, která následovala poté, co mu čínské velvyslanectví vyhrožovalo, se znovu dostala na senátní půdu otázka, zda má jeho nástupce, Miloš Vystrčil, v plánované návštěvě pokračovat.
Na rovinu: v současných diplomatických kruzích není ani náhodou běžné, aby na Taiwan zavítal druhý nejvyšší ústavní činitel země, která formálně uznává politiku jedné Číny, a to té z Pekingu, proto vyvolala plánovaná návštěva takový rozruch. Důvodem pro plánovanou návštěvu bylo už pro pana Kuberu, že zatímco komunistická Čína nejenže nesplnila své sliby o investicích v České republice, ale především agresivně zvyšuje svůj vliv v naší zemi, protože ji považuje za svou vstupní bránu do Evropské unie.
Když teď řešíme ty maturity, zeptejte se někdy maturanta na to, jaké je hlavní město Číny. Jednoduchá otázka – jednoduchá odpověď, že? Ani v nejmenším. Naprosto vážně by mě zajímalo, jak by škola hodnotila, kdybych řekl jiné město než obligátní Peking. A přitom by to mohlo být správně.
Jedním z premiantů koronavirové krize je někdo, kdo rozesílá po světě roušky v letadlech s velkým nápisem China Airlines. Pokud byste tipovali, že letadlo přiletělo z Pekingu, Šanghaje, Šen-čenu (Shenzhen), Wu-chanu (Wuhan) nebo jiného velkého města kontinentální Číny, netrefili byste se. Ono totiž nejspíš přiletělo z Tchaj-peje (Taipei). Ale proč se potom společnost jmenuje takhle zvláštně? Protože to, komu patří a co vlastně je ostrov, kterému Portugalci říkali Formosa, je vysoce ožehavé téma, na které nelze odpovědět „správně“. Označení, které mu člověk dává, totiž v sobě – s výjimkou ignorance v případě lidí, kterým je to jedno – nese politické poslání.
