Další měsíc událostí na Blízkém východě byl – jak to tak bývá – nabitý zajímavými událostmi.

Nejnovější vývoj v Sýrii

Říct o Jordánsku, že je zemí na zelené louce, je trochu ironické, vzhledem k tomu, jak málo zeleně tam je a k tomu, že skoro celou zemi pokrývá poušť, přesto jde o označení velmi trefné. Prakticky po celou historii až do dvacátého století stál tenhle kus země stranou okolního velmi turbulentního dění, aby se z něj posléze stalo útočiště pro prchající z okolních konfliktů. Ovšem zdaleka ne všichni si jsou rovni.

Zatímco v Evropě vrcholí okurková sezóna, o Blízkém východě se to rozhodně říct nedá. Situace je dynamická jako vždy – pojďme se tedy podívat na nejdůležitější dění v regionu.

Izraelský boj se žhářskými draky a balonky z Gazy vrcholí

Když se dnes řekne Blízký východ a náboženství, většině lidí se – správně – vybaví zejména islám. Kolikrát až do té míry, že nám přijde představa kostela ve většinově muslimské zemi jako nepravděpodobná. Nebylo tomu tak ovšem vždy – a katastrofa, která úpadek křesťanství v regionu zejména způsobila, je z politických důvodů dodnes v mnoha zemích tabu. Pojďme se tedy podívat na to, co se s blízkovýchodními křesťany stalo.

Vzhledem k tomu, jak je situace na Blízkém východě dynamická, se tentokrát místo obvyklého článku o některém z aktérů blízkovýchodního dramatu podíváme na témata, která tamním děním hýbala za poslední týdny nejvíce.

Téma číslo 1: Je saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán naživu?

Válka v Sýrii je velmi komplexní a nemá ani (možné) vítěze, ani hrdiny bez poskvrny. Zato má spoustu nuancí, poražených, trpících a více či méně zlých. Od svého začátku (2011) prošla několika, od sebe zásadně se lišícími fázemi, takže nelze například dnešní boje hodnotit optikou „Asad vs. opozice“, jak často novináři, kteří se ve věci neorientují, činí.

Tento článek bude v seriálu poměrně výjimečný, protože popisuje pouze jednu – důležitou – událost, a zároveň asi nebude úplně možné mu porozumět bez přečtení následujících dílů:

• Šíitské schisma – a co dál? (Blízkovýchodní Hra o trůny 2)

Než se dostaneme – v samostatné kapitole – k příčinám a analýze nejstrašnější války, jakou Blízký východ (minimálně od irácko-íránské války) poznal, podívejme se na Sýrii z pohledu toho, odkud se bere, kdo a proč jí vládne a proč, stejně jako v Iráku nebo Egyptě, bylo Arabské jaro jen rozbuškou k daleko horšímu, dlouhotrvajícímu problému. Nelze pochopit brutalitu syrské občanské války, ani odhodlání Bašára al Asada a jeho podporovatelů, bez pochopení minulosti těch, kdo za ním skálopevně stojí – šíitů (alávitů a ismaílovců), křesťanů (pravoslavných a katolíků) a drúzů.

Asi jsme všichni slyšeli větu, že Kartágo musí být zničeno. Díky omílání starověkého dějepisu většinou i víme, že Kartágo bylo fénickou kolonií a vytvořilo vlastní říši v severní Africe (něco jako když se třináct kolonií o cca 2500 let později osamostatnilo od Velké Británie a založily USA). Ovšem co se stalo s Féničany? Ta debata je dodnes velmi živá – ve stínu libanonských cedrů a po celém světě, kde žijí libanonské komunity.

Hodně se mluví o tom, jak lži Donalda Rumsfelda a Paula Wolfowitze způsobily řetězec utrpení, které Irák sužuje dodnes. Osobně jsem trochu jiného názoru: lži o zbraních hromadného ničení současnou situaci nezpůsobily, pouze výrazně urychlily její nástup. Irák totiž zdaleka nebyl tak stabilní, jak to na první pohled vypadalo.

Režim Saddáma Husajna totiž nebyl žádnou oázou stability; byl postaven na silném protežování sunnitských Arabů,  zatímco ostatní skupiny obyvatelstva byly nejen utlačované, ale v některých případech rovnou genocidně likvidované. A „kovbojský“ charakter Saddámova režimu vůči zahraničí mu také mnoho přátel nezískal. Irák je, z hlediska státní identity, tak trochu jako Jugoslávie; Irák je v podstatě zemí „bez Iráčanů“.

Mapa světa dokáže být neskutečně relativní. Co je centrum, co je periferie? Záleží na tom, kdo se kouká. Kdo neviděl čínskou mapu světa, těžko pochopí, proč se Číně říká Říše středu. Bez toho, aby člověk viděl mapu světa publikovanou v Severní Americe, nelze pochopit, jak se na svět dívají Američané. A ze stejného důvodu, kdo viděl arabskou mapu světa, pochopí unikátní pozici, v níž se Egypt nachází – přesně mezi Maghrebem („Země zapadajícího slunce“) a Mašrikem („Země vycházejícího slunce“), dvěma hlavními částmi arabského světa.