Jednou z nejčastějších reakcí na články z našeho seriálu o Blízkém Východě bylo: „Chudáci lidi“ s poukazem na to, jak se uprostřed rozehrané geopolitické šachové partie může obyčejným lidem žít. Mírový proces mezi Izraelem a arabskými zeměmi, který v posledním měsíci výrazně akceleroval, právě na ty lidi myslí – ale velké části světa to není dost dobré.

Je to jako z toho vtipu, určitě jste ho všichni slyšeli aspoň stokrát: „Sejde se magor, dva korupčníci, zadavatel mučení jemenských zajatců a vrah s pilkou na kosti a dohodnou se, že bude mír a zářivá budoucnost“. Jenže on to není vtip, realita na Blízkém Východě přesně takhle vypadá – a reakce světové (odborné) veřejnosti tomu přitom moc neodpovídá.

V pondělí 31. srpna a v úterý 1. září se otevřela nová kapitola blízkovýchodní historie. Vysoce symbolický charterový let izraelské státní společnosti EL AL spojil, přes Saúdskou Arábii, Izrael se Spojenými arabskými emiráty.

Všechno začalo (ne)překvapivým oznámením o normalizaci vzájemných vztahů a navázání nejen diplomatických vztahů, ale i obchodních a bezpečnostních partnerství všeho druhu. Vztah mezi Státem Izrael a Spojenými arabskými emiráty se očekává jako výrazně lepší, než vztah mezi Izraelem a dosud jedinými dvěma arabskými zeměmi, které ho uznaly: Jordánskem a Egyptem. Izraelsko-americká delegace, která letěla z Tel Avivu do Abú Dabí tak symbolicky zpečetila počátek procesu, od kterého se očekává otevřené partnerství mezi Izraelem, některými státy Perského zálivu, Ománem a potenciálně i Marokem a Súdánem.

V našem seriálu jsme už dlouho chodili kolem postupného sbližování Saúdské Arábie a jejích spojenců se Státem Izrael, jakož i okolo Dohody století navrhované Spojenými státy. Jak to na Blízkém Východě bývá, cesta k výsledkům je málokdy přímočará, a nebyla ani tentokrát.

V Evropě by to probíhalo jinak. Někdo by, jako třeba v roce 1990, napsal scénář, podle něhož by se sjednocovalo a rozdělovalo, mezinárodní společenství by takový plán prodiskutovalo a odsouhlasilo, OSN by kývla a všechno by postupovalo podle předem dohodnutých cestovních map. Ne tak tady.

Otevřený dopis ministrů Petříčka a Zaorálka a exministra Schwarzenberga Izraeli rozpoutal na české politické scéně podobný efekt, jako kdybyste do ní hodili ruční granát. Izrael je v Česku vzhledem k našemu dost exkluzivnímu spojenectví citlivé téma, zejména, ozve-li se hned od dvou našich ministrů vůči jeho geopolitickým záměrům kritika. Jenže jak celé situaci rozumět?

Důležitou souvislostí se současnými událostmi je takzvaná Dohoda století (DoC), tedy americký návrh na izraelsko-palestinské mírové uspořádání z dílny současné americké administrativy. O ní jsme důkladně informovali v tomto článku. Její hlavní výhoda proti těm předchozím je, že vychází z fakt, jaká jsou „na zemi“. Neplánuje přesouvat obyvatelstvo, zkrátka se snaží nakreslit hranici podle stávajících linií kontroly. Její hlavní nevýhodou je to, že se zatím nikdo nemá k jejímu podpisu, a to z obou stran. Pojďme se podívat na to, jak se k DoC dnes staví jednotliví aktéři:

Po podezřelé smrti předsedy Senátu Jaroslava Kubery, která následovala poté, co mu čínské velvyslanectví vyhrožovalo, se znovu dostala na senátní půdu otázka, zda má jeho nástupce, Miloš Vystrčil, v plánované návštěvě pokračovat.

Na rovinu: v současných diplomatických kruzích není ani náhodou běžné, aby na Taiwan zavítal druhý nejvyšší ústavní činitel země, která formálně uznává politiku jedné Číny, a to té z Pekingu, proto vyvolala plánovaná návštěva takový rozruch. Důvodem pro plánovanou návštěvu bylo už pro pana Kuberu, že zatímco komunistická Čína nejenže nesplnila své sliby o investicích v České republice, ale především agresivně zvyšuje svůj vliv v naší zemi, protože ji považuje za svou vstupní bránu do Evropské unie.

Když teď řešíme ty maturity, zeptejte se někdy maturanta na to, jaké je hlavní město Číny. Jednoduchá otázka – jednoduchá odpověď, že? Ani v nejmenším. Naprosto vážně by mě zajímalo, jak by škola hodnotila, kdybych řekl jiné město než obligátní Peking. A přitom by to mohlo být správně.

Jedním z premiantů koronavirové krize je někdo, kdo rozesílá po světě roušky v letadlech s velkým nápisem China Airlines. Pokud byste tipovali, že letadlo přiletělo z Pekingu, Šanghaje, Šen-čenu (Shenzhen), Wu-chanu (Wuhan) nebo jiného velkého města kontinentální Číny, netrefili byste se. Ono totiž nejspíš přiletělo z Tchaj-peje (Taipei). Ale proč se potom společnost jmenuje takhle zvláštně? Protože to, komu patří a co vlastně je ostrov, kterému Portugalci říkali Formosa, je vysoce ožehavé téma, na které nelze odpovědět „správně“. Označení, které mu člověk dává, totiž v sobě – s výjimkou ignorance v případě lidí, kterým je to jedno – nese politické poslání.

Zatímco koronavirus hýbe celým světem – i Blízkým Východem – dějí se kromě toho i jiné věci, které stojí za zmínku, třebaže koronavirus dokázal na nějaký čas standardní blízkovýchodní dění upozadit.

Turecko

Koronavirus Turecku – geopoliticky vzato – celkem silně škodí. Sebral mu kamery evropských novinářů, kterých se snažil mít co nejvíc na hranici s Řeckem, kam se prezident Recep Tayyip Erdoğan často velmi brutálními způsoby uměle snažil nahnat v zemi dlouhodobě usazené cizince. Plán byl uhranout Evropu pohledem na zástupy lidí, násilí jedněch a utrpení jiných, a přinutit ji k tomu, aby mu šla na ruku, zejména pokud jde o zvýšené „výpalné“ za hlídání turecko-evropské hranice.

Velké a silné státy mají tendenci ovlivňovat dění v menších a slabších státech, dělat si z nich satelity, v horším případě si z nich dělat kolonie nebo je okupovat. To je něco, čeho byl náš seriál dosud plný – a pokaždé šlo o případ, kdy se velmoc ani nesnažila tvářit, že jí jde o něco jiného. Jenže je nějaká jiná dynamika vztahů malých a velkých vůbec možná?

Pojďme se podívat na jeden příklad velmoci, která si je svého minulého špatného chování vědoma, snaží se s malými sousedy vycházet, ale oni jí ani po desítkách let nevěří. Pojďme si popovídat o Německu a jednom jeho malém, statečném, trochu ukřivděném sousedovi, který má z Německa – navzdory nejtěsnějšímu spojenectví, jaké dnešní mezinárodní vztahy znají – dodnes obavy. Řeč je, přirozeně, o Dánsku.

Navzdory tomu, že jsou světová média plná koronaviru, na Blízkém Východě vývoj jako obvykle nespí. To, co by přitom mělo dostat prostor v médiích jsou události ze syrské provincie Idlíb, o níž aktuálně svádějí boje turecká armáda a syrský režim Bašára Asada, které – přeneseně – vedly k uprchlické vlně, kterou uměle vyvolal turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

Na konci ledna Británie po dlouhých třech letech vyjednávání vystoupila z Evropské unie. Protože jsou média plná těch nejvýznamnějších důsledků tohoto kroku, jako vyjednávání s EU o budoucí podobě vztahů, s USA o dohodě o volném obchodu, irské hranici nebo skotské nezávislosti, není třeba se jim příliš věnovat. Geopolitické zemětřesení, které to způsobilo, ovšem sahá dál – pojďme se podívat na jeho některé nepříliš známé dopady.