Otevřený dopis ministrů Petříčka a Zaorálka a exministra Schwarzenberga Izraeli rozpoutal na české politické scéně podobný efekt, jako kdybyste do ní hodili ruční granát. Izrael je v Česku vzhledem k našemu dost exkluzivnímu spojenectví citlivé téma, zejména, ozve-li se hned od dvou našich ministrů vůči jeho geopolitickým záměrům kritika. Jenže jak celé situaci rozumět?

Důležitou souvislostí se současnými událostmi je takzvaná Dohoda století (DoC), tedy americký návrh na izraelsko-palestinské mírové uspořádání z dílny současné americké administrativy. O ní jsme důkladně informovali v tomto článku. Její hlavní výhoda proti těm předchozím je, že vychází z fakt, jaká jsou „na zemi“. Neplánuje přesouvat obyvatelstvo, zkrátka se snaží nakreslit hranici podle stávajících linií kontroly. Její hlavní nevýhodou je to, že se zatím nikdo nemá k jejímu podpisu, a to z obou stran. Pojďme se podívat na to, jak se k DoC dnes staví jednotliví aktéři:

Po podezřelé smrti předsedy Senátu Jaroslava Kubery, která následovala poté, co mu čínské velvyslanectví vyhrožovalo, se znovu dostala na senátní půdu otázka, zda má jeho nástupce, Miloš Vystrčil, v plánované návštěvě pokračovat.

Na rovinu: v současných diplomatických kruzích není ani náhodou běžné, aby na Taiwan zavítal druhý nejvyšší ústavní činitel země, která formálně uznává politiku jedné Číny, a to té z Pekingu, proto vyvolala plánovaná návštěva takový rozruch. Důvodem pro plánovanou návštěvu bylo už pro pana Kuberu, že zatímco komunistická Čína nejenže nesplnila své sliby o investicích v České republice, ale především agresivně zvyšuje svůj vliv v naší zemi, protože ji považuje za svou vstupní bránu do Evropské unie.

Když teď řešíme ty maturity, zeptejte se někdy maturanta na to, jaké je hlavní město Číny. Jednoduchá otázka – jednoduchá odpověď, že? Ani v nejmenším. Naprosto vážně by mě zajímalo, jak by škola hodnotila, kdybych řekl jiné město než obligátní Peking. A přitom by to mohlo být správně.

Jedním z premiantů koronavirové krize je někdo, kdo rozesílá po světě roušky v letadlech s velkým nápisem China Airlines. Pokud byste tipovali, že letadlo přiletělo z Pekingu, Šanghaje, Šen-čenu (Shenzhen), Wu-chanu (Wuhan) nebo jiného velkého města kontinentální Číny, netrefili byste se. Ono totiž nejspíš přiletělo z Tchaj-peje (Taipei). Ale proč se potom společnost jmenuje takhle zvláštně? Protože to, komu patří a co vlastně je ostrov, kterému Portugalci říkali Formosa, je vysoce ožehavé téma, na které nelze odpovědět „správně“. Označení, které mu člověk dává, totiž v sobě – s výjimkou ignorance v případě lidí, kterým je to jedno – nese politické poslání.

Zatímco koronavirus hýbe celým světem – i Blízkým Východem – dějí se kromě toho i jiné věci, které stojí za zmínku, třebaže koronavirus dokázal na nějaký čas standardní blízkovýchodní dění upozadit.

Turecko

Koronavirus Turecku – geopoliticky vzato – celkem silně škodí. Sebral mu kamery evropských novinářů, kterých se snažil mít co nejvíc na hranici s Řeckem, kam se prezident Recep Tayyip Erdoğan často velmi brutálními způsoby uměle snažil nahnat v zemi dlouhodobě usazené cizince. Plán byl uhranout Evropu pohledem na zástupy lidí, násilí jedněch a utrpení jiných, a přinutit ji k tomu, aby mu šla na ruku, zejména pokud jde o zvýšené „výpalné“ za hlídání turecko-evropské hranice.

Velké a silné státy mají tendenci ovlivňovat dění v menších a slabších státech, dělat si z nich satelity, v horším případě si z nich dělat kolonie nebo je okupovat. To je něco, čeho byl náš seriál dosud plný – a pokaždé šlo o případ, kdy se velmoc ani nesnažila tvářit, že jí jde o něco jiného. Jenže je nějaká jiná dynamika vztahů malých a velkých vůbec možná?

Pojďme se podívat na jeden příklad velmoci, která si je svého minulého špatného chování vědoma, snaží se s malými sousedy vycházet, ale oni jí ani po desítkách let nevěří. Pojďme si popovídat o Německu a jednom jeho malém, statečném, trochu ukřivděném sousedovi, který má z Německa – navzdory nejtěsnějšímu spojenectví, jaké dnešní mezinárodní vztahy znají – dodnes obavy. Řeč je, přirozeně, o Dánsku.

Navzdory tomu, že jsou světová média plná koronaviru, na Blízkém Východě vývoj jako obvykle nespí. To, co by přitom mělo dostat prostor v médiích jsou události ze syrské provincie Idlíb, o níž aktuálně svádějí boje turecká armáda a syrský režim Bašára Asada, které – přeneseně – vedly k uprchlické vlně, kterou uměle vyvolal turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

Na konci ledna Británie po dlouhých třech letech vyjednávání vystoupila z Evropské unie. Protože jsou média plná těch nejvýznamnějších důsledků tohoto kroku, jako vyjednávání s EU o budoucí podobě vztahů, s USA o dohodě o volném obchodu, irské hranici nebo skotské nezávislosti, není třeba se jim příliš věnovat. Geopolitické zemětřesení, které to způsobilo, ovšem sahá dál – pojďme se podívat na jeho některé nepříliš známé dopady.

Minulý týden zveřejnil americký prezident Donald Trump po dohodě s předsedy dvou největších stran, Benjaminem Netanjahuem za Likud a Bennym Gantzem za Modrobílé plán na mír mezi Izraelem a palestinskými Araby zvaný „Dohoda století“ (DoC). Mezinárodní společenství se k němu postavilo víceméně očekávatelně, ale pár překvapení ve světové reakci bylo, jakož i v samotném návrhu mírové smlouvy.

Konečné znění dohody je vcelku podobné únikům, které se do médií za poslední dobu dostávaly, a které jsme i zde analyzovali, kromě toho, s několika zásadními rozdíly.

Včera přiletěli do Jeruzaléma státníci z celého světa na připomínku Mezinárodního dne obětí holocaustu, která se koná v památníku Jad Vašem. Chybí mezi nimi ovšem polský prezident – důsledek toho, co se stane, když z tvrzení „já o voze a ty o koze“ uděláte způsob vedení bilaterálních vztahů. Vytvoříte tak ten nejzbytečnější diplomatický konflikt dnešní doby.

Polsko-izraelské vztahy jsou komplikované. Rozumní politici v obou zemích vidí výhody, které by mohly plynout ze vzájemné spolupráce, protože obě země jsou v takové pozici, geopolitické, ekonomické i diplomatické, že se navzájem potřebují. Ale prakticky kdykoliv se někdo pokusí o to, vyjít druhé straně vstříc, skončí to průšvihem. A pak mezi Varšavou a Jeruzalémem létají nadávky a osočování té druhé strany přinejmenším z necitlivosti, v horším případě rovnou ze zlé vůle.

Minulý týden jsme publikovali rozsáhlou analýzu na téma amerického atentátu na generála Íránských Revolučních gard (IRGC) Kásima Sulejmáního. Od té doby se ovšem věc poměrně překotně rozvinula.

Ještě v době psaní předchozího článku nebylo zřejmé (byť jsem měl své podezření, o kterém jsem psal na sociálních sítích), že letadlo Boeing 737-800 společnosti Ukraine International Airlines bylo omylem sestřeleno íránskou protivzdušnou obranou, ale vzhledem k nezvratným důkazům i samotnému íránskému přiznání po třech dnech lží, můžeme říct zcela bezpečně, kdo za to může.