Geopolitika

GEOPOLITIKA: Kam „zmizeli“ Féničané? (Blízkovýchodní Hra o trůny 12)

Asi jsme všichni slyšeli větu, že Kartágo musí být zničeno. Díky omílání starověkého dějepisu většinou i víme, že Kartágo bylo fénickou kolonií a vytvořilo vlastní říši v severní Africe (něco jako když se třináct kolonií o cca 2500 let později osamostatnilo od Velké Británie a založily USA). Ovšem co se stalo s Féničany? Ta debata je dodnes velmi živá – ve stínu libanonských cedrů a po celém světě, kde žijí libanonské komunity.

 

Ani příroda, ani politika, nemají rády vakuum (Blízkovýchodní Hra o trůny 11)

Hodně se mluví o tom, jak lži Donalda Rumsfelda a Paula Wolfowitze způsobily řetězec utrpení, které Irák sužuje dodnes. Osobně jsem trochu jiného názoru: lži o zbraních hromadného ničení současnou situaci nezpůsobily, pouze výrazně urychlily její nástup. Irák totiž zdaleka nebyl tak stabilní, jak to na první pohled vypadalo.

 

Režim Saddáma Husajna totiž nebyl žádnou oázou stability; byl postaven na silném protežování sunnitských Arabů,  zatímco ostatní skupiny obyvatelstva byly nejen utlačované, ale v některých případech rovnou genocidně likvidované. A „kovbojský“ charakter Saddámova režimu vůči zahraničí mu také mnoho přátel nezískal. Irák je, z hlediska státní identity, tak trochu jako Jugoslávie; Irák je v podstatě zemí „bez Iráčanů“.

GEOPOLITIKA: Nejistý nástup arabské Říše Středu (Blízkovýchodní Hra o trůny 10)

Mapa světa dokáže být neskutečně relativní. Co je centrum, co je periferie? Záleží na tom, kdo se kouká. Kdo neviděl čínskou mapu světa, těžko pochopí, proč se Číně říká Říše středu. Bez toho, aby člověk viděl mapu světa publikovanou v Severní Americe, nelze pochopit, jak se na svět dívají Američané. A ze stejného důvodu, kdo viděl arabskou mapu světa, pochopí unikátní pozici, v níž se Egypt nachází – přesně mezi Maghrebem („Země zapadajícího slunce“) a Mašrikem („Země vycházejícího slunce“), dvěma hlavními částmi arabského světa.

 

GEOPOLITIKA: Kdo chce moc, nemívá nic (Blízkovýchodní Hra o trůny 9)

Palestinští Arabové, kteří nejsou izraelskými občany, jsou živoucím příkladem tohoto přísloví. Možnost mít svůj stát měli v letech 1947 (zaručenou), 1950 (teoretickou), 1993 (zaručenou) a 2000 (zaručenou), a pokaždé to odmítli, protože jim to bylo málo. Přešla dekáda a s ní jména Benjamin Netanjahu, generál Abd-al Fattáh al-Sísí a Mohamed bin Salmán a naprosto realisticky to pro palestinské Araby znamená konec.

 

Sčítání lidu, které provedla Velká Británie v Mandátu Palestina bez Jordánska (čítající území dnešního Izraele včetně sporných území) v roce 1920 ukázalo, že v celé oblasti žilo 729 873 lidí, z toho 7 143 Židů. Pro srovnání, dnes žije v téže oblasti 8,5 milionu v Izraeli v rámci hranic z roku 1967, 2,7 milionu na Západním břehu Jordánu, neboli v Judeji a Samaří a 1,8 milionu v Gaze, dohromady 13 milionů lidí.

GEOPOLITIKA: O hladu po moci v dobrém i zlém (Blízkovýchodní Hra o trůny 8)

V úvodu do seriálu, v němž byl nastíněn konflikt mezi Saúdskou Arábií (zkráceně KSA – Království Saúdské Arábie) a Íránem, se píše o tom, že alfou a omegou saúdských státních zájmů je moc a bohatství rodiny Saúdů. A že co je dobré pro moc a bohatství rodiny Saúdů je „dobré“ pro stát a touto optikou tedy stát posuzuje, co a jak udělá. V poslední době se mluví o převratných změnách v KSA – otázkou ovšem je, nakolik jsou převratné, když se nezměnily cíle saúdské politiky, ale pouze okolnosti? To hlavní, co se stalo, je, že si toho mladý korunní princ Mohamed bin Salmán al Saúd, vzděláním právník, všiml a podle toho zareagoval.

GEOPOLITIKA: Kdo zdědí Švýcarsko Perského zálivu? (Blízkovýchodní Hra o trůny 7)

Poněkud paradoxní situací v rámci celé blízkovýchodní Hry o trůny je fakt, že v jediné zemi, která se této velké hry zatím úspěšně stranila, bublá podobná hra pod povrchem, a způsobuje tak přinejmenším podstatné znepokojení. Omán, země striktně neutrální, je vším, co si můžeme představit pod pojmem „osvícená diktatura“. Je to země na místní poměry velmi tolerantní, přátelská a bezpečná – díky jednomu muži, osvícenému, leč bezdětnému sultánovi Kábúsovi ibn Saídovi, kterémuž už táhne na osmdesátku, léčí se s rakovinou, a který nemá, v souladu s ibaditskou tradicí, dědice.

 

GEOPOLITIKA: Když se (ne)hybatelem dějin stane špatné svědomí (Blízkovýchodní Hra o trůny 6)

Každý tak nějak podvědomě tuší, že Blízký Východ je bolavé místo. Jakkoliv se jeho hra vede neúprosně, machiavellisticky a bezcitně, tu a tam se objeví něčí svědomí, ale zpravidla jen velmi opatrně a spíš se snahou ulehčit si aspoň předstíráním, že se něco dělá než opravdovou pomocí. Takový byl příběh vzniku Izraele a takový je i příběh hlavního izraelského spojence v regionu: kurdského národa.

 

GEOPOLITIKA: Úkol zněl jasně: přežít (Blízkovýchodní Hra o trůny 5)

Tři národy. Nebezpečí ze dvou světových stran. Jedno motto. עם ישראל חי (Am Jisrael chai; Lid Izraele ještě žije), říkají jedni. Jeszcze Polska nie zginęła (ještě Polsko nezahynulo), říkají druzí. A Ще не вмерли України ні слава ні воля (Šče ne vmerly Ukrajiny ni slava ni volja; Ani sláva, ani svoboda Ukrajiny ještě nezemřela), říkají třetí. A mají k tomu dobrý důvod.

 

GEOPOLITIKA: Když k sobě vykročíte špatnou nohou… (Blízkovýchodní Hra o trůny 4)

Vztah Západu a Íránu je jedním z nejkomplikovanějších vztahů v historii světa. Írán, podle řeckého názvosloví Persie, sloužil vůči Evropě jako přirozený konkurent už od antických dob. Dobré vztahy mezi Západem a Íránem v sobě nesou důležitý klíč pro to, aby byl jednoho dne na Blízkém Východě mír, ale to se snadněji řekne, než udělá, přestože je mezi lidmi na obou stranách dobré vůle dost.

 

GEOPOLITIKA: Když se dva perou, co dělá třetí? (Blízkovýchodní Hra o trůny 3)

Blízký Východ v posledních letech zažíval, pokud jde o vztahy určující dynamiku regionu, jasnou dominanci íránsko-saúdského konfliktu. Tento konflikt, který odstartovala íránská revoluce v roce 1979, spolu s pádem Sovětského svazu překreslil poměrně podstatně mapu Blízkého Východu.

 

 

Až do té doby se na Blízkém Východě hrálo zejména podle not studené války – na jedné straně Západem podporovaný Izrael, Libanon, Jordánsko, Saúdská Arábie a další arabské monarchie, předrevoluční Írán a Turecko; na straně druhé pak vazalské státy a spojenci SSSR – Sýrie, Egypt, Saddámův Irák, Libye, Organizace pro osvobození Palestiny (OOP, tedy Jásir Arafat a jeho nohsledi). To, že hlavní dělící linie byla mezi spojenci SSSR a Západu, ovšem neznamenalo, že se arabské státy po obou stranách dělicí čáry neshodly na té jediné věci, která je pojila: nenávisti k Izraeli a touze ho zničit.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD