Jak už to tak bývá, sotva se měsíc s měsícem sejde, na Blízkém východě se stane velké množství důležitých událostí. Podívejme se na ty nejdůležitější, které se staly během listopadu.

Izrael na pokraji války s Gazou

Dvanáctého a třináctého listopadu 2018 dopadlo do Izraele přes čtyři sta raket vystřelených teroristickým hnutím Hamás, které v Gaze vládne, než bylo dohodnuto příměří. Izrael v odvetě zničil sídlo propagandistické televize Hamásu a několik dalších jeho cílů. Kromě několika obětí, mezi nimiž byl i palestinský Arab z Halhulu, který v Aškelonu (legálně) pracoval, způsobily útoky vážnou vládní krizi, během níž odstoupil na protest proti málo rozhodné izraelské reakci ministr obrany Avigdor Lieberman (ze sekulární nacionalistické strany Jisrael Bejtejnu), po čemž poslanci této strany stáhli svou podporu vládní koalice premiéra Bejmamina Netanjahua (Likud).

Mnoho lidí na Západě se domnívá, že islám, popřípadě arabská kultura, jsou neslučitelné s demokracií, a skutečně je mnoho příkladů arabských a muslimských zemí, kde demokracie nefunguje. Ovšem pak tu máme (kromě Tuniska, ale o tom jindy) Kuvajt. Kuvajt se dostal do mezinárodního povědomí během války v Perském zálivu, kdy ho napadl a anektoval Saddámův Irák a mezinárodní společenství mu šlo na pomoc. Málo se už ovšem ví, že se zde, kromě ropy, demokracie skutečně zachraňovala.

Bahrajn je jedním z malých států Perského zálivu, jejichž bohatství plyne z těžby ropy a zemního plynu, a to navzdory snaze posledních let příjmy diverzifikovat a obrátit zemi spíše směrem k bankovnictví. Přesto základní problém Bahrajnu zůstává: královská rodina, která je sunnitská a má vazby na Saúdskou Arábii, vládne populaci, která je většinově šíitská, a má vazby většinou na Írán. A jak motivovat populaci, která sympatizuje s druhou stranu, k poslušnosti? V případě Bahrajnu to je jednak represe a jednak pohádkové bohatství. Potíž je ovšem v tom, že udržet to, není tak jednoduché, jak se zdá.

Katar, malý, bohatý emirát na pobřeží Perského zálivu, už dlouho balancoval mezi třemi mocnostmi: Saúdskou Arábií, Íránem a Tureckem. V roce 2017 proběhla světovými médii zpráva o blokádě, kterou na Katar uvalila Saúdská Arábie a její spojenci, jakož i přerušení diplomatických styků. Co pro nezúčastněné vypadalo jako přehnaná reakce, mělo podhoubí, které sahalo až do poloviny 90. let. Katar dnes, pokud jde o svou pozici, osciluje mezi Tureckem a Íránem, aniž by se snažil s oběma velmocemi moc zadat – otázkou je, jak dobře se mu to daří.

Tento článek měl vyjít až ve čtvrtek 25. října, ale kvůli akcelerovanému vývoji kolem vraždy novináře Džamála Chášukdžího vychází už dnes. Říjen byl bohatý na blízkovýchodní události. Daly by se dělit na podstatné a mediálně přitažlivé – podívejme se ale na obě skupiny. Nejpodstatnější události, pokud jde o strategický vývoj, jsou následující:

• Odříznutí jemenského hlavního města Saná, toho času v držení Íránem podporovaných šíitských rebelů z organizace Ansar Alláh (tzv. Hútíů) od přístavu Hudajda
• Dodávka satelitní navigace pro rakety Hizballáhu, která podstatně zhoršuje izraelskou pozici vůči tomuto radikálnímu šíitskému hnutí
• Dodávka ruského protiletadlového systému S-300 Asadovu režimu v Sýrii

V posledních čtyřech dílech jsme si v kostce shrnuli historii Turecka a všechny důležité aspekty, které formovaly dnešní tureckou politiku a psyché dnešního tureckého voliče. Na tomto základě se podívejme na to, co Turecko do budoucna čeká, jaké jsou další možnosti jeho rozvoje a o co se nejspíš bude snažit jeho prezident, Recep Tayyip Erdoğan.

Abychom dokázali dobře pochopit, oč jde tureckému prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi a proč, jak zní mediální zkratka, „islamizuje zemi“, je nutné znát tureckou minulost. V minulých dílech jsme se věnovali helénské i osmanské minulosti země, jakož i turbulentním událostem, během nichž došlo k pádu Osmanské říše a zrodu moderního Turecka.

Když Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil svou slavnou větu: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“, platilo to o nově založeném Turecku ještě daleko více než o Československu. Mustafa Kemal Atatürk, který se stal jeho prvním prezidentem 29. října 1923, byl velmi schopný reformátor a přesvědčením demokrat, který si byl smyslu věty, kterou vyřkl náš první prezident, vědom. Nejenže moderní, sekulární, občanské, republikánské Turecko nešlo vytvořit bez demokratů; ono nešlo především vytvořit bez občanů.

Turecko je země s komplikovanou identitou. Na troskách helénské civilizace povstala mocná Osmanská říše, která skončila zejména kvůli neschopnosti dostatečně rychle inovovat a modernizovat. Naděje, které do její modernizace počátkem 20. století byly vkládané, s vládou tří Pašů a první světovou válkou definitivně vyhasly. Proto začal vznikat konkurenční projekt: nového Turecka, Turecka moderního, nezatíženého minulostí, které se s osmanským dědictvím v dobrém i ve zlém nakonec rozejde.

Zrod novodobého Turecka ve vakuu po upadající Osmanské říši byl hodně komplikovaný, protože v klíčových letech (1918 – 1923) se odehrávalo najednou několik iniciativ, válek a dalších událostí, které byly mezi sebou propojené, ale fungovaly každá samostatně se svým vlastním cílem. Zde je seznam nejdůležitějších:

V minulém díle jsme se věnovali předtureckému období Anatolie, která kopíruje většinu území moderního Turecka. Abychom pochopili komplikovaný vztah moderního Turecka k vlastní minulosti i sousedům, je potřeba si blíže představit Osmanskou říši.

Osmanská říše se jmenuje po zakladateli dynastie, prvním sultánovi říše, který se jmenoval Osman I. O jeho původu toho, pokud jde o věrohodné informace, nevíme mnoho, ale počátek jeho říše se dá datovat do druhé poloviny 13. století, kdy vládl jako bey ve městě Söğüt v severozápadní Anatolii. Odtud zaútočil na Byzantskou říši, na jejíž troskách bylo v roce 1453 vybudováno silné impérium. Po pádu Seldžuckého sultanátu (polovina 13. století) se území Anatolie obývané tureckými kmeny rozpadlo do nejprve devíti a posléze pětadvaceti útvarů, kterým se říkalo beylikler (jednotné číslo: beylik, na čele stál bey). Základní rozdíl proti seldžucké době, pokud jde o kulturní vývoj Anatolie, je fakt, že zatímco Seldžukové vzhlíželi k Íránu a prosazovali perštinu jako jazyk elit, v beylicích se prosazovala jako každodenní jazyk, i mezi elitami, turečtina.

Mezi nejzajímavější místa na světě patří společnosti postavené na troskách předchozích civilizací. Jejich noví obyvatelé totiž zpravidla naruší organicky dlouhodobě vytvářenou strukturu místních vazeb, aby ji překryli něčím vlastním, zcela novým. K těmto okamžikům dochází náhle – starý život se zastaví v čase, podlehne zkáze a od té doby zpravidla žijí dál dvě reality: jedna nová a ta stará, pokračující v exilu či diaspoře.

Nabízejí se tak otázky: Co je vlastně čí? Patří památky, které po staré civilizaci zůstaly, těm novým, nebo těm původním obyvatelům? A jaký vliv to má na to, kam se nový stát ubírá? Co to znamená pro identitu místních lidí? To všechno jsou naprosto klíčové otázky, chceme-li porozumět modernímu Turecku.