Dosud jsme se na politiku identit, woke ideologii a další věci s tím spojené dívali především jako na fenomén, který se týká anglofonního světa. Ale co u nás? Jaká je šance, že zasáhne tenhle trend i naši kotlinu?

Na úvod je potřeba říct, že není pravda, že by u nás lidé, kteří se takhle projevují, nebyli. Není jich zatím úplně moc, to je pravda, ale organizují se – zejména na Twitteru – a snaží se kopírovat vzory z anglosaského světa. Poslední příklad, který nás o přítomnosti woke ideologů ujistil, se stal minulý týden, kdy Petra Pecková (STAN), nová hejtmanka Středočeského kraje, dala na svůj Twitter fotografii „knížky, kterou našla na sedadle v autě svého řidiče“. Paní hejtmanka se chtěla pochlubit, že je její řidič, kterého zároveň v tweetu pochválila, sečtělý, ale kniha, o kterou šlo, byla od amerického politického komentátora Bena Shapira.

Ben Shapiro je velmi pozoruhodná osobnost. Ekonomicky je prakticky libertarián, politicky je v etických otázkách konzervativní (je proti potratům a manželství pro všechny) a je ortodoxní Žid. Přesto není žádný extremista ani „fašista“, jak zní oblíbená nálepka, které se mu od tzv. Social Justice Warriors (SJWs) dostává – ostatně mezi jeho přátele a blízké spolupracovníky patří třeba další politický komentátor, který je u woke ideologů na indexu, libertarián Dave Rubin, který je gay, což nijak Benu Shapirovi nevadí.

A strhla se na českém Twitteru mela. Na paní hejtmanku se sesypali lidé volající po tom, aby, na základě toho, že tam měl takovou knihu, řidiče vyhodila z práce. Řidič byl dehonestován všemi možnými nálepkami a paní Pecková se s tím samozřejmě svezla také. Paní Pecková ovšem udělala jedinou správnou věc, která se v takové chvíli dělat dá, a sice že se za řidiče postavila a neuhnula tomuhle twitterovému davu ani o milimetr – protože to bylo právě uhýbání a neochota „mít skandál“, která vedla k poměrům, jaké z anglosaského světa známe dnes.

Říkáte si jistě – ale přeci česká společnost je relativně uměřená, konzervativní, těžko bude mít chuť na podobné „kulturní revoluce“, a jistě budete mít pravdu, protože se naše společnost takhle jeví teď. Ovšem je to hlavně proto, že český establishment, ať už politický, kulturní, mediální nebo do velké míry i byznysový, je plný lidí, kteří se dostali – demograficky vzato – v devadesátých let do vyšších funkcí takříkajíc „mimo pořadí“; daleko dřív, než by se tam kdy dostali v „normálních“, netransformačních podmínkách. To způsobilo, že se nám tu na třicet let prakticky zabetonovala veřejná debata, nějaký společný úzus a způsob nazírání na svět, místo aby se to všechno obnovovalo přirozeným tempem postupně.

Výsledek je, že čím déle tahle prodlužovaná realita z devadesátých let je natahována, tím odtrženější je od reality mladých, o nichž, protože se s nimi z establishmentu málokdo baví, „nic“ nevíme. Mladí lidé dnešní nebo ti, co dosáhnou na volební právo během následující dekády, nejsou jednolitá masa, ale ať jsou jejich postoje jakékoliv, pnutí mezi jejich hodnotami a hodnotami „devadesátek“ začíná být čím dál větší. A protože je „devadesátková“ garda celkem bezpečně usazená ve svých pozicích, vyrůstá jí tu pod rukama něco, co nechápe a tím pádem ani nemá moc pod kontrolou.

Výše uvedený mechanismus vytváří potenciál pro rapidní generační a společenskou obměnu, v zásadě ne nepodobnou samotné Sametové revoluci – minimálně v tom duchu, že tu najednou, až to „praskne“, během několika let dojít k velmi zásadní personální obměně ve funkcích, na kterých záleží. A to je přesně ten moment, kterého se budou snažit chopit tihle woke radikálové a zastánci politiky identit, protože vycítí, že to bude dobrá příležitost k nastolení nového normálu.

To je něco, na co je potřeba dávat pozor, a je to také odpověď na to, jestli nás tahle ideologie musí nebo nemusí zajímat, když se „zatím“ projevuje „jenom“ za oceánem.