Málokomu asi ušlo, že je politická situace u našeho severního souseda poslední dobou velmi turbulentní. Vzhledem k tomu, jak odlišně jsou oproti nám v Polsku narýsované hranice mezi jednotlivými společenskými a politickými entitami, naši analytici, pokud nemají k Polsku nějaký hlubší vztah, zpravidla nedokážou úplně dobře českému čtenáři zprostředkovat tamní situaci. Pojďme si přeložit polské události nejen z polštiny do češtiny, ale i z polských reálií do těch našich.

Polsko je dlouhodobě rozdělené, přibližně půl napůl, mezi konzervativní a liberální část. Liberální část polské veřejnosti je liberálnější a progresivnější než většina českého liberálního elektorátu, konzervativní část polské veřejnosti je konzervativnější, než třeba moravská základna KDU-ČSL. Přesto dělat paralely mezi Českem a Polskem je v tomto ohledu velmi ošemetné, protože je tady několik velmi zásadních rozdílů, které mají na každodenní politickou realitu obou zemí vliv. Zkusme si je vypsat:

Poláci, bez ohledu na politickou orientaci, jsou pevně provázáni se světem, a to zejména se západním světem. A to jak obchodně, tak v osobním životě – prakticky každý v Polsku má někoho v zahraničí, ať už v západní Evropě nebo v Americe; být v kontaktu s příbuznými v zahraničí, jezdit do zahraničí studovat, pracovat, vydělávat a vracet se pak domů s penězi, kontakty a know-how je něco, co je pro Poláky pomalu tak přirozené, jako dýchání. Poláci patří v Evropě mezi národy, které umějí nejlépe anglicky: v celosvětovém srovnání z rok 2019 se mezi stovkou neanglicky mluvících zemí umístili na jedenáctém místě, hned za Německem. Rozdíl ve schopnosti běžných lidí mluvit plynně anglicky v Česku a v Polsku je prakticky jako den a noc. Výše uvedené má vliv na to, že je polská politika daleko více než česká, vystavená komunikaci se zahraničím. A to jak ta liberální, tak konzervativní.

Poláci mají občanskou společnost, jakou my nemáme. Při vší úctě k Chartě 77 byla Charta úzký kroužek lidí, co spolu mluví. Solidarność byla masovým hnutím milionů lidí, což mělo velmi konkrétní důsledky na to, jak se polská společnosti ve srovnání s tou českou po roce 1989 rozvíjela. Předně: role Polek ve veřejném životě je výrazně větší než role Češek. Polsko už mělo několik premiérek, ženy jsou pevnou součástí polské politické i mediální scény v jejich nejvyšších patrech, na obou stranách politické scény. Charta proti tomu byla v podstatě pánský klub. Během komunismu se Poláci dokázali občansky organizovat – mimo jiné i díky církvi – způsobem, na jaký jsme my mohli zapomenout, což je i jeden z důvodů, proč se umějí tak dobře organizovat i dnes, když o něco jde. Komunistům se v Polsku nikdy nepodařilo zlikvidovat soukromé zemědělce, živnostníky nebo spolky. Ano, zbídačili je, ale nezničili, bylo na co navazovat.

Polský komunistický režim nikdy nedokázal být tak tvrdý, jako ten náš, protože neměl tolik podporovatelů mezi místními. Obyvatelstvo proti němu stálo během celého jeho trvání většinově v opozici, zpravidla opřené o církev (a později Solidarność). To je hlavním zdrojem legitimity konzervativní části polské politické scény. Je to v zásadě idea „my jsme porazili komunismus, který se snažil rozbít naše tradiční hodnoty, a proto je teď prosazujeme proti liberálům“. Polská konzervativní scéna často kreslí paralely mezi komunismem, který byl v Polsku, na rozdíl od Česka, „hodnotově progresivní“ a liberalismem.

Je to jeden z aspektů polského boje o potraty, protože konzervativní část polské politiky vyvolává reminiscence na legální potraty pro Polky za německé okupace a za komunismu, coby snahu nacistů nebo komunistů o „ničení polského národa“. Politické uspořádání, které dnes v Polsku je, a kterému PiS (Právo a Spravedlnost) říká „Dobra Zmiana“ (dobrá změna) s jistou nadsázkou funguje podobně jako íránská teokracie – je to vláda lidí, kteří bojovali kdysi proti tyranii, která ale měla částečně modernizační charakter, takže oni si spojili boj s tyranií s bojem s hodnotovou modernizací. A stejně jako v Íránu se stalo to, že poté, co svoje hodnoty vnutili dětem ve školách „povinně“ (z náboženství se stal předmět, jehož známka se počítá do průměru), mladá generace se stala sekulárnější než všechny předchozí dohromady. A to je velká část těch, kteří dnes protestují.

Polsko nemělo nikdy ve své historii takový sociální stát, na jaký jsme zvyklí my. Polsko ostatně je, v dobrém i ve zlém, v mnoha ohledech taková „Amerika“. Právě necitlivost vůči situace chudých lidí nebo venkova stála zejména za velkou podporou PiSu a pádem předchozí vlády PO (Občanské platformy, dnes v koalici zvané Koalicja Obywatelska – KO) a PSL (Polskie Stronnictwo Ludowe; agrární strana). A co PiS slíbil, to splnil – opravdu pomohl svými programy k zásadnímu pozvednutí chudších vrstev, dal lidem životní perspektivu a přičinil se podstatně k rozvoji venkova.

Na rozdíl od Česka je v Polsku podstatně menší problém korupce, a to včetně té velké, která se točí kolem státních zakázek. Oč divočejší byly v tomto ohledu polské „devadesátky“, o to je naše dnešní realita divočejší proti té polské. Polsko má nezávislou finanční správu a jeho viditelný rozvoj, pokud jde o infrastrukturu, vzhled měst a obcí, školství nebo kvalitu života jasně ukazuje, že v Polsku ty peníze jsou, protože se zdaleka tak nekradou, jako u nás. To způsobuje, že ani korupce není tak velké téma, jako u nás.

Na rozdíl od Česka je Polsko geopoliticky velmi jasně ukotvené. Polská politická scéna je téměř jako jeden muž (a jedna žena, nezapomínejme, že jich je tam dost) proevropská, proamerická, jednoznačně ukotvená v NATO, má jasno v tom, že je Rusko nepřítel a tomu odpovídá i stav polské armády, polských tajných služeb i to, jaký mají rozpočet, vybavení a jak jsou připravené k nasazení. Ani tohle naše téma, které tady řešíme neustále, není v Polsku téma.

V Polsku se tak řeší zejména jedno téma: kulturní válka o charakter země, jestli má být země národně-katolická po vzoru Piłsudského Sanacji nebo jeho tehdejšího konkurenta, nacionalisty Romana Dmowského, nebo jestli má být liberálně-progresivní. Češi, kteří mají tendenci vidět Poláky jako „zastydlé katolíky“ často nevidí sílu a rozšířenost polského liberálního tábora, ani jeho tradici, která v Polsku sahá hlouběji do historie než naše liberální tradice. Proto se tolik lidí diví síle protestů Strajku Kobiet (Stávka žen).

Když se díváme na protivládní demonstrace, které v Polsku stále trvají, dnes, na začátku prosince 2020, jsou v nich už spojené tři hlavní proudy: Strajk Kobiet (Stávka žen), Strajk Przedsiębiorców (Stávka živnostníků) a LGBTQ organizace, k nimž se pak různě přidávají liberálně založení Poláci různých směrů – hezky zprava doleva. Prim ovšem udává Strajk Kobiet, který reagoval na rozhodnutí Ústavního soudu o neústavnosti výjimek z potratového zákona, a ze kterého se stala rozbuška současné politické krize. Kde se tahle situace vzala?

Už před nějakým časem podala skupina poslanců-advokátů, kteří jsou zastoupeni v konzervativním právnickém think tanku Ordo Iuris, ústavní žalobu na potratový zákon z roku 1993, který umožňoval tři výjimky pro legální potraty: ohrožení života nebo zdraví matky, těžké, nezvratné postižení plodu a znásilnění. Žaloba byla podána ve věci druhé zmíněné výjimky a Ústavní soud, třebaže nebyl nijak povinen o věci rozhodovat v době pandemie, rozhodl na tlak vicepremiéra a předsedy PiSu Jarosława Kaczyńského právě teď o tom, že druhá výjimka je protiústavní a musí být zrušena. O tom, že takhle ÚS rozhodne, bude-li o to požádán, se vědělo celou tu dobu. Akorát v rámci to, čemu se říkalo „kompromis aborcyjny“ (potratový kompromis) platila nepsaná dohoda, že se v této věci ústavní žaloba podávat nebude, protože stávající situace byla stále přijatelná pro nadpoloviční většinu Poláků a ohrožení tohoto kompromisu by znamenalo velkou politickou krizi.

V září tohoto roku Kaczyński protlačil Sejmem zákon o ochraně zvířat, tzv. „Piątka dla zwierząt“ (Pětka pro zvířata), který chrání zejména hospodářská zvířata, zakazuje kožešinový chov a obecně vylepšuje situaci zvířat na venkově, ovšem udělal to proti vůli části svých poslanců spolu s opozicí. Tím dostal vládu do těžké situace, protože se mu poslanci v klubu začali bouřit a tlak na ÚS, aby rozhodl ve věci potratů, byl přímo navázán na tuto situaci: zrušení druhé výjimky mělo být kostí hozenou vzbouřeným poslancům.

Potíž je v tom, že se to spektakulárně nepovedlo. Podpora PiSu spadla ze stabilních 38-39 % k 27 % a přes 70 % Poláků s rozhodnutím ÚS nesouhlasí a podobný počet Poláků (navzdory tradičnímu dělení 50/50!) souhlasí s postuláty Strajku Kobiet a podporuje ho. Vzhledem k tomu, že nešlo „jen“ o schválení nového zákona, ale vyloženě o ústavní žalobu, PiS nemá, jak vrátit džina zpět do lahve. Jedinou cestou je změna Ústavy, na kterou potřebuje 2/3 poslanců, a ústavní většinu nemá. Debata o novelizaci Ústavy je ovšem něco, co v této věci samotný elektorát PiSu většinou nechce, takže PiS je v situaci, že ať udělá cokoliv, dopadne to pro něj špatně.

Oč se dosud opírala vláda PiSu? O nepsanou dohodu s obyvatelstvem, že PiS bude zlepšovat sociální situaci občanů, bude modernizovat zemi (infrastruktura a tak dále), ale výměnou za to bude formulovat eticko-hodnotový charakter státu, ovšem pouze verbálně, nikoliv z hlediska zákona. PiS po dobu své vlády na hraně této dohody dokázal balancovat velmi umně; využíval k tomu až groteskní propagandy ze strany jím ovládnutých veřejnoprávních stanic jako je TVP nebo Polskie Radio (legendární v tomto ohledu jsou Wiadomości TVP, večerní zpravodajský pořad na TVP1), ale až do rozhodnutí ÚS nepadlo ani jedno rozhodnutí, které by z toho udělalo zákonnou normu. To se stalo až teď. Dohoda tím byla porušena a PiS tak trestají nejen opoziční voliči, ale i mnozí jeho vlastní voliči. Národně-konzervativní agendu totiž v Polsku nechce víc než 20-25 % lidí, což je ovšem číslo, jaké PiSu k vládě nestačí, a je hluboko pod tím, jakému se dlouhodobě těšil (kolem 40 %).

To, co aktuálně v Polsku sledujeme, tak je něco jako záběr na vykolejení rychle jedoucího vlaku ve zpomaleném záběru: vidíme, že se ještě jakž-takž drží, ale víme, že se nehodě už nedá zabránit. Polská opozice je podle průzkumu už tak silná, že pokud by byly volby teď, s přehledem by je vyhrála, a vláda stojí na dvaceti poslancích, kteří, pokud je opozice tak či jinak přetáhne, aby vyjádřili nedůvěru vládě, jsou schopni vládu shodit a vyvolat předčasné volby. Vzhledem k tomu, že mnozí poslanci PiSu si umějí spočítat, jestli se jim podpora Kaczyńského linie do budoucna politicky vyplatí, je i tohle podle mého názoru spíš jen otázkou času, než se tak stane.

V každém případě, tahle změna, která už je z výše uvedených důvodů víceméně nevyhnutelná, přinese Polsku podstatný upgrade na další úroveň – vláda PiSu, která Polsku přinesla – materiálně vzato – hodně dobrého, se přežila a její dějinná role tak skončila. Nemá elektorátu, jaký teď je, co nabídnout.