Možná si říkáte, co je to za hloupý název, hraní bez her a hraček. Je to jednoduché, myslím tím totiž hraní bez kupovaných her a hraček. Ať jsou to deskovky, plyšáci, panenky, cvrnkací fotbal, cokoliv. Ono to totiž jde také. Chce to jen jedno – chuť a nějaký ten nápad. I když, v dnešní době internetu jde hlavně o tu chuť. Nápadů je totiž na různých stránkách přehršel.
Jak jste už asi pochopili, jsme opravdu hravá rodina. Máme rádi deskovky, děti milují lego, samozřejmě i plyšáky a kočárky. Co ale milují neméně, jsou hry, které jim vymýšlíme my. Ať už jde o hledání „pokladu“, nebo skřítky v bytě, či snad návštěvu Plyšákožrouta. A což teprve, když naši invenci podpoříme nahlédnutím do hlubin internetu a vypomůžeme si tam.
První otázka, když k nám děti přijedou na prázdniny, bývá, jestli bude HRA. Ne, nemáme „celotáborové“ hry, tak daleko jsme ještě nedospěli. Ale výlety za různými zajímavostmi prokládáme hrami, které si vyrábíme doma, na koleně, sami.
Co k tomu potřebujete? Papíry. Ty určitě. Ať už na dopisy, šifry nebo třeba šipky. Pastelky, fixy. Možná někdy provázek, nebo nějaký ten špendlík či rýsováček. Tiskárna je výhodou, vše připravené na počítači je čitelnější (aspoň v mém případě).
Pak už je jen nutné rozhodnout se, kde se bude hrát.
Venku je krásně? Hurá, bude stopovaná!
Rozdělíme se na dvě části (v první většinou chodím já plus jedno z větších dětí, nebo někdo z dospělých, kdo se uvolí hrát s námi). Domluvíme se, kde začneme (nechceme čárat šipky hned od domu), a kolik času dostaneme náskok.
A pak už to znáte. Šipky, potom kroužek, v kroužku počet kroků k úkolu.
A úkoly? Když máte věkově rozvrstvené děti tak, jako my (od cca 3 do 11 let), a hrají všichni najednou, je nutno přizpůsobit i úkoly.
Některé mohou být společné – udělat pět skoků jako vrabec, trefit se kamínkem do stromu (mladší do bližšího, starší do vzdálenějšího), společné skákání na dálku – nejstarší udělá skok snožmo, z místa dopadu udělá skok mladší, z jeho místa dopadu další mladší atd. Podle počtu dětí můžete stanovit i hranici, kolik musí společně skočit – tři metry, pět metrů…
Fyzické úkoly je dobré střídat třeba s poznávacími. Na papír nakopírujte třeba tři (nebo i více) fotek ptáků, za každého poznaného ptáčka dostanou bod. Můžete to ztížit tím, že chcete celé jméno, ne třeba jen ledňáček, ale ledňáček říční. Tam pak můžete pomoci, že napovíte: L——- Ř—-.
Na další zastávce takhle budou poznávat stromy, pak květiny, zvířata. Menší uhodnou jméno rodové (ledňáček), větší doplní jméno druhové (říční). Výsledek odevzdají v cíli, a podle bodů za správné odpovědi dostanou nápovědu, vedoucí k pokladu. Ten najdou buď rychle (mají hodně bodů a dobrou nápovědu), nebo déle, pokud mají bodů málo.
A máte hotovo. Prošli jsme se, děti se zabavily, a ještě našly poklad.
Je špatné počasí? Máme k dispozici jen domeček. Nemáme rozlehlý dům (jeho majitelé to mají mnohem jednodušší), ale i tak se zde dá udělat slušná „honba za pokladem“. (Podotýkám, že stejný styl hry může probíhat i venku).
Chcete příklad?
Jedna z prvních her, které jsem připravila pro propršený den, byl Plyšákožrout. Chce to tedy spolupráci minimálně ještě jednoho dospělého, který děti na nějaký čas zabaví. V té době jsem posbírala všechny plyšáky, které si s sebou přivezly, i ty, které vykutaly ve skříních u nás, a schovala jsem je do velkého proutěného koše, který stojí v mezipatře a jsou v něm zásoby úklidových prostředků.
A pak už jsem jen do obýváku položila papír, kde se tajuplný P. dětí vyptával, zda jim náhodou něco nechybí. Chvíli trvalo, než zjistily, o co jde. Na palubě vypukla panika, oblíbení plyšáci (a i ti uspávací na noc!) byli pryč! Pak se vrátily k papíru v obýváku a hledaly, co dál. Chvíli trvalo, než je napadlo papír otočit a přečíst si první šifru, vedoucí k stanovišti, kde vyluštili první písmeno místa, kde se plyšáci nacházejí.
A také tam měli stopu, kde hledat další šifru. A tak dále, až dostaly dohromady všechna písmena (PROUTĚNÝ KOŠ), a s velkou slávou plyšáky zachránily. Samozřejmě, že zezačátku se Plyšákožrout vychloubal, jak jeho lup nikdy nenajdou, plánoval, které plyšáky si dá k večeři, které ke snídani, které na cibulce a které s octem (to bylo kvílení vždycky!), ale jak děti postupně nacházely další a další písmenka, Plyšákožrout čím dál tím víc bědoval, že jim žádné stopy dávat neměl a že to není fér, když všechno uhádnou…
Samozřejmě to nemusí být zrovna Plyšákožrout. Schovat lze kdeco, od oblíbené hračky až po oblíbené boty nebo oblečení (nedejbože mobily, to je teprve poprask!).
A šifry? Používám různé, samozřejmě od těch nejjednodušších. Třeba konstantu, kdy za jednotlivá písmena tajenky přidávám konstantně třeba písmeno A. Nebo D, nebo C, to je úplně jedno. Takže třeba JDI DO KOUPELNY vypadá jako JADAIA DAOA KAOAUAPAEALANAYA.
Nebo číselnou (tam samozřejmě musí dostat – lépe řečeno najít – klíč).
Naše Jdi do koupelny se promění na: 821 20 24781708. Je trochu složitější, protože každé číslo má tři písmena a děti si musí vypsat všechna písmena a najít, co dává smysl. Ale není nic lehčího, než přidat čísla a očíslovat každé písmeno zvlášť.
Nebo obrázkové – každé písmenko má svůj hieroglyf, děti si musí písmenka dosadit podle obrázku.
Tajenka je pak už jen ze znaků. Opět nutnost najít klíč.
Podobných šifer najdete na netu plno, tyhle jsou použity ze stránky https://www.dummybear.cz/sifry Šifry pro děti.
Mohou samozřejmě dostávat i naprosto jiné úkoly, za které obdrží další nápovědu – třeba složit lodičku z papíru, dát do ní figurku nebo dvě z lega a vyzkoušet, zda lodička vydrží třeba půl minuty plout ve dřezu. Tohle lze použít i tehdy, hraje-li každý sám za sebe (nebo jsou třeba rozděleni do dvou družstev). Čí lodička vydrží, dostane lepší nápovědu, čí ne, dostane těžší, například.
Nebo se z nich můžou stát na chvíli potápěči, kteří mají za úkol vylovit další nápovědu ze dna nádrže – podmínka je, že musí vydržet nedýchat dejme tomu třicet vteřin, nebo o fous déle.
Můžou si také nenápadně i procvičit třeba matematiku – vzor šifry:
22/45/48/5/48/84/ /8/ /100/35/36/8/15/63/52/
36+16 = U
27-12 = Á
6×8 = E
69-24 = L
73+11 = J
4×9 = Ý
19+16 = B
95-73 = H
88+12 = O
53-48 = D
32:4 = V
9×7 = K
Nebo je možné nakreslit plánek pokoje, kde je další nápověda ukryta, rozstříhat ho na několik kusů, ty poschovávat a nechat děti hledat a skládat.
Možností je prostě spousta, fantazii se meze nekladou.
Pokud máte možnost vyrobit si nějakou sofistikovanější proprietu, dává vám to ještě větší rozmach ve vymýšlení her. Můj muž kdysi vyrobil obří brýle pro obra BRRRa. Velké dřevěné brýle s průhlednými plastovými skly. Jdou rozebrat až na osm dílů. Vymyslet k tomu legendu, že někde poblíž pobývá obr BRRR, kterému zlý trpaslík TRRRP ukradl a rozbil brýle, bylo jednoduché. Obr prostřednictvím sojky (která přinesla jeho dopis) požádal děti o pomoc.
Vzor dopisu (velkým písmem, barevným, na ušmudlaném papíru se stopami velkých prstů)
JSEM OBR BRRR. ZLÝ TRPASLÍK TRRRP MI UKRADL MOJE BRÝLE.
JÁ TEĎ NIC NEVIDÍM.
HODNÁ ZVÍŘÁTKA MI NABÍDLA POMOC.
KÁNĚ Z VÝŠKY ZAHLÉDLO, ŽE TRRRP BRÝLE ROZLÁMAL NA OSM KOUSKŮ.
SOJKA ŘÍKALA, ŽE TRPASLÍK JE SCHOVÁVAL NA VAŠÍ ZAHRADĚ.
MYŠKA MI PŘINESLA Z JEHO SKRÝŠE MAPU S NĚJAKOU ŠIFROU.
TEĎ JSME ALE VŠICHNI V KONCÍCH. TOMU NEROZUMÍME.
NAVÍC KDYBYCH TAM ŠEL JÁ, ROZŠLAPAL BYCH VÁM CELOU ZAHRADU…
POMOHLI BYSTE NÁM?
A pak už jen opět vymyslíme stanoviště, kde budou jednotlivé dílky schované, plánky, šifry a podobně. Děti dostaly pět diamatů (půjčené z některé z her), a pokud by nebyly samy schopné šifru rozluštit, mohli sojce (kterou jsem v té chvíli hrála já) zaplatit jeden diamant. Ovšem pokud by přišly o všechny diamanty, odměna za nalezení brýlí se přesunuje k sojce (tedy ke mně) a děti by musely odměnu sojce nějakým způsobem zaplatit (taneček, zpěv, básnička, cokoliv).
Tuto hru jsme hráli už několikrát. Kdysi s těmi největšími, když jim bylo tak kolem šesti až osmi let, pak s návštěvou, potom s nejmladšími a mezitím jsem brýle i s know-how několikrát zapůjčila známým. Hra měla vždycky velký úspěch.
Hrát se dá kdekoli, venku, vevnitř, na dovolené, na návštěvě.
Brýle
Samozřejmě je spousta dalších her, které se dají s dětmi hrát venku i vevnitř. Stačí venku schovat plyšáka a nechat děti hledat. Nebo gordický uzel – děti i dospělí si stoupnou do kruhu a na povel jednoho, kdo nehraje, napřáhnou jednu ruku, někoho se chytí, a pak totéž udělají s druhou rukou. Když každý drží dvě cizí ruce, otevřou oči a začnou uzel rozmotávat. Vtip je v tom udělat znovu kruh, ale přitom se nepustit. Proplétání, podlézání, přeskakování nebere konce.
Občas uděláme překážkovou dráhu – doma i venku. To je taky velmi oblíbená činnost.
A teplé večery úplně lákají k hrátkám se světýlky – světýlková hledačka, kdy po zahradě rozmístíte lucerničky, ke každé dáte stejný počet kartiček nebo drobných hraček (podle počtu dětí) je taky velmi oblíbená. Když děti překonají tu trochu strachu, mají pak z ulovených drobností mnohem větší radost. A pokud jsou na přinesených kartičkách písmenka, která po seřazení prozradí místo pokladu, je radost největší.
Anebo si v noci jen tak s dětmi lehněte na zahradu a pozorujte souhvězdí. Třeba uvidíte i družici nebo třeba padající hvězdu.
Ano, tyto hry potřebují od dospělých víc invence a větší přípravu, než jen vytáhnout deskovou hru a rozložit ji na stůl. Ale nadšení dětí, které tyhle hry milují (nepotkala jsem dítě, které by taková hra dřív či později nevtáhla), za to stojí.
A víte co? Naše děti už začínají podobné – samozřejmě jednodušší – hry připravovat pro nás. A to je pro mě ta největší odměna. Protože vidím, že jim stojí za to patlat se půl dne s lepidly, fixkami a papíry, aby pak nadšeně sledovaly (a poskakovaly jak na pružinkách jak by rády radily), když luštíme jejich šifry, hledáme další indicie a lovíme nápovědy. A ta radost, když jejich hru dohrajeme, je obrovská.
Hrajte si. Hrajte si s dětmi, dokud mají chuť si s vámi hrát…
PS: A pokud máte nějaké vlastní osvědčené recepty na hraní podobných her, sem s nimi!
Děkuju Toře za skvělý článek a skláním se v obdivu – z tohoto výběru zvládám minimální kousek! Díky za skvělou inspiraci 🙂
Páni, vy jste opravdu hravá rodina!
Honba za pokladem byla několik let u našich dětí hodně populární, nesměla chybět jako součást narozeninového programu doma, kdy hledali společně s pozvanými kamarády. A u nás se pak konalo opakování.
O Velikonocích jsem dětem poschovávala čokoládové zajíce na zahradě.
Taky se hledal předmět pomocí „Samá voda, přihořívá, hoří“ anebo se hádalo, co se změnilo v místnosti. Nebo jeden předváděl povolání a ostatní hádali.
Jednou se role otočily a děti připravily vlastní hru pro nás dospělé, rodiče a prarodiče, byla to jejich vlastní kombinace různých her a dnes si z toho pamatuji jen to, jak jsme se u toho hrozně nasmáli. 😀
Jo to je skvělý, když si hrajou všichni
Toro, úžasně vynalézavé hry. Být malá, také by mě velice bavilo je hrát. A radost musí být na obou straná – nadšené děti a ty s manželem se radujete, že vaše píle a vynalézavost přinesla tolik radosti (třeba ty brýle, to jen žasnu).
Jako dětská skupina chatovských dětí jsme nejčastěji hrály na pikolu, tichou poštu, nebo bojovku po okolí ( jedno, dvě děti šly předem ráno „naklást mapu“) . Nejvíce jsem se vyblbly hrou „na krále“, což bylo válení sudů z docela příkrého a delšího kopce. Každý, kdo doválel dolů, musel co nejrychleji po čtyrech zase vylézt nahoru aby se jako první stal králem. V deštivém počasí jsem moc vynalézaví nebyly – sesedli jsme se a hrály karty. 🙂
Diky, Maričko.
Já mám 4, teď tu mám samotnou tu nejmladší,4,5 roku. Sama k nám chtěla, tak ji teď na týden máme. Je to legrace. Je šťastná, že je tu jednou sama a má nás jen pro sebe :). Jsou bezva všichni, ale mám je oboje daleko…
Hezké inspirace! My hráváme rádi bezpomůckové hry – Tichou poštu, Slovní fotbal, Mysli si. Tu poslední hlavně v autě a musí to být předmět, zvíře nebo rostlina, abstraktní pojmy jsou pro mláďata složité. Tahle hra naučí jak se ptát, jak jít od obecného je konkrétnímu.
Jojo, tyhle hry taky máme rádi.
Taky. 🙂
Dorazila jsem až teď. Moc pěkný článek, Toro.
Dneska jsem se studenty hrála „běhačku“ – položíš na vzdálené místo lístky s informacemi a oni smějí přinést jedna osoba vždy jen jeden lístek a položit ho do připravené struktury, kam patří (na stole leží názvy sloupců, skládá se pod ně, aby seděly řádky – například veličina, anglický název, značka, jednotka, vzoreček: čas, time, t,s,t=s/v).
Hraje celá třída na čas anebo dva týmy konkurenčně, kdo bude hotov dřív, spousty variant.
Méně poetické duše tomu říkají opakování učiva nebo motivace k nové látce. 😀
JJ, nepřekvapilas 😀
Vím, že ty si umíš taky pěkně hrát 🙂
Toro, smekám klobouček! Tohle jsou hry, které musí nadchnout dítka jakéhokoli stáří.
Díky moc. Jo, baví je. Uvidíme, jak dlouho, že.
Myslím, že jsem byla docela hravá babička i matka a něco podoného jsme hrávali na chatách,při různých příležitostech a taky doma. Teď už máme každý to svoje, čas her zatím pominul. Vnučka odevzadala bakalářsou práci a čeká na termím obhajoby. No a já tak maximálně schovávám doma různé dobrůtky před rychlou konzumací. Je faktem, že MLP je velmi vynalézavý v hledání ale nemá ze mne žádnou radost, ovšem z výsledku pak ano. Toro, díky, paráda, jste výborní. Her je potřeba a obohacují život.
Aha! Pecko si se mnou zahrálo.Sorry.
No jo, já vím, že čas her pomine… Proto dělám, co umim.
Vnučce držím palce. My máme termín k odevzdání v pondělí, takže spousta budoucích bakalářů, včetně mého, bude mít zítra pracovní středu.
Jenny! Čekala jsem, že dobrůtky schovávaš před čtyřnohou smečkou, a ty před TLP! Až jsem si z toho poprskala monitor! Ale máš pravdu, taky si někdy říkám, proč jsem na příslušnou nádobu nedala výstražnou nálepku Nebrat! 😀
Myslím, že jsem byla docela hravá babička i matka a něco podoného jsme hrávali na chatách,při různých příležitostech a taky doma. Teď už máme každý to svoje, čas her zatím pominul. Vnučka odevzadala bakalářsou práci a čeká na termím obhajoby. No a já tak maximálně schovávám doma různé dobrůtky před rychlou konzumací. Je faktem, že MLP je velmi vynalézavý v hledání ale nemá ze mne žádnou radost, ovšem z výsledku pak ano. Toro, díky, paráda, jste výborní. Her je potřeba a obohacují život.
Tohle znám spíš z táborů, takhle si s námi nikdo nehrál. Já jsem dětem občas uspořádala honbu za pokladem, ale jinak jsme je vozili s sebou třeba na historické akce, kde jsme je oblíkli do kostýmů a stali se součástí- tak to měli prostě trochu jinak.
Tak to je určitě bavilo taky, však si tam v podstatě hráli všichni.
Hráli jsme stopovanou s úkoly, schovku v bytě ( co uschoval Velikonoční zajíček), slovní fotbal, poznávačky všeho možného v lese. tím asi tak moje fantazie končí a nastupují deskovky, často upgradované vlastními nápady 😀
Toro, vždycky jsem Tě obdivovala pro Tvoji fantazii a nápady, ovšem teď je to velký převelký hlubokosklon! Takovou babičku/tetu/kamarádku by si přálo každé dítě 🙂
Díky moc. Snažím se. Však dlouho si s námi hrát nebudou, čas letí jak šílený.
Děkuji za krásné nápady. Když byli kluci malí, jezdili k nám děti kamarádů – měli objevné stezky.
Teď máme chvilku oddech, ale vnoučci už dorůstají, tak to začne nanovo
Jojo, s vnoučaty je to nejlepší.
Víš, Toro, přiměla jsi mě přemýšlet o tom, jak jsem si vlastně hrála já. Proč se na tyhle věci tak nějak dívám jako na něco, co mě netýká. 🙂 Protože kromě hraní člověče nezlob se, karet a hodně šachů se u nás prostě nehrálo. A mně to vlastně vůbec nechybělo. Tyhle hry mám spojené s letními tábory. Jenže já jsem nejezdila kdysi na nějaké napodobující skautské nebo jiné menší příjemné tábory, kde se děti znaly. Já jezdila na ty ohromné, se stovkami cizích dětí, které existovaly jen proto, aby rodiče mohli chodit v létě do práce. Málokdy to tam bylo opravdu hravé a zajímavé, spíš takový cvičák, kde se jednou za tábor urodila noční bojovka. No a hry, které jsem kdy hrála, se obvykle vztahovaly jen k těm táborům.
Když si vzpomenu na to, proč jsem milovala být u babičky, tak je odpověď jasná – svoboda dělat si takřka co chci. Dospělé jsme nikdy do svých her nepotřebovali, navíc já si stejně většinou četla a vymýšlela a u toho mi ostatní spíš vadili 🙂
Tvůj svět, kde si hrají děti a dospělí dohromady, je prostě pro mě zajímavou novinkou 🙂 Fascinující novinkou! 🙂
Díky. Já byla jedináček a taky si se mnou nikdo nehrál. Hry jsme vymýšleli s kamarády.
Teda Toro, krásné! Kdybych byla malá, chtěla bych mít takovou babičku, jako jsi Ty!
Díky moc, potěšila jsi mě.
To neměla být lichotka, myslela jsem to úplně vážně, jako konstatování faktu. My zatím ta vnoučata (vlastní) nemáme, tak to snad časem dohoníme. Nevlastní vnouče je ale v pohodě, zatím si nejradši čte (což si tak trochu myslím, že je i mou zásluhou), chodí do skautu (vodního), na ragby a tak. Zatím jsme ho s MLP nikdy sami nehlídali, jen s dopomocí druhých tchánů. Ono se to časem vyvrbí.