BTW: To nejsem já

Jaro u mě s sebou nese touhu po změnách. Člověk se konečně vybalí z vrstev zimního oblečení. Příroda se ze dne na den mění, nabídne čerstvé barvy a vůně. Proč bych měla být pořád stejná?

 

Nejjednodušší způsob osobní změny nabízí nové oblečení. Nejtěžší pak změna myšlení. K lepšímu, samozřejmě:)) Někde uprostřed se nachází sezónní změna barvy vlasů a obměna obvykle používaných šperků.

S jarem ožívám, takže se vrhnu do změn ve všech zmíněných kategoriích. Nové tričko potěší. Snahu o pozitivní myšlení mírně podpoří slunečné dny. Na jaře obvykle dělají život jasnější a v některých ohledech i snazší. Třeba psi nejsou zdaleka tak špinaví, jako v zimě!:))

Touha změnit barvu vlasů mě přepadá nejdřív na jaře, kdy chci změnu. Potom později na podzim, kdy dodávám vlasům ohnivější tóny ve snaze bojovat s tmou a z ní plynoucí depresí. Můj muž si už na tyto barevné výkyvy zvykl a reaguje jen na pokusy s extrémnějším výsledkem.

Vedena touhou po změně jsem se letos po velmi dlouhé době podívala na šperky, které jsem zdědila po babičce a mamince. Otevřela jsem malou šperkovnici a srdce se mi sevřelo návalem vzpomínek. Tentokrát jsem se ale odhodlala si některé z nich zkusit. Babiččin přívěšek a náramek, maminčiny prstýnky a náušnice.

A víte co? Zjistila jsem, že nic z toho nosit nemůžu. Prostě nejsou pro mě. Barvy, tvary. Vlastně jsou v tom i ty vzpomínky. Milovala jsem je obě. Vím, že se jim nějakým způsobem podobám. Jenže já už jsem velmi dlouho já. V mnohém úplně jiná než ony.

Napadlo mě, jaké mám štěstí, že mohu pevně patřit do rodiny, ale přitom si zachoval svoji osobnost. Že jsem mohla jít za svými sny a cíli, ať už si o nich ostatní členové rodiny mysleli cokoliv. Však sami jistě víte, že to není samozřejmé.

Šperky jsem pečlivě uložila, vděčná za to, že je mám. Ale jen jako vzpomínku.

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024

 

Dědictví osobních věcí je zvláštní. Drahocenné, trochu bolavé. Méně osobní věci, jako je třeba porcelán, vázy a podobně, používám ráda. Ty šperky… Občas na ně myslím, ale věřili byste, že to bylo poprvé za těch mnoho let, co je mám, kdy jsem si je zkusila? A fakt to nešlo… Nejen proto, že obě, babička i maminka, nosily jiné barvy než já.

Máte podobné zkušenosti?

Aktualizováno: 14.4.2024 — 19:00

26 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Děkuju všem za milé komentáře 🙂 Omlouvám se za nepřítomnost, ale z cest jsem přijela až dnes a hned navázala zkouškou divadla 🙂
    Takže stručně:
    Taky nenosím žluté zlato
    Miluju a mám granáty (ve stříbře)
    Nemám brože (ani dračí!:))
    Děděné kuchyňské a potřeby mám a používám – Marek zdědil zase dědovo nářadí 🙂

  2. No jo, šperky a moje máti, to je veselá historka. Ona byla totiž děsná straka, takže všelijakých řetízků, náramků a prstýnků měla snad čtvrt kila. Nakupovala ve starožitnictví a pak měla i šikovného osobního zlatníka. Obecně známý moc není, ale některé kousky od něj jsou i v MOMA (a v Morgalu). No ale pak zemřela a my to nemohli najít (ne, že bych po tom tak toužila, čistě jen ze zajímavosti). Nakonec to našla dcera (bydlí v bytě po ní), když vyklízela spížku, bylo to mezi čočkou, rýží apod., právě se to chystala vyhodit 🙂
    No, fakt to nenosím, není to můj styl, nenosím zlato, většinu jsem dala dceři, ta to nosí hodně (taky je straka), většina těch šperků je opravdu hodně opulentních. Ale jeden prstýnek mám v plánu nosit na nějaké slavnostnější příležitosti, do divadla a tak, platina, smaragd, brilianty, na matčiny poměry velmi střízlivý.
    Jo, jak mluvíte o těch špercích s granáty, ty se mi líbí moc, hlavně takové ty obyčejnější. Po mojí babičce mám sadu prstýnku a náušnic, jsou to takové kytičky, zasazené do zlata (dřív se to tak dělalo, teď už ne). Dostala to od děděčka k zásnubám.
    Jinak osobně nosím všechno made by dcera, je opravdu šikovná, zásobuje celé příbuzenstvo a celou širokou síť kamarádů a známých, např. synovi s manžekou dělala i zásnubní i snubní prsteny a jsou opravdu pěkné.

  3. Rád nosím 70 let starý klobouk, prakticky pravidelně od podzimu do časného jara, kdy ještě není vedro. Občas jej vyměním za nový.

    Jinak co se týče jiných starších věcí, tak ty nositelné nejsou, ale např. místo v knihovně si vždy najdou. 🙂

  4. maminčiny šperky mám a mohla bych je nosit, protože jsme měly obě podobný vkus a některé jsem jí dala i já. Protože ale nenosím žluté zlato, nechávám si je uschované na památku. Ostatní věci, ve kterých jsou zamčeny vzpomínky na rodiče a babičky a dědečky, s radostí používáme – hrnek na sůl, který měla babička ve výbavě a cestoval s naší rodinou po všech kuchyních, až teď stojí hrdě a čestně v naší kuchyni. nedělní kávový servis. skřínka s nářadím, z nichž mnohé už se asi ani nevyrábí ( tatínek byl původním povoláním umělecký modelář).

    1. Já používám po mamince pekáč, krom jiného, je z její výbavy čili někde okolo roku 1935. Já už jsem stará a pekáč mě asi přežije. Je nej, dobře se v něm peče a velmi dobře se myje.

      1. velkou zadělávací mísu, smaltovanou, se dvěma uchy…každé kynuté těsto v ní výborně vzejde 🙂

        1. to jsou taky šperky 🙂 ale zdobí kuchyni. Já nejsem parádivá i když také něco mám. A granátové šperky – to by byl hřích něco nemít když jsme skoro z Turnova /ale ve stříbře/

  5. Přesně. Brož z českých granátů. Velký přívěsek na řetízek s velkým kamenem. A tak.

  6. Prababiččiny šperky nosí Kačka. Umí je nosit a umí si k nim přizpůsobit outfit, jak se hezky říká. Já taky něco mám, ale nenosím. Část jsem už předala Kačce, část patří ke šperkům, které mám, ale tak nějak mi úplně neladí. Třeba proto, že tenhle typ šperku se už nenosí vůbec. Ale mít je mě těší, to zas ano.

    1. Co máš a nenosí se to vůbec? U nás jsou takové normální věci jako náhrdelníky, prsteny a náramky. Hm, české granáty po babičce už bych ve svém věku mohla nosit, a stejně to nějak nejde.

      1. Asi ano. Brože jsou v téhle době vidět jen u členek královských rodin.
        Také zděděné šperky nenosím. Ale řetízek s maminčinými iniciály a jakýmsi gravírováním nosím. Na cesty, v malé krabičce, ne na krku. Proč? Ani sama nevím. Možná přetrvávající jistota mateřské ochrany cizím prostředí. Dětinské? Ano, ale dělám to 🙂 .

      2. i kdeže 🙂 není brož jako brož a záleží na tom, jak a na co ji člověk připne 🙂 např. kombinace jeans-tričko-černé sako-tenisky si přímo říká o brož na klopě – buď opravdu starožitnou nebo ulítlou.

        1. No, nosila jsem na saku k džínám brož s emailovaným kohoutem s pár štrasy- ta je dobře ujetá 🙂

      3. řeknu Ti to, Dede, abys mohla přávidět – mám brož ve tvaru stočeného draka 🙂 jelikož má taky očko, dá se nosit i jako přívěsek 🙂

      4. Když jde řeč o brožích, americká ambasáda právě pořádá výstavu Čtěte z mých broží, jako poctu Madeleine Albrightové. Ta by mě hodně lákala, bohužel žádná zastávka výstavy není zrovna blízko našeho města. No, ještě uvidím. Momentálně ji hostí Pardubice.

        1. jakže! tam musíme jít…knihu Tajná řeč broží jsem měla ve výhledu, ale ještě jsem ji nečetla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN