BTW: Objetí

Všimli jste si někdy, jak často a při jakých příležitostech se lidé objímají? A přemýšleli jste někdy nad tím, proč to vlastně děláme?

 

 

Vítání, loučení, radost, smutek, žal či milostné zaujetí – to vše může mít společného jmenovatele. Vedle zjitřených citů je to objetí. Prosté sevření druhé osoby do náruče má na lidskou psychiku překvapivé účinky. Pod vlivem filmů a knih bychom mohli usoudit, že objímání patří především do milostné sféry, že je to hlavně věc muže a ženy. Jenže stačí se maličko zamyslet a zjistíme, že tomu tak zdaleka není – a to teď nemluvím o právech menšin.

Objímá se totiž kde kdo a to bez ohledu na pohlaví nebo věk. Čím to je, že se zrovna tento druh tělesného kontaktu těší tak univerzální oblibě? Kde se vlastně vzala jeho síla? Podle mého názoru je prvopočátek všeho v rodičovské náruči. Bezpečí, konejšení, přirozené lidské teplo a k tomu mumlaná něžná slůvka. Každý normální člověk držící v náručí malé dítě, se instinktivně uchyluje k takovému chování.

Nu a tento vzorec se potom opakuje po celý život. Objímající ujišťuje, chrání, utěšuje a projevuje radost nebo lásku. Objímaný hledá útěchu, ochranu, lidské teplo, péči a lásku. A v objetí se mu toho dostává. Zkušenost ukazuje, že ženy cítí mnohem větší potřebu objímání než muži. Podle vědeckých studií prý mají tenčí kůži a víc receptorů dotyku, takže si ho lépe užijí. A často ho moc potřebují! Když si muži tento fakt v pravou chvíli uvědomí, zjistí, že dokáží mnohem lépe vyjít se svými nervózními, nešťastnými či přepracovanými ženami.

Takže pánové, až příště najdete svoji ženu více či méně úspěšně bojující s nějakým průšvihem nebo jen beznadějí nad tím, jak právě vypadá, tak svoji nejdražší pevně a láskyplně obejměte. A počítejte aspoň do třiceti, než položíte některou z obligátních mužských otázek, jako třeba: „Co sis jako myslela, že děláš?“ Šance na rychlé a klidné vyřešení situace se tím totiž znásobí…

 

Takže se dnes ptám – objímáte se rádi? Je ve vaší rodině zvykem se obejmout při vítání a loučení?

 

Aktualizováno: 19.4.2024 — 20:59

25 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Zase jsem nestihla reagovat včas, třeba si to tu někdo někdy přečte. Mě dojímá, když mě přijde obejmout můj dvaadvacetiletý o dvě hlavy vyšší syn. S dcerou se objímáme od té doby, co se po svatbě odstěhovala. S manželem tak nějak průběžně, ale měli bychom se víc snažit, musím na to myslet! 🙂
    Ale s cizími mi ten fyzicky kontakt vadí čím DSL víc, i podání ruky. Vyhovovalo by mi japonské klanění.

    1. Japonské klanění má něco do sebe.
      Jako malá jsem nebyla objímavá. Začala jsem být až s mužem a hlavně s dětmi. Potom jsem radost z objetí začala sdílet šířeji – v rodině, později i s přáteli.
      Cizí lidi, logicky, neobjímám 🙂

    2. taky dočítám různě, nevadí 🙂 japonské klanění nebo budhistický výraz úcty jsou skvělá varianta pozdravu. a je moc hezké, když Ti dospělé samostatné dítě dá takhle najevo svoji náklonnost 🙂
      Eduša to dnes nad ránem opět vylepšil, zřejmě věda, že jdu ráno k zubaři – naskládal se mi pod bradu, tlapkou obejmul kolem krku a čumáček přitiskl k nosu. a předl 🙂 zafungovalo to, u zubaře všechno v pohodě 🙂

  2. Na mne se jako na dítě „vrhala“ babička a nebylo mi to příjemné. Však se také léta v rodině radovalo, že jsem jí odpovídala „babi, jdi pryč, do kuchyně“. Nic nelze vymáhat násilím….

    1. Máš pravdu, taky jsem to jako dítě neměla ráda a taky to dětem nedělám – pokud si nepřijdou pro pochování nebo objetí 🙂

  3. objímám se ráda, ovšem jen s nejbližšími a se zvířátky – členy rodiny 🙂 V tom bodě je specialistou Eddie ( „proč kocour drápe… s tlapkou na tváři zvolna usínám“). Davida si přijde obejmout vždycky u Rockové pípy a spokojeně mu přede v náručí, dokud nenazná, že by bylo fajn jít se proběhnout po zahradě a zase zpátky do náruče 🙂

  4. V tomto směru jsem poněkud autistická. Ovšem syna a vnučku obejmu vždy, syna tam kde na něj dosáhnu a vnučku velmi opatrně neb tato generace je velmi křehká. Zvěř mne objímá stále a kocour vyžaduje ovinutí paže kolem něho,jinak mne tam napasuje drápkama. 🙂

    1. Jak jinak, mám to stejně 😀 Ale navíc občas já obejmu MLP jako důkaz toho, že ho ještě chvilku nezabiju a jako malou prosbu za odpuštění, že jsem na něj zase šňafala :D. Ale on (i já) jsme si za těch 50 společně odžitých let už zvykli 🙂 .

  5. Ehm, ano, před touto pánskou otázkou, by se mělo objímat obzvlášť láskyplně. Dochází pak k méně pokusům o vraždu.

  6. Ano, četla jsem, že podle odborníků se mají obejmout děti nejméně 7x a dospělí 2x denně. Děti doma nemám, MLP se objímá nerad, takže nemám ověřeno.

    1. A psi se taky obvykle objímat nechtějí 🙂
      U nás doma se to můj muž naučil. Tedy naučila jsem ho to. Myslím, že nás to teď těší oba. Takže to zkus! 🙂

      1. Psi se objímat nechtějí? Zkuste Vanilku. Hodí tlapky kolem krku a přitiskne se na tvář, někdy to zvládne i bez tlapek. Objímání ze strany majitelů taky dobrý 🙂

      2. Náš pes objímá Janu vždycky když se vrátí domů i kdyby byla pryč pět minut. Objímá se strašně rád, když ho vezmu kolem krku tak si ,,říká“ že chce ještě.

        1. Vy se máte! Žádný z mých psů se objímat nechtěl – chvilku to strpěli, ale pak se vyvrtěli 🙂

          1. Objímání má rád a když si s ním sednu na pohovku tak mě začne ,,hladit“ packou po tváři. To nedělal žádný z našich předešlých miláčků.

  7. Hlavně se, milí pánové, znásobí vaše šance na přežití. 🙂

    Občas se objímám, s lidmi, které mám opravdu ráda, jinak s objetím šetřím. U nás v rodině se spíš líbá na tvář.

    P.S.: Naskočila mi klasická hláška: Líbání už máme za sebou, teď přijde potřásání.

    1. 😀 U nás doma se objímá bez líbání či jeho náznaku – přiznám se, že mi to vyhovuje. Objímám se s oblíbeným i lidmi, jinak vystačím s rukou stiskem 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN