Dne 27. září ráno místního času vypukl na linii kontaktu mezi arménskými a ázerbájdžánskými vojsky ostrý střet. Frontová linie se posouvala, několik vesnic skončilo v ázerbájdžánských rukou. Po našem internetu se začaly šířit otázky: komu máme stranit? Kdo je v tomto konfliktu „tím dobrým“? Asi nejupřímnější odpověď je: civilistům, jakýmkoliv.

Tenhle článek měl původně vyjít ve velice jiné podobě, ale včerejší události způsobily, že musel být z větší části přepsán. To je upozornění, které ilustruje, jak dynamická situace v oblasti je. Pokud jde o to, „kdo si tentokrát začal“, nevíme to jistě. Ještě včera ráno se navzájem obviňovala Arménie s Ázerbájdžánem z toho, že ta druhá střílela první; Ázerbájdžán obvinil Arménii, že prolomila střelbou linii kontaktu zhruba v šest ráno místního času, Arménie obvinila Ázerbájdžán z téhož, o dvě hodiny později. Nejde zatím přesně ověřit, kdo střílet začal, ale podle informací, které se objevily během včerejšího odpoledne s největší pravděpodobností Arménie začala střílet první v reakci na ázerbájdžánskou provokaci.

Co je vlastně Náhorní Karabach? Je to oblast, formálně patřící Ázerbájdžánu, která je ale už od roku 1994 pod arménskou kontrolou i s přilehlou částí Ázerbájdžánu na západ od této oblasti, která je v držení arménské armády. S lehkým zjednodušením se dá říct, že konflikt začal Stalin tím, že dal Náhornímu Karabachu status autonomní oblasti v rámci Ázerbájdžánské SSR, zejména kvůli tomu, že většina tamní populace byla tvořena etnickými Armény.

Už na konci 80. let, tedy ještě v době existence SSSR, vypuklo násilí podporované Arménskou a Ázerbájdžánskou SSR o suverenitu nad Autonomní oblastí Náhorní Karabach (NKAO). Arménie se začala snažit o včlenění oblasti pod svou vlastní suverenitu jako čistě arménské teritorium, pro který účel vypsala v únoru roku 1988 referendum, karabašskými Azery bojkotované. Referendum samozřejmě dopadlo jednoznačně ve prospěch anexe území Arménií, parlament NKAO si včlenění do Arménie také odhlasoval, a tento výsledek vyústil v erupci násilí mezi oběma komunitami. Obě strany se navzájem obviňovaly z etnických čistek, a když pak došlo k rozpadu Sovětského svazu, nic už nebránilo tomu, aby obě země začaly regulérní válku. Tu rozpoutal Ázerbájdžán na konci roku 1992 s cílem znovuobsadit území NKAO, které je ze všech stran uprostřed ázerbájdžánského území (s Arménií ani fyzicky nesousedí) a vynutit tak svou suverenitu.

Válka trvala do května roku 1994 a jejím výsledkem bylo arménské držení téměř celého území NKAO spolu s 9 % ázerbájdžánského území mimo NKAO (to je to území mezi východní arménskou hranicí a západní hranicí NKAO), zhruba 800 000 vyhnaných Azerů z NKAO a zhruba 230 000 Arménů vyhnaných ze zbytku Ázerbájdžánu, zejména z Nachičevanu, ázerbájdžánské exklávy mezi Tureckem Arménií. Ve válce bylo zabito 1264 arménských civilistů a 763 oficiálně potvrzených azerských civilistů (konečné číslo není známé). Arménii podporovalo v konfliktu Rusko, Ázerbájdžán Turecko, Izrael a Ukrajina.

Málokdo ví, že Izrael má už prakticky od vyhlášení ázerbájdžánské nezávislosti s tímto státem velmi dobré vztahy, které jdou hodně daleko: mezi oběma zeměmi panuje čilá obchodní výměna, Izrael Ázerbájdžán vyzbrojuje, a i kulturně si mají k sobě obě země blízko, což, vzhledem k tomu, že je Ázerbájdžán dominantně šíitská země, může být poněkud překvapivé. Hlavní důvody jsou dva: strategický a kulturní.

Arménie se ve své nezávislosti opírá ne o jednoho, ale o dva klíčové spojence: Rusko a Írán. Arménie je tak viděna z Jeruzaléma jako íránský spojenec – a právem, protože Arménie spojencem islámské republiky je. Důvody, proč si udržovat dobré vztahy s Teheránem, má Arménie zejména dva: v Íránu žije početná arménská menšina, vůči které se Írán před revolucí z roku 1979 i po ní choval v zásadě přátelsky; arménská komunita v Íránu je dodnes vyňata z mnoha jinak obecně platných zákazů, včetně například zákazu produkce a pití alkoholu, a je vůči islámské republice loajální.

Hlavním důvodem pro arménsko-íránské přátelství je pak především společná turecká hrozba, kterou, vzhledem k prožité genocidě, berou Arméni velmi vážně, a Ázerbájdžán, dnes coby turecký de facto sesterský stát, byl už v dobách SSSR viděn jako prodloužená ruka tureckých zájmů, na něž mají Arméni tak špatné vzpomínky. Druhý důvod, proč má Arménie nadstandardně dobré vztahy s Íránem, je kontrola ruského vlivu v zemi. Arménie žila až do loňska pod vládou de facto ruských loutek, které zemi držely ve stavu rozsáhlé korupce, státního mafiánství a nerespektování lidských práv.

Vzhledem ke geografickým poměrům si ovšem Arménie nemůže moc vyskakovat a jediná páka, kterou na Rusko potenciálně má, je právě pomoc Teheránu. Současné rusko-arménské vztahy jsou ovšem také zajímavé, protože na Arménii si Vladimir Putin vyzkoušel novou strategii, kterou evidentně hodlá uplatnit i u Běloruska: nechá v zemi provést demokratickou revoluci a nechá jí demokratickou vládu, pokud tato neopustí strategické partnerství s Ruskem. Tato moderní verze „finlandizace“ je jedním ze dvou pilířů, na nichž dnešní Arménie stojí.

Druhý důvod dobrých vztahů mezi Izraelem a Ázerbájdžánem je fakt, že v židovském kolektivním vědomí nejsou žádné vzpomínky na pogromy nebo antisemitismus ze strany Azerů, což je, vzhledem k židovské historii celkově, poměrně ojedinělá záležitost. Proto ani nepřekvapí, že se v konfliktu, který se koncem září rozhořel, Izrael postavil na stranu Ázerbájdžánu znovu.

Od roku 1994 bylo takových ozbrojených potyček mezi oběma zeměmi hned několik: v letech 2010, 2011, 2013, 2014, 2015, 2016 a 2018, s tou poslední v červenci 2020, nevypadá aktuální dění jako něco výjimečného, ale přesto je – je to poprvé od uzavření příměří z roku 1994, kdy byla linie kontaktu narušena v takovém rozsahu a kdy ázerbájdžánská armáda měla takové teritoriální úspěchy, jaké zatím má – aktuální dění můžete sledovat na adrese https://caucasus.liveuamap.com.

Pokud jde o bojující strany, je tu v Náhorním Karabachu fungující, nikým (ani Arménií) neuznaná Republika Arcach a Arménie proti Ázerbájdžánu s typickými spojenci: za Arménií stojí – zatím pouze diplomaticky – Rusko a Írán, který se obává azerského (a protureckého) nacionalismu azerské menšiny v Íránu, za Ázerbájdžánem pak diplomaticky Izrael a vojensky Turecko. Novum je tu, kromě územních změn, ještě jedno: do Náhorního Karabachu se přenesla část syrského konfliktu; na straně Ázerbájdžánu bojují dobrovolníci ze Syrské národní armády (SNA; to je ta obsahující džihádisty z islamistické organizace Ahrár aš-Šám napojené na al-Káidu, která dělala turecké armádě pomocné marodéry na Kurdy obývaných územích Sýrie, jako je například Afrîn) a na straně Arménie bojují rojavští Kurdové z YPG a YPJ, kteří mají zase své důvody, proč podpořit Armény proti tureckému vlivu obecně, nejen konkrétně Ázerbájdžánu.

K otázce, kterou si tak velmi často lidé kladou, a sice na kterou stranu se dát, lze jen pokrčit rameny – mnozí z osmi set tisíc vysídlených Azerů dodnes žijí v odstavených nákladních vagonech na předměstí Baku, arménské památky v Nachečivanu a azerské památky v Arcachu/Náhorním Karabachu jsou zdevastované, Arménie nemá vůbec žádný důvod věřit Turecku ani jeho spojencům a Ázerbájdžán se zase z dobrých důvodů obává Íránu, který navíc šikanuje jeho azerskou etnickou menšinu a podporuje Arménii (byť oficiálně „vyzývá k dialogu“).

Myslet si, že kdyby padla neuznaná Republika Arcach a Ázerbájdžán by obnovil suverenitu na celém svém území, situace by se nějak vyřešila, je bláhové; došlo by akorát k další masové etnické čistce na karabašských Arménech, kteří by se samozřejmě (ti, kterých se to týká) do svých původních domovů v Nachečivanu asi těžko vrátili. Domovy vyhnaných Azerů v Karabachu jsou taky už často zničené.

Tahle situace nemá žádné dobré řešení, kromě uznání statusu quo, jako oficiálního statusu s tím, že by Ázerbájdžán byl nějak odškodněn, ale je naprosto nerealistické si myslet, že k tomu může dojít dřív než za několik generací. Po včerejších událostech, kdy Ázerbájdžán přenechal Turecku kontrolu nad svým vzdušným prostorem a kdy se do operace zapojilo Turecko jak letecky tak pozemními silami je ovšem situace taková, že Arménie o kontrolu nad Náhorním Karabachem přijde, minimálně pokud jí vojensky nepomůže některá z dalších regionálních mocností, jako je Rusko nebo Írán. Problém je v tom, že Rusko aktuálně, zejména s ohledem na vývoj v Bělorusku, nemá kapacity na to, Arménii pomáhat, i když nepomocí riskuje odvrácení arménského veřejného mínění proti sobě (Arméni jsou celkem proruští), a Írán je momentálně v silných ekonomických problémech a tak tak zvládá financovat své další operace, jako je ta v Jemenu (Hútíové), Sýrii (Hizballáh a IRGC), Libanonu (Hizballáh) nebo Gaze (Islámský džihád). To je také dost pravděpodobně důvod, proč útok přišel zrovna teď.

Pokud v tom bude Arménie sama, nemá šanci se s tureckou armádou měřit. Otázka je, co se stane s místními civilisty, kterých tam žije zhruba sto padesát tisíc – vzhledem k tomu, koho tam Erdoğan poslal po zemi, je pro ně asi nejrealističtější útěk do bezpečí, a ptát se, jestli utéct hned, a zachránit co nejvíc věcí, nebo utéct později a být rádi za holý život. Zacházení, jakého se dočkali Azeři ze strany arménské armády před třiceti lety, si totiž Ázerbájdžán velmi dobře pamatuje.

Jediné, co zbývá, je, doufat, že bude mrtvých, znásilněných, vyhnaných a jinak poškozených co nejméně.