Jela jsem v pátek unavená z práce a v hlavě se mi honily úkoly na příští týden spolu s dalšími starostmi. Pustila jsem si rádio, zrovna začínali hrát Muchomůrky bílé v podání skupiny Garáž – právě jakoby odpověď na část mých myšlenek. Mám tu skladbu moc ráda a řadím ji mezi nejsilnější české písničky. Odedávna. Ještě dřív, než jsem se kdysi dozvěděla, jak zajímavou má historii a jaký příběh se v ní skrývá.
V šedesátých letech byla Praha plná tvořivých mániček. Jednou z nich byl nadaný beatnický básník Milan Koch, který tragicky zahynul v pouhých dvaceti šesti letech, když se jedné listopadové noci v dejvickém tunelu potkal s tramvají. Jeho žena Mirka smrt svého muže nesla velmi těžce. Přátelům říkala, že odejde za Milanem, ale nikdo její slova nebral úplně vážně. Ona však po několik měsíců pečlivě opisovala básně svého muže a potom, když uspořádané samizdaty roznesla spolehlivým lidem a tím dokončila své dílo, kterým básně zachovala pro budoucnost, tak si v červnu 1975 pustila plyn. Bylo jí dvacet čtyři let.
V témže roce Egon Bondy, přítel Kochových, vydává (samizdatovou) sbírku Mirka. Její součástí je i báseň Muchomůrky bílé, inspirovaná smrtí mladé ženy. Tuto báseň později zhudebnil Mejla Hlavsa, se kterým Mirka žila, než ho kvůli Milanovi Kochovi opustila… Mejla svou písničku donesl v roce 1977 na zkoušku The Plastic People of the Universe, ale kapela ji jako příliš „sladkou“ nevzala, a tak ji Mejla hrával sám porůznu na mejdanech. První opravdová nahrávka Muchomůrek vznikla v roce 1982 s Pospíšilovou kapelou Garáž, druhou verzi Mejla nahrál se svou kapelou Půlnoc, kterou založil v roce 1988, a poslední verze byla nahrána v roce 1997 – s obnovenými The Plastic People. Ani vlastně nevím, která z těch verzí se mi líbí nejvíc, protože každá je silná jinak.
Zvláštní je osud písně, kterou inspiroval tragický osud básníka a jeho ženy, síla jejich života a smrti. Mně ta píseň vždycky připomene, jak složitá, silná a současně křehká je lidská duše a jak je někdy velmi obtížné porozumět myšlenkám a jednání našich blízkých. Jak je někdy snadné nepochopit a proto nepodepřít, nebo dokonce zavrhnout či odsoudit, nemít trpělivost. Lidé, kteří mají bolest, kteří mají hluboké trápení, nám někdy unikají do světů, kam je obtížné je následovat. Přesto bychom je tam neměli nechat samotné. Přesto bychom se jim měli pokusit pomoct vrátit se zpátky. I když je to někdy k neunesení těžké, i když někdy to opravdu nejde.
…člověk ze zoufalství snadno pomate se
muchomůrky bílé budu sbírat v lese…
(Kdo chce, může nahlédnout sem: http://www.diskografie.cz/the-plastic-people-of-the-universe/milan-hlavsa-nez-je-dnes-cloveku-50-posledni-dekada-cd1-kompilace/pulnoc-muchomurky-bile/)
Děkuju všem za pochopení a laskavá slova. (h)
Vave…po dočtení 105 mi vyhrkly slzy a spolu s nimi asi tisíc slov, která bych Ti chtěla napsat…a všechno se to rozmazalo do něčeho, co vypadá banálně, ale já to teď jinak napsat neumim : To je TAK krásně napsaný a je to veliká pravda a ….děkuju, Vave.
(Kruci, se nakonec krz Tvé 105 stanu z megery a Herodese uslzenou citlivkou…to mi nedělej, todlencto 🙂 (h) )
No prosim!! Zcela rozmimoňována, se i podepsat zapomenu . (wasntme)
Milá Dede (inlove) , prosím, vyřiď Martinovi (inlove) , že mu alespoň dodatečně přeju všechno nejlepší k svátku. (f) (sun) (d) Ráno jsem to nějak nestihla a pak už jsem bohužel neměla příležitost.
Dobrý večer vespolek! (h) Před chvílí jsem se vrátila z cest a konečně se dostala k přečtení vašich komentářů, za které vám velice děkuji. (f)
Myslím, že hlavním podnětem k napsání téhle 105 je hluboké trápení několika mně blízkých a milých lidí. Každý z nich má svůj příběh a bolest a já jsem se několikrát přistihla, že mě jejich zdánlivě iracionální jednání až rozčiluje, jako bych nevěděla, jako bych zapomněla, jak je lidská duše složitá a křehká a jak je dno hluboké a jak je tam člověk sám, zoufalý, bezradný a zmatený, nebo spíš pomatený. Musela jsem to připomenout hlavně sama sobě.
A silný příběh, který přivolala písnička z rádia, se v této souvislosti nedal nevyprávět. Ona vůbec ta doba tehdy byla silná; bylo by škoda na ni zapomenout.
Vave,este mi neda nieco podotknúť:okrem obvykleho obdivu k Tvojmu videniu sveta,empatii …Drži sa ma ako kliešť motto jednej vcelku slabej knižky nejakeho východonemeckeho autora:Nikto nepozna ťarchu bremena,ktoré sám nenesie. a asi o tom to celé je./Tvoj-náš strach,tvoje-naše nepochopenie konania nam blizkych,Tvoja-naša neschopnost poradiť,či pomôcť…../(
Mila Vave, tohle tema dnesni stopetky mi nejak nejde z hlavy. Tolik by se k tomu dalo rict a pritom nejak ta slova chybi. tak snad krapet z jinedho soudku. U hodne mladych lidi jsou impulsy nekdy prilis silne, ta prvni laska je nejvetsi na svete, spolecensky neuspech je tragedie. Asi proto si tolik mladych lidi vezme zivot a okoli opravdu nemusi tusit, co za zmatek v te mlade hlave je. Jedna moje kamaradka z Olomouce je toho prikladem. dnes se te historce smejeme, ale mohlo to dopadnout strasne. V 17 byla u nekoho na chate s partou na Silvestra. Kluk, co ho milovala, tam prisel s jinou holkou a kamosku ignoroval. Prislo ji to tak lito, ze se rozhodla polozit se na koleje a nechat se prejet vlakem a opravdu zalehla kousek od maleho nadrazi na koleje. Kdyz uz nejakou dobu lezela, tak ji zacalo byt zima a prazce tlacily do zad a furt zadny vlak. Tak se sla podivat na nadrazi na jizdni rad a zjistila, ze prvni osobak pojede az za par hodin, tudiz sebevrazdu odlozila.
Tak to dopadlo dobře 🙂 Já bohužel mám v okolí spoustu i mladých lidí, co to dotáhli do konce. Jedné spolušermířce se oběsil z nešťastné lásky mladší bratr (bylo mu asi 17). samozřejmě ho našla na té půdě ona, že jo, sama nervově labilní. Kdysi ji obtěžoval nevlastní otec. Rodina s podivnými vztahy. No a pak jsem měla v okolí pár lidí s maniodepresivní psychózou, případně kombinovanou s jiným onemocněním- a zase to se světem skoncoval mladý šermíř, naprosto uvážlivě si vlezl na koleje těsně před vlak. Moje prateta se oběsila chvilku před Vánocemi. To jsou tak černé hlubiny duše, že tam ani nedohlédnu. Pro mě je pochopitelnější to, co jsem psala ráno- staří manželé, co bez sebe nedokázali žít. Já sama jsem to tehdy moc špatně nesla, moje děti jim říkaly babi a dědo. Myslím ale, že z té doby se datuje mé rozhodnutí, že nebudu ani důchodkyně, ani seniorka- já budu stará dáma, jako byla má sousedka. (h)
Uf, uf, uf, neznal tuhletu historku pan Suchý? Trošku mi to tak připadá …
http://www.bomba.cz/video/jiri-suchy-leta-dozravani-obnosena-vesta/
🙂
Ježkovy zraky, ta písnička pana Suchého měla být pod Hankou W.
Opravdu nejsem takový cynik, abych to zařadila za Matyldu, moc mě to mrzí, že to tak vyšlo…
Díky Vave. Nevěděla jsem to. Shodou okolností si čtu od Kosatíka knížku o Olze H.
Hmm, ta je zajímavá, taky jsem ji kdysi četla.
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) „Kamaráde, moje žena chodí poslední dobou moc po hospodách!“ „Ale, ale, snad nepije?“ „To ne, ale všude mě hledá.“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným hezký večer a pěkné sny. ~o)
Háááázkýýýý! (Můj sen, neříkat MLP! (chuckle) )
Vave!!!A tak zase rozmýšľam nad osudom ľudí,nad tým,co je lepšie,prežiť kľudný život,štandartný,tak povediac,alebo stretnúť všespalujúcu lásku…Okolo roku 1975k nam priniesli 18 ročnú mladú ženu,ktorá z lásky odišla žiť na južne Slovensko do malinkej dediny so štyridsiatnikom-redaktorom prenasledovaným ŠtB.Dievča z Prahy.Ten život bol pre ňu hrozný“dedinske domy,dobytok,ľudia,ktorí jej nerozumeli,ktorým nerozumela ona,šikana estebakov.Strelila si do hlavy,po pár dńoch zomrela,oddelenie bolo obklopene eštébákmi,jej partner sa s nou nemohol vidiet….Pár mesiacov si dával „na poriadok“ veci a odišiel za ňou.Volala sa Zorka a bola to najkrajšia žena,akú som kedy videla.Je to viac ako 30 rokov,ale starí kolegovia z oddelenia na ňu a ich lásku často spomíname.A niekedy aj závidíme-nie smrť,ale tú lásku.
Taky se nad tim, Verenko, obcas zamyslim, jestli dlouha leta bez lasky, dobrodruzstvi a blaznivin anebo kratsi ale intenzivni zivot. Jiste, idealne oboji, ale neni to vzdy souzeno. Ty vlastne ve sve praci takovych osudu asi vidis dost.
verenko, to je šílené! Kolik lidí takhle utrápili, zničili, zašlapali. A jaká obrovská láska to byla. Takových Tristranů a Isold, Romeů a Julií, Petrů a Lucií bylo a o kolika z nich víme!
To je zvláštní, Vave, zrovna minulý týden jsem sáhla po Jirousově Pravdivém příběhu a znovu si ho přečetla. A připomněla si řadu věcí. Uvažovala jsem, co si při čtení myslí člověk, který tu dobu nezažil nebo ji zažil v naprosto odlišné společnosti?
A druhá vzpomínka, kterou tvoje povídání přivolalo, je naopak velice čerstvá. V létě se mi oběsil kamarád, pořád nevím a nechápu proč. Dvě děti, 13 a 15 let, žádné neřešitelné problémy, ani zdravotní. Neléčená deprese? Ale nikdo jsme to nepoznali. Pořád se s tím nemůžu vyrovnat.
(rose1) Všem Martinům přejeme hodně zdraví, spokojenosti a k tomu posíláme ještě kytičku. (rose1)
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_8_2010/#Martinovesv_2010.jpg (f)
Vave, o tom co píšeš bych mohla vyprávět stále živý román. Nebudu. Ale i proto mám tolik ráda naše kočky, protože ony na rozdíl ode mne můžou do světa mého blízkého člověka a tam mu příst a pacičkama ťapat po zjihlé duši zatímco já se snažím udržovat alespoň otevřená vrátka. Tak to je, někdy smutno k neunesení a někdy radosti k zbláznění… 🙂 Zlatý kočky !
Já ted‘ budu za protivnou ženskou, ale text i video vyvolává asociace spíše na drogy.
Drogy, alkohol jsou standardní úniky. Na schodech u Muzea se ozkoušelo asi lecos.
Asi pařili dost. Ne každej kdo s drogama experimentuje jim propadá a stává se přítěží společnosti.
I bych řekla, že pokud Koch napsal tolik textů, že je Mirka přepisovala 7 měsíců tak nijak vysmažený nebyli. Sory za ten slovník. Dneska plácám co mi slina na jazyk a prsty na klávesnici donesou.
K dané tematice doporučuju dva „odborné“ texty: Pelc, J., Hlavsa, M. – Bez ohňů je underground, nakl. Maťa, 2001 (tam se píše i o Mirce a Milanovi) a Jirous, M. – Pravdivý příběh Plastic People, nakl. Torst, 2008. 😉
Tuhle píseň neznám, moje poslouchací hudební „potřeby“ jdou zcela jiným směrem než jsou zrovna Plastic People apod. nicméně bych k tomu řekl to samé, co tady níže píše EvaŽ. Tohle jsou případy kdy lidem zmizel svět. Nedokážeme jim vystavět nový, nedělejme si iluze. ;(
Někdo prožije intenzivně pár let a hoří až zcela vyhoří. Mládí s sebou nese obrovské emoce a život bez milované bytosti se zdá být nemožným. Na jednu stranu je mi z toho smutno, na druhou nevím, jestli by další život pro takto raněného člověka byl plnohodnotný. Kamarádka ovdověla v 59ti letech, byli s manželem od 18ti a žili jeden pro druhého, i když i pro své děti a potažmo pro vnoučata. Je to sedm let a ona žije jen napůl, polovina její bytosti je někde s ním. Ale není už mladá a zůstává se svými dětmi, vnoučaty a přáteli a trochu i čeká, až půjde za svým Jirkou. Ale sama by na tu cestu nevyšla.
To je ale smutná 105ka… Ta písnička je pěkná, ale ten příběh… Ta holčina měla jedno velké štěstí a jednu malou smůlu. To velké štěstí byla její láska, která vyplnila její život tak, že se do něj už nic dalšího nevešlo. A ta malá smůla byla, že v tom životě nezůstalo alespoň maličko něčeho jiného, něčeho, co by jí zůstalo, když o svou lásku přišla.
Martinům jakož i válečným veteránům ( v některých nám blízkých osůbkách spojuje se ) VŠECHNO NEJLEPŠÍÍÍÍ !!! koníka ještě nevětrat, husa bílé barvy postačí 🙂 (f) (h) (f)
velice silná „stopětka“ a velice silné, přetěžké přemýšlení
díky, Vave (h)
(OT) http://www.dailymail.co.uk/news/article-1328227/EU-accounts-rejected-sixteenth-year-row.html
Co nam k tomu rekne nase EU elita? No Finrode? V EU je perfektni poradek, zadne penize se tam neztraci, zadne tunely, zadna korupce, … mame se veru co ucit.
Vave, ty mi dneska dáváš….
Na jednu stranu ve 24 má člověk tendenci vidět ledacos jako osudové a nepřekonatelné, což ovšem nikterak nesnižuje míru trápení. Jen ta definitivní řešení jsou mi tak nějak proti srsti….
A tu písnička má ráda.
Nezapomněly /i/ jsme gratulovat Martinům ? Přeji všem všechno nej nej nej , hlavně Martinovi od Dede (f) (f) (d) (^) (coffee)
Blahopřeji Martinům, jakož i všem dalším slavícím. Hodně, hodně moc zdraví, štěstí, pohody. A M. od Dedé přeju i pevné nervy pro výchovu chlupaté Vuvuzely 😀
(f) (h) (f)
A posílám hned čtyři krásné srpečky.
http://www.astro.cz/apod/ap101111.html
No vida (^) . Gratuluji Martinové.
A Šemíka ještě chvíli nechat v stáji.
Nojo, Martinové…. Martinové, krásné jmeniny! (h) (f)
Jasně, Martinové 🙂 . Milí dnešní oslavenci, krásný sváteční den (sun)
Oběma Martinům od Dede a všem Martinům kolem Zvířetníku všechno nejlepší (rose1) (d)
a pořádný doušek svatomartinského mladého vína k tomu….. 🙂 (d) (rose1)
Už mám nějaké v lednici, před chvílí jsem skočila k Sýkorům.
Tak už je otevřené a je moc dobré, doporučuju. Kdo máte holky Sýkorky poblíž, neváhejte a nakupte.
Jojojo – milí Martinové – hezky si užijte dnešní slavný den – dejte si husu a svatomartinské víno (já husu už měla (chuckle) ) a bílého koně nechte ve stájí aspoň do Mikuláše, když už ne do Adama (nod) .
milí Martinové, přeju vám vše NEJ k svátku (h) (d) (f) (h) (d) (f)
a děkuju, že jste koníka nechali ve stáji 😉 (inlove)
Martinové milí, známí i neznámí, všechno nejlepší! (y)
(d) (d) nebo radši (beer) (beer) ? Či (^) ? Každému co milo, prostě vše nejlepší Martinům, dodatečně Páje a všem, co slaví.
Všem Martinům všecko nej nej nej!
Vsechno nejlepsi Martinum (f) (d) …a husicky a vinecko.
Dovolte, prosím, abych se i já zařadil mezi upřímné gratulanty.
Martinům všechno nejlepší, štěstí, zdraví, dlouhá léta (inlove) (d)
Martinům všechno nej nej nej a toho koně bych prosila proběhnout na Vánoce (h) (f) (d) (*)
Muchomůrky znám taky z mejdanů a mám je ráda. O Kochovi, jeho paní a ani Mejlovi nevím nic. Teda teď už něco málo jo: http://www.papirovyhlavy.cz/laska-az-za-hrob . Textu písně jsem nikdy žádnej význam nedávala, líbila se mi melodie i nezvyklý řazení divných vět. No odteď už to bude jiné. Ta Vave a její stopětky! (f)
K tý pomoci, asi se nějak dá. Převzít odpovědnost, žít pak hlídací život-neživot. Z hlídání, kontrol a udržování jiné než vlastní existence se stane program. Nebo donutit posunutou duši k úpravě medikací. I to je třeba kontrolovat, i z přemlouvání je časem způsob násilí. Kdo ví co je správný. Asi si musí vybrat každej na koho ten los padne. Pocit viny nebo snaha zvrátit situaci. Čím víc jednoho tím míň druhého? No škoda, že takhle snadno to nefunguje.
Písničku neznám, ale o tom, jak se někdy prostě nedá pomoct, něco vím, i o té bezmoci. Děkuju, Vave (h)
Muchomůrky se mi líbily, i když doba vzniku je pro mě doba silně předškolní….
Měla jsem staré sousedy (bylo jim kolem 75 let), lidi úžasné a silně na sobě závislé. Paní jednou uprostřed procházky omdlela a ještě téhož dne umřela na embolii. Její manžel ji do roka následoval. Všichni jsme věděli, že bez své veselé energické ženy už dál žít nechtěl. Byť měli děti a vnoučata, ti mu milovanou Markétku nedokázali nahradit. (Vždycky jí říkal Markétko, moc se mi to líbilo.) (h)
Stejně jako manželé Peřinovi. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Pe%C5%99ina). Když zemřela paní Anna, nechal se manžel slyšet, že teď už ho tady nic nedrží…
Vave, díky za připomenutí…Muchomůrky od Mejly jsem slyšela v jeho podání na jednom z mejdanů…jsou lidi,kteří v nás zanechali vyrytou stopu a nemělo by se na ně zapomínat…
proto pro všechny tebou zmiňované: (rose1)
a Tobě: (hug) a (h)
(h)
Nevím, zda lze někoho vrátit. V rodině MLP je pořekadlo „nikoho nelze spasit proti jeho vůli“. Nemáme sílu a možná ani právo vnikat do osudů druhých. Ano, nabídnout přátelskou pomocnou ruku je nutné (nebo jen správné?). Ale co když dotyčný nechce. Co když si svůj osud vybral, protože musí. Nebo má pocit, že musí.
Tohle je hodně podzimní, až dušičkové zamyšlení…. Jako vždy dobré.
Já jdu zcela nedušičkově udělat radost psům, neb jdou na hon. Jdu jim dělat společnost. Tentokrát bereme i Ferdu, Ginny bráchu, který ještě nikdy na honu nebyl. Tak doufám, že ho zvládnu.
Proto díky za malé raní zamyšlení. Během dne budu moci přemýšlet pouze kde mám tu chlupatou potvoru (na 2 lidi 3 psi – z toho jeden ne náš – jsem na to fakt zvědavá, držte palce, ať se nic nestane)
Jj, Evi, ono taky máloco je protivnější než mesiášský komplex. Aneb JÁ vím co VY potřebujete 😛 . Je složité najít rozumnou mez. Nevnucovat se a nebýt dotěrný a přitom poskytnout podporu, kdy a kde je třeba. Máš pravdu, že je třeba respektovat volbu druhého. Ale to naše stopětková víla dobře ví.
Ať se vám hon vyvede ke spokojenosti páníků i chlupatců! A dodatečně díky za Paradoxy! 🙂
Přeju všem krásný den! (h)
Omlouvám se, že dnes nebudu moct reagovat na případné komentáře, za chvíli odjíždím pracovně mimo Prahu a vrátím se až někdy pozdě v noci, takže budu moct číst a psát a potom. 🙁
Tak se mi, Vave, pozdává, ze budeme mít nějaký společný známí. Plastický?
Vážená Vave,
Váš článek je krásný, poslední odstavec je ušlechtile moudrý, ale to víte jistě sama.
Měl bych k Vám prosbu: představte si mne, i když mne neznáte, jak stojím před Vámi, s námahou potlačuji slzy, a hluboce se Vám klaním. (rose1) (h)
Milá Vave, přiznávám, že tuhle písničku neznám a jsem ráda, žes k dokreslení své stopětky přidala odkaz. Nikdy jsem se osobně nesetkala s někým, kdo by si později vzal život. Kdyby ano, nevím, zda bych dokázala správně odhadnout, že ten dotyčný tápe, hledá stéblo a jeho duše volá marně o pomoc. Nevím jak bych se pak po té tragédii cítila- měla bych pocit viny, že jsem situaci neodhadla, že jsem nedokázala zabránit ??? O to větší je to vždycky šok, když si na život sáhne člověk od něhož by to nikdo z jeho okolí nečekal – musí to být neuvěřitelná vnitřní muka.
My jsme se cestou z Texasu zase zastavili na 3 českých hřbitovech – vždycky mně to dojme, stojím tam mezi těmi krásně udržovanými hroby s českými jmény a snažím si představit, jak těžký život museli mít tihle lidé na konci 19. stol., když vše doma opustili (většinou z Moravy) aby se usadili v téhle nesmírně rozlehlé zemi a tak silně lpěli ke své staré vlasti. Prošli jsem při cestě tam hřibovy (spíše hřbitůvky) v usedlosti Kolín a Libuše (ty byly v Louisianě). Při zpáteční cestě zase navštívili krásný hřbitov a kostel pod jménem Hostyn (s odbočkou na Radhost – ani jedno centrum jsme nenašli, asi jsou to pouze farmy roztroušené po okolí) a hřbitov v usedlosti Morava, s počtem obyvatel 26, ale krásným hřbitůvkem (a kostelem), skvěle udržovaným a plným českých (a rakouských) jmen. A právě na tomhle hřbitově jeden z hrobů patřil manželům Novákovým – narodili se v r. 1908 a 1909. Paní zemřela začátekm ledna r. 2001 a jejího manžela vedle ní pochovali koncem ledna následujícího roku. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že – jako paní Mirka – také tohoto pána po odchodu manželky život přestal těšit, život si asi nevzal, ale stesk mu do hrobu rychle pomohl. Hrob to byl krásný, jistě udržovanými dětmi – ale ani ty nedokázaly pomoci otci v jeho zármutku.
Zajimave je, jak ruzne kultury pristupuji k rozhodnuti druhych spachat sebevrazdu. Nasi demonstrativni sebevrazi by to nemeli jednoduche v Japonsku. Tam totiz nemuzou cekat, ze jim nekdo zabrani v dokonani. Sebevrazda je tam povazovana za soukromou zalezitost, do ktere jinym nic neni a pokus o zachranu je velka nezdvorilost.
Kdyby to tak bylo všude… (think)
Třeba jsou kořeny v náhledu na užitečnost jedince. V naší kultuře se sebevrah bez movitýho přímluvce nedostal na hřbitov, nebylo dovoleno šáhnout si na život pod pohrůžkou zatracení a zaklapnutí brány ráje, místa pro život a pěstování jídla bylo dost, chorob a válek taky, přemnožení bylo zatím nereálný a bylo třeba zajistit ruce na práci. Japonsko coby ostrov mělo třá víc lidí než prostoru tak konkurence byla velká, tak by nařízené případně doporučené sebesmrti byly řešením jak naložit s nepohodlnýma osobama.
Nemít demonstrativní sebevražda v našem světě svý účinky našli by zoufalí jinej způsob jak na svůj světabol upozornit.
Třeba. Množství lidí na obdělávatelnou půdu – nad touhle souvislostí mě nenapadlo přemejšlet. To je zajímavej pohled.
Napadlo mě přemejšlet nad náboženskejma souvislostma. Křesťanský udržování života za hodně vysoký ceny podle mě může vycházet z toho, že věří, že obrácení se i na poslední chvíli otevře tu správnou ( = rajskou) bránu; na druhou stranu podle křesťanů má člověk prostě jenom jednu šanci, jeden život, a šmytec. Buddhisti věří v postupný zdokonalování, instatní odpuštění se nekoná. Většinou. Taky se občas takový náhlý osvícení najde. Ale celkově se považuje spíš za výjimku než za pravidlo. K tomu ještě přijde jinej pocit zodpovědnosti za zachráněnýho, respektive jinej pocit zodpovědnosti z pomáhání. Kde křesťan cítí nutnost pomoct („cokoli jste učinili jedinému z těchto maličkých…“), tam se bude buddhista ptát, jestli tou pomocí nenapáchá víc škody než užitku (a nezatíží sobě i druhému karmu víc, než kdyby to nechal být) .
Když se na ty dva přístupy člověk podívá hodně zvejšky, v podstatě mají stejnej cíl – vytrhnout člověka z „pekla“. Dokonce se i způsoby na jistým, malinkatým kousku překrývají. Jenom křesťani se rozhodli, že vsadí všechno na to, že se to vytržení odehraje během jednoho života, naráz, zatímco buddhisti sází na postupný krůčky.
Aspoň podle mýho nepříliš dokonalýho chápání.
Srandovní je, že původně bylo učení o reinkarnaci součástí i křesťanský věrouky. Nepřežilo o moc zlikvidování arianismu.
Na trochu druhou stranu – na začátku období Tokugawa, kdy padlo spousta pánů a tím pádem spousta samurajů přišla o možnost obživy a stali se z nich róninové (lidi bez pána – a bez pravidelnýho příjmu), tito róninové žebrali v domech pánů tak, že tam přišli a vyhrožovali, že pokud nedostanou něco jídla / peněz, spáchají tam sebevraždu. Kdyby to nebyla funkční strategie, asi by se to nerozšířilo tak masově.
Pravda, oni s tou sebevraždou mohli mít ti páni docela dost papírování, oni byli Tokugawové papírovací blázni…
(sem se zas nějak rozkecala…)
ad „Pravda, oni s tou sebevraždou mohli mít ti páni docela dost papírování“ – hlavně to byla strašná pohana, když na jejich prahu někdo spáchal sebevraždu, proto róninům dávali nějaký ten peníz, aby tu sebevraždu šli spáchat o dům dál.
Jo, to taky. 🙂
Je na to téma jeden hodně pěknej film… sakra jak on se jmenuje…
……………..tam se bude buddhista ptát, jestli tou pomocí nenapáchá víc škody než užitku (a nezatíží sobě i druhému karmu víc, než kdyby to nechal být)………… umět použít tenhle vhled do situací může lecos řešit
To jo.
Já tam nahoře tak moc kecala, protože o týhle problematice hodně přemejšlím. No a jelikož ji ještě nemám dopřemejšlenou, tak kecám, abych si v tom udělala jasno a abych zjistila, k čemu došel kdo jinej. 🙂
Vono je taky fakt, že takoví buddhisti to vobčas vobčurávaj z druhý strany, stylem „vykašlu se na to, nebudu si zatěžovat karmu“. (To jako protipól tomu křesťanskýmu „hele jak jsem úžasnej a skvělej, že pomáhám vždycky všude“.)
Mě strašně fascinuje, jak tyhle dva systémy v podstatě míří k tomu samýmu cíli, akorát z opačnejch směrů…
A to přemejšlení mně zatím nejspíš vyúsťuje do, jak to honem říct, hledání správný míry. Akorát že pro každej jednotlivej případ znovu a znovu. Pekelně těžká věc, sakra práce. (A taky něco, co nemá nijak velkou šanci na masový rozšíření. Lidi neradi komplikovaný návody, žejo.)
A schválně, kolik divných ksichtíků mi to tam napráská tentokrát? Člověk aby pomalu nepoužíval závorky. 🙂
No, ona obecně východoasijská filosofie podstatně méně hraje na individualitu než zbytek Asie a Evropa. Proto je tam taky úctak životu a jeho zachování o dost nižší.
Jsi mi připomněla ten vtip o pekle:
Chlápek si takhle umře a dostane se do pekla.
Hned k němu přijde čert a povídá:
„Já jsem tvůj uváděcí čert a ukážu ti, jak to tady chodí.“
Chodi spolu po té obrovské pekelné říši a čert říká:
„Vidíš, támhle je bar. Tam normálně přijdeš, objednáš si něco k pití, co budeš chtít, a dostaneš to. Můžeš chlastat, jak chceš, všechno je zadara, taky lehký holky tady jsou, můžeš si nějakou vybrat, nebo třeba dvě, a užívat si s nima jak dlouho vydržíš. Vidíš támhle na parkovišti ty auta? Tak do kterýhokoliv si můžeš vlézt a jezdit po pekle, jak budeš chtít, benzín zadara, všechno prostě v pohodě.“
Chlápek začíná být už docela nadšený, moc se mu v pekle líbí.
Čert ale nekončí:
„Vidíš, tady to je jídelna, sem přijdeš, řekneš, jaký jídlo chceš, může to být jakákoliv lahůdka, a za chvíli to dostaneš a můžeš dlabat, kolik se do tebe vejde, všechno samozřejmě grátis.“
No chlápek už je celý šťastný a už by nejradši vyrazil do pekelného baru, když vtom se proti němu otevřou dveře a tam se v obrovských kotlech vaří maníci a úpí bolesti a hrůzou a čerti poskakují okolo a přikládají pod kotle.
„No ale, čerte, co má tohle jako znamenat?“ ztuhne ten nováček.
„Toho si nevšímej“, říká mu čert, „to jsou katolíci, oni to tak chtěj.“
Jó, Muchomůrky. Děkuju, Vaví, za připomenutí (inlove) . Velmi blízká písnička. Už někdy od šestnácti, kdy jsem ji slyšela prvně. Skutečnou hloubku textu jsem ale ocenila mnohem později. A málem mě trefilo, když tuhle píseň hráli na podnikovém večírku společně s „hity“ Michala Davida.
A když už je řeč o Mejlovi… zákonitě mi z paměti vyskočí Pavel Zajíček. Jeho „Čemu se podobáš ve svý velikosti…“ a Neživý i živý a Divný hosti.
Co dodat k poslednímu odstavci dnešní stopětky? (h)
Hm, Louk, to by mi trefilo taky. (bat)