Když jsem se v půlce října vrátila z Prahy, manžel měl pro mne jen několik dnů starou novinu. Sousedka Kris se bude začátkem listopadu stěhovat. S velkým pocitem viny mu zároveň sdělila, že v novém domě bude místo jen pro jednoho psa. Který to bude ani nebylo třeba dodávat.

Pro manžela, ani pro mne to až takové překvapení nebylo. Proto mohl Kris bez váhání říci, že Trixie půjde k nám. Podezření, že by se Kris mohla odstěhovat, jsme pojali už asi před půl rokem. Kris je mladá a samozřejmě jsme nepředpokládali, že navždy zůstane sama. Všimli jsme si, že u jejího domu čím dál častěji parkuje cizí auto a Kris nám pak jednou sama naznačila, že má přítele. Více jsme se neptali a lásku jí přáli (jednou v létě jsme dokonce týden hlídali psy, když s ním byla pryč a kluci byli u kamarádů).

Tehdy jsme si říkali, že pokud vztah vydrží, do budoucna to znamenají pouze tři možnosti – buď se přítel nastěhuje k ní, ona k němu, nebo si společně koupí jiný dům. Sami jsme doufali v tu první možnost, protože jedině u ní byla nadějě, že Trixie zůstane kde je. U zbývajících dvou jsme si byli jistí, že si s sebou „garážového psa“ nevezmou – natolik kluci nikdy k Trixie nepřilnuli. Tuhle eventualitu jsme probírali horem dolem a odsouhlasili si, že bychom už těžce nesli, kdyby šla Trixie jinam. Teď nám Kris potvrtila nejen třetí alternativu, ale i naši předpověď ohledně Trixie.

Naštěstí jedním z mnoha začátečních pokusů o sžití Trixie s kočkami bylo zakoupení klece. Chtěli jsme jí postavit do obýváku a zkusit do ní Trixie na chvilku zavřít – třeba by si na sebe s kočkami postupně zvykly. Aby chudinka Trixie nebyla v kleci utlačovaná – objednali jsme raději XL velikost. Došlou placatou krabici jsme odnesli do druhé ložnice s tím, že rozloženou klec přeneseme do obýváku. Jenže když klec stála, zjistili jsme tři věci. Za prvé by se v ní mohl pohodlně rozvalovat i bernardýn, za druhé postavenou už jí dveřmi pokoje ven neprotáhneme a za třetí by nám takhle ohromná klec v obýváku zabrala moc místa (i když s tím bychom se asi snadno smířili, pokud by to bylo dočasně).

Trixie jsme k sestavování klece (velice snadné) přizvali a ona se v ní okamžitě a bez jakéhokoli pobízení uvelebila. Později jsme dokoupili deku, postranní prošívané pruhy a látkový přehoz. Klec jsme nechali, kde byla, Trixie do ní zavřeli a otevřeli dveře z obou ložnic. Jenže, sotva se kočky odvážily vyjít do chodby a Trixie jí zahlédla – způstila takový rambajs, že kočky vyděšeně prchly zpět, pes dál lomcoval stěnami klece a náš další pokus zase skončil fiaskem. Klec jsme nějakou dobu nechali stát, protože Trixie si jí oblíbila a chodila si do ní sama od sebe lehnout. Pak jsme ale potřebovali místo, tak jsme jí rozložili a dali do garáže s pocitem, že jsme zase jednou koupili zbytečnou věc. Dát klec zcela pryč jsme nechtěli – co kdyby. Jak se teď ukázalo, zbytečnou věc jsme nekoupili, ba naopak.

Druhý den po svém návratu jsme klec podruhé rozložili, z Kris garáže přenesli veškerou Trixinu výbavu a naposledy vyvedli fenku z její zahrady. Od toho dne je naše. Sadie zatím dále chodí s manželem na procházky, po nich zůstane jako vždy chvíli u nás, večer už je ale na zahradě sama. Zatím se nezdá, že by si fenky vzájemně chyběly, Sadie bývá teď více doma, než venku a Trixie je s námi blažená, jakoby vycítila, že má konečně svoje opravdové páníky.

Jsme moc rádi, že jí máme a přestože to není naše vysněné kočko-psí soužití, špatně se rozhodně nemá. Dostala luxusní ubytování v garáži našeho vedlejšího domu. Je to jediné řešení, které jsme jí mohli nabídnout. Vedlejší dům jsme koupili před třemi lety. Tehdy se v něm střídali noví nájemníci až několikrát do roka, majitel vady v domě jen záplatoval horkou jehlou a dům chátral. Navíc jsme při každé výměně nájemníků trnuli, kdo se tam zase nastěhuje.

Začali jsem trochu fantazírovat, kterak si zajistit „tiché sousedy“. Majitel domu (bydlící v jiném státě) se nechal přemluvit k prodeji za velmi přijatelnou cenu, vlastně byl rád, že se ho zbavil. Dům jsme celý v potu tváře (hlavně té mojí) skoro rok renovovali a obě zadní zahrady propojili vrátky. Zatím si náš realitní tah nemůžeme vynachválit. Dům je plně zařízený a je to dům „pro přátele“, kteří ho využívají třeba jen na přespání, při cestě jinam, bratr s manželkou v něm bydleli celý měsíc. Jedině naši angličtí přátelé dále používají druhou ložnici v našem domě, protože Petr moc špatně chodí.

Problém je v tom, že až dosud byli s přáteli srdečně vítaní také jejich psi – zadní zahrada je oplocená. Hlavně přítel Jerry k nám jezdí často a až dosud vždy se svojí nádhernou fenkou retrívra jménem Georgia. Bohužel máme vyzkoušeno, že Georgia se jak Sadie tak Trixie bojí a ony z ní také nejsou dvakrát nadšené. Jiný známý má zase čivavu, kterou by Trixie slupla jako malinu. Bohužel teď budeme muset těmto lidem říci, že se psy k nám už nemohou (na zadní zahradu vedou skleněné dveře a psi by se skrze ně viděli). Musíme doufat, že si najdou pro své psí mazlíčky řešení a budou k nám bez nich jezdit dále.

Dům pro hosty je využíván často, ale zase ne tak, aby se teď jeho garáž nemohla stát novým, trvalým domovem pro Trixie. Není to ideální řešení, ale pokud jsme byli rozhodnutí Trixie si nechat (a to byli), jiné východisko nebylo. Bohužel zadní zahrada je obehnaná vysokou dřevěnou ohradou, takže pes vidí ven pouze škvírami mezi prkny. Trixie se ale zdá se svým novým bydlením velice spokojená. Má ohromné štěstí, že z garáže vedou dveře na zahradu, stejně jako tomu bylo u Kris. Naše garáž má dveře pouze do domu.

Navíc má Trixie klec, na kterou už byla dříve zvyklá a znovu se v ní s chutí zabydlela. Klec stojí u zdi prostorné garáže pro dvě auta (občas tam parkujeme jedno z našich dvou), kde je navíc na podlaze koberec. Její život se určitě změnil k lepšímu, zato nás příchod Trixie omezil v pohybu mimo dům ještě více, než kdy dříve. Od teď budeme muset denně prohazovat v domě kočky s Trixie a doufat, že nedojde k nějaké tragedii. Kočky jsme mohly opustit klidně na tři noci, výjimečně i na čtyři – pes potřebuje, aby ho někdo denně nakrmil. Mám už od české kamarádky přislíbenou pomoc a jistě to nějak zvládneme.

Zatím nic nenaznačuje tomu, že by se Trixie po dřívějším domově stýskalo. Také naši kočičí miláčkové myslím nepoznali, že do domácnosti přibyl pes – jejich denní rutina se nijak nezměnila. Už si zvykly na nový režim – tedy na to, že tráví hodně času v ložnici. Dokonce tak, že ráno jsou venku a běhají po zahradě. Ale jakoby obě měly v mozku hodiny, jakmile se blíží desátá, samy od sebe přijdou domů, vkráčí do ložnice a uvelebí se na posteli. Nikdy je domů nehoním, vždycky počkám, až se ze zahrady vrátí samy.

Rozdílné jsou pouze večery. Místo aby se Trixie vrátila ke Kris, odvedu jí na „její zahradu“, a kočky jsou vypuštěny ven. Večer k nám ještě jednou na hodinu či dvě Trixie přivedeme. Ona si většinou lehne v obýváku na polštář a stačí jí, že slyší naše hlasy, jinou pozornost nevyžaduje. Kolem deváté je odvedena zpět a pro zbytek večera si naší lásky užívají jen a jen kočky. Je to sice běhání sem a tam, ale zatím to funguje hladce. Trixie skvěle spolupracuje a doufáme, že to tak bude i dále.

Naštěstí je to pes, který skoro vůbec neštěká, i dříve na kolemjdoucí psy štěkala jen výjimečně. Proto nijak neprotestuje, když za ní zavřu dělící branku, asi je už z dříve zvyklá, že je často sama. V to, že by se kočky s Trixie naučily žít, už nedoufáme. A protože je už nechceme vystavovat stresu, od dalších pokusů už jsme upustili. Ale třeba se stane zázrak.

Vlastně nejvíce nám bude líto Sadie. Je to dobračka od kosti a bude se nám po ní opravdu stýskat. Dokud tu bude Kris bydlet, bude Sadie dál chodit na procházky i k nám. Ona svoji denní, nejméně dvou hodinovou procházku potřebuje jako drogu. Moc ale pochybujeme, že v budoucnu procházky za manžela převezme někdo z kluků či rodiny. Kris prohlásila, že nám dá i od nového domu klíč, aby manžel mohl pro Sadie kdykoli zajet. Klíč chtít nebudeme, až si kluci zase zabouchnou dveře, těžko si pro klíč poběží až k nám. Přesto bude manžel alespoň pro začátek dál jezdit se Sadie do parku. Jen ne každý den, budou bydlet přeci jen trochu víc z ruky.

Vlastníme teď čtyři zvířata, přitom pouze dvě se spolu vzájemně snášejí. Když Kris přišla se zprávou o stěhování, ptala se, zda si necháme také její bílou kočku Indy a manžel přikývl. Kris prý by si jí zkusila vzít s sebou, ale Indy by určitě při první příležitosti utekla. Asi má pravdu a nám Indy také už dávno přirostla k srdci. Má u nás své doma – i když také pro ní je tím domovem pouze garáž.

Trixie začala svoji smutnou životní dráhu v domě č. 402, pak se přesunula vedle ke Kris do č. 404 a teď bydlí dokonce ve dvou domech zároveň č.406 a č.408. Pevně doufáme, že dále v ulici ani nikam jinam už se stěhovat nebude.

Na fotky a pět videí se podívejte zde.