„Ty jsi ale krásnej pejsek!“ zajásala úplně cizí paní a po mém souhlasu si šla pomazlit našeho strašlivého vlčáka.
Víte, je to zvláštní. Tak nějak jsem čekala, že lidé se budou velkého vlkošedého psa bát. Místo toho Rex čelí takřka nepřetržitému nadšenému zájmu od dospělých i větších dětí. Pro ty malé je přece jen „stlašně oblovskej“, jak uvážlivě pravila jedna malá holčička v Luhačovicích.
Rex má prostě charisma. Uvažovala jsem, kde se to bere? Naše bílá vlčice je bezesporu krásná, ale většina lidí ji radši opatrně obejde. Rozumně. Ari je ultimátní strážce a cizí lidi opravdu nemusí. Rex je naopak nadšeně poznává, i když si své uhájit umí. Tlama plná zubů tak bývá pootevřená v upřímném psím úsměvu – a lidé na to reagují.
Možná právě tohle je základem osobního kouzla – otevřenost a přátelský zájem o druhé. Kolem takových lidí propukají spontánní rozhovory, často se jim svěřují úplně cizí lidé. Přitom je v zásadě jedno, na jakém stupínku společenského žebříčku se nacházejí. Pokud v sobě navíc nesou nějaký oheň – v práci nebo v umění, umějí očarovat i davy. A pak je třeba i vést.
Napadlo mě to, když na víkend přijela vnoučata a s nimi hudba z právě skončené soutěže Eurovize. Skoro jedenáctiletý Patrick byl naprosto okouzlen vítězem. Nejen jeho písní, kterou už po společném víkendu nejspíš nezapomenu, ani kdybych chtěla:)) Zejména pak absolutní radostí, s jakou Nemo prožíval svoje vítězství. Když potom zpíval, byl sám písní a lidé v ten moment jásali s ním.
Vím, že charisma umějí do jisté míry používat i manipulátoři a populisté. Ale stejně o něm radši přemýšlím jako o daru. Daru, jehož držitelé dokážou v běžném lidském životě ostatní potěšit, povzbudit nebo i rozesmát.
Případně se na ně kouknout s hlavou lehce nakloněnou na stranu, plandajícím jazykem a přátelsky mávajícím ocasem. Nechat je, ať zaboří ruce do huňaté srsti. A pak je třeba i olíznout. Pokud o to tedy ten hladící stojí:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024
Dede, Rex je kouzelný s neodolatelným kukuč a jak teď čtu „potvrzení“ z osobního setkání u Alex a Matyldy, je kouzelný i povahou. Moc ti ho přeji, měla jsem šťastnou ruku při výberu štěněte a samozřejmě i jeho chovatelé na tom mají zásluhu.
Člověk nerad nadržuje jednomu ze svých chlupatých mazlíčků. Všechny naše kočky jsem od srdce milovala a miluji ty současné. Když na některou z nějakého důvodu zařvu, po chvíli se jí jdu omluvit a jsem moc ráda, když vidím, že ona mi tu křivdu dávno odpustila. ALE naše poslední Bobinka svým „kočičím kukučem“ silně konkuruje Rexovi. Když chce ven, přijde k mým nohám (ať už sedím nebo stojím třeba v kuchyni), pohladí mě packou, odstoupí, zakloní a zvedne hlavu a vykulí na mne oči takovým pohledem, že se prostě musím rozesmát, přesně vím, co mi „říká – chci ven“. Když zareaguji, zvedne ocas a metelí ke dveřím na verandu. Když dělám,že o ní nevím, opakuje to tak dlouho, až ji vyhovím. Přiznávám, že někdy ji takhle „trápím“ schválně, protože právě tu její oční mluvu miluji, je při tom neodolatelně roztomilá.
Dede ráda čtu, že knižní setkání bylo úspěšné a moc držím palce Ari aby bolavé packy měly nějaký malicherný původ.
Alex tvůj článek jsem četla až dodatečně, opravdu kráný kout české země.
Děkuju Maričko 🙂
A jo, je mi jasné, že Bobinka to s tebou umí:)) Tyhle kouzelné pohledy jsou založené hlavně na důvěře, pak i na lásce. Je snadné jim podlehnout. A nejlepší je, že u zvířat se toho podlehnutí nemusíš bát. U lidí je třeba si dávat víc pozor… 🙂
Portrét nemá chybu! Už je mi blbý psát jak je krásnej 🙂 .
Ty fotky fotila Alex chvilku poté, co ho poznala – u ní na zahradě. Upravil je Marek – pro rádio tam vzadu nemohly být moje nohy 😛
Rexovo charisma je viditelné i z fotek. Má v očích laskavost a rozvernost, o bystrosti není pochyb. Jasně, je krásnej, ale to jsou vlastně všichni psi… Ta jedinečnost zdaleka není dána jen krásou, stejně, jako u lidí.
Ari držíme všechny tlapky, ať její tlapky jsou v pořádku!
Díky! 🙂
A Ari – jsem katastrofik, takže mě nejhorší věci napadají jako první. Snažím se v duchu budovat přijatelnější scénáře – a ještě v ně doufat.
OT – mám strach. Byli jsme venku a Ari se ke konci vycházky začaly tak divně škubat zadní tlapky. Zkusila jsem jí trochu namasírovat záda, ale fakticky nevím. Doma si už v pohodě došla od auta do domu, ale stejně se bojím. Zavolám samozřejmě veterináři a objednám ji. Ale stejně, brrr.
ufff to je pocit nanic 🙁 držíme tlapky, ať je to jen nějaká únavová záležitost…
Držím palce, aby to byla jen ta momentální indispozice. Srdíčko pro Ari!
Teď jsem ji vzala na zahradu a byla ok. Tedy… tak, jak už může být. Uvidíme, stejně nás objednám k veterináři.
Držím palce, snad to nic nebude. Třeba se jí jen dostal kamínek do tlapky nebo tak něco… V každém případě ji za mně podrbej, pro mě je prostě favoritka Ari…
Máš pravdu, objednej. Držím palce, aby to nic vážného nebylo.
Objednej, tím nic nezkazíš. Držím palce !
Držíme Arince palce, dneska je docela divně, každého bolí staré bolístky. Přejeme, aby to rychle odešlo.
Jdeme zítra dopoledne. Mám pocit, že jí možná trochu pomohla jemná masáž zad. No, uvidíme.
Podívej se jí mezi polštařky. Scottovi jsem někdy musela vystříhat chlupy slepené prachem a vodou, tvrdé, špičaté. Taky mohla blbě došlápnout a nervík se na chvíli skřípnul. Všechny palce v pohotovosti, držím.
Packy zespodu jsem jí hned kontrolovala, tam (bohužel) problém nebyl. To bylo nervové, ještě jednou jí ta noha škubla v autě. Pak už ne. Zatím, chjo.
Držím palce, snad je to jen výjimečná momentální indispozice!
Rex vypadá opravdu nesmírně mile a je fajn, že má i skvělou povahu. Jen jsem, jak zjišťuji, celou dobu tak nějak automaticky předpokládala, že je to německý ovčák – a teď se dočítám, že ne! Zřejmě jsem nedávala pozor nebo jsem někdy chyběla. 🙂 A tak jaké plemeno je tedy, prosím, Rex?
Staroněmecký ovčák. To je hned vedle 🙂 Proto má rovný hřbet, huňatý kožich a jinou povahu.
Ach tak, díky! Zase jsem chytřejší. 🙂
No a pokud jde o to vystoupení – ten nahoře měl smysl pro humor a postaral se o to, abych nebyla zbytečně malicherná 😛
Ve čtvrtek odpoledne mi totiž praskla prozatímní plomba v zubu – měla vydržet do pondělí. Volala jsem SOS a našla si akutní pomoc na páteční ráno. Ok, všechno jsem stihla – ovšem s pusou nakřivo od umrtvení, že. A protože mě to hodně dlouho vydrží (i přes pět hodin), pokusila jsem se najíst (na Výstavišti jogurty nemají 😛 ) a poprvé se mi podařilo se skutečně omylem kousnout do toho umrtveného rtu. Takže před večerním vystoupením jsem sice neměla pusu nakřivo, ale zase vypadala, jako bych prohrála drobný argument 😛 Naštěstí jsem spíš klaun, než cokoliv jiného, a u toho to až tak nevadí – utěšovala jsem se. Co už taky:))
Jinak lidé přišli a byla to legrace. Moc ráda jsem viděla Petrs – ta holka se fakt nemění! 🙂
no, tak jsi vypadala jako po opravdové šarvátce ze světa za světem, čili z Království 🙂
užila sis 🙁 hlavně, jestli je zoubek už v pořádku?
No, ještě jedna návštěva zubaře a bude – aspoň doufám:))
ještě jednou Praha nebo máš i tady doma?
Já myslela že je to nějaký opar, au!
Jo… V70 máme a nedám na něj dopustit. I když právě auta často prověřují mého osobního draka. No přece si nesednu v lese na pařez a nezačnu bulet – ono by to stejně nefungovalo.
Ehmmm… nabyla jsem dojem, že Tvého draka zase obvykle prověřuje Martin, byť to určitě nedělá schválně, že ne?!
😀 Bingo! Jo. On je přesvědčen, že věci zvládnu. No a mě nezbude, než to zvládnout 🙂
K tomu veletrhu 🙂
Je to obrovská akce! Opravdu spousta lidí, množství besed, autogramiád a různých setkání je skutečně působivé. Ne, že bych z toho moc něco viděla, od našeho ministánku jsem se dostala jen pro nejnutnější potřeby, jako jsou záchod a kafe 🙂
byli jsme v hale A, což byl ten největší stan – dodala bych, s nejmenším množstvím vzduchu k dýchání – a to navzdory snaze o klimatizaci. Těžko to mohlo být jinak, za tak teplého počasí, jaké bylo.
Od paní z vedlejšího stánku jsem dostala radu – řekněte lidem, že to jsou vaše knížky! Měla pravdu:)) Rozhořely se tak desítky rozhovorů – někdy jsem sama žasla, kam až se dá při debatě o Alžbětě, drakovi a Nedopovídkách zajít:)) Zastavila se spousta lidí, které jinak znám jen z FB nebo z DMD – to byl taky bezvadnej bonus. Zana se mnou poseděla ve čtvrtek, to bylo moc fajn. No a někdy vám povyprávím o náhodě, která svedla dohromady dva Evženy z Budče 😀
Jednou jsme to na jedné zahradní párty zkoušeli s kamarádem řešit kropením střechy stanu vodou a hodně to pomohlo ale je jasné že tam při těch rozměrech by to sotva bylo možné. Navíc to byl asi problém v množství dýchajících než ve slunečním svitu, co?
Ještě bych se zastavila u tvých Nedopovídek, které se mi zdají kapánek nedoceněné 😉 . Protože všechna čest a sláva Alžbětě, Brandy a spol. – to je bez debaty úžasný počin, ale Nedopovídky jsou tak příjemné a radostné čtení! Stává se mi často, když tak bloumám před svojí knihovničkou, že po té knížečce maní sáhnu, náhodně otevřu a začtu se. Je to takové malé znovusetkání, protože samosebou v duchu čtu tvým hlasem 🙂 . Doufám, že se časem k tomuto formátu vrátíš…
Děkuju 🙂
Ráda bych. Ráda bych mnohem víc psala román, povídky a tak. Jenže pořád nějak píšu a dělám něco jiného…
Já miluju v Nedopovídkách tu o tom, jak rodila panna Marie. Ta je ze života.
Rex je prostě nádhernej fešák s kouzelným pohledem. S jakou chutí bych si ho pohladila, zabořila ruce do srsti…
Já se – na rozdíl od Míši z Plzně, psů nikdy nebála a oni to poznají, vždycky se ke mně hrnuli. A to nejen všechny druhy „vlčáků“, ale i boxeři, bullteriéři, stafordi a dokonce i bandog se mnou kdysi v Litvínově kamarádil k neskonalému údivu jeho páníčka. A tady si přišel pro pohlazení i Akim, jinak akita-inu, a to bylo přímo vyznamenání :-). On na sebe od cizích jinak nenechá sáhnout 😀 . O ostatních „normálních“ pejscích ani nemluvím 🙂 .
A Alex má pravdu, ta canisterapie by mu sedla! Canisterapeutické zkoušky měl Majk, to s ním dělal syn, když bylo Majkovi kolem dvou-tří let a chodil s ním potom do dětského stacionáře pro handicapované děti, jeho kamarád tam měl brášku. To bylo prý potom radosti 🙂 . A Majk, i když byl v té době taky pěkný kvítko, tam byl prý klidný a rozvážný mladý Pan pes, který na sobě pomalu nechal dříví štípat. Ježiš ten Rex je krásnej 🙂 ten se tedy povedl.
Děkuju Alimo, on je fakt takovej radostnej 🙂
To jsem nevěděla, že Majk měl canisterapeutické zkoušky! Klobouk dolů…
Měl :-), on to byl opravdu pohodář, kliďas, i když zrovna v tomhle věku na to moc nevypadal. A hlavně – u těhle zkoušek nemusel nosit kachny z rybníka 😀 . I když, Majk by to možná dal, to Darek byl loveckej jenom podle papírů 😀 . Jeslti on nebyl napůl kočka ? 😀 Aport mi kdysi přinesl vzorně jednou, podruhé mi ho hodil k nohám a potřetí se na mě podíval s výrazem – už jsem to ho dvakrát !!!! donesl, tak teď si jdi sama ! A o válení se v bahně a (ne)plavání jsem tady už myslím psala 😀
není to záhada – z Rexe na první pohled sálá jeho radostné naladění. Miluje lidi a dává to najevo celým psem. Skřítek Líbezníček ve psím kožichu, to je Pan Rex 🙂 Oba vlci jsou krásní – Ari je od pohledu ostražitá a rezervovaná, proto se k ní lidi nehrnou, je vidět, že si to nepřeje a nebude o tom diskutovat 🙂 tuze ráda bych je oba s Tebou potkala naživo a probrala huňatý kožich ( asi jen panu Rexíkovi :-))
To není problém zorganizovat 🙂 Myslím to setkání. Rex i já bychom byli potěšeni:))
Ari bych nechala doma – ta kolena ji už opravdu trápí…
a tím by byla záležitost vyřešena… i když jsem na Ari moc zvědavá, je to krásná vlčice ( na hlazení by asi nedošlo, respektuji to). asi by bylo nejlepší se potkat někde na výletě poblíž, a to na louce, že ano?
Velikost je myslím irelevantní. Někdy se člověk bojí přiblížit i k pidipsovi. Vzpomínám si kdysi dávno v Ratibořicích jsem šel směrem k mlýnu a na lavičce tam odpočívala paní s obrovskou přerostlou dogou. Byla gigantická i na dozí rozměry, tlama jak terminál do pekel. Jen se na mě ta titánka podívala už jsem věděl, že k ní můžu, i když jsem se pro pořádek samozřejmě zeptal paničky. Panebože jak ta obluda byla šťastná že našla někoho kdo se jí nebojí a mazlila se jak divá.
Charisma u lidí je ale obecně ošemetná věc, já na něj moc nedám. Kdysi jsem četl jakési pojednání o psychologii prvního dojmu a člověk se fakt může strašně splést.
Měla jsem tam delší odstavec o charisma a manipulátorech a populistech. Pak jsem ho tam nedala – v daném formátu byl navíc.
Taky si myslím, že charismatický podvodník snadno zvládne první dojem. Možná i druhý. Nevěřím, že ho člověk neprohlédne při delším čase v jeho společnosti – pokud pravda není zamilovaný 🙂
Takže ano, první dojem může snadno klamat.
V jedné povídce od A. Sapkowského jsem nicméně četl krásnou větu: Nikdy nemáš druhou příležitost udělat první dojem.
ovšem když máš kliku, dostaneš šanci udělat druhý dojem 🙂 zkrátka, jak říkají upíři, vždycky to není láska na první kousnutí 😀
Mohu jenom souhlasit. Rex je velmi přátelský pes a věřím, že bude i nadále. Je v lidské společnosti dobře socializovaný, zatím nemá s člověkem špatné zkušenosti. Je to štěně. Jak bude nabírat další rozum dokáže vyhodnotit, zda jde o člověka přátelského nebo opravdu nebezpečného. A to bude velmi dobře pro Dede a celou rodinu.
Dede, tak mne napadlo, co tak zkusit canisterapii. Zkoušky nejsou tak obtížné, dobrá ovladatelnost a to ostatní dodá Rexova povaha. Má opravdu velkou empatii k lidem.
Alex, on už teď umí zpozornět. Když zavrčí, jako opravdu zavrčí, má respekt. Věřím, že by pomohl, pokud by bylo třeba.
Konec konců, není to německý ovčák. Tihle mají v popisu plemene vyšší práh dráždivosti (či jak se to říká – prostě nevyšilují kvůli blbostem) a samostatnější rozhodování – a to i v obraně. To plemeno je vedené zpátky k povaze pastevce, kterým kdysi NO býval.
Taky když cvičíme poslušnost, dokáže být ochotný a přesný… tak třikrát za sebou. Pak se na mě znechuceně koukne a má tendenci k pasivní rezistenci:)) Na cvičákový výcvik je NO určitě lepší 🙂
Už jsme to dělali třikrát, to si paničko neumíš zapamatovat, že už to umím? 😀
přesně…uvažuje trochu jako kočka 🙂
Kočka je nesmírně korupční tvor, ta se musí hrozně uplatit. Ta moje dávala pac a „High 5“ za tuňáka. Ale později ji to přešlo a už ani za nic. Já mám tu smůlu že ona není na mňamky.
prááávě. nechá se uplatit, ale když ji hra přestane bavit, tak na to kašle úplatek neúplatek 😀
je to tak. :o) Ještě jsem ji chtěl naučit skákat přes tyčku, ale to mě měla definitivně za blázna.
přes tyčku, páníčku, blázníš? když mám chuť, skočím si parkurově přes kočičího kámoše. jinak nevymrzuj, nejsem kobyla ani králík 😀
Tak já mám asi tu výhodu, že naše kočky na mne reagují většinou na první příkaz. 😀
Občas se naháníme s Vinckem, ale ve valné většině k nim na zahradě stačí přijít, říct jim „Jde se domů“ a ukázat směrem ke dveřím. 😀
jojo, tebe poslechnou, se mnou hrají hry půjdu/nepůjdu? pořád jim na to skáču 😀
Je to nádherný pes, ten se povedl.
Cizí pejsky hladím až po seznámení, nechám si očuchat ruku a mluvím na něho. Nikdy nevíš jaké dotyky nemá rád.
Jsi rozumná. Kéž by takových bylo víc 🙂 jsou lidi (často i pejskaři), kteří mají pocit, že musí hladit každého psa… a Ari na to má svůj názor. Když varuju, jsou dotčeni. No co už.
mají být rádi, že nejsou dotčeni Ariiným zubem 😀
😀 Málokdo věří, že to opravdu myslí vážně, že o dotyky nestojí – no a když pak zavrčí a ukáže svůj stále běloskvoucí chrup, jsou překvapeni. Naštěstí Ari vždycky nejdřív varuje…
jsou nechápaví 😀 přitom na Ari je to vidět na první pohled – vím, že jsem krásná, ale nemám ráda, když na mě někdo sahá.
No jednak neštěká už při setkání (proč to musí dělat skoro každý NO?), druhak blbě nečumí- to rozeznávám na kilometr, někteří velcí psi to na ty malé dělají, tak nějak přimhouří oči, a protáhnou čumák i sebe 🙂 Rex se prostě radostně hrne a neřeší.
Chichi, vzpomínám, jak se u vás hrnul kolem zcela konsternované naježené Adélky…
A jo, máš pravdu s tím blbým čuměním. Věř mi, že to někteří jedinci dělají na všechny psy, bez ohledu na jejich velikost. Stejně mám pocit, že za tím stojí špatná výchova – nebo nevýchova.
Ty víš DEDE, že já jsem člověk veskrze kočičí.
A velkých pejsků se dokonce bojím a uctivě je obcházím.
Ale máš pravdu REX má v sobě charisma.
V jeho očích se zračí nadšení a touha se kamarádit.
A jeho bych si já, po tvém svolení, pohladila. A to je, v mém případě, co říci.
Já všeobecně , jak u lidí tak i u zvířat, dám na oči.
V očích se vše zračí a nedá si jimi lhát.
Máš pravdu Míšo 🙂 Proto většina lidí moudře obejde Ari a radostně se hrne k Rexovi. Pohladit by se nechal a byl by opatrný. Je jak velká voda (sem tam mám dojem, že si mě přizabije – omylem, samozřejmě:)), ale umí být i jemný.
Drahoušek Rex je prostě k zulíbání. Na první pohled mi na té fotce připomněl malou Berry. Hned bych drbala, mám psabsťák. 🙂
Ta hlava je větší, než bývala Beruščina:)) Když mu dám dlaně po stranách hlavy a drbu, sama pořád žasnu, jak silné jsou svaly vedoucí k těm smějícím se čelistem 😛