,,Idiote ušatej, neposlušnej, rozthnu tě vejpůl!“ Nebylo to poprvé, co jsem si takhle ulevila při pohledu na Arguse s vlajícíma ušima mizejícího v dáli. Zase mě čeká několik hodin strachu, jestli se ten cvok vrátí v pořádku. Proč zrovna já musím mít doma takovýho šílence, samorosta a potížistu? Ani vynadat mu nedokážu! Až se vrátí, podá mi zas tlapu na usmířenou a já budu šťastná, že je v pořádku…

Ze začátku vypadalo vše ideálně. Jako štěně byl sice velmi temperamentní, ale taky vnímavý a poslušný. Z dostupných zdrojů jsem toho nastudovala hodně, věděla jsem o specifických vlastnostech Bernského honiče, loveckém pudu a samostatnosti a snažila jsem se s Argusem co nejvíc pracovat na potlačení všech nežádoucích jevů. A on byl hodné štěňátko a já pyšná majitelka, co si ho tak skvěle vychovala…

Že je něco jinak jsem začala tušit tak kolem jeho prvních narozenin. Přísný zákaz zkoumání stop jako by přestával platit a skvělé přivolání se taky pozvolna stávalo minulostí. Že by zhoršení sluchu? Pak jednou byla stopa příliš lákavá a už to asi nešlo vydržet. Vrátila jsem se domů po třech hodinách, s vyřvanými hlasivkami a sama. Argus zatím kroužil po okolí a hlásil, že je na stopě. Domů dorazil po dlouhých šesti hodinách jako by se nic nestalo, zatímco já měla nervy nadranc.

Od té jsme v lese chodili na vodítku a byl klid. Pak Argus zjistil, že umí přelézat plot. Od té chvíle začala moje noční můra. Naše zlatíčko neudrželo doma nic. Jeho akční rádius se postupně zvětšoval a mých bezesných nocí přibývalo. Vrcholem bylo, že zplodil potomstvo v místě 12 km vzdáleném a jako vzorný otec pak ještě děti chodil navštěvovat.

Mizel okamžitě po vypuštění na zahradu a na přivolání reagoval zrychlením tempa, kterým pádil do pryč. Ač jsem se řídila radami zkušených a úspěšných cvičitelů, ,,psíchologů“ a podobných autorit, situace byla beznadějná. Sondováním u ostatních majitelů těchto ušatých krasavců jsem zjistila, že v tom nejsem sama. Někdo to řešil zavřením psa do kotce, uvázáním a podobně, jenže to jsem prostě tomu blbounovi udělat nemohla. Nakonec moji nervovou soustavu zachránilo pořízení elektrického ohradníku.

Neřešilo to ale pohyb venku. Tam to bylo buď na vodítku, nebo vůbec. Ten idiot neposlušnej, nepřivolatelnej po zachycení stopy letěl s hlasitým štěkotem do dáli a vrátil se za několik hodin. Zcela spokojeně mi podal tlapu, vyžádal si večeři a prásknul sebou do křesla, zatímco já už byla zralá na pomoc dobrého psychologa. Nakonec jsem rezignovala. Dospěla jsem k názoru, že to není neposlušnost, ale diagnóza. Smířila jsem se s tím, že Arguskovi nebylo rozumu tak úplně shůry dáno a díky své mozkovně bude na světě věčně, neb kde nic není, ani smrt nebere.

A pak najednou nastala změna. V okamžiku, kdy nám do party přibyli dva koně, už opravdu nešlo mít toho cvoka pořád na vodítku. Vzdala jsem ten věčný boj s větrnými mlýny: ,,Tak si běž, jestli se jednou nevrátíš, můžeš si za to sám“, sdělila jsem Argusovi a doufala, že jeho Anděl strážný ještě neodešel do předčasného důchodu. S pocitem frustrace jsem si představila, jak by na tohle reagovali všichni ti uvědomělí majitelé perfektně poslušných psů, trochu nervóznější myslivci a veřejnost obecně.

No co, zkrátka jsem se zařadila na černou listinu nezodpovědných a problémových majitelů. Je to špatně, ale jsou i horší případy. Ušatec nikoho nekousne, pod auto nevběhne, neb se u silnice rozhlíží (naprosto vždy), zvíře neuloví (mám pocit, že místní srnky ho znají a mají z něho akorát legraci)… Pár dní jsem umírala strachy, když jsem viděla, jak se opět s hulákáním rozbíhá po stopě a jeho mozek zůstává daleko za ním.

Jenže co to? Náš tulák a neposlucha byl během pár minut zpátky a přidal se k nám. Sice každou chvíli vyrazil pryč, ale chodil nás pravidelně kontrolovat. Dokonce i přivolání začalo (občas) fungovat. Domů jsme se vrátili spolu. Od té doby se nestalo, aby dorazil později než pět minut po nás. Vylítaný, špinavý, občas s nějakým šrámem od křoví a naprosto spokojený.

***

Měla jsem možnost Argusovo chování porovnat s dalším plemenem honičů a to je Modrý gaskoňský basset. Buffy, co k nám přišel z útulku, po stopě vyrážel taky, navzdory tomu, že měl lovecké zkoušky a tvrdý výcvik. Jenže jeho návraty byly mnohem rychlejší, v několika minutách byl zpět a moc se omlouval, že vlastně nechtěl, ono samo… Když byl na volno, musela jsem být jak ostříž, protože neustále rejdil a hledal, jestli náhodou není nějaká stopa v dosahu.

Xena, Buffyho dcera, je na tom podobně. Mládí prožila u stejného majitele jako Buffíček, užila si své, výcvik i zkoušky stejné. Ze stopy odvolat nejde, ale když vyrazí, rychle se vrací a pokud jsme chvíli na jednom místě, práskne sebou do trávy a nějaké stopy jí mohou být ukradené. Ani na vodě nebyl jediný problém, hlídala si nás a držela se s námi. Ovšem jsou situace, kdy je velmi samostatná a dává nám najevo, že víme houby…

Zajímavá je v tomhle ohledu Buffinka a její sourozenci. Bráška i obě sestřičky si vybraly dědovy lovecké vlohy, ale povahu mají tatínkovu, což byl vesnický tulák a směs bůhvíčeho. Kombinace je to fakt výborná – temperamentní svobodomyslní lovci a navíc demoliční četa. Jejich panička má s výcvikem psů bohaté zkušenosti, ale tady prostě selhávají.

Buffinka (dcera Xeny a neznámého vesnického svůdce) je pravý opak: Povahově je tak přesná kopie svého dědy, až mě to někdy dojímá. Stejné reakce, stejná gesta. Jemná, trochu plachá, až na občasnou selektivní hluchotu dobře ovladatelná. Dokáže ze sebe dělat šaška a má smysl pro humor. Stopování… hm, zajímavé, ale co kdyby se jí zatím někdo ztratil? (Tady podezírám geny jejího táty, že byly i ovčácké.) Ona jediná nemá žádný výcvik, jen základní výchovu. Přesto je zcela bezproblémová. Nepřičítám to svým schopnostem. Měla jsem zkrátka kliku, že honičské vlohy nepodědila!

***

Začala jsem svůj názor na Arguse trochu přehodnocovat. Třeba není idiot on, ale my lidé, co kdysi vyšlechtili skvělé a náruživé stopaře pro mnohahodinovou práci v terénu a teď pro ně nemáme upotřebení. Nechtějí je už ani myslivci, právě pro tu samostatnost. Jenže při práci na stopě v mnohdy těžkém a nebezpečném terénu je samostatnost potřeba. Vzhledem k stále větší civilizovanosti všeho kolem už není možné vyrazit se smečkou loveckých psů do lesů a hor a nechat je, ať dělají to, k čemu jsou předurčeni.

Paradox je ten, že k uchovnění berňák musí mít zkoušky, aby bylo jasné, že bude své stopařské vlohy předávat dál. Je to začarovaný kruh. Pro takto orientované psy nemáme upotřebení a jejich vlohy jsou velmi problematické, ale je nutno, aby u nich nebyly potlačeny… Přitom povahově jsou jinak báječní, jemní, milující, bez náznaku agresivity, úžasní psi k dětem.

Ve chvíli, kdy Argus dostal možnost pracovat tak, jak mu bylo předurčeno, se chová skoro vzorně. Sice jde po stopě, ale pravidelně se v několikaminutových intervalech přijde ohlásit. Stará se opravdu jen o stopu, neloví. A tím, že se pohybuje s koňmi, má možnost vybít si přebytečnou energii a naběhat potřebné kilometry. A tak nám ze všech pravidel zbylo především jedno: V době, kdy je příroda plná malých mláďat a vysokobřezích zvířecích maminek, má ušatec smůlu a chodí na vodítku. Vynahradí si to po zbytek roku.

Nedávno jsem v lese potkala pána, který se dlouhá léta věnuje výcviku loveckých psů. Říkal, že před chvílí viděl Arguse jít po stopě a že je to radost pohledět na takhle skvělého pracovního psa. Dávno že už neviděl tak perfektní práci a ať zkusíme nějakou soutěž. Jo, to zrovna… Ale hřeje mě u srdce, že mám z úst nejpovolanějších potvrzeno, že můj pes není idiot. Je to totiž talent s prvotřídními vlohami. To mě těší a pravidelně si to opakuji, když ten můj magor zase s řevem mizí v dáli…