Požadavek shody právního a biologického otcovství v nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 15/09, kterým se zrušuje § 57 odst. 1 zákona o rodině.

Podle Wikipedie je Ústavní soud soudním orgánem v zemích, které mají koncentrované ústavní soudnictví. Je oddělen od soustavy obecných soudů a jeho hlavním úkolem je přezkum souladu zákonů s ústavou nebo celým ústavním pořádkem. U nás je Ústavní soud specializovaným autonomním soudním orgánem se sídlem v Brně, jehož postavení a kompetence jsou garantovány přímo Ústavou České republiky.

Není součástí obecné soudní soustavy. Jeho základním úkolem je ochrana ústavnosti a práv zakotvených v Ústavě, Listině základních práv a svobod a dalších nejvyšších ústavních zákonech. Rovněž mu přísluší rozhodovat o některých záležitostech týkajících se volebního práva či posuzování, zda mezinárodní smlouvy přijímané naším státem jsou v průběhu jejich ratifikace v souladu s Ústavou. Soud je složen z 15 soudců jmenovaných do svých funkcí prezidentem republiky na dobu deseti let, a to i opakovaně. Tím se výrazně liší od běžných soudců, jejichž funkční období není časově omezeno.

Soudci rozhodují v tříčlenných senátech anebo v plénu. Ve věci samé se jejich rozhodnutí nazývají nález, v ostatních záležitostech usnesení. Doplňkovým pramenem práva jsou rovněž odůvodnění nálezů, která často obsahují vyjádření k významným právním otázkám. Proti rozhodnutím není možné použít opravné prostředky.

Zkrátka už je to tak vysoká právničina, že s kontinuálním sledováním rozhodovací činnosti Ústavního soudu už může mít obyčejný právní praktik občas jisté potíže, a pro laiky může být jeho existence a činnost záležitostí natolik exotickou a nesrozumitelnou, že se s ní lze bez újmy na duševním zdraví vyrovnat zejména zpochybněním duševního zdraví momentálního osazenstva tohoto orgánu.

V leckterých případech může být v jeho počínání spatřováno pouze vítězství politiky nad právem i zdravým rozumem, nicméně za posledních zhruba 18 měsíců dospěl Ústavní soud k některým skutečně tak zásadním a přelomovým rozhodnutím, že se jim dostalo široké publicity. Některé informace ale byly natolik zjednodušující, že prakticky ztratily svůj smysl, a proto pokládám za užitečné se k určité problematice judikované Ústavním soudem znovu vrátit a důkladně ji vysvětlit.

***

Rodinné právo

Rodinné právo je právním oborem velmi frekventovaným, protože nějakou rodinu měl či má každý, a interakce se zákonem v každodenním životě člověka je tedy značná. Moderní genetika jako vědní disciplína svými praktickými důsledky podstatně ovlivnila naše nazírání na základy některých ustanovení zákona o rodině, pocházejícího z roku 1963, a poplatného době a zemi svého vzniku, a nálezem z července tohoto roku se Ústavní soud s problematikou popření otcovství manželem matky vypořádal způsobem po všech stránkách úctyhodným.

I. Expozice

Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8.7.2010 bylo na základě ústavní stížnosti dnem 31. 12. 2011 zrušeno ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Jde o ustanovení, které říká, že manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem, a jeho podstata sahá až ke kořenům evropského kontinentálního právního systému, tj. až k právu římskému.

Již římské právo umožňovalo manželovi matky, kterému svědčila domněnka otcovství, tuto domněnku vyvrátit, pokud prokázal, že dítě nemohl zplodit. Z obdobných zásad vycházel i Obecný zákoník občanský z roku 1811, a platná právní úprava je prakticky totožná i s § 48 zákona o právu rodinném z roku 1949.

Toto ustanovení je v platném zákoně o rodině od počátku jeho účinnosti, tj. od 1. 4. 1964, aniž by bylo dotčeno jakoukoliv změnou. Po marném uplynutí lhůty, stanovené v § 57 odst. 1 pro popření otcovství jedním z rodičů již může podat návrh na popření otcovství pouze nejvyšší státní zástupce, a pouze v tom případě, vyžaduje-li to zájem dítěte.

II. Kolize a krize

Taková byla situace v českém platném právu, když se stěžovatel pan X. Y. včas a řádně podanou ústavní stížností začal v roce 2009 domáhat, aby Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, která byla vynesena právě na základě citovaného ustanovení, a týkala se jeho požadavku na popření otcovství.

Na základě zákonné první domněnky otcovství manžela matky podle § 51 odst. 1 zákona o rodině byl totiž stěžovatel zapsán do matriky jako otec nezletilého dítěte, narozeného v roce 2004, a krátce poté se rodiče rozešli; pak stěžovatel zjistil, že manželka má již dva roky jiného partnera, a jeho pochybnosti, zda je biologickým otcem dítěte, potvrdil test DNA u akreditované společnosti.

Stěžovatel podal žalobu na popření otcovství, a vzhledem k uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty podal posléze ke státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině. Tomuto návrhu Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo s tím, že takový návrh je opatřením zcela výjimečné povahy, přičemž do ustálených statusových poměrů dítěte lze jejím prostřednictvím zasáhnout mj. jen za splnění zákonem stanovené podmínky zájmu dítěte na popření otcovství.

Skutečnost, že stěžovatel dítě nezplodil, nepovažovala státní zástupkyně za prokázanou, když uvedla, že výsledek testu DNA, provedeného soukromou společností, v žádném případě není důkazem, o který by mohlo být případně opřeno její žalobní tvrzení.

Žaloba stěžovatele na popření otcovství, podaná k příslušnému okresnímu soudu, byla s odkazem na marné uplynutí šestiměsíční prekluzivní (propadné) lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině zamítnuta, toto zamítavé rozhodnutí k odvolání stěžovatele krajský soud potvrdil, a Nejvyšší soud ČR následně odmítl stěžovatelovo dovolání (mimořádný opravný prostředek), neboť je neshledal právně přípustným.

Stěžovatel spatřoval v takovémto postupu obecných soudů, jež aplikovaly shora citované ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, porušení svého práva na ochranu rodinného a soukromého života, porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a dotčení základního práva vlastnit majetek ( Listina základních práv a svobod, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod), a podal ústavní stížnost.

Vedle zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel požadoval též zrušení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve slovech „do šesti měsíců“.

III. Peripetie

Senát Ústavního soudu se touto ústavní stížností zabýval, a shledal, že uplatněním § 57 odst.1 zákona o rodině, pokud jde o šestiměsíční lhůtu k popření otcovství reálně nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a současně nastal i stěžovatelem tvrzený rozpor uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem.

Z tohoto důvodu senát Ústavního soudu postoupil návrh stěžovatele na zrušení citovaného ustanovení k rozhodnutí plénu Ústavního soudu s tím, že předmětná skutečnost nastala uplatněním celého § 57 odst. 1, nikoliv pouze aplikací části, týkající se šestiměsíční popěrné lhůty. V případě zrušení toliko stěžovatelem navrhované části „do šesti měsíců“ by totiž zákonná norma umožňovala manželu matky popřít otcovství k dítěti kdykoli, a ocitla by se tak v rozporu se základními právy dítěte na ochranu soukromého a rodinného života.

Neústavnost § 57 odst. 1 zákona o rodině podle názoru senátu Ústavního soudu spočívá především v nevyváženosti základních práv a zájmů otce dítěte, jehož otcovství bylo určeno na základě první domněnky otcovství, zájmů dítěte a jeho matky, a v rozporu s právem dítěte znát své biologické rodiče.

Návrhem senátu na zrušení celého ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které bylo v dané věci aplikováno, byl vytvořen plénu Ústavního soudu procesní prostor pro komplexní posouzení otázky, zda možnost popření otcovství během šestiměsíční lhůty, která se odvíjí od okamžiku, kdy se manžel dozvěděl o narození dítěte své manželce, obstojí z hlediska jeho ústavně zaručených práv jakožto právního otce.

Ústavní soud již konstatoval, že lhůta sama o sobě nemůže vykazovat znaky protiústavnosti, neboť ty mohou být dány teprve konkrétními okolnostmi posuzované věci, tedy nepřiměřeností lhůty ve vztahu k prekluzi (propadnutí) práva, které má být ve lhůtě uplatněno, nebo svévole zákonodárce při stanovení délky lhůty (v tomto případě byla délka lhůta dána zejména dobovým kontextem a možnostmi zjišťování rodičovství začátkem 60. let 20. století).

Právní domněnka sama o sobě rovněž není zárukou shody biologického a právního otcovství, a případný rozpor tak vyvolává otázku, jakým způsobem má být z právního hlediska zabezpečeno jeho odstranění. Takovýto stav zároveň závažným způsobem zasahuje do soukromé sféry právního otce, který není otcem biologickým, a jehož právní otcovství bylo určeno pouze na základě domněnky otcovství.

Právě k odstranění tohoto rozporu slouží popěrná žaloba otce podle napadeného ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, jehož primární účel je nepochybně v souladu se zájmem, aby právní určení otcovství odpovídalo biologickému otcovství.

Přesto však požadavek na shodu právního a biologického otcovství nelze z různých důvodů pokládat za absolutní; otázka existence této shody se tak současně promítá do základního práva osoby v postavení právního otce, která tvrdí, že není otcem biologickým, na ochranu soukromého a rodinného života, a rovněž do práva dítěte znát své rodiče.

Je tedy nezbytné, aby právní řád vedle domněnek vytvářel právní prostředky, na jejichž základě se osoba, jejíž otcovství bylo stanoveno na základě domněnky a která popírá své biologické otcovství, mohla domáhat ochrany svých subjektivních práv tím, že v řízení před příslušným orgánem veřejné moci prokáže, že není biologickým otcem dítěte. Tento požadavek odpovídá i obecnému právu na soudní ochranu subjektivních práv.

Trvání právního otcovství, aniž by odpovídalo biologické realitě, však samo o sobě není porušením základního práva biologického otce na soukromý a rodinný život ze strany veřejné moci, neboť v úvahu se musí brát i to, zda existuje zájem dítěte na trvání takového stavu, a zejména, zda právní otec věděl, nebo mohl vědět, že není otcem biologickým, zda měl skutečnou možnost se domáhat určení, že není právním otcem, a nakonec zda tuto možnost i skutečně využil.

Předmětem posouzení je tedy otázka, zda možnost popření otcovství během šestiměsíční lhůty, odvíjející se od okamžiku, kdy se manžel dozvěděl o narození dítěte manželce, obstojí z hlediska ústavně zaručených základních práv právního otce, tedy osoby, jejíž otcovství k dítěti je právem uznáno z důvodu domněnky otcovství manžela matky.

Za prostředek směřující k ochraně základního práva právního otce totiž nelze považovat popěrnou žalobu, kterou může podat nejvyšší státní zástupce podle § 62 zákona o rodině, protože jde o právní prostředek sledující odlišný účel, než žaloba podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, tj. výhradně zájem nezletilého dítěte, který je ne vždy shodný se zájmem právního otce. V tomto konkrétním případě bylo tedy jen stěží možné očekávat po nejvyšším státním zástupci podání popěrné žaloby, a nebylo rovněž možno opomenout skutečnost, že na podání žaloby nejvyšším státním zástupcem není právní nárok a je jen na jeho uvážení, zda k takovémuto podání přistoupí.

Rovněž šestiměsíční lhůta pro podání popěrné žaloby plynoucí ode dne, kdy se manžel matky dozvěděl o narození dítěte, je omezující, pokud přihlížíme k tomu, že v drtivé většině případů bude den, kdy se manžel dozví o narození dítěte, totožný se dnem jeho narození, a nereflektuje ani zvláštní povahu právních vztahů existujících mezi právním otcem a dítětem.

Tím je zcela popřena relevance okamžiku, kdy se manžel matky dozví podstatné skutečnosti, zpochybňující jeho otcovství, přičemž teprve od tohoto okamžiku má právní otec skutečnou možnost posoudit jakékoliv další důsledky pro svůj osobní život, včetně možnosti podat návrh na popření otcovství. Nelze totiž vycházet z předpokladu, že manžel matky věděl všechny skutečnosti relevantní pro popření otcovství již v okamžiku, kdy se o narození dítěte dozvěděl.

Rovněž nelze požadovat, aby manžel matky preventivně v období prvních šesti měsíců života dítěte přezkoumával, zda okolnosti svědčí pro závěr, že je či není biologickým otcem dítěte. Právní úprava tedy nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s časovým odstupem (někdy i značným) od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může, jak ukazuje judikatura Evropského soudu, převážit zájem právního otce na popření otcovství nad zájmy ostatními.

IV. Katarze

Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině je v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a rovněž s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Rozhodl tedy o zrušení celého napadeného ustanovení, přičemž výše uvedené důvody zrušení nijak nezpochybňují samotnou možnost podání popěrné žaloby v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě, ale dopadají na vyloučení možnosti podat tuto žalobu po uplynutí uvedené lhůty.

Stanovení určité lhůty pro podání návrhu na popření otcovství není samo o sobě protiústavní, ale vymezení délky lhůty a podmínek jejího běhu musí vyváženým způsobem respektovat všechna práva a právem chráněné zájmy dotčených osob. Po určitou dobu by měl právní otec např. možnost podat návrh na popření otcovství bez ohledu na další okolnosti; v takovém případě by však šestiměsíční lhůta byla nepřiměřeně krátká, stejně jako určení počátku jejího běhu ke dni, kdy se manžel matky o narození dozvěděl.

Je tedy nutno zvláštním způsobem upravit návrh na popření otcovství, který bude možno podat v zájmu ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů dotčených osob včetně právního otce dítěte, kterému zvláštní lhůta pro návrh již uplynula.

Bude nutno přihlédnout zejména k tomu, zda se právní otec dítěte mohl dozvědět o skutečnostech, které by jeho otcovství zpochybňovaly, zda i se znalostí těchto skutečností podnikl právní kroky k popření svého otcovství, a zda popření jeho otcovství nebrání v konkrétním případě jiné chráněné zájmy, zejména zájem dítěte, který má privilegované postavení.

Zákonodárce by tedy měl při stanovení nové lhůty, dopadající i na ostatní domněnky otcovství a oprávněné subjekty, přihlédnout k zájmům všech účastníků řízení s důrazem na zájem dítěte a stabilitu ustálených rodinných vztahů a potřebu rodinného zázemí pro výchovu dítěte. Pokud bude upravena možnost mimořádného prolomení i nově stanovené přiměřeně delší lhůty ve zcela zvláštních a odůvodněných případech, musí být současně zřetelně stanoveny nejen podmínky pro takové prolomení lhůty, ale i zřetelné meze v zájmu ochrany práv dítěte i matky.

Pro oblast dokazování v paternitních sporech pak bude třeba upravit procesní předpis o prostředky, umožňující pořizování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky, provedené metodou vyšetření polymorfismů DNA za obligatorní účasti domnělého otce, dítěte a matky. Znalecké posudky a odborná vyjádření jsou totiž dosud upravena pouze obecným ustanovením v občanském soudním řádu.

Protože se důvody zrušení vztahují pouze k vyloučení možnosti pozdějšího uplatnění popěrné žaloby, zrušil Ústavní soud toto ustanovení dnem 31. 12. 2011.

Až do této doby se bude posouzení tohoto zákonného ustanovení Ústavním soudem promítat nejen do jeho platnosti, ale i do jeho aplikovatelnosti. Není totiž rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen, ale zda je právní norma obsažená v jeho znění stále aplikovatelná.

Uvažovaný důsledek, spočívající v neaplikovatelnosti zrušeného ustanovení, tak nelze omezit pouze na konkrétní řízení o návrhu obecného soudu, ale vztahuje se i na ostatní obdobné případy, v nichž Ústavní soud konstatuje nesoulad zákona s ústavním pořádkem a příslušný derogační důvod dopadá z hlediska základních práv a svobod na právní postavení jednotlivce.

Stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona vede k závěru, že obecné soudy nemusejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by takovouto aplikací mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení.

Ve vztahu k § 57 odst. 1 zákona o rodině to tedy znamená, že v případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky otcovství, dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo až po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby, obecné soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí.

Neaplikace této lhůty ale neznamená časovou neomezenost možnosti podání popěrné žaloby, neboť protiústavní není samotná existence lhůty, ale vyloučení možnosti právně relevantním způsobem zpochybnit právní otcovství.

Pokud obecné soudy budou nadále rozhodovat o popěrné žalobě, budou muset při svém rozhodování nejen posoudit otázku otcovství, ale i otázku ostatních dotčených práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Až do doby nového rozhodnutí zákonodárce o vymezení lhůty pro popření otcovství bude tedy muset soud v konkrétním případě posoudit i to, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob.

V. Katastrofou

teprve bude, pokud se ve lhůtě do 31. 12. 2011 zákonodárce s tímto problémem nevypořádá, a ke dni 1. 1. 2012 nebude existovat platná a účinná právní úprava, která by popsané problémy opravdu vyřešila. A na závěr už lze dodat jen nesmrtelné Iustiniánovo „ vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt“ (právo pomáhá bdělým, ne spícím), které platilo, platí a platit bude, dokud právo bude třeba vymáhat.

Příště : III. ÚS 1206/09 (nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte).

Použitá literatura:

Nález Ústavního soudu ze dne 8.7.2010 sp.zn. Pl.ÚS 15/09

JUDr. Romana Lužná : Nález Ústavního soudu, kterým se zrušuje § 57 odst. 1 zákona o rodině – časopis Právo a rodina č. 9/2010 – 12.ročník

M.Hrušáková a kol. : Zákon o rodině, komentář C.H.Beck, str.213 an.