Jdu se psy známou cestou lesem a očima neustále propátrávám okolí. A to přesto, že jsem v příměstském lese, kde díky většímu množství lidí a cyklistů na zvěř narazíme jen málokdy. „Musíš mu věřit. Na vodítku ho nic nenaučíš!“ znějí mi v hlavě slova mé zkušené kamarádky. Ano, důvěra je potřeba. Jenže u psího dorostence, který má reflexy rychlejší než myšlení, to jde hodně ztuha!
Důvěra. Něco, co se pomalu a často i namáhavě buduje, zato velmi rychle ztrácí. Zásadní v mezilidských vztazích. Získat si něčí důvěru obvykle nějakou chvíli trvá. Přijít o ni se dá v několika podstatných vteřinách. Není nemožné ji obnovit, ale po zradě vždy nějaké praskliny zůstanou.
Bez základní úrovně důvěry nemůže společnost fungovat. V ničem. Dá se říct, že úroveň vzájemné důvěry státu a jeho obyvatelstva určuje, o jak vyspělou společnost se jedná. U nás si v tomto ukazateli moc dobře nevedeme. Stát se k lidem chová jako k malým dětem nebo – řečeno s Cimrmanem – ke sprostým podezřelým. A lidé se podle toho chovají.
Začíná to už ve škole. Od začátku se předpokládá, že děti budou podvádět a podle toho se nastavují pravidla. Děti ani nemají šanci zkusit, jaké je to jednat zodpovědně, na základě důvěry, kterou dostanou. Čest výjimečným učitelům, kteří tak s dětmi jednají. Je to zásadní právě na tom úplném počátku. Jakmile si děti na nedůvěru a desítky kontrol zvyknou, zachovají se lidsky – místo zodpovědnosti se bystře učí, jak utažená pravidla obcházet. Ne všichni se v dospělosti dokážou tohoto velmi nebezpečného zlozvyku zbavit.
Řeknete si jistě: důvěřuj, ale prověřuj! To je velmi oblíbené rčení a má něco do sebe. Akorát je potřeba začít tou důvěrou. Její míra pak odpovídá odpovědnosti, jakou za své jednání dotyčný může nést. Pokud se začne rovnou represí, těžko pěstovat zodpovědnost.
Takže Rexi, tady na louce, kterou snadno přehlédnu, si můžeš běhat na volno. Ale jak vlezeme do lesa, půjdeš na vodítko. Míra tvé osobní zodpovědnosti ještě není dostatečná, abych ti dala důvěru v oblasti příliš velkého pokušení:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024
Mám tu ještě jednou oznámení a zároveň pozvánku 🙂 kdo jste v Praze nebo poblíž, zaskočte na kus řeči 🙂 Máme nějaké volňásky, tak napište, pokud byste měli zájem přijít! 🙂
Někde jsem četla a přirovnání k „citovému kontu“. Pokud někdo soustavně bere a nic nevkládá, najednou zjistí, že nemá z čeho.
Můj tatínek se držel hesla Důvěřuj, ale prověřuj. A to opravdu doslova. Jednou na dovolené jsme se sestřenicí byly vyslány do vesnice cca 5 km lesem v sobotu ráno na nákup. Dolezly jsme tam a měli zavřeno. Tak jsme zase šlapaly 5 km zpátky. Otcové se těšili na pivo, takže žádné nadšení. Strejda to vzal, ale můj otec, věren svému heslu, se oblékl, hnal se se mnou těch 5 km a opravdu měli zavřeno.
Jinak to oznamování o příchodu jsem dodržovala striktně, protože jsem věděla, že minimální zpoždění je pro něj stresující ( ale bylo to z lásky). Takže už vdaná třiadvacetiletá jsem volala domů, že se zdržím a přijedu posledním metrem. Spolužáci se strašně divili, ale já věděla, že každá minuta navíc by pro něj byla jako hodina.
Důvěra v našeho hašašíru teda žádná, protože puštěn z vodítka je naprosto nepředvídatelný. Teda pokud nejdeme s fenkou, pak navolno může, neb dané dámě prakticky vyrůstá ze zadečku a drží se jí
Já chápu tebe i tatínka, u nás to bylo podobné. Hlásila jsem zpoždění, pokud to šlo, vždy. Prostě proto, že jsem věděla, že se budou rodiče bát. Oni zase věděli, že se snažím slovo dodržet, i když to někdy nevyšlo. Popravdě tak fungujeme i s Martinem. A nepřepadá mi to jako kontrola, ale jako ohleduplnost.
Inko, vašeho hašašíru bych chtěla vidět 🙂 Psala jsi už něco na Zvířetník? Že bych nakoukla? 🙂
Psala, jsou tam i nějaké fotečky. Nakoukni, je to cca měsíc?
Labradorům jsem důvěřovala (téměř) vždycky, na zvěř kašlali a s lidmi se chodili max kamarádit, když dotyčný projevil zájem. Ještě mám před očima Darka, který se v hejnu vyplašených a hulákajících slepic, celým psem ptal – proč tak vyvádí, já se šel jen seznámit :-D. S ostatními psy v pohodě, jen Majk nemusel jednoho leonbergra a Darek jednoho ridgbeka, ale když byli na volno, tak se obloukem vyhnuli. Náš první pes Dag byl ukázkový pes jednoho pána a to MLP. Já měla smůlu, se mnou musel na vodítku, protože si jinak dělal, co chtěl.
Se synkem to bylo důvěřuj, ale prověřuj, spíš důvěřuj, on mě sice dokázal rozpálit do běla, ale nikdy nešlo o nic moc.
Pes jednoho pána je v rodině problém. U nás to byl Max – ne zpočátku, ale později. Jako starý pes už chtěl být jen se mnou, ostatní měli problém i ho dostat ze zahrady ven. Nic moc, ale nevybereš si.
Důvěřuju, ale prověřuju… šla jsem včera odpoledne na procházku se psy a zasněně zírala na rozkvetlé makové pole. Psice klusaly vedle mě nebo kousek za mnou a čuchaly. Zrovna jsem meditovala nad odstínem fialové a možnou kompozicí, když jsem se automaticky otočila, abych prověřila. Stála za mnou jen Vanilka, která si mě se zájmem prohlížela. Po Karamel ani stopy. Zařvala jsem a v tu chvíli se za nedalekým velkým trsem trávy zamíhaly bílé tlapky. Směrem k obloze. Našla kus sušené ryby a spokojeně se v něm válela. Kdybych nezírala na to pole a pořád prověřovala, mohlo to být… bez ryby. Pak důvěřuj!
Viděla jsem fotku toho pole a tvému zasnění se nedivím.
Ryba… no, nic moc. Ale zase nehonila zajíce! 😀
Ta pozvánka zní dobře! Můžou tam psi?
Důvěru psovi jsem se snad naučila odhadnout dobře – chodili mi navolno všichni, i ti hluší, i teď ta splašená Krabice.
U lidí je to mnohem těžší.
Přijď! 🙂
Se psama nevím, je to sál na Výstavišti v Holešovicích. Takže asi spíš ne… Ale knižní veletrh asi bude podívaná, kterou stojí za to si užít 🙂
Jinak klobouk dolů, ty to se psima umíš. Já nakonec taky věřila všem, ale obvykle to trvalo mezi dvěma a třemi lety (u Berry skoro okamžitě, dokud ji nezkazila Ari, u samotné Ari podstatně déle:))
Tak psi nesměj. Ale příští pátek už by snad mohla být bez dozoru, to bude měsíc po operaci. Ozvu se ti a budu doufat, že se na výstavišti neztratím.
Velmi zajímavá úvaha DEDE.
Když tak o tom přemýšlím, tak i já mám mezery ve své důvěře.
Mladší syn i když už i on má 13-ti letého syna, tak bydlí stále u nás doma. Vztah s matkou syna nevyšel, ale se synem se stýká. Ovšem od rozchodu s jeho matkou neměl vážný vtah.
Už je mu 35 let a je u maminky v mama hotelu. Tak mu peru a občas uklidím jeho pokoj. Jen jídlo si musí kupovat a vařit sám, ovšem o víkendu se na obědy přifaří.
Ale tuhle jsem si uvědomila, že ho vlastně tak trochu pořád kontroluju. Ptám se ho např. kam jde, kdy přijde, co dělá. Vždyť kdyby doma nebyl, nebudu vyzvídat.
Tak jsme si řekla, že mu dám tu důvěru a nebudu se ptát a nebudu vyzvídat.
A doufat, že se konečně už s nějakou usadí a odstěhuje se.
Paradoxně ten starší syn asperger má vztah. Odstěhoval se a s přítelkyní na vozíčku už několik let žije u ní rodinném domku. A zvládá to na jedničku.
To je dobré předsevzetí, Míšo.
S klukama máme dohodu, že nahlásí, když někam jdou a jestli přetáhnou přes osmou večerní (já to na oplátku hlásím jim, obvykle včetně informace, kde najdou něco k jídlu). Pokud přetáhnou neplánovaně, dají mi vědět do osmi předpokládaný čas návratu (a naopak, před osmou jim zavolám). Funguje to dobře. Fakt je, že jim je o dvacet míň.
Jinak taky máme za sebou pohovor ohledně pokušení, která na osamělého mladého muže ve společnosti číhají. Takže to zkrátím obvykle jednou větou (něco jako A pamatuj na dobré vychování nebo A žádné víno, ženy a ty ani zpěv 🙂 ) a bývá mi to vpáleno zpět (A nech jim v mražáku aspoň nějakou zmrzlinu 🙂 ).
Tak doufám, že nám ta důvěra vydrží. 🙂
😀 JJ, ano! Kdysi to říkali mně, pak jsem to říkala klukům:)) Tedy ono: nezapomeňte na slušné vychování. Poznámky typu – ono nějaké bylo? jsem ignorovala. 😛
A stejně jako ty jsem to brala obousměrně, tedy hlásila jsem i já, kdy budu pryč a kdy se vracím. Už jen proto, aby stačili aspoň trochu uklidit, než přijedu domů:)) Když jsem dojížděla později večer autem z Prahy, obvykle jsem vrčela dopředu: doma bude pořádek (aspoň nějaký), najedení psi a zatopeno! Stálo mě to dost práce, ale nakonec pochopili, že unavená, hladová, zmrzlá a posléze i nas*aná matka je něco, co nechtějí:)) Takže mi dokonce nechávali i něco k jídlu 🙂
Dede, to je jak přes kopírák. Včetně toho, že večeři mi sež…výkali jen jednou. 😀
Způsob, jak přežít 😛
Míšo, ona je kontrola a kontrola. Když bydlí u vás, musí respektovat pravidla vaší domácnosti. Třeba i proto, aby tys věděla, kdy budete s mužem sami a kdy ne 🙂 Úplnou volnost bude mít, až bude ve svém.
pravidla samozřejmě ano – ta je dobré dojednat. do soukromí byste si vzájemně vstupovat neměli, jen pokud jedna nebo druhá strana pomyslné dveře otevře. to není otázka důvěry, spíš pojímání syna jako dospělého a samostatného. myslím, že on by ve stejném stylu vracel zpátky = staral by se o svoje věci sám, dohodl by se na pomoci v domácnosti. případně by se odstěhoval a začal by samostatně hospodařit. je to jen můj názor, Míšo, každý to máme nastavené jinak 🙂 můj synek bydlí s námi v domě, protože tam má samostatný byt a přes týden je pracovně mimo. máme společnou prádelnu a může řádit i v naší velké kuchyni, když chce ( vaří pro sebe nebo specialitu pro všechny tři). kromě toho, jak říká, by nevydržel déle než týden bez našich koček – a ony bez něj 🙂 s mojí kočičí povahou mám velkou potřebu soukromí, takže pravidla jsou nutná a dům to umožňuje, abychom se tam všichni „vešli“ obrazně i doslova 🙂