Když skončila poslední sezóna Hry o trůny, hodně natěšených diváků se různě po internetu ptalo po tipech na jiný, podobně kvalitní seriál, na který by mohli koukat, než George R. R. Martin napíše další díl Písně ledu a ohně a připraví další, poslední sezónu slavného seriálu. Měl bych jeden tip: sledovat blízkovýchodní politiku; ve srovnání s tou vypadá veškerá komplexita Her o trůny pořád jen jako dětská hra.

Ta paralela mezi nejpopulárnějším seriálem současné doby a blízkovýchodní politikou není náhodná a je trefnější, než by se na první pohled zdálo. Nejen pokud jde o to, co se tam děje, ale také pokud jde o to, jak tamní dění lidé, kteří odtamtud nejsou, sledují. Dělí se totiž zhruba do dvou skupin: v té první jsou lidé obeznámeni s tím, kdo jsou aktéři a o co jim jde a se zadrženým dechem sledují, jak se věc v reálném čase vyvíjí, a v té druhé jsou lidé, co o to náhodou zavadí a těm přijde, že je to akorát jedna krutost za druhou a zkrátka jedna velká řezničina, od které je lepší se držet dál. Coby někdo, kdo blízkovýchodní politiku už mnoho let detailně sleduje, můžu potvrdit, že není jednoduché se zorientovat, ale jakmile už se člověk zorientuje, nejenže ho to začne velice bavit, ale hlavně: přestane se bát.

Mnozí veřejně činní lidé u nás využívají – respektive spíš zneužívají – toho, že pro většinu našich spoluobčanů je blízkovýchodní dění asi tak srozumitelné, jako když se člověk, který nikdy neslyšel jméno Lannister, nachomýtne ke sledování Rudé svatby, a měl by v ní vidět širší kontext. Neuvidí ho: uvidí pouze nesmírně krutou scénu, které se přirozeně – a zcela pochopitelně – vyděsí. Situaci bohužel v případě Blízkého Východu komplikuje skutečnost, že „první epizoda“ se odehrála před 2500 lety a aby člověk porozuměl „děj“, musí se všemi „epizodami“ chtě nechtě prokousat. Vzhledem k tomu, jak klíčové je to v naší době téma, se pokusím o dvě věci: vysvětlit, kdo, kde, s kým, proti komu a proč je, ale hlavně: udělat z čtenářů těchto článků „zasvěcené diváky“ jednoho z největších a nejkomplikovanějších dramat, jaké kdy náš svět poznal. Je potřeba totiž říct na rovinu jedno: kdo regionu porozumí, nebude se ho bát. Psát tyto články chronologicky, vzhledem k tomu, jak obsáhlé téma je, nemá smysl, proto se jej pokusím „pospojovat“ jinak, ale aby zároveň drželo svou logiku.

Mapa aliancí, koalic a sfér vlivu na Blízkém Východě. Sytou barvou jsou označeni hlavní aktéři (zeleně Saúdská Arábie, červeně Írán, modře Izrael a purpurově Turecko); slabší odstíny pak reprezentují aliance a sféry vlivu daných regionálních mocností. Mapa nereflektuje potenciální sféry vlivu, tedy íránský vliv v Ázerbájdžánu (Turecko je silnější), Bahrajnu (KSA je silnější) a Pákistánu (Írán byl zapleten do aféry s indickým špehem v Pákistánu). Omán je neutrální (světle šedý), KSA ztratila většinu území drženého syrskými rebely, Rojava (syrští Kurdové) jsou stranou samou pro sebe, irácký Kurdistán je spojencem Izraele, stejně jako Etiopie. Súdán měl blízké vztahy s Íránem, ale v posledních letech přešel na stranu Saúdů, Katar rovněž přeběhl, ale zase na druhou stranu, od KSA k Íránu. O Jemen se bojuje. Na mapu lze kliknout pro její zvětšení.

Držte si klobouky, bude to pořádná jízda.

Největším sporem Blízkého Východu je dnes konflikt mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Ten konflikt není, navzdory tomu, co si hodně lidí myslí, náboženský; náboženství je pouze sekundární a plní zejména instrumentální roli oběma aktérům. Je to konflikt naprosto bezohledný, cynický, machiavellistický a nevybíravý, což z něj samozřejmě pro externího pozorovatele dělá konflikt, promiňte mi to slovo, které může ve světle tolika útrap působit nepatřičně, zajímavý. Nejprve si řekněme, co obě země jsou zač a o co jim ve skutečnosti jde – pak se odrazíme dál.

Írán je prastará, velmi civilizovaná země plná vzdělaných, persky mluvících lidí, kteří jsou na toto své dědictví náležitě hrdí. Jméno Írán se se zemí táhne už od starověku; Íránci si tak totiž říkají sami; jméno Persie, které Západ až do 20. století používal, je řeckého původu a vychází z toho, jak Řekové pro své účely Íránce pojmenovali. Slovo „Peršan“ dnes chápeme etnicky; Peršan není nutně Íránec a Íránec není nutně Peršan. V Íránu žijí kromě etnických Peršanů, kterých je většina, také Arméni, Azeři, Kurdové a další etnika, a Íránec, který emigruje a získá občanství jinde, je pak třeba občanstvím Němec, ale identitou Peršan. Íránský stát jako takový je starý více než dva a půl tisíce let a Íránci se celkem oprávněně vidí jako jedni z hlavních aktérů světového dědictví, spolu například s Číňany, Japonci, Indy nebo Západem jako takovým. V průběhu historie sahal perský vliv daleko za hranice dnešního Íránu a zanechal po sobě mnoho jasných stop: ať už jde o šíitské nebo ze šíitského islámu vycházející náboženství nebo jazykovou příbuznost. To je oblast, kterou geopolitika označuje za „šíitský půlměsíc“ a o kterou má Írán největší zájem.

Jak to s velkými a mocnými říšemi bývá, počítají čas jinak, než státy či kultury mladé, neukotvené. Írán nahlíží na čas podobně, jako Čína: kde my chápeme dynamiku procesů v řádu let, Íránci počítají v desetiletích; co my chápeme jako „dlouhou dobu“ a myslíme tím desetiletí, Íránci vidí v kontextu staletí. Skutečnost, že Írán byl od druhé poloviny 19. století do přelomu tisíciletí, tedy v historické paměti nás všech (co my pamatujeme i co pamatovali všichni, kteří žili, když jsme sami byli dětmi) v pozadí, v kontextu íránského chápání času je jen relativně krátké období, během kterého Írán hledal, co se sebou a svým okolím dál; a to zejména pod prizmatem jak „učinit Írán opět velkým“. To je totiž to, o co jde Íránu jako státu hlavně: dát vlastní zemi prestiž, jaké je, coby prastará, bohatá a hrdá civilizace hodná. To je optika, kterou musíme mít na paměti, hodnotíme-li ať už činy premiéra Mossadegha v 50. letech a jeho následní svržení, nebo šáha Páhlavího nebo Chomejního a jeho následovníky. Cokoliv dalšího, včetně náboženství je už podružný cíl, který slouží zejména tomuto, protože Peršané, bez ohledu na jejich politickou příslušnost, si v sobě nesou trauma z toho, že jim svět vážnost, o níž si myslí, že jim náleží, nedává. Jdou si ji tedy vydobýt zpět.

Saúdská Arábie je, jako stát, země velmi mladá. Je, jak již název napovídá, spjatá s královským rodem Saúdů, takže zájmy Saúdské Arábie odpovídají ambicím královské rodiny jako celku a vzájemné rivalitě jejích členů. Navzdory tomu, že se na jejím území nachází Mekka a Medína, nejposvátnější místa islámu, bylo území dnešní Saúdské Arábie odjakživa periferií řízenou zdaleka: z Káhiry, Bagdádu, Damašku nebo zprostředkovaně z Istanbulu. Rodina Saúdů poprvé vstoupila na scénu až v roce 1744, kdy se spojil Muhammad bin Saúd, zakladatel dynastie, s duchovním Muhammadem ibn Abd al-Wahhábem (ultrakonzervativním saláfistickým duchovním; od jeho příjmení se státnímu náboženství v Saúdské Arábii říká mimo Saúdskou Arábii „wahhábismus“; v Saúdské Arábii se používá termín „saláfismus“, od slova „saláf“, tedy „předkové“, navazuje se tak na to, že jde o směr, který se opírá o první tři generace muslimů) a založil po rebelii a válce proti Osmanské říši první saúdský stát, který trval až do roku 1818, kdy byl Osmanskou říší zničen. Rodina Saúdů pak začala od počátku 20. století vytlačovat Osmanskou říši z Arabského poloostrova a začala tak proces, který skončil vyhlášením Království Saúdské Arábie (zkráceně KSA) v roce 1930.

Každý, kdo v zemi drží nejvyšší reálnou moc, a nemusí to být nutně král; v současné době se například nejvíce moci koncentruje v rukou dvaatřicetiletého korunního prince Muhammada bin Salmána, má tak dva úkoly: udržet si svou pozici uvnitř a šířit vliv a moc království navenek. Každý, kdo Saúdské Arábii reálně vládne, musí počítat s tím, že je královská rodina plná dalších, kteří by chtěli na jeho místo, musí umět balancovat vliv své rodiny a rodiny Al aš-Šajchů, z níž vycházejí nejvyšší náboženské autority země (jako současný Velký muftí Abdul-Aziz ibn Abdulláh Al aš-Šajch), který je nejvyšší náboženskou osobou v zemi. Rodina Al aš-Šajchů pochází od Muhammada ibn Abd al-Wahhába a spolu s rodinou Saúdů je zodpovědná za směřování celé společnosti. Oba rody si jsou vědomé faktu, že vládnou společně, ale jejich členové jsou loajální svému rodu. Současný korunní princ, který už drží většinu moci v zemi a který se pustil do velmi odvážných reforem, tak čelí vnitřnímu tlaku jak ze strany své vlastní rodiny, tak i z rodiny Al aš-Šajchů. Pokud jde o království jako takové a jeho zájmy navenek, jeho cílem je zejména rozšíření bohatství a vlivu na světové scéně. Smyslem toho vlivu je pro rod Saúdů udržení a rozšíření bohatství uvnitř a pro rod Al aš-Šajchů rozšíření saláfismu po světě.

Protože Saúdská Arábie byla po většinu dvacátého století na výsluní přízně Velké Británie a Spojených států, dařilo se jí naplňovat cíle obou rodin velmi dobře, zejména kvůli tomu, že šlo o dobu, kdy Írán procházel rozsáhlými vnitřními změnami a byl tak vůči svému okolí oslabený a Turecko po Osmany prohrané první světové válce nemělo teritoriální ambice sahající za Kypr. Doba se ale změnila, Írán se hlásí o svůj vliv a jsme tak svědky brutálního a nelítostného konfliktu mezi starodávnou a hrdou mocností, která si chce vydobýt zpět ztracenou prestiž a relativně (na poměry regionu) mladou královskou rodinou, která spolu s rodinou významných kleriků zajišťuje moc, peníze a slávu zejména pro sebe. A aby toho nebylo málo, o slovo se hlásí také k osmanským tradicím se hlásící ambiciózní turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

Prakticky cokoliv, co se na Blízkém Východě děje, je ovlivněno, nebo je přímo důsledkem tohoto ostrého sporu a všechno ostatní je tomu podřízené. I náboženství, u něhož se oba hlavní aktéři tváří, že o něj jde v první řadě, ale ve skutečnosti slouží hlavně boji o teritoriální vliv. Obě strany přitom bez uzardění uzavírají koalice, s kým se jenom dá; aktéři, kteří mají na to stát mezi nimi (například Turecko), zase získávají moc tím, že to hrají na obě strany podle toho, jak se zrovna hodí, vyskytují se neutrální země (Omán) i přeběhlíci na jednu stranu (Katar, Irák – k Íránu) nebo na druhou stranu (syrská opozice snažící se vyrvat zemi z íránského vlivu turecko-saúdskému). Obě strany se chytají, čeho se dá: KSA podporuje bahrajnskou královskou rodinu, Írán jejich poddané. A tak by se dalo pokračovat.

Pokusím se v následujících dílech nejdřív představit jednotlivé aktéry téhle nelítostné hry; hry, která se jako hra hraje, ale která stojí nesmírné množství životů a pak budeme společně sledovat napínavý vývoj mezi jednotlivými panovnickými rody, organizacemi, kleriky, milicemi a státy o to, kdo nakonec, bereme-li to touto metaforou, „usedne na Železný trůn“.

Dede: tento seriál (ano, bude to seriál:)) publikuji s jasným záměrem – získávat přehled a znalosti o části světa, které zpravidla nerozumíme, bojíme se jí a přesto s ní musíme žít. Kdo má znalosti, je na tom vždycky líp – lépe se rozhoduje, není tak snadné mu něco namluvit a manipulovat s ním. A tak jsem si řekla, že čas od času i tady sneseme kousek geopolitiky, abychom se v komplikovaném světě přece jenom lépe vyznali. A děkuju Andymu, který je ochotný to psát tak, abych se v tom neztratila a bavilo mě to. A tak doufám, že to bude bavit i vás:))