GEOPOLITIKA: Blízkovýchodní „Hra o trůny“ aneb jak vnímat, co se děje v našem sousedství – díl 1

Když skončila poslední sezóna Hry o trůny, hodně natěšených diváků se různě po internetu ptalo po tipech na jiný, podobně kvalitní seriál, na který by mohli koukat, než George R. R. Martin napíše další díl Písně ledu a ohně a připraví další, poslední sezónu slavného seriálu. Měl bych jeden tip: sledovat blízkovýchodní politiku; ve srovnání s tou vypadá veškerá komplexita Her o trůny pořád jen jako dětská hra.

 

Ta paralela mezi nejpopulárnějším seriálem současné doby a blízkovýchodní politikou není náhodná a je trefnější, než by se na první pohled zdálo. Nejen pokud jde o to, co se tam děje, ale také pokud jde o to, jak tamní dění lidé, kteří odtamtud nejsou, sledují. Dělí se totiž zhruba do dvou skupin: v té první jsou lidé obeznámeni s tím, kdo jsou aktéři a o co jim jde a se zadrženým dechem sledují, jak se věc v reálném čase vyvíjí, a v té druhé jsou lidé, co o to náhodou zavadí a těm přijde, že je to akorát jedna krutost za druhou a zkrátka jedna velká řezničina, od které je lepší se držet dál. Coby někdo, kdo blízkovýchodní politiku už mnoho let detailně sleduje, můžu potvrdit, že není jednoduché se zorientovat, ale jakmile už se člověk zorientuje, nejenže ho to začne velice bavit, ale hlavně: přestane se bát.

 

Mnozí veřejně činní lidé u nás využívají – respektive spíš zneužívají – toho, že pro většinu našich spoluobčanů je blízkovýchodní dění asi tak srozumitelné, jako když se člověk, který nikdy neslyšel jméno Lannister, nachomýtne ke sledování Rudé svatby, a měl by v ní vidět širší kontext. Neuvidí ho: uvidí pouze nesmírně krutou scénu, které se přirozeně – a zcela pochopitelně – vyděsí. Situaci bohužel v případě Blízkého Východu komplikuje skutečnost, že „první epizoda“ se odehrála před 2500 lety a aby člověk porozuměl „děj“, musí se všemi „epizodami“ chtě nechtě prokousat. Vzhledem k tomu, jak klíčové je to v naší době téma, se pokusím o dvě věci: vysvětlit, kdo, kde, s kým, proti komu a proč je, ale hlavně: udělat z čtenářů těchto článků „zasvěcené diváky“ jednoho z největších a nejkomplikovanějších dramat, jaké kdy náš svět poznal. Je potřeba totiž říct na rovinu jedno: kdo regionu porozumí, nebude se ho bát. Psát tyto články chronologicky, vzhledem k tomu, jak obsáhlé téma je, nemá smysl, proto se jej pokusím „pospojovat“ jinak, ale aby zároveň drželo svou logiku.

 

Mapa aliancí, koalic a sfér vlivu na Blízkém Východě. Sytou barvou jsou označeni hlavní aktéři (zeleně Saúdská Arábie, červeně Írán, modře Izrael a purpurově Turecko); slabší odstíny pak reprezentují aliance a sféry vlivu daných regionálních mocností. Mapa nereflektuje potenciální sféry vlivu, tedy íránský vliv v Ázerbájdžánu (Turecko je silnější), Bahrajnu (KSA je silnější) a Pákistánu (Írán byl zapleten do aféry s indickým špehem v Pákistánu). Omán je neutrální (světle šedý), KSA ztratila většinu území drženého syrskými rebely, Rojava (syrští Kurdové) jsou stranou samou pro sebe, irácký Kurdistán je spojencem Izraele, stejně jako Etiopie. Súdán měl blízké vztahy s Íránem, ale v posledních letech přešel na stranu Saúdů, Katar rovněž přeběhl, ale zase na druhou stranu, od KSA k Íránu. O Jemen se bojuje. Na mapu lze kliknout pro její zvětšení.

 

 

Držte si klobouky, bude to pořádná jízda.

 

Největším sporem Blízkého Východu je dnes konflikt mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Ten konflikt není, navzdory tomu, co si hodně lidí myslí, náboženský; náboženství je pouze sekundární a plní zejména instrumentální roli oběma aktérům. Je to konflikt naprosto bezohledný, cynický, machiavellistický a nevybíravý, což z něj samozřejmě pro externího pozorovatele dělá konflikt, promiňte mi to slovo, které může ve světle tolika útrap působit nepatřičně, zajímavý. Nejprve si řekněme, co obě země jsou zač a o co jim ve skutečnosti jde – pak se odrazíme dál.

 

Írán je prastará, velmi civilizovaná země plná vzdělaných, persky mluvících lidí, kteří jsou na toto své dědictví náležitě hrdí. Jméno Írán se se zemí táhne už od starověku; Íránci si tak totiž říkají sami; jméno Persie, které Západ až do 20. století používal, je řeckého původu a vychází z toho, jak Řekové pro své účely Íránce pojmenovali. Slovo „Peršan“ dnes chápeme etnicky; Peršan není nutně Íránec a Íránec není nutně Peršan. V Íránu žijí kromě etnických Peršanů, kterých je většina, také Arméni, Azeři, Kurdové a další etnika, a Íránec, který emigruje a získá občanství jinde, je pak třeba občanstvím Němec, ale identitou Peršan. Íránský stát jako takový je starý více než dva a půl tisíce let a Íránci se celkem oprávněně vidí jako jedni z hlavních aktérů světového dědictví, spolu například s Číňany, Japonci, Indy nebo Západem jako takovým. V průběhu historie sahal perský vliv daleko za hranice dnešního Íránu a zanechal po sobě mnoho jasných stop: ať už jde o šíitské nebo ze šíitského islámu vycházející náboženství nebo jazykovou příbuznost. To je oblast, kterou geopolitika označuje za „šíitský půlměsíc“ a o kterou má Írán největší zájem.

 

Jak to s velkými a mocnými říšemi bývá, počítají čas jinak, než státy či kultury mladé, neukotvené. Írán nahlíží na čas podobně, jako Čína: kde my chápeme dynamiku procesů v řádu let, Íránci počítají v desetiletích; co my chápeme jako „dlouhou dobu“ a myslíme tím desetiletí, Íránci vidí v kontextu staletí. Skutečnost, že Írán byl od druhé poloviny 19. století do přelomu tisíciletí, tedy v historické paměti nás všech (co my pamatujeme i co pamatovali všichni, kteří žili, když jsme sami byli dětmi) v pozadí, v kontextu íránského chápání času je jen relativně krátké období, během kterého Írán hledal, co se sebou a svým okolím dál; a to zejména pod prizmatem jak „učinit Írán opět velkým“. To je totiž to, o co jde Íránu jako státu hlavně: dát vlastní zemi prestiž, jaké je, coby prastará, bohatá a hrdá civilizace hodná. To je optika, kterou musíme mít na paměti, hodnotíme-li ať už činy premiéra Mossadegha v 50. letech a jeho následní svržení, nebo šáha Páhlavího nebo Chomejního a jeho následovníky. Cokoliv dalšího, včetně náboženství je už podružný cíl, který slouží zejména tomuto, protože Peršané, bez ohledu na jejich politickou příslušnost, si v sobě nesou trauma z toho, že jim svět vážnost, o níž si myslí, že jim náleží, nedává. Jdou si ji tedy vydobýt zpět.

 

Saúdská Arábie je, jako stát, země velmi mladá. Je, jak již název napovídá, spjatá s královským rodem Saúdů, takže zájmy Saúdské Arábie odpovídají ambicím královské rodiny jako celku a vzájemné rivalitě jejích členů. Navzdory tomu, že se na jejím území nachází Mekka a Medína, nejposvátnější místa islámu, bylo území dnešní Saúdské Arábie odjakživa periferií řízenou zdaleka: z Káhiry, Bagdádu, Damašku nebo zprostředkovaně z Istanbulu. Rodina Saúdů poprvé vstoupila na scénu až v roce 1744, kdy se spojil Muhammad bin Saúd, zakladatel dynastie, s duchovním Muhammadem ibn Abd al-Wahhábem (ultrakonzervativním saláfistickým duchovním; od jeho příjmení se státnímu náboženství v Saúdské Arábii říká mimo Saúdskou Arábii „wahhábismus“; v Saúdské Arábii se používá termín „saláfismus“, od slova „saláf“, tedy „předkové“, navazuje se tak na to, že jde o směr, který se opírá o první tři generace muslimů) a založil po rebelii a válce proti Osmanské říši první saúdský stát, který trval až do roku 1818, kdy byl Osmanskou říší zničen. Rodina Saúdů pak začala od počátku 20. století vytlačovat Osmanskou říši z Arabského poloostrova a začala tak proces, který skončil vyhlášením Království Saúdské Arábie (zkráceně KSA) v roce 1930.

 

Každý, kdo v zemi drží nejvyšší reálnou moc, a nemusí to být nutně král; v současné době se například nejvíce moci koncentruje v rukou dvaatřicetiletého korunního prince Muhammada bin Salmána, má tak dva úkoly: udržet si svou pozici uvnitř a šířit vliv a moc království navenek. Každý, kdo Saúdské Arábii reálně vládne, musí počítat s tím, že je královská rodina plná dalších, kteří by chtěli na jeho místo, musí umět balancovat vliv své rodiny a rodiny Al aš-Šajchů, z níž vycházejí nejvyšší náboženské autority země (jako současný Velký muftí Abdul-Aziz ibn Abdulláh Al aš-Šajch), který je nejvyšší náboženskou osobou v zemi. Rodina Al aš-Šajchů pochází od Muhammada ibn Abd al-Wahhába a spolu s rodinou Saúdů je zodpovědná za směřování celé společnosti. Oba rody si jsou vědomé faktu, že vládnou společně, ale jejich členové jsou loajální svému rodu. Současný korunní princ, který už drží většinu moci v zemi a který se pustil do velmi odvážných reforem, tak čelí vnitřnímu tlaku jak ze strany své vlastní rodiny, tak i z rodiny Al aš-Šajchů. Pokud jde o království jako takové a jeho zájmy navenek, jeho cílem je zejména rozšíření bohatství a vlivu na světové scéně. Smyslem toho vlivu je pro rod Saúdů udržení a rozšíření bohatství uvnitř a pro rod Al aš-Šajchů rozšíření saláfismu po světě.

 

Protože Saúdská Arábie byla po většinu dvacátého století na výsluní přízně Velké Británie a Spojených států, dařilo se jí naplňovat cíle obou rodin velmi dobře, zejména kvůli tomu, že šlo o dobu, kdy Írán procházel rozsáhlými vnitřními změnami a byl tak vůči svému okolí oslabený a Turecko po Osmany prohrané první světové válce nemělo teritoriální ambice sahající za Kypr. Doba se ale změnila, Írán se hlásí o svůj vliv a jsme tak svědky brutálního a nelítostného konfliktu mezi starodávnou a hrdou mocností, která si chce vydobýt zpět ztracenou prestiž a relativně (na poměry regionu) mladou královskou rodinou, která spolu s rodinou významných kleriků zajišťuje moc, peníze a slávu zejména pro sebe. A aby toho nebylo málo, o slovo se hlásí také k osmanským tradicím se hlásící ambiciózní turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

 

Prakticky cokoliv, co se na Blízkém Východě děje, je ovlivněno, nebo je přímo důsledkem tohoto ostrého sporu a všechno ostatní je tomu podřízené. I náboženství, u něhož se oba hlavní aktéři tváří, že o něj jde v první řadě, ale ve skutečnosti slouží hlavně boji o teritoriální vliv. Obě strany přitom bez uzardění uzavírají koalice, s kým se jenom dá; aktéři, kteří mají na to stát mezi nimi (například Turecko), zase získávají moc tím, že to hrají na obě strany podle toho, jak se zrovna hodí, vyskytují se neutrální země (Omán) i přeběhlíci na jednu stranu (Katar, Irák – k Íránu) nebo na druhou stranu (syrská opozice snažící se vyrvat zemi z íránského vlivu turecko-saúdskému). Obě strany se chytají, čeho se dá: KSA podporuje bahrajnskou královskou rodinu, Írán jejich poddané. A tak by se dalo pokračovat.

 

Pokusím se v následujících dílech nejdřív představit jednotlivé aktéry téhle nelítostné hry; hry, která se jako hra hraje, ale která stojí nesmírné množství životů a pak budeme společně sledovat napínavý vývoj mezi jednotlivými panovnickými rody, organizacemi, kleriky, milicemi a státy o to, kdo nakonec, bereme-li to touto metaforou, „usedne na Železný trůn“.

 

Dede: tento seriál (ano, bude to seriál:)) publikuji s jasným záměrem – získávat přehled a znalosti o části světa, které zpravidla nerozumíme, bojíme se jí a přesto s ní musíme žít. Kdo má znalosti, je na tom vždycky líp – lépe se rozhoduje, není tak snadné mu něco namluvit a manipulovat s ním. A tak jsem si řekla, že čas od času i tady sneseme kousek geopolitiky, abychom se v komplikovaném světě přece jenom lépe vyznali. A děkuju Andymu, který je ochotný to psát tak, abych se v tom neztratila a bavilo mě to. A tak doufám, že to bude bavit i vás:))

Aktualizováno: 24.4.2018 — 11:55

46 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Díky, budu teprve číst. Včera jsem měla jednu velmi smutnou povinnost,takže jsem tu nebyla. Vynahradím si to.
    Vzdělám se.

  2. Fakt dobrý. Konečně se dozvím informace a ne jenom v médiích oblíbené „strašení lidí“, které zaručuje čtenost. Jsem ráda, Andy, že to píšeš. Obvykle vím, kde se na informace doptat, ale tady jsem fakt netušila, takže mě článek potěšil a jsem zvědavá na další.

  3. Ježkovy zraky! Můj rýmou zanesený mozek je tímto článkem těžce zkoušen, přemýšlet ho nutím! ;)
    Ale vážně. Dík za tenhle seriál, protože patřím k těm, co se v tom zmatku naprosto neumí vyznat, tak si pro jistotu ani nedělají názor.

  4. Jsem nadšená. Díky moc, snad konečně aspoň trochu pochopím o co jde a seskladam si útržky znalostí, jak patří.

  5. Moc dobře napsané zajímavé čtení
    Ráda se dozvím informace o zemích, které moc neznám nebo mám o nich zkreslené informace.

  6. Jsem moc ráda, že Andy přišel s tímto seriálem. Díky tomu, že ho „sleduju“ na facebooku, čtu plno zpráv, ale jednotlivě mi často nedávají smysl. kdo s kým, kdo proti komu a proč? Jen málokdy člověk narazí na aspoň trochu nestranný text, takže jsem ráda, že Andy nabídl učebnici Blízkého Východu. Ono už to jsem potřebovala vysvětlit., protože anglicky se tento region jmenuje Middle East, tedy střední východ. Proč pro nás blízký a pro ně střední? (nejsme pro ně ten blízký východ my???) Nevím :P
    Andy, ty to nevíš? :)

    1. Ta terminologie pochází z Británie z 19. století a Near East byl tehdejší Osmany okupovaný Balkán.

        1. No dobrá, ale co je pro nás Střední Východ? Existuje vůbec takový termín – já mám zažitý jen Blízký a Dálný?! Jo a ještě ten obyčejný Východ, kterým se obyčejně myslí právě Balkán či evropské státy bývalého SSSR (a potom se v tom vyznej).

          1. My Střední Východ nemáme. Nejlepší kandidát na něj by byla Střední Asie (Tádžikistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a v zásadě teoreticky i Afghánistán), popřípadě Indický subkontinent (Indie, Pákistán, Bhútán, Nepál a Bangladéš).

              1. Akorát jak se tam píše, je to hlavně vlivem angličtiny, resp. doslovného překladu… když se podíváš na tu mapu, odpovídá to tomu, čemu se česky říká Blízký Východ..

  7. Hru o trůny neznám, ale na tento seriál se těším MOC !
    Je to tak, bez znalosti historie a života v daných regionech se těžko zorientujeme, když chceme alespoň trochu porozumět. Andy jistě zvolí formu pro „lajky“.
    Děkuji !

  8. Těším se na tento seriál – avšak zda po jeho přečtení porozumím blízkovýchodní politice, tak tím si nejsem jista. Vždyť já už nerozumím ani politice středoevropské, potažmo české a to v ní žiju.

    Jinak jsem se pozastavila u zkratky KSA – no co to ksakru může být?! Je pravda, že nikdy jsem neslyšela termín Království Saúdská Arábie, vždy bez toho Království, proto jsem se nechytala (přestože vím, že Saúdové jsou královský rod). Takže minimálně o správný název státu jsem nyní chytřejší.

  9. Nepolíbena Hrou o trůny, ale čtoucí Bartolův Alamut a Solovjovova Nasredinova dobrodružství, jsem si uvědomila víc, než jen text..ale i k tomu jsem musela dozrát. Děkuju Ti Andy,že jsi se do tohodle pustil tak,abychom se z historie a krizového vývoje opravdu poučili a možná uviděli víc, než doposud vidíme… ještě jednou díky!

  10. Objektivních informací nemáme nikdy dost a tak vřelé díky. I když stejně asi málokdo z nás porozumí zcela, naše výchova a naše standardy jsou někde zcela jinde

    1. Myslím, že o výchovu a standardy moc nejde; jednak „výchova“ je v půlce Turecka, většině Íránu, podstatné části Sýrie, Libanonu a Jordánska a v celém Izraeli v zásadě dost podobná té naší (pokud jde o hodnoty, jaké se k lidem dostávají), ale hlavně: až na Izrael (a s odřenýma ušima Kurdistán a Turecko) jsou všichni aktéři, v míře větší či menší, diktatury, kde záleží na tom, co chtějí ti, kdo daný stát vedou. A těm jsou hodnoty zpravidla naprosto ukradené a zcela nelítostně prosazují státní zájem a kategorie „dobré / špatné“ rozlišují v zásadě pouze potud, kde se dá říct „prospěje nám to / uškodí nám to“. Ty zájmy jsou nesmírně různorodé, jak jsem nastínil tady na úvod, Íránu (a nemyslím tím současnému režimu, pod kterým se už docela solidně třese židle) jde o potvrzení vlastní důležitosti před světem a respekt zbytku světa, Saúdům jde, interně i navenek, hlavně o peníze a vliv, Kurdům jde o vlastní stát, Izraeli o udržení statusu útočiště pro židovskou diasporu, Turecku o obnovení dávné osmanské imperiální slávy a ostatním jde o přežití a o to, nenechat se touhle velkou hrou semlít.

      Takhle mimochodem fungovala v 19. století – a až do předvečera druhé světové války – Evropa a jsem dost přesvědčen o tom, že nebýt evropské integrace, podobná hra by se hrála i na našem kontinentě.

      A o lidi v ní vůbec nejde. Tedy jde o ně jen potud, kde se dají použít velkým hráčům k prosazování vlastních cílů.

      1. Myslela jsem to tak, že zcela pochopit znamená být vychován v hrdosti na svou historii, eventuálně mít víru, což není tak zcela nepodstatné v tom jak manipulovat s davem. Neboť mohu si vymyslet, ale potřebuji manipulovatelnou masu, která vykoná. No a povědomost o vlastní historii a potažmo HRDOST na to, že jsem Čech, to opravdu u nás nehrozí.

        1. Myslím, že i u nás by to mohlo být. Každopádně hrdost na svou historii je tam naprosto klíčová u všech, kdo nejsou absolutní monarchie, a to zejména v Izraeli, Íránu, Turecku, Egyptě a u Kurdů; vezmi si, že spousta lidí v Izraeli ti řekne, že jsou s Íránci jako takovými v pohodě, byť s režimem jsou na nože, protože perský král Kýros před 2500 lety osvobodil Židy z Babylónu. To, co je pro nás poznámka někde strašně dávno v dějepise je tam definující moment vztahů mezi dnešními národy.

        2. Položme si otázku, na co vše můžeme být od r. 1918 hrdí. Když budeme objektivní, moc toho není.

          1. Pár věcí by se snad našlo, namátkou – Baťa, Otto Wichterle, Dr. Jánský, V + W včetně Ježka, Plánička, Zátopek, Zvířetníci ;) – to jen namátkou.

                1. Položme si otázku, co všechno, za jak dlouho a za kolik se u nás od r. 1989 postavilo. Výsledek je tristní. (Např. dostavba D8). Vývoj lokomotivy trval za socíku Plzeňské škodovce dva roky a ty mašinky jezdí spolehlivě dodnes. (mám na mysli řadu S 489/499, dnes 230/240). Když se nedávno pokusila Škoda Transportation vyrobit novou lokomotivu, trvalo jim to mnohem déle, náklady na vývoj dosáhly takové výše, že dnes je to bezkonkurenčně nejdražší lokomotiva na světě a také jedna z nejporuchovějších, takže ČD si raději pronajaly deset Vectronů, (výrobce Siemens).

                  1. No ale zase jsme špičky v nanotechnologiích. Já si najdu to, na co můžu být hrdá, abych furt jen nečučela jako můra.

                    1. A když vezmeme jen to naše Brno, tady jsme špičky v elektronové mikroskopii, máme tu několik firem na opravdu světové úrovni (Delong Instruments, Tescan, FEI – nyní Thermofisher).
                      Nebo tu máme několik vědeckých center (CEITEC, ICRC) a šlo by jmenovat dál a dál, tyhle příklady mě napadly jako první.

                    2. Tak to bude dlouhé hledání s hubeným výsledkem. V Praze máme také jakési pofidérní výzkumné středisko, které už několik let zkoumá, jak to udělat, aby autobusy jezdily na elektřinu, Zcela nedávno přišli na genitální řešení a sice vrazit do klasického trolejbusu baterii a místo složitých drátových výhybek a křižovatek prostě troleje před křižovatkou, nebo odbočkou ukončit a nechat ten klacekbus projet bezdrátovým úsekem na vestavěnou baterii. Před tím zkoušeli několik let a s žalostnými výsledky elektrobus s dobíjením ve vozovně, pak elektrobus s dobíjením ve stanici a teď přišli na to, co už se ve Zlíně používá hóóódně dlouho a sice, že trolejbus jezdí pod dráty kde to jde a občas stáhne klacky a kus cesty jede na baterii. Takže naprosto zbytečný výzkum a naprosto vyhozené obrovské peníze, které zmizely v nějaké ,,vědecké“ kapse.

                    3. No, víte, kdo chce najít to dobré, tak to najde, kdo nechce, pro toho je špatné vše.
                      V celostátním (i celosvětovém) měřítku je třeba velice úspěšná Akademie věd a její ústavy, dalších věcí by šla jmenovat spousta.

          2. A spousta velmi dobrých lékařů – nemůžeme za to, že emigrovali….. Moc dobří malíři, sochaři, spisovatelé. Teď jsme ještě příliš kritičtí k našim novým kapitalistickým „bosům „, uvidíme, jak se na to podívá historie. Ale ani vědci nezaostávají a bylo spoustu talentů zmařených. Takže já hrdá jsem a ne jen na Otce vlasti

      2. O lidi nejde nikdy a nikde. Vše začíná a končí u několika, většinou dobře utajených loutkovodičů, kteří ve skutečnosti vládnou, my jim jen občas zvolíme nové maňásky. A pokud jde o ,,middle east“ – ať se tam klidně navzájem vyhubí, ale ať nás nechají na pokoji!

        1. Potíž je v tom, že mimo Blízký Východ tomu tam málokdy lidé rozumějí, ale o to víc mají tendenci tam občas přijít se zásahem zvenčí, který jejich křehkou rovnováhu rozbije tím, že někoho buď výrazně posílí, nebo výrazně oslabí. A za to, jak to tam vypadá, jsme spoluzodpovědní i my, Češi. Nebýt nás, Izrael by nejspíš nevznikl a i když jsem rád za to, že Izrael vznikl a jsem obzvlášť hrdý na to, že jako Češi jsme hráli tak klíčovou roli v jeho vzniku, přičinili jsme se k jednomu takovému zásahu zvenčí, který tamní křehkou rovnováhu poškodil. A to je důvod, proč bychom tomu měli rozumět, protože tahle hra, která se tam hraje, má vždy oběti, ale v případě, kdy dojde k prudkému zvratu (čtěte: někdo zvenčí udělá „neopatrný“ zásah), počet obětí stoupne velmi značně, což se pak samozřejmě projeví i mimo Blízký Východ, včetně Evropy.

          1. Otázka Izraele je pro mne velmi zajímavá a důležitá, proto mi to nedá a položím jednu otázku.
            Píšeš: A za to, jak to tam vypadá, jsme spoluzodpovědní i my, Češi. Nebýt nás, Izrael by nejspíš nevznikl … přičinili jsme se k jednomu takovému zásahu zvenčí, který tamní křehkou rovnováhu poškodil.
            Dá se odhadnout, jak by se ona křehká rovnováha konce čtyřicátých a počátku padesátých let dvacátého století vyvíjela?

            Jinak – jsem nadšená z nového cyklu a těším se na další články? Budou mít pravidelný den, nebo budou namátkově?

            1. Nejspíš by vznikla koalice arabských socialistických států a otázka je, kde by území dnešního Izraele bylo, zda jako součást prozápadní monarchie typu Jordánska, samostatný arabský socialistický stát po vzoru Egypta, napojený na SSSR, nebo jako součást Libanonu nebo Egypta. Pak by se to odvíjelo podle toho.

            2. Izrael je umělý útvar, který vytvořili, mimo jiné, Britové, ve snaze vyrobit pro židy nějakou domovinu, problém je v tom, že se zapmněli původních majitelů tohoto území zeptat, zda s tím souhlasí, protože dobře věděli, že by verdikt zněl NE! Takže Izrael vznikl na území, které bylo Palestině v podstatě ukradené a těm, kteří tento stát utvořili, se dnes moc hodí do krámu napětí, které tam od té doby vládne; těžko někdy někdo spočítá, kolik miliard se vydělalo na zbraních, prodaných na obě znepřátelené strany.

              1. Ach jo, zkuste si o tom něco přečíst, třeba i nějakou obyčejnou středoškolskou učebnici, hodně se pletete (už od první věty – fakt je vidět, že o tom nevíte nic).

      3. „A o lidi v ní vůbec nejde. Tedy jde o ně jen potud, kde se dají použít velkým hráčům k prosazování vlastních cílů.“
        Je to jistě kouzlo nechtěného, ale to je vcelku výstižná charakteristika Evropy dnešních dnů, i když sedí pochopitelně na jakýkoli region na světě.
        Jinak ropa a plyn jednou nezvratně dojdou, i když my už u toho asi nebudeme. Otázka je, jak se tyhle země vyrovnají se skutečností, že prakticky ze dne na den ztratí pro svět jakýkoli význam. Protože většinu z nich drží na výsluní, nebo alespoň nad vodou, právě a téměř jedině ropa a případně i plyn.
        Z té úvahy vyjímám Izrael. Ten nezakládá svou existenci na surovinách, neb prakticky žádné nemá, a je svým hospodářstvím, svou filozofií, zvyklostmi svého obyvatelstva a vůbec celým svým směřováním úplně jinde. Pokud se ovšem udrží.

        1. Už dnes nemají arabské státy takové zisky z ropy jako dřív, a proto letos Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie byly nuceny zavést na zboží a služby DPH. Zatím ve výši 5%. Ovšem situace zatím zřejmě není tak vážná, aby museli začít zdaňovat také příjmy svých obyvatel. (chuckle)
          Ten seriál je prima nápad, je fajn se dozvědět srozumitelně a přehlednou formou o podstatě tamních problémů.

          1. Jeden ze saúdských princů, na otázku, jak vidí budoucnost, řekl: Můj děd jezdil na velbloudu, otec autem, já lítám vlastním tryskáčem, moje děti budou ještě možná jezdit autem a moji vnuci opět na velbloudu.

    2. Samozřejmě do toho „přežívání“ nepočítám Pákistán, který je regionální velmoc sama o sobě, ale v jiném regionu, takže do blízkovýchodní „Hry o trůny“ zasahuje spíše okrajově. Pákistán má dlouhodobě slušné vztahy s Íránem i KSA, ale zatímco Saúdové usilovně pracovali na jejich zlepšení, Íránci byli přistiženi při pomáhání indickému špehovi, kterého Pákistán chytil, což způsobilo dost solidní roztržku mezi oběma zeměmi. Pákistán zase hraje prim v jiné hře – o indický subkontinent a jeho bezprostřední okolí, kde hlavní mocnosti jsou Indie, Pákistán a Čína. Tam je to ještě o něco drsnější, protože všechny tři mocnosti mají zároveň jaderné zbraně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD