Jsem Denny. Jsem JEZEVĆÍK. Tedy jezevčice. Čokoládová. A prý trpasličí. Haha, to je značný omyl. Protože jsem duší, rozumem a celkově celou svou existencí největší. Doufám, že nikdo nepochybuje, už jsem přece štěkla, že jsem JEZEVČÍK, že jo? Tím je to dané. Jo a když už jsme u těch omylů, tak já jsem na světě asi proto, abych svoje dvounožce z různých omylů, kterých se dopustili, vyvedla.
Psobjektivně musím uznat, že více omylů se dopustila moje dvounohá. Když se s dvounohým dohadovali, jakou chlupatou radost si pustí do života, dvounohý trval na jezevčíkovi, s tím, že už dva, tedy dvě, holky, měl. Dvounohá chtěla nějakou šeltii, pche, chomáč chlupů. A o jezevčíkovi nechtěla ani slyšet. Navíc tvrdila, že po tom, co někam na obláčkové paseky a sluneční studovny odešel nějaký Piškot, tak už stejně jinou chlupatou bytost milovat nemůže a nebude. CHA! A to bych se na to podívala, aby MNE někdo nemiloval. Stačilo nasadit roztomilost, přítulnost a projevy oddanosti… Zde drobná ukázka. Uznejte! Mohla odolat? No nemohla, nemohla…
Denny 2 měsíce
Další omyl, který jsem musela napravovat, byl: Jezevčíci nemají rádi děti a mohou jim i ublížit! Cha! Tos uhodla, koukej, předvedu ti to. A tak jsem postupně přijala roli chůvy, umývačky, hlídačky a parťáka na lumpárny u všech čtyř dvounožčat. Ba co víc, stala jsem se jejich osobní strážkyní a běda, když se na ně při jejich psalotriích dvounohá jen ošklivěji koukla… hned jsem byla v obranném postavení. Jo a taky prý obecně my psové nemáme rádi objímání. Jak od koho. Já například objímání od MÝCH dvounožčat přímo miluju.
Další omyl, ba přímo pomluva: jezevčíci nemají rádi kočky. Tak určitě! Byl mi rok a půl, když dvounozí si k šikovné úžasné a nejskvělejší psí holčičce, tedy mně, pořídili takovou jako kouli chlupů… Prý kocour. Prý mainský mývalí. Prý Elvis. Dvounohá ho uvedla s důrazným proslovem ke mně. „Kočka je kámoš, ne žrádlo!“ Tak jo, tak kámoš! S kterým se kočkujeme, peskujeme a taky svorně obsazujeme gauče, křesla, postele, prostě naše pelechy.
Největšího omylu se ovšem dopustil dvounohý. Když jsem byla v mém novém domově asi tři dny, hodila dvounohá tomu malinkému roztomilému štěňátku, tedy mně, míček. Dvounohý na ni shovívavě pohlédl a znalecky pravil: „No, víš, jezevčíci míčky nenosí, neaportují…“ Okamžitě jsem po něm loupla okem. Cože?? MY, jezevčíci, že něco neděláme, neumíme??? Já ti to předvedu. A tak jsem drapla míček… a vlastně už ho nikdy nepustila. Jen míčky mění tvar, velikost a dle dvounohých bohužel i zvuky…
S míčky vstáváme i uléháme, míčky se naučily házet návštěvy, proč by sem taky jinak přišly, že jo. Dvounožčata ještě neuměla chodit, ale míčky házela dokonale. Později jsem je naučila fotbálek. V chytání míčku za letu jsem dosáhla mistrovství, včetně brilantních výskoků… provázených výkřiky „Denny, neskákej, nejsi kamzík, jsi jezevčík, co tvoje záda??“ Co by, nic. Chce to pravidelný trénink… hlavně teda musim trénovat dvounohé, aby házeli, házeli, házeli.
Ostatně, baví mne i jiné sporty…
Že jsem si dvounohé dokonale omotala kolem packy, asi ani štěknout nemusím. Dvounohá nedávno říkala něco o osudovém psu jejího života… tedy o mně, že jo. Jak jinak, neměla šanci odolat, fakt ne. A co víc, protože jeden jezevčík vede neomylně k dalším jezevčíkům, tak se asi rok po mém příchodu objevila….
Ale o tom zase příště. Teď ještě jednou jedna JÁ. Denny, JEZEVČÍK!
Dede: Musím říct, že u Luci to jede! 🙂 taky u vás někdy zazněla varianta onoho nebezpečného prohlášení „psa/kočku už nikdy!“? 🙂
Denny v letu je nádherná (jinak ovšem taky, toseví)
Jasně, že kukuči takové mini jezevčičce Danny nešlo odolat. Krásný článek o lidkých mylných přestavách co jezevčíci „neradi“ 🙂 A ty fotky k němu !!! Skoro k neuvěření, že krátkonohý pse dokáže takhle vyskakovat (na 4 fotce s modrým balonkem má postoj jako krokodýl který už už hňape po kořisti). A nejen balónky, ona se umí i klouzat ! Myslím, že prof. Piškot věděl jak pomoci s bolestí po jeho přesunutí do studovny za duhou. Přeji hodně dalších společných čtyř a dvoumohých radovánek.
Kocour Elvis je překrásný, už při pohledu na fotku jsem odhadla, že takový obřík musí být mainský mývalí !
Matičko, vystihla jsi to přesně, taky si myslím, že v příchodu Denynky k nám má své packy Profesor a že ji dokonce poradil některé postupy, které na dvounohou platí. A ano, kocour je mainsky mývalí. Jmenuje se Elvis, ovšem oslovujeme ho Vaše Výsosti… Zatím si rozmyslí mou uctivou žádost, jestli by i on laskavě ráčil místnímu publiku se představiti…tak uvidíme.
Vůbec nepochybuji o tom, že si Denny omotala dvounohou smečku kolem packy! Je tak roztomilá – ty výmluvné oči, parádní uši a ten temperament! Kdo by odolal? 😀
Taky jsme měli jezevčíka, ještě u rodičů, byl to miláček celé rodiny i širokého příbuzenstva, a k malému človíčkovi, který mu posléze lezl i do pelechu, se choval velmi tolerantně a láskyplně. Teda ale takovou akrobacii jako Denny rozhodně neprovozoval! 🙂
Hanco, jo, omotala si nás dokonale. A jak je drobná, tak vypadá roztomile pořád. Navíc, jestli někdo umí udělat výmluvné oči, tak jezevčíci. Od úpěnlivě prosebneho Tak už mi ten míček (šunku, plyšáka, kostičku) dej! až po ten typicky skeptický Jeee, to je doba než ti dojde, co chci! No a Denynky výkony ve skoku vysokém…někdy mám podezření, jestli nema geny poletuchy nebo něčeho podobného.
Lucie díky ! Zábavné a přesné o jezevčících. Nádherné fotky, paráda! Taky jsem kdysi měla v občasné péči jezevčici. To bylo v době, kdy jsem vyrůstala v jiné domácnosti a můj otčím si zvířata nepřál. Však později,hned jak vysublimoval jsem si pořídila už jen s matinkou naši první boxerku a jmenovala se Denny. Byla jsem ta lesní verze venčiče jezevčice, doma u babičky mečové a její sestry byla verze domácícho povaleče, ovšem nejvíc byly párečky od řezníka,tenkrát je ještě dělal soukromník sloužící naší soc. vlasti a dělal je ze zvyku poctivě.
Hodně jsme jezevčíka zvažovali po poslední boxerce,pak zvítězila méně stopařská verze psa a vybrali jsme barevnou bolonku,hmchm, to abych si na závěr přibrala kerrýka, tož potom si říkej „už žádný pes“! 🙂
Jenny, je fakt, že stopování je u jezevčíků vyvinuté velmi, prostě ten dlouhý nos priklovne k zemi a jede. A jede a jede, volání dvounohých se jaksi vytrácí v zápalu stopovacího nadšení. U Denny se stopování dostalo do vyšších sfér a to doslova. Když koupím a schovám nový míček, ať ho dám kamkoliv, do velké výšky, do skříně, do linky úplně nahoru…vždycky ho neomylně vycucha. Běží kolem almary, najednou nasaje vzduch, zastaví se a už panackuje u místa, kde míček je. Mockrát se stalo, že jsem zapomněla, že jsem někam míček dala…a když ho hlásila, tvrdila jsem ji, že tam nic není. Vždycky tam byl. Od té doby u nás platí, že Když jezevčík říká, že tam něco je, tak to tam fakt je.
Boxeři jsou také úžasní, všichni, které jsem poznala, byli radostní a velice přátelští. A jejich mimika je dokonalá. Jen jsme si už na většího psa netroufali.
na vedlejším webu je rovněž o jezevčicích 🙂 kopíruji sem, co mi David vyprávěl: jejich sousedi ve vedlejším paneláku měli jezevčici, která byla velice svéhlavá a ukrutně neměla ráda déšť. i chodila panička venčit s konvičkou s trochou vody…když byl čas k návratu domů a psová se zabejčila, že ne, panička ji skrápěla jako kytičku 🙂 pak byl úprk domů, jen se ocásek metelil ;-D
Lucko nááádherné fotky v pohybu. A ten kocour, ten tedy je!!!
Alex, díky za pochvalu. A kocour bude časem také představen, tedy jestli dá souhlas, Jeho Výsost je velmi nevyzpytatelná.
Nikdy neříkám nikdy, když jde o zvířátka… protože člověk míní a CD mění 😀 naše zdvořilé sdělení, že opravdu nemáme čas se věnovat pejsánkovi a proto si žádného už nepořídíme, vyřešila CD elegantně sdíleným psem Terezkou – minipsík nám chodí kontrolovat domácnost a lákat kocoury ven na zahradu, kde společně lítají 🙂
Na slovo Nikdy jsem opatrná, u nás platí Chces-li Boha pobavit, řekni mu o svých planech. A nebylo to tak, že bych už žádného chlupatého parťáka nechtěla, jen jsem si neuměla představit, že bych ještě někdy mohla zažít takové propojení a napojení jako s Pískotem. Stalo se…a myslím, že nám Dennynku stejně poslal on.
vloni do Literárního léta jsem poslala básničku o Centrální distribuci – takhle to funguje, bylo prokázáno 🙂 obdobně nám Luisička černobílá strakatá poslala Vincenta (popsán v hudební hádance) a Snížek I. Snížka II. jen u psa nám CD udělila výjimku, protože na vlastního opravdu nemáme kapacitu 🙂
Krásné fotky, hlavně ty jak je Denny ve skoku. My už máme více než 20 let kočky. A život bez nich si neumíme představit.
úžasná pejska a skvělé fotky! Denny je rozená akrobatka 🙂 jestli ona nebude dílem kočka…
Myslím, že nějaké kockogeny tam budou…
Jak jinak, nemilovat nelze. Nádhera! Fotky úžasné. Mě se líbí dvojka na gauči, kde pes dělá ‘to von, Elvis’ kdežto kocour vyjadřuje ‘no a co má jako bejt?!’ A také se povedl Denny za krokodýla! 🙂
Úžasná pejska, jezevčíky mám moc ráda…
Alco, já už taky ale původně jsem fakt měla hodně výhrad. Předsudky, nalovene z různých názorů. Hlavní obavou byl vztah jezevčíků k dětem. Když dnes vidím, jak jsou jezevcice k dětem trpělive, jak jsou šťastné, když mrnousove přijdou, tak se za ty výhrady skoro stydím
Užila jsem si to v opačném gardu..Šarik s Pitinkou už jsou za Duhou a další mé kočičky také…a ještě jich hodně půjde..někdy to v srdci prostě strašlivě zabolí a někdy ty vzpomínky milosrdně hladí…a tu lásku nejčistčí, tu dávám zvířatům…
Je to nádherná pejsková, ty si prostě umíš vybrat parťáka do rodiny…
Sharko, i když jsme měli i psy, byla jsem víc kočičí. I když jsem psíska taky milovala, tak chováním, povahou mi kočky byly blíž. Až Denny to změnila.
No, my jsme měli „psa ani kočku nikdy…“ jak pravil Mušketýr. No, máme od obojího dva kusy. Taky jsme měli „pes do postele nikdy,“ případně „zvířata na pohovku nikdy“. To NIKDY je dost divný slovo 🙂
Nikdy znamená časem 🙂
😀
Denny má naprostou pravdu.
Jezevcíci se našim životem protáhli dva.
Malinka – té jsme se ujali od nepečující majitelky. To, co vypadalo jako trpasličí hafi, bylo jen šíleně hladové zvířátko. Jen se dostala k jídlu, už nepřestala. Kradla jednomu sousedovi u slepic drcené kostičky, namočené rohlíčky a bůh ví, co ještě. Druhému sousedovi kradla jídlo pro kočky – i s miskou. To pak soused pískl, ať maspoň misku vrátíme.
Druhý jezevčík byl Dany od bývalé tchýně. Dělali jim nový výtah a babi bydlela ve 3 patře. Pes už byl starý a babi ho do schodů nevynesla.
Tak šel k nám – v 17 letech s Malinou ožil jako Jůra, lítal po zahradě, skákal na gauč i do postele, prostě druhá míza.
Když pak babi už výtah dodělali, jako by najednou nechtěl zpět do paneláku, Daneček odešel. A pár dní po něm i Malinka.
Tak spolu leží vzadu v rohu zahrady u maliníků. Napořád.
Tedy Luci, tak nějak mi přijde, že Denny je celá ty 🙂
Jinak se ptám s JJ, kde má to zvíře trysky? Náš Max byl pohyblivý pejsek, ale tohle nedělal! 🙂
Dede, je fakt, že Denny a já vyznáváme stejný styl, hodně pohybu, je třeba neustále něco činit, hlavně aby nebyla nuda. Psina je, že druhá členka naší smečky je zas dokonalou kopii dvounohého. Pohyb zbytečně vysiluje a gauč je prostě jistota.
Takovéhle štěstíčko nelze jinak než přát!
Děkuju. Je to fakt štěstíčko, tahle psi holka, má radostnou povahu a svými kousky a nápady dokáže zahnat mnohé chmury
Kde má to zvíře trysky? Vždyť je ve vzduchu jako doma. Ano, tuhle dámu nelze nemilovat. 😀
Nějaké dobte skryté trysky mít musí, je to vzducholetec, i z gauče skáče jak kamzík. Trnu, kdy to odnese páteř, ale jak ji v tom zabránit nevím, rampicka, po které by mohla chodit nahoru dolů zůstala nevyužitá.