Při toulání se psy po okolí občas narazím na různá zvířátka; a když mám štěstí, foťák přichystaný, psi se mi nerozprchnou a vůkol nikdo jiný, tak se mi je podaří i vyfotit. Tady je šest fotek, které jsem nastřádala během loňského roku.
Foto 1. Nejběžnější čtyřnožec, co se potlouká všude kolem, je srnec obecný, sudokopytník z čeledi jelenovitých. Na tohohle chlapíka jsem natrefila v půli dubna na louce – jen se tam tak povaloval, posléze postával, hleděl do blba a přemýšlel nad nesmrtelností brouka. Poznámka: Podle mě jsou srny zvířata se dvěma mozkovými buňkami, které se ne často potkávají. Především ty luční – srny v lese jsou přece jenom o něco bystřejší a ostražitější (:o)).
Foto 2. I když například v Praze je nutrie říční běžný hlodavec, u nás jsem ji viděla vloni poprvé na potoku Včelínek na kraji přírodního parku Niva Dyje. A náhodou jsem měla s sebou foťák, a tak se mi párek podařilo vyfotit dřív, než si mne všimly. Poznámka: teda je možné, že tohle není nutrie, ale ondatra pižmová – oproti nutrie se mi zdály mnohem menší, a navíc docela plaché. Ale viděla jsem je z mostku nad potokem, tak možná mne to klamalo. Na stopro nutrii jsem narazila o měsíc později v jednom z kanálů v lese…
Foto 3. V květnu po dešti jsem v lužním lese narazila na hezké velké hlemýždě zahradní. Mám tyhle šneky ráda – na zahradě se mi nedrží (příliš sucho). Poznámka: není to krásný oxymorón – lesní hlemýžď zahradní?! (:o))
foto 4. Jednou v červnu jsme se se psy toulali po zelených cestičkách v lese za Poštornou (teplomilná doubrava na píscích) a k moji radosti jsem u zásypu narazila hned na dva zajíce polní (každý zvlášť). Naštěstí jsem si jich všimla dřív než psi, tak jsem se pokusila o foto. Poznámka: psi mi nezdrhli (;o)).
Foto 5. Konečně koncem srpna zapršelo a já na vycházce k Dyji (u obory Soutok) zahlídla zelený flek v keřích. Nejprve jsem si myslela, že tam někdo odhodil kus plastu, ale při bližším pohledu jsem, ke své radosti, rozpoznala malou žabičku – rosničku zelenou. Vypadala jako hračka na klíček, přilepená k větvičce ve křoví. Poznámka: všimněte si těch krásných zlatých očí!
Foto 6. Po suchém létu a studeném a mokrém září přišel krásný dlouhý podzim. Ještě v listopadu bylo venku příjemně a počasí lákalo na vycházky. Při jedné v okolí Pohanska jsem narazila na stádo. Zklamalo mne, že mezi nimi nevidím místní bílou královničku, ale i tak jsem fotila, co mi dovolily. Až doma jsem na PC zjistila, že jsem nefotila stádo laní, ale daněl s jedním statným daňkem (:o)). Poznámka: stádo bílé královničky jsem fotila koncem zimy, ale do výběru se mi už nevlezlo.
Vaše YGA
Dede: Děkuju Yze za nádherné fotky (jak to, že jí to neuteklo? Tedy kromě šneka:)) a hned se ptám – které z těchto zvířat běhá za humny u vás? 🙂
Ygo, máš moc pěkné fotky!
Mně se moc líbí nutrie a žabička. Tady u nás jsou v mrtvých ramenech Moravy vidět skluzy bobrů do řeky a ohlodané stromy, ale ještě nikdy jsem žádného nezahlédla. Jednou jsem takhle hleděla na vodu, jestli přece jen nebudu mít štěstí, a najednou něco vystřelilo zpod hladiny… a on to byl ledňáček! To byla krása.
Díky za pochvalu – jo jo, vidět ledňáčka, to je radost. Myslím, že tak před dvěma lety jsem na něj měla docela štěstí, načapala jsem jej několikrát sedícího nad vodou, jinak ho většinou vídám jenom jako letící lesklou šipku.
Bobři jsou u nás též a dělají velké vrásky správcům zámeckého parku, protože jim kácejí vzácné stromy. Ovšem stejné vrásky jim dělají i srnky, které zase ožírají nové výsadby. Srnkám by se dalo bránit výstavbou plotů, jenže tady je proti místní zelená lobby, prý by se tak bránilo přirozené migraci. A včil babo raď
Možná by migraci nevadilo, kdyby byl v pletivu zabalený každý jeden strom – a lednický park by okamžitě vypadal naprosto originálně! 😛
U rybníčků už jsou! Není to hezké a není to nic platné…
YGO umíš opravdu krásně fotit, fotky jsou moc a moc hezké, až je závidím 🙂 To už není Trixie, tak jsme nějak ztratili motivaci chodit do polí a divočiny. Takže z tvého seznamu jedině ty žabičky tady máme (tedy teď zrovna ne), dokonce i tyhle maličké rosničky (jesti jsou to ty naše „tree frogs – stromové“. Vlastně ani toho hlemýže s ulitou jsem tu neviděla.
Jaký je rozdíl mezi laněmi a „daněmi“(fak se jim tak říká, nebo je to jen mužský rod daňci?). Pro mne jsou to všechno srnky a jeleni ?
Maričko, daňci jsou druh parohatých, prostě jiný typ jelena 🙂 A samici od daňka se prý říká daniela (čteno měkce)
Daňci jsou menší než jeleni a jejich paroží je lopatovitě zploštělé – trochu jako miniaturní losi 🙂 . Navíc mají skvrny na kožíšku. A samice je daněla – viz teta wiki:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dan%C4%9Bk_evropsk%C3%BD
Ygo, já obdivuji tvé bystré oko a hbitý prst na spoušti, které stojí za tvými bezvadnými fotkami! Já většinou než odepnu zip na ledvince, vytáhnu mobil, zapnu mobil – tak mi zvěř ukazuje zadní část anebo je už tatam. No možná ten šnek by nestačil prchnout! 😀
My jsme léta měli naproti prázdnou zatravněnou parcelu, na kterou se chodívaly pást srnky. I mámu s malinkými srnčaty jsme viděli, později s odrostlejšími přišel i srnec. Bohužel to skončilo, už tam stojí dům. Ale v okolních lesích je srnčího spousta a jak je tu velký provoz lidí se psy, už si kopytníci přivykli a při setkání většinou vůbec neprchají, jen tak zvolna poodejdou, aby se neřeklo. 🙂 Zajíce tu občas vídám, ráda bych nějakého vyfotila, ale zatím se mi to nepodařilo, viz výše. 🙁
Hančo – mobilem nefotím, neb to neumím. Takže se tahám s digitální zrcadlovkou na krku – často zbytečně, ale když ji nevezmu, tak je mi to pak líto. To by byly fotky, kdyby bylo čím!! 🙂 🙂 Mobil používám v nouzi nejvyšší – když jsem například potkala kapitálního roháče, nebo pro rychlou ilustraci (většinou posílám Terce, co zrovna ti dva čerňoši dělají).
Poznámka: kupodivu fotit téměř statického šneka (popřípadě houby) je pro mne docela kumšt – většinou není nikdy celý zaostřený (to jak se snažím o ten nejdetailnější záběr) nebo je okolí ostré a on nikoli (zřejmě zrovna někam šíleně spěchal).
Jéé, to je krása, super fotoúlovky. Já se strašně těším, že se mi jednou podaří se přestěhovat i s dílnou do Polabí a tam se budu kochat. 🙂
Blážo, moc bych ti to přála – tvoje fotky Labe jsou kouzelné.
Jo a žáby- ty teda máme. Inu, Žabčice. V koupacím jezírku na zahradě míváme obvykle ropuchy zelené, loni se vyskytl i skokan. Rosničky ne. Psice večer pošupují žáby po trávníku, když jsou lehce ztuhlé a nejsou moc rychlé. Karamel je zkusila vzít do huby a zeb…. se děsně.
Ygo, jak jsem se rozepsala o zvířeně, zapomněla jsem pochválit fotky. Máš je hezké, ostatně jako vždycky!
Děkuju
Veverky, srnčí a daňci se na chatě promenádují pod okny. Zahlédnout zajíce se podaří spíš zdálky, pamatuji ovšem jedno večerní venčení v KM – Baroušek si tak jako pomalu přičenichal k zajíci asi na metr, ten se zvednul na zadní a teď tam na sebe čučeli – já ve tmě pouličního osvětlení viděla jen obrysy, ale fotka by to byla!
Lišku jsem viděla jen párkrát, jezevce jednou a taky to byl zážitek – šla jsem se psy (pudl+labradorka) po polní cestě, vlevo vedle nás úzký větrolam a za ním, na hraně pole, pár metrů od nás, šel spolu s námi jezevec a nadával. Oni zrovna orali, zřejmě mu rozbili bydlení, tak někam naštvaně pochodoval a nás si přitom ve vzteku ani nevšimnul.
Nutrie v Praze žerou lidem z ruky, z bobrů jsem vždycky viděla jen následky, ale už jsou taky všude.
Divočáky jsem potkala mnohokrát a jednou i blíž než jsem chtěla – Vašek tenkrát uskočil jen zázrakem (šli jsme po široké lesní cestě a to houští vedle pes obcházel širokým obloukem – věděl!). Taky byl zážitek když na nás v lese mířila skupinka, Peťan nadšeně fotil a já jen skočila po psech a „Peti oni jdou na nás… oni o nás neví a běží rovnou na nás!“ a pak jsem teda začala křičet a čuníci se odklonili jinam, ale úplně fajn mi nebylo.
Tak to je zážitek, o kterém se dobře vypráví, ale zažít na vlastní kůži člověk nechce. Divočák se prý vyhne člověku, ale po psu jde – tak kolikrát v lese přemýšlím, co převáží! 🙂
Mám podobný zážitek z lesů za Novou Pakou. Stádečko divočáků (rudl?:))běželo prudkou strání dolů (bylo to v takovém úzkém údolí), k potoku a my jsme přicházeli po cestě, je po naší levici. začali jsme hlasitě přivolávat psy a poslechla dokonce i Ari, v tom, mém křiku ten strach byl:)) No, vyhnuli jsme se, ale asi na 50 metrů. A 50 metrů mi přijde hodně málo, když jde o tak hbité zvíře, jako je divočák!
Ygo, parádní fotky ! Díky! U nás tady máme všechno, co u Vás. Daňky taky,kdysi byl mezi nimi dokonce albín,jak skončil nevím ale viděla jsem ho nejméně 2x. Srnky,darmo mluvit,však jsem to taky odnesla, teda auto,skočil mi ze svahu rovnou na světlo zadkem. Jsou blbé,bažant je chytřejší, ten počká i když se chystá za samičkou,na druhé straně silnice. Zajíce občas vidím,jednou jsem dokonce natrapírovala na zaječí pelíšek s mláďaty,byly dvě a vypadaly jako malá hromádka hlíny, čumáčky k zemi ,ani se nehly,přitlačeni k sobě. Psice si jich vůbec nevšimly.
mláďata byla… atd, pardon.
U nás albínka laň je chráněná – prý je pověra mezi myslivci, že zastřelit bílou laň znamená velké neštěstí. Takže si vesele chodí se svým stádem, protože jiní predátoři u nás nejsou. Je pravda, že když jsem na stádo natrapírovala na kraji lesa, viděla jsem jenom ji a pak jenom nějaké míhání za ní, ostatní byly neviditelné – žít u nás vlci nebo rysi, byla by snadnou kořistí!
Moc krásné fotky. Mě dostal ten zajíc, u nás už nejsou, tu a tam jsem po nich zahlédla stopy (bobky) nebo chlupy když se honcovali, pářili. Nejsou bobky, nejsou chlupy, nejsou zajíci.
Druhá fotka – rosnička. Tu jsem nikdy v přírodě neviděla, znám ji jenom z fotek.
Spárkatá už také řídne. Od doby co vysoké vyhlásili válku lesáci, že ničí výsadbu (a co oplocenky?),prohlásili ji za největší škodnou a střílejí všechno, co vystrčí nos z křoví. Samce, samice, mláďata.
Takže zbývají hojní divočáci. Těch je moc, moc.
Zajíců je málo furt i u nás. Srnek je pořád dost – nebo se mi to možná zdá, protože se drží na louce. O divočácích škoda mluvit – stopy po jejich nočních nájezdech nacházím na každém kroku.
Moc hezké fotky a těší mě, že se dostalo i na moji oblíbenou žabku. Z jara je na zahradě pochytám (než začne řádit MLP se sekačkou) a odnesu k sousedům, kteří mají za chalupou sud na vodu a kolem něj nesečenou trávu – snad se jim tam dobře daří. Moje nejoblíbenější barevné miniaturní Agalychnisky však vídám jen v teráriu.
Já po žabách všeobecně pasu, ale než se doplížím k rybníčkům či lagunám, tak mne předběhne Erník a všechny žaby zažene do tůní. Tahle rosnička přímo svítila…
Tady jsou jeleni, daňci, srny, samozřejmě divočáci, krásná liška byla i u baráku ačkoli nemáme slepice. Asi si spletla cestu k sousedce, ta slepice má. Jezevce jsem viděla jen asi dvakrát za život. Jednou, když jsme jely s kamarádkou večer z nějaké oslavy /to víš, kdo ví o jste pily/ a podruhé na poli, jezdil tam jako autíčko na setrvačník. Já nefotím, takže dokumentace není.
Tak jezevce jsem vídala jen v Norsku. Zato zblízka! Měla jsem pocit, že na nočních vycházkách čekají na psy, aby mohli vyvolat báječnou rvačku. Několikrát jsme je rozháněli a Nazgúlové měli kliku, že byli dva a pohybovali se sehraní na myšlenku. Nebo to mohlo skončit ošklivým zraněním – jezevci jsou bojovníci.
Po jezevci jsem vídala také jenom stopy. Rozhrabával ztrouchnivělé pařezy a vybíral mravence a jiný hmyz. Už jsem několit let tuhle jeho činnost neviděla.
Jezevce bych moc ráda viděla. Nad Prostředním rybníkem mají nory, ale tam moc nechodím – mám strach, aby si je ti moji blbečci nechtěli prohlídnout zblízka.
Jezevce mám, krmím ho kočičíma granulema. Během roku jednoho, dva, po narození mláďat čtyři. Pokud se necítí ohroženi, jdou z cesty. Jak už jsem jednou psala, dva jezevci, já a Scott jsme se poprali a zavinil to Scott. Řvali jsme na sebe všichni čtyři a dvojka já/Scott vyhrála. Pokud náhodou vyjdu ven a cítím silné pižmo, jsou za garáží, žerou a mlaskají jak čuňata. Pak spokojeně odmetelí, ani si mě nevšimnou.
Kolem naší terasy mají trasu srnky, ze za garáže se někdy vynoří liška, pak moje dvě vrány, asi šest strak a poměrně nově chodí přede dveřma kos a píská, ze by už rád posnídal. Žiju v hlavním městě Norska, pět krátkých stanic od centra. 🙂
Inu Norsko – zvířecí ráj!
Jo, ještě k těm fotkám – jsou moc krásné, za mě vede zajíc maskovaný/ nemaskovaný ve světlech a stínech.
Obecně však žasnu, že dokážeš cokoliv vyfotit na psích vycházkách… klobouk dolů.
No ono to nakonec není tak těžké… i když těžké… tahám pětikilový foťák 🙂 . Sudokopytníci jsou už na lidi zvyklí (asi proto se tak divně chovají) a já se snažím chovat co nenápadněji to jde (se dvěma psy – chachacháááá).
Z toho zajíce jsem měla velkou radost…
Milá Ygo, z tebou focené zvířeny u nás nevídám ondatry/ nutrie (málo vody) a netuším, jestli tu máme žabičky, protože po nich nekoukám. Ale pokud jsou hodně u vody, budu mít stejný problém – k našim místním rybníkům už dlouho nechodím, protože nestojím o bahno a srdce mě bolí pro ty vykácené lesy kolem. Bylo to moje oblíbené místo psích vycházek a netuším, jestli někdy ještě bude. leda by skončilo kácení a cesty měly šanci se trochu vzpamatovat.
Pokud jde o srny a jejich intelektuální schopnosti, já jim přiznávám tři mozkové buňky! leč bez jejich schopnosti je srovnat za sebe 😛 Výsledek je stejný jako u dvou buněk – totální absence myšlení. Když jsem posledně jela večer s Danou a zkusily jsme si, jak Volvo umí v případě prudkého brždění přitáhnout člověku pásy, mi Dana povídá – no jo, ale ony tu byly dřív než ty silnice! A já na to: ok, 100 let automobilového provozu je pro evoluci málo. Proč mi ale běhají před psy (když by mnohokrát stačilo neudělat nic nebo odkráčet dva kroky do lesa, který mají za sebou), ostatně vypadajícími jako vlci, které by měly mít v mozku vetknuté jako predátory od úsvitu věků? No jo, nesrovnají ty mozkové buňky! Ale jsou krásné, to zase jo.
Zajíci – u nás prakticky nebyli, už hodně let. Teď se vracejí, občas nějakého zahlédnu, ale proti srnám jsou takřka neviditelní.
Daňci – taky mám za sebou legendární setkání v noci na silnici – se stádem, jehož členové se nemohli dohodnout, jestli vpravo nebo vlevo, tak se motali na silnici, ještě navíc v nepřehledném úvozu, kde jsem bála zhasnout (abych pomohla daňkům), aby do mě ještě někdo nenajel. No a potom jedno líto, kdy chodili do pšenice před naším domem. jednou jsem netušila, cože to může z té pšenice čouhat? I vzala jsem si dalekohled a zjistila, že tam leží daněk a to, co vidím, jsou jeho parohy:))
Ty daňky jsem fotila omylem 🙂 . Opravdu jsem byla přesvědčená, že to jsou laně, ty v těchto místech vídám častěji.
Vloni jsem se večer vracela z Valtic a těsně za železničním přejezdem se po silnici špacírovali divočáci! To byl taky zážitek… Teď mne napadá, že prase ještě vyfoceném nemám a asi ani mít nebudu – přece jenom mám k nim moc velký respekt.
Tak o divočá km a se u nás zakopává. Tedy o jejich zničující rytí. To, že je totálně zrytá zem (jakoby někdo jezdil s pluhem) ve zbytcích lesa, prosím. Jenomže oni se stěhují k lidem, bourají ploty a během noci zničí zahradu. Ve vší tichosti. Nimrodi na to odpovídají krčením ramen „a co my s tím máme dělat?“. Bojí se jich, bojí zelení panáčci! Jsou u nás skutečně přemnožení. Ajvi se jich naštěstí už od štěněte bojí a jak je ucítí někde v porostu, tak se mi zasune za paty.
Blbec Erník si chtěl jednoho lončáka vzít domů – naštěstí byl sám (to prase) a já Brůču včas odchytla, jinak by to mohl být pěkný masakr.
Ygo, máš nádherný zvěřinec i za plotem. 🙂
U těch nutrií jsem chvíli přemýšlela, jestli to nejsou bobři, ale asi opravdu nutrie.
A rosničku moc přeji, u nás nejsou – a přitom si je jako malá pamatuji. No zaplaťpánbůh za cokoliv čtyřnohého i pernatého, co se dá na procházce potkat.
Ne ne, bobři určitě ne. Máme je u nás a dokonce jsem je několikrát viděla, ale bobra jen tak nevyfotíš. Jak tě zhlídne, zmizí ve vodě a následně v rákosí. A zhlídne tě vždycky.
To jsem já….
A víš, že jsem to poznala? 🙂 Názory i styl máš prostě charakteristické.
Srny jsou jelita, pobíhají po poli u dědiny , i když tam jsou lidi a psi (mohli by dál do polí, ale asi se tam nic neděje). Ještě horší jsou zajíci, i pes běžící těsně vedle cyklostezky občas šlápne na zajíce a to pak můžu řvát a řvát… zajíců jsou u té cyklostezky houfy a fakt nechápu, co tam dělají- navíc je pár metrů vedle železniční trať, takže kravál. Jedině že by doma neměli televizi, tak chodí čumět tam.
Jo srnky fakt nemají pět po hromadě – zásadně nás obíhají obloukem – začnou vpravo a skončí vlevo ještě blíž, než začaly s úprkem. Stojí a diví se, že tam pořád jsme. 🙂
😀 Jo!
Přidávám odkaz na Rajče https://yga.rajce.idnes.cz/2023_Fotoclanek_Dedenik_-_Zviratka/album
Dobré fotky a komeptáře. 🙂
Tady za humny nám běhá téměř stejný výřad čtyřnožců. 🙂
Plus ještě veverky, těch mám pár zachycených zuse já. Prákrát jsem zahlédl lišku a jednou jezevce, ale to jsem u sebe neměl foťák a byl to okamžik. 🙂
Jinak, co se týče srn, tak známá z Harrachova jim přezdívá lesní koza. Protože jim často ožírají rostlinstvo na zahradách u domů a paneláků.
I u nás jsou veverky, ale vloni jsem nevyfotila ani jednu (předloni jo). Jezevce jsem ještě neviděla (jejich nory ano), za to na jaře dvakrát lišče na cestě mezi lesy – z auta bez možnosti zastavit a vyfotit.
Lišky a veverky – ano, občas mám štěstí na to, abych je zahlédla. Dokonce jsem párkrát viděla hravá liščata, která se s krytím moc neunavovala. Ale pokaždé z auta! 🙂
O to jsem radši, když má někdo v rukách foťák a tyhle záblesky dokáže zvěčnit 🙂
to je tak, když má rodina vymazlenou zahradu s protékajícím potokem přímo u lesa – ty kozy žijí v přesvědčení, že zahrada je pěstovaná jen pro jejich radost a pochutnání 😀 srnky jsme posledně potkali, jak se pasou u paneláku kousek od silnice, naprosto nerušeně.