Žijeme ve světě, který chceme řídit, tedy alespoň v mikrosvětě našich akcí, vztahů, úmyslů a reakcí na úmysly a akce někoho jiného. Nebo něčeho jiného. Třeba taková padající cihla ze střechy domu, pod kterým procházíme. Jdeme, mysl máme třeba u posledního rozhovoru se šéfem, a najednou PRÁSK.
Půl metru před dalším krokem dopadne cihla. Nic se nám nestalo, díkybohu. Nadledvinky pumpují adrenalin, miliony let staré vzorce v hlavě o mikrosekundu před našim rozumem zavelí: utíkej, co kdyby tam byla ještě jedna. Pak se uklidníme, pomyslíme si něco o šlendriánu majitele baráku, a s myšlenkou na zajímavou historku k večeři jdeme dál.
Jdeme dál a třeba si neuvědomíme, že jsme se právě stali svědky zhmotnění rizika v moři potenciálních událostí, kterým proplouváme každý den, každou hodinu, každou chvíli. Neuvědomíme si, že pokud nějaký jev nastat může, pak je jenom otázkou pravděpodobnosti, s jakou skutečně nastane. A že žádná malá pravděpodobnost nemůže zaručit, že onen jev nenastane třeba v další minutě.
Paní, která na dálnici zastaví, aby pomohla někomu v havarovaném autě před sebou, je usmrcena jiným vozidlem (zpráva z internetu). Řidič dostane v zatáčce smyk, skončí v potoce a skončí také na tomto světě (osobní zkušenost s mladým kolegou). Montér spadne z lešení a je na místě mrtev (stalo se rok předtím, než jsem nastoupil na jeden ze svých manažerských postů). Nikdo z těch lidí ráno toho jejich tragického dne netušil, co se stane. Všichni znali pravidla bezpečnosti vztahující se na činnost, která je pak zabila. Nikdo z nich si nepřipouštěl riziko.
Máme pravidla a zákony, která nám říkají, jak se máme bezpečně chovat. Máme technické prostředky, které nás mají chránit. Máme vzdělání, abychom je brali vážně. A stejně dochází k úrazům, nad kterými kroutíme hlavou a říkáme si kdyby… doplňte podle situace … tak by… doplňte podle situace. A často skončíme pojmem „lidský faktor“. Nemám ten pojem rád ze tří důvodů: automaticky dělá z oběti neštěstí viníka. Zamlžuje podstatu příčiny neštěstí, a brání nám tím, abychom se z něj poučili.
V sérii článků se pokusím popsat, jak řídit nejen bezpečnostní rizika, kterým jsme vystaveni, jakými zákonitostmi je svět rizik řízen a také jak nás naše mysl obelhává, a přitom to s námi myslí dobře.
Díl první: Jak na rizika
Čemu říkáme riziko? Kdybychom si měli v hlavě definovat každé podstatné jméno, které chceme vyslovit, asi bychom toho moc vyslovit nestihli. Pojmy používáme v kontextech, ve kterých jsme je slyšeli poprvé, smysl kterých jsme pro naše chápání upřesňovali v tisíci použitích toho slova, až jsme se dostali do stavu, kdy třeba o rizicích (nebo ekonomii nebo fotbale) mluvíme velice zasvěceně, víme kdy to slovo použít a kdy ne, ale nad otázkami „Co je riziko?“ se musíme zamyslet, ať nezačneme větu obligátním „Riziko je když…“.
Slovo riziko v sobě spojuje dva jiné pojmy: náhodu a důsledek. Důsledek jevu, který náhodně může a nemusí nastat. To vyjadřují věty jako například „Je riskantní se tady koupat“, „S těmito aerolinkami je riziko letět“ nebo „Jít do toho podniku je riziko“. Zkuste si ty tři věty říct, a představit ty situace.
Tady je chvíle, abyste si je představili.
Už?
Vaše představy budou velmi pravděpodobně jiné, než je má představa: U první si představím vodu plnou pijavic, u druhé svoji zkušenost ze zpožděnými zavazadly u oné společnosti, a u třetí bar někde na periferii velkoměsta.
Co jste si představili vy?
Ten rozdíl je ve třetím pojmu, který obsahuje slovo „riziko“. Tím je hodnota, která je ohrožena a kterou chráníme. Někde to může být život, někde zdraví, někde nepohodlí nebo ztracený kufr.
Když jsme si definovali, že riziko obsahuje slova pravděpodobnost, dopad a ohrožená hodnota, můžeme začít rizika porovnávat. Poslouží nám k tomu jednoduchá rovnice
R = P x C, jinými slova riziko rovná se pravděpodobnost jevu, při kterém vznikne škoda krát velikost oné škody. Pro jednoduchost vynechávám fakt, že jeden jev může vést (a vede) k celému spektru potenciálních škod, kde výskyt každé z nich má svoji pravděpodobnost.
Rovnice přeložena do logaritmů už dává jednoduché sčítání:
Log R = Log P + Log C
A umožňuje nám pracovat s jednoduchou přímkou, která v grafu na Obr.1 znázorňuje stejné riziko. Když posuneme čáru dolů, jsme na nižší úrovni rizik, když nahoru, vyšší.
Logaritmy zároveň znamenají, že hodnoty na osách pravděpodobnosti a dopadu se budou lišit o řády. A to je další výhoda tohoto postupu, protože nám umožňuje vytvořit třídy pravděpodobností lišící se „o něco jako řády“: událost se stává zhruba jednou za rok, jednou za měsíc, jednou za týden, jednou za desetiletí… A podobně na ose dopadů v závislosti na hodnotě, kterou chráníme, můžeme mít třeba tisíce korun, statisíce korun, miliony…
Obr. 1
Zjednodušeně můžeme mít 4 extrémní případy, ke kterým použiji příklad z provozu domu:
Bod A: nízká pravděpodobnost a malý dopad události (rozbité okno od míče, se kterým si hrají děti)
Bod B: vysoká pravděpodobnost a malý dopad události (ucpaný odtok umyvadla)
Bod C: nízká pravděpodobnost a velký dopad události (požár domu)
Bod D: vysoká pravděpodobnost a velký dopad události (svépomocná výroba třaskavin z chemikálií nakoupených v drogérii)
Tyto čtyři extrémy definují čtyři základní strategie pro řízení rizik:
Tolerance (Bod A – prostě vezmu jako fakt, že jednou za deset let mi kluci kopnou míč do okna, nechám okno zasklít a víc to neřeším)
Cílená akce (Bod B – naučím se spravovat ucpaný odtok. Nebo v případě, že událost A je častější než jednou za mnoho let, udělám technické opatření (síť) nebo organizační opatření (pošlu je kopat někam jinam)).
Přesun rizika na někoho jiného – typicky pojištění (Bod C, pojištění proti důsledkům požáru)
Ukončím činnost (Bod D – prostě to nedělám).
Graf nám dává také dobrou radu v otázce: proti čemu se mám pojistit? Pojišťovna samozřejmě nabízí pojištění celou řadu. Mohu optimalizovat pojistné výběrem pojistných událostí? Možná ano.
Odpověď na to, jak řídit rizika bude samozřejmě velmi individuální a bude záviset na naší citlivosti vůči rizikům nebo naší schopnosti provádět akce proti rizikům. Rozhodnutí spolehnout se na institut hodinového manžela pro případy technických havárií (forma pojištění, situace C) je alternativou k tomu umět si věci opravit sám (situace B), nebo mít čas na to, opravovat si je sám.
Obr. 2
Na grafu (Obr. 2) je dobrým zvykem vyznačit oblasti tolerance rizik (zelená oblast), aktivního řízení rizik (žlutá oblast, akce nebo přesun rizika na někoho jiného) a nepřípustných rizik (červená oblast). U těch musíme okamžitě snížit možnost dopadu takové události vystavěním fyzické nebo organizační bariéry (víc v jednom z dalších dílů) nebo snížením pravděpodobnosti takového jevu (například zvýšením frekvence inspekcí).
Obr. 3
Graf má ještě jeden důležitý aspekt (Obr. 3). U jevů, které mají dopady, které za žádnou cenu nechceme připustit (klasický příklad je havárie jaderné elektrárny), se přímka mění na křivku, která se v oblasti již nechtěných hodnot dopadu ohýbá směrem k extrémně nízkým pravděpodobnostem. Podobně se občas chováme i k rizikům vztaženým k našim soukromým okolnostem: platíme pulty centrální ochrany, kamerové systémy proti zlodějům nebo instalujeme násobné hasící systémy. Tím prakticky vylučujeme extrémní dopad, stojí to ale náklady. Vlastně stejně, jako u té jaderné elektrárny.
Pokračování příště
Díl druhý: Bariéry proti rizikům
Díl třetí: Ementál
Díl čtvrtý: Zrada malých čísel
Díl pátý: Mozek a rizika
Díl šestý: Černé labutě
Díl sedmý: Vzhůru ke kořenům
Dede: Děkuju Martinovi za příspěvek k našemu vzdělávání, a to ještě v oblasti, které se nikdo z nás nevyhne. A protože se nejlépe učíme opakováním a dáváním věcí do souvislostí, zodpovězme si jeho otázky po svém – klidně i v legraci. Ale se zamyšlením:))
Pro přehled je opakuju: Jak byste u sebe definovali
- Událost s nízkou pravděpodobností a malými důsledky
- Událost s vysokou pravděpodobností a malými důsledky
- Událost s nízkou pravděpodobností a velkými důsledky
- Událost s velkou pravděpodobností a velkými důsledky
Já občas mám pocit, že moment, kdy si v činnosti začneme věřit, ale nejsme zkušení je právě ten nejhorší. Typicky
při předjíždění autem (už to 10x vyšlo)
Ve válečné oblasti (doteď se nic nestalo)
Horolezení (však to jištění napůl stačí), lyžování
Potápění, Epidemie, jak píše Marička i vstup na led… Nevím jak se tomu efektu říká, ale fascinuje mne to v každé činnosti, kdy se pak lepší nad tím pozastavit
Je to tak, naše sebedůvěra roste rychleji než nabyté rutiny. A kombinuje se to s pocitem „zatím dobrý, tak co se může stát?“
Martine, zajímavý článek i když ne vše (rovnice) chápu. Komentáře si přečtu později.
Myslím, že každý je ochotný rizkovat, záleží na situaci. Ovšem pro některé – hlavně ti v adrenalinových sportech – je rizkovat náplní života. Ale protože čert nikdy nespí, i u nich se pak stane, že rizikovou situaci hravě zvládnou a zle dopadnou úplně jinde (viz Michael Schumacher). A také asi záleží na věku, děti si všeobecně myslí, že jsou nerozbitné, nic se jim stát nemůže (vím z vlastních blbostí).
Dnes se tedy snažím nebezpečným situacím vyhýbat, nebo to záleží na „stupnice v přehledu“ 🙂
Třeba u bodu 1. a 2. Když nutně potřebuji přeskočit hlubší kaluž (potůček) ať zamrzlou nebo ne, riziko bude bodům odpovídat. Buť nedoškočím (tenký led praskne), ale to nejhorší co se mi může stát je voda v botách. Cena za nutnost dostat se na druhou stranu za to stála.
Ovšem třeba podle bodu 3. si vždy zároveň s letenkou koupím i pojištění – pro zrušený let (nutný nocleh), ztracené zavazadlo atd. A také to, že když nám tu hrozí hurikánem, do malé šatny (pokud se tam neschováme i my) šoupneme krabici nejdůležitějších dokumentů + kraditky atd, abychom nedejbože mohli později dokázat kdo jsme a nezůstat bez peněz.
Naopak podle bodu 4. (když už o vodě výše) nejsem tak blbá, abych skočila z výšky do neznámé tůně, jezera, aniž bych věděla, co se skrývá na dně. Zato zmínění fanatici na začátku to klidně risknou.
Na druhé straně jsou životní situace, kdy seberacionálnější člověk v určitý moment rizika vůbec nebere v úvahu a jedná (v mém případě opakovatelné vlítnutí s máchajícíma rukama do středu rušné silnice, abych tam sebrala želvu. V ten moment jsem asi spoléhala, že se řidiči buď vyhnou,nebo zastaví)
Maričko, u té želvou se kolem tebe ten anděl strážný ale nalítá :-). Extrémně riskující lidé mohou být několika kategorií – extrémně trénovaní, placeni za riziko (oni sami ví, jestli dobře) nebo zoufalci hrající ruskou ruletu…
Stejně jako Yga jsem poklesla na duchu, když došlo na logaritmy (pamatuju si jen název a spojuju si to s matematikou a tam to končí), ale zřejmě to chápu i bez toho. Níže zmíněný led z kamionu jsem zažila a zachránilo mě asi jen to, že do mě natloukali v šermu, že nemám dělat zbrklé pohyby, vždycky to špatně dopadne.
Logaritmus ti dá počet nul za jedničkou u velkých čísel :-).
Sport je obecně dobrá průprava na rizika běžného života.
Zajímavé téma, opravdu zajímavé. Ovšem u mne je pravděpodobnost, že celému článku porozumím na první přečtení velmi nízká a pravděpodobnost, že celému článku neporozumím na první přečteni velmi vysoká 🙂 Důsledkem je, ze riskuji pravděpodobnost jevu, ze jsem momentálně zavostalá, ale neztrácím naději, že se to zlepší.
Ale vážně, ráda si přečtu pokračování!
Jano, ja bych se nepodcenoval:-).
Nelze neřídit rizika s expertem na rizika v domě, že? 😛 🙂
Ale ano, snažím se být opatrná a předvídavá, i když ne vždy mi to vyjde. S věkem se to lepší! 🙂
I když mě napadá, aby se to nepřehouplo zase na tu druhou stranu, aby člověk samou opatrností neznehybněl.
Je fakt, že někdy má člověk velkou kliku, když se o nějaké nebezpečí poučí v praxi a vyvázne přitom bez pohromy. Párkrát jsem měla kliku v autě, jednou v lese při vichřici (viz Alex). Oboje mě poučilo a nezapomínám.
Nicméně, život může člověka každý den překvapit.
Tak určitě, také jsem provedla kravinu v autě, kterou si vyčítám, ale pst…. Dobře to dopadlo. Je to poučení pro příště. Jinak se nesnažím chodit do lesa nebo na hřbitov (Olšany) v době větrných smrští, neb nechci dostat větví po hlavě. V bouřce se nesnažím obdivně koukat na blesky, a když, tak raději za oknem než někde na kopci. Koneckonců v takových chvílích je rozumné se venku moc nepohybovat, že. Jenže vždycky to samozřejmě nejde. Obecně se jako chodec snažím chovat slušně, a to hlavně teď, kdy je brzy tma. Vím, že jako řidič je obtížné uhlídat všechny ty černé stíny přebíhající bez rozhlédnutí vozovku.
Neleju vodu do rozpáleného oleje nebo ještě hůře do kyseliny (i to jsem kdysi provedla, ale ještě horší bylo nalít kyselinu na uhličitan vápenatý), obecně se snažím zachovávat zásady zdravého rozumu, tedy bezpečnosti práce = nedělat blbosti, i když k něčemu samozřejmě dojít může.
Od té mé mozkové příhody jsou ještě jedny klíče navíc mimo byt, to kdyby nemohl jeden, aby došel druhý. Tak snad by mě někdo našel a hlavně se postaral o kočičky. Sama mám klíče od sousedky, které je přes 80 let.
Na druhou stranu jeden nemůže sedět doma a třást se, co se může stát. Prostě všeho s mírou.
Přesně.
Kraviny děláme občas všichni. Je důležité mít při nich dvě věci: štěstí, aby to prošlo bez ujmy a rozum, abychom se z toho poučili 🙂
Je pravda, Martine, že u logaritmů jsem se zasekla, ale u barevného grafu jsem se zase rozveselila 🙂 . tohle bude zajímavý seriál!
Odpověď na otázky:
1. Nízká pravděpodobnost i důsledek – tak u mne asi to, že při fotbalu zakopnu míč do přehrady (v obou případech se rovná téměř nule)
2. Vysoká pravděpodobnost-nízký důsledek – že se říznu do prstu při krájení cibule, děje se mi to téměř každý týden a prsty mám zatím všechny.
3. Nízká pravděpodobnost-vysoký důsledek – sem bych zahrnula živelné pohromy, které se převalí přes náš dům… i když v poslední době to až tak nízká pravděpodobnost možná není!
4. Velká pravděpodobnost i důsledek – je velká pravděpodobnost, že pokud na mne při venčení v lese znenadání vybafne nějaká osoba a psi budou navolno, tak ho Brooke rafne. Jelikož se mi to vloni stalo, tak tahle pravděpodobnost se rovná jistotě…
Přeji, ať pravděpodobnosti jsou co nejmenší 🙂
Martine, co by matematický přestárlý začátečník jsem článek přečetla, nerozuměla, ale snažila se dosadit do situací, kde jsou rizika. Fučí vichřice – nejdu do lesa, může mi na hlavu spadnout kus stromu. Jedu na kole po lesní pěšině – pravděpodobnost, že sebou sezónu je větší, když jsou kořeny, větvičky a šišky pod kolem navlhlé a kloužou. Kopne mne mladý kůň, kterému se chystám do zadele zabodnout jehlu s preventivní vakcínou? Ne, když stojím na opačné straně prkenného boxu…. Pravděpodobně kopne majitelku, kamarádku, která se ho snaží u stěny boxu udržet.
kopne kamarádku – typický transfer rizika 🙂
Vše je o citlivosti k rizikům. Vypozoroval jsem, že čím bohatší země, tím nižší práh citlivosti k rizikům (a bezpečnější chování).
Potvrzuji…
Jo. jednoznačně. Cena života je v takových zemích vnímaná jako mnohem vyšší. Nechci si představovat cenu života v Rusku, brr. Tedy, pokud někdo nemá svoje miliardy jisté.
To je možná ve vztahu výše postavený k níže postavenému. Ale ve vztahu k vlastnímu životu je to prostě pragmatický přístup co nejnižších nákladů
Řízení rizik – jako sestra o té problematice něco málo vím . I v takové „maličkosti“, jako je podání tablet, musí být nastaven mechanismus proti chybě, trojí kontrola, ověření.
A to nejdůležitější je stejně přesvědčit všechny, že je nutné pochybení přiznat, aby mohlo jeho posouzení a následná opatření zabránit opakování stejné chyby.
Přesně! Nejenom zabránit stejné chybě, ale díky zobecnění příčin i celé třídě chyb vycházejících z takto zobecněných příčin.
Také jsem zažila z výšky padající ,,předmět“. Asi 2 metry přede mnou spadlo z prvního patra okno na chodník. Nějaký anděl stál nade mnou jsem chtěla napsat. Ale bylo to tak, že chlap, asi čistil okna a nezadařilo se mu. Naštěstí tam zrovna nešel nikdo přede mnou
Připomněla jste mi také padající předmět, a to v koloseu El Jem v Tunisku. Při procházení vstupní brány se uvolnil kamenný kvádr z jejího oblouku a spadl necelý metr přede mnou. Asi u mne v tu chvíli stáli všichni svatí, mohla jsem tam předčasně ukončit svou první návštěvu Afriky….
Ó, jako ve „Smrt na Nilu“ od Agáthy Christie.
Hned mne to napadlo! 🙂
Já jsem si myslel, že púopisuji hypotetický případ, a ono je to docela běžný jev, že padají kusy zdí…
Přede mne kus ledu, jak bomba
Led z kamionů – zatím jsem měla štěstí (ne vždy se tomu dá aktivně vyhnout, hlavně, když sletí v zatáčce z protijedoucího.
Železné tyče z náklaďáku jedoucího přede mnou. To bylo o fous, jen díky tomu, že jsem auto strhla vpravo. Jenže tam vedla cyklostezka a já reagovala automaticky a určitě se v tom zlomku vteřiny nepodívala, jestli tam není cyklista. Naštěstí nebyl – ale mohl tam být.
Tady to začalo tím, že se na možná rizika vykašlal řidič toho náklaďáku. nebo tím, že v jeho firmě nikdo na bezpečnost nedohlížel – možná o ní ani nemluvil. Takže bych odhadla, že zanedbali jak bezpečnost fyzickou (zajistit náklad), tak organizační (nikdo nedohlížel) a možná i nějakou jinou (pravděpodobně neškolili).
Taky jsem zažila padající sklo z okna – ale naštěstí shora 😛 Myslím, že nám všem bylo dost zle, když jsme v učebně v pátém patře běželi k oknům zjistit, jestli to na někoho nespadlo. Nespadlo, naštěstí. Mimochodem zrovna nám profesor vykládal o vnitřním pnutí skla 😛 Je fakt, že tu lekci jsem nikdy nezapomněla:))
Ale když ti to celé okenní křídlo křápne před tebou tak to není zase tak veliká sranda. To bylo opravdu veliké štěstí, že tam nebyl nikdo jiný. Je tam vedle sebe samka, pošta a lékárna. Ani jsem se nezmohla mu vynadat.
Maruško, to musela být šeredná zkušenost. Vůbec se ti nedivím, že ji nemůžeš zapomenout.
Dostaneme me se k tomi v dalším, řetěz příčin: nezpevněné nářadí, pravděpodobně absence dozoru, chůze pod montážní prací…Stačí, aby jedno bylo ošetřeno a riziko by se snížilo
Díky za článek, vrátil mě do roku 1994, kdy jsem v rožnovském Clarionu poprvé absolvovala týdenní školení „Řízení a kvantifikace rizik“. Pořádal ROVS pod záštitou Třineckých železáren a byl to úžasný týden s vynikajícími lektory, dalo mi to profesně hodně.
Jako největší problém jsem vnímala nikoliv odbornou problematiku, ale to, že jsem byla z 50 účastníků jediná žena…
Dnes už se v řízení rizik ženy potkají :-). Školení o řízení rizik mohou být velmi zajímavá, potvrzuji z vlastní zkušenosti. Užitečné jsou také osobní rozhovory s pracovníky na téma rizikových kompetencí. Také téma na článek.
Děkuji Martinovi za moc pěkný článek a těším se na další díly, hlavně na ementál (tam asi tuším, o čem to bude).
Jako příklad mi naskakuje zkouška některých našich studentů – mají celkem pět termínů (řádný, první opravný, druhý opravný, řádný v dalším studijním ročníku při opakování předmětu a opravný v dalším studijním ročníku při opakování předmětu), pokud neuspějí i napopáté, je to na škole konečná, pokud napoprvé, jen si rozhodí plány dalších zkoušek. Tak to jsou ceny. Pravděpodobnost se dá aktivně řídit tím, jak moc se student vykašle na učení (a spoléhá na přirozenou inteligenci, což je tedy další faktor, který by udělal grafu další dimenzi, tak to berme pro zjednodušení, že všichni jsou stejně inteligentní). No udělala se mi v tom grafu síť a svítí mi v ní jednotliví naši studenti, protože znám jak jejich povahu, tak formu. 😀
Aneb, jak říkal náš učitel statistiky: někteří máte přístup ctitelů opeřeného hada – jdete ke zkoušce stím, že buď prolezete nebo vyletíte. 😀
Ještě jednou díky za perfektní článek.
Je to zajímavá aplikace řízení rizik. Myslím, že podvědomě si to studenti řídí. Jak si vzpomínám na svá studentská léta, citlivost k rizikům byla relativně nízká, kognitivní zkreslení značné (budeme se mu věnovat v jendom z dalších dílů).
Tak na to se těším.
Opeřený had! 😀
Já jsem kdysi rizika na zkouškách řídila velmi cíleně. Studium zkoušejícího jsem měla jako součást přípravy stejně jako studium daného předmětu. 😛 Vyplatilo se mi to mockrát.
Například jednu ze zásadních zkoušek před státnicemi jsem měla v posledním ročníku u profesora, který nesnášel vdané studentky, nedejbože, když se dozvěděl, že už mají dítě. Tvrdil, že s dítětem se nedá studovat, že matka má být matka (sám měl pět dětí:)). Takže když po mně chtěl index (kde už byla dvě jména, byla jsem vdaná), dělala jsem, že ho nemohu najít. Nechtěl ztrácet čas, takže mě vyzkoušel. No a já ten index „našla“ až poté, co mi řekl známku 😛 prostě jsem byla připravena a vyšlo to:))
Tomu říkám bojová příprava. 😀
Opravdu zajímavé téma, musel jsem některé pasáže číst 2x a možná bude i tak článek mít kratší dojezd než si všechno spojím dohromady. Číst toto z Nairobi v Keni tomu dává úplně jiný rozměr. Vede mne to k zamyšlení jak tu řídím rizika. Nebo jak je řídí místní.
V Ugandě pro mne asi největší otázkou bylo riziko malárie. Náklady na to brát makaron denně jsou enormní. Nákladem dlouhého oblečení je vedro, nákladem použití repelentu je taky pocení a také jej mít při ruce. Komáři aktivita byla v těch měsících velmi nízká (aktivnější jsou červenec, srpen), a hlavně vylézají jen při západu slunce a v noci. Nechcete chodit v dlouhém během odpoledne, pak se někde zapomenete a už jdete v kritickou dobu nevhodně připraveni. A i tak těch komárů potkáte jednotky. V Nairobi už nejsou vůbec (nadmořská výška). Krom toho místní to neřeší absolutně vůbec. Přesto nemůžu říct, že by malárie byla pro mne jen ve filmech a turistických průvodcích. První den co jsem přiletěl a dojel do hostelu, ležel tam Turek s malárii. Kamarádky dcerka (2 roky něco) v Kasese měla malárii hned 2x za dobu co jsem byl v Ugandě (jen ne zrovna tou dobou v Kasese, kde jsem jinak z celé Ugandy strávil nejvíce času). Ale zas ty podmínky ve kterých tam ona s dcerou žijí…uff.. Takže bylo to reálné, ale krom momentů, kdy jsem jich slyšel víc jsem zaujal spíš ten přístup A. Smíření buď se stane nebo ne.
Buď se stane nebo ne přístup odpovídá akceptování vyššího rizika za využití příležitosti, častá volba v nizkoprijmovych společnostech.
Ano, narážím tu na to denně…typicky jezdění bez přilby na motocyklech, jezdění na červenou…a člověk to musí přijmout, kolorit světa