Když jsem přemýšlela, co bylo na výletu po stopách dávné historie na palestinských územích nejzajímavější, vyšel mi z toho jednoznačně náš arabský řidič Ismail. Druhá byla řeka Jordán. A to navzdory tomu, že se přejít nedala, jak velí známá písnička – pak by to byl opravdu konec všech nadějí. Je to totiž hraniční řeka a samopaly jsou na obou stranách… 🙂

Betlém jsme se rozhodli navštívit navzdory blízkosti Štědrého dne už jednadvacátého prosince. Plán byl jednoduchý – jet autobusem do Betléma, tam se projít a pak se uvidí. Mám ráda jednoduché a volné plány už proto, že chci mít svobodu je měnit podle aktuálních okolností. Mít podrobný itinerář, patrně v panice ztuhnu na místě a pak místo toho půjdu radši na kafe. Naštěstí Martin to cítí stejně, a možná i proto jsme odsouzeni k naprosto individuální turistice:))

Autobus nám jel od Damašské brány, což bylo fajn – nemuseli jsme autobusové nádraží hledat. Vybrat si bylo jednoduché – nakukovali jsme do stojících autobusů a ptali se řidičů: „Betlém?“ až do chvíle, kdy jeden z řidičů kývl a pravil „Betlém“. Tak sofistikované to bylo!:)) V autobuse byla převaha žen, všechny v hidžábech. Poté, co jsme se rozjeli a autobusu se podařilo mírně zrychlit, zašátkovala jsem se taky. Pravda, ne kvůli víře, ale kvůli otevřeným oknům, která jsem se neodvážila jít zavřít – přece jen jsem neznala místní bus-okenní etiketu 🙂 Naštěstí za chvilku vstal mladý muž sedící šikmo za mnou a okna zavřel. Takže jsem se zase odšátkovala.

V autobusu do Betléma

Do Betléma je to jen devět kilometrů, ale jede se pořádnou oklikou. Když jsme přijeli na místo, obklopili nás naháněči taxikářů. Martin o nich věděl, ale dohodli jsme se, že radši půjdeme pěšky. Jenže jsme měli pořád v hlavě ten záložní plán, Chrám Narození Páně je až nahoře na kopci (chudák Marie, to musel být cesta – ten kopec je hodně prudký:)) a tak Martin nakonec zkusmo kývl. Naháněč nás odvedl ke žluté Octavii a předal nás do péče řidiče Ismaila, jak se nám představil. Martin řekl, že chceme jet ke chrámu, a když řidič reagoval slušně, zeptal se ho, kolik by stála cesta do Jericha.

I rozproudila se živá debata, kde jsme se dotkli i problematiky halal a haram peněz (stručně řečeno slušné a nepoctivé peníze) a nakonec nám Ismail dal nabídku, která se nám líbila. Za 300 šekelů se stane naším průvodcem a zaveze nás nejen do Jericha, ale cestou nám ukáže ještě Mojžíšův hrob a vezme nás k řece Jordán. Cestu skončíme u Chrámu v Betlémě. Takže nakonec se mu Martin taky představil, Ismail mu začal říkat bratře (brother) a vyrazili jsme z města ven.

Ismail – na to, jak šílený je provoz v Betlémě jezdil velmi slušně a neagresivně. Troubil často, ale to je tam bráno spíš jako upozornění:))

Cestou jsme si hodně povídali. O všem možném. Dozvěděli jsme se, že Ismail má pět dětí – dvě starší dcerky, dvouletá dvojčata kluky, a měsíčního chlapečka. Byl na svoji rodinu velmi hrdý a já se soucitem myslela na jeho ženu, doufajíc, že má k dispozici aspoň jednu nebo dvě ochotné tetičky na hlídání. Nebavili jsme se jen o takových běžných věcech, ale časem, jak nás víc poznával, přišlo i na otázky okolo Palestiny, Izraele a celé té nešťastné situace. Ismail nebyl žádný terorista a člověku došlo, jak moc tam jsou normální lidé rukojmími hnutí Hamáz, jak beznadějné to celé je.

Poušť a odevzdaný velbloud (ne, nebyl vycpaný:))

Mezitím jsme přijeli do pouště. Opravdové písečné pouště! Já už pouští viděla hodně (v Americe), ale obvykle byly jen kamenité, takže jsem s chutí koukala na ohromné duny a vádí… a byla šťastná, že se po nich nemusím plahočit. Potom jsme přijeli k plácku, kde byla označena hladina moře (směřovali jsme pod ni). Na malém parkovišti vhodném k focení postávali dva Arabi s nastrojeným velbloudem. „Beduíni a přátelé,“ řekl Ismail a my jen čekali, kdy se na nás vrhnou a budou nás přesvědčovat, ať něco koupíme, nebo zaplatíme za fotky velblouda. Nic z toho se nestalo.

Mezi námi, muži 🙂

Martin byl pozván do pánského klubu na čaj, zatímco já fotila duny a velblouda. Evidentně v sobě všichni našli zalíbení, byla jsem tedy pozvána na čaj také. Dostala jsem šálek opravdu skvělého čaje, prý zadarmo. To se nám nezdálo, takže Martin jim po konzultaci s Ismailem nechal deset šekelů, a všichni jsme byli spokojeni. Jen velbloud z toho nic neměl. Vím, že to je způsob, jak vydělat na turistech, ale byl důstojný – oba jsme to s Martinem ocenili.

Pevnost (mešita) obsahující Mojžíšův hrob

Zatímco nám Ismail vyprávěl o beduínech, dojeli jsme k mešitě vypadající jako pevnost, kde byl (takzvaný:)) Mojžíšův hrob. Ismail omluvně pravil, že já dovnitř můžu, pokud budu mít na hlavě šátek, ale k hrobu nesmím. Ale přičinlivě dodal, že mi aspoň otevře okno, abych se mohla podívat zvenku. Souhlasila jsem – oknem jsem se na hroby ještě nedívala. Ukázalo se, že jsem na tom byla líp než Martin, po kterém chtěli nejen aby se zul, ale také, aby se modlil. Podařilo se mu dostat se zase ven bez vzplanuvšího náboženského konfliktu.

Pohled oknem na Mojžíšův hrob (prý údajný, ale kdo by se hádal:))

Hrob je uložen uvnitř takové malé pevnosti/ mešitě postavené v poušti. V písku kolem je spousta náhrobních kamenů, v čase naší návštěvy jsme tam byli v podstatě sami. Celé to místo vyzařovalo nesmírný klid, bylo velmi… milé, pokud se to tak dá říct. Moc se mi tam líbilo. Jo, na parkovišti stál další nastrojený velbloud, ale jeho beduíni asi nebyli Ismailovi bratři, takže se žádný čaj nekonal.

Mešita s palmou, hrob je vlevo dole

Vyrazili jsme do Jericha, nejstaršího města na světě. Inu… no dobrá, já se přiznám, čekala jsem víc. Ismail nás odvezl k centru města, což je kopeček s vykopávkami tak starými, že vám přechází zrak. Ukázal na lanovku jedoucí ke klášteru na kopci a nechal nás napospas historii. Poctivě jsme všechno prošli, pokusili si představit všechna ta tisíciletí (časem začnete být odolní) a rozhodli se, že na výlet lanovkou nemáme čas. I řekli jsme Ismailovi, že je čas na oběd. Ukázal na moderní budovu pod lanovkou.

Jericho – pohled ze starého k novému

Ty vrstvy znamenají tisíciletí

Martin zavrtěl hlavou. Ne, chceme na nějaké místo, kde jedí zdejší lidé. A také ho na ten oběd zveme. Ismail chvilku přemítal a pak pravil, že nás vezme na místo, kde je tak dobré jídlo, že by tam vzal i své děti! Oběd odmítal, že se už najedl v době, kdy jsme byli ve víru vykopávek. Nakonec se nechal přesvědčit a odvezl nás někam do města, na místo, které vypadalo jako řeznictví s teplým pultem, až na to, že to jídlo se připravovalo přímo před vámi. Tou dobou jsme už klidně nechali na Ismailovi, aby vybral maso k opékání a objednal zeleninu a chleba.

Pánové objednávají jídlo, já čekám, až mi ho přinesou pod nos 🙂

Jídlo přinesl na veliké porcelánové míse, pro nás prostřel ubrousky, na ně položil arabský chléb (pšeničná placka) a – evidentně coby cizincům – nám nabídl plastové vidličky. Sám si příbor nebral. Pojedli jsme vespolek. Bylo to moc dobré a Ismail mi dokonce dvorně pomohl, když jsem pochybovačně hleděla z plastové vidličky na opečenou cibuli a zpět. Vzal na povrchu zčernalou kouli do mohutné dlaně, tu dal nad můj chlebový „talíř“ a zmáčkl – na chlebu pak přistála vonící čistá pečená cibule, zatímco on odhodil černé slupky na hromádku jiných zbytků.

Saláty donesené předtím, než bylo hotové maso (moc dobré!)

Ačkoliv přímo na mě mluvil málokdy, byl velmi dvorný – když mi mohl nějak pomoct nebo vyhovět, udělal to, byť obvykle se zdvořilým odstupem. Sestro mi neříkal:)) Jídlo bylo skvělé, cena akceptovatelná. Určitě na nás majitel vydělal, ale nepřehnal to. I tak to bylo o dost levnější než v Jeruzalémě. Zbylo nějaké opečené maso, takže nám ho zabalili do plastové krabičky. Nabídli jsme ho Ismailovi. Nejdřív se málem urazil, řka, že on jídlo pro své děti má. Ujistili jsme ho, že o tom nepochybujeme, ale zdůraznila jsem, že do večera ho ještě čeká dlouhá šichta a svačina se může hodit. Takže si to nakonec vzal.

Arabský chleba jako talíř 🙂

Vyjeli jsme k řece Jordán. Cestou jsme míjeli pustá území, když jsme se blížili k řece byla dokonce oplocená. Ismail nám řekl, že tu jsou pořád ještě v zemi miny od poslední války, že se smí jezdit jen po silnici. Přijeli jsme k poměrně velkému areálu, se sezením pro mnoho lidí chráněným proti slunci, s obchodem a prostornými budovami se záchody a sprchami. Ukázalo se, že se v řece Jordán pořád ještě křtí, leč voda bývá kalná – proto nakonec ty sprchy. Na místě bylo i kontrolní stanoviště vojáků s obvyklými samopaly.

Příchod k řece Jordán na místě křtů

Sama řeka pro mě byla překvapením. Jednak nevypadala jako řeka, ale spíš jako říčka, možná širší potok. Byla kalná, měla barvu bílé kávy a takřka neznatelný proud. Trochu mě to zklamalo – řeku Jordán jsem si prostě představovala řekovatější! 🙂 Ale byl tu ještě jeden pohled – řeka v poušti je prostě zázrak, i kdyby měla rozměry potoku. Ovšem ryska na schodech k řece ukazovala, jak vysoko umí voda dosáhnout, takže bych ani potokoidní Jordán nepodceňovala.

Na Jordánské straně

Rozšířené místo na řece

Směrem po proudu

Opět tu byl – samopaly nesamopaly – cítit klid, radost a pohoda. Možná to bylo tím, že tam v době naší návštěvy bylo jen pár dalších lidí. Dala se s námi do řeči mladá holčina, vojačka. Ukázalo se, že ví o Praze – buď tam už byla nebo se tam chystala, už si nepamatuju, ale bylo to celé moc fajn. Martin vlezl po kolena do vody a tvrdil, že je překvapivě studená. Když jsme se pokochali a vynadívali, koukli jsme na hodinky a šli za Ismailem – pořád jsme měli plány a den už postoupil. U auta jsme zjistili, že Ismail dal krabičku s jídlem hladovému kolegovi, takže všechno pro tu chvíli dobře dopadlo:))

Dobrou chuť, příteli 🙂

Pokračování příště 🙂

Minulý díl (Jeruzalém) najdete zde