Když si mozek vezme dovolenou, bývá to většinou nějaký průšvih. Před lety jsem psala, jak jsem udatně likvidovala vosí hnízdo. Tentokrát jsem se náhle rozhodla, že se se svou chatrnou kondicí vyškrábu na kopec, kde se nachází zbytky hradu Lúčka. Stále se totiž nemohu smířit s tím, že jsem tak náhle „zvadla“.
Už při nástupu na cestičku z kořenů a kamenů bylo jasné, že to nebude procházka parkem, ale zarputile jsem pomalu pokračovala výš a výš. Nikde nikdo, jenom já a Ajvinka, kdybych se skutálela dolů strmým kamenitým svahem, tak by to velmi špatně dopadlo. Ano dostala jsem se ve skalách do bodu, odkud byl nádherný výhled na Dolní i Horní Loučky a dál do kraje, ale po dalších pár metrech jsem usoudila, že dál raději nejdu.
Ajvi tuší šplhání po skalách. Jsme na začátku.
Pěšinku lemovaly velkolepé kaménky.
Byl z nich hezký pohled do krajiny.
A že by se touto takřka horolezeckou cestou kdysi dávno škrábalo osazenstvo hradu, tak to určitě ne. Snad nějací obléhatelé – to jsem je v duchu politovala. K hradu jistě vede nějaká normálně přístupná cesta. Na Mapách.cz jsem viděla, že z osady Střemchoví vede cesta až ke zřícenině. Tak dobytí zříceniny až příště.
Sestupujeme.
Odpočala jsem si a začala opatrně sestupovat. Hůlky jsem zapichovala před sebe a držela jsme se jich jako klíště. Mezi rašícími stromy jsme zahlédla železniční viadukt, u kterého jsem ještě nebyla a chyběl mi „do sbírky“ zajímavých viaduktů přes Loučku a Libochovku. A tak jsem se vypravila k železničnímu viaduktu v Mezihoří.
A to je on – Mezihorský viadukt
S různými přestávkami byl stavěn za války, ale dokončení bylo až v padesátých letech. Jedná se o deseti klenbový, s jedenácti pilíři, skvostný viadukt. Pilíře jsou z lícových stran obloženy žulovými kvádry. Překonává údolí říčky Loučky, (zpětně po toku se jmenuje Bobrůvka a známe ji ze Setkání Zvířetníků v Podmitrově). Oblouky se klenou 38 m nad hladinou Loučky, na délku měří 217 m.
Impozantní oblouk nad Loučkou.
Bylo to hezké a zajímavé završení mého výstupu ke zřícenině a ani mne nemrzelo, že jsem se až k ní nevyškrábala a potupně se vzdala. Ale živá a celá jsem si nafotila viadukt v Mezihoří!
Žulovými kvádry obložené pilíře
Dede: Děkuju Alex za další skvělý výlet! Hm, mezi námi, to její zvadnutí… drandí na kopce možná i trochu pomaleji, ale nezastavitelně! 😀
A tak se ptám – pustili jste se někdy na výlet, kde si v nějaké chvíli vzal váš mozek dovolenou? 🙂
Alex jsi pašanda, chodící nezmar , který se hned tak nevzdá. Moc ti přeji, aby tvá soukromá postcovidová rehabilitace dále přinášela viditelné výsledky Aa Ajvinka ti je dále na všech podobných výslapech věrnou společnicí. Fotky viaduktu jsou moc hezké, koukat na něj od země musel být úchvatný pohled.
Určitě jsem někdy nějaký výlet vzdala (ať už sama či s manželem), možná i víckrá. jen si teď honem nevzpomoenu.
A pobavil mě název článku, stává se nám to vše v různých situacích.
Maričko, ráda tě vidím tedy čtu. A ještě k tomu jsem chválená!
Dámy, co více si může 73+ přát, než pochvalu od všech, kteří ví, jak na tom jsem a co jsem prodělala. Ano, bolí to někdy moc, moc. A já přemýšlím jestli nejsem nějaká masochistka, když se furt někam sápu. Faktem je, že hnacím motorem je Ajvinka. Pořád mi v hlavě zní, „… pes musí mít pohyb!“ I když už to i s Ajvinkou není co bývalo. Má 11+ a je to znát.
Alex, tohle moc dobře znám! Párkrát už jsem si na trase vyčítala, kam se to drápu ve svém věku. A jestli bych pro sichr neměla zavolat páníčkovi, aby aspoň zhruba věděl, kam jsme se psem šli. Když ještě nebyly mapy v mobilu, chodila jsem podle mapy vytisklé z PC – a jednou se mi podařilo zakufrovat. Musela jsem se kus vrátit, abych se zorientovala. Ale chodím stále a jsem fakt ráda, že mi to celkem obstojně pořád šlape.
A ten viadukt je vážně parádní!
Hančo. já si zase slibuji, že si nainstaluji do mobilu Záchranku.
Ale obávám se, jak už bez čtecích brejlí blbě vidím, tak že jim budu nechtěně furt volat, když matlu po displeji.
Záchranka je, Alex, dobrý nápad. Mně ji nainstalovala vnučka. A obavy mít nemusíš, rozhodně nevoláš hned při prvním doteku.
Alex, jsi borec. Přestát velmi ošklivý průběh covidu a potom dělat horolezecké túry – jsi 1*
Že jo? 🙂
Alex, obdiv, za výkon i za statečnost. A díky za parádní fotky, viadukt je zajímavý, poslední fotka pilíře top.
Zkratky, jo, jo, to je věc. V lesích šumavských jsme se s holkami ztratily třikrát. A pokaždé byla na začátku věta Holky, nebudem to obcházet, půjdeme přímo.
A vloni jsem se krásně ztratila v lesích borových na Třeboňsku. Vylezla jsem z auta s tím, že jen okouknu, jestli jsou v tom kousku lesa houby. Přítel počká v autě. Houby byly, tak jsem šla a šla… Kruci, už jsem daleko, jdu zpátky. Jo, jo. Jenže jsem šla úplně jinam. Telefon, nevím, kde jsem. Co vidíš? No, stromy Nakonec z původního okouknuti hub byly dvě hodiny. Ale našla jsem se a ani nebylo nutné volat vrtulník s termovizí
Mohla jsi být v TV Nova, kdyby dělali vrtulníkové manévry.
Mně se podařilo málem ztratit v Hradeckých lesích! Před mapami v mobilu:)) Prostě jsem vsadila na to, že mřížka zdejších cest je pravidelná a v zásadě pravoúhlá. Ušla jsem spoustu kilometrů navíc, abych zjistila, že tento předpoklad neodpovídá realitě 😀
Z mého pohledu byl problém i v tom, že je to tam rovné – chybí pořádné orientační body 🙂
Pro JJ dole! To by se klukům líbilo! To spojení krásy a velkého, technického stavebnictví. Ještě k tomu dodám, že s úžasem sleduji, jak v těžkých dobách, po šílené válce, dokázali naši dědové stavět, s jakým fortelem a precizností. A rychle. Bez takové techniky, jako je dnes.
Alex, obdivuji Tvou kondici! Určitě jsem někdy přestřelila. Jako například když jsme byli s manželem na Empire State Building v posledním mezipatře. Byla tam děsná dronta na výtah a manžel povídá: Pojď po schodech nahoru, to už je jen kousek. No a bylo to ještě téměř 6 pater ale po strašně vysokých schodech, že jsem tam málem vypustila duši, jenže vlna lidí mě nenechala oddechnout si. =D A dokázali jsme to! Byli jsme až na vrcholu, kam jen lze vylézt! =D
Ne dronta, ale fronta =D
Tak to musel být ohromný zážitek a ty výhledy! Jenomže mne by odradila už jenom ta představa davu lidí!
No jo, jenže to byl můj sen se tam podívat, takže jsem do toho šla i přes množství lidí. Ono se tam musí stejně dopředu objednat, počet lidí se tam reguluje.
Mě to přijde stejný, jako množství lidí v Praze. :)) Taky raděj prchám do přírody.
Blážo, takhle jsme s manželem před lety vylezli na kopuli basiliky sv.Petra ve Vatikánu.
Bylo to něco, myslela jsem, že to nevylezu.
Ale dali jsme to.
Takže víš, jaký to je. Ale ty panoramata potom! =D
365 schodů v Baku na Dívčí věž bylo také dost. Ale byla jsem o mnoho let mladší a ne po úraze. Co jsem se naběhala, dneska jsem ráda, že dojdu od auta na nákup a to si ještě rozmýšlím kde by to bylo nejblíž.
365 schodů by mě zabilo 😛 Teď už určitě.
Na Alexiných výletech se nikdo nenudí. Má je vždy perfektně vymyšlené… A když se něco zhatí, tak vynajde náhradní plán, který je kolikrát lepší než ten původní . S tebou je tak lehké lítat…
Jinak můj mozek si dává oraz furt, takže kolikrát jsem ráda, že se vůbec najdu skoro celá 😉
Neříkej dvakrát, nebo si spolu „zalétáme“, až se odněkud zřítíme…
Jsi dobrá. Tam je moc krásně, mám ta místa moc ráda. Nalákala jsi mě, asi tam brzo zas vyrazíme.
Běžte, nejsou to tak turistický profláknutá místa jako u vás nebo u nás.
Loni u Macochy. Zjistil jsem, že je to k jeskyni jen kousek, tak na co lanovka, že ano. No byl to kousek, ale stezka tak kamenitá že by se tam i kamzík přerazil a to moc nepřeháním.. Došlo mi proč tudy nikdo nechodí….
Šiš, v Krasu jsou děsné terény, měl jsi štěstí!
No zpátky nahoru už jsem tudy raději nešel. :o)
Viadukt je nádhernej! Alex jich má v okolí víc, však už vím. A Alexino zpomalení… zkuste si s ní naplánovat vycházku a uvidíte sami. Ta vidí kopec a už maže! 🙂
Viadukt je skvostný a Ty jsi zatraceně dobrá, když se šplháš do takového pekelného kopce! Po zkušenosti z hor ( kde to v okolí známe jako svoje boty) už nevyslovuji hlášku „jdeme tudy, to je zkratka, vím, kde vylezeme“ 😀 vylezli jsme ve směru, kterým jsem myslela, jen asi tak o půl kilometru dál 😀 tak jsme to vzali ještě známou cestičkou kus dál a procházka se vydařila.
Alex, jsi dobrá ! Když jsme měli Darka, tak jsem taky vymýšlela různé „výlety“ tady po okolí, abychom pořád nechodili stejnou cestou. Tedy až na jeho poslední rok, to už nebylo dobré. S kočkama se výletit nedá a mě naštěstí nelákají žádné viadukty (o žádném tady ani nevím) natož vyhlídky. Takže jsem ještě celá 😀
Tak viadukty zrovna ne, ale že by u vás nebylo kam chodit, to rozhodně říct nemůžeš.
To neříkám, však jsme se tady po okolí nalozili dost. Ale dneska pří představě, že jdu pěšky na Rabštejn, abych se pokochala těmi úžasnými domky z břidlice, po Dračí louce si šla vymáchat nohy do Střely a potom do šílenýho krpálu nahoru a zas dolů k nám, mě dneska chytá fantas 😀
Já jsem 2,5 měsíce po TEP kolene.
Těsně po operaci jsem sotva došla na WC.
A nyní bylo mojí metou dojít na chatu a zpět.
Jde se tam do poměrně táhlého kopce.
A já to dala.
Jsem ráda.
Jsi dobrá!
Míšo, jsi dobrá! Zapracovala jsi a podívej, jak to funguje:))
Míšo, klobouk dolů ! V Plasích je všechno z kopce nebo do kopce, to by mě zničilo a to mám obě kolena svoje, i když občas bolí.
jsi dobrá a bude to čím dál lepší 🙂 chodíš s nordic hůlkami?
Teď už chodím s nordic hůlkama.
Před tím 2 měsíce s francouzskými berlemi.
2 měsíce jsem byla doma a od května jsem už v práci.
Míšo, pomalinku si zátěž přidávej a náhle budeš „na vrcholu“. Je fajn, když pohybové omezení má medicínské řešení!
Miso, gratuluji k výkonu. Je to velká radost, viď, když zvládneš něco tak donedávna samozřejmého, jako ujít pár metrů…
Tááákovejch blbin člověk udělá…
Za všechny si vzpomínám jak jsem se s čerstvým chytrým telefonem z druhé ruky vydala na chatě lovit „kešky“. I šlapala jsem hezky od jedné k druhé, tehdy jich ještě nebylo naflákáno tolik, když tu na mne mobil začal pomrkávat, jakože má hlad. Nu dotáhla jsem ještě tu poslední, zjistila jsem, že nevím kde jsem a mobil už se vypnul. Uf. Tak jsem nasadila nějaký směr, cesty se samozřejmě různě stáčely, pak jsem našla nějakou turistickou značku, tak jsem si hodila pomyslnou korunou a zvolila kam po ní. Vyloupla jsem se za šera ve vesnici vzdálené 12 km. Přes lesy, po silnici možná dvojnásobek.
Kdo šel někdy potmě lesem po značkách, ví, že to není úplně top – nevidíte ani na cestu, ani na značky. No, došla. A od té doby nemám ráda chytré telefony 😉
Já jsem vděčná za Stopaře na Mapách.cz. a když vím, že to bude nějakou chvíli trvat, tak si beru do baťůžku nabitou powerbanku. 12 km bych už nedala, kdybych chtěla sebevíc a navíc ještě potmě a lesem. Ufff!
No, tak dneska už mám ty technologie dost jiné a hlavně mobil mám výhradně jako mobil. Stopaře nepoužívám, pokud chci záznam trasy, pustím si hodinky. Na mapy.cz ovšem nedám dopustit, používám i jejich autonavigaci, byť není úplně dokonalá. Pro pěší přesuny a kešky neznám nic lepšího.
Mozek vandrem jde ve chvíli, kdy NĚKDO řekne, půjdeme zkratkou. Vede tam cestička. A cestička v půlce prudkého srázu zmizí, vracet se zpátky je ještě horší než lézt po kamenech dál. Tak takhle to znám už několikrát. Obvykle zjistíme, že z druhé strany kopce vede pohodllná rovná cesta, po které splaveni scházíme dolů.
Ach ano, ty zkratky! Je to horší cesta, ale zato dál! 😛 Jo, některé i cestu zkrátí, některé jsou i hezké 🙂 Ale pravidlo to není.
Co jsou u nás v kraji (a nejen u nás, že ano) vykácené lesy a rozbité cesty od lesní techniky, jsem s hledáním zkratek mnohem opatrnější. U nás totiž byly po vichřici neschůdné celé velké bloky lesa. Pokud říkám neschůdné, tak nemyslím špatnou cestu, ale změť popadaných kmenů, opravdu neprostupné.
Ano, po kůrovci a vichřicích jsou lesní porosty velká změť kmenů, velkých větví, že i lasička má problém….
Alex, jak píše Dede, chodíš pomaleji, ale chodíš, a i do kopce. A ten viadukt je opravdu nádherný, díky za článek.