Píp, blik. Počítač pípnul a monitor zhasnul. Výpadek proudu. No, to se stává. Vstala jsem od stolu, šla se podívat na terasu, jak to vypadá s počasím- na srpen je netypicky mokro- a ujistila psice, které za mnou doběhly ven, že za chvilku jdu psát, protože to určitě zapnou. Takže ven se hned teď nepůjde.
Po čtvrt hodině jsem znejistěla. Kdy to zapnou? Potřebuju dodělat korekturu… no asi hned ne. Vytáhla jsem svetr rozpletený od jara a začala přemýšlet, co všechno mi ještě dneska zbývá udělat. Tu korekturu. Nejde elektřina. Taky došít kus deky. Stroj není šlapací, nejde elektřina. Uvařit večeři. Mám indukci, sakra, nejde elektřina!
Zachmuřeně jsem štrikovala a zvažovala, že pomazánka na ten starší chleba, co z něj měly být topinky (na čem je udělat?), bude úplně bezva večeře, jen co o tom přesvědčím zbytek rodiny. Jak můžeme být na té elektřině tak závislí? Psice si lehly na pohovku vedle mě a začaly odevzdaně poklimbávat.
Vtom jsem si toho všimla. V domě bylo úplné ticho rušené jen tikotem hodin. To jsem tady snad ještě neslyšela! Vždycky trochu hučí lednice, lehce chroustá počítač, šustí čerpadlo v akváriu, kam nemáme odvahu nalít vodu, a tudíž jsme z něj vyrobili deštný prales. A teď nic, přerušované jen psím funěním a tikotem.
Zaposlouchala jsem se a zvažovala, kolik zvuků kolem sebe vlastně nevnímáme. Ve městě jsem cíleně nevnímala rachot šalin a pokřikování lidí venku. Tady na vsi mi připadalo, že je tu ticho. Ale tohle bylo absolutní ticho.
Zvenčí se ozvaly hlasy. Nebyla jsem jediná, komu výpadek proudu vadil. Ven se začali hrnout lidi se psy i s dětmi. Co doma? Nevaří se, televize nehraje, počítač nejede… Pochopila jsem, popadla psy a vypadla taky.
Venku se zatím rozsvítilo sluníčko. Děti běhaly a pokřikovaly a venku byli snad všichni páníčci a psi, i ti, které normálně nevídám. Vydali jsme se taky ven na procházku. Byla příjemná.
Děkuju Matyldě za milý a nápaditý článek, který mi věnovala, abych stihla nabýt sil 🙂 a hned se taky zeptám:
Posloucháte ticho? Jak vypadá ticho u vás? Normální přirozené ticho totiž vždycky obsahuje nějaké drobné zvuky, obvykle ty, které běžný ruch zastírá. Příjemné lidské ticho je prostě něco jiného, než naprostá absence zvuku. U Matyldy to byl tikot hodin a oddechování spících psic. Takže: jak zní vaše oblíbené ticho?
Pozdě ale přeci.
Nejhmatatelnější ticho jsem zažil 11.8.1999 v Linci. Úplné zatmění slunce ztišilo vše. Ptáci ztichli, doprava se zastavila a to nastalé ticho se dalo krájet.
Celá věc, abych to odlehčil, měla čtyři krásné momentky.
Zmlkla i naše děvčata.
Zatímco nebeský osvětlovač to stahoval natřikrát. Fakt nejdřív šero, pak hup a ještě větší šero a lup a tma a ticho…. Totálně zblblé veřejné osvětlení se rozsvítilo a snažilo se naběhnout na výkon.
Hledali jsme na jihu Lince místo, kde bychom se s partou děcek , byl to sokolský vandr za zatměním a já tam byl jako cvičitel, uchýlili a mohli si tam rozdělat provizorní ležení alespoň na ty dvě hodinky kosmické šou. A ve vilové čtvrti jsme oslovili náhodnou paní koukající z okna. Neumím moc dobře německy, ale najednou zjišťuji, že se s ní plynně bavím, ona nás zve na zahradu a staví na čaj. Bodejť by ne, byla to Češka.
A konečně poslední príma moment byl v tom, že jsem musel jet ukázat děckám totalitu do Rakouska. Doma už nebyla.
Úplné ticho je pro mě dost děsivá záležitost. Zažila jsem to jednou v jeskyni a měla jsem intenzivní pocit, že jsem ztratila sluch. Nakonec jsem zjistila, že slyším vlastní dech a je tedy vše v pořádku.
Příjemné ticho je v noci nad Dalmatinovem, jen takové ty skoro neznatelné přírodní zvuky.
A mám ráda i ticho velkoměsta – zrovna dneska jsem večer cestou z práce chvíli poseděla na lavičce u nás na kopci a dívala jsem se na všechna ta světla. Mezi všemi známými světly jsem odhalila jedno neznámé, měnilo se z červené přes růžovou, modrou až k zelené. Po chvíli mi došlo, že se zřejmě dívám na nějakou atrakci na Matějské pouti. A byla úplně potichu, protože vzdálená několik kilometrů 🙂
Milá Dede, to jsem moc ráda, že už jsi zase doma i když „chřipková/virová diagnóza“ se zvrtla v něco dost jiného. Tak ať už je teď jen dobře.
Matyldo hezké zamyšlení s krásnýma fotkama strakatic !!!! Jak píše Alex, u nás je krátkodobé vypadnutí elektřiny dost běžné, většinou spojené se silnou bouřkou (a že ty bývají). Před pár letý (v průběhu tornádového počasí)nám proud nešel 4 nebo dokonce 5 dnů (už si přesně nepamatuji), ale tenkrát jsme si uvědomili, jak jsme na ní závislí a kolik věcí v domácnosti na ni funguje.
Miluji ticho, klidně to absolutní, ale vice to „přírodní“. Tedy ticho které nabízí příroda .- tak jak její zvuky tu řada z vás popisovala. Třeba letní jižanská noc dokáže být pěkně rušná (cikády, cvrčci atd), ale když ji neručí „umělé“ zvuky jako hudba, auta – je to pro mě tichá noc. Stejně tam mám ráda zvuk moře, jak se zmínila YGA – lehnout si chvilku na plaži znamená usnout, pravidelný zvuk vln je krásná ukolébavka. Podobně působí vytrvalý déšť (ne bouřka).
V posledních letech mám pocit, že snad v každém obchodě (na letišti atd) se nese nepřetržitá hudební kulisa. Ticho jaksi není „in“. Bohužel dost často je to hudba, kterou kdybych musela poslouchat celou pracovní dobu, tak se zblázním. Už se mi několikrát stalo, že jsem si procházení v tomhle obchodě rychle zkrátila, protože mi vadila jejich reprodukovaná hudba.
Ohledně Ari také neporadím, ale dovedu si představit, že ti to dělá starost. Psi fakt dokáží vycítit, kdy jde páníčkům do tuhého, nebo potřebují psí dozor. Trixie je často na povely selektivně hluchá. Tak jsem ji párkrát „vyzkoušela“, jestli by reagovala na „pomocné“ zvuky. Volám ji párkrát „obyčejným hlasem“, na to kašle, ale kdy se pak schoulím do dřepu a vydávám zvuk jako když pláču – okamžitě přiběhne, šťouchá do mě čumákem a vypadá rozhozená. Honem ji pochválím horem dolem, třeba jde hned dostat mlsek, protože je mě jí skoro líto, že jsem ji oklamala.
Maričko, na šumnění deště jsem úplně zapomněla! To je taky krásný zvuk ticha – pokud ovšem trvá jen omezenou dobu. Jinak je na zbláznění (chuckle) Ale tak je to vlastně se vším.
Tvoje hry s Trixie… to jsi celá ty, že si ještě děláš starosti, jak se cítí pes, ke kterému jsi nebyla upřímná! (inlove)
Maričko, hudba v obchodech je něco, co mě dohání k šílenství a vyhání z obchodů. Hlavně když jde o „obchody pro mladé“, tam trpím nejvíc. Moje děti to vědí, proto obvykle provedou předvýběr a dovedou mě tam až na konečné schválení. Kupodivu oba přiznali, že i jim ta neustálá hudba vadí, když není podle jejich gusta. Pracovat bych tam nemohla, i když asi to člověk časem dokáže vytěsnit.
Přidávám avízo na zítra: 814151 si dal práci a pokusil se shrnout do informativního článeku aspoň ty podstatné z neskutečného množství výluk, které nás letos na železnici čekají – koho by to zajímalo, má jich snad být až 6000!
Je to výborný článek, ale chápu, že na téma výluk se toho moc říct nedá, tak předem hlásím, že na konci onoho užitečného elaborátu jsou moje otázky a týkají se cestování vlakem obecně. Tak vám přeju, ať vaše zásadní trať nebude přes léto tři měsíce zavřená jako ta naše a doufám, že zase něco probereme 🙂
Moje nejoblíbenější ticho je zvuk poklidně žijícího úlu. Ne rozčilené bzučení před bouřkou, ani hemživý randál před česny, když se něco děje, ale běžný denní provoz s kyblíkama plnýma nektaru a kapsama plnýma pylu. 🙂
Milá Io (inlove) , už jsem slyšela od jiných lidí, že mají tutéž zálibu a věřím, že to musí mít něco do sebe.
Ale přiznám se, že tu bych sdílet nemohla… eh, můj hmyzí problém, že (blush)
Já taky u včelaření jenom pomáhala, vlastní úl jsem neměla a asi už mít nebudu, protože zařízení je z půlky zničené. (Matička se rozhodla včely zrušit a nehleděla na moje přání zachovat zařízení, že bych je jednou obnovila. Prý si koupím nové. Jo, asi za padesát tisíc. Grrr.)
Ale je to zvláštní, když je máš naposlouchané, řeknou ti o provozu kolem docela dost. Výborně dělají třeba takové rosničky. 🙂 Hlídat taky umí, ale jenom kousek před česny, pak se už zvedají do výšin, proč by se taky měly placatit někde u kmenů stromů jako my trapní dvounožci, že. 😀
Dede, jsem moc ráda, že je ti lépe. Stejně je to zajímavé – vlastně se mezi sebou neznáme, ale i tak se navzájem o sebe bojíme, těšíme se z uzdravení, přejeme všem jen to nejlepší – a to bychom se bez netu vůbec neměli šanci poznat, a i kdybychom se třeba na ulici potkali, tak bychom se třeba lehce minuli, protože většinou vůbec nevíme, kdo se za jakým nickem skrývá…
Ale hlavně, že už jsi doma.
No a k Ari… neporadím, nejsem pejskař, ale v podobné situaci byla kamarádka, která chodila se svým velkým psem do jízdárny jezdit na koni. Pak jednou nešťastnou náhodou spadla, kůň jak na potvoru na ni ještě šlápl – přímo na hrudník. První a jediný, co si pamatuje, než ji vrtulník odvezl, bylo, jak posílá psa do kotce, protože pak už by se k ní zdravotníci asi těžko dostávali.
Dopadlo to dobře, už zas jezdí a pes je pořád s ní, ale tehdy měla namále, ona a vlastně i ten pes…
Dede, ohledne Ari – s agresivitou nevim. Ale pamatuju, kdyz jsem byla po operaci s opravou te zmrsene vymeny kycelniho kloubu, tak Jakey velmi odvazne prekonal sam sebe. Prvnich nekolik dnu sem denne chodila zdravotni sestra a merila mi tlak a brala krev. Jakey v te dobe byl velmi bojacny pred cizima lidma. Ale kdyz zde byla ta sestra, tak se ode mne nehnul. Hlavne ho rozhodila ta krev. Nebyl utocny, ale mel takovy vyraz, ze kdyby bylo potreba, tak by zakrocil. Ta odvaha mne dojmula. Celou svou jemnou psi dusickou pri mne stal, pokazde kdyz zde byli zdravotnici. (dog) (h)
Hanko, Jakey je dojemnej – on není žádný ranař, ale když miluje a je to potřeba, tak nad tu svoji nejistotu vyroste (inlove)
Toro, ta dívčina to měla zmáknuté – psa poslala, pes šel. Tady u mě je potíž, že to je DOMA. Ari není agresivní, to by mi ji ani nebrali do toho psího hotelu, kde jsou psi na volno ve smečce, ale je to prostě vlčák a jako vesnickej pes je silně teritoriální a svoje si hlídá.
No a já jsem často sama doma – byla jsem sama i v noci na pondělí, takže tam nebyl nikdo, kdo by jí místo mě poručil. Já jsem naštěstí byla ve stavu za tu branku odejít a dát povel čekej a hlídej:))
Jinak jsem na tom jako Lída se svojí Miu, až na to, že nemám na mobilu sos čudlík:))
Jak jsem o tom problému nad vašimi příspěvky přemýšlela, tak určitým řešením je cíleně Ari s někým tady na vsi kamarádit. Ona je náš první pes, který automaticky neakceptuje ani sousedy. Mohou tu být, házet jí míčky, ona je milá a přátelská, ale přijdou za týden a já už zase musím jednoznačně prohlásit: jo, tyhle divný lidi sem smějí vejít“, aby je pustila na zahradu a po chvíli začala být přátelská.
Zajímavé je, jak bezmezně miluje rodinu – jak často vidí třeba Andyho a Aniu? Je to úplně jedno, když přijede rodina, je to okamžité láskyplné přijetí. Bezvýhradné.
No a tak jsem myslela, že bych to mohla zkusit s Danou – normálně ji má Ari ráda, tak kdybychom na tom popracovaly… 🙂
Tak vážení, valím oči. Přišel se mi sem omluvit jeden z těch povedených dobráků, co mně nechali ležet u stromu. No tak jo, lidi nejsou ještě tak zkažení. Někteří. 🙂
Zírám! Jak to vysvětlil? 🙂
Jinak klobouk dolů – zachovat se jako svině a pak se za to jít omluvit, to už ho muselo svědomí hodně hryzat. No, aspoň ho má – by´t pozdě. Třeba mu dojde, že je snazší se prostě jako svině nechovat a snažit se rovnou o to správné jednání (wasntme)
No jak, zpanikařili. Prý. Já když nad tím přemýšlím, tak si říkám, jestli chlapci neměli spíše strach z T.O. tak vyslali parlamentáře. 😀 Ale nechci být paranoidní.
Alasdaire, jsem cynik. Ja bych rekla, ze to bude spis tim T.O.
Cynik nee, realista 😉
No taky si říkám, že teď je ti ta omluva platná jak mrtvýmu zimník, ale třebas to bude pro něj poučením pro příště.
tak to ho opravdu muselo tížit svědomí. Přeju brzké uzdravení!!!
Tak to opravdu zírám. Chtěla bych věřit, že to bylo opravdu tím, že zpanikařili a pak ho hryzalo svědomí. Ale nevím, nevím… V každém případě musel sebrat hodně odvahy, aby tam došel.
Vrtá mi hlavou, jak byste mohl dávat na ně T.O.? Vy jste je znal, nebo je někdo chytil? Protože jestli jste nevěděl, o koho šlo, tak pak bych věřila, že to bylo opravdu tím svědomím…
Tak mohl bych to podat na neznámého pachatele. Pak dát popis, a já si tváře pamatuji skvěle. No a policie už má své postupy. Mně to nicméně ani nenapadlo, takže pokud přišel ze strachu, tak to ani nemusel.
Zírám.
Ale i kdyby ho k tomu dohnal strach z T.O. (což si myslím, že je správnej odhad), tak pořád doufám, že vidět následky svýho srabství pro ně byla taková facka do ksichtu, že to podruhý už neudělaj. Že už podruhý člověka v tísni nenechaj. I kdyby jen ze strachu.
Tu cestu po nemocniční chodbě a ty pohrdavý pohledy sestřiček jim ze srdce přeju. Nejlepší trest – vědět, že udělali něco, zač jima slušní lidi pohrdají! (devil)
Kdyby jen pohledy. 😀
Ticho??
A víte co je to tinnitus?
Nechci si stěžovat, nedohání mě to k šílenství ani k sebevraždě (prý i takové případy existují). Ale ticho, to tedy neznám.
Kdyby to někoho zajímalo – už víc než 10 let mám takové vysoké jakoby sršení, někde nad levým uchem, naprosto nereálný zvuk, který tedy prakticky nevadí. Ale v posledních letech slyším kromě toho zvuky, které věrohodně napodobují reálný svět. Hlavně tekoucí vodu, včetně občasného šplouchnutí. Nebo smažení s prskáním tuku. A často jakoby vzdálené štěbetání ptáků. Ještě schází, abych slyšel hlasy jako Johanka z Arcu 🙂
Podle toho, co jsem si o problému přečetl, asi nemá smysl obtěžovat s tím lékaře, medicina je v tom většinou bezmocná. (Mám jisté podezření, na které raději nemyslet.) Ale nijak zvlášť mě to neobtěžuje, i když občas jsou ty zvuky dost intenzivní.
Z počátku mně napadlo pane Krmiči, že ty zvuky by klidně mohla být akoazmata a trochu jsem se lekl, ale jak to jinak popisujete, tak to vypadá na fyziologický problém, já bych toho lékaře zkusil.
Lity lity Krmiči, to musí být dost hrůza s něčím takovým žít. (h) Ale za pokus s doktorem nic nedáš – jen to asi nemá cenu zkoušet dole u kováříčků, to chce jít někam ke kováři – třeba na kliniku. Možná se s tím opravdu nedá nic dělat, ale kdyby tu byla jen pětiprocentní šance, že ti dokážou nějak pomoct, tak proč ji zahodit?
K těm kovářům: s něčím takovým bych nešla k nikomu u nás ve Dvoře, ale hledala bych pomoc nejdřív Hradci a pak tam, kam by mě poslali (a doufala bych, že mě nepošlou tam, kde slunce nesvítí 😛 )
Ve srovnání s jinými zdravotními potížemi, kterých mám hodně, je tohle prkotina, spíš jen pro pobavení. Ale já mám zásadu, že nemusím být zdravý za každou cenu. A taky se částečně kloním k často citované hlášce, že když nejde o život, tak jde o ho….
Kdysi dávno jsem jeden čas pracovala v nemocnici, mimo jiné i na ORL, a chodili tam lidé s tinnitem na desetidenní kapačkové kúry – nevím přesně, co v těch kapačkách bylo, mělo to roztáhnout cévy, aby to přešlo. Myslím, že chodili opakovaně, že to moc nepomáhalo, pokud si pamatuji, stejně říkali, že nejvíc pomáhá mít prostě puštěné rádio nebo televizi, prostě zvukový šum, který ten zvuk přehluší. Mnozí i usínali u puštěného rádia, jinak to nedázali.
Přála bych ti, aby to přešlo, ale přání je jen přání…
Moc hezky clanek, takovy uklidnujici. Rada se dozvidam, ze je Dede vporadku a zpet pod ochranou Domu a psic.
Bydlim na okraji centra velkeho mesta ve sto let starem dome a jeste snad nikde jsem nezazila v noci takovy klid a ticho. To slysim klapani vratek a otevirani oken nekolika sousedu v ulici a dokonce vlaky na trati, ktera jsou od nas 1,5km vzdusnou carou. Na podzim rada posloucham, jak opadava tvrde zlate listi jinanu. V byte vytahuji ze zasuvek vsechny nabijecky k telefonum a adaptery k pocitacum, protoze slysim i pres cely byt, jak bzici. Slysim, kdyz klapnou dvirka kociciho pruchodu o patro niz a pak chroupani granuli v kuchyni. Slysim, jak se deti prevaluji, jak u sousedu breci miminko, jak si oklepava boty pred vstupnimi dvermi dalsi soused vracejici se v noci z prace. (Manzela, ktery mi chrape do ucha, ale umim kupodivu nevnimat :))
Zvlastni ticho jsem zazila na jare roku 2002 v Quebecku, v parku Forillon, v kempu pred cap-bon-ami. S kamaradkou jsme byly jedine, ktere tam tu noc spaly a docela jsme se baly forillonskych medvedu. Polovinu noci jsme stravily v domecku, ktery slouzi jako kuchynka pro kempujici. Kolem bylo takove ticho, ze jsme slysely jen more pod utesem a pri kazdem klapnuti posuvnych dveri domecku jsme strachy div neumrely. Po pulnoci jsme se promrzle sbalily a se zbytky odvahy prebehly do stanu, ktery byl od nas nekolik desitek metru. Nastesti pro nas zacalo drobne prset a to je ta nejlepsi ukolebavka na pocuchane nervy, kdyz je clovek pod stanem :). (V noci nas zadny medved ze stanu nevystaral, potkaly jsme ho az rano cestou do kuchynky. Byl od nas asi tak pet metru a vubec jsme ho nezajimaly :)).
Evo, napsalas to moc hezky! (inlove) Pohodu městského ticha znám z nedělních rán na pražských Vinohradech, kde jsem vyrůstala. Bylo to taky hezké – zvlášť, když Olšany naproti byly vždycky plné ptáků a v neděli ráno byli dokonce i slyšet 🙂
Ten medvěd… taky bych toužila, aby mě úplně, ale úplně ignoroval! (blush)
Bydlíme na vesnici, která je součástí Přerova, jsme v údolí, takže by se mohlo zdát, že je tu božské ticho. Není, je tu slyšet hluk ze silnice na Olomouc, je od nás několik kilometrů na hraně údolí, ale nějak to k nám spadne. Pod kopcem cca 7 km od nás vede železniční koridor, zvuk se zvedne a u nás je to, jak kdybychom stáli vedle těch kolejí. Ticha jsme si užili pár dní při ledovce – nic nejezdilo, ani na silnici ani na kolejích…
Jinak už čtvrtý den nemluvím a nelepší se to, buď nezabírají ATB nebo to není bakteriální. No trochu zlepšení je, můžu si zvenku sáhnout na krk a nebolí to, dokonce mi i zvenku splaskl. Ale z hlasivek ty nánosy nemůžu dostat a celou noc se dusím kašlem..
Asi ťa nepoteším, ale mi to raz trvalo plné dva týždne, kým sa mi hlas celkom vrátil. ATB možno aj zabrali, ale tie hlasivky nejak ináč reagujú. Skús kloktať silný vývar z kamiliek (heřmánku) alebo repíka, piť to nemusíš. Držím palec (y)
Chjo, a já jsem v podstatě ukecaná baba a teď toto (devil) Asi mi šibne.
Ivo, moc tě lituju (h) , ale asi tě taky nepotěším – letos je to s těmi nemocemi opravdu běh na dlouhou trať. tři týdny žádná míra – jsou lidé, kteří se s tím perou i víc než měsíc.
Poradit nedokážu, u nás se všechno léčilo Vincentkou – obvykle inhalátorem. Ale předpokládám, že něco vincentkovatýho už užíváš… (vedle vody jsou i cucací tablety)
Ech Vincentka, toť mého dětství evergreen, při vzpomínce se orosím a zvedne se mi žaludek, stejně tak při představě lipového čaje s medem (puke). Už jsem přemýšlela o tom, že snad si pojedu koupit nějaký nanuk, abych ty bacily zmrazila, bývalo to 50:50 (chuckle) . hůř by mi asi nebylo.
To je klidně možné, neztrácej naději, tyhle hlasivkové potíže mohou trvat i týdny.
Nestraš, mám nakrytou Fleur a potřebuji komunikovat se zájemci o štěňata. Vždycky je lépe s těmi lidmi mluvit, i v telefonu poznáš, zda má opravdu zájem, jak si to vlastně představuje se psem, případně odmítneš ty, kteří chtějí smlouvat o ceně. Vysvětlíš, co je třeba, mail je o dost těžkopádnější.
Jo a bezva se velí psům, šeptem….Ale naštěstí je mám vychované tak, že reagují i na doprovodná gesta k povelům, takže když už je přivolám pískáním, tak jim nějak šeptmo – ručně sdělím, co po nich chci. Ale jsou to podle některých místních diskutérů špatně socializovaní psi a já špatná chovatelka bez zkušeností, od které by si nikdo normální nevzal štěně (envy)
Ale no tak…nemáš do ní pořád rýt. 🙂
Jinak ale chápu, že je to průšvih, nemohl by tě někdo z rodiny zastoupit alespoň v těch obchodních jednáních?
Špatněn – manžel je přes týden v Bratislavě, syn dopisuje bakalářku a má obrácený režim dne – ve dne chrápe, v noci snad něco dělá. Hlavně je to otravné, protože dost ruší.
S rytím – „no comment“, jedině jako SZ.
Ivi já kdysi nemluvila 3 týdny!!!! taky jsem ukecená tak jsem trpěla….a nic nepomohlo, prostě nechat hlasivky v klidu….
Ticho. Vadí mi takové to absolutní ticho. Ale ticho zimního lesa je příjemné. Ona se občas otřepe větev a sesune se snníh, popoletí nějký pták a pípne u toho. To mi vyhovuje. A teď si užívám v novém bytě, když tam jsem sama. Stoupnu si k oknu a poslouchám. Je to o tolik klidnější prostředí, než to současné. A pak někde někdo bouchne dveřma, či zaštěká pes a já si uvědomím, že tyhle zdi tlumí zvuky mnohem méně, než ve starém činžáku. Už měsíc děti upozorňuji, že v novém bytě fakt nebudou takhle hulákat a opravdu nebudou takhle dupat (chuckle). Sousedům jejich klid a pohodu asi dost narušíme. Ale snad to nebude tak strašné a nebudou na nás chodit zvonit.
Dnes jsem si užila tiché ráno, protože kluci byli přes noc u babičky. Oni se ráno probudí a jsou nabití energií jak elektrárna před výbuchem. Vyletí z postýlek, řítí se s dupotem po bytě a hulákají na celé kolo. Vždycky věnuju tichou omluvnou vzpomínku mladé bezdětné sousedce pod námi a ujařmuju děti jak to jen jde. Nejděsnější ovšem je, že vstávají okolo 6:00 – někdy i o dost dřív celý týden, tedy i o víkendech, kdy by člověk rád přispal. No nic. Pro mě osobě tedy znamená ticho když jsou děti u babičky 😀
Ano Kaštánku – ticho, které je způsobeno nepřítomností dětí, je obzvlášť sladké. Pokud ovšem netrvá moc dlouho 😛 (inlove)
Máš pravdu. Po probuzení jsem si to neskutečně užívala, ale když jsem pak s Nielsíkem seděla u snídaně, chyběli mi.
Gratuluju k návratu domů. Nemocnice jsou depresivní, i když jsou tam na člověka hodní a milí. Pečuj o sebe a nech se rozmazlovat!
Ticho, tak to je něco, co už několik let neznám. Sice nám většinou necinká tramvaj rovnou pod oknem, ale na doslech je zastávka i vyhybka. Pod oknem jezdí jen při nějakých výjimečnostech, máme pod okny smyčku. A autobusovou zastávku a poměrně rušnou ulici. A na Vltavě houkají večer výletní parníky. Když se pod Vyšehradem točí, tak prý houkat musí. A v létě hodba z různých akcí na Císařské louce, ve Žlutých lázních či na Vyšehradě. Jo a dračí lodě taky v sezoně henerují hluk, je slyšet bubeníky, jak udávají rytmus.
No prostě jak začnu na toto téma, tak mě začnou bolet uši.
Tady v práci hučí počítače a topení. Naštěstí máme okna do zadního traktu, tak auta slyšíme jen občas. U našich doma pořád běží rádio, ale já jim ho po příjezdu obvykle vypnu, abychom se slyšeli. V aknceláři si pouštím muziku ráno, než dorazí pan kolega. Hm, ale to je pořád o randálu, ne o tichu.
Krásný článek, milá Matyldo …
Mám rada ticho lesa a ticho moře – protože to prakticky žádné ticho není, to je všelisjakého hlomozu, kór když fouká vítr. Třebas v lese ráda poslouchám, když o sebe narážejí větve (já vím, není to bezpečné, ale ten zvuk mám ráda). Nebo u moře, když duje k večeru jugo a voda se přelévá přes mola a s rachotem naráží na kamenné zdi …
Ale nejkrásnější ticho je v noci, když uslyším cupity dupity hupity a pak chrousty chrousty … dobře vím, co se děje. Zikmund vyběhl dřevěné schody, přes postel (a většinou i přes nás) vyhupl na okno a tam hoduje na nočních granulkách (granule jí jen v noci, přes den baští konzervy). To jeho chroustání mne tak nějak uklidňuje a ukolébává ke spánku (z čehož mne zase v zápětí vytrhne jeho virtuosní hra na žaluzie a mé čivy).
Ygo, na žaluzie? Natoč to na You Tube a budeš bohatá:))) Minule jsem viděla podobné video a kolik mělo shlédnutí! (rofl)
Jinak máš pravdu s lesem i s mořem. Moje maminka říkávala, že by nemohla hned u moře bydlet, protože moře je neklidné a špatně se jí u něho spí. Mně ten neklid kupodivu nikdy nevadil 🙂
Dede, především Tě vítám na domácím kolbišti! Stále odpočívej a nenech se uspat na růžích, až už Ti bude líp.
Článek o tichu je půvabný, Matyldo. Protože žiju na vsi už skoro 40let, jsem na velké ticho zvyklá. V noci je naprosto samozřejmé, přes den to také není nějaká decibelová hrůza. A ticho bez elektřiny! To znááááám přímo důvěrně! Naše víska je na jakémsi „konci“ (asi elektrických drátů 🙂 ), nevím, nerozumím, ale výsledkem jsou velmi časté výpadky el.proudu. V poslední době se to trochu zlepšilo, ale i proto mám vaření na plyn, i když se ho dost bojím. Stále máme zásobu petroleje, svítíme si petrolejkami, abychom mohli alespoň číst, svíčky nejsou pouze na ozdobu a vůni, ale praktická věc a MLP kontroluje stav nabitých baterií v regimentu všemožných svítidel. Musím přiznat, že jsme si za tu dobu zvykli 😛 .
Alex, tyhle výpadky nezávidím – stejné to bylo i u nás než tady zrekonstruovali vedení velmi vysokého napětí. Ty sloupy jsou veliké, hyzdily by obzor, kdybych je nepovažovala za fotogenické:)) Ale díky té obnově je to už s výpadky neskonale lepší. 🙂
Doma nebudem mať ticho asi nikdy, vzhľadom na hlučnosť mojich susedov, ale to sa mi tu nechce rozoberať. Takže za tichom chodím von. Moje obľúbené „ticho“ je vietor v korunách stromov. U nás za hrádzou rybníkov vedie hlinitá cesta, stále podmáčaná, lebo hrádze presakujú (raz som aj na rajče dávala fotky). Je oblkopená starými striebornými topoľmi a vŕbami, rastie, žije a kvitne tam všeličo, fajn miesto na prechádzky. Pár krát ma tam stihla prudká letná búrka a v tých topoľoch to hučí obzvlášť dramaticky, oni šuštia aj pri najmenšom závane vetra. Aj som sa bála, jak konáre okolo mňa lietali, aj sa mi to strašne páčilo. V borovicových lesoch na Záhorí je to zase iný vietor, skôr také jemné šumenie. Pod nohami piesok, nad hlavou šumiace koruny borovíc, chvíľami si tam človek pripadá ako pri mori (sun)
Zabudla som pochváliť fotky! Matyldo, všetky zvieratká máš nadmieru fotogenické!!! (inlove)
Ještě přidám jedno OT – moje zdravotní trable posledních dní uvedly Ari do pozoruhodného duševního rozpoležení. Zatímco mě při každé příležitosti starostlivě olizuje, což je nejspíš její představa zdravotní péče (běžné, legrační, milé, neškodné:)), tak se začala chovat dost nepříjemně k cizím lidem, kteří se kolem mě v tu dobu vynajdou.
Možná má potřebu mě chránit, když ví, že nejsem v kondici, těžko říct. je to ale dost nepříjemné a popravdě když v noci přijela sanitka, tak byla posádka překvapena, že se štrachám z Domu sama a procházím až za vrátka, která za sebou pečlivě zamykám – Ari by byla schopná je napadnout. Co jsem doma je pořád ještě vrcholně podezřívavá – včera k nám dokonce nechtěla pustit ani Danu, kterou zná od doby, co byla štěně, má ji ráda a stokrát ji hledala při stopování.
Ona Ari je přirozeně ostrý hlídač, má to v povaze (na rozdíl od Berry:)), ale tohle by opravdu mohl být problém. Radši se nepředstavuju, co bych dělala, kdybych byla doma sama, bylo mi blbě a někdo se měl ke mě dostat. Asi by měla pomoct pilovaná poslušnost (zasténaný povel:)), ale potíž je v tom, že Ari se tvářila, že tohle je její problém, že mě ochrání ať chci nebo ne.
Ono je to celkem běžné psí chování, jen nevím, jestli se s tím dá něco dělat, protože když jsem fit, tak to nenatrénuju – když jsem fit, tak Ari uznává, že vím, co činím 🙂
Máte s tím někdo nějaké zkušenosti?
Či to nebude tým, ako si jej zrazu zmizla do tej nemocnice a ona sa bojí, že jej ťa zase niekto niekam ukradne? Snáď sa to časom utrasie, ale asi neporadím, ako na to. Už som zistila, že ani pre našu krpatú Onassisovú (Jackie) nie som žiadna autorita, ako parťák som síce fajn, ale čo sa poslúchania týka, má ma ako sa vraví na saláme …
Zkušenosti, to ti neporadím, ale přidám jednu kocouří.
Máme kocoura přiděleného od CD. Laskavě nás trpí v domě, přijde pozdravit, ale žádné důvěrnosti, prosím. Když vyskočí vedle nás na gauč a nechá se třikrát pohladit, ani nedýcháme. No a zlomila jsem si kotník a několik týdnů jsem se pohybovala jenom kolem gauče. Jednou ležím a najednou hup!, přidělenec mi vyskočil na břicho, natáhl se jak dlouhý tak široký a hodinu tak zůstal. Byla jsem celá dřevěná, jak jsem se nechtěla pohnout, ale vydrželi jsme to oba. Posléze odkráčel a od té doby mě už zase nepoctil.
Ony ty potvory asi opravdu mají jeden smysl navíc. Ten jeho mu velel, vylez jí na břicho a kotník bude v pořádku. Jaká je spojitost mezi břichem a kotníkem mi uniká, ale nešť, už zase chodím.
Jano, máš neodolatelný styl líčení pdobných situací… „od té doby mě už nepoctil“ (rofl)
Víš, i za to tě obdivuju, že ti CD nadělí nemazlivého kocoura (je krásnej, to jo) a ty to prostě vezmeš. pečuješ, obstaráváš, strachuješ se… a přidělenec ti za to věnuje něžnou chvilku teprve tehdy, když si zlámeš kotník (blush) Co myslíš, na předstírání by neskočil? (wasntme)
Neskočil, Dede, neskočil. Na tom gauči jsem už sem tam ležela, bez výsledku. To se zjeví, zdrápe opěradlo a nevrle vysílá – neválej se, chci na terasu! Na zdravou paničku se empatií neplýtvá.
No co se týče těch nemazlivých kocourů – my máme koček jak psů, ale ten náš první, co jsme ho od CDK obdrželi, je také nemazlivý. Pohladit ho, pokud má náladu, to můžem, v náruči vydrží tak max tři vteřiny. Na klíně jsem ho měla jen jednou. Předloni na jaře dostal virozu a měl náběh na zápal plic, deset dní jsme s ním denně jezdili k vetovi na ATB injekce a na injekce proti bolesti, deset dní se v podstatě buď jen povaloval, nebo poté, co dostal injekci na bolest, se dokázal zvednout a jít najíst. Když se asi po dnech zberchal a začal znovu sám jíst a mohl se pohybovat bez bolesti, vyskočil mi na klín a setrval na něm také asi tak hodinu. Poprvé a od té doby naposled… Vzala jsem to jako poděkování za péči.
Nicméně, radši ať je zdravý, to si ho raděj jen pohladím…
Dede, já myslím, že je to dost přirozená reakce a netuším, co s tím dělat. Já jednou někdy na konci střední šla venčit tetina belgičana v mírně podroušeném stavu (slavily se narozeniny jednoho spolužáka). A ač obvykle běhal po okolí a čmuchal, případně na vodítku táhnul, tak tentokrát se choval uplně jinak. Šel v podstatě u nohy a vrčel na všechny, kdo nás míjeli! Naštěstí bylo brzo ráno a na ulici skoro nikdo, ale už NIKDY sem ho nevzala ven, když jsem měla pocit, že nejsem v pohodě. Sem se bála, že jednou po někom skočí, protože vyhodnotí, že jsem v ohrožení a nedokážu to řešit.
Jo, to je ono 🙂 (wave)
Dede, jsem ráda, že jsi zpátky z nemocnice, hlavně, aby Ti už bylo dobře. Pokud jde o Ari, jestli je to tak, jak popisuješ, tak je zřejmě opravdu schopná převzít velení v momentě, kdy zjistí, že za ni nikdo jiný hlídat podle jejích představ nebude. Asi by sis měla promyslet, co případně dělat.
To jsme viděli tenkrát u kamaráda mého táty, když zkolaboval. Jeho NO byl velmi ostrý i normálně, ale tenkrát do domu nepustil prostě nikoho. Co jsem slyšela (nebyla jsem u toho), tak u domu byli hasiči, záchranáři, policie, odchytová služba, která nejdřívě musela zpacifikovat psa a teprve potom se dostali k pánovi. Bohužel to skončilo blbě, psa nechali synovci pána utratit v útulku pár dní po celé akci a pán nakonec zemřel asi za měsíc, možná za tři týdny. Celou dobu se po svém psovi ptal a jak jsem mu měla říci, že pes už není… A synovci zdědili prima prvorepublikovou vilu na okraji Prahy (to abych raději nebyla přesná), ale nestálo jim za to se zaobírat obtížným psem.
Milá Apino (h) , tuhle příhodu jsi už kdysi psala a bolelo mě z ní srdce a měla jsem vztek. Musím uznat, že moje hodnocení těch lidí se s roky nezměnilo (devil)
Nevím, zda je možné Ari nějak vysvětlit, že může existovat někdo, kdo Ti ve slabé chvíli bude chtít pomoci a toho by k tobě měla pustit. A aby rozlišila opravdové nebezpečí, kdy by Tě naopak měla bránit. Jestli jsou takové způsoby výcviku – třeba, aby věděla, že červený záchranářský oblek nebo hasičský oblek pomáhá, kdežto někdo jiný může znamenat nebezpečí. Možná ji naučit na pachy – záchranář nebo hasič určitě mají jiný pach a uniformu než nějaký pobuda. Samozřejmě máš kolem sebe rodinu, která ji určitě zvládne, ale kdybys byla sama, asi si Tě bude opravdu hodně hlídat.
Ten pán byl nejvěrnější kamarád táty a měla jsem ho ráda, i když v poslední době už jsem ho moc nevídala. Dodnes to nejsem schopná skousnout, i když dělat s tím nemůžu vůbec nic. V té nemocnici jsem pána přesvědčovala, že pes za ním do nemocnice nemůže, přitom už jsem věděla, že pes je za Duhou a bohužel, že je jen otázka času, kdy pán půjde za psem.
Já i dokážu pochopit, že pes se v útulku projevil jako agresivní potížista a navíc byl starší, ale to přece pořád není důvod ho hned utratit. Nemocný nebyl. Mohl ještě chvíli někde něco hlídat, to mu opravdu šlo. Jen potřeboval pána, kterého by respektoval. Jenže den v útulku také něco stojí, když je znám majitel. To byl asi ten hlavní problém.
A pokud jde o dědictví, docela chápu lidi, kteří raději odkážou něco někomu, kdo o ně projevoval opravdový zájem nebo nějaké charitě než příbuzným, kteří jsou kolikrát horší než cizí.
Moje kníračky v pořadí 2 a 3 nehlídaly,venku na lidi nereagovaly a to i když jsme byly samotné v lese.Ale když jsem si sedla nebo lehla do trávy a kochala se,okamžitě začaly být ostražité a když se někdo blížil,musela jsem je držet,snad by i kously,Je to opravdu o tom,že když je velitel smečky hendikepován,podle jejich názoru, nastupuje další v pořadí na stráž.To je podle mého právě smečkové chování.
Myslím, milá Jiřino, žes klepla hřebík na hlavičku 🙂 Máš pravdu – a mimochodem, stejně se kdysi choval můj jezevčík Max (wave)
Taky asi neporadím. Mám vstupní bránu asi 25m od vchodových dveří(máme velkej „dvoreček“) 😀 Miuna je v noci venku a dovnitř nikoho cizího nepustí. Takže předpokládám, že i s infarktem bych musela dolézt až k bráně a tuto zvenčí za sebou zavřít. A čekat na sanitku. Mám u postele telefon s tím SOS čudlíkem. Všichni, kterým automaticky volá, mají nařízeno všeho nechat a hned za mnou spěchat. A zpacifikovat psa! Takže jak říkám, neporadím (chuckle)
Vzhledem k tomu, že se k podobnému výkonu vypjala i mírná Melly, když měla před rokem a něco dojem, že mi hrozí (další) nebezpečí, tak spolu se všemi předřečnicemi souhlasím. Pes si tě hlídá a přebírá zodpovědnost, dokud se nesbercháš.
Možná ji zavolat k sobě a tam držet?
Možná ji to učit tak, že „zakopneš“ a spadneš a zavyješ – a přivoláš ji a donutíš lehnout vedle tebe a nechat ti pomoct vstát?
Nevím. Těžko říct, jestli jí oklameš čenich…
Rozhodně jsem ráda, že už tě pustili z drápů a jsi doma! (inlove)
Milá DEDE, jsem moc ráda, že jsi už doma. Tak se hlavně šetři a odpočívej.
Teď k Tvé otázce a k Matyldině článku. Od narození jsem vyrůstala ve městě. A jak známo ve městě není nikdy úplné ticho. Jako malá jsem usínala ve svém pokojíčku za zvuků projíždějících tramvají. Neboť měly za naším panelákem konečnou.
Zvláštní ticho a tma byli u prababičky na vsi. To ticho jen rušilo občasné psí štěkání. Na chatě ho zase ruší jen trilky ptáčků s prvními paprsky slunce.
A já se přiznám, mě ty zvuky nevadí. Nevadí mi, že slyším kroky sousedů nade mnou. Hlasy nebo televizi. Venku projíždějící auta a rozhovor lidí. Patří to k mému městskému životu.
Míša
Moje domácí ticho zní jako kombinace Matyldina a Alasdairova – praskání v kamnech, tikot hodin, oddechování spících psic, pokud jsou doma, nebo jejich občasný štěkot, když jsou venku. Občas je to samozřejmě vrčení a bručení jejich her doplňované pískáním momentálně nezničeného plyšáka:))
Mívám ticho často – když pracuju, tak mu dávám přednost. Když jsem kdysi psávala v redakci, musela jsem mít sluchátka s hudbou coby clonu – ve velkém open space prostoru to jinak nešlo. Pak jsem byla na hudbu zvyklá, tak jsem si k práci hrála. Časem mě však začalo rušit české rádio – poslouchala jsem i slova (chuckle) Tak jsem si pouštěla přes net londýnský Magic. Pak jsem se přistihla, že poslouchám i dopravní zpravodajství a číhám na to, zda není problém na mých známých úsecích M25 nebo londýnského metra… prostě když člověk chce prokrastinovat, vše dobré 😛 Tak pracuju v tichu. Hudbu si pouštím hlavně při vaření a úklidu – abych si to osladila:))
Jinak mám ráda hlučné ticho lesa (blush)
Zapomněl jsem ještě na ticho zimního lesa, to je zase zcela jiné ticho, takové velebné. 🙂 Často ho vydržím stát (sedět ne, to by jednomu umrzl zadek) a poslouchat ho. 🙂
Máš pravdu, když je sníh, tak ticho v lese zní zase jinak.
A pak mlha! Já ráda říkám, že za mlhy mi připadá svět jako umlčený, i když nevím, jestli to má nějaké fyzikální opodstatnění 🙂
Má, zcela normální, říká se tomu atmosférická absorpce a mlha je jeden z jejích druhů. Přesné hodnoty u mlhy si nepamatuji, ale určitě by se daly vygůglit.
P.S. Tak je to útlum 10 až 30 decibelů na kilometr, záleží jakým kmitočtem hulákáš. 🙂 Počítáno pro takovou normální mlhu, ne vyloženě mléko.
Díky 🙂 Já mám mlhu ráda, ale v lese se pak trochu obávám, aby si mě nějaký střelec nespletl s divočákem (wasntme) Holky mívám uvázané ze stejného důvodu…
Nevíš, nemají zakázáno v mlze střílet? Mě to přijde logické, že nestřílím tam, kde nevidím, ale těch zpráv o postřelených lidech, kdy si střelec „myslel“ že něco vidí, není málo… (fubar)
Specificky nemají, ale obecně nesmí střílet kam nevidí, přesná formulace je tuším, že zvěř je „bezpečně rozeznána“. Jen je iluzorní domnívat se, že to dodrží. A jsou místa, kde nesmí střílet vůbec, to bych po něm šel tak, že by na to do smrti nezapomněl.
Otázka mlhy je zajímavá i pro mě, vzhledem k tomu, že se psy chodím do polí a myslivců je tu požehnaně. Platí nepsaná dohoda- když mě myslivec vidí a psi jsou poměrn ě ovladatelní, tak po nich nikdo nestřílí, i když nejsou na vodítku. Psice mi zdrhnou málokdy- a nikdy ne daleko, takže je pořád mám na dohled a předpokládám, že já jsem na doslech, pokud mi neustálý vítr nerve to hulákání od pusy. Nicméně je to důvod, proč chodím ven v barevném oblečení. Na Andyho radu u článku o norském počasí jsme si objednala v Norsku bundu „do všeho počasí“ a jelikož byly slevy, tak i flísku. Bundu tmavě růžovou s bílou a černou a mikinu „fiery coral“, což na fotce vypadalo jako příjemná pomerančová. Barva bundy neřve tolik, kolik jsem předpokládala, ale pořád je dost výrazná, zato mikina je v barvě oranžovorůžové, jasná zářivka, ve které bych se nejspíš neztratila ani na horách. Tak to mě myslivci nepřehlídnou 🙂
Pokud tu nepsanou dohodu dodrží, tak tím lépe, ale jinak upozorňuji, že příšlušné předpisy se dají vyložit tak, že myslivec si může obhájit střelbu na jakéhokoliv psa který není na vodítku a nesedí ti, dejme tomu, přímo u nohy. My narozdíl od myslivecké stráže tak striktní nejsme, psy se snažíme řešit po dobrém, ale přiznm se, že někdy mám chuť picnout páníčka. 🙁
To tady platí od doby, co zastřelili psa starostovi… ten se pak dal k myslivcům a já jsem zatím problém neměla, i když mě spousta myslivců se psy na volno viděla. Pokud mě myslivec požádá, abych tam a tam měla psy na vodítku, protože kousek od cesty je hnízdo bažantů, udělám to. Psice nenechávám volně honit zvěř a opravdu je mám kolem sebe. Vím, že jiným už vyhrožovali, že jim ty psy odstřelí, mě s těma gaučákama nechávají na pokoji.
To nebude gaučákama, ale tvým přístupem – zodpovědným a vstřícným. Já se taky snažím, aby mi holky neběhaly a nehonily zvěř, i když vždycky se to nepovede. Místní nás taky znají a taky vědí, že se opravdu snažím, aby k tomu nedocházelo, tak to zatím funguje.
Problém představují hlavně psi utíkající z domu, úplně bez pána a po svém. Loni tady na statku cizí pes postupně zabil asi 30 slepic a nikdo nepřišel na to, odkud chodí.
Měli mu je omlátit mrtvé o hlavu, viď Dede 😀
Mám tiež problém s rádiom, telkou, čímkoľvek zapnutým pri práci, nedokážem nepočúvať. Neviem odfiltrovať ani hudbu – tá ktorá mi vadí, ma časom ma začne vytáčať a tú čo sa mi páči, začnem počúvať. Hovorené slovo je ešte väčší problém, začnem ho tiež počúvať a rozptyľuje ma. Takže väčšinou všetko vypínam, keď musím vyvíjať nejakú duševnú činnosť. Ako ďalšie štádium ma ale začnú zrádzať aj vlastné myšlienky a začnú prehlušovať to, na čo sa mám sústrediť. Už som dopadla tak, že keď si po sebe kontrolujem, musím si to často čítať nahlas, aby som aspoň ako tak udržala pozornosť tam kde treba (doh) …
Já to dřív měla tak, že pokud se práce či učení odehrávalo v češtině, pouštěla jsem si kulisu v jiném jazyce, většinou anglicky. Ale jak jsem přešla k něčemu, co bylo v angličtině, v tu ránu jsem musela měnit, protože mě najednou začala angličtina rušit. Nejbezpečnější jsou orchestrálky, ale je pravda, že i samotná muzika mě dokáže vyrušit, protože občas zaujme (ať už v dobrém, či zlém).
Mám ráda ticho, většinou neposlouchám ani rozhlas. Stačí mi čtení a na to máme moc šikovné Led-bateriové lampičky při výpadku proudu
Říkám, ticho. Ale kdo k nám přijede tak slyší vodu. Je to jako když venku prší. Pod okny máme jez /jedna stěna baráku je přímo ve vodě/ a dům je rozkročený nad vodou, která protéká do turbíny a takže vlastně úplně ticho nemáme. Také štěkají psi když něco vidí a slyší co se jim nezdá a to je vlastně pořád.
Maruško (inove) , umím si to představit – takové je to u nás na chalupě 🙂 Když přišli cizí lidé, tak si to šumění nejdřív nemohli zařadit a když přišli na to, že je to voda, tak je to pak honilo na záchod (blush)
Milá Dede, těch mých oblíbených tich je více, například ticho v lese, přitom to vůbec žádné ticho není. Šumí stromy a keře, bzučí tisíce hmyzích křídel, nejrůznější zvuky vydávají lesní ptáci. Domácí ticho je pak praskání a takové to ševelení a jemný hukot, to vše vydává oheň v krbových kamnech, do toho občas něco vrzne v dřevěných částech domku, lupne nábytek. Já mám ale rád hudbu, takže takové ticho rozhodně není stále. Dede, ty máš zvláštní prima otázky. Takové zamýšlecí. 🙂
Jako Matylda bych ale asi nedopadl, což je dobře, protože štrykovat neumím a zvířata doma nemám. Při výpadku zapípá a rozbzučí se UPS, takže počítač běží dál a práci je možno případně včas uložit nebo to či ono v klidu dočíst a na vaření tu pro případ extrémní nouze mám v záloze i bombu. Na světlo se pak u mně najde olejová lampa i silná baterka. 🙂
Musím zalézt a předstírat spánek, modrý andílek se zlobí.