Nevím, jak vaši psi, ale ti mí se obzvlášť na jaře pasou jako kozy. Obě s radostí oždibují čerstvou trávu a Světluška ji dokáže neuvěřitelně hltat, což má svá úskalí. Díky kratšímu nosu se jí tráva občas dostane zezadu do nosohltanu a vyleze ven nosem teprve tehdy, až se Světluch pořádně rozkýchá.
Pohled na psa, kterému leze z nosu tráva, není nic moc, navíc jednou takhle vdechla ostřici a pořezaný vnitřek nosu jí lehce krvácel.
Onehdy si vylepšila život o něco víc. Šli jsme na rozhlednu v mandloňových sadech, bylo horko a vedle cesty rostla čerstvá tráva. Světluch si po cestě autem vždycky nervózně huhlá a tentokrát k tomu ještě okusovala trávu. Najednou začala kašlat a lapat po dechu. Viníkem byla jasně tráva. Zastavila se, lehla si a lapala po dechu, tak jsme jí dali napít, což situaci přece jen trochu zlepšilo.
Nicméně pokašlávala a sípala dál, prodloužené měkké patro ji viditelně zlobilo a já jsem pořád čekala, kdy začne kýchat. Nic. Tráva ji zlobila v dýchacích cestách i celé odpoledne, bohužel se situace zhoršila v noci, kdy sotva si položila hlavu, začala hned kašlat a chrčet. Moc jsme toho nenaspali, v půl šesté ráno jsme se na sebe s Mušketýrem dívali a zvažovali, jestli by to veterinář třeba mohl nějak…
V půl sedmé se Světluška posadila a strašně se rozkýchala, Z nosu jí začalo lézt stéblo, které jsem vytáhla. Mělo aspoň 15 centimetrů. Vzhledem k velikosti kavalíra jí muselo dráždit skoro celé dýchací cesty. Uklidněná psice si lehla a usnula spánkem spokojených psů, zatímco my dva jsme vypadali jako dvě silně použité zombie.
Včera jsem věc konzultovala s veterinářem. Souhlasil s tím, že tu trávu pes musí vypčíkat. Někdy prý i zahnisá a teprve pak se pohne ven.
A to jde jen o stéblo…
Dede: Děkuju, Matyldo, za tenhle článek! Nevím jak vy ostatní, ale já si tak nějak sbírám v paměti všelijaké případy, kdy lidé řešili se zvířaty problémy, abych si je zařadila do mentálního „checklistu“, tedy seznamu možností, který si urychleně pouštím v hlavě, když se u svého zvířete setkám s něčím, co neznám. Už kolikrát se mi takové vědomosti hodily – a že jsem jich díky Zvířetníku i Dedeníku už nasbírala! (Někdy pro neinternetové přátele vypadám jak vědma – jak TO může vědět?:))
A tak se dnes ptám: zažili jste se svými psy něco podobného? Co problémy s osinami? Ty bývají ošklivé a zapíchnutá osina se obvykle těžko hledá. Do dnešní diskuze patří i zkušenosti s trny, ostružiním, bodláky a dalšími ukázkami rostlinného světa, který se tomu živočišnému nevzdá bez boje…:)) Zažila jsem případ fenky, které se po zapíchnutí osiny do packy udělala píštěl až nad zápěstí. Takže jak taháte či léčíte? Máte nějaké vychytávky, jak se s útokem rostlinného světa vypořádat?:))
S naším nejmladším jorkem máme tento problém poměrně často. Už několikrát jsme mu tahali stéblo z nosu. Tentokrát už to trvá téměř dva týdny a tráva nikde. Každou chvíli kašle a má záchvaty dušnosti.
Dobry den,v patek si muj pes vrazil do čumáčku stéblo travy..od té doby(2dny) obcas kycha a frka…co s nim??je to muj první pes, tak nechci nic zanedbat…
Teda, Matyldo, jak čtu tvůj článek a všechny ty komentáře, mám málem strach z každého stébélka a semínka. 😉
S Indy mám jediný „problém“. Nevím, co ji na kopřivách tak láká, ale do každého trsu, který potkáme, strčí čumák. Má nad ním v bílé srsti růžové místečko a to často zrudne tak, že svítí jako lucernička. Už se stalo, že kolem čumáku otekla. Naštěstí nejpozději do hodiny zase splaskla. Stejně ale do těch kopřiv pokaždé vleze zas.
Moji kocicaci blili zasaadne na koberec, ak som zbadala, ze ich nadrapuje v posteli, okamzite som ich vysupovala z nej von. 🙁 .
Ono nielen flora moze byt nepriatelska, ale aj fauna. Napr. ked taka lovuchtiva kocka, matka 3 malych miviatok si zmysli, ze ulovi osu, alebo neopatrna psica – mopsica Kerry stupi na vcelu.
V prvom pripade to bola opuchnuta cela hlavicka s nemoznostou zatvorit papulku, v druhom anafylakticky sok 🙁 .
Mmch. Co je to osina po slovensky? Za vysvetlenie vopred dakujem 🙂 .
http://www.psisvet.sk/index.php/o-psoch/starostlivost/193-osina-a-pes-dajte-si-na-nu-pri-prechadzke-pozor
Dakujem, ono tie osiny su svine, ale takymto sposobom si zabezpecuju, aby sa rozsirili po svete 🙁 .
Páni, tohle téma ale důkladně oslovilo zvířecí lidi! Jen si snažím představit, co dělá při čtení žaludek těch nezvířecích – a to ani nemusí jíst trávu 😛
K tématu: všichni mí psi se pilně pásli, asi o to víc, že žádný z nich nejedl a nejí zeleninu. Hlídám postřiky, takže se většinou napasou a neblejou:)) Berry miluje hlavně pýr, nepohrdne ani mladým obilím, trávu žere všechnu. Ari se pase míň a nevybírá si:)) Po svých zkušenostech bych řekla, že afinita k trávě stoupá s věkem 🙂
Jinak jsem dnes byla v Praze – slavili jsme zpětně s taťkou jeho narozeniny, když jsem byla minulý týden nemocná. (inlove)
Tak se mi ztratil jeden koment, psala jsem, jak jsem vymasírovala kočičce z rány, která se nechtěla hojit, zrádné semínko kuklíku městského. Vypadá to jako větší placatý kmín a má to stejně velký háček. Někde to do té rány chytila, protože mi to hojně rostě na zahradě. Dala jsem tam odkaz, proto to asi zmizelo.
Tečko, opravdu se ztratil, hledala jsem ve spamech, ale tam nebyl…
Moji tygři samosebou taky milují trávu. Když si kousnou jen decentně, je to OK a obvykle to stráví. Ale když trávu hltají a ukusují dlouhé kusy, je jasné, že to za chvíli někde vyblijou, nejlépe na koberec, jen málokdy na dlažbu nebo na lino. Jejich zvukové doprovody raději nekomentuju.
Ale taky jsme měli s trávou příhodičku. Matýsek začal najednou pokašlávat a chvílemi chrčet, natahoval krk jako před zvracením, ale nic z toho nebylo. Když to trvalo přes noc a ještě i ráno, milého kocoura jsem čapla a hurá na veterinu. Paní doktorka mu koukla do krku a tam uzřela stéblo. Nejdřív dala Matýskovi nějaký uklidňující prostředek, aby se tak nebránil, že by mu to vytáhla při vědomí. Ovšem kampak s tím na Matesa, ten se rozhodl, že nedá svůj život zadarmo, a tak musela přijít klasická narkóza. Tu trávu mu vyndala, byla prý zaklíněná za krční mandlí. (Taky mi říkala, že kdyby se to nechalo, tak by to vyhnisalo, ale to by nemuselo dělat dobrotu.) Dlužno říct, že jelikož jsem netušila, že Mates půjde neplánovaně do narkózy, tak předtím nedržel žádnou hladovku, a při čekání, než odpadne a usne, poblil celou přepravku. Takže zatímco probíhala „operace“, já jsem tam u umyvadla myla přepravku.
Jó, jsou to miláčci (inlove) .
Nemám zkušenosti s osinami nebo trny nebo jiným útoky rostlinného světa, ale dovolím si popsat zajímavé neobvyklé příznaky u dvou pejsků. Třeba to někomu pomůže. Každý asi zná typické příznaky ucpaných análních žlázek. Naše dvě fenky na tyto potíže trpěly, ale ani jedna neměla nikdy typické příznaky – sáňkování, vykusování srsti apod. Vždy asi po dvou až třech měsících se zdálo, že je bolí nohy nebo záda, nechtěly chodit, i venku při venčení si stále sedaly, tvářily se vyděšeně. U první fenky veterináři dlouho hledali příčinu, vyšetřovali a léčili údajné bolesti páteře. Potom jeden téměř náhodou zjistil, že fenka má ucpané anální žlázky. Po vyčištění a přeléčení všechny popisované problémy zmizely. Později se ale stále opakovaly, až nakonec musely být žlázky vyoperovány. Další fenka stejného plemene začala také vykazovat příznaky bolesti nohou a zad. Vzpomněli jsme si na dřívější problémy, vyčistili jsme žlázky a všechny příznaky okamžitě zmizely. Naštěstí teď už víme, že u dramatických projevů vždy cca po 2 – 3 měsících jsou vždy příčinou ucpané žlázky. Máte někdo podobnou zkušenost?
To neznám, moje psice sáňkují (Karamel u toho zvedne zadní nohy do výšky a odráží se předníma, neuvěřitelný pohled) a smrdí od zadku.
Melina žere všechno, takže žere i trávu. Fakt je, že po trávě má hustší bobky. (Hurá.)
Věci zabodnutý do tlapek vyndávám stylem „drž a neječ“. Z osin mám upřímnou hrůzu, hlavně u Melly, která má fakt blbej druh srsti: z Dondy všechno spadne, ale Melina přinese celej les. Naštěstí se naučila (na bodlácích (wasntme) , nechápu, proč musí lítat ausgerechnet bodlákama, když vedle je bezbodlákový místo), že když ji něco tahá v srsti, přijde si to nechat vyndat dřív, než to sama rozslintá. (Takže je to mokrý jen proto, že si toho všimla, až když prolezla potokem.)
Ale viděla jsem psa spálenýho od kopřiv. Na břiše. Potřebuje na to mít celkem krátkou srst. (Povedlo se to Penušce a pak malinkaté Dondě. Od doby, kdy má Donda dospěláckou dlouhou srst, tak kopřivy nemají šanci.)
Světluch si taky vždycky donese v kožichu sbírku přírodnin. A nechá si je tahat ven, protože furt lepší vytahovat kudlibabky ode mě, než od někoho jinýho 🙂
Moje dlouhosrstá kočička Joží si jednou přinesla chumel lopuchů přímo na kořeni ocasu. To byl pohled! Bylo to v době, kdy si na sebe ještě nenechala moc sáhnout. Vždycky jsem ji odlapila na okně a postupně vystříhavala. Nakonec snad pochopila
a, že jí chci pomoct, protože tam si moc dobře nedosáhla, a držela, než se mi to naněkolikrát podařilo vybrat.
Jojo, taky si připadám jako pasáček vyvedší (to je tvar, co? – a určitě blbě 8) …) kavalírstvo na pastvu. Žerou trávu ostošest, což se jim marně snažím rozmluvit, nemaje nejmenšího zájmu uklízet z koberce zelené blitíčko 🙂 . Jenom Aleca, bezzubého stařečka čtrnáctapůlletého zlomyslně nechávám, ať se marně snaží bezzubými dásněmi užvýkat pár stébel 😀 .
K osinám – jenom jsem zíral, jak si můj první blenheim (v sedmi letech pěti měsících ho zlikvidovala nějaká vnitřní otrava plus moje blbost projevivší se důvěrou v místní veretinářstvo) nechal bez umrtvení vrazit peán do meziprstí na přední tlapě (měl krááásně velké tlapy) a vyšťourat a vytáhnout dovnitř proniklou osinu – brrr (sweat) …
„Veretinářstvo“ sice zní docela tajuplně, ale je to pouze překelpnuté 🙂 „veterinářstvo“ …
Já od příhody s osinou v uchu ty blbý osiny dost hlídám a pokud koncem léta psice proletí něčím takovým, tak dost ostře kontroluju.
No do uší taky během sezóny nahlížím dost pravidelně a protože u nás jsou trávy typu „zplanělý ječmen“ plné trávníky, tak jsem už nejednou peánem lovil osinu z ucha …
OTéčko
Děcka, nezapomeňte, že zítra v 16.00 přednáška v Thalii … (rofl)
mě bylo vždycky divné, proč naše kočky o překot žerou pro ně pěstovaný papyrus, ale velikonoční jarní oseníčko vytahují i se zrnkem, pohazují to po bytě a loví. zásadně nežerou. pak mě Sharka upozornila, že je postřikované vším možným. tak ho už nekupuju, letos jsme ozdobili až po Velikonocích a kočičí trávou vypěstovanou 🙂 venku žerou trávu vesele a stejně vesele a nonšalantně rozhazují zbytky po bytě. naštěstí jen na dlažbě v hale a kuchyni 🙂 zvukovými efekty vyniká Snížek – on má vůbec zajímavý hlas: přede zřídka, umí krásně syčet, houká jako sova a jeho mňoukání vyburcuje i z hlubokého spánku, protože to zní jako tříštící se sklo…Mia mele pořád, ale tiše, takže její předehra ke gruntování zažívacího traktu – táhlé šelmí zavytí – nadzvedne všechny ze židle. pak udiveně zatřepe hlavou a jde se cídit. osiny z trávy nosil domů Akimek v množství značném a pravidelně. nejvíc mezi polštářky na tlapkách. když byla osina zapíchlá a vidno ji, vytáhla jsem ji leckdy jen prsty a zasypala buď Avirilem nebo namazala Indulonou. jednou si ji přinesl zapíchnutou hluboko a pod kůží na bříšku, kde nebyla vůbec vidět. najednou si začal okusovat kůži až do krve a já netušila proč. objednali jsme se k vetovi a jako poslední pokus jsem zkusila ránu zasypat Cordycepsem. ejhle! osina vylezla a ranka se asi po dvou zásypech zavřela. vet už pak jen zkontroloval ( vlastně neměl co) . jenže zakažte psovi tu radost šmejdit ve vysoké trávě 🙂
Vzhledem k tomu, že Oriáš zvrací doma pouze demonstrativně- udělala jsem mu něco, co nechtěl- naučila jsme se takovým operacím vyhýbat a mám klid 🙂
myslíš vyhýbat se tomu, co Pan Kocour nechce, rozumím tomu dobře? 😀
Jistě 🙂
Já seju kočkám v zimě pšenici, vždycky si řeknu o trošku sousedce, která má slepice. Jen do plastové misky po mase, když už to vypadá podivně, tak to ostříhám a vyraší to znova. Jožinka to milovala, okamžitě věděla, o co jde, jakmile jsem dala tu misku na nejvyšší poličku. Kolíkrát si měřila výšku, jestli by tam doskočila. Jakmile bylo osení vylezlé, šlo to na okno. Ona okusovala, ale milovala, když jsem travičku uštípla nehtem a podala jí ji. To jich spořádala třeba 20. Ona to teda potřebovala, kvůli té dlouhé srsti a fakt jí to pomáhalo. To když se k tomu dostal prcek Tasík, okamžitě to tahal i s kořínky a hrál si s tím. Párkrát mi udělal hlubokou orbu, tak jsem sela několikrát za zimu. Mám v chodbě a v kuchyni dlažbu, takže celkem žádná pohroma, navíc všichni chodili ven, většinou to nechali venku.
Šmarjá (whew) jak slyším osina mám pupínky všude.
Olda si začal intenzivně olizovat tlapku v meziprstí. Zrovna jsme šli na stříhání a tak na to paní upozorňuji s tím, jestli by se nepodívala zda tam není osina. No paní se „podívala“ důkladně, prý tam nic není. Po příchodu domů tlapka nejprve zmodrala, otekla, nakonec místo prasklo a tekla krev. To už praskly nervy mně! Myslela jsem, že mu snad paní při té prohlídce zlomila prsty či čo!
Na veterině pan doktor pravil že to na osinu nevypadá, že to spíš bude staré kousnutí. S ohledem na Oldovu výtržnickou historii to bylo možné a mě se vybavila potyčka před skoro rokem, následkem které přišel o 3 zuby ale o kousnutí jsme nevěděli. Olda je od začátku hodně háklivý na svoje paciny a nějaké vyšetřování když je při smyslech nepřichází v úvahu.
V narkóze pan doktor provedl potřebné a bebino se pěkně hojilo. Radovala jsem se, že to máme za sebou a najednou zase packa otekla a vytékala tekutina. To už jsem měla nervy nadranc a tiky v pravém oku. Opět veterina a tentokrát to byla ta sfiňa osina. Znovu narkóza a pan doktor měl velkou radost že vyndal osinu vcelku. Když se rozpadne může cestovat kdoví kam a dělá paseku. To byla zkušenost na 6 neděl a skoro za všechny prachy-doslova.
Zde dokumentace: 1url.cz/Otseh
Tak z osin mám i jenom při pomyšlení tiky zase já. Osina (ťuky, ťuk na dřevo) se nám zatím vyhnula, ale stejně se jí bojím. Dovede nadělat skutečně paseku.
Klérka, když jí byly asi dva roky, nekulhala, nelízala tlapku, ale TU a TAM byla za ní mrňavá, krvavá kolečka, jako když se rozšlápne malý hrášek. NĚKDY! Po asi týdnu jsme jeli k panu doktorovi, ten prohlížel, mačkal polštářky, nic žádná krev. Připadala jsem si jako blbec. Doma jsem dělala totéž a také nic. Jen TU A TAM….
Teprve když seskočila u veta ze stolu najednou tam byly! Maličké krvavé flíčky na zemi. Znovu na stůl a tentokrát se po prohmatávání a mačkání objevila v na jednom polštářku maličká krvavá kapička. Byly jsme odeslány k chirurgovi, ti, jak známo, jsou řezníci se srdcem z ocele 😉 . Bez umrtvení v tomto místě zašťáral tlustou injekční jehlou, pes řval, já se málem vyvrátila, ale najednou mu o ocelovou špičku uvnitř polštářku něco zacinklo. Byl tam křemínek o velikosti makového zrnka a ten TU A TAM, poškodil nějakou malinkou cévku, jinak se nic nedělo. Ale ta „operace“ na to nikdy nezapomenu (envy) .
Se jen připojím s tou osinou. Měla ji Ája I. píštěl až pod koleno, museli jsme řezat,naštěstí se to už neopakovalo.
Takže vím, znám, hrozně nepříjemné a bolestivé.
Naše první kočička Šiva také na sobě nedávala dlouho nic znát.Když onemocněla na zápal plic, až na rentgenu se zjistilo, že má na plicích metastázy.
Už jsem pátrala po mnoha spolknutých věcech. Naštěstí vyšly bez i s pomoci zadní stranou psa – dlouhá stébla trav, igelitové sáčky, zlatou náušnici, punčochové kalhoty (ty jsem vytahovala za velkého zájmu přihlížejících) a jiné znamenitosti. Jenom nynější pablb musel být rozřezán, když zhltnul špíz s mořskými potvorami.
S předchozím zlaťákem jsem měla, pro mne zajímavou, zkušenost. Kulhal a kulhal, tlapky prohlídnuté, jedna trochu oteklá. Takže k vetovi. Vet tlapy prohlédl, pokýval hlavou a nasadil antibiotika. Proč ATB, protestuji, něco tam má, tak to vyndejte! Vet po mě vrhnul pohled, ‚já nevím, kde to má a antibiotika mi to místo najdou‘. Měl pravdu, po týdnu se na tlapě jasně rýsovalo jedno odlišné místo. Vet říznul, zavolal ‚pojďte se podívat‘ a byl tam velký trn! Teď prozradím, já blb, jsem ve své radosti, natáhla prst ‚jó tady‘ a pan doktor byl nucen zařvat a plácnout mě přes ruku ‚NESAHAT‘! No říkám blbec, tedy já. Bylo to překvapivé. Že se antibiotika dokáží shluknout kolem cizího tělesa v těle, by mě v životě nenapadlo. Myslela jsem si, že jen tak plují tělem a léčí. Lékaři zde prominou, jsem, nyní ovšem poučený, laik.
Tak to je velmi zajímavá zkušenost s ATB, ukládám do paměti (té mé, doufám, že se brzo nepoláme).
Na tu špízovou eskapádu si moc dobře pamatuji. Halt zlaťáci všežravci. No vůbec retrívři.
To nebyla antibiotika, ale bílé krvinky.
No dyť jsem se prezentovala jako blbec. Díky, člověk se pořád učí. No ale. Teď si představuju, jak ATB pohání ty BK a huláká koukejte to najít, nebo bude mazec!
Jano,tak ta představa mně pobavila.
Všechny kníračky žraly trávu, ale jednou Klérka měla takový den, že jsme se musely vrátit z výletu, protože jenom stála a žrala trávu, osení, všechno, co bylo zelené. Doma okusovala normální trávníkovou směs. Děsila jsem se, co z toho bude …a nic. Všechno strávila. Co to bylo, nevím, ani vet nevěděl.
Některé tužší trávy z lesa jsou odolnější a to potom se nemůže pes vy…. Ze zadku mu pomalu vylejzá zelený špagátek, dlouhýýýý, tak potom nastupuji já s papírovým kapesníkem a opatrně povytahuji, abych ji nepořezala. To je potom radostného skákání …. (chuckle) .
Borůvka byla ve žraní trávy otřesná. Jednou se nažrala trávy ve vinohradu a za čtvrt hodiny zvracela otřesně a několikrát za sebou- venčící Kačce nedošlo, že už dlouho nepršelo a všechny postřiky jsou i na té trávě… no ale za tři čtvrtě hodiny byla v pohodě, na uklidnění žaludku mi tehdy vet poradil slabý černý čaj s trochou cukru, vlažný- tak jsem jí dala po trochách napít, lehla si a usnula… a úplně dobrý.
Brr, ještě že většinou stříkají „jenom“ nějakými těmi sirnatými preparáty.
prý pořád ano… modrá skalice je zřejmě stálice 🙂
Alex, pro zvířata jsou nebezpečné i jedovaté rostliny a nejen pro ně. Mne se „podařilo“ setkat se s rostlinou bolševníkem na vlastní kůži.Byla z toho návštěva na pohotovosti a nemocenská.
Jo, bolševník, ten je jedovatej! Mně zase dělají zle pryšcovité rostliny. Jak divoké venku, tak ty domácí. Nadělají se mi na rukou fleky, vždy s nimi pracuji v gumových rukavicích. A jednou se mi udělal děsný zánět z píchnutí dřišťálem, ale nevím, jestli to bylo jím, nebo se mi nedostala do těla nějaká infekce.
Alex, taky mi trochu dost zhnisal prst po píchnutí dřišťálem. Asi se ulomí špička toho trnu, jsou hodně křehké, a pak se tělo snaží bránit.
Když jsme koupili kočičí trávu, tak naše kočky jí trochu ožraly a pak se bavily vyhazováním zeminy na zem.
Hepinka hodí šavli na křeslo na potah. Kam jinam že ? Ať si to páníčci uklidí.
Fosínek s Honáskem to moc nedělali a když, tak na zem.
Hm, myslím, že jsem ráda, že tohle si kočičák chodí řešit ven 🙂
Co se týká trávy, mám zásadní zkušenosti dvě.
Ta dobrá – kdysi jsem vozívala Terku o víkendech do stájí pod Grácie a brávala jsem s sebou Toyu, že se pak projdeme po lese. Jednou ji ale přepadl nějaký záchvat – nemohla jít, kvíkala bolestí, fakt nevím, co to bylo. Chvilkama jsem ji nesla (tenkrát byla v dobré výživové kondici a do patnácti kileček neměla daleko (rofl) ) a chvilkama postavila na zem, abych si oddychla – i stalo se, že jsem ji odložila před trs ostřice. Ona žrala a žrala a žrala, okousala ho snad celý a než jsme přijely domů, byla v pořádku. Dodnes nevím, co jí bylo, už se to nikdy neopakovalo.
Ta špatná – kdysi jsem vysadila Zikmundovi kočičí trávu, ze které vyrost jenom ječmen – Ziky o něj nejevil zájem (už jsme bydleli na domku a tak o trávu nouzi neměl), tak jsem milý květináč dala na terasu. Zmerčila ho Brooke a během dvou minut ho spolykala snad i s kořínky (podotýkám, že osení už bylo notně vzrostlé). Během pár hodin dostala ukrutné bolení, což znamenalo návštěvu veteriny (podotýkám v neděli v cca 10 hodin večer). Pan vet měl nejprve starost, aby to nebyla torze, protože nedávno mu přistála na stole, pak uznal, že to není, píchl Brooke něco od bolesti a něco na podporu práce žaludku a výsledek byl, že jsem na druhý den našla tři pevné smotky v délce cca 10 cm a tloušťky min. 1 cm, které vyvrhla a zbytek odešel přirozenou cestou (jo, hovínka vypadala jako kousky lodních lan). Od té doby dáváme pozor, kolik trávy sežere na posezení, ale už nikdy se do ničeho tak hltavě nepustila, jako právě do toho obilí v květináči.
No to nutkavé žraní je mi taky záhadou.
Majda se pase opravdu jako koza, denně. Nikdy nic nevydáví, takže to zjevně potřebuje k životu. Snažila se o pastvu prakticky i v zimě, pokud neležel sníh.
co se týče trnů, tak jednu příhodu bych měla. Kamarád měl hodně nervózního křížence rotvajlera a dobrmana. Co nervózní, kousavej byl. A ten si jednou zarazil do předloktí trn z nějakého stromu prakticky 10cm dlouhý. Požadavek na mne byl, abych trn vyndala. Když jsem požadovala alespoň košík, tvářil se kamarád dost uraženě. Ale při představě, že jeho nezvladatelnému hovadu dělám bolest s hlavou těsně u jeho zubů, vytrvala jsem. A navíc ho přinutila, aby mu košík sundal až přestal jančit, což bylo asi po pěti minutách.
Trny jsem zatím neřešila, jen osinu- a to skončilo u veta, protože Světluši ta osina zahnisala hluboko v uchu. Musel ji přispat, aby ji dostal ven, tak jak ji obvykle udržím u všeho, tak tehdy to nešlo.
No naša pažravá síce trávu až tak nemusí, ale zato rôzne hnusy v tráve sa už naučila skoro nepozorovane vdýchnuť (lebo keď to zmerčím, zrevem a vtedy od ľaku občas hnus už aj pustí alebo vypľuje – pokrok!) a potom ich doma vybaliť na koberec alebo do pelecha (zásadne nie tam, kde by sa to dalo jednoducho utrieť, čo je inak na 90% povrchov v mojej domácnosti). Vôbec je to taká blinka malá, jej žalúdoček môže mať asi tak 1 dcl a musím strašne kontrolovať množstvo, čo do nej ide, lebo ona sama nemá dno a všetky prebytky končia viď vyššie. Aj všeličomu inému som už bola nútená sa priučiť, u veterinára sa pred časom zistilo, že jej občasné chrčanie nie je zápal priedušiek ani pľúc ale kolabujúca priedušnica, čo je chronický stav a treba to len sledovať, aby sa to nezhoršilo. Mám také nepekné podozrenie, že to je pozostatok z čias, kedy ju neterka ešte ako malá v rámci „hry“ ťahala po záhrade na krátkom vodítku zapnutom na obojku, čo jej ani jeden z rodičov nebol schopný ani vysvetliť ani zakázať. Ja som sa to svojho času aj pokúšala exšvagrovej vytknúť ale absolútne sa to minulo účinkom (u nej tak vo všeobecnosti končili všetky pokusy – podotýkam že z mojej strany nanajvýš zriedkavé a opatrné – aj o dobre mienené rady, všetko považovala za útok na seba a výsledkom bolo akurát dusno). No a momentálne nacvičujeme s háracími nohavičkami, čo je teda tiež kapitola sama o sebe 🙂
Já znám od kavalírů „přilepené měkké patro“, což znamená, že pes chrčí, ale když mu člověk ucpe nos, tak se musí nadechnout tlamkou a pak je to dobrý. Jack Russel má dlouhý nos, tam to nehrozí. Ale jestli to může být od toho vodítka… těžko říct.
Neviem ani ja Matyldo, je to len taká moja domienka. Veterinár ešte spomínal, že u JRT je to neobvyklé. Usudzujem len podľa toho, že vo všetkých radách pre majiteľov psov s týmto problémom je ako prvé odporúčanie nezapínať vodítko na obojok, ale na postroj, ktorý neškrtí…
Hárací kalhotky se nemají používat. Fenka se musí čistit = olizovat, to s kalhotkami nemůže. Hrozí jí zapaření, svědění, infekce, trápí se …
Má ich natoľko voľné, že sa v pohode olizuje koľko potrebuje, je to celé z naťahovacieho materiálu, takže sa to voľne posúva a nie je tesne „nalepené“. Sú priedušné, hlavná časť je bavlnená a má tam poskladanú malú vložku. Ak by platilo to čo píšete, tak by infekcia a zaparenie každý mesiac hrozili aj mne.
Myslím, že Vy udržujete hygienu jiným způsobem než fenka, a dle potřeby si svlékáte, co chcete. To ona nemůže.
Měla jsem kdysi v Maršově umělou trávu v truhlíku, kde byly ještě další ozdobné umělé květiny. Bylo to dost hnusné, ale nějak mi to bylo líto vyhodit. Jednou Zrzínek strašně zvracel a v bezoáru bylo dlouhé cosi…. Krom toho v hovínku bylo také takové dlouhé cosi, co vypadalo jako červ. Tak jsem bafla Zrzína, hovno i to, co vyblinkal a tradá k vetovi. No, co to bylo? Kus té umělé trávy, kterou pečlivě ožral. V žaludku změnila barvu ze zelené na bílou a vylezla ven v podobě červa. Hned to jelo z bytu. Protože jsem kolozubá, používám párátka. Ta jsem nechávala povalovat všude. Už to nedělám poté, co jsem našla v hovínku napůl přehryzané párátko! Když si uvědomím ty ostré konce, které by mohly poškodit střevo…. tak od té doby párátka pečlivě ukrývám a použitá okamžitě letí do koše. Jo, zvířátka nás vyučí, jak doma udržovat pořádek a vyhazovat pro ně nebezpečné hovadiny.
Karolíno! Když jsme si přivezli Darečka II, tak dózička s párátky na stole byla dva roky přikrytá těžkou sklenkou na whisky. Párátka pod šturcem (rolf) .
Párátka naštěstí naši verbež nezajímala, zato jiných věcí mají na seznamu hříchů dostatek 🙂 Karamel konečně přestává žrát textilie třeba….
A bylo to předčasné tvrzení, objevila jsem trosky látkového kapesníku.
Tak koz kočičích mám plnej byt, ale dostávají jen měkkou trávu. Ono i to stačí,protože co z nich pak vypadne, to je neuvěřitelný. Je zajímavý pozorovat,jak která koza, teda kočka,dáví. Některá před tím zavyje, někdo prostě hodí šavli a někteří pumpují a snaží se napodobit velblouda. jsou i uvědomělí dáviči,co pochopili,že kočičí hajzlík není jen na malou a velkou potřebu,že do něj lze i blejt. Méně uvědomělí,zanechají hromádku s kousky trávy na linu a ti neuvědomělí,co by se nad sebou měli hodně zamyslet, ti ohoděj koberec a ten debil,co se k tomu dosud nepřiznal,mi nablil do boty!!!
Sharkooooo!!!! Já si teď frkla kafe na obrazovku! Vezmi si dovolenou a podrob je křížovému výslechu, třeba se ten debil konečně přizná!
Sharko, tak to je kameňák 🙂
Sharko, dík za optání na Matěje.Výsledky stále nejsou, takže netrpělivě čekám na telefonát od veta. Matěj má teprve osm roků, přinesla jsem ho jako půlroční zanedbané kotě, které se schovávalo ve sklepě.Mým kocourům nosím natrhanou trávu z venku, říkám jim, že nesu salátek. Micka trávu nebaští,ta si na ni lehne, prostě přinesla jsem jí na odpočívání trávník.Kocourům se nelíbí, že se jim Micka vyvaluje v chutné zelenině.Matěj je schopný sežrat i umělé kytky a já k narozeninám nedostávám kytky, skončily by u Matěje v žaludku.Krome toho má zlozvyk žužlat igelitové sáčky a tašky.
Janino,já si taky myslela,že Kačečen nic špatnýho skoro v 7 letech už nemůže stát,že si v klidu budeme žít…že všechny bubáky máme za sebou… no a jsem bez Kačenky..doufám, že Matěj to zvládne a bude dobrej a ještě se spolu hodně užijete. (y)
Sharko, dík za povzbuzení. Dám vědět,jak to dopadlo.
Tak Matějova štítná žláza je v pořádku,ale nějaký parametr,co se týče funkce ledvin není zcela jasný.Ještě bude třeba vyšetřit moč.Tak zase nejistota.
Držím dál…. (y)
Sharko, já i Matěj děkujeme za podporu.
to už bude dobré, neboj…ledviny se řešit dají a kočkouři s tím mívají problém. jestli je jinak celý velký rozbor v normě…vždycky musíme doufat v to lepší.
Evo, dík za podporu, opravdu se o kocoura bojím a doufám v to lepší.Kamarádčin Mikeš velmi rychle odešel na selhání ledvin.Kocourka jsem jí občas hlídala a měla jsem ho moc ráda.
my teď máme za sebou doléčený zánět močového měchýře… včetně ATB, cévkování, léku na podporu uvolnění svalstva měchýře…kocourkovi je 14. takže dobře vím, jak ti je. děsný strach jsem měla, když vylezly první výsledky krve. každý den jsem mu masírovala bříško a sugerovala jsem si “ bude to dobrý, je mu teprve 14, bude v pohodě “ :-)a náš šikula využíval svých práv maroda a učůrával, kde mu to zrovna šlo. myslím, že se dobře bavil pohledem na paničku, jemu v patách s utěrkami a octovou vodou na dlažky 🙂
Evo, tohle jsem zažila u Kokeše, když mu byly dva roky. Nechtěl opustit kočičí záchod a učůrával i krev.Teď je mu pět a je v pohodě.
Jani, držíme kočičákovi pěsti, ať je lépe.
Já zrovna léčím Světlušce močové cesty, páč jí byly nalezeny struvity. Sice doma nečůrala, ale venku během procházky klidně dvanáctkrát. Což mi přišlo podezřelé a nahnala jsme ji vetovi do ordinace. Udělal sediment a rozbor pod mikroskopem, změřil hustotu moči, rozbor na papírek a ultrazvuk. Naštěstí z toho vyšly ty struvity…
to je ještě ta lepší zpráva – akorát že dieta na struvity je pro kočky taková nezajímavá, takže ji některé odmítají jíst 🙁 nevím, jak ta psí…po ( zaťukám) jediném výskytu struvitů u kocoura jsme vyměnili granule a už se nevrátily (struvity). teď to byl taky jen zánět. dostat do našeho majordoma dietu by bylo zcela nereálné… za dobu léčení nám provedl důslednou potravinářskou kontrolu bílých jogurtů, prodávaných v obchodní síti…uspěly tři z dvanácti. zbytek musela sníst panička, co už 🙂
Světluška granule na struvity nemůže, je v nich kuře (takže by zvracela a měla průjem). Dostala pastu na okyselení moči, kterou považuje za prudce jedlo. Naštěstí to byly zatím jen krystaly a ne už kameny.
Matyldo,držím Švětlušce pěsti,ať je brzy v pořádku.
na struvity u nás funguje FLUDT pasta ze zoohitu a moje oblíbená swiss brusinka
Nás vůbec nenapadlo, že by Fousek odešel.
Měl problémy s dásněmi, ale to jsme léčili.
Ještě před 2 měsíci byl rozbor krve v pořádku. Vše v normě.
Ještě o Velikonocích byl v pohodě a veselý. Ale pak v pondělí večer to začalo a v úterý v noci byl už konec. Bylo to nečekané a strašně rychlé.
Míšo,jako s Kačenkou..do 9 dnů byla pryč..ono už to ve Fousínovi muselo bejt taky,ale jak oni na sobě nedávaj dlouho nic znát…. (hug)
Můj Damíšek byl taky celý život (9 let) bez problémů a najednou loni v létě (volala jsem o pomoc na Hadech) se asi na 3 dny ztratil, byl na zahradě a nechtěl domů, nakonec jsem ho našla podle hlasu, to už křičel bolestí. V neděli v poledne se mi ale podařilo vytáhnout veta do ordinace, na rentgenu mu zjistil velké ložisko, buď nádor nebo infekt, něco mu píchnul, ale asi za 2 hodiny Damíšek umřel. To už jsem ho měla doma a snažila se ho udržet. Byla to taky velká a nečekaná rána.Předtím to byl pohodový a veselý kocour, nic na něm nebylo znát.
ale to je drabble o koze/kočce !!! já u toho naštěstí pila jenom vodu s citronem…(chuckle)
sakra, to patřilo pod Sharku ze 6:30
Taky mám doma kočičí kontrolorku kvality jogurtů, u Micky prošel jen Choceňský. Chce ho mít k snídani a k večeři ,k tomu si dá granule.
přesně – Choceňský smetanový, Hollandia a mlékárna Poděbrady. tři neděle jsem dojídala načaté jogurty, protože co schválí majordomus, to následují i obě kočičí holky 🙂
Měla jsem kocourka, který měl moc rád smetánek. Ale jedl jen Pribináček a Lipánek, jiné značky nechtěl. Než jsem to zjistila, taky jsem snědla řadu načatých Lakrumáčků, Ostraváčků a podobných smetánků. Ovšem musím připustit, že Pribináček je vážně nejlepší.
A takový Choceňský smetanový vůbec není k zahození, zrovna dneska jsem ho měla k večeři (y) .
To jsem já.