Cres – den první: kam jsme se to vypravili? Po loňském propršeném pobytu na Usedomu jsem souhlasila, že letos pojedeme někam do tepla. Na jih. Chorvatsko se nám zdálo tak akorát daleko. Prostudovala jsem mapy a diskuse na karavanových fórech a mohli jsme vyrazit. Jen tak. V kempu se nějaké místo vždycky najde.

S přívěsem se cestuje hlavně pomalu. S bídou jsme přejeli Rakousko a pak i Slovinsko. Po dálnici. Měli jsme namířeno k Rijece. Jenže nám nakonec nezbylo než přespat těsně před hranicemi. Takže do Chorvatska jsme vjeli hned po ránu. Kdysi už jsem tady byla. Rijeku si pamatuju jako město na skále, tehdy jsme jezdili sem a tam a hledali známé. Teď jsme projeli v podstatě po obchvatu.

Pohled na směrovku „Otok Krk“ mě poněkud zaskočil, ale když mi došlo, že se nejedná o reklamu na lékárnu, ale náš směr, nechali jsme se vyvést na vysokánskou dálniční estakádu, která byla sice ze všech stran rozestavěná, ale dovedla nás až k mostu na ostrov Krk. Tady pociťuju zklamání. Je tu málo vody. Pamatuju si to nějak jinak, ale hlavně: moře má končit za obzorem.

Znovu čtu průvodce a mapu. Silnice nás směřuje k trajektu na ostrov Cres. Za ním bude opravdovské moře. Průvodce píše o málo obydleném ostrově, protkaném sítí cyklostezek a tras vhodných pro aktivní dovolenou. Letáky u trajektu upozorňují na čtyři úžasné kempy. Platíme za trajekt cenu, která trochu vyráží dech. Karavany to tu mají těžké. Najíždíme na loď a po chvíli zděšeně zíráme na stromy porostlou stěnu, která se k nám blíží po moři.

Od přístavu vede jediná úzká silnice. Zvedá se desetiprocentním stoupáním nahoru na skalnatý hřbet. Jedním okem sleduji mapu na klíně, druhou stromy. Stoupáme všichni, tak jak jsme vyjeli z lodi v jednom souvislém konvoji. Vždycky, když si myslím, že už jsme skoro v nebi, otočí se serpentina nazpátek a stoupáme dál. Hele, olivovníky, hele, fíkovníky. Zírám z auta na mohutné kmeny, rostoucí přímo z červené hlíny a kamení. Brzy se objevují první zídky.

Ostrov je rozdělen na malé čtverečky oplocené suchými kamennými zídkami. Než si to stihnu promyslet, svět se otočí vzhůru nohama. Jsme nahoře a začínáme sestupovat směrem k městu Cres. Serpentinami a klesáním mezi deseti a dvaceti procenty. Karavana, ve které jedeme, to neřeší a postupuje vpřed. Na úzké silnici jsou rozšířená místa pro vyhýbání protijedoucích. Je jich hodně.

Otevírá se přede mnou nádherný výhled na záliv. Bohužel také na zcela nedostatečný okraj silnice. Zpevňují ho tenké dřevěné tyčky spojené drátem. Trčí šikmo nad propast, která na mě čumí přímo pod okýnkem. Jako svodidla je to více než formální. Ale asi zamezí kozám, aby se proháněly po silnici. Pořád klesáme a nájezdová brzda karavanu začíná mít dost. Chvilkami se lehce blokuje a píská.

Naštěstí z údolí se cesta zase začíná zvedat. Strmě, jak jinak. Kam jsme se to jen vypravili? Jsem nížinný člověk, mám ráda rovinatý rozhled a studený vítr od moře. Tady je krajina vyschlá a všude jsou kameny. Trčí ze země jako kosti. Kamenité kosti Země. Možná je to trochu strašidelné.

Rychle přehodnocuju plány a zkracuju cestu. Navádím karavan k nejbližšímu kempu. Nesmím udělat chybu. Cesty jsou tak úzké, že bychom se neotočili. Chybu neudělám, není kde. Silnice je tu jen jedna a ta vede až k bráně. Mé motlitby jsou vyslyšeny, máme si najít místo. Kemp je v podstatě svislý. Brzda karavanu nám to dává sežrat, plížíme se kempem skoro nulovou rychlostí a všichni se jdou podívat, kdo to tak kvílí. Nakonec vypřaháme a místo si najdeme pěšky. Jsme zpocení, teplota daleko překračuje 35stupňů. Ale bydlíme.

Cres

Cres – den druhý: je mi horko

Je mi horko. Svislý kemp se skládá z teras, živé plotky jsou z rozmarýnu a levandule. My parkujeme sedm pater pod umývárnami. Ty jsou fantasticky komfortní a taky jsou šíleně daleko. Tedy normálně ne, ale to horko… Rozpálený asfalt sice neteče, ale schody by to převýšení zvládly lépe. Nebo žebřík. Než tam člověk v rozžhaveném vzduchu dojde, slunce ho usuší na placičku a vlastně tam nemá proč jít.

Ležím před karavanem a je mi horko. Pojedeme do Martinščice. To je nejbližší městečko. Pokouším se převléct do civilu. V karavanu je přes padesát stupňů. Cokoli obleču, přestává být čisté a voňavé. Je mi horko. Lednička v karavanu to v pohodě zvládá. Chladí dobrých dvacet pět stupňů pod okolní teplotu. Takže uvnitř ledničky je necelých dvacet. Máslo a mléko to naopak nezvládají ani v ledničce. Máslo se dělí na olej a vodu, mléko na tvaroh a syrovátku. Že bych se pustila do výroby sýra? Ne, taky to nezvládám. Je mi horko.

Zkoumáme pláže, ta vzdálenější, až za hospodou je mnohem lepší. Mácháme se v moři. Společnost je nadšená, všichni plavou sem tam a plánují nákup ploutví, brýlí a matračky. Je to nezbytné, v absolutně průzračné vodě je nějaký život a ten se musí prozkoumat. Mně je horko i ve vodě. Ležím na hladině, voda nechladí a neosvěžuje.

Kam jsme se to dostali?

Je mi horko.

Cres – den třetí: voda na Cresu

Chystá se tu výlet. Při příjezdu jsme míjeli Vranské jezero. Na mapě je poměrně veliké, ze silnice bylo s bídou k zahlédnutí. Jenže podle mapy k němu nevedou cesty. To je divné. Zkoušíme to od jihu. Asfaltka vede mezi kamennými zídkami. Kamenné ohrady chrání kamenná pole, pravděpodobně před vpádem divokých kamenů z neohrazených divokých kamenišť.

Kopec, zdálky šedozelený, se zblízka mění v řídce porostlý svah, kde mezi kameny v červené hlíně koření olivovníky. Jinak nic. Žádný podrost. Pár fousů pýru a malinký bodlák s hvězdičkou květu svršku. Dál jsou jen kameny a mezi nimi pichlavé keře velikosti brusinky s červenými kuličkami. Pod nohama nám vyskakují koníci a při skoku suše šustí.

Potkáváme vosu a motýla. Každý hmyz je větší, než jak ho známe z domova. Copak asi jedí v té kamenité pustině? Na kamení se mění i silnice. Auto už nechce dál. Zkoumáme kvalitu sypané cesty a ještě kousek ho převážíme. Dojem opuštěnosti je tak silný, že páník nechá auto s otevřenými okny a klíčky v zapalování. V kamenném moři hledá kešku. Nápověda zní: pod kamenem. Hm.

My holky přeskakujeme po jiných kamenech, abychom se dostaly blíž k jezeru a měly lepší výhled. Jezero je modré. Ne jako moře. Tahle modrá je temná a hluboká. Horní hladina je nad úrovní moře dno pod ní. Vypadá nepřístupně a také nepřístupné je. Je to jediná velká zásobárna vody pro Cres. Plní se zjara při deštích a musí vydržet celý suchý rok.

Necháváme páníka laborovat s foťákem v kamení a jdeme dál po cestě. Vida, asfalt se vrátil. Míjíme strž s pozůstatky nějakého auta a vcházíme mezi kamenné zídky. Jsou vysoké skoro metr. Zdají se volně seskládané, ale pevné. I když místy prosvítají skrz. Kolem rostou ostružiny a jiné popínavé a pichlavé věci. Asfaltka nás dovedla do Grmova. Sídlo se zdá opuštěné, i když ne zpustlé. Místní jsou asi v práci. Takhle to vypadá jako scéna z horroru. Vesnice, v ní nikdo…

Teď přijde na scénu domorodec s motorovou pilou… Za posledním domem je zákaz vjezdu, tak se obracíme. Fotíme se před kostelíkem. Zkoumám zařízení, které považuji za studnu. Má plechový poklop, připevněný řetězem a zámkem. Později se dovídám, že se jedná o tanky na vodu. Vracíme se k autu a pokoušíme se o dobytí jezera z opačné strany, ze severu.

Vranské jezero

Vesnice jménem Vrana žádný příjezd nemá. Tak dál, dál, jinudy. Odbočka na Lubenici. Cesta je úzká a kroutí se mezi zídkami. Když chybí zídky, mění se v zásek do srázu. Provoz není veliký, ale každé setkání s protijedoucím vozidlem vyžaduje šikovné manévrování v rozšířených místech. Cesta pořád stoupá. Tak tudy to k jezeru taky nevede. Ale je tu silnice. Na jejím konci musí něco být.

Pokračujeme na Lubenici. Podle mapy je to skoro na pobřeží. Cesta se zužuje a stoupá. Pořád se zužuje a pořád stoupá, auto krčí zrcátka. Na konci je placené parkoviště. Trochu urovnaná plocha z bílého kamení. Za ní kostelík a bílé městečko. Trčí jako klášter na skále. Z vyhlídky je vidět vyhlášená lubenická pláž. Je pod námi, svisle asi dvěstěpadesát metrů! Parta Poláků vyráží podle šipky po stráni dolů. No nevím, nevypadají jako kamzíci. Ale možná to jsou horolezci. Fakt by mě zajímalo, jak se dostanou zpátky k autu.

Procházíme městečko, je jako skanzen. Nahlížíme do kostela, protahujeme se uličkami. Jsou úzké a o poznání chladnější. Za domky je vyhlídka s dalekohledy. Koukáme dolů na vodu, na obzor, na vinice a hřbitůvek pod městečkem. Našli jsme hospodu. (Časem se ukáže, že v každém městečku je právě jedna hospoda.) Jíme jehněčí guláš, nezvyklý ale strašně dobrý. A já přemýšlím, co vedlo dávné obyvatele k tomu, aby se usadili takhle vysoko nad mořem. Vysoko nad vším. Co je tu drželo? A co je živilo? Byl to snad klášter? Nějaké bohatství, které bylo jen tady? Všude prodávají olivový olej a med. Ten olej chápu.

Cestou zpět zase vidíme auto u silnice. Stojí a do bílých nádrží na korbě nabírá vodu. Možná takhle se plní ty tanky? Ten svět je tak suchý. V kempu pak přemýšlím o marnotratných sprchách. Odkud se bere tahle voda?

Lubenica

Cres – den čtvrtý: západ slunce

Dnes se budeme koupat. Ale zjistili jsme, kde se prodávají ryby. Páník nese tři zubaté potvory. Bezva, večer grilujeme. Zatím se mácháme v moři. Plavat se nedá, voda je příliš teplá. Visím přes lehátko, hlavu pod vodou, na očích brýle. V podmořské televizi pozoruju mořské hvězdice. Je jich tu nečekaně hodně. Potom dávají hejno modrých ryb, a potom modrých ryb s černou tečkou na ocase. Pak ryby se žlutými pruhy.

Blíž k útesu jde pořad o krabech a poustevníčcích. Jednoho jsem chytila, ale něco mne žahlo pod ruku, tak jsem poustevníčka vrátila pod vodu a od útesu se zase vzdálila. Zase plavou modré ryby s tečkami. Mohla bych tam viset a koukat celý den, ale občas se musím nadechnout a pak mě pálí oči. Předávám brýle a houpu se na bojkách.

Po večeři nasedáme do auta a jedeme hledat západní břeh. Potřebujeme fotit západ slunce. Silnice vede po východní straně ostrova a rychle se šeří. Směrem na západ je letiště. Najdeme odbočku a už zase projíždíme pustinou. Ranč El Paso dělá čest svému jménu. Rozhlížím se po desperátech a žádám páníka, aby nezastavoval. Letiště je velikosti mikro.

Za plotem stojí čtyři nejvýše čtyřmístná letadélka, každé otlučené jako dětská hračka, věž má velikost a tvar tenisového „empajru“. Pobřeží ani slunce nevidět. Rychle se vracíme na jedinou velkou cestu a uháníme na Losinj. Tenhle ostrov je od Cresu oddělený malým zdvihacím mostem. Za mostem to vypadá jako v Las Vegas. Všude hudba, světla kasino, kolem cesty to žije. Na samém konci ostrova je obrovský kemp.

Mísíme se do davu a pronikáme do kempu. Hlava na hlavě, stan na stanu, všude děti, hudba, stánky a hlavně stromy. Vzduch je vlhký a dýchá se mnohem lépe. Hledáme koupací zónu. Už je tma. Ve vodě jsou umístěny čtyři velké reflektory. Prosvětlují vodu zespoda a ta je ještě modřejší a lákavější než ve dne. Nad vodou je terasa hospody. Nejspíš tam sedí rodiče a sledují siluety dětí v zářící vodě. V té tmě z fotek nic nebude, ale snažíme se.

Uháníme zpátky. Nemáme západ slunce, ale zato máme radost z klidu, který je v našem kempu. Klid netrvá dlouho. V noci se zvedá vítr a lomcuje předstanem a pak celým přívěsem. Po vzoru ostatních upevňujeme vypínací lanka ke stromkům a kolem kamenů. Těch je tu dost. I tak špatně spím. Poslouchám noční vítr.

Cres – den pátý: Plitvičky

Musíme splnit svou povinnost a navštívit Plitvická jezera. Je to asi dvě stě kilometrů, neděláme si starosti s délkou cesty, prostě to bude celodenní výlet. Starosti jsme si dělat měli. Cestujeme průměrem 39 km/hod. Vždycky před námi jede nějaký šnek, obvykle kamper, a cesty jsou tak úzké! A tak zakroucené.

Přejedeme horské pásmo do vnitrozemí. Všechno je tu vlhčí, rostlinstvo šťavnatější. Je to svým způsobem úleva. Projíždíme vesnice, kde fasády domů stále nesou stopy po střelbě. Koukám na to zaraženě. Myslela jsem, že to už bylo dávno. Blížíme se k jezerům krasovou krajinou, vidím závrty a připomínám si školní lekce z geologie. Na Plitvičkách jsme ve čtyři odpoledne. Vstupné je astronomické.

Dřevěné chodníčky, voda a mech, mech a voda. Divně modrá voda. Taková, jakou si pamatuju z dávné návštěvy. Proplétáme se davy turistů, posloucháme tekoucí vodu a koukáme na ryby pod hladinou. Popisovat to by bylo zdlouhavé a stejně… to chce vidět. Tak koukáme. Páník fotí a fotí. Ukazuje se, že vstupenka zahrnuje i jízdu loďkou a vláčkem. Trochu upravujeme názor na její cenu. Trochu.

Ještě je dost dlouho před zavírací dobou, ale obsluha ve stáncích s občerstvením balí. Už nemají ani limonádu. Buď byl dnes nečekaný nápor turistů, nebo neumějí počítat. A já mám takový hlad. Teď, když už není horko, něco bych snědla. Aspoň sušenku, nemáte? Ne? Tak ne.

I když je zpáteční cesta o poznání rychlejší, stíháme poslední trajekt jen tak–tak. Ale do kempu jsme to před půlnocí stihli taky. Celou cestu před námi jel ještě jeden takový opozdilec.

Cres – den šestý: Led na Cresu

Dnešek je plánovaný jako den odpočinku na pláži. Vítr se utišil, a zase je jen horko. Jsem rozhodnutá se nepohnout celý den a dočítám knížku. Páník s mládětem nesou od kuchyně velký lavor plný ledu. Čeho? LEDU? Ah–hááá, tak to je ten automat na kafe za umývárnami. Ledomat. Páník rozhodnutý přečíst všechna písmenka po celém kempu odhalil divy.

Nejen ledomat, ale zařízení které vrčí jako trafostanice a vypadá jako úschovna zavazadel na hlavním nádraží. To nejsou trezory, jak jsem se domnívala. Za deset zdejších penízků si můžete pronajmout chladničku! No vida, a tohle všechno v Usedomských kempech nenajdete.

Nasedám na kolo a horko–nehorko uháním do sámošky na konci kempu (je to daleko, ale v podstatě po vrstevnici) pro kolu. Nacpu si sklenici ledem, doliju kolou a… ožívám. Dokonce natolik, že se konečně balíme na pláž. Beru si ručník a podvodní brýle. Moře pořád nechladí, ale až si užiju rybí televize pod hladinou, půjdu si užít ledu, který jsem si schovala do chladící tašky za karavan.

Led mi roztál. V chladící tašce je jen voda. Ale studená. Lahve s limonádou jsou taky studené. Beru si pět penízků a jdu pro nový led. Automat si vzal penízek a vyplivnul dvě kostičky ledu. Chvíli čekám, zkouším další penízek. Zase dvě kostičky. Třetí pokus nedělám. Chvíli přemýšlím, co dál. Pak se seberu a klušu přes celý kemp k recepci, kde hlásím poruchu. Anglicky sděluji, že ice–maker is broken. Upřesňuji umístění. Slečna sděluje kolegyni, že ladomat je rozbity.

Ten na sedmičce. Zní mi to skoro česky. Tak to česky opakuju ještě jednou, culíme se na sebe a slečna někam telefonuje. Vracím se zpátky. Cestou mě zastavuje pán v bílé košili. Vypadá jako námořní kapitán. Sděluje mi, že už volal do Matinščice majiteli ledomatu a zítra to bude v pořádku. Chtít zpět ukradené penízky se nepokouším. Nejspíš to nemá cenu. Vracím se ke karavanu bez ledu.

Páník dojel pro led k druhým umývárnám. Dáváme chladit pití a jdeme fotit velmi kýčovitý západ slunce. To by mě zajímalo, proč tyhle automaty mají spadeno jen na mě.

Rozvaliny

Cres – den sedmý: Kamenné labyrinty na Cresu

Hurá, jedeme na výlet. Hned ráno u snídaně se ukazuje, že páník na nějakém letáčku našel na severu ostrova národní park s kamennými labyrinty. A ten se musí vidět. S radostí naskáčeme do auta. Je v něm klimatizace.

Míříme k městečku Beli. Je to dost daleko, ale silnice je docela dobrá, tak to půjde. Míjíme město Cres. Objíždíme ho spíš svisle než vodorovně. Po chvíli se ocitáme v místě, kde jsme sice na silnici a vysoko nad mořem, ale vodu vidíme napravo i nalevo od nás. Přímo před námi se tyčí vysokánský kopec. Silnice se dělí a pokračuje dvěma sotva zřetelnými záseky na úbočích té hory. Kopce jsou mnohem příkřejší, než v jižní části ostrova. V duchu si umiňuji, že z auta nevylezu.

Za parkovištěm je Beli. Mikroměstečko z bílého kamení. Vysoko na skále nad mořem a bez vody. Jako všechna ostatní. Jdeme na prohlídku. Ale náhodně narážíme na ceduli v ponurém místě mezi plotky a garážemi. Slabikuju a dovídám se, že tudy se smí. To je divné. Kdyby se nesmělo, to známe, ale ono se smí. A kam se teda smí?

Opouštíme asfaltovaný chodník a noříme se mezi olivovníky a kamení. Za chvíli narážíme na první turistickou značku. Je šílené horko. Olivovníky nestíní, ale vzduch se mezi nimi nehýbe. Beťka, která si celou dobu tady stěžovala na bolavé koleno, frčí skalami vzhůru, jako veverka. Nadávám a stoupám za ní.

Páník vleče fotobaťoh velký, jako je sám. Sotva leze. Snažíme se uhodnout, jestli nás značka vyžene až na vrchol kopce, který se odsud zdá v nedohlednu. Značka se nad námi slitovala. Zahnula zase dolů a rovnou k záchranné stanici supů. Areál stanice má holandské rozměry. Miniaturní botanickou zahradu překrývá obrovský cedr. Smějeme se jménům rostlin, známe je skoro všechny. Prohlížíme si koření a levandulový labyrintek. Cha chá, to bylo jednoduché, tyhle labyrinty.

Labyrint

A pak narážíme na mapu. Zabírá celou stěnu budovy záchranné stanice a zobrazuje umístění všech labyrintů. Je to obrovský prostor. Neprošli jsme ani padesátinu. Jo, tak málo a k žádnému labyrintu jsme se ani nepřiblížili. Páník pečlivě studuje mapu, já expozici starých zemědělských nástrojů. Pak jdeme na supy.

Bydlí ve voliéře a je to endemitní druh, který je velmi důkladně chráněný. Dřív žili po celém pobřeží, dnes je jejich ochraně věnována velká pozornost. V téhle stanici jsou ti, kteří se nemohou, nebo zatím nemohou vrátit do přírody. Poranění, z moře vylovení, žijí ve voliéře a nechávají se fotit turisty. Venku je pak ohrada s endemitními oslíky a endemitními ovcemi. Endemitní, znamená, vyskytující se jen tady a jinde ne.

Stanici jsme si prohlídli, suvenýry nakoupili a jdeme znovu do Bali. Odbočku tentokrát rychle přecházíme, aby nás nevtáhla do dalšího dobrodružství. Bali vypadá romanticky. Úzká bílá zákoutí. Na náměstí květy v truhlících a železným poklopem uzavřený tank na vodu. A jedna jediná hospoda. Jíme pozdní oběd, ale ti kolem nás taky. A rozhodně tu vaří dobře.

Nasedáme do auta, ale páník se nevzdává. Někde tímhle směrem je keška a taky labyrint. Míříme autem svisle vzhůru po cestě ze šotoliny. V exponovaných místech je trochu podpořená asfaltem. Doufám, že nikoho nepotkáme. Jednak bychom se nevyhnuli a za druhé mám pocit, že tu nemáme co dělat. Auto hrdinně stoupá. Když se zdá, že už to nepůjde, páník prozkoumá okolí navigací a jedeme dál. Nahoře parkuje žlutý fiatek s italskou espézetkou.

Pozorují nás ovčí endemiti, my najdeme šipku s nápisem LABYRINT. Tím směrem jsou rozvaliny. Zbytky oblouků a zdí. Dráždí fantazii. Sice jsem si slíbila, že z auta nevylezu, ale teď slídím sem tam. Ráda bych věděla, proč to tu je. A proč takhle. Evidentně ruiny, jsou tu dlouho, ale proč působí tak napucovaně? Někdo tu utírá prach?

Je tu velikánský mrtvý strom. Fotíme ho všichni. Páník s Beťkou loví kešky a já konečně nacházím labyrint. Jsou hned dva. Mám čas si je projít, tak medituji. Ťapu mezi kameny, pozoruji ještěrky, mouchy a hromádky bobků od zdejších endemitů. Jestlipak ty ovce, když spásají labyrint, dodržují zákruty a pěšinky? Myslím, že ne.

Hotovo. Labyrint jsem prošla, páník vyfotil, co se dalo a kešku taky našel. Můžeme jet do kempu. Je nejvyšší čas, namočit se v moři. Je nejvyšší čas, vyfotit konečně ten západ slunce. Fotí všichni. Přidáváme se a konečně se daří.

Cres – den osmý: domů, domů

Od rána balíme. Náš pobyt tady končí. Ignoruju horko a kmitám jak moucha pod lustrem. Kemp opouštíme kolem poledne. Než se dostaneme z trajektu, uplynou další hodiny. Průjezd Slovinskem je zdlouhavý a nudný. Konečně jsme v Rakousku.

Kus před Vídní parkujeme u dálničního hotelu. Je velmi stylový, dost narvaný, ale vejdeme se. I když byl kemp úžasně vybavený, teprve v hotelovém pokoji se sprchou mám pocit skutečné civilizace. Večeříme specialitu: Grill Teller. Večeře vskutku opulentní. Snídaně taky. Ale nevadí. Vždyť z Vídně je domů už jen skok.

Vlastně se cítím skoro doma a něco mi chybí. To ty labyrinty. Jasně, našli a vyfotili jsme dva, ale ještě jich tam ještě dost zůstalo. Aspoň šest, možná víc. Já vím, že mi bylo celou dobu horko. Vím, že tenhle cykloturistický ráj vyžaduje zejména dobrý úchyt pro kola na zádech a cepín do každé ruky, ale ty labyrinty…

Zůstalo jich tam aspoň šest, které jsme neviděli…

Fotky (Jakkel) najdete zde: http://jakkel.rajce.idnes.cz/Cres_2012/#s50_7421.jpg