GEOPOLITIKA: O hladu po moci v dobrém i zlém (Blízkovýchodní Hra o trůny 8)

V úvodu do seriálu, v němž byl nastíněn konflikt mezi Saúdskou Arábií (zkráceně KSA – Království Saúdské Arábie) a Íránem, se píše o tom, že alfou a omegou saúdských státních zájmů je moc a bohatství rodiny Saúdů. A že co je dobré pro moc a bohatství rodiny Saúdů je „dobré“ pro stát a touto optikou tedy stát posuzuje, co a jak udělá. V poslední době se mluví o převratných změnách v KSA – otázkou ovšem je, nakolik jsou převratné, když se nezměnily cíle saúdské politiky, ale pouze okolnosti? To hlavní, co se stalo, je, že si toho mladý korunní princ Mohamed bin Salmán al Saúd, vzděláním právník, všiml a podle toho zareagoval.

 

Vzhledem k tomu, že historie saúdské monarchie byla vcelku detailně popsána v již zmíněném úvodu do seriálu o blízkovýchodní Hře o trůny, nebudeme se jí věnovat v tomto díle a podíváme se na to, jak ambivalentní tato saúdská touha po „moci, penězích a slávě“ může být, pokud bychom ji měli hodnotit.

 

Obrázek Saúdské Arábie, jaký má asi většina z nás, odpovídá stavu, v jakém KSA bylo do příchodu slavného korunního prince k moci. Tedy bohatá, ale společensky nesmírně konzervativní a brutální země, která se chová k ženám v lepším případě jako k dětem, v horším jako k otrokyním, země s nesmyslně brutálními tresty, občasnými krvavými akcemi vůči menšinám a podporující a sponzorující ten nejhorší terorismus a saláfitský radikalismus všude po světě. Protože právě taková Saúdská Arábie byla v kolektivním vědomí většiny z nás (od roku 1979), neumíme si ji úplně představit jinak – v podstatě každý Evropan, který byl narozen po roce 1960, zná Saúdskou Arábii takhle a lidé narozeni dříve by sice mohli mít povědomí o poměrech v zemi předtím, ale protože „žádné zprávy jsou dobré zprávy“, a kromě zpráv o cenách ropy toho z KSA do Evropy před rokem 1979 moc nepřicházelo, tím spíše ne za železnou oponu, je posledních necelých čtyřicet let definující, pokud jde o naši představu o této zemi. A přesto tato podoba přišla podobně „znenadání“, jako reformy Mohameda bin Salmána, a co víc, řízena naprosto stejnou logikou, která vede mladého korunního prince k podstatnému uvolňování a přepisování geopolitické mapy Blízkého východu.

 

Saúdská Arábie bývala před rokem 1979 zemí s poměrně bohatou populární kulturou, konzumním životním stylem a – relativně, na místní poměry – uvolněnými mravy (včetně účasti žen na veřejném životě), ovšem to se velmi rychle změnilo v reakci na Chomejního islámskou revoluci v Íránu. Jak již bylo řečeno detailně v dílu o Íránu, hlavní motivací revoluce nebyl ani tak islám, jako spíš národní emancipace, touha setřást potupu dluhové pasti a systematického rozkrádání íránského bohatství Velkou Británií a v menší míře Spojenými státy, jakož i odpor vůči zkorumpovanému šáhovi, který udělal z „hodnotové modernizace“ země svou vizitku, což byl přesně důvod, proč se šíitský konzervatismus tak skvěle hodil jako protestní hnutí a kontrast vůči němu. Ne každý ovšem sledoval vnitroíránskou politiku – ono to není tak jednoduché ani dnes, kdy máme internet a Google Translate – a tím spíše ne v Saúdské Arábii, s cenzurovanými médii, takže arabští šíité žijící v KSA si odkaz Chomejního revoluce vyložili po svém, v souladu se svou zkušeností. A tou byl fakt, že byli dlouhodobě královstvím systematicky utlačovaní. Vzhledem k tomu, že KSA bylo před rokem 1979 zemí, která nebyla ani náhodou tak konzervativní, jak ji známe, a v mnohém se podobala předrevolučnímu Íránu, arabští šíité v KSA si vzali z Chomejního příkladu právě ten konzervativní muslimský prvek a zorganizovali masivní nepokoje ve východní části země.

 

Jak už jsme nastínili dříve, Saúdská Arábie funguje na dvou pilířích moci: rodině Saúdů, reprezentující státní moc a rodině Al aš-Šajchů, reprezentující náboženskou moc, přičemž Al aš-Šajchové dávají Saúdům legitimitu ve věci vlády nad územím, které KSA drží a Saúdové podporují svou mocí náboženský vliv rodiny Al aš-Šajchů. Nesmíme totiž zapomínat, že obyvatelstvo Saúdské Arábie netvoří jen (velká, co pravda) královská rodina a další významné „patricijské“ rody, ale především – a to je většina lidí v KSA – beduíni, žijící klanovým a velmi konzervativním životem. Už jen kvůli poměru počtu beduínské populace a „smetánky“ v zemi je jasné, že chce-li rodina Saúdů vládnout, musí tak činit se souhlasem beduínů, kteří se nábožensky opírají o rod Al aš-Šajchů a kteří tvořili Ichván (anglicky Ikhwan, arabsky to znamená „Bratrstvo“), armádu utvořenou kleriky loajálními Saúdům na začátku 20. století, která byla v roce 1954 přetvořena v regulérní moderní armádu zvanou Národní garda Saúdské Arábie. Beduíni na území KSA byli původně nábožensky neutrální; byli to muslimové, ale v jejich kultuře se islám žil „lidově“, nešlo o žádnou snahu o ideologickou purifikaci nebo radikalismus, tuto tendenci jim vštípili Saúdům loajální klerikové právě na začátku 20. století.

 

A právě skupina těchto konzervativních beduínů, v reakci na šíitské nepokoje v roce 1979, obsadila Velkou mešitu v Mekce, jejich vůdce Mohamed Abdulláh al-Kahtání se prohlásil Mahdím (ztraceným imámem, který přijde a přinese světu konečnou spravedlnost) a vyhlásil odpor proti saúdské rodině. Ta se podle něj – a jeho spolubojovníků – zpronevěřila islámu tím, že do země vpustila příliš mnoho západního vlivu. Země se tak dostala do velkého politického chaosu a měla-li si rodina Saúdů udržet moc, musel král Chálid udělat to jediné, co v té chvíli udělat mohl: z jedné strany po těžkých bojích dobyl díky jemu loajální Národní gardě obsazenou Mekku, dal veřejně setnout 63 rebelů, spolubojovníků v bitvě padlého Mohameda Abdulláha al-Kahtáního a uvěznil celou řadu dalších – ale pochopil, že tímto se vyhrát nedá a nechal tak volnou ruku konzervativním klerikům v „reislamizaci“ země, čímž se Saúdská Arábie dostala do podoby, kterou všichni tak dobře známe.

 

Klerikové využili tuto svou nově nabytou moc více než plnými hrstmi, a nejen doma. Kromě toho, že zakázali veškeré aspekty moderní kultury a v podstatě zotročili saúdské ženy (to je, ze západního pohledu asi nejpřesnější popis statutu, do kterého se saúdské ženy dostaly), začali radikální saláfismus vyvážet ven. Saúdské ropné peníze tak šly na podporu afghánského hnutí Tálibán, jakož i al-Káidě, kterou spoluzaložil na začátku 80. let v Afghánistán Usáma bin Ládin, a stavělo se za ně velké množství radikálních saláfitských mešit a madrás (islámských škol), které zasely semena tohoto radikalismu všude tam, kde byl do té doby islám v zásadě tolerantním a lidovým náboženstvím: do Afghánistánu, Pákistánu, Indonésie, Albánie, Bosny ale později, v 90. letech a na počátku 21. století, i do muslimských komunit v západním světě. V této snaze Saúdské Arábii a jejím klerikům zdatně sekundoval Katar, donedávna saúdský spojenec, který se moc neštítil stejným způsobem podporovat i Muslimské bratrstvo nebo Islámský stát.

 

Jeden by řekl, že to už o moc horší být nemohlo a že saláfitský radikalismus byl na vítězném tažení o budoucnost sunnitského světa; byla to doba, kdy se Západ začal strašně bát islámu právě pro úspěchy, kterých tento státními penězi sponzorovaný radikalismus dosahoval. Jenže pak přišla událost, zdánlivě s Blízkým východem naprosto nesouvisející, která odstartovala řetězovou reakci, na jejímž konci je, dalo by se říci, totální obrat, a tou událostí byl ukrajinský Majdan a svržení režimu Viktora Janukovyče.

 

Majdan totiž, jak dobře víme, vedl velmi rychle k ruské okupaci Krymu a k ruské, za pomoci místních rebelů, okupaci východní Ukrajiny, na což Spojené státy, které do té doby považovaly Rusko za – sice těžko předvídatelného partnera, ale stále partnera, reagovaly sankcemi vůči Rusku a hlavně snahou oslabit vliv Ruska ve východní Evropě, který Rusko uplatňuje zejména skrze export ropy a zemního plynu. USA tak zrušily v roce 2015 zákaz vyvážet americkou ropu na světové trhy a levná ropa z břidlic tak zaplavila světový trh, způsobila masivní pád ceny ropy, který znemožnil Rusku snahu o větší okupaci Ukrajiny. Mělo to ovšem velmi podstatný vedlejší efekt: arabské monarchie vyvážející za ropné peníze saláfismus a rozšiřující svůj vliv za pomocí různých teroristických skupin bojujících například v Iráku nebo Sýrii se ocitly ve finančním tlaku, na který nebyly zvyklé.

 

V téže době platily stále ještě mezinárodní sankce proti Íránu za jaderný program, který íránský režim vedl, takže Írán nemohl dodávat ropu na zahraniční trhy – byl tedy zvyklý fungovat i bez těchto ropných příjmů, takže v saúdsko-íránském konfliktu se pád cen ropy projevil velmi jednostranně; zatímco KSA poškodil, pro Írán nic neznamenal; naopak, v témže roce 2015 bylo dosaženo dohody o íránském jaderném programu a Írán tak dostal k dispozici spoustu peněz, s nimiž do té doby počítat nemohl.

 

Tato událost způsobila, že íránský režim najednou dostal velkou konkurenční výhodu ve své snaze o budování „impéria“ a mohl tak podstatně posílit hútíovské povstání v Jemenu, Bašára Asada v Sýrii, jakož i pozice irácké, tou dobou už proíránské, vlády. Bylo jasné, že model, v němž radikální saúdští klerici měli volnou ruku k šíření své ideologie po světě, se vyčerpal, a začal ohrožovat moc a vliv Saúdů způsobem, který už nebylo možné ignorovat.

 

A to je doba, kdy k moci nastoupil korunní princ Mohamed bin Salmán. Jeho otec, král Salmán bin Abdulazíz, mu předal prakticky veškerou reálnou moc, a mladý princ tak, zatímco král cestuje se svými opulentními výpravami po světě, se Mohamed bin Salmán uchopil vládnutí plnými hrstmi. Zemi převzal v nedobrém stavu: se spoustou masivní korupce, která pouštěla žilou státnímu rozpočtu, s nedostatečnými příjmy kvůli nízké ceně ropy a navíc ztrácející pozice na blízkovýchodní mapě vůči úhlavnímu nepříteli – Íránu. Nemluvě o šoku, jaký znamenalo Arabské jaro a o snahách i uvnitř samotného Íránu reformovat a liberalizovat režim. A jak tyhle problémy stály, chopil se jich, hezky jednoho po druhém.

 

Nejprve začněme tím hlavním, za co dostává Mohamed bin Salmán největší kritiku: Jemen. O Jemenu bude v seriálu později rozsáhlejší článek, ale způsob, kterým se korunní princ rozhodl tento problém „vyřešit“, je dost nešťastný, protože se rozhodl ze země vyhnat Írán doslova i kdyby kámen na kameni neměl zůstat. Výsledkem je neskutečné utrpení civilistů, ve kterém nejenže lidé umírají v důsledku saúdského bombardování, ale ve velkém také kvůli hladu, protože se Saúdy podporované síly v Jemenu snaží nepřítele naprosto cíleně vyhladovět. Ano, íránská moc na strategickém průlivu Bab al-Mandab je pro KSA problém, ale způsob, jakým se ho Mohamed bin Salmán rozhodl řešit, je dost tragický.

 

Dalším velkým krokem bylo distancování se od podpory saláfismu a terorismu ve světě, ovšem opět – velmi cynickým způsobem. Pravda, účel to plní, ale jistá kyselá pachuť v ústech zůstává. Princ začal tím, že zodpovědnost za všechno hodil na Katar (který v tom samozřejmě prsty ve velkém měl), uvalil na něj blokádu, přerušil s ním diplomatické styky (a přiměl k témuž všechny své nejdůležitější spojence), zakázal katarským aerolinkám létat přes saúdský vzdušný prostor a zavřel s ním hranice. To za situace, kdy Katar závisel na KSA i v dodávkách potravin. Toho se samozřejmě zhostil Írán, který velmi rád tohoto svého bývalého nepřítele začal zásobovat a kterému začal všemožně pomáhat, jen aby se Katar dostal mezi jeho satelity – což se mu v zásadě podařilo. Ano, KSA tím přišlo o jeden satelit (který ovšem nikdy nemělo úplně pod kontrolou – Saúdům se zajídala katarská podpora Muslimskému bratrstvu v Egyptě i provozování stanice Al-Džazíra), ale zároveň se, byť pochybně, dokázalo distancovat od současné i budoucí podpory saláfismu ve světě i teroristických skupin.

 

Dalším problémem byla korupce: Mohamed bin Salmán dal zavřít (do luxusního vězení v hotelu Ritz Carlton v Rijádu) 325 lidí, z královské rodiny i z ostatních významných rodin v zemi a nechal je tam, dokud nevrátí nakradené peníze. 56 z nich odmítlo zaplatit (včetně vysoce postavených členů královské rodiny) a tak je zavřel do regulérního vězení, ostatní vrátili, co nakradli, z čehož saúdský rozpočet získal více než sto miliard amerických dolarů.

 

A modernizovat se začalo i doma. Ženy dostaly právo řídit auto, byla znovu povolena kina a bylo ohlášeno, že se Saúdská Arábie bude vracet před rok 1979 a redefinuje islám jako náboženství tolerantní, otevřené, respektující ženy a podobně, protože takový byl, podle korunního prince, islám na samotném počátku, před jeho „zkažením“, a tak vlastně nejde o nepřípustnou modernizaci (Bidá), ale naopak o jejich odstranění (zde vidíte, že flexibilita je v islámu bez problémů možná, stačí jen chtít). Očekává se, že se tímto směrem bude i pokračovat.

 

Protože největší nebezpečí pro KSA tvoří Írán a jeho vliv, Mohamed bin Salmán to vzal skutečně od podlahy a začal systematicky pracovat na vztazích s Izraelem, kterého vidí jako klíčového spojence v tomto úsilí. Když sledujete zprávy o saúdsko-izraelském sbližování za poslední rok a půl, občas to připomíná grotesku, protože si „najednou“ média nejen v Saúdské Arábii, ale i v saúdských satelitech, jako je třeba Kuvajt, „vzpomněla“ na dobré muslimsko-židovské vztahy, pozitivní roli Izraele v kdečem; významní diplomaté z tohoto spolku začali Izrael navštěvovat a nedávno byly povoleny přelety civilních letadel do a z Tel Avivu přes saúdské území – což bylo donedávna nemyslitelné. Stejně jako to, co se stalo minulý týden, kdy saúdští diplomaté (a diplomaté satelitních zemí) přesvědčovali předsedu Palestinské autonomie Mahmúda Abbáse, aby přistoupil na Trumpův mírový plán, ať už v něm bude cokoliv, protože lepší deal nedostanou a s arabskou pomocí ať už radši nepočítají. Toho samozřejmě využívá jak Írán, který se o palestinské Araby najednou zajímá o to víc, jakož i Turecko, které vycítilo vakuum a snaží se tam vtěsnat také.

 

Co se stane v budoucnu je velmi nejisté, ale v každém případě platí, že islámský radikalismus, jak jsme jej znali a jak se ho bojíme, je už za zenitem – což bychom si v Česku měli velmi rychle uvědomit, protože máme historicky až nepříjemnou snahu bojovat minulé bitvy, zatímco se vynořují nová nebezpečí, v tomto případě zejména Erdoğanovo budování impéria, které si dělá velké ambice mimo jiné i na Balkáně, který máme za rohem, a který má už dnes v Evropě spousty loajálních naturalizovaných evropských občanů, které se nebojí používat pro své strategické cíle.

 

 

Aktualizováno: 14.3.2018 — 13:17

21 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tady je vidět jak všechno se vším souvisí a globalizace ovlivňuje svět nafty a naopak. Taky cítím, že arabský vrchol muslimismu je již za zenitem a že nebude až tak jednoduché ho přenášet do jiných civilizací, které za sebou mají min. 2 tisíce let křesťanství, které taky nebylo bez chyby a není dosud.
    Jestli mám z něčeho obavy tak z toho Turka, kterému se vše toleruje jen proto že je členem NATO a něvědí si s ním rady. Je ochoten ten diktátor postavit proti sobě i členské státy NATO, myslím tím Řecko, co bude pak.
    Modernizaci Arabie bych si ořála už k vůli lidem těch zemí a nemusela by být ani až tak západní jako tady.

  2. OT, i když je to vlastně taky boj o trůn. Včera se MLP poprali psi, poněkolikáté. Už jsem spala, takže jak jsem vyletěla,co se děje, tak jsem měla málem infarkt. Ellie prý valila z nohy krev, před chvílí si to nechala prohlédnout. Udělalo se mi poněkud mdlo, má na pacce hlubokou ránu, prst sice drží (ještě), ale je to fujtajbl. Bohužel se takové věci nešijí. Já nevím, co ten můj chlap s těmi psy dělá, mně se za devět let porvali jednou, jemu tak jednou do měsíce… A ještě se urazí, když se mu snažím vysvětlit, že je to slyšet, že se chystají po sobě skočit (úplně jiné vrčení) a má na ně včas houknout (devil)

    1. Ivo a není to třeba nevědomé upozornění, že vlastně ON ty psy až tak moc nechce a stará se o ně protože musí ?
      Jinak doufám,že to zvládnete a veterinář zkontroluje co s tím.

        1. Tak jsme nafasovali ATB na týden, včera měla asi i horečku, funěla jak po kilometrovém běhu za srnkou a byla taková zchvácená. Dneska vypadá líp, ale tlapa oteklá a protože je to na přední, tak na ní musí došlapovat, jináč by si vybila zuby. No, bude to nadlouho.

  3. Ještě něco – je fascinující, že celý proces pragmatické změny Saúdské Arábie začal na Ukrajině!

  4. Děkuji za další pohled na Blízký Východ.
    A poznámka :) – nějak se mezi těmi královskými rody ztrácím. Jedni jsou Saúdové a druzí Saídové a přitom nejsou spřízněni?!

  5. A nakonec něco pozitivního – líbí se mi, jak pozavíral kradoucí členy rodiny do domácího vězení a nechal je všechno vrátit. To bylo velmi tvůrčí řešení :P

    1. Chicht, to by u nás v kotlince žádné domácí vězení nepobralo.Pak by nastalo nerudovské“kam s ním/i?“ :-)

  6. Jo a způsob, jakým se ty dvě velmoci servaly na Jemenem, až tam lidé umírali hlady je taky krajně nechutný.

  7. Musím říct, že ten saúdský princ přivedl termín „pragmatický přístup“ k novým výšinám. Nebo spíš hloubkám :(
    Ale popravdě, pořád z něj jde menší strach než z našeho „milého spojence“ Turecka. Co provádí Erdogan je hrozné – zajistil si nedotknutelnost ze strany EU a USA (uprchlíci a letecká základna), s Ruskem se radši začal kamarádit a najednou má volné pole k nájezdům a vraždění – ano, mluvím o událostech v Afrínu. V jednadvacátém století vyvraždí tisíce civilistů a prostě mu to projde. (devil)
    Jsem zvědavá, jak se k událostem postaví tento super pragmatický saúdský princ a pro zkrocení tureckých ambicí bychom měli doufat, že se rozpínavost Turecka hodit nebude.

    1. Podle mě právě tak, že začne prohlubovat své dobré vztahy s Izraelem a dávat dohromady ještě pevnější blok s Egyptem a Jordánskem a připravovat se na to, že Turecko, Írán a Rusko se budou sbližovat a budou spolupracovat a po linii hranic Libanon/Izrael, Sýrie/Izrael, Sýrie/Jordánsko, Irák/Jordánsko, KSA/Irák, Kuvajt/Irák, KSA/Katar a prostředkem Perského zálivu povede „frontová linie“ mezi dvěma bloky, které budou navzájem soupeřit o dominanci nad Blízkým východem. No a Kurdové, i kdyby je teoreticky mohl použít proti Turecku (s nímž bylo KSA donedávna relativně zadobře) a Íránu, tak jsou příliš hluboko v území „nepřítele“, aby s nimi počítal jako s rozhodující silou.

      Samozřejmě takhle narýsovaná linie má dvě vady: Jemen, který je „uvnitř“ a kde je silný íránský vliv díky hútíjovským povstalcům, a Katar, který je teď prakticky otevřeně íránským satelitem, což se mimo jiné projevuje tím, že se ani moc netají podporou Hamásu a Hizballáhu.

      1. Což mimochodem nevěstí nic dobrého pro lidi v Jemenu (KSA nebude mít problém v tom, pokračovat v nastoleném kurzu) a Katar bude muset počítat nejen s blokádou, ale i dalšími naschvály všeho druhu ze strany KSA. Na druhou stranu si za to může Katar sám, protože jejich (emírův a katarské smetánky) výběr kamarádů je velmi pochybný.

      2. A mimochodem, Palestinci by se měli velmi rychle vzpamatovat (ostatně je k tomu Mohammed bin Salmán nedávno nabádal), protože jejich námluvy s Íránem a Turky je mohou stát hodně, vzhledem k tomu, jaké dvě koalice se tady pomalu začínají tvořit. Byť tedy koalice Turecko+satelity, Írán+satelity a Rusko+satelity je maximálně účelová a každá z těchto mocností je stejně bezohledná, o moc se dělit nebude, a spolupracují jen proto, že jejich satelity jsou většinou jasně dané (s výjimkou Ázerbájdžánu, o vliv na který se přetahuje Turecko, Írán i Rusko a Tádžikistánu, o nějž se zase přetahuje Írán, Rusko a Čína).

        1. Jako šachy to zní zajímavě, ale když si člověk uvědomí, že všude mezi tím se snaží normálně žít lidé… :x

          1. Ty mocnosti to ale jako šachy skutečně vidí, a lidé jsou jim vesměs jedno. A tohle je potřeba si uvědomit, že je jedna z hlavních deviz našeho členství v EU, že nejsme v pozici „sporné“ země, se kterou se hraje jako s figurkou, kterou je třeba možné obětovat v zájmu nějaké vyšší strategie – třeba způsobem, jakým MBS odepsal Katar, o tom Jemenu snad radši ani nemluvě.

    2. Dede, ono projde kdekomu kdeco. Třeba zítra je 50. výročí masakru ve vietnamské vesnici My Lai, kde zemřelo několik stovek civilistů, hlavně tedy ženy a děti. Jejich smrti předcházelo povětšinou mučení, znásilňování, byli zohaveni. Prý to byla „úspěšná vojenská akce“. Nakonec to bylo s velkou neochotou vyšetřeno, všichni byli zbaveni viny, jen jeden důstojník byl odsouzen, ale ihned po rozsudku mu byla udělena milost. :x
      Já vím, blbé výročí, které se nepřipomíná.
      No a dneska je taky jedno blbé výročí, týká se přímo nás. Taky to byl výsledek takové povedené šachové partie. Erledigung der Rest Tschechei se ta akce jmenovala.

      1. Víš, já bych řekla, že to, jak se zacházelo s minulými zločiny neomlouvá lidi páchající zločiny současné. člověk by řekl, že se snad svět stal o něco lepším místem za posledních 50. let… a v mnoha ohledech se i lepším stal, ale některé věci se opravdu nemění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD