Určitě je máte taky – dámy s kalendářem:)) Já jich mám několik, a protože všechny znám už hodně let a jedna z nich je navíc moje kamarádka, tak přece jen vidím, s čím se musejí potýkat. A tím nemyslím přímo jejich práci, daně a obecně byrokratickou buzeraci… myslím nás, jejich klienty.

Tak abych začala lépe a zřetelněji, ne? Za dámy s kalendářem označuju osoby poskytující nějaké služby skrzevá svůj um a své ruce. (Ne, nejstarší řemeslo nezahrnuju:)) V mém případě bych tak mohla označit svoji kamarádku Danu, která je po odchodu do důchodu fyzioterapeutem na volné noze (její věhlas se šíří tak, že už dnes je utopická představa, že bude pracovat jen dva dny v týdnu), dále svoji kadeřnici, kosmetičku, pedikérku a oblíbenou švadlenu. Počítat se sem ale mohou i dámy dělající gelové nehty (ty nemám:)), dámy stříhající psy a momentálně mě nenapadají další příklady – určitě ještě na nějaké přijdete.

Jejich společným znakem je kalendář. Plný kalendář!!! Tedy aspoň u těch mých, které jsou všechny velmi šikovné a o jejich služby je velký zájem. Objednávání na příští session je obvykle napínavé – většinou se hledá termín na delší dobu dopředu, kdy člověk netuší, jestli jeho plány něco nezhatí – ale co dělat? Kompromisy je třeba dělat na obou stranách, aby došlo ke kýženému setkání. Chce to snahu a aspoň nějakou ohleduplnost na straně klienta.

A musím říct, že poslední rok, spíš o něco déle, slýchám od svých kalendářových dam (s výjimkou Dany, ta je andělská bytost, ta se nepočítá:)) stesky na chování lidí. Nejenže prý s sebou nosí obvykle velmi špatnou náladu (což se jim zakázat opravdu nedá, byť to vytváří prakticky rizikové pracovní prostředí), ale začínají být poměrně agresivní, když jde o to sjednávat si termíny. Jako běžnou praxi mi všechny (!) označily snahu klientů nahlížet jim do diářů a hledat si volná místa.

„Tady je volno, tady můžu!“ zvolala prý jedna neodbytná dáma a zapíchla prst do kalendáře mojí kadeřnice. Na námitku, že to je pauza na oběd blahosklonně opáčila, že na oběd jí přece musí stačit deset minut. Opravdu nevím, co bych s takovou zákaznicí udělala já! Kadeřnice tehdy tvrdila, že zůstala klidná a nějaký termín našla, ale po několika měsících od této příhody byla zoufalá a servaná jak plakát, protože ona prostě nemůže být v práci denně deset hodin!

„Zvyšte ceny!“ poradila jsem jí a vypadalo to, jako bych radila v rozporu se svým vlastním zájmem. Ve skutečnosti je to naopak – ona je tak dobrá, že za to stojí, takže bych byla ráda, kdyby vydržela příčetná. Ve Dvoře Králové (abych mluvila za známé teritorium) totiž kadeřnic výrazně ubývá. Starší odcházejí do důchodu, mladým se otvírat si vlastní živnosti moc nechce – jednak na to obvykle nemají peníze, pokud nepracují ve vlastním domě a jednak stát se malým živnostníkem kromě práce znamená být i a priori sprostým podezřelým (všeci kradnú). Takže tlak na ty, kdo zatím vydrželi a služby poskytují, roste a mění se v přetlak.

Ne každý se odváží zvýšit ceny – na malém městě a v jeho okolí je cena stále rozhodujícím faktorem a většina mých dam se snaží ke svým klientům chovat velmi vstřícně, pokud se právě nehroutí z přepracování (i to jsem viděla, a to ve dvou případech – říkám, že své dámy znám). Zajímalo by mě, jak moc to lidé vnímají. Uvědomují si, že tohle je práce, na kterou nelze nacpat továrenský způsob zvyšování efektivnosti? Vždyť ty ženy mají jen jedny ruce a třeba kadeřnice je zvyklá si lidi zvát tak, aby využívala i technických pauz – tedy obvykle pracuje na dvou lidech zároveň. Kam dál by mohly ještě jít?

Přiznám se, že na mě to má obvyklý vliv – přemýšlím, zda si vůbec můžu dovolit se objednávat, když ty moje mají určitě (před plesem, před Velikonocemi, před dovolenými, před Vánocemi…) strašně moc práce. Nakonec se odhodlám a obvykle uspěju. Moje dámy mě totiž většinou rády vidí – neškarohledím, umím si povídat o věcech, které je zajímají (všude je to něco jiného:)) a jsem časově flexibilní, takže mnou mohou vyplnit i nepředvídanou mezeru:))

Jenže je třeba si uvědomit, že vývoj vede přirozeně k tomu, že malých živnostníků provozujících řemesla (tedy i pánů s kalendářem:)) ubývá. Bude třeba si oprašovat ty, kdo nám zůstanou a doufat, že se sem tam najdou i mladí lidé, kteří se pokusí na tomto nevděčném poli uspět. Bohužel ve svém okolí vidím další a další lidi, kteří opouštějí samostatnou živnost a hledají si práci.

Jak pravil jeden velmi šikovný chlapík z naší vesnice, který nabízel zednické a další práce, jaké kde kdo potřebuje: „Jako velký podnikatel jsem pracoval od rána do večera, jezdil v otřískané Avii a lidi se mnou smlouvali o peníze nebo rovnou nechtěli zaplatit. Jako zaměstnanec (u stavby silnic) jezdím v Mercedesu (nákladním:)) a ve dvě mám padla. Byl bych blázen, kdybych měnil.“ Zaplakali jsme my i naše obec, pro kterou často pracoval. Upozorňuju, že vydával zcela počestné faktury! Neříkám, že být zaměstnancem je vždy selanka, ale je to prostě jednodušší.

A tak vám tak trochu připomínám, abyste byli na své dámy a pány s kalendářem hodní. Musíme je trochu hýčkat – aby nám vůbec vydrželi!:))

PS: Kadeřnice skutečně zvýšila ceny – jestli se to promítlo na přetlaku zákaznic zjistím za týden:))

Ok, dnes je to dané: jaké zkušenosti máte vy – jako zákazníci, případně i z té druhé strany – pokud také pracujete jako „člověk s kalendářem“:))