Nerad lidi děsím a nehodlám šířit poplašné zprávy. Proto prozradím hned ve druhé větě pokračování příběhu rázné a svérázné mourinky, že Mollyin žertík byl poslední v rámci naší smečky. Tam, kde je teď, žije spokojený život suverénní domácí paní a předpokládám, že kanadských žertíků napáchá za svůj mourovatý život ještě mnoho přehršlí: vlohy pro to nesporně má.

Možná si na to vyprávění ještě vzpomenete. I když mi to připadá už strašně dávno…

Byla polovina května a na sluncem omývané pergole u sousedů začínaly kvést první popínavé růže, když se mezi čerstvými okvětními plátky začalo pravidelně objevovat cosi nepatřičného. Tu a tam se ze stínů popínavek vysunula tlapka, pak se zablýskaly pozorné žluté oči a provázely nás zkoumavým pohledem inspektora od „mordparty“, dokud jsme nezašli do domu… Trvalo to skoro týden. Nakonec se od pergoly oddělilo štíhlé, výrazně mourovaté kočičí tělo a vykročilo nám vstříc.

Poté, co nás za neustálého předení a pobrukování doprovodilo až k domovním dveřím, významně zamňoukalo nad prázdnou miskou a požádalo o večeři. Dostalo večeři, azyl ve společnosti venkovní smečky a jméno Molly. Smečka nic nenamítala – v tu dobu ji tvořili jen stálí domácí členové, tedy Sigi, Kulich II. Zenový, pomeranč se šlehačkou jménem Garfield a elegantní béžová Gina. Majestátní Ivan Hrozný se tou dobou potuloval kdesi v lukách – když nemusel, do zahrad nechodil. Ostatní zimní obyvatelé zmizeli, jak bylo jejich každoročním jarním zvykem.

Vypadalo to, že Molly doprostřed té jarní růžové vůně – a nakonec do naší smečky – prostě spadla z nebe, a že je to pro ni ten nejběžnější způsob přemisťování. Brzy bylo jasné, že z toho nebe nespadla sama – mourovatá Molly byla nad vší pochybnost březí. V duchu jsme začali probírat seznam všech potenciálních příjemců budoucích koťat. Ne, opravdu nám nebylo nic platné, že Gina je kastrovaná… nějaká ta chlupatá klubíčka pro nás měl osud vždycky někde přichystaná, a tentokrát bylo dáno, aby na sebe ten osud vzal podobu úhledné, mazlivé, ale značně svérázné kočičí mladé dámy. Molly se prostě rozhodla, že nejlepší pečovatelé o její přicházející potomky budeme my.

Nemohli jsme její očekávání zklamat – to se malým, ztraceným mourovatým kočičkám na pokraji vyhynutí (přesně takhle totiž Molly dokázala vypadat, kdykoliv potřebovala) prostě nedělá. V připravené pohodlně vystlané krabici tak Molly přivedla na svět čtveřici sice bezmocných, ale od první chvíle neuvěřitelně hlučných a temperamentních potomků: dva byli mourovatí jako ona, jedno kotě mělo bílé ponožky a to poslední bylo černé jako uhlík.

Asi po týdnu, když se Molly trochu vzpamatovala a uspořádala svou domácnost, rozhodla se, že v nabídnuté bedně není bezpečno. Po několika hodinách hledání jsme ji i s koťaty objevili dílně za hromadou právě nepoužívaného nářadí – co byste si také počali s hrablem na sníh v květnu, že? Přeskládali jsme nářadí a Molly i s koťaty přemístili do prostornější krabice v bezpečí zimní zahrady, která nám připadala poněkud vhodnější. Molly nikoliv.

V té době se rozhodla, že nás – a především koťata – opustí. Možná si nás chtěla vyzkoušet. Upřímně řečeno, v tu chvíli jsem neměl Její mourovatou Suverénnost ani trochu rád. Počátek léta byl studený, koťata dostala vyhřívanou dečku a bylo potřeba je krmit kapátkem. Jenže… něco takového nejde dělat do nekonečna, a tak odchod Molly spustil hasičské cvičení s námětem „zachraňte koťata“, které tu ještě docela začerstva popisovala laskavým Zvířetníkům před časem moje žena.

Měla to z první ruky. A s ní kočičí anděl JanaBu., která byla odhodlána se sirotků ujmout. Když bylo všechno domluveno, auto přistaveno a přepravka donesena – z bedny se na nás udiveně dívaly jantarové oči matky Molly (už zase vypadala jako malá a ztracená kočička, chlupatice jedna nezdárná) a koťata se pilně a nahlas krmila čerstvým mlíčkem. Oddechli jsme si a odvolali cvičení.

Do dvou dnů byla ovšem krabice znovu prázdná – Molly si tentokrát jako nejvhodnější prostor k výchově koťat vybrala bludiště chodbiček, štěrbin a malých jeskyněk, vytvořených hromadou vyskládaných střešních tašek. Od toho dne jsme ji vídali jen občas u misek a o koťatech jsme se mohli tak nanejvýš domýšlet. Proti všemu očekávání přežila svéráznou výchovu své matinky všechna – když nám je konečně Molly přivedla představit, bylo jim víc než pět týdnů.

Po celou tu dobu, co koťata zůstávala krytá střešní krytinou a ještě nějaký čas poté slibovali jsme mourovaté Molly při každé vhodné i nevhodné příležitosti, že jakmile poslední z jejích chlupatých a rozverných potomků opustí smečku a vydá se vstříc vlastnímu kočičímu osudu, ani ji její osud nemine. Tím osudem se měl stát veterinář… Molly byla matkou natolik nevyzpytatelnou, že příchod dalších jejích potomků na svět by se už mohl podepsat na našem duševním zdraví.

Jenže – dejte kastrovat kočičku, o které si přece jen nejste jistí, že někde nemá svoje „doma“… Molly už svou nezávislost dokázala, ale znamenalo to, že skutečně nikomu nechybí? Než se pro takový zákrok rozhodneme, máme obvykle ve zvyku se poptat po okolí. A tak jsme se ptali. Zbytečně – Molly nikomu nechyběla, nikdo ji neznal…

Osmačtyřicet hodin před domluvenou návštěvou veterinární kliniky Molly zmizela jednou provždy. Nepřišla k večernímu krmení, nedala se nalákat na sebevětší lahůdky. Už jsme z ní nezahlédli ani jediný mourovatý chlup a začínali jsme váhat, zda to všechno nebyl jen jakýsi divoký kočičí sen a Molly byla skutečně půl roku součástí smečky. Nebýt několika fotek, začali bychom se doma asi navzájem přesvědčovat, že už z těch koček blouzníme.

Neměli jsme ovšem na vybranou: návštěvu veteriny jsme potupně odvolali s tím, že pacientka zdrhla a nevíme, kde se momentálně nachází. Pan doktor pravil poněkud rezignovaně, že kdybychom ji tedy náhodou ještě někdy potkali, máme ji od něj pozdravovat a dodal cosi o podivných cestách venkovních koček. A to ještě nemohl tušit, JAK MOC podivných!

Ostatně, netušili jsme to ani my, když jsme těsně před vánoci loňského roku procházeli mezi řadovými domky, poměrně dost vzdálenými od toho našeho. Neznámá paní tam právě na vchodové dveře věšela krásně ozdobený adventní věnec a moje žena poznamenala cosi o tom, že se začíná stydět, protože my ho tento rok na dveřích ještě nemáme. Jak to ti lidé dělají, že stihnou vánoce o vánocích, velikonoce na jaře a lednové narozeniny neslaví začátkem března?

Bylo mi jasné, že na svou řečnickou otázku odpověď nečeká (možná, že si ji dokonce ani nepřeje slyšet), ale i kdybych náhodou něco říci chtěl, v tu chvíli bych zapomněl, co to bylo. Na práh domu totiž plavným krokem vstoupila Ona. Byla možná trochu víc při těle, než jsem si ji pamatoval. Zimní srst se jí leskla, dlouhý ocas nesla hrdě vztyčený a v jantarových očích bylo jasně vepsané to majetnické „tady je to moje…“, tak čitelně, jak to jen kočky dovedou.

Hele, to je Molly! pravil jsem zbytečně nahlas a upozornil tak paní s adventním věncem, že není sama. Naštěstí jí to nevadilo. Kočka zvedla hlavu, tmavozlatým pohledem si našla moje oči a – zdálo se mi to, nebo ne? – malinko, sotva viditelně blahosklonně přikývla.

Vy si mě ještě pamatujete? říkal ten pohled. Molly udělala pár kroků k plotu a zastavila se.  To je naše Dorotka, pokývla paní směrem k mourovaté dámě. A představte si, že jsme ji půl roku neviděli. Už jsme si mysleli, že se jí stalo něco zlého. Pak se ale vrátila… Tak jsme ji dali co nejdřív kastrovat, a teď už se drží doma. A jak jste jí to říkal? Molly?

Nevěděl jsem, že je to Dorotka, vysvětloval jsem hodně zbytečně. Ale toho půl roku byla u nás, dokonce i s koťaty. Pak už jsme si byli skoro jistí, že nikomu nepatří, tak jsme ji objednali k veterináři na kastraci. Dva dny před termínem zdrhla.

Nemusím asi dodávat, že se ten termín téměř přesně shodoval s datem Dorotčina návratu na rodnou verandu. Mírné, ale opravdu jen velice mírné zadostiučinění jsme ovšem mohli pociťovat. Přes své obratné manévry veterináři neunikla…

Naše cesta domů se tenkrát poněkud zdržela, protože Dorotčina paní domácí byla velice zvědavá na to, co všechno její svérázná mourinka prováděla, když ji neměla pod dohledem, a tak nás pozvala na čaj a předvánočně vonící cukroví. Během té krátké návštěvy nás z kapsy na malém šplhadle pozorovaly jantarově žluté oči, spokojeně přivřené a naprosto dokonale nevinné.

Co se vám nezdá? říkal ten pohled. Jsem doma. Začal advent, a o vánocích má být každý ve své smečce. Ach Molly, Molly. Nebo vlastně – díky, a krásné vánoce, Dorotko 🙂