Míšo – tak tu sedím a dumám co napsat víc trefnějšího, než že je to krásný čtení, že je úžasný, jak se Hepinka dokáže navázat a jak jsou spolu propojený. Úžasný 🙂

A ještě jedno malé OT. Dnes slaví 8 let náš kocour Jidáš. Miluju ho a kdybych sama měla jíst tuřín dostatek gourmetek ve špajzu ze zoohitu bude vždycky priorita !Kategorizací „bytová kočka“ jsem ho připravila o požitek obstarat si stravu sám, tak je to má povinnost ! Taky je léčitel, moudrý rádce, vznešený gentleman. Ztělesněná čistota duše i těla. Jen s tím atletickým kocouřím tělem je trochu pozadu. 9 kilo je dost. Především ve chvíli kdy Vám 4 tlapky přistanou na břiše. Jestli přibere ještě půl kila bude nám do těla dělat dírky ! 😀

Hepinka je krásná kočička a jsem ráda, že je taková úžasná léčitelka. Spousta koček dokáže „docházet“ do různých hospiců a podobných zařízení a rozdávat lidem klid a pohodu, přebírat na sebe jejich strachy a nepohodu. Prostě umí uzdravovat. Jsem moc ráda, že je taková i Hepinka a jsem si jistá, že Petovi pomáhá mnohem více, než by člověk do takového drobného zvířátka řekl.

Jen si při takové příležitosti vždycky vzpomenu na naši Micinku, která byla pravým opakem. Dokud byl táta v pořádku, byla to „jeho“ kočka. Prostě ho milovala, ale bohužel, jen co pochopila, že je nemocný, už se k němu ani nepřiblížila. To mě moc bolelo. Vyčítat jí nic nemohu, bylo to zvíře a navíc, ač jsme to nevěděli, byla sama nemocná. Jenže tohle dělala i jako úplně zdravá kočka. Mámě se po operaci vyhýbala obloukem, dokud se máma neuzdravila. Prostě každé zvířátko to má jinak. Jak je to s Amálkou, nevím, zatím v takové situaci nikdy nebyla.

Krásná dobrá Hepinka. Věřím, že Petovi pomáhá, jak nikdo z lidí nemůže. Ať je s vámi ještě moc a moc dlouho.

Hepinka děkuje za pochvaly.

Ona léčí i mě, nejen Petu.
Když jsem přišla po operaci z nemocnice, přišla za mnou do ložnice, kde jsem ležela. A byla tam se mnou 2 hodiny, než mi odebrala bolest.
Pak se sebrala a odešla.

Míša

Hezký a hřejivý článek.
Kočky i psi a pravděpodobně i některá další zvířata určitě mají léčivé schopnosti. Moc nevěřím na předávání „energií“, ale jejich bezprostřednost a averbální působy komunikace dokážou proniknout pod slupku depresí a problémů daleko lépe, než slova. Tu zvířecí bezprostřednost mají ještě malé děti, dospělý už ji má zanesenou společenskými konvencemi, výchovou. Žádný dospělý už není bezprostřední (a jistá část z nich je i neupřímná – což vytváří napětí mezi verbální a neverbálí komunikací – ta neverbální je upřímná, protože ji nedokážeme příliš ovlivnit a bývá v rozporu s tím, co ten člověk říká. Proto občas „vypnu zvuk“, abych koukala, co mi ten člověk sděluje).
I mě „dobíjí“ ta bezprostřednost psů, jejich teplo, důvěra, hebký kožich. Klidně tomu říkejme jak chceme, důležité je, jak to působí.
Hepinko, jsi báječná

Hepčo, tohle pohladilo po duši i mě. Hepinku za mě podrbejte (tedy jestli to má ráda). Nedávno se mě kdosi ptal, jestli mám doma nějaké zvíře, a když jsem řekla, že kočku, dotyčný zřejmě v rámci společenské konverzace tvrdil cosi o kočkách a negativních energiích, že je přitahují či čo, a z postoje dotyčného vyzařoval názor, že kočku doma míti znamená s negativními energiemi si zahrávati. Já na to, že kočka leda ty negativní energie na sebe přebírá, protože i mně kočky pomáhaly při různých neduzích, a nehodlala jsem se nechat zatáhnout do nějaké přiblblé debaty. Ale stejně by mě zajímalo, kde se to s těmi negativními energiemi zkráceně negativněenergetickými kočkami vzalo… jestli to nebude honosně přejmenovaná pověrčivost!