Bejt bezpsí nejni ono. No fakt! Zvlášť, když je teplo a Evelín courá nejspíš ve čtvrtém rozměru. Vynoří se z časoprostoru, odloží na schod nejčerstvější myš a jde ječet na okno – „hlaaad, já mám hlaad!“ Splivne půl konzervy a už z něj vidím jen ocas, neboť je nutno ztrestat toho zrzavýho vometáka, co mu leze pod „jeho“ auto.

Takovej pes, uvažovala jsem, aspoň neleze na střechu a pohybuje se po zemi, takže jeho trasy možno lépe rekognoskovat. Neječí po nocích na hradbách a neleze domů oknem v prvním patře. Mým snem se pomalu stával pes, co neleze na ledničku a neshazuje konzervy. A nesežere mi oběd, když otočím od linky v kuchyni. A nešátrá mi prackou v talíři, aby mi pod nosem čajznul řízek. Něco, co neproletí kuchyní, jak kulový blesk a neodnese sebou do svého kočičího vesmíru i plátek jater.

Něco, jako třeba mops. Pohybuje se pomalu a rozvážně a jsem schopná ho sledovat. Dokonce umí i zabrzdit, když panička zrovna funí jak sentinel. A nepral by se se mnou pod židlí o kus salámu.

Jo jo – chtělo by to psa. Kde vzít a nekrást? No nemám. Ale chtěla bych. Moc bych chtěla. Já chcííííííí! A od čeho je internet, kruci?! Pošmejdila jsem a hle – v útulku v Tróji dvouletá fenička mopse. Vypadala sympaticky a moje ruka se podvědomě natáhla k mobilu. Za optání nic nedám, že ano!

Zaměstnanec útulku kupodivu nejevil pražádné nadšení, že někdo chce psa. „Jo, je tu“, pravil mrzutě. „A je zdravá“, tážu se. „To si zavolejte na veterinu!“, ňafnul. „To já nevim! Víte, kolik tu máme psů?! „Dobře, tak já si tam zavolám, a když tak vám brnknu ještě jednou, a zamluvím si ji.“„My nezamlouváme,“ protestoval okamžitě.

„Poslyšte“, začala mě docházet trpělivost: „Já pojedu 100 km a nechci slyšet, že jste právě před čtvrt hodinou psa někomu dali! To bych se naštvala!“ „My to tak máme zařízený,“ usekl mou stížnost.

Trpělivost mi došla definitivně. „Vy už v útulku pracujete dlouho, že ano“, otázala jsem se. „Jak to víte,“ byl zjevně překvapen. „No že jste se naučil tak dobře štěkat,“ konstatovala jsem a spojení se náhle přerušilo.

Tak tohle nevyšlo. Nu což, útulek v Tróji není jediný. Tož jsem klikala a klikala a nějak to pořád nebylo ono. Už jsem měla pocit, že se CD zcela nezodpovědně fláká a nepřeje mi to. Zajímavé bylo, že jsem při tom klikání stále narážela na slovenské útulky a v nich na spoustu malých sympatických pejsků. Vybrala bych si, ale to Slovensko je fakt dost z ruky.

Až na mne takhle juknul Facebook a „Naděje Kavalíra“ – moravský spolek dobrovolných zachraňovatelů Kavalírků ze slovenských karanténních stanic, které po měsíci, kdy se o pejska nikdo nepřihlásí, psy utrácejí.. A FOTKA! A Jejejejejejejejej! Žhavila jsem mobil na vzdálenou příbuznou, která kavalíry chová. Kavalír King Charles Spaniel je nejlepší pes pro seniory,“ ukecávala mě. „A taky počítej s tím, že tak hezký pes tam dlouho nevydrží,“ poňoukala.

Takže jsem zvedla telefon podruhé. A pohovořila, rozhodla a domluvila za neutuchajícího pocitu, že jsem cvok. Pséko bylo zdravé, pouze momentálně vypadalo jak podškubaná husa, neb bylo nutno ostříhat zplstnatělou srst a dle názoru veta bylo o něj pečováno až do nedávné doby. Vypadalo to na nechtěné dědictví, což dotyční „vyřešili“ tím, že pséka přehodili přes plot karanténní stanice. Čtyřletý pejsek odnesl sníženou péči naštěstí jen tou zplstnatělou srstí a zanedbanými oušky, absolvoval trasu Slovensko-Uherské Hradiště- Brno a čekal na mne v jedné moravské vesnici.

Krom několika úseků opravovaných silnic cesta probíhala uspokojivě až do příjezdu do vsi, kde vypuklo jakési inferno. Co platno, že jsem si celou trasu našla na internetu, když místní úřad rozhodl se pro revoluční čin, pojmenoval dosud bezejmenné ulice a celou vesnici znovu přečísloval. V době našeho příjezdu byli asi tak v polovině akce, následkem čehož nikdo nevěděl, kde kdo vlastně bydlí, které číslo kde platí a hledat kohokoli stalo se velmi dobrodružnou záležitostí. Projela jsem postupně všechny ulice a ta předpředposlední to byla.

Hodlala jsem se pejskovi slušně představit a oznámit, že jsem jako tady, což se mi jaksi nedařilo, neb Žolíkova kolegyně se zrovna začala hárat, pročež Žolík házel na všechno ostatní bobek. Narvali jsme ho do kšírů pacifikujíce jeho snahy o znásilnění kolegyně, já podepsala papíry, připnula psisko do auta a vyrazili jsme domů.

Cesta byla dlouhá, hladina hormonů poklesla a před domem vystoupil z auta celkem normální pes. Obezřetně našlapoval a napjatě koukal, co mu to ten osud zase nadělil. Přikvačil kocour Evelín a začal se divit. „Evelínku“, povídám: „Přivedla jsem ti kamaráda. To je Žolíček!“ „Jolie, to je náš Evelínek, seznamte se,“ představila jsem je oficielně. Žolík s Evelínem si čuchli k nosu, vzali se na vědomí a pokračováno dále.

O patro výše bytuje u nás pes Filipes, zvaný ušaté torpédo – tatínek černý, maminka netopejr. Kolem Žolíka prosvištěla černá šmouha a přeskočila ho. Žolíčka to trochu zmátlo a považoval to za velmi nezdvořilé, takže raději uskočil. Protože ale žíznívá černá čára zmizela kdesi za obzorem, nelámal si s tím hlavu a vstoupil do pokoje. „Žolíčku, tady máš postýlku a tady mističku na vodu,“ ukázala jsem mu.

Jolie cikcakmo probádal přidělený prostor. Zvedl nožičku, označil si postýlku a shledal uspokojivým. Napil se z misky a byv podrbán za ušima, plácnul sebou na podlahu a blaženě se poválel. Ocáskem mávnem, nožku natáhnem, doprava, doleva, jedna nožka, druhá nožka… “Jó je to bájo, já mám dóma, to je ónooo… Halt! Něco chybí! Pomazlit a teď a hned a na klín!“

Pomazlili jsme se a Jolie dal jasně najevo, že na mém klíně hodlá setrvat déle, což mi ovšem znemožňovalo jakoukoli činnost. „Hele, co kdyby sis sednul za mě,“ navrhla jsem mu. Žolík to přijal s uspokojením. Fakt, že sedím na okraji židle, ho moc nezajímal a za chvíli, jsa zmožen těmi novinkami, spokojeně „zařezával“.

Během večera se do pokoje vtorpédovala žíznivá čára a přišla si čuchnout. Žolíček nemile vyrušen hbitě povstal a hlasitě vysvětlil ušatému torpédu, co si o tom chování myslí: „Tohle je MOJE panička a tu já nepučim a vůbec ty vobejdo co tu děláš a koukej vypadnout!“

Poté, co se mi podařilo Evelínovi i Joliemu vysvětlit, že na hlavě mi opravdu, ale opravdu!, spát nebudou, proběhla i noc celkem uspokojivě, i když jsem si připadala poněkud jako obložený chlebíček. Na druhou stranu ovšem nastala ideální situace, kterou jsem ani nečekala – kocour i pes hodlali spolu žít v míru od samého počátku.

Ráno jsme zahájili procházkou okolo domu a Evelín, který se právě vracel z toulek se nadšeně připojil. „Ahoj kámo“, ducnul do Žolíčka a navzájem si oňuchali nosy. Po té pokračováno a konstatováno, že Jolie zřejmě v životě na vodítku nechodil. Co 5 minut, odmotávala jsem si z řetízku aspoň jednu nohu a chvílemi hrozilo, že se převrhnu.

Další záhadou je, čím se ten pes vlastně živí? Byla jsem sice upozorněna, že krade rohlíky, ale netušila jsem, že se zřejmě rozhodl být potravním specialistou. Čtvrt hodiny po té, co jsme přijeli domů, převrhl koš na odpadky a vydoloval z něj chlebovou kůrku, kterou blaženě zhltnul.

Odmítnul kočičí konzervu, odmítnul psí konzervu, do granulí jen ďobnul a o moje míchaná vajíčka na slanině taky nejevil zájem. Za to si okamžitě všimnul mého rohlíku: „Davaj!“ zkusil to na mne. „Tůdle,“ zařvala jsem zpátky. „Čekej!“ Žolíček překvapen zacouval, kecnul si na zadeček a opravdu čekal, co se bude dít.

Dostal špičku rohlíku a nabídla jsem mu i zbytek vajíček. Nedůvěřivě se na mne podíval: „To myslíš vážně?“ Nějak nevěděl, jak to pobrat a pak, aby se neřeklo, trochu ochutnal a shledal, že by to šlo. Jelikož měl hlad, tak to zblajznul a šel se podívat, jestli ještě nemám rohlík. Jako výživa tedy nic moc, ještě o tom z Joliem budem muset podiskutovat.

Tvrdě trvám na svém a rohlíky nekupuju. Zato jsem se došla poradit s majitelkou místního Zverimexu a vyzkoušela jsem Acanu – to nejvoňavější. Tak prý když mu ty keksíky budu strkat do hubičky po jednom, tak prý by to šlo. Pomalu začínám chápat: bývalý páník krmil Žolíčka tím, co jedl sám a odlamoval mu kousky rohlíku či chleba. Pro zpestření občas dodal piškot – jak jinak, než ruky.

Takže takhle tedy ne! Ale Jolie se snaží, to musím uznat. Už mi i půlku karbanátku s ovesnýma vločkama ukrad. Zřejmě začíná oceňovat i moji kuchyni… A když to jí panička… Dneska jsme měli šunknfleky. Krom trochy soli žádné koření, ale zato česnek voněl po celém domě. Jolie nad tím hodnou chvíli dumal, pak zkusil ochutnat a málem to zblajznul i s talířem. No co, česnek je zdravý a výživa na dobré cestě.

Kdesi na netu psali, že kavalíři jsou společenské plemeno a moc neštěkají. Žolíček to zřejmě nečetl a pojímá sám sebe jako hlídacího psa. Ne, že by chtěl ty lidi, co chodí okolo zrovna sežrat, ale vynadat jim preventivně musí. Naštěstí nevidí z okna a tak nadává jen příležitostně.

K ostatním pejskům se chová slušně, ale hrát si s nimi zjevně neumí. Když se na něj vrhá půlroční splašené torpédo, nechá se Jolie spíš jen trpně okusovat a okopávat, než že by se aktivně zapojil. A hračky taky zřejmě žádné neměl.

Zatím tedy cvičíme tu socializaci a jezdíme po nákupech a po návštěvách, aby všichni viděli, jaký jsme krásný pesan. A na to ostatní máme ještě spoustu času!