Zůstaly jsme s maminkou bez našeho milovaného kocourka a i díky vám milým Zvířetníkům jsem začala přemýšlet o nové kočičce. Už jsem tu popsala, jak jsem uvažovala, takže teď se pokusím napsat, jak to nakonec dopadlo. A dám slovo i naší nové člence domácnosti, Princezně Amálce.

Apina: Když jsem hledala na webu kočičí povahy a přemýšlela jsem, která by se s námi nejspíše snesla, najednou mi padla do oka mainská mývalí kočka. Podle popisu povahy se mi zdálo, že by k nám jedna taková šlechtična mohla, tak jsem pátrala dál.

A najednou jsem narazila na paní Ivu a její kočky a bylo to. Mezi malými koťaty bylo vyfoceno několik princezen, dvě se mi líbily na první pohled. Už jsem tak nějak měla rozmyšleno, že princátko k nám momentálně nemůže, protože to se doroste nějakých 10 kileček a ta se dost pronesou, přičemž cestování vlakem je celkem reálné. A princezničky se přece jen dorostou o trochu menší velikosti.

Že mi to sluší

Najednou jsem se přistihla, že vytáčím telefon a domlouvám si schůzku. Už druhý den jsem se ocitla v domku, kde mě nadšeně přivítala leonbergřice a sní další černá fenka, kde to vonělo koňmi, a kde se v domku prohánělo sedm koťat, na která společnými tlapkami dohlíželi kočičí maminka, tatínek i s tetičkou. Jedna ze dvou kočičích slečen se se mnou nechtěla bavit, zato s druhou jsem se domluvila celkem bez problémů.

Kupodivu s tou tříbarevnou a teď už to řeknu – Princeznou Amálkou, která se trošku podobá naší Micince. No, kibicovala do toho ještě malá Kelišová, krásná černá kočička, kterou bych bývala nejraději přibalila k Amálce. A vlastně škoda, že si na malého prince netroufám, protože, když jsem viděla tatínka koťátek, tak bych řekla, že by si leckterý pes rozmyslel se s ním hádat.

Maminka nejdříve na zprávy o báječném malém koťátku reagovala vlažně, ale už za pár dnů řekla, že přijede do Prahy, že přece nebohé malé koťátko, které zrovna opustilo původní rodinu, nepotáhnu vlakem! Jak si to představuju?! Malá princezna přece musí jet autem, aby se moc nebála! Já bezohledná bych ji šmejkala vlakem! To nepřipadá v úvahu! Tak takhle krásně vynadáno jsem už dlouho nedostala. A hezky mě to zahřálo u srdce.

Den D nastal a s maminkou jsme se vydaly pro naši malou princezničku. Tedy ona je malá podle mývalích měřítek, že. Ale myslím, že se to velmi rychle spraví. Ale teď nechám říci také něco naši malou princezničku.

Amálka: Tak tady asi mňouknu také něco já. Tedy to jsem ještě neviděla. Za poslední měsíc jsem toho zažila až dost. Tu mladší dvounohou kočku už jsem jednou zahlédla, dlouho si tu jednou s mou paničkou povídala. Nějakou chvíli se se mnou mazlila a bylo to docela příjemné. Možná ale ségra Poldinka tušila více a nedala se, prý se jí na fotce také líbila. Už jsem na tu cizí dvounohou kočku vlastně zapomněla, ale najednou přijely dvě – ta mladší a s ní ještě jedna starší. A zase povídaly a povídaly s paničkou.

Jenže najednou mě popadly a strčily do bedýnky a potom ještě do mnohem větší hlučící bedny. Tak tohle jsem fakt nečekala. Ani přesně nevím, jak jsem se ocitla tam, kde jsem teď. Najednou to bylo všechno úplně jiné než dříve. Přepravku mi otevřely, ale já se nikam nehnala. No, nakonec jsem vylezla a ta mladší dvounožka mi začala ukazovat, kde mám papání a záchůdek. Prý jsem v kuchyni. Tak jo, na stresíček je nejlepší dobrá bašta. A záchůdek byl úplně nejvhodnější místo k ležení. Tak to zatím šlo. Zato voda nic moc, mají tu jinou.

Tak si jdu odpočinout

No, nechtělo se mi jít dál do neznámých prostor a ta dvounohá kočka prý zase nemíní být se mnou celou dobu v kuchyni. Tak prý ať jdu za ní. No, já nic, najednou mi zmizela a já v tu ránu byla malé nebohé opuštěné koťátko, které nikdo nemá rád. Začala jsem pískat a najednou byla u mě. Prý ať neblbnu a zkusím jít dál. Prý mě doma chválili, jak jsem odvážná. Já nešla, zase tak odvážná tedy nejsem, tak zase zmizela, já opuštěná malinká začala pískat.

Přišla s hračkou, že to zkusíme hrou. Tak jo, hrála jsem si, ale přes práh, že nepůjdu. Vzala mě do náručí, že to zkusíme takhle. Z chodby jsme najednou nakukovaly do úplně cizího pokoje. Až jsem se roztřásla. Najednou jsme byly zpátky v kuchyni, že si zase chvíli pohrajeme. Napotřetí už jsem se při nakukování do pokoje ani netřásla. Tak, že půjdeme dál. No, rozklepala jsem se zase, ale přece musím chytit to mávátko, které pořád někam utíká.

Najednou v tom pokoji bylo docela fajn. Dostala jsem modrý míček z vlny, takový jsem měla doma, dokonce tak i trochu voněl. Myslím, že v tom pokoji je docela fajn. Má nová dvounožka si tam prý dnes ustele. No, nevím, co tím „dnes“ myslí. Spí na lavici, já jsem pod ní. V noci ovšem koumám, kde to doopravdy jsem. Po nové dvounožce se docela dobře leze a kromě toho vleže nevypadá tak veliká.

Zjišťuji, že záchodek ani papání mi do pokoje nikdo nepřinese. Má dvounohá kočka říká, že mám jít papat a že určitě musím nutně i čůrat. Prý si nemám kazit ledviny. Ale kam mám jít a kde to je? Já se bojím jít zase zpátky. Už jsem to totiž vymyslela, mou základnou bude pokoj a hlavně místo pod lavicí. Tak!

S dvounožkou se hezky hraje, najednou jsem zpátky v kuchyni, ani nevím jak. Vidím baštu a najednou mám hrozný hlad. Nabaštím se, skáču na záchůdek a opravdu ho použiju. Sice nevím, co to jsou ledviny, ale ulevilo se mi. Ale tím jsem vyčerpala veškerou odvahu, utíkám, seč mi nožky stačí zpátky do pokoje.

Apina: Amálka v pokoji strávila tři dny, dalo mi spoustu práce ji přesvědčit, že bych se také ráda vyspala ve své posteli, a že by mohla dojít až do mého pokoje. Zpočátku ani nechtěla sama chodit jíst, tak jsem ji pravidelně vodila do kuchyně, nejčastěji jsem ji lákala na nějaké mávátko. Nové prostředí, noví lidé a také nové zvuky udělaly své a kočička se viditelně bála a v prvních dnech dokonce viditelně pohubla. Ne z nedostatku jídla, ale měla jsem opravdu práci ji přesvědčit, aby do kuchyně, kde má všechno 24 hodin denně k dispozici, chodila sama. Však jsem si vzala „kočičí dovolenou“, abych jí s tím pomohla. Po třech dnech jsem se konečně vyspala ve své posteli a Amálka už vypadala docela spokojeně. Jenže zážitkům nebyl konec.

Koulodráha je jinak upravená

Amálka: Tak teď budu zase pokračovat já, jó?! Ta starší kočka pořád říkala té mladší, že ať mě nikam nebere, ať si hezky zvykám ve velkoměstě, že tu jsem pouze čtyři dny. Že jsem moc malinká, do domečku prý až na jaře. Mladší hodně váhala, ale nakonec řekla, že lépe dříve než příliš pozdě. Prý by mě to stejně čekalo. Jenže co? Najednou jsem se opět ocitla v přepravce a té hřmotné velké bedně. Jely jsme mnohem déle než z mé rodné chaloupky. Nakonec mě zase někam odnesly.

Otevřely přepravku, tak jsem vypálila pod další lavici. Ale tady bylo něco moc hezkého, ucítila jsem něco, co mi přišlo známé. No, nebylo to jako dříve, ale jinak docela fajn. Prostě tady se nebojím, musela jsem to celé okamžitě prozkoumat. Je to tu prima, a to od samého začátku. A začala jsem pořádně baštit. Tak jsem zjistila, že když tu jízdu vydržím, mám k dispozici další parádní prostor a ještě je tu cítit taková venkovní vůně, prý ale zatím nesmím ven. Ale jednou, jednou se prý dočkám…

To jsem ale netušila, že další překvapení čeká doslova za bukem. Po dvou dnech přijeli další dvounožci a ti s sebou měli PSA. Vpadli tam najednou a já najednou koukala přímo na psa. Tak tohle už ale bylo opravdu moc. Jsem malinká, ale umím dělat vrčící a syčící kouli, ne že ne! Mé instinkty fungují skvěle. Třesu se.

Má dvounohá kočka mě najednou nese do pokoje, kde spíme, že je toho na mě opravdu moc najednou. A hudruje, že mohli chvilku před příjezdem zavolat, aby mě včas uklidila. Další den každou chvíli cítím pach psa na své paničce. Prý ať o sobě navzájem víme. Přece nejsem pitomá, vím, že tam je. Musím říci, že se pokoušejí psa vychovat. Pro jistotu mě strčili do přepravky, a když se pokusil na mě dorážet, tak mu hned vynadali, nakonec ležel jen tak klidně vedle. Ale když já se ještě hrozně bojím. Jsem malinká, ale když byl moc drzý, tak jsem po něm vyjela, mohl být moc rád, že mezi námi byla mřížka, ale nakonec se mi klížila očička a najednou jsem byla zpátky v pokoji.

Už vím, kde je záchůdek

Apina: Hodně jsem váhala, zda Amálku tomu stresu vystavit, ale pes musí vědět, že k nám patří a že se jí nesmí nic stát. Což se zatím celkem podařilo. Ovšem Amálku budu asi přesvědčovat ještě hodně dlouho, zatím se moc bojí. Jinak ji musím moc pochválit. Žádnou zkušeností se nenechá dlouho deprimovat, otřepe se a je hned v pohodě.

Amálka: Však se mnou má dvounohá kočka celý první měsíc prováděla doslova psí kusy. Takže mezi velkoměstem a domečkem jsme cestovaly celkem třikrát. Z toho dvakrát jsme se vracely autem, ve kterém byl ten PES! No, ježila jsem se jen, když se probudil ve velkoměstě, vydržet to šlo. Jednou dokonce jsme s mou dvounohou kočkou nejely tou obvyklou hřmotící příšerou, ale vyrazily na hromadnou dopravu, alespoň tak to říkala. Že tentokrát je Fábinka s mou druhou starší kočkou v domečku a my si pro ně obě jedeme. Musím říci, nic moc.

Prý pojedeme nejdříve krtkem, ale ten se lovit nedal. Naopak, nás úplně sežral a ještě k tomu dělal obrovský hluk a hvízdal, až mi uši zaléhaly. To jsem se doopravdy klepala. Jsem ještě malé koťátko a tohle bylo trochu moc. Ale krtek nás naštěstí vyplivl. Jenže jsme nastoupily do něčeho, čemu má dvounožka říkala vlak. Už jsem se ani nestíhala bát. A tak to zase kolíbalo, hlučelo, jen trochu jinak. Nakonec jsem se uklidnila.

Má dvounožka mluvila s nějakou mladou dvounohou kočkou, že ta má také svou kočku a prý vlakem jezdí bez problémů. Nakonec se mi otevřela dvířka a já se mohla podívat, kde to vlastně jsme – prý v kupé. Tak jsem si ho prohlédla, pozdravila tu druhou dvounožku, opravdu z ní voněla kočka. Byla jsem tak odvážná, že jsem se toho lekla a raději se schovala ve své přepravce. Tam je přece jen jistota.

Ale já se nedám, na tragickej život jsem pořádná kočka. Vždycky vykouknu z přepravky, podívám se, kde zrovna jsem a už mi to všude patří. Zvláště, když po cestě hned dostanu dobré papání. Ale v domečku je to jedno vzrušení za druhým. No představte si, že ten PES se nějak rozdvojil a ten druhý vypadá jinak a také je jinak cítit a ještě si umí sám otevřít dveře! Oni si myslí, že jsem to zaspala na prádelníku, ale to já dobře vím, kdo kde je! Ale má velká dvounohá kočka mě nedá, už to začínám chápat. Ale co se týká pejsků, jsem pořád malé koťátko a moc se bojím.

Byli tam také jiní lidičkové a říkali, že jsem moc hezká a přitom moc vzpomínali na nějakou Micinku, prý se hodně podobám, až na štětičky na uších a prý jednu záclonku nad okem mám zrzavou. Ale má dvounožka vždycky říká, že o to mě má ještě raději.

Lidičkové s sebou ale také měli dvounohé mládě. To jsem ještě neviděla. Tak jsem se schovala pod židli a sledovala ji. Je to totiž také holka. Byla to legrace, dělala „He, he, he“ a předváděla indiánské tance, i když já vlastně nevím, co to je indián, ale to je jedno. Prostě to byly dva kroky ke mně, dva ode mě. Chtěla ke mně a přitom se tak trochu bála. No, nestačila jsem zírat a hlavu jsem si mohla ukroutit.

Nevěděla jsem, že i tyhle dvounohé kočky mají mláďata. A ta jsou strašně nemotorná. Kdybych bývala chtěla, utekla bych, jak bych chtěla. Ale já byla zvědavá, i když jsem se také trochu bála. Pak jsem zjistila, že ta malá umí hezky jemně hladit. Má dvounožka mě vzala do náruče a přinesla k tomu jejich mláděti. A ta jen tak velmi jemně hladila a všichni říkali: „malá, malá“. Tak jsem asi také malá, že ano?

Jsem počítačová odbornice

Apina: Tahle scéna mě dojala, že jsem měla co dělat, abych zadržela slzy. Dvě malá mláďata – jedno lidské, jedno kočičí – a seznamovala se. Bylo tam na obou stranách nadšení, respekt, obavy z neznámého, trochu strachu, hodně zvědavosti. A měla jsem vybité baterie ve foťáku, věčná škoda.

Jinak Amálka už po měsíci začíná klamat tělem. Hodně vyrostla a díky svému plemenu už má velikost malé dospělé kočky. Ještě hodně dlouho si musím připomínat, že je malé kotě, které má nárok na své strachy, má právo něco nechápat, něčemu nerozumět. Jsem ale moc vděčná za její moc milou povahu, že dokáže být téměř pořád v dobré náladě, každý trabl hodit za hlavu, jen co pomine a být připravena k dalším kouskům a objevům.

Milá paní Ivo, děkuji moc a moc za Amálku. Je to naprosto báječná kočička a jsem za ni moc a moc vděčná.

Fotografie a video jsou zde: http://apina.rajce.idnes.cz/Amalka/

A zde: http://apina.rajce.idnes.cz/Amalka2/