Ano, potkala jsem anděly. Byli tři, šli zvolna dlouhou, nablýskanou chodbou a vyzařovala z nich rozvážná vlídnost. Došli k jedněm z mnoha dveří, ty se otevřely a andělé zmizeli za nimi. Neodolala jsem a vstoupila také. Vešla jsem do útulného pokoje, jehož středem byla postel. A na posteli seděli dva menší andělé a třetí, větší anděl stál vedle postele a mluvil příjemným hlasem a díval se, jak vrásčitá, trochu nejistá, ale spokojená ruka hladí dva malé anděly. A pak se i na věkem poznamenané tváři objeví spokojený úsměv a vzápětí se pokojem ozve uklidňující, sametové andělské vrnění…

Že je to fikce? Že andělé nejsou, a i kdyby byli, tak by určitě nevrněli? Ba ne. Andělé jsou, vrní a dokonce mají jména: Bublinka a Balů. A třetí, velký anděl se jmenuje Miroslava Pokorná, které

ale mnoho lidí v jednom brněnském Domově seniorů, kde pracuje a věnuje se felinoterapii, říká paní Kočičková. Z následujícího rozhovoru nejen o felinoterapii jistě pochopíte, proč.

Mirko, ještě, než nám představíte vaše chlupaté anděly a felinoterapii, zeptám se, kde je začátek vaší „kočičí“ cesty? Kdy do vašeho života vstoupila poprvé kočka?

Mirka Pokorná: Můj první kocourek před deseti lety do mého života nevstoupil, ale promňoukal se zoufalým voláním o pomoc. Byl zavřen ve výměníkové stanici, kolem které jsem šla na procházku. Místo procházení jsem rozbíjela sklo okna, abych kocourka mohla dostat ven a protože nešlo ho oknem odsud dostat, volala jsem policii. S vysvobozeným kocourkem jsem jela na veterinu a potom už k nám domů. Kocourek dostal jméno Čip a byl to nesmírně milý, báječný kocourek. Bohužel, shodou nešťastných náhod jsme o Čipouška přišli, ale ve vzpomínkách je s námi dál.

Ztrátu Čipa velmi těžce nesla moje maminka, takže kvůli ní i kvůli sobě a dcerám přišel brzy k nám domů černobílý Kubíček, kterého máme dodnes. A za dva roky ke Kubíkovi přibyla Ťapka, kterou jsem našla jako úplně malinké kotě, vyhozené na sídlišti. Musely jsme hodně bojovat o Ťapinčin život, ale podařilo se a Ťapka s námi spokojeně žije dodnes.

A potom přišel rok 2007, kdy jsem na výstavě koček v Brně uviděla kotě – dlouhosrstého britského modrého kocourka Baillando Patronka. Byla to láska na první pohled a za měsíc jsem si pro svou lásku jela k chovateli do Bratislavy. A za nějaký čas jsem na stránkách chovné stanice uviděla malou Bublinku – britskou krátkosrstou – a zamilovala se znovu. A jsem zamilovaná dodnes, do všech čtyř, které mám doma i do dalších čtyř, které mám na chatě, prostě, jsem zamilovaná do všech koček! Jsou pro mne úžasnými, jedinečnými osobnostmi.

Mirko, tím jste nám vlastně představila chlupaté anděly – nebo vlastně terapeuty, kočičku Bubble, které říkáte Bublinka a Baillanda, zvaného Balů. Jak jste se dostala k myšlence felinoterapie? Co bylo tím podnětem?

Mirka: Podněty byly dva. První – viděla jsem, jak moc kocourek pomohl mojí těžce nemocné mamince. Potvrdil mi to i její ošetřující lékař, který řekl, že kocourek přidal mamince dva roky života. Když o tom dnes uvažuji, vím, že tohle poznání někde ve mně zůstalo – a spontánně se objevilo, když.jsem začala pracovat jako pečovatelka v domově seniorů a při každodenním povídání s našimi klienty jsem jim často vyprávěla o svých kočičkách, o tom, jak si hrají, jaké mají zvyky nebo i třeba, že něco provedly. Viděla jsem, že to vždycky zlepší náladu, vyvolá zájem a oživí vzpomínky, třeba na zvířátko, které měli. Z našeho povídání vyplynulo přání klientů, že by chtěli se s Bublinkou a Balůem setkat doopravdy, pohladit je. Začala jsem hledat informace o felinoterapii, promýšlet všechny možnosti, plánovat…

Mirko, zní to jednoduše – objevil se nápad a ten se stal skutečností. Ale – bylo to opravdu tak snadné? Musela jste absolvovat nějaké školení, musela jste se felinoterapii učit?
Mirka (nadšeně): NCHK Mladá Boleslav!!! To je neskutečná pomoc v podobě paní Hypšové, která tuto návštěvní službu provádí již několik let.Spojila se s ní,ona mě velice pomáhala a pomáhá zasláním svých materiálů,různých průběhu školení a vůbec o tom jak u nich vše probíhá. Telefonicky jsme se domluvily,že přijedu za ní a já pak prožila nádherný den, kdy jsem se dozvídala všechno, co s felinoterapií souvisí.Také jsem se zúčastnila setkání návštěvních týmů z různých koutů republiky. Byla jsem i v Praze, v nemocnici v Motole byla přednáška – Zooterapie ve zdravotních zařízeních. Tam jsem získala teoretické základy, ale za opravdu neocenitelné považuji praktické rady paní Hypšové, s níž jsem v častém kontaktu přes internet. Víte, nejvíc se člověk ve felinoterapii naučí praxí, každá návštěva u klienta je vlastně úžasnou a neopakovatelnou školou, ve které se učím stále nové a nové věci.

A jaké byly reakce nadřízených a koledů v domově, když jste s návrhem felinoterapie přišla?

Přece jen ještě felinoterapie není tolik známá, je to něco nového a to bývá přijímáno s nedůvěrou?

Mirka: Samozřejmě, setkala jsem se i s výhradami, s obavami (jestli se klienti nemůžou nakazit, jestli to nemůže vyvolat mezi klienty pocit, že někdo má něco navíc a pod.) Žádný začátek není lehký… ale tak jak se člověk setká s negativní odezvou, tak já můžu říct, že pozitivního bylo víc a to díky naší paní vrchní!!! Má pro toto velké pochopení a moc mi pomohla a podpořila nejenom prakticky, ale hlavně tím, jak mi dodala odvahu, že to zvládnu,když cítím, že to je ten správný směr!!

Ano, správný směr… a jistě také správné předpoklady, které kočičky pro felinoterapii musí mít. Jaké to jsou?

Mirka: Naprostou samozřejmostí a podmínkou je, že kočičky jsou zdravé, řádně očkované, pravidelně kontrolované veterinářem. Musí být velmi dobře socializovány, od kotěte           zvyklé na přítomnost více, i pro ně neznámých, lidí, na doteky, kontakt, na běžný ruch domácnosti. Měly by mít klidnou přítulnou povahu a řekla bych, že i určitý druh… hm… předvádivosti, komunikativnosti? Třeba Balů,

ten si opravdu užívá už jen přecházení od klienta ke klientovi… po dlouhých chodbách… vždycky říkám že se prochází, jako by tam byl ředitel… ocásek nahoru a nejlépe, když ho klienti potkávají

a zdraví… to je ve svém živlu.

Bublinka a Balů jsou britské kočky, myslíte si, že právě toto plemeno má pro felinoterapii lepší předpoklady než jiná plemena?

Mirka: Nemyslím, že by tomu tak bylo, že právě britky by byly lepší, opravdu záleží na individualitě kočky, felinoterapii dělají lidé i s tzv. obyčejnými kočkami – i když, žádná kočka není obyčejná, že? Není to dáno plemenem, ale povahou kočky, měla by být klidná, přátelská k lidem, mazlivá… Ten, kdo felinoterapii vede, musí samozřejmě velmi dobře znát projevy a reakce kočky, musí na ní poznat, když už je například unavená a citlivě návštěvu u klienta ukončit.

Jak tedy konkrétně felinoterapie – návštěva kočiček u klienta – probíhá? A jak často s kočičkami za klienty chodíte?

Mirka: V současné době za klienty chodíme 1 x za týden, na 2,5 hodiny. A jak návštěva probíhá?  Přijdu ke klientovi, pozdravím a řeknu mu, že má dneska návštěvu a že nejdu sama… a oni už mě doplní, že asi se mnou přišla kočička… to už je takový náš rituál. Pokud jsem u klienta, který je mobilní, tak si sedneme a kocourek jde na křeslo nebo sedačku ke klientovi, pokud jsme u ležícího klienta, Balů jde na podložku a pak už je to stejné, kocourek se nechá hladit, povídáme si, jak se má, co prováděl, co měl dobrého… já jim povídám i ostatních kočičkách, co mám doma.

Nejlepší momenty jsou, když se kočičky něco „provedou“ (třeba i vysypání koše na smetí nebo jiné kočičí vylomeninky), to se pak klienti smějí a baví se tou historkou ještě pár dní, pořád se ptají, co zas kocourek provedl a já jim musím vysvětlovat, že to zas není tak, že by kocourek něco prováděl každý den.

Mluvím teď jen o kocourkovi, protože Bublinka se teď věnuje jinému poslání, právě se stala osminásobnou maminkou, jsme malá chovná stanice, jmenujeme se z Kamenného vrchu, máme 8 koťátek… a i to se mnou klienti prožívají, ptají se na koťátka, na Bublinku… a dokonce, tak dlouho jsme si se všemi o koťátkách povídali, až nakonec z toho vyplynulo, že budou pro jedno koťátko vymýšlet jméno. Na to byli moc pyšní a já už se těším, jaké jméno, samozřejmě, začínající na písmenko A, nakonec vymyslí.

Víte, felinoterapie totiž není jen ten čas návštěvy. Felinoterapie má svůj význam i v tom, že klienti mají na co myslet, těší se na další návštěvu, mohu si s nimi povídat o tom, co kočičky dělají, to odpoutává třeba jejich myšlenky na různá trápení, nemoci… Určitě všichni, kteří máme doma kočky, víme, jak uklidňující, příjemný vliv na nás má, když je můžeme hladit, když se k nám přitisknou, nebo když si hrají a my se na ně díváme. Vlastně každý, kdo má doma kočku, si užívá felinoterapie.

O to víc je potřeba, aby mohli jejích pozitivních účinků využívat i lidé, kteří to velmi potřebují. Je prokázáno, že přítomnost kočky u klientů nebo pacientů snižuje tepovou frekvenci a krevní tlak.

Ovšem nejdůležitějším pozitivním výsledkem je navození psychické pohody, často také vytržení z letargie, apatie… motivace k navázání kontaktu s kočičkou, například klienti po mozkové příhodě, s poruchou hybnosti rukou nebo poruchou řeči, se snaží, aby mohli kočičku pohladit, mohli s ní a na ní mluvit a to je ta nejlepší cesta – k přirozené a klienty aktivně chtěné snaze o zlepšení.

Felinoterapie se zdá být pro klienty Domova seniorů úplně ideální. Je však možné uplatnit felinoterapii i v jiných sociálních nebo zdravotnických sférách?

Mirka: Samozřejmě. Prakticky všude, kde může pomoci, motivovat a léčit přítomnost kočky!! Určitě například u pacientů či klientů, kteří mají problém s mluvením, následkem nemoci. Také u nemocných nebo handicapovaných dětí, pokud samozřejmě netrpí na alergii a lze zaručit, že při kontaktu nedojde k nepředvídané situaci, třeba dítě kočku nečekaně nezmáčkne… je nutno vyloučit cokoliv, co by mohlo vést k nechtěné reakci.

Mirko, když už jsme u těch dětí… vy máte zkušenosti i z návštěvy dětí ve školce a škole? A jen jste příliš skromná a sama o tom nezačnete.

Mirka (rozpačitě): Ale… mne ani nenapadlo o tom mluvit. Ano, byli jsme s Bublinkou a Balůem ve školce i ve škole. Připravila jsem si pro děti povídání, tak, aby ho vzhledem k věku dokázaly pochopit… o tom, jak se o kočičky starat, jak je krmit, česat, hladit… Bublinka a Balů hned ukázali, jak to krmení probíhá, dostali od dětí kapsičku a vylízali jen tu šťávičku, mlsounkové… Nechali se hladit, prohlédli si hračky, které jim děti ukazovaly, bylo to spontánní a milé. Balů také předvedl, jak se myje kocour a děti to potom malovaly, vznikly moc krásné obrázky. Víte, myslím, že je moc důležité, učit děti od mala vztahu ke zvířatům, i tomu, že mít živé zvířátko doma není jen radost,

ale i starost, zvířátko potřebuje péči a čas a lásku.

Mirko, ze všech vašich vět je znát veliké nadšení a veliká láska, hluboký vztah ke kočkám. Před vámi asi nikdo nesmí říct, že kočky jsou falešné a nejsou vázány na člověka, že?

Mirka (bojovně, ale s úsměvem): To tedy opravdu nesmí!! Přede mnou nemůže nikdo říci o kočkách nic špatného… a už vůbec se nesmím dozvědět, že někdo někde kočce ublížil. To potom ztrácím rozvahu a klid a jsem schopná být velmi nepříjemná. Když ale potkám lidi, kteří milují kočky stejně jako já, pak ztrácím pojem o času a dokážu o nich mluvit dlouhé hodiny. A jsem moc ráda, že ti milující převažují a potkávám je stále častěji. Protože to je zase moje felinoterapie.

Mirko, nezbývá, než vám popřát hodně štěstí a radosti v každé minutě felinoterapie, kterou se svými kočičkami i dalšími kočkomily prožijete. Děkuji vám za rozhovor.

Pro všechny kočkomily, které téma felinoterapie i Mirčiny kočičky zaujaly – krásné fotografie i informace najdete na webových stránkách: www.zkamennehovrchu.cz (pozn. aut.)