Dost hloupá otázka. Uklízet se prostě musí, to už je světa běh, ale že by někdo uklízel rád, to snad ne…

Ze zkušenosti vlastní i ze zkušenosti známých se domnívám, že celkem bez větší námahy se s tím uklízením smiřují ženy, zatímco muži mají dobrou snahu námaze uklízení, pokud to lze, se vyhnout. Nemyslete si, nemám v úmyslu vytvářet nespokojenost ve vztahu mužů a žen. Každá generalizace i v tomto směru je pochybná, a ostatně všichni jsme lidé, v mnoha ohledech si podobní. Ano, slýchával jsem kdysi, že je malý rozdíl mezi mužem a ženou a jsem evoluci nebo stvořiteli vděčen za ten malý rozdíl, ale to není smyslem mého vyprávění.

Má matka, i když už žila sama, myla každý den po obědě zcela čistou kachlíčkovou podlahu kuchyně, a Má Lepší Polovina to dělá dodnes. Říkám tomu trochu posměšně úklidový rituál, nejsa ani po mnoha letech schopen jeho smysl pochopit, možná ale je to jen má chyba. Přiznávám ovšem, že kdybych měl kuchyňskou podlahu mýt sám, dělal bych to tak asi jednou za týden, spíše ale jen dvakrát za měsíc.

O jednom výrazném rozdílu mužského a ženského pohledu na pořádek jsem se dověděl v jednom ze svých zaměstnání, a to poměrně dávno. Bylo to tak: žila byla kdesi v severních Čechách rodina Staňkových. Paní, pán a dospívající syn. Paní byla v domácnosti, její manžel a syn byli zaměstnáni jako elektrikáři u rozvodných závodů. I stalo se jednou, že po vzájemné dohodě odjela paní Staňková na týden na Moravu k příbuzným.

Odjela v sobotu ráno a vrátit se měla další sobotu večer, tak jak to společně vyhledané vlakové spojení umožňovalo. Po jejím odjezdu nastalo v společenství otce a syna to, co nastane u mužů vždy, když vládkyně a udržovatelka rodinného krbu opustí na čas společnou domácnost: nedefinovatelný pocit volnosti, touha provést něco, co by neměla paní vědět, trochu zvlčit nebo alespoň opustit doposud zaběhaný pořádek.

Mladí lidé nedostatek dozoru řeší někdy mejdanem s pitím a smíšenou společností. V soužití otce a syna něco takového nepřipadalo v úvahu, snad je to ani nenapadlo, ale nedostatek dozoru využívali k drobným radostem života, jako je občas chodit i doma v botách, mírně popíjet láhvové pivo, odpoledne občas, zcela podle nálady, polehávat na pohovce, a běžné úklidové povinnosti omezit na nezbytné minimum.

A tak se otec a syn rozhodli, že nebudou po každém jídle mýt nádobí, ale budou je dávat v koupelně do vany a umyjí je až těsně před velitelčiným návratem. Musím zde připomenout, že se to stalo v době, kdy nejenže v domácnostech ještě nebyla televize, ale vzácné byly i plynové nebo elektrické průtokové ohřívače vody, a tak pokud někdo teplou vodu potřeboval, musel si ji ohřát v hrnci na plotně. A to se našim dvěma mužským rozhodně nechtělo.

Otec a syn Staňkovi byli zásadoví: použité nádobí ukládali do koupelnové vany, a protože, shodou okolností, měli toho nádobí dost, nijak jim nechybělo, zatímco vana se plnila. Dohoda mezi otcem a synem obsahovala usnesení, že v sobotu odpoledne, tedy před koncem jejich krátké svobody, zatopí v koupelnových kamnech a nádobí umyjí.

Bylo to v době, kdy se ještě každou sobotu pracovalo. Blížila se druhá hodina odpoledne, konec pracovní směny. Deset minut před jejím koncem se ozval telefon a dispečer rozvodných závodů oznámil, že se stala vážná havárie na přívodu vysokého napětí a že je tudíž nezbytné, aby oba elektrikáři, spolu s dalšími, začali na poruše pracovat. Bez proudu byla nejméně stovka domácností a oprava poruchy trvala skoro do setmění.

Když přišli otec a syn Staňkovi unaveni domů, setkali se s paní Staňkovou, která právě přijela, a po krátkém přivítání pronesla: „To jsem ráda, že jsem zase doma, a už se těším, jak se po tom trmácení vlakem, vykoupu“. V té chvíli si oba mužští uvědomili, co bude. Paní Staňková odešla do koupelny zatopit v koupelnových kamnech, a zjistila, že se do vany určitě nevejde, protože vana byla plná talířů, hrnců, kastrolů, a zbytky jídla v některých se začínaly zelenat. Co řekla paní svým mužským hned a co později, když je zahnala na úklidovou brigádu, je zčásti nepublikovatelné. Rozhodně ale toho nebylo právě málo a obávám se, že to nebyly žádné lichotky…

Rozdíl mezi mužským a ženským pojetím úklidu se ale může projevit i jinak. Dnes v obchodech dostanete skoro všechno, co je pro běžnou údržbu domácnosti třeba. Vždycky tomu tak ale nebylo. A tak v garážích, na půdách, ve sklepích a někdy i přímo v bytech, vznikaly sklady náhradních autosoučástek, šroubků a matek, drobného nářadí a lecčehos jiného. Vznik takových skladů podporovala filozofie vypěstovaná zkušeností, že v budoucnu se to či ono může hodit, a až to budu potřebovat, v obchodě to třeba neseženu. Zbytek této filozofie v podvědomí mnoha z nás přetrvává.

Přetrvávalo i v podvědomí jednoho z mých známých, nevšedně šikovného a pracovitého pána, který měl v domku menší domácí dílnu a zásoby všeho možného. Ve vzorném pořádku tu byl složen spojovací materiál, vodovodní kohoutky, kolena a redukce, vypínače a zásuvky, pojistky a pojistné automaty, barvy a štětce.

Jenomže nikdo z nás nezná čas, který je nám vyměřen. Pán zemřel, a paní si s těmi zásobami nevěděla rady, nemohla mít technickou představivost svého manžela, nemohla se rozmýšlet, co by se dalo případně ještě použít a k čemu by to či ono mohlo být. Vyřešila to tedy s ženskou praktičností: počkala nějakou dobu a pak všechno nechala vyklidit a odvézt.

Nechci sám sebe přeceňovat, ale v porovnání s předchozí účelnou rozhodností si myslím, že se pro úklid běžného nepořádku a zbytečností všeho druhu vůbec nehodím. Jednou za čas musím trochu uspořádat věci v zásuvce stolu. Vysunu ji a vidím doklady, které by tu neměly být, ale pokud je mohu potřebovat, kam je dát? Jsou tu tužky i propisovačky, dvě starší plnicí pera, ale místo věcného „vyhodit“ se objeví vzpomínky: co a dokdy jsem s těmi pery psal a jak je později nahradil psací stroj a po letech počítač?

Nemám ale jenom zásuvky: na okenním parapetu vznikla hromada papírů všeho druhu, něco jako černá skládka. Nutno rozebrat a zlikvidovat. Je tu několik čísel jednoho deníku, proboha, proč jsem ty noviny schoval? Jsou tu dvě čísla měsíčníku Jak na počítač. Co v nich bylo důležitého, že jsem je neuklidil a nezaložil? Jsou tu tři svazečky not, Jaroslav Ježek a písně V & W. Kdo má ještě dnes o tyto písně, z nichž mnohé se staly znovu aktuálními, ještě zájem? Mne s nimi seznámili starší přátelé, a já jsem jim za to vděčen, Voskovec a Werich byli pro nás jakýmsi písňovým symbolem antifašismu.

A myšlenky odplouvají dál: jak je to možné, že se u nás objevily hordy neonacistických omezenců? Jsou to mladí lidé, nemohou nacismus pamatovat, ale jak je to možné, že jim rodiče nebo prarodiče nevysvětlili, co to byl nacismus a jakým smrtelným nebezpečím byl pro náš národ, a tedy i pro ně? Z jakých pochybných jsou rodin, co dělali za německé okupace jejich předkové?

A pak se vynoří další vzpomínka: jeden z těch mých starších přátel mi vyprávěl, že našel jakýsi sborník, vydaný nejspíš k desátému výročí Osvobozeného divadla, a v tom sborníku byla mimo jiné kritika, že divadlo varuje před nebezpečím, které zveličuje. A ten sborník dostal můj přítel v době, kdy Evropu ovládal hnědý teror, a tisíce lidí umíralo v nejhroznější válce všech dob. Lehkomyslná byla Evropa konce třicátých let a stejně lehkomyslná je i dnes, kdy je ohrožována islámským fundamentalismem. Vzpamatuje se dříve, než bude pozdě? Dříve než bude Evropa kalifátem a šaría zákoníkem?

V rychlém a účelném úklidu mi ale nebrání jen myšlenková neukázněnost, vyvolávající vzpomínky nebo představy, k čemu by se to či ono mohlo hodit, nýbrž i nekontrolovatelná zlomyslnost nadpozemských sil. Občas najdu kousek volného místa ve skříni a odkládám tam, samozřejmě dočasně, tedy podle vlastního předsevzetí na kratší dobu, drobnosti, které jsem náhodně potřeboval.

Ty věci jsou samozřejmě neživé, ale přesto u nich dochází k zvláštnímu druhu samoplození. Tam, kde byly kdysi dva šroubováky a jedny nůžky je najednou ještě kladívko, prodlužovačka koaxiálního kabelu, lepicí páska, sada sekundových lepidel, jehlové pilníčky a řada jiných věcí, o nichž nevím, jak se sem dostaly. Probírám je, někdy si i vzpomenu, nač mi byly, ale jen těžko si vzpomínám, kam bych je měl uklidit…

A při těchto mých, více než pochybných schopnostech, mne příští týden čeká úklid dvou sklepů. Jsou tam dvacet let staré zbytky elektronických součástek, které už určitě nebudu potřebovat, zbytky barev, spousta krabic různého formátu, nepoužitelné zbytky stavebního materiálu, trochu elektroinstalace a já sám nevím, co všechno. Nijak se na ten úklid, na který nemám kvalifikaci ani schopnosti, netěším. To mne ale neomlouvá a nezakládá to důvod, abyste mne litovali…

Nepředpokládám, že mně pánové, z nichž mnozí také nejsou vzorem pořádku a schopnosti pořádek udržovat, stejně jako já, zatleskají. Zato prosím vážené dámy o shovívavost a vzhledem k některým okrajovým poznámkám i o laskavé prominutí.

milanpavel.txt.cz