Letmým pohledem do složky, ve které mám zaarchivované texty o koťatech, jsem zjistila, že poslední článek o nich jsem psala někdy koncem letošního května. Dede mi totiž nedávno připomněla, že už jsem dlouho o trojlístku nic nenapsala a že by bylo možná na čase poreferovat, jak se mají oni, jak se máme my a tak nějak vůbec.

Odepsala jsem, že vlastně nevím, co bych psala, protože už nás je vše stále dokola a nic se neděje, a Dede kontrovala tím, že něco málo by se určitě našlo.

Rouhání. Ano, to je to pravé slovo, rouhání. Dopustila jsem se ho ve chvíli, kdy jsem blahosklonně napsala, že vlastně není co psát. Pravda, mohlo být hůř, ale i tak si dám příště pozor.

Chytají krtka

Ale abych to tedy vzala tak nějak od počátku, lépe řečeno, od toho letošního května. Trojčata začala chodit na zahradu, tu a tam podnikla nějaký ten pokus o únik, ale plot nahoře zakončený elektrickým vedením jistil zadní část našeho venkovního prostoru, vysoká stěna mezi domy na druhé straně zabezpečovala dvůr, a když několika pokusům o útěk odolala i zeď na jeho protější straně, koťata přestala hledat díry v plotě a spokojila se s životem uprostřed našeho Sing-singu, jak nazval naši elektrikou obehnanou zahradu jeden nejmenovaný návštěvník.

Já jsem ráda. Hledání kocourů po okolí jsem si užila až nad hlavu, stejně jako nočních vstávání a otvírání dveří, jestli se náhodou tuláci nevrátili. Vím, že jsou kočky – teda spíš kocouři – kteří by naše zabezpečení hravě překonali, ale tihle tři, kteří vlastně volný venkovní život nikdy nepoznali, se naštěstí spokojili s tím, co dostali k dispozici. A Rozárka už má dávno rozum a nikam nahoru se nehrne.

Rozárka hlídá omladinu

Léto bylo prima. Dny otevřených dveří, kočky si chodily dovnitř či ven, jak se jim zachtělo. Večer jsem vždycky zachřestila plechovkou s dobrotami (mrazem sušené kuřecí maso trojčata milují), takže během chvíle jsem měla všechny doma, zavřeli jsme a pohoda, klid.

Ne, že bychom je občas nehledali. Pozemek sice není rozlehlý, ale jak vyrostly kapradiny, různé bylinky a další rostliny, skrýší se tu najde habaděj. K tomu si přičtěme prostorné sklepy, průjezd a otevřené dveře do domu ke švagrovcům – nahledala jsem se i tak až dost.

Sára a Zuzi na hlídce

Koťata už taky nejsou koťata. Jsou to puberťáci v nejlepším, nejdynamičtějším období, Goliáš má něco přes pět kilo, Zuzi pět kilo atakuje a jen Sára je drobnější, má necelé čtyři kilogramy. Zatím jsou pořád štíhlí, pružní a aktivní. Milují honičky – když na ně přijde „bláznivá“, běhají od plotu zahrady až ke dveřím průjezdu, tam se otočí, letí zpět, proběhnou otevřenými dveřmi našeho domu, proletí předsíní, vydusají po schodišti do ložnice, odtud úprk otevřeným oknem na dvůr až kočičí schody duní a znovu dokola. Dvakrát, třikrát, a pak přijdou domů a dožadují se přísunu potravy, neboť při takové honičce vytráví raz dva. Po jídle se uloží někde venku do stínu, prospí hodinku dvě a pak jedou další kolo. A další a další.

Goliáš ležící spící

Ani já jsem se nenudila. Někdy počátkem května se optalo nakladatelství, kde je ta slíbená druhá kočičí knížka. Strnula jsem, protože jsme se termínově nijak přesně nedomlouvali a já jí měla ani ne půlku. Termín přistál vzápětí, a tak jsem se zbytkem května, červnem a červencem do slova a do písmene propsala. Knížku jsem odevzdala ke konci července, nyní je po první korektuře a taky jsem už obdržela návrh obálky. Půjde-li všechno dobře, bude kniha na pultech před Vánoci. Pokud se do toho něco vloudí (jako u prvního dílu), tak holt bude zas až v lednu. Ale bude, a to, se počítá.

Celá obálka

Je v ní mimo jiné zapsaná i celá doba, kdy trojlístek přišel k nám, jejich sžívání se s Rozárkou a spousty příhod, které jsme za ten rok, co je máme, s nimi zažili. Pokud si ji budete chtít přečíst, dívejte se po červeném obalu s názvem Kočka, kam se podíváš.

Léto tedy uteklo jak voda a začal podzim. A já bych se teď vrátila k tomu, čím jsem začala, tedy k tomu rouhání. Říci, že se vlastně nic neděje, kdy máte doma tři mladé kočky, uznávám, to si zaslouží potrestat. Takže já bych vám vylíčila, jak to vypadá, když se u nás nic neděje. Třeba dnes.

Je sváteční pondělí, venku leje jako z konve, ale to našemu trojlístku nijak nebrání v tom, aby nechtěl ven. Stojí u dveří jako jeden muž a hypnotizují chvíli dveře, chvíli mne. Podlehnu a se slovy: „Však ještě rádi přitáhnete domů,“ otvírám a vypouštím natěšenou smečku na zahradu.

Goliáš hlídající

Ouha, zrada, venku není teplo, sluníčko, vyhřátá země, jako jindy! Sára utíká přes trávník, legračně zvedá tlapky a prchá směrem pod verandu, kde je sucho. Zuzi stojí kus od dveří a dívá se po mně pohledem ve stylu: „No toto! Co si to dovoluješ, mít tu takhle hnusně? Co ta voda tady všude?  To jsou mi móresy!“ Goliáš prchá pod římsu, kde sedí jak pytel neštěstí a smutně na to nadělení kouká.

„Chcete domů?“ zeptám se, ale když se pod římsu schová i Zuzi a jediný, kdo má rozum a jde do tepla, je Rozárka, zavírám dveře a jdu vařit.

Sára nahoře na kočičích schodech

Vařím fazolovou polévku. Tedy zatím jen fazole. V kuchyňském robotu se dopřevalovalo kynuté těsto na vdolky, zastavím stroj, vyndám mísu a přehodím přes ni utěrku. Jen ať hezky kyne!  Potřebuji nakrájet zeleninu do polévky. Vytáhnu šuple, vyberu ostrý nůž a koutkem oka zahlédnu, že za oknem v předsíni sedí Sára jak zmoklá slepice. Nedá mi to, udělám pár kroků, otevřu okno a pustím ji dovnitř. „Ještě někdo?“ zahulákám ven, ale bez odezvy. Jenže než se stihnu vrátit zpátky, zaslechnu, že na okno vyskočí další adept na vpuštění domů. Hele, Zuzi! Otočím se, otevřu, zavolám na Goliho, který se krčí před oknem na lavičce, ale ve chvíli, kdy se konečně dočkám jeho skoku nahoru, zaslechnu podivné prskání.

Trojlístek pohromadě

Fazole! Voda vzkypěla a nadzvedla poklici. Teď se hrne proudem ven z hrnce na varnou desku a z té teče – jo, kdyby na zem! Do otevřeného šuplete plného věcí! Než sundám poklici, stáhnu plotýnku a odstavím hrnec, plavou mé vařečky, nože a další kuchyňské náčiní ve fazolové vodě. Sakra! To mi tak akorát chybělo! Vytahám všechno na linku a už tam mám tři zvědavé nosy, které se mi pletou pod rukama, jeden přes druhého lezou mezi kupou vařeček, zeleniny a ostrých nožů. Navíc Goli, jako by toho bylo málo, seskočí do otevřeného mokrého šuplete, aby se podíval, co je to tam za krásu. Taktak zachytím šuple, které pět kočičích kilo v pohybu málem vyhodilo z drážek, a jdu pro hadr na podlahu, protože polekaný hrdina rozťapal fazolovou vodu po celé kuchyni.

Goliáš hledící

Letmo setřu podlahu, dalším hadrem naprudko vytřu šuple, vyndám plechové rozdělovače i spodní igelitovou podložku a všechno naházím do dřezu. Otočím se a strnu. Sára stojí předními packami v míse, ve které se pod utěrkou snaží kynout vdolky a zvědavě odhrnuje látku.

Umyji tedy další packy a odlákám všechny tři kočičáky z kuchyně tím, že jim v obýváku nalámu pár tyčinek. Zatímco se cpou, stihnu honem umýt linku a varnou desku z nejhoršího. Dám znovu vařit fazole, utýrané vdolky schovám na bezpečnější místo a ještě jednou narychlo setřu kuchyň.

To už sedí zas všichni na stole a sledují každý můj pohyb.

„Už jste dostali,“ zavrčím. Rozárka na okně nesouhlasně zaprotestuje. „No jo vlastně, na tebe jsem úplně zapomněla, holka moje hodná, ty jsi nedostala!“ Vytáhnu konzervu, ale jak cvaknu víčkem, mám je znovu všechny tři pod rukama. „Teď jste jedli, bando nevycválaná,“ hubuju, ale nezbývá mi nic jiného, než sáhnout pro další tři misky. Rozdělím dvě konzervy na čtyři díly, tři dám na zem, jednu šoupnu Rozárce na okno.

Není nad to dobře si ustlat

Uříceně se napiju, rychle nakrájím zeleninu do polévky a pak, ó já nešťastná, zašustím papírem, do kterého je zabalená anglická slanina, kterou taky potřebuju nakrájet. Zuzana, aby náhodou nepřišla o kus dalšího žvance, vyletí jak bodnutá včelou znovu na linku, zavadí zadkem o láhev magnesie a už to šumí, už to bublá, nedovřené víčko odlétá a já nevím, co mám dělat dřív, jestli chytat kočku, aby mi úlekem neskočila do hrnce s fazolemi, nebo minerálku, mohutně zalévající již několikrát vytřenou podlahu.

Moje chyba. Mám víčka pořádně zavírat. Jsem v tom lempl a pak se divím.

Řešení je jen jedno. Otevřu dokořán dveře ven, vypustím znovu všechny tři krakeny na zahradu, děj se vůle Velké kočky, klidně si tam mokněte, halamové, já už vás mám dost, a jdu uklízet další katastrofu v kuchyni.

Zuzi

Oběd jsme nakonec měli, ne že ne. Zatímco krakeni mokli na zahradě (rozuměj: řádili ve sklepě) dovařila jsem polévku a z těsta, které se jakžtakž vzpamatovalo, jsem vytvořila šestnáct malých líbezných vdolků, uložila je na plech a ukryla pod utěrku.

Pak jsem otevřela dveře a šla znovu pro kýbl, protože trio sklepních průzkumníků s sebou přineslo jak bláto se zahrady, tak i něco málo pavučin a vůbec prachu ze sklepa (pavouky jsem naštěstí nezahlédla). Než jsem setřela předsíň, stihl ještě nějaký gauner – a to opravdu nevím, který – přeběhnout přes plech s vdolky. Naštěstí utěrka zůstala na svém místě, takže jsme je měli k polévce opravdu jen se solí a mákem, prach a bláto se na ně – ač byla snaha byla veliká – nedostaly.

Uf. Pak už jen krakeni vyžrali další tři misky a po dobře vykonané práci si šli lehnout do pelechů. Já upekla ty chudáky utrýzněné vdolky a konečně bylo hotovo.

Hele nebuď nás laskavě

Manžel přišel z dílny, kde celé dopoledne cosi kutil, naobědvali jsme se a já uklidila ze stolu. Můj muž se opřel do židle, shlédl jeden zrzavobílý a tři černobílé mazance, stočené na okně, a zálibně pravil:

„To je prima, mít další volný den, co? A ještě když prší. Nikam nemusíme, dělat taky nic nemusíme, taková pohoda… I ty kočky si to užívají, vidíš, jak spokojeně chrápou? Víš co? Jdu si taky zdřímnout. To je fakt parádní den.“

Ne, nezabila jsem ani jeho, ani krakeny.

Vždyť se u nás vlastně skoro vůbec nic neděje, přece.