Klokánie je jeden veliký ostrov. Tak veliký že to je nejmenší kontinent, jen o málo menší než celičká Evropa až po Ural. Geologicky to je kontinent nejstarší a proto nejplacatější. Za skoro 4 miliardy let stačila příroda všechny vyšší hory na tomto klokaním kontinentu oderodovat a tak tu žádné nebetyčné a rozeklané velehory nikdo neuvidí. Zato však uvidí nedozírné rudé pláně, solná jezera, písečné duny a krajinu podobnou té na Marsu. Takže výlet do zdejších pouští je tím nejlevnějším výletem na Mars.

Díky tomu, že povrch tohoto kontinentu je tak starý, tak se na něm zachovaly četné krátery po meteoritech. Těch význačnějších je 26 a stále se nacházejí nové. V poslední době díky moderní technologii, snímků z kosmu.  Můžeme být vděční tomu, že drtivá většina těchto kráterů se nachází na outbacku, uprostřed ničeho, povětšinou v pouštích, a tak nebyly tyto stopy po návštěvnících z kosmu porušeny lidskou činností a zůstaly nám zachovány po statisíce a některé i miliony let. K většině je možno dostat se spolehlivým terénním vozem a tak se trochu rozepíšu o těch, které jsem měl čest či privilegium na svých toulkách po Klokánii navštívit.

Reservace meteoritů Henbury se nachází zhruba 145 km jihovýchodně od města Alice Springs, co leží v srdci kontinentu. Jméno má podle nedaleké dobytkářské farmy. Vede tam cesta, kamenitá odbočka z prašné silnice jménem Ernest Giles Road, co spojuje silnici Stuart Highway s další atrakcí v těchto končinách, jménem Kings Canyon. Kamenitá odbočka končí na kamenitém parkovišti pouštního charakteru. To znamená, že kolem, mimo obligátní kadibudky, která je v perfektním stavu, a informační tabule, není naprosto nic. Z parkoviště vede k vlastním kráterům kamenitý, necelý kilometr dlouhý chodníček.

Tato lokalita je vzácná tím, že jako jedna z dalších pěti v Austrálii, kde došlo ke fragmentaci meteoritu před jeho dopadem, je ta nevíce zachovaná. Představuje nejlépe zachované pole meteoritických kráterů na světě. Je zde 14 kráterů, od průměru 180 metrů do průměru 7 metrů. Nejhlubší z nich dnes měří do hloubky 15 metrů. Jsou to relativně mladé krátery. Jejich stáří se odhaduje na 4 200 let, plus – mínus 1900 let. Největší krátery zde způsobily meteoritické fragmenty velikosti 200 litrového barelu.

Jednotlivé krátery mají jména a jeden z nich, jménem „Water Crater“ byl v okolním terénu vytvořen tak, že do něj stéká srážková voda z okolní krajiny. Proto dno tohoto kráteru oplývá bujnější vegetací, než je v tomto kraji zvykem. Po dešti se na dně kráteru vytvoří malé jezírko, které slouží divoké zvěři a ptactvu jako napajedlo. Celá tato lokalita se dá za odpoledne projít a prozkoumat. Jsou zde četné informační tabulky, aby tulák věděl, na co zrovna čumí. Takže ke zdravému pohybu na opravdu čerstvém vzduchu, se přidá i vzdělání. Tuto lokalitu navštívili také američtí astronauti, když se připravovali na svoji první pouť na měsíc.

Další známý meteoritický kráter není na zdejší poměry od předešlého daleko. Opět se k němu dá dojet terénním vozidlem a je to bratru pouhých 350 km po prašných a kamenitých cestách, aby to bylo jen 100 km, jak letí vrána. Jaksi jsem se ke své lítosti vranou nenarodil a tak mě nezbylo, než se kodrcat po prašné roletě těch 350 km. Ale stálo to za to!

Tento kráter patří mezi ty nejvýznamnější na světě. Leží jihozápadně, po cestách pouhých 205 km, od města Alice Springs, co leží v centru kontinentu. Předpokládá se, že byl vytvořen kolizí Země s velkým meteoritem, nebo kometou, pohybující se rychlostí 40 km/sec. Uvolněná energie se měla rovnat 22 000 megatunám TNT. Pro představu, atomová puma, co zničila Hirošimu, měla sílu pouhých 13 kilotun TNT.

Gosses Bluff, jak se tento jmenuje, tvoří dominantu okolní krajiny. Již když se k tomuto kráteru přibližujeme, tak je vidět na obzoru jako nějaká starověká hradba, nebo menší pohoří. Starověký je, to ano, jeho stáří se odhaduje na 142,5 milionu let plus mínus 0,8 milionu. Také je o drobátko větší, než ten předchozí. Jeho průměr je 22 km, avšak tyto jeho obrysy již stačila eroze vymazat. To, co vidíme dnes, je jen epicentrum této kolize Titanů.

Kráter má 5 km v průměru a 150 metrů vysoké skalní formace jsou, mimo po nárazu vyhřezlou horninou, tvořeny i nárazovými kužely a je vidět odevšud, zvláště dobře z kosmu a nebo ještě lépe z letadla. Nárazové kužely jsou vzácné geologické formace, jejichž vytvoření je známo pouze ze skalního podloží v místě dopadu meteoritů, nebo podzemních nukleárních explozí. Nárazové kužely jsou svědky toho, že skála byla vystavena nesmírnému tlaku, řádově 2 – 30 GPa. Počáteční náraz rozerval skalní vrstvu tvořenou převážně Kambrijskými a Devonskými pískovci a konglomeráty, aby rozrušil skalní podloží do hloubky 4 km.

Z parkoviště, které je tentokrát až v kráteru, kde je opět perfektní sociální zařízení pro potřebné a informační tabule pro zvídavé nás vedou chodníčky po vlastní atrakci. Také zde neschází přístřešek, kde si návštěvník může ve stínu dát piknik a nádrž s vodou. Zde můžeme strávit průzkumem okolí lehce celý den, lezením po skalách okraje kráteru, nebo procházkou po dnu kráteru.

Pro místní domorodce, kmene Western Arrernte představuje Gosses kráter posvátné místo, které nese mytologické jméno Tnorala. A zde je mýthus, jak si ho po deseti tisíce let ústním podáním domorodci předávali z generace na generaci.

Na počátku všeho byla Mléčná Dráha tvořena skupinou hvězdných žen, které tančily na obloze. Jedna z nich byla však již unavena nesením svého miminka a položila ho do jeho dřevěné přepravky, zvané „turna“. Potom se opět připojila k ostatním tančícím ženám. Jak tak tancovaly, tak turna i s miminkem přepadla přes okraj tanečního prostoru a zřítila se k Zemi. Miminko narazilo do Země a jeho turna spadla na něj. Tento náraz vyzdvihl ze Země okolní skály, co vytvořily kruhové stěny Tnorala. Miminko z Mléčné Dráhy bylo skryto mračny usedajícího rudého písku a prachu. Jeho matka, Večernice a jeho otec Jitřenka stále hledají svoje ztracené děťátko, každý den a každou noc.

Z domorodé mythologie se přeneseme 800 km na severozápad, kde pouhých 150 km na jih od městečka Halls Creek v Západní Austrálii, bude naše dnešní poslední zastávka na toulkách po meteoritických kráterech v Klokánii. Tento kráter nese jméno Wolfe Creek. Neplést prosím se stejnojmenným australským horror filmem natočeným v roku 2005. Sice se jako odehrával v této oblasti, ale zde podobnost končí.

Tento kráter, zhruba 300 000 let starý, má v průměru jen 850 metrů a z okraje na jeho nynější dno to je pouhých 65 metrů. Odhaduje se, že meteorit, který tento kráter vytvořil, vážil 50 000 tun. Tedy pěkný drobeček, že ano. Kráter nese jméno nedalekého potoka, který byl pojmenován po pánovi jménem Robert Wolfe, který byl v době, kdy zlatá horečka v roku 1885 zmítala městečkem Halls Creek, majitelem místního koloniálu. Těch 150 km z městečka, vede po dosti hrubé, roletou opatřené, prašné cestě. Nedaleko svahu vedoucí na okraj kráteru je opět parkoviště, informační tabule a obligátní kadibudka. Civilizace uprostřed ničeho.

Na okraj kráteru to je z parkoviště nějakých 150 metrů do kopce a s okraje je pěkný výhled jak do kraje, tak i do kráteru. Napříč kráterem vede vyšlapaný chodníček a ve středu je dosti hustá vegetace křovinného charakteru, která toleruje půdu plnou soli, která je srážkovou vodou vylouhována až na povrch. Takže taková solná minipláň. Chodníček je kamenitý, strmý s okraje do kráteru a plný kamenů zvíci dětské hlavy. Takže vhodný pro opatrné a zkušené. Kráter se také dá obejít po okraji a tak prohlédnout ze všech možných úhlů. Navíc, byli jsme tam počátkem jara a po deštích a tak jak v kráteru, tak i v okolí poušti kvetlo kde co.

Bylo by na pováženou, kdyby i tento kráter neměl svoje místo v domorodé mythologii. Dávní předkové domorodých kmenů Jaru a Walmajarri tomuto kráteru mythologické jméno Gandimalal a věděli o jeho existenci desítky tisíc let. A zde je mýtus kmene Jaru, jak si ho po deseti tisíce let ústním podáním domorodci předávali z generace na generaci.

Dva mythologičtí duhoví hadi vytvořili blízké vodotoky, Jurabalarn (Sturt Creek) a Ngurrini (Wolfe Creek) tak, že se plazili po Zemi. Gandimalal je místo, kde jeden z nich vylezl ze země na povrch.

Mýtus kmene Walmajarri nám ale říká toto. Duhový had jménem Karlputa přišel na místo Gandimalal od Bidyadanga (La Grande) co leží na pobřeží Indického oceánu, jižně od městečka Broome. Okraj kráteru je místo, kde Karlputa vytlačil skály nahoru. Střed kráteru je slaný, protože Karlputa přišel z moře. Karlputa stále spí v zemi pod kráterem.

Fotky najdete zde