Krátce po záchraně Trixie jsme došli k přesvědčení, že se fenka musela narodit v jedné z mnoha stále existujících množíren psů (puppy mills). Její vzhled se pravidelnou stravou zlepšil, její kožní problémy ale nebraly konce. Byly doby, kdy měla krásně lesklou srst a holá místa (hlavně na zadku) jí zcela zarostla.

Bohužel to vždy bylo jen přechodné vylepšení. Přes veškerou snahu se nám nedařilo zamezit jejímu nepřetržitému drbání. Trixie se dokázala zuřivě škrábat celý den, kam jen svými zuby a drápy dosáhla. Její břicho bývalo na dotek teplé, osypané červenými pupínky. Pod srstí a hlavně v podpaží se jí dělaly dlouhé rudé „plameny“. Kůže na stehnech byla hrbolatá od maličkých puchýřků a vystouplých kožních pupínků. Packy měla mezi prsty zarudlé, vleže si je kousala a lízala téměř bez přestání.

Navlečenou ponožku či obvazy brzy strhla. Drbala se i za chůze, dokázala si rozedřít bradavku do krvava. Bylo nám jí líto, ale byli jsme v koncích, jak jí pomoci. Žádné masti a postřiky nepomáhaly. Přes den, když bývala u nás jsem jí navlékala tričko, aby se alespoň nedrbala přímo do kůže, někdy se takto oděná vracela vedle ke Kris na zahradu.

Velký problém měla i s ušima. Škrabala si je a rýpala do nich drápem, až je měla horké, zarudlé a uvnitř plné mazu od parazitů. Byli jsme kvůli tomu u veta, který jí vždy z uší dlouhou omotanou tyčkou vytřel neuvěřitelné spousty špíny. Domů jsme si vezli kapky a po jejich vypotřebování jsme jí měla kapat směs octa a lékařského alkoholu (1:1).

Léčba vždy zabrala, radovali jsme se z vyléčení, ale radost byla krátkodobá, problém se pravidelně vracel. Trixie dál třepala hlavou a škrábala si uši. Vyrážku po těle jsem jí střídavě mazala anitbiotickou mastí, stříkala kysličníkem, otírala heřmánkem a vyzkoušela kde co. Pravidelné koupele také nepomáhaly. Často nebylo na první pohled nic vidět. Ale pokaždé, když jsem rozhrnula srst v místě, kde se Trixie drbala, našla jsem pupínky, nebo celé červené fleky, které se do druhého dne namnožily.

Fenka už měla averzi na moje brýle. Mohla jsem na ní mluvit sladce a podle mne „normálně“, jakmile mě viděla nasazovat si brýle, stáhla ocas a klidila se mi z dohledu. Stejně jsem jí vždycky chytla, při mé léčebné proceduře ani nekvíkla, všechno si nechala líbit, ale pak po mně chvíli vrhala nejistý pohled. Pouze při čištění uší se mnou vehementně boxovala, ale ani jednou nezavrčela a po skončení vypadala spokojenější, že má uši na čas čisté.

Já být na jejím místě, byla bych po pár měsících pořádně nevrlá. Trixie ale dále zůstávala milou fenkou, ani jedinkrát při mých léčebných pokusech nezavrčela a mazlila se dál. Také vet si s její vyrážkou už nevěděl rady, krevní rozbor nic vážného neodhalil. Dvakrát jsme jí k němu odvezli, aby jí namočili do jakési léčebné koupele.

Vrátila se vždy krásně navoněná s lesklým kožichem, který jí pár dnů vydržel, pak se začala drbat znovu. U veta navíc vždy dostala kortizonovou injekci a jednou užívání antibiotik na deset dnů. Též doporučení, dávat jí denně antihistaminový prášek (lidskou dávku) a určitou dobu jsem to i dělala. Drbání prášek trochu zmírnil, mě se ale nezamlouvala představa psa dlouhodobě dopovat, problém pouze tlumit a ne léčit.

Už v začátcích jsme také nakoupili vitamíny, některé extra na kvalitu srsti a oběma psům jsem do žrádla míchala denní dávky sušeného droždí s česnekem. To, že Trixie opravdu nemá blechy, našeho veta skutečně udivilo a byl je nucen vyloučit jako jednu z prvních diagnóz vyrážky.

Napadla mne i možnost alergie. Ale na co? Vyřazovacím postupem jsem zjistila, že se vyrážka na břiše horší po plátkovém sýru, do kterého jsem jí balila antihistaminika a vitamíny. Přestala jsem jí dávat veškerý sýr. Přestala jsem péci psí sušenky, protože v nich bylo sýra hodně a bez něj moc chutě neměly. Dokonce jsem jí přestala dávat i vitamíny, co kdyby alergii měla i na ně.

Další objev byla alergie na umělá barviva. Kupované kosti jsem proto vždy mírně prohřála v teplé vodě, která vždy silně zkrvavěla od uvolněného barviva. Teprve dobře propláchnuté jsem je dala vařit. Stejně jsem postupovala u každého masa koupeného pro psa. Trixie měla silnou vyrážku i pod krkem a usoudila jsem, že reaguje na barvu v obojku, zvláště, když navlhnul. Obojek, stejně jako její kšíry jsem vyprala – pouštěly až hrůza. Kožený obojek jsme zamítli, protože i kůže měla v sobě barvivo.

Nakonec jsme koupili nový, růžový, z lehkého, nepromokavého materiálu (Biothenu) a nemůžeme si ho vynachválit. Když bývala Trixie u nás většinou jsem jí obojek sundavala, u Kris ho mít musela, co kdyby někdy utekla. Teď co je naše, nenosí obojek vůbec. Tvrdošíjná vyrážka a holá místa po těle byly jako lochneska, také maz v uších se neustále vracel. Navíc měla Trixie nažloutlý výtok. Sice jen trochu větší, zeleno-žlutou kapičku, ale vlastně už od začátku tam denně visela a Trixie jí odlizovala.

A pak mi jednou blesklo hlavou – co když její problémy způsobují kvasinky? Z vlastní zkušenosti jsem věděla, co ti převíti dokážou. Proto mě ani moc nepřekvapila informace, že i psi jimi mohou trpět. Pokud se kvasinky nevyléčí u štěňat hned v začátcích, způsobí později dlouhodobý a špatně léčitelný zmatek v celém těle. A co hlavně – většinou začínají právě v uších. Věděla jsem, že na úpravu tělesné flóry nejvíce pomáhá kefír a začala jsem ho Trixie dávat. Podařilo se mi oživit čtyři roky starou sušenou houbu a k mé radosti Trixie kefír velice zachutnal. Denně s chutí vylízala celý hrnek, později jsem jí do něj někdy zamíchala rozšlehané vajíčko.

Trvalo to dva dlouhé měsíce, ale najednou jsem si všimla. že Trixie si nedrbe uši a výtok zcela zmizel. Když jsem do hloubi uší posvítila baterkou, byly krásně čisté, po původním patlavém mazu ani stopy. Vylepšila se i kvalita její srsti, chlupy byly celkově měkčí a celý kožich se leskl tak, že házel stříbřité stíny. Oddechli jsme si, že snad konečně, konečně máme vyhráno. Jenže…

Koncem srpna jsem večer odvedla Trixie ke Kris a když jsme jí následující den vyzvedli, měla na zádech do hola vydřené místo nejméně deset cm velké. Vůbec jsme nechápali, jak a proč se to stalo. Na vedle ležící cihle jsem si všimla nalepeného černého chuchvalce, jasně Trixina vydřená srst. Bílá kůže byla jakoby orosená, ale při doteku prstem byla „voda“ silně lepkavá.

Hned při mém prvním doteku Trixie silně trhla hlavou vzad – sice nezavrčela, ale jasně dala na jevo – nesahej! Na internetu jsem zjistila, že Trixie se utvořil tzv. „Hot spot“ (Piotraumatic dermatitis). Nevím, zda je to stejné kožní „zapaření“ o kterém v nedávném článku psala EvaŽ. Ale původ „hot spot“ se v angličtině uvádí jako reakce na kousnutí, bakterie v těle, trauma nebo alergii. Trpí jím především psi žijící v teplém a vlhkém jižním podnebí.

Je prý to tak nesnesitelně bolestivá rána, že i pes té nejklidnější povahy dokáže při doteku rafnout a doporučuje se buď vůbec nesahat, nebo nasadit psu náhubek. Pročetla jsem, co se dalo, a došli jsme k názoru, že u veta by dostala pouze injekci a to krátce po tom, kdy u něj byla na ročním přeočkování. Rozhodla jsem se „hot spot“ léčit sama podle rad, které se mi na internetu podařilo získat. Šlo hlavně o to, místo vysušit, zabránit zanícení a dalšímu drásání psem. Naše a Trixino veliké štěstí bylo, že ránu měla v místě, kam si ani packou, ani zuby nedosáhla.

Pro jistotu jsme nechali Trixie tři dny u nás i přes noc. Rány jsem se ten den už raději znovu nedotýkala. Podle vyčtených rad jsem jí ale snad každou čtvrthodinku stříkala kysličníkem v rozprašovači. Místo vždy zapěnilo, ale Trixie nereagovala, snad jí to ani nepálilo. První den jsem jí držela uvnitř, protože na sluníčku se rána „potila“, okolní srst byla vlhká, olepená a přitahovala mušky. Když Trixie spala a já těsně nad její ránu přiložila dlaň (bez doteku), cítila jsem horko, které z ní sálalo.

Pro zchlazení jsem jí na ránu zlehounka kladla zmrzlou mokrou žínku. Muselo jí to dělat dobře, protože se ani necukla, ležela dále bez hnutí, a když žínka v krátké době vyschla, měnila jsem jí za novou. Do druhého dne se rána přestala potit, ale na srsti kolem ní se udělala velká hnědá „svatozář“. Pochybuji, že to bylo od kysličníku, stříkala jsem jím pouze mokvavou ránu. Spíše si myslím, že od vnitřního šoku a bolesti prostě srst „zhnědla“ (asi jako lidé zešediví). Pátý den se na ráně udělaly tlusté a hnilobou slabě zapáchající strupy.

Trixie si také konečně nechala bez protestu na kůži sáhnout. Strupy rychle odpadly (nebo si je nechala ode mne vyčesat) a na zdravé kůži po týdnu začaly narůstat nové, černé chlupy. Uběhly čtyři měsíce od vzniku „hot spot“, holá rána zarostla hustou černou srstí, ale hnědé kolo na jejích zádech je stále trochu znát.

Některým psům se prý „hot spot“ dělá každý rok. Doufám, že u Trixie byl tohle její první a poslední. Dále s velkou chutí vylizuje misku s kefírem, který jí budu dávat tak dlouho, dokud o něj ona bude stát a dokud si opravdu nebudu jistá, že nekonečným vyrážkám je už pro vždy odzvoněno.

Fotky jsou zde http://marickac.rajce.idnes.cz/Trixie_a_jeji_kozni_problemy/

A dodatek k druhé fotce dvou obojků. Ten malý nosila Trixie jako štěně, když jsme jí prvně skrze plot poznali. Měla ho utažený na první dírku a jejím majitelům snad ani nedošlo, že psí krk růstem sílí. Když jsem si všimla, jak je jí fest a pomalu zarůstá do kůže, skrze otvory v drátěném plotě jsem jí ho povolila. Když už dál povolit nešel, obojek jsem sundala a pro jistotu ukradla (aby jí ho náhodou znovu nenasadili). Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že Trixie bude jednou naše. Zato teď jsem velice ráda, že jsem ho ukradla, je to jediná památka na dobu, kdy byla Trixie maličké štěně.