Li dostala od života tři velké dary: umění pozorovat, nebát se snít, a ten nejdůležitější – o všem, co vypozorovala a co vysnila, dokázala psát. První díl Pustinky sepsala před dvaceti lety – poté, kdy se vrátila z nemocnice po dlouhé léčbě rakoviny. Bolesti ji nerozlučně provázely celý zbytek života. Přesto žila prací, která jí přinášela uspokojení, a věnovala se svým milovaným pejskům. A ve volných chvilkách přibývaly „do šuplíku“ další díly Pustinky – její sci-fi, její fantasy.

Druhá rakovina – na podzim roku 2010 – byla silnější než Li. Li odešla na svou „Pustinku“ (vysněný domov svého dětství) až do souhvězdí Gem, aby se tam setkala se všemi svými blízkými, kteří ji na té dlouhé cestě předešli.

Někdy v roce 2003 Li projevila přání, abych toto dílko zveřejnila na její webové stránce (chovatelská stanice Lajdn). Z několika důvodů to bylo odkládáno a odkládáno… Takže se zveřejňuje až teď. Možná dobře, že zrovna v době předvánoční… Kdo jste naladěni na „stejné vlně“, můžete se začíst do ukázek z kouzelného vyprávění o životě na planetě Zemi i na Planetě devíti měsíců, o smutku i o nadějích…

Jarka F., 12/2010

Lída Švecová (Zachařová)    * 14. 3. 1957, † 12. 11. 2010

Ukázky z jednotlivých dílů Lídiny Pustinky I. – VI.       (Plné znění: http://lajdn.unas.cz/pstnk/lidazach.htm)

Moje dcero! Nikdy nelituj toho, že ses nedala zlákat na cestu s ní! Ne pro mne, ale pro sebe. Prožila jsi tolik zlého vinou mé zemdlenosti a nemohoucnosti z nemoci, vydržela jsi to, jsi připravena ne na hvězdnou cestu, nýbrž na to, abys dosaženou hloubku naplnila plností života, pravostí života, věcmi dobrými, smysluplnými, ušlechtilými. Večer se probudíš. A oni přepodstatnění odejdou.

– – – – –

Chtěla jsem slyšet znovu o devíti měsících, které mají každý jinou barvu. Ale ona teď jenom říká slova: Krása, volnost, štěstí, a jako kdyby při tom nic necítila! Když řekne krása – jako kdyby říkala bezbřehá nuda, když říká volnost – jako by to znamenalo věčné spoutání, a když mluví o štěstí, jako kdyby vůbec nevěděla, co to je. Je bez budoucnosti. Ustrnula. Ustrnula v překrásném světě, ale ten svět ji ničím neobohacuje, protože si s sebou nepřinesla žádnou hloubku, vnitřní hloubku myšlenek, představ, víry a zaujetí. Člověk, který nenalezne hloubku v sobě, nenalezne ji nikde v celém vesmíru.

– – – – –

Byl to ten stříbřitý sníh. To stříbrné jíní! Oblak. Připlul z neviditelné dálky, a teď – velký a svítivý – se pohupoval nad Pustinkou. Víc se nepřibližoval. Zato se něco modrého přibližovalo k němu. Nesly se k němu vzduchem dvě postavy. Nemávaly rukama, neplavaly, jen mírně nakloněné kupředu byly unášeny modravým oparem kolem těl.

– – – – –

Šla jsem lesem a najednou zavanul proti mně nesmírně svěží a občerstvující vítr. Napřela jsem se, abych došlápla znovu na zem, ale… Nemohla jsem.

Najednou jsem byla docela bezmocná!!! A pak se to všechno ve mně a kolem mě děsuplně zrychlilo, oči jsem měla plné bílých a modrých oblaků, slyšela svištění, pak se udělala rudá kola, pode mnou se otvíraly bezedné oblakové hloubky, zmizelo všechno, všechno pozemské, a teprve pak jsem ztratila vědomí.

Na jak dlouho?

Nevím.

Když jsem opět otevřela oči, letěla proti mně nějaká koule, ale byl to zrakový klam, neletělo to na mě, to ze všech stran stoupaly na nebesa měsíce, jeden, druhý – až jich bylo devět. A současně se objevovaly hvězdy a bylo světlo. Každý měsíc měl jinou barvu. Louka pod námi vypadala jako křišťálová.

– – – – –

Chlapec mě jemně postavil na zem a ukázal mi rukou nahoru: „Tamhle je tvoje Země.“ Dívala jsem se, nic jsem nepoznala, ukazoval mi vlastně jen směr, protože jsme byli vzdáleni, nesmírně vzdáleni.

„Jak jsem se tu octla?“

„Ty nevíš?“

A najednou jsem pochopila. Snědla jsem kousek fazole, onemocněla, nejedla, proměnil se mi krevní obraz, vynesli mě do oblak, ozářili, umřela jsem, umřela. Přepodstatnili mě! Podívala jsem se na své ruce, nazlátlé a zářící zevnitř, na bělostné roucho, které jsem měla na sobě, na lehké nohy, uvědomila jsem si nepřítomnost tělesných pocitů – přepodstatněná – a na zemi po mně nezbyl ani prázdný hrob…

– – – – –

V laboratoři byla jen docentka Mudrová, stála u pultu, z papíru jedla namazaný chleba. Když mě uviděla, zavolala mi vstříc: „Vilmo, to je dost, že ses ukázala! Co mi neseš?“

„Složení půdy, ve které ta semena vyrostla, a návrh.“

„Kousla do chleba a žvýkala. „Vilmo, co je to za blbost? Proč jsi nepřinesla vzorek?“

„Uletěl mi do vesmíru.“

„Nedělej si srandu. Taková blbost to zase není. Kde jsi na tom byla?“

„Na cizí planetě. A tamní Nepozemšťan je tu se mnou. Violensi, zjev se!“

Než mohla něco říct, Violens se zhmotnil a zadíval se na ni s pátravostí, kterou musel mít na tváři asi celou dobu.

„Do prdele,“ vydechla Mudrová a celou vahou klesla do sedačky.

„Do prdele,“ odpověděl jí Violens zdvořile, domnívaje se, že se právě přiučil pozdrav českých vědců.

– – – – –

Svíčky svítily z posledního vosku, když se z polotmy jakoby proti mně a mně vstříc rozzářila oslnivě zlatá křídla. Nebyla to vzdušná křídla, byla to mramorově pevná hruď a skvoucí ramena pokrytá hadí hladkou kůží na živoucím, nepřepodstatněném těle obyvatele planety devíti měsíců s tváří řeckého boha pod svítící přilbou temně mahagonových vlasů. Pocítil sám svou velikou sílu, svou tíhu a moc. Odpoutal se ode mě beze slov, jásal jen záblesky smaragdových očí. Tygr! Zavřela jsem oči oslněna tím vším, mé oči nesnesly už nic navíc, mé smysly a cit také ne.

Co s námi bude teď?

– – – – –

Záznam RNDr. Heleny Mudrové, DrSc. – pokračování

Jev přistoupil k pracovnímu pultu a bral do ruky tuby spreje vyhotovené za účelem zneškodnění jeho agresivity. Pak s rukama rozpaženýma jako k objímání se ke mně blížil. Začala jsem volat o pomoc, on se strašně rozesmál, a pak zmizel. To se stalo před půlhodinou. Snažím se přesně zaznamenat všechny své dojmy. Usuzuji, že měl v úmyslu – prdlajs!!!

Nic neusuzuju! Mám plné kalhoty strachu, já tu nezůstanu! Hajzlové, nechali jste mě tu samotnou, to se dělá?!!! Jde mi o život! Jestli mě tu najdete zardoušenou nebo znásilněnou kosmickým prasákem, to je vám u prdele, co!!!!

Tak končí můj zápis ze včerejška. Nejsem žádná hysterka a donutila jsem se klidně uvážit, že se vlastně nic nestalo. Vrátila jsem se do pracovny a uvařila si kávu a z ledničky vyndala mísu se šunkovými chlebíčky.

– – – – –

V lese jsem jednou našel umírajícího, vyhladovělého ovčáka se zlomenou nohou. Když jsem se k němu sklonil, snažil se z posledních sil vzepnout hlavu k mým rukám. Pohladil jsem ho. Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že moje ďábelské ruce jsou balzámem pro nemocná zvířata. Vzal jsem psa do náruče a odnesl domů. S babiččinou pomocí jsem ho uzdravil. Do letošního jara vesele běhal a miloval mě, babičku, slunce a rybník. Zemřel stářím a já jsem si zatím nového nepořídil. Ale to je dobře. Těžko by se mi vydávalo na cestu ke hvězdám, kdybych ho tu měl nechat a věděl, že se mu stýská…

– – – – –

Fantastická cesta na planetu Devíti měsíců!!!

Sedm přepodstatněných na palubě vimanu!!!

Čtěte uvnitř listu!!!

První interview s vimanéry: Probíhá cesta normálně?

Vše bylo naprogramováno a odvíjí se bez odchylek – potvrzují ing. Vilém Hradil a ing. Josef Nedělka.

Čtěte první kosmickou reportáž Natasji Loňkové, naší Vesmírné dopisovatelky!!!

Zajistěte si náš list na celý rok!!!

– – – – –

Nevím, jak se to stalo, že je Gem mateřská planeta, nevím, kdo jí vládne, kdo určuje dobu Projevu, dobu akcí a zásahů, proč a kdy. Posud jsem pochopil jen to, že jsou Gemané nějakými kosmickými inseminátory. Například: Když ustoupil ledovec na Zemi a vznikla jezera, oni oživili vody semeny budoucích vodních tvorů, podmínili evoluci a dál už jí nechali volný průběh. Bez semene by voda sama ze sebe obživnout nemohla.

Ale kde vzali první setbu Gemané sami, kdo je matkou matek, to nevím, a mám závrať, když se pokouším si to představit, to dojdu až k ptaní po Nicotě před Bytím, a před tím prchám…

– – – – –

(Gemanský guru a Nasťa)

„Můžeš mi položit ještě jednu otázku.“

Představila jsem si nadpis: Konečně pravda o potopě!!! „Co ji způsobilo?“

„Něco s perským zálivem – už jsem zapomněl váš zeměpis. Byla to lokální záležitost.“

„Tak jste to nezpůsobili vy?“

„My? Vždyť jsme se málem všichni utopili! V životě jsem nezažil takovou paniku. Po celou dobu přívalu jsme měli ukrutný hlad, žízeň, slábli jsme. Strašně jsme zeslábli. Víš, čím jsme se na Sumeru živili? Vdechovali jsme vonný, životadárný zápal z bylinných směsí. A teď si představ, že vody opadly a my celí zmáčení sedíme na kopci a najednou vidíme človíčka, živého človíčka, jak se z bahna po potopě, s uzlíčkem, dere na týž kopec, na kterém jsme byli my. Slétli jsme pro něho, vzali ho mezi sebe a slíbili mu nesmrtelnost.“

„Nesmrtelnost?“

„Nebo přepodstatnění, nebo nirvánu, to máš jedno.“

– – – – –

„Mějte si planetu Devíti měsíců, osídlete ji svými pyšnými potomky! Planetu blbců! Já, já budu mít Zemi, já nepustím z moci tu, kterou jsem zajal! Moji potomci osídlí Zemi, která by se už jen tak bohům sestupujícím z nebe nepoddala! Ale já! Já dokážu víc, než dokázal kdykoliv kdo předtím!“

„Lingame, nesmíš ublížit Nastě!“

„Jsi docela bezmocný. Podaří se mi, co se nepodařilo žádnému Gemanovi přede mnou! Bude to velkolepá akce, bude to víc než Harrapa, víc než Uruk!“

– – – – –

„A víš, Taifuun, co je potřebí k životu, který by se dal žít?“

Usmála se: „Svoboda, krása, láska!“

„Pak jsme tedy nejnešťastnější na světě, protože nemáme nic.“

„A přece v nás jsou. Jako touha! Chápeš? To, cos mi říkala, to je hlad po svobodě, já ho taky znám!“

– – – – –

Za hodinu pro mě přijdou.

Za hodinu mě začnou na pochodněmi ozářeném náměstí kamenovat.

Roztržený černý šat po celé délce po straně, od pasu až k nohám. Z boku se jí vyřinul mocný proud krve. V témže okamžiku se ozvalo strašlivé zahřmění, blesky roztřepily oblohu, pak nastala tma, pak zase světlo.

V prudkém světle se na tribuně objevily temné postavy.

A zase tma.

A pak už nic, než světlo devíti měsíců na klidné noční obloze…

– – – – –

„Když ses nám měl narodit, nesmírně jsem se na tebe těšila! Snila jsem… Jednou večer mi přinesli renovované videofonové záznamy pozemských oper. Poslouchala jsem tu svou nejmilejší. V myšlenkách na tebe… Borodinův Igor! Vy ostatní pro hudbu nemáte smysl, ale já – tolik jsem ji prožívala… Zatmění slunce… Hudba čaruje… Vyvolává pocity lidí, kteří nechápou. Téměř umírají hrůzou – je den, a oni vidí hvězdy! A najednou vím, cítím, tuším – či snad si to jen přeji? Prožiješ něco, co tě poděsí. Setkáš se s Neznámem. Ale uvidíš hvězdy! Hvězdy klidu a úlevy známých nocí.“

– – – – –

„Ještě něco! Představ si dvojrozměrné bytosti. A pak bytost trojrozměrnou, míjející, dejme tomu že pouze míjející jejich svět. Oni ji vůbec nemohou vnímat! A může ona vnímat je?“

„Něco snad ano.“

„To je ono. Ta bytost může udělat stopu v jejich světě. A oni mohou zaznamenat z ní jenom to, co je jen ve dvou rozměrech. Ten třetí rozměr pro ně neexistuje.“

„A ty myslíš, že jsme se setkali se čtyřrozměrnou bytostí a míjeli její stopu?“

„Nejblíže vyšší bytost s nejblíže vyšší inteligencí by ale ještě mohla být trojrozměrná. Nechápu to, ale musím na to myslet. Možná, že to vůbec nedovedeme pochopit. A možná, že nám opravdu hrozí nebezpečí.“

„Bojíš se?“

„Musím na to myslet.“

„To je gemanské myšlení, viď?“

Zavrtěl hlavou. „To je lidské myšlení.“

– – – – –

Večer byl pohádkový. Rozžaty byly jen svíce, ozdobený stromek zářil a prskavky vybuchovaly, vosk voněl, čokoláda figurek měkla a vůní se k vosku přidávala. Pod stromečkem byly dárky, vybalovali jsme je a říkali – Jů! A večeře! Měli jsme rybu z jezera smaženou na pozemský způsob. Všem nám chutnalo, jen Liv se po prvním soustu zatvářila zděšeně, řekla, že už ví, proč šedí ďáblové odtud prchali před vánocemi.

Pak jsme seděli, hráli si s dárky, mlsali cukroví, zůstali jsme dlouho do noci sami tři, a tak jsme zjistili, jak úžasnou věcí je být rodinou.

– – – – –

V tu chvíli jsem si vzpomněl na Nasťu…

Protože slunce zašlo za obzor a nebe bylo náhle plné hvězd.

Jiná souhvězdí, ale přece jen hvězdy.

Vzpomněl jsem si na Nasťu a na jejího Borodina: „Prožiješ něco neobvyklého. Setkáš se s Neznámem, ale pak uvidíš hvězdy.“

Vzal jsem své přátele kolem ramen.

Přece jen jsem něco nalezl a došel k poznání i k rozhodnutí!

– – – – –

„Bytost je přesila! Nemáš naději! Zahubí tě, když bude chtít! Nevíš, kdy tě slyší a vidí.“

„Slyší a vidí?“

„Vnímá a pohlcuje.“

„Pohltila tě a žiješ.“

„Ale víš, jak to bylo? Z materiálu mého psychofyzična vytvořila nového člověka.“

„Valen mi říkal, že na jakési planetě proměnila Bytost ve svém nitru lidi ve vodní tvory bez rukou a bez nohou, ve tvory podobné velikým rybám, dravé, masožravé, a přitom lidsky cítící a toužící a smutné. Nesmím ti říkat takové věci! Ale bojím se o tebe. Pro tu tvou chtivost po životě se můžeš zničit tak, jak si neumíme možná ani představit.“

– – – – –

Měli jsme otevřené okno a dívali jsme se na hvězdy.

„Kde je ten tvůj Gem?“

„Někde tam,“ řekla jsem a mávla jsem rukou po celé obloze.

„Míno, ty nemáš žádné obavy? Bude to tam úplně cizí svět!“

„Cizí? Poslepu tě povedu domem naší rodiny! Poslepu zahradou! A vím, že podle hlasu poznám každého z příbuzných!

„Jakou mluví řečí?“

„Gemansky, česky, devítiměsíčansky. Všechno se naučíme! Nevšiml sis, jak Robin mluvil perleťansky? Jistě se to nemusel učit dlouho! Toho se bojím ze všeho nejmíň.“

„Tak přece se něčeho bojíš?“

„Ano. Bojím se, že se rozeřvu, že se úplně sesypu, až konečně uvidím svou vytouženou a milovanou Pustinku…“

***

Odkaz na krásnou píseň Zuzany Navarové Do nebes: http://www.youtube.com/watch?v=aYamwztiqQc