Ahoj, jsem kočka. A ty, dvounohé velké stvoření, které vypadá a voní jinak, než já, ty jsi kdo?? Člověk? Aha.. Ty jsi ten člověk, který se právě rozhoduje, že by mne chtěl pozvat do svého života? Prý tomu říkáte „pořídit si kočku“ nebo „koupit si kotě“. Hm…
No dobře, člověče, sice ještě nevíš, že spíš si já, kočka, pořizuji tebe, ale na to časem přijdeš. A možná přijdeš časem i na jiné věci, které o mně ještě nevíš… a vědět bys měl, člověče. Než mne necháš, abych vstoupila do tvého života a spokojeně se v něm uvelebila a začala blaženě vrnět, měl bys vědět, člověče, že:
Jsem kočka… nejsem plyšák, víš, člověče? Nebudu nehybně ležet na místě, kam mne položíš a nebudu trpně snášet tvé mazlení, když TY budeš zrovna chtít se mazlit. Mazlit se budeme, když JÁ budu chtít… tak to prostě u nás, koček je, víš, člověče? A taky to tak u nás je, že na rozdíl od plyšáků chceme jíst a co sníme, to z nás vyjde ven… a aby to nebylo cítit, je třeba nám čistit pravidelně záchůdek… to se u plyšáků nemusí.
Víš to a počítáš s tím, člověče? A taky mám drápy i zuby, víš, to plyšák nemá! A těmi drápy mohu nechat svůj podpis na tvé nové sedačce… nebo i na tvé kůži, člověče, jsem šelma, víš? Naučíš se rozumět mé kočičí řeči a budeš umět respektovat, že jsem, jaká jsem – jsem kočka? 
Jsem kočka – nejsem mimino, které třeba zatím nemáš a já bych ti ho měla nahradit. Víš určitě, že mne nechceš jen jako náhražku, která ti na chvíli vyplní touhu po dítěti? A co až potom někdy přijde tvé lidské dítě? Víš určitě, že budeš dál mít v srdci dost lásky, citu a trpělivosti i pro mne?
Nevyženeš mne, když už mne nebudeš potřebovat jako náhražku? Dokážeš nepodlehnout hlasům, které tě budou v těhotenství přemlouvat, že mne musíš dát pryč? Dokážeš mi věnovat svou pozornost a lásku i po narození dítěte? Neodstrčíš mne? Dokážeš zvládnout i to, že třeba budu
na dítě ze začátku trochu žárlit, bude to pro mne úplně nová situace a já proti ní budu možná protestovat, po svém, po kočičím?
Nezačneš uvažovat o tom, že mne dáš pryč, nezačneš dávat inzeráty, kde budeš psát, že mne chceš, třeba čtyřletou, na tebe a domov upnutou, dát pryč kvůli alergii? Já nevím, co to je, alergie, ale prý ji nejčastěji jako výmluvu používají ti, kteří chtějí dát pryč svou kočku… kočku, která s nimi roky žila a lne k nim svým srdcem kočičím.
Jsem kočka, člověče, ale nemám sedm životů, nemám jich ani devět, mám jen ten jeden, opravdu. A mohu o něj v bolestech přijít, když mne necháš běhat venku a srazí mne auto, nebo mne necháš na okně ve velké výšce… nevěř tomu, že nemohu spadnout, mohu, nevěř tomu, že neskočím, když kolem prolétne moucha nebo pták… skočím a dole o svůj jeden život ve velkých bolestech přijdu.
Víš to a dokážeš udělat taková opatření, aby se to nestalo, člověče? A víš, že mohu navzdory Tvé péči onemocnět? Že budeš muset dát hodně své trpělivosti i peněz za léčení, než se uzdravím?
Jsem kočka, člověče, nejsem věc. I když prý podle vašich člověčích zákonů prý jsem, věc… tak podle zákonů kočičího srdce nejsem. Věc. Jsem živá, víš, člověče?? Nejsem věc, kterou, když tě omrzí, můžeš bezstarostně odložit. Věci je jedno, když ji odložíš, vyhodíš. Mně to jedno není. Víš, my kočky uznáváme úplně jiné zákony než vy, lidé, my se těmi vašimi zákony neřídíme. A nechápeme je.
Jsme moc chytré, my kočky, ale nikdy nepochopíme, proč nás někdo odloží, proč najednou místo člověčího pohlazení a bezpečí domova se ocitneme vyhozené na ulici, v zimě, hladové, bezradné… nebo proč nás prodají někomu jinému. Věci je jedno, kde je a s kým, nám, kočkám, to jedno není. Rozumíš mi, člověče?
Jsem kočka, člověče, kočka, ne značkový důkaz tvého přepychu nebo lék na tvé sebevědomí. Můžeš se mou krásou pyšnit, člověče, to ano, ale co když nesplním tvá očekávání? Co když nevyhraji výstavu nebo soutěž kočičí krásy? Nezklame tě to, neomrzím tě, nezbavíš se mne, člověče?
Mně je jedno, jak vypadám, mne neoslňují a nezajímají nějaké tituly šampionů, na kterých třeba tobě záleží… Já tebe, člověče, budu vnímat a mít ráda takového, jaký jsi. Dokážeš tak vnímat a přijmout i ty mne, člověče?
Jsem kočka, kočka, člověče! Ne hračka pro tvá mláďata! Ano, budu si s nimi hrát a budu je mít ráda, ale, naučíš je, aby ona měla ráda mně? Aby mi nechala volnost a třeba mi neublížila? Aby mne nechala spát, když chci spát, aby věděla, že nešetrné zmáčknutí mne bolí? A že neumím říci svůj nesouhlas jinak, než po kočičím, třeba i ostrými drápky?
Jsem kočka, jsem osobnost, člověče, umím být mazlivá i odtažitá, umím být přítulná i divoká, umím být hravá i lenošná, umím být všudypřítomná i neviditelná…..víš to, člověče? A vybíráš-li mne, vybíráš nejen očima? Vidíš ve mně víc než jen krásný kožíšek a vzhled? Víš, že pod tím kožíškem je má osobnost? Nehledíš jen na to, že jsem krásná a třeba teď módní plemeno?
Umíš si vybrat tak, abys později nebyl zklamaný, že nejsem mazlivá, jak jsi chtěl? Umíš si vybrat tak, aby tě nezaskočilo, že jsem kočka neúnavně vytrvalá? Nebudeš příliš lpět na svých představách, které sis o mně vysnil, dokážeš mi své představy nevnucovat a nechat mi svobodu, budeš mne mít rád takovou, jaká jsem? Umíš se rozhodnout očima, srdcem i rozumem?
A víš, člověče, že když si mne vybíráš, měl bys pečlivě volit, odkud si mne vybereš? Měl bys poznat místo, kde žiji a lidi, u kterých žiji, měl bys vědět, kdo jsou mí rodiče nebo odkud pocházím, když jsem třeba z útulku. Měl bys vědět vše o mém zdraví, o mém odčervení a očkování.
Měl bys vědět, že k tobě nemohu jít dřív než v 13 týdnech, protože do té doby musím být se svou maminkou a sourozenci, musím se naučit všechno, co má každá kočka umět, vědět a znát… Včetně toho, jak se chovat k tobě, člověče, víš? A víš, že když se ocitnu poprvé u tebe doma, mohu mít strach, mohu se před tebou i schovávat… nebudu hned tím roztomilým přítulným tvorečkem, kterého sis vysnil, člověče? Dokážeš mi dát čas, porozumíš mému strachu, budeš se mnou mít trpělivost?
Jsem kočka , jsem živá a abych byla živá a zdravá dlouho, potřebuji dobré jídlo, kvalitní jídlo… a to stojí to, čemu vy, lidé, říkáte peníze. Víš to a počítáš s tím, že za mé jídlo a stelivo a také očkování budeš muset vydávat své peníze? Nezaskočí tě to, nezačneš na mně šetřit? A počítáš také s tím, že se mohu dožít 15 a více let, že tvé rozhodnutí pořídit si mne, kočku, je rozhodnutím na mnoho let dopředu?
Že třeba, když budeš chtít jet na dovolenou, budeš muset vyřešit, jak se postarat o mne? Nemohu být dlouho sama, víš? Budeš mít někoho, kdo se o mne pečlivě postará nebo budeš ochoten jet tam, kam mohu jet s tebou, člověče? Dokážeš ve chvíli, kdy se rozněžníš nad mým obrázkem, zvážit a vnímat i tohle všechno?
Jsem kočka. Ty jsi člověk. Nejsme jedné krve, ty a já, ale přesto spolu můžeme žít a může nám být krásně. Možná i proto jsem ti chtěla o sobě mňouknout to, co jsi možná ještě nevěděl. Už to víš.
Pořád ještě mne chceš, člověče? Tak dobře. Tak mi pootevři dveře do svého života… už jdu… uvelebím se a začnu blaženě vrnět….
Ne tvoje, ale vždy svoje – kočka
Já si vždy vybavím jednu nádhernou myšlenku Terryho Pratchetta v jedné z Úžasných Zeměploch, kde řekl: Než donutit kočku splnit příkaz,je snazší přitlouci rosol ke zdi.
Má pravdu, proto je mám tak ráda….
To je tak, ale TAK krásný!!!
Milá Luci ++ (nevím, kdo tohle oslovení vymyslel, ale moc se mi líbí (y) ), četla jsem Tvůj článek před odjezdem a nestihla jsem adekvátně reagovat. Teď ale nevím, co bych ještě mohla přidat k těm nádherným vyznáním, která tu zazněla.
Čím víc poznávám kočičí svět, tím víc se mi líbí. Jsem šťastná, že se mé dávné přání mít kočenku vyplnilo dokonce dvojnásobně. A moc toužím ještě poznat kočičku-holčičku, doufám, že i tohle se mi splní. Jak napsala YGA ve svém překrásném příspěvku, taky už nechci být bez svých kosourků. … Než jsem to napsala, vyšplhal se po mně Mikeš a přede mi za krkem. Voní, je to neuvěřitelné, ale tenhle kosour od malička voní, jako by byl vymáchaný v aviváži, hihi, je to Azuritek. (cat) 😉
To je nádherný článek! Rozhodně by to chtělo rozeslat všude možně (y) u mě už blaženě vrní 3 kočičáci, kt. zrovna v tuhel chvíli všichni spí v posteli 🙂
Milá (lý? 😉 ) yuuri.x, vykoukni častěji a ty svoje kočičáky nám představ! Rádi je poznáme – a tebe taky! 🙂 (inlove)
Strasne budem vzdy vdacna Jakubovi S.ze ma sem nasmeroval.Ten clanok je uzasny-ako vlastne vsetky.Je tu spolocn ost fantastickych ludi.dakujem.
Ale ale… todle mě bude na Brnění něco stát. Může se chlap rdít? No může, že… Ono to ovšem je a teprv bude oboustranné, nespa? Spa!
Jsem se spletla, nebylo to o zvířátkách, o těch až někdy příště,
Milý Jakube, jak jsem již někde uvedla, jsem z toho roští za Českým Dubem. Je to bývalý Skálův mlýn na říčce Mohelce. Jsme nedaleko zámku Sychrov, jižní cíp libereckého kraje. Na Mohelce bývalo několik mlýnů po pár kilometrech. Bohužel já neznám žádnou pověst, která by opřádala zdejší mlýny. Za to v Českém Dubu /to je jiné téma, které navazuje na procházky Betky s paničkou Xerxovou/ tam je víc zajímavostí o sv.Zdislavě, Johanitská komenda, Muzeum Karoliny Svělé atd. Už jsem snad povylezla ze za buku? Sedmnáct mám za to, že jsem se tak rozkecala.
Mohelku neznám vůůbec, su barbar. Akorát znám z té končiny Sychrov. A Český Dub má hlavně jedno štěstí: vynikajícího entuziatického dříčského kolegu – dr. Edela! Zdravím!
Luci,tvoje písání by vážně mělo viset ve všech denních novinách , kde množitelé prodávají svá zvířata a ti ,co chtějí kupovat a pořizovat by to měli číst od rána do večera. (cat) (cat) (dog)
Jenny, obávám se, že pro budoucí osud kočky je úplně jedno, má-li člověk kočku darovanou, koupenou či nalezenou. Spoustu lidí si kočku pořídí od známých, prostě, Hele, táto, Vopičkovi maji koťata, jsou roztomilá, tak si jedno vezmem, ne? Děti budou mít radost.
Pokud někdo kotiska prodává, má je opravdu opečovaná, socializovaná , oočkovaná, nedá je dřív než v těch 13 týdnech a hlavně!! , pečlivě vybírá, komu kotě svěří, prověří, jaký vztah a podmínky pro život kočky zájemce má ,tak proč ne. V tomto směru by se měla potkat odpovědnost majitele koťat a odpovědnost toho, kdo kočku chce . Bohužel, ani kočky z CHS nemají žádnou velkou jistotu, že je nemůže potkat osud „kočky na inzerát“ nebo kočky , která byla na ulici a následně v útulku. Samozřejmě, mnohé může ovlivnit dobře napsaná kupní smlouva, ale zas, na druhou stranu, jsme u otázky vymahatelnosti práva…. Je to složité a někdy velmi smutné. Fakt stačí projít inzerci koček, vždycky za každým tím inzerátem Daruji kočku…vidím to chlupaté stvoření, které ztratí své lidi a domov .
Luci, diky za tento clanek.
Ja treba jsem si nikdy nechtela PORIDIT nebo koupit kocku. Kocky mi nic nerikaly, venovala jsem jim minimalni pozornost, snila jsem o tom, az budu mit dum se zahradou a plotem a psa! Az kdyz pred tak 20 lety se u dveri pronajateho domu zhmotnil kocourek. Hladovy a mnoukaci. No tak, nepomozte tomu. Za chvili uz s nama bydlel. Mel kocici AIDS, veterinar nabidnul, ze ho utrati. Kdepak! Meli jsme ho zodpovedne doma, byl stastny a kdyz cas prisel, tak jsme ho poslali za duhovy most. Naucil me mit rad kocky a ctit jejich osobnost. Vsechno ostatni kocici, co mame, se taky nejak pripletlo do zivota. Proste se to objevilo a potrebovalo pomoct. Soucasna kocici smecka cita 4 hlavy a PSA, ktery ma kocky jako mazlicky. Jsou ty nase kocky oblemtany psem. 🙂
Hani to je radost číst. (inlove)
Já mám kočky ráda, ale právě kvůli té jejich libůstce protahovat si zádíčka s vytasenýma drápama, bych si je domů nepořídila. Dcerunka jednou přinesla domů kotě v dlani-bylo moc malé aby šlo do světa-no, vypiplaly jsme ho a vyrostl z něj nádherný kocour cca 6 kilo živé váhy- Max, který z mé krásné sedačky vyrobil cosi, z čeho vylézal molitan a vůbec to bylo celé na vyhození. Takže poňuchňat cizí kočku to já moc ráda, ale doma mám radši pejska (Oldu) (h) (sun)
Asi mám „divný“ kočky. Už v této domácnosti byly 4, ale jediný kus nábytku, který mají dovolený a taky využívaný, je proutěný kož na (původně špinavé prádlo)teď je to sklad kočičí stravy a příležitostných mňamek pro návštěvníka Lordíka. Opravdu mi jinde ty drápky nezatínají. A na koši to mají dovolené. 😛
Díky, milí Zvířetníci, za pozitivní reakce. Drápkem jsem psala vlastně z pocitu bezmoci a lítosti, které mám, kdykoliv čtu na různých kočkowebech nadšené výkřiky Jééé, to je roztomilé kotě, to chci ! a jako protipól potom inzeráty Daruji pětiletou kočku…..Prodám levně dvě sedmileté britky….atd. Neboli, velké nadšení, kotě pořízené bez rozmyslu , později rozčarování, že „to“ chce pořád jíst a támhle „to“ dráplo po sedačce a těch chlupů … A tak se dává inzerát , v , ironicky míněno, „lepším“ případě, v horším končí kočka na ulici…
Jistě, určitě jsou situace, kdy k rozhodnutí „Kočka musí jinam“ vedou skutečně velmi vážné důvody. ale většinou mívám z těch inzerátů a příspěvků pocit, že při sebemenším problému volí s celkem lehkým srdcem cestu nejsnazší ( pro ně, ne pro kočku) – kočky se zbavit. Bývá mi z toho hodně smutno. A samozřejmě si nedělám iluze, že by nějaký článek mohl výrazně pomoci. Ale napsat jsem ho prostě musela, snad mi rozumíte.
Luci ++ 😀 myslím, že rozumím. A tak si paradoxně víc cením přístupu lidí, kteří – vědouce, že nejsou zvířecí – nepropadnou náhlé touze po chlupaté něze, o kterou by se museli starat po zbytek jejího života (ať kočičího nebo psího) a zvíře prostě nemají. Každý jsme nějaký, už to tu psal Pů, a ten to přece musí vědět, je to (hug) . Kamarádka si nechává „chlupaté radosti“ na důchod, protože je silně PSÍ a nechce si pořídit štěně, kterému by se teď nemohla věnovat podle svých představ – někomu prostě kombinace dvou malých dětí a tří psů (nebo 4 koček, abych nejmenoval 😀 ) přijde normální, někdo si je skoro jistý, že by nezvládl navíc už ani chlup. Zodpovědnost znamená i znát svá omezení…
A díky všem, protože v článku a komentářích se sešlo tolik zvlířecích lásek… (h)
Devět, abys věděl.
Clovek by si, pokud si neni opravdu jisty, ze to zvladne, chce a muze dlohodobe, mel poridit nejakeho chlupace, ktery nezije tak dlouho. Ty dva nebo tri roky s kreckem to snad vydrzi a klec po preckovi holt pak prodaji.
… přístupu lidí, kteří – vědouce, že nejsou zvířecí – nepropadnou náhlé touze po chlupaté něze…
Terro, tohle podepíšu ráda. Mám v příbuzenstvu jednoho, který vyrostl ještě v době gruntů. Z té doby má představu, že zvíře, které nedává užitek, nemá na světě co dělat, kočka patří do stodoly a když k ní budu hodně laskavý, tak dostane trochu mlíka, žádnou starost si nezaslouží, pes patří na řetěz k boudě, možná se mu občas můžou hodit nějaké zbytky…. ostatní dobytek má právo na dočasný život, pokud je z něj nějaký užitek. Otevřeně se nám vysmívá, že našeho kocoura očkujeme, že bydlí s námi doma, že ho na zimu vozíme do bytu (měl by přece zůstat venku, půl roku sám hravě přežije), že jsme mu nechaly s mámou provést ne úplně nejlevnější veterinární zákrok. Kdo to kdy viděl vzít kočku k veterináři a ještě za ni vydat 1600 Kč? Že jsme nechaly Micinku utratit u veterináře, že jsme jí netřískly o futra, jak každý správný majitel udělá… Tak při jeho přístupu jsem ráda, že žádné zvíře doma nemá a ani se mít nechystá.
Apino, vím přesně co cítíš. S tím co jsi napsala se setkávám po přestěhování z města ven, stále. Vedu pořád boj a vysvětlování ,přijetí odpovědnosti za to, co k sobě připoutám. Mám pocity marnosti a to není jen o jednom člověku ale o většině. Strašně mně to trápí. Je to taky jedna z věcí, pro které nemohu spát. Najdou se ale výjimky a pár už přesvědčených, mno aspoň něco. Přestav si, že někteří řeší moje vlastní zvířata a můj způsob života a co by oni s těmi zvířaty udělali, to ve mně někdy pudí takový vztek , že si říkám zda v této zemi může jeden žít tak svobodně jak by chtěl,když nikoho ničím neobtěžuje. Změní se to vůbec někdy ?
Psal jsem to sem loni: svědkem vyhození koťátek do popelnice se žhavým popelem. Sto metrů přede mnou v humnové uličce v Rohatci. Ten nepopsatelný vzryv k nebesům z té nádoby, a zároveň syčení a škvíření… a dobrý slovácký tatíček a hospodář šel nevzrušeně a pokojně zpátky k domu, bez ohlédnutí či rozpaků. Šla s náma tehdy osmiletá neteřinka- taky je to v ní nahrané doživotně.
Kastrovat? Strýcu, nebudem je trápit… temu nerozumíš, víš. Živiny, vitamíny, starat se o zvířátka – ale my máme svých starostí dost, to možete vy ve městě!
To ti řeknu co mají, mají prd starosti, hlavně drby a chlapi kvákání furt o jednom v hospodě. Z chlívů mají koupelny, v podkolní dlažbu, zahradu sečou z posledních sil a lupení pěstují jen ti strarší. Po dědině chodí kočárkové komando mladých žhavých klepniček, místo aby děcka k něčemu vedly a cesty do marketů vyměnily za cestu do nějakých sportovních či jiných aktivit ve městě, pár km jízdy,melou pořád dokola o jednom. Ta změna bude trvat ještě hodně generací. Semínka je nutno pěstit ale jak nevzejdou raděj zaryt. Jak říkáš, tož tak.
Jo jo, ani ne sever od nás to není jiné…
Luci, báječně napsané (inlove) . Hmm, on většinou slyší jen ten, kdo má uši k slyšení… ale stejně – i kdyby tvůj dopis psaný drápkem a srdcem kočičím donutil k zamyšlení byť jediného potenciálního kočičího slouhu, stál zato (h) .
Toto mi pripomenulo jeden príbeh, ktorý mi rozpovedala poradkyňa chovu. Má už cca 20 rokov (ten príbeh).
Rodičia kúpili synovi, školákovi, perzského kocúra. Po niekoľkých rokoch ich kocúr prestal baviť, alebo im začal prekážať a rozhodli sa kocúra zbaviť. Ich problém bol v tom, že kocúr neprestal baviť ich syna. A tak sa „milujúci“ rodičia rozhodli kocúra predať do Zverimexu, kým bol syn v škole. Keď prišiel chlapec domov a zistil, čo im obom rodičia urobili, dostal taký záchvat, že skončil v nemocnici. Zdesení rodičia, po rozhovore s lekárom, nabehli do obchodu a kocúra kúpili späť. A pretože za blbosť sa platí, tak, samozrejme, za kocúra zaplatili viac, ako zaň predtým dostali. Aj tak si myslím, že dôveru syna získavali späť podstatne ťažšie, ak sa im to vôbec podarilo. (n)
To je až čítankově výstražný příběh. Ale takové se dějí. Teď jsem si ř í k a l v prastarém vydání Amicisova Srdce (Il Cuore), kde je deník školáka prokládán, jak se to v 19. století dělalo, mravoučnými příběhy – mladých garibaldiovců, o nápravě zlých hochů a tak. A světe div se – dojímají a uchvacují mě. Když mi bylo dvanáct jako tomu hochovi – ani náhodou, myslím… Malá lombardská hlídka. Doufám, že vám to, dámy, připomnělo pana Seiferta!
Jakube, nad touhle knížkou se dojímám už spoustu let, pořád znovu. Dík.
Jakube, modré plátěné desky?
Kdepááák, cihlový plátěný hřbet, světlounce žluté desky a na nich cihlově vyvedený hošíček v námořnickém oblečku, pážecích kalhotkách, vysoké botky na knoflíčky a slamáček na kudrnatých vláskách, vydání tak z roku 1947, u toho se dojímám já, jako druhačka jsem u toho brečela tak, že mi to na nějaký čas vzali, ale jsem si to našla!
Ne, červený prešpán, obrovský formát, spousta úžasných ocelorytin, na vazbě zlatě: Edmondo de Amicis: SRDCE. Kniha pro mládež. – a velký secesní buchschmuck. Titulní list dáávno chybí, takže po rozevření je hned uvítání Drazí mladí přátelé!, sepsané královským italským vyslancem v Praze. A bonbónek pro vás, koho to zaujalo: první dvě ukázky ze Srdce p o d a l u nás ve svém překladu sám Jaroslav Vrchlický (víte, že jej mám ve velké úctě a vím o něm sakra moc), 1889 v Nár. listech. Do roka vyšel celý překlad od V. Marka, což byl úžasný gymn. profesor v Čáslavi, a vzápětí pak začalo Srdce vycházet ve velkých sešitech se všemi ilustracemi. A pak ještě č t y ř i překladatelé jenom do dvacátých let!
A teď zadržte dech: to vše za staré monarchie, proti jejímž vojákům malí hrdinové Amicisovi i on sám (s Garibaldim) bojovali, umírali… bez jakýchkoliv potíží, restrikcí, postihů… t o s e t o ú p ě l o !
Ne, tmavomodré desky, hodně osahane a zničený hřbet knihy. Krásně vybarvený obrázek malého bubeníčka . Buéé,nevímkde je, uá dlouho založená. (h)
Vidíte – jaký dohromady dáváme akord? jaký je to vícehlasý oslavný chór? To je krásné dneska, co. A já musím konečně jednou jít spat v jedenáct. Brou, brou. Brouci jdou oblohou –
Luci, tohle by si měl přečíst každý, kdo si chce pořídit nejen kočku, ale jakékoli jiné zvíře. Samozřejmě kočka je specifická a každá je jiná, přesto dokáže být na svých lidech až dojemně citově závislá. Já se dodnes učím i po více než 15 letech života s kočkami, vím, že jsme udělali i chyby, možná nás stály nějaký společný čas s naší milovanou kočičkou, tak se to snažíme neopakovat u jejího synka.
Díky (h) (h) (h) (h) (y) (y) (y) (y)
Všechno už je tu někde napsáno, díky – je to skvělý a mělo by to viset na nárožích.
Díky za článek, to jsou důležité věci. A posílám pozdrav panu profesorovi, určitě má na něm taky podíl (aspoň inspirační). 🙂
poslední dobou je takových inzerátů čím dál tím víc, trhá mi to srdce a už se radši nesmím nikde na internetu koukat, protože takhle nám před 14dny přibyl domů 3. kočičí přírůstek a nechci vědět, kolik bych jich nakonec doma měla 🙂
ach jo tak to ctu a je mi do breku 29 brezna nam umrel kocourek, meli sme ho pres 15 let a me tak moc chybi 🙁 sice byl v CR a ja jsem v uz 10 let v Anglii (zil s mamou) ale stejne je mi po nem porad smutno, vim ze kdyz do Cech prijedu ze uz tam nebude ;( a to hrozne ticho v byte, nedelal hluk, ale ted je tam tak prazdno…Vim mel krasny zivot a mama s nim byla az do konce ale stejne moc mi chybi..
Nechci poňoukat, ale co nový kožíšek vrnivý – bude? Třeba někdy? Protože prázdno v bytě i v srdci kočičím zaplní zas jen kočka… (h)
mama uz nechce ja ziju v anglii, bracha taky a ze takhle muze za nama jezdit. Ja uz tady zrzavej kozisek mam. Ale mama rika ze uz nechce ze je ji smutno a moc ale ze radsi prijede za nama. ale nevim nevim vidim jak smutne kouka na meho kocoura 🙁
Přijďte častěji sem, prosím. Tady máte otevřené dveře vždycky – že, Zvířecí smečko?
Ja sem chodim mooc casto, ale nikdy jsem nepsala az tohle mi nedalo, jsem porad jeste rozbrecena :S
a omlouvam se za psani bez hacku a carek ale ja je tu na klavesnici nemam.
Není proč se omlouvat. Je tu několik skalních, nebudu jmenovat, viď Boxíková a jiní, a ti taky nemají hacky a carky 😀 my si to přečteme. SMS od mlaďochů mi taky chodí holé (sun) .
Vadyla nýc. Ale… on to fakt není takový problém, a dyž to říká filozof, naprostý technický idiot, nekutil atd. – ?
a co se starat o útulkové kočičky….viz třeba http://www.kocicinadeje.cz – info pro nová depozita..nemít stabilní kočku, ale třeba poskytnout azyl na nějaký čas..třeba by se to mamince líbilo…
(u) (hug) (rose2) určitě zase vyjde (sun) a (cat) .
Kéž by se to dalo nějak natlouct lidem do hlav. Není nic zločinného na tom, že někdo nemá kladný a láskyplný vztah ke kočkám, resp. zvířatům obecně. Každej jsme ňákej. Ale takový člověk se pak má držet od zvířat dál a nepořizovat si je proto že to je módní nebo jako nedomyšlený dárek, atd atd. V tomhle návodu jsou otázky na které si musí každý poctivě odpovědět než se rozhodne mít kočku.
No dobře, tak když myslíte, tak půjdu tu děsnou bandu nakrmit,že jo? A co bych já bez nich dělala? Vždyť oni mi pomáhají řešit problémy, které bych neměla, kdybych neměla je.
Moc dobře, krásně a empaticky napsané poselství o kočkách. Opravdu by se mělo dostat do širokého povědomí lidí, uveřejnit, kde to je možné, vybubnovat na náměstí, vylepit po celém městě. Aby už zmizelo ono hnusné známé „nojo, dyť je to jen kočka“.
Velké díky.
spam za 17
A ešte jednu vec pripomenúť.
Aj keď si mal, človeče, predo mnou 10 mačiek, nečakaj, že všetko už vieš. Ja som ja, vždy trochu iná a jedinečná, vždy Ťa niečim prekvapím a vždy sa odo mňa môžeš ešte niečo naučiť.
No jako u dětí – ne? Majitel (?) tří potomků a zatím pěti vňoučátek. O dvou mladších brášcích nemluvě.
Myslím, že by se tento dopis měl dávat tak týden před tím, než si „chovatel“ odnáší „svoji“ kočku domů. My kočkoidní to už dávno známe, ale například já jsem se musela moc učit, a udělala spoustu chyb, než jsem začala chápat, jak se žije s kočkou. (Právě mi přichází do mé zpovědi něco připodotknout Mouryn ) Bane, šel mi sdělit, že ještě pro nepřítomnost nesnídal a kapsička je sice na talířku, ale přikrytá mističkou, aby neoschla. Tak promiňte, já pádííím. (sun) (cat)
Díky Luci za tento článek (už jsem jednou děkovala i jinde (inlove) ) a díky Dede, za jeho uveřejnění – už už jsem chtěůa psát Zuzaně Fenclové o kontak a umožnění tohoto článku na Zvířetníku, protože jsem prostě věděla, že sem patří (h)
patří i jinam, patří všude, mluví mi z duše a ze srdce, žiju ho denně s těmi svými (cat) (cat)
díky!!! (h) (hug) (cat) (cat)
Bedo, díky. Článek se budu snažit „nacpat“ kam jen to půjde, včetně tištěných médií , jako letáček ho roznesu i po veterinách v Budějovicích.
Zajímavé je, že se mi dostalo velmi překvapivé reakce od několika chovatelů – reakce ve smyslu , že to zbytečně dramatizuji a vlastně tak odrazuji zájemce o koťata. 🙁
Chtěla bych se zeptat, jestli bychom článek (samozřejmě s jménem autora 🙂 ) mohly dát na naše stránky http://www.kocicinadeje.cz?
Pavlo, určitě , super, díky.
Milá Luci,
napsala jsi moc hezký a důležitý článek. Měl by viset na každém veřejném místě, aby si ho přečetlo co nejvíc lidí.
Se všemi body souhlasím – jenže – když jsem do naší rodiny vetřela Zikmunda, buď si jistá, že jsem si nedávala ani jednu z těch důležitých otázek. Dala jsem jen jednu – „Chceš jít se mnou?“ A Ziki chtěl. Až následně jsem zjistila, že prožere a prokadí dvakrát tolik peněz co Toya, že sedačku už teda nikdy nebudu moci vydávat za zánovní, že prospat celou noc se mi už asi nepodaří, že ruce budu mít jako šílený pěstitel růží, že nejfrekfentovanější věty budou „Ziki, ne!“ a „Ziki dolů!“, že chlupy budu mít i v novém, ještě zabaleném prádle, že doba vhodná k mazlení je půl paté ráno a že bez něj už nemůžu být.
Lépe bych to nenapsala!!!!! (h) (cat) (clap)
Ygo, u nás to bylo tak, že ne my jsme si pořídili kočku, ale kočka si pořídila nás.Prostě jednoho dne zcela nečekaně do našeho domku vešlo malé černé stvoření, okouklo domek a nás a oznámilo, že hodlá zůstat a budeme-li dobře sloužit, možná si nác nechá. Obstáli jsme, nechala si nás, malá, černá kočička Bubu . A samozřejmě , také jsem udělala spoustu chyb , včetně té nejhorší, žila jsem v omylu, že když jsme na vsi, na konci vsi, tak kočky mohou chodit ven. Bohužel, podcenila jsem lidskou zlobu a nesnášení koček, nikdy si to nepřestanu vyčítat.
Do kamene tesat, na všechny rohy vylepit, natlouct to všem do makovic. Obecním rozhlasem každý týden po Troubilii jeeelenii předčítat. Ted‘ už blbnu, ale ono by to neuškodilo. Díky Luci ++.
Jedenáct umím.
Úúplně totéž to samé sem sem chtěl hodit. Takže naplno podpisuju. Do učebnic, na obecní vývěsky, nástěnky všude. Ano.
A člověče, jestli jsi mne pořídil abych Ti vydělávala korunky produkcí koťat, tak mne alespoň nech v teple “ domova “ dožít, když už moje tělíčko řekne ..A konec s roděním… a nevyhazuj mne starou a vyčerpanou na ulici.
A člověče, když svůj život s Tebou dožiju a přiblíží se můj konec, nech mne důstojně odejít a nenech mne trápit se.
(h) (cat) .
Luci?? Luciiiii!! Tohle psalo pro kočky bijící velký (h) a mělo by to viset všude, aby každý, kdo o mňoukavci uvažuje nejdřív popřemýšlel.
Dík za všechny kočky (y)
Já si dovolím krapítek nesouhlasit – kočka chce být „Tvoje“ při zachování svébytnosti její dušičky. Ne vždy se to podaří. (cat)
Jistěže. Pevné trvalé pouto se rodí nejlépe mezi svobodnými, svobodu jiných uznávajícími bytosmi na úrovni.
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Krásný návod k použití (cat) (h) Ano, na to všechno by si měl kočičí člověk odpovědět… (nod) Psí člověk to má ještě složitější. Já vím, že koček je taky celá řada plemen, lišících se ve spoustě věcí (třeba péče o srst – či nesrst) … ale u psů je ta variabilita velikostí, srstí a hlavně povah ještě mnohem větší. A odpovídat takové borderce, že jí opravdu zařídím „práci“ nebo ohaři slíbit, že každý den mu umožním pohyb po loukách a lese,… to je taky na sepsání celoživotní smlouvy (h)
Ano, souhlasím- než si pořídíme zvíře, měli bychom si tohle všechno sesumírovat v hlavě. Co všechno je potřeba- péče, krmení, veterina- a porovnat to s tím, co jsme ochotni a schopni. U některých plemen psů je to i o tom- vím, že bych nebyla schopna vychovávat služební plemeno, které je potřeba cvičit daleko důsledněji, než je naše základní poslušnost a blbnutí na překážkách. Ovšem pokud jsme ochotni a schopni, neváhejme. Život s chlupáčem za to stojí. Onehdy jsem nějak zůstala sama doma- muž pryč, děti na tréninku- a jak jsem byla ráda, že nejsem sama, ale vedle kolena na mě kulí oči střapatá kebule s plyšákem v zubech! (dog)
Nádherné, Luci! (inlove) Díky.
Ano, takovýhle „návod k použití“ by měla mít přivázaný k tlapičce každá kočička, která je často zbrkle a nepromyšleně pořizovaná „pro radost dětem“. Protože právě takovéhle „živé dárky“, když pak trochu odrostou, nebo se nějak nezavděčí (třeba jen dítě škrábnou) pak končí vyhozené na ulici, často se smutným či přímo tragickým koncem. A bohužel si ten dotyčný sám sobě tuhle krutost zdůvodní tím, že „je to přece kočka, ať chytá myši nebo ptáky a uživí se“.
K včerejšímu článku od Báry Kol. nevím, co bych napsala. Žiji v zemi, kde se v útulcích zvířata utrácí a těch „no kill shelters“ je stále málo. Nesouhlasím s tím celou svojí duší, ale na druhé straně je tu těch nechtěných zvířat tolik, že i kdyby si každý Američan vzal domů deset koček a deset psů, stále jich budou statisíce přebývat. Je to nesmírně smutné, ale praktikuje se to tady už co zde žiji a nejde tomu zabránit. Můžeme pouze pomoci těm „no kill“ na provoz a organizacím, které dělají, co mohou a osobně tam, kde to máme „na očích a u domu“. 🙁
Na trochu příjemnější notu. Včera přiletěli naši rorýsové. (clap) Zpozdili se o den, ale dorazili. Začínalo se šeřit, seděli jsme s manželem u večeře a najednou slyšíme štěbetání v komíně. Vyběhla jsem ven, ale na obloze ticho, zato štěbetání v komíně bylo slyšet i zvenku. Po chvíli štěbetání ustalo a bylo hrobové ticho. Chudáci asi dorazili celý vyčerpaní. Dneska ráno v komíně třepetali křídli a odpoledně už poletovali po obloze. Vždycky mě ten jejich návrat dojme a zaroveň žasnu. Letí prý podle prvního jarního úplňku. Ale stejně – nevím, kolik dnů jim ta cesta trvá, ale jak vytuší, že dnes je den D a je třeba vyrazit, aby to do těch Velikonoc stihli doletět do toho jejich komína. Takových „obytných“ kamenných komínů,jako je ten náš tady v okolí moc není. Většinou jsou to jen tzv. vyplně, obložené hladké roury. A hodně těch, kteří poctivý komín mají zase v krbu netopí a vršek komína zakryjí sítí nebo zcela zabední, právě proto, aby jim tam rorýsové nelétali. My se naopak na to celoletní štěbetání a třepot jejich křídel celý rok těšíme. A tak jsem si zase včera říkala, co by chudáci dělali, kdybychom ten komín najednou zabednili? Rorýsové jasně letěli najisto a teď by do komíne nemohli zapadnout. Měli by ještě sílu v té blížící se tmě hledat jiný komín? Nebo by se vysílení zavěsili na nejbližší větev a pokračovali druhý den dál? No o ty „naše“ se už bát nemusím, ti návrat zvládli na jedničku. Jak právě teď píši, slyším jejich štěbetání a třepot křídel, z komína se to rozléhá po celém obýváku. (inlove)
U nás vlaštovky ještě nic, nechávám jim otevřený chlév. Loni byly po letech prvně, moc jsem si je přála, snad se jim někde něco nestalo, musela bych čekat zas několik let, než nás objeví jiný pár. A k těm útulkům, to je to, co píšu, mentalita lidí tady ještě dovoluje brát si i to staré a zjizvené a tak tolik nefunguje nadprodukce štěňat a koťat.
Nám lítají rorýsi kolem balkónu každý rok, z jara si říkám, že jich přiletělo nějak málo, ale v průběhu léta se jejich pískání zesiluje a je jich plná obloha. Zatáčky vybírají těsně kolem naší hlavy a z nás ani z koček si nic nedělají.
Maričko,
rorýse ti závidím. U nás – na jihu Jižní Moravy p.l. – je už jaro v plném proudu – sluníčko se snaží a i když ráno jsou ještě zamrzlá auta, odpoledne je to jen na tenkou mikinu. Vlaštovky ještě nepřiletěly. A rorýsi – rorýse k nám přilétají až v pozdějším jaru – až jsou i noci teplé. Protože rorýse na obloze viděti – léto jest zde. Jsou to opravdu letní ptáci – odlétají koncem prázdnin – a to je moc smutné, to znamená, že končí ten sladký čas.
Rorýsi… jací, kteří? jaký druh či poddruh či co, a kam lítají na zimu, jak latinsky, jak se liší od těch našich mistrů letců, sím – ?
Ten komín už není užívaný – nebo oni se dostaví, až když se už netopí?
nevím kdy a kde (chvilku jsem to neúspěšně hledala v archívu na Psu), ale Marička příběh jejich rorýsů (jsou jiní než ty, které známe tady u nás) a krbového komínu někde krásně popisovala.
O rorýsech jsem kdysi napsala do Dumky a myslím že jsem na ně jednou dala odkaz i sem, tak tady je to znovu, kdo by měl zájem.
http://dumka.info/pet04/0107pet.htm
snad se ten odkaz otevře, nějak se mi to nedaří vložit, tak to prosím když tak opiště. Mám dojem, že právě na Zvířetníku mi tenkrát někdo poslal odkaz, podle kterého už vím, že česky se těmhle rorýsům říka „rorýs ostnitý“.
Myslela jsem, že právě dneska si budu moci lenošit u PC, jelikož manžel je na celý den pryč. Ale na smůlu se blíží ohlášená bouřka. Ale právě kvůli těm rorýsům jsm tomu nakonec ráda i když se tím pak zvýší vlhkost vzduchu. Už druhým týdnem tu máme sucho a k tomu horko, takže těch komárů a much zatím moc není. Tedy ne, že bych se jich nemohla dočkat, ale rorýsové se potřebují po tom dlouhém letu posilnit.
A ještě to raději napíši sem, nevím, jestli stihnu otevřít odpovídající článek, začíná hřmít a já to asi budu muset rychle vypnout. Jsem ale přééévelice ráda, že to s pejskem Maxem vypadá tak velice nadějně (a pro Haničku též). Představa, že psík bude sice mít „doma“, ale bude tam celé dny sám a sám se mi opravdu nelíbila. Pane Libore Vám i Vaší paní platí ohromný dík (h) (f)
Přeji všem hezký zbytek dne.
Já se tak těším na rorýsi (h)
ehm … na rorýsy (wasntme)
Dá se to otevřít, a je to nádherný čtivý zasvěcený obdivný článeček o nich – chimney switfs, čili Chaelura pelagica. Pelagos je jeden z řeckých názvů moře, čili rorýs mořský. A ze starého koženého Websteru se dozvídám, že lid sprostý jim říká s w a l l o w s .
Maričko, teď jsem si přečetla o tvých rorýsech – jsou to fascinující ptáci a já je mám moc ráda.
Ale víš co, letos mám vpodvečer jiné divadlo – do komína kotelny, který stojí téměř naproti našemu balkonu, se letos nasthovali jiní úžasní letouni – netopýři nebo možná vrápenci – nevím, který druh u nás na sídlišti bydlí. Když mám štěstí, „vidím“ jejich výlety z komínových štěrbin – to vidím je v uvozovkách schválně, protože netopýři se nerozmýšlejí, jestli už mají letět nebo až za chvíli (jako třebas ptáci) – prostě naráz se zhmotní a letí k lesu na lov.
Teším se na léto – navečer se totiž na obloze míchají dva druhy brilantních letců – ukřičených rorýsů a tichých netopýrů. Nevím, který z těchto aviatiků provozuje úchvatnější leteckou šou.
Jsi kočka, Bětuško.
Jinak myslíš, jinak si přeješ. Než my lidi.
Přišla jsi plachá a nedůvěřivá, zejména záhadná v názorech, a i když jsem Ti po roce vzájemného poznávání přivedla do cesty chlupaté komplikace, nepřestala jsi mi důvěřovat, nepřestala jsi mne milovat, a to Ti nezapomenu nikdy. Jsi moje První kočka na celym tom zatrachtilym světě, píďo.
Snad jsem já i Tvůj První člověk.
Ještě nedojdu do ložnice; pozhasínám lampičky a vypnu televizi – a Ty už čekáš v mé posteli. V Tvé posteli! V naší posteli, kočičko… 🙂
Jsi kočka, Pusinko.
Přihodila ses nečekaně; nemocná, březí, a nic s Tebou není dodnes úplně v pořádku. Teď už jsi proti ostatním jak králík (malinká) a taky když Tě zdvihám z klína, kde dokážeš proležet celý večer, říkám Ti: „Králinko, králíčku, spinkat!“
Každou chvilku se poblinkáš, když Ti nedokážu včas uzmout misku. Špatně trávíš a špatně dýcháš – ale JAK MILUJEŠ lebedění na klíně a vyžírání misek, no žádná jiná se u toho tak nečepejří. No holka z ulice – užíváš si blahobytu. Nemohu Ti to vyčítat. Nevím, kolik času je Ti s námi vyměřeno, ale doufám, že ještě hodně… Ještě po sta a tisíce večerů jsem připravena chovat Tě v klíně, má milá, jen jemně náročná, mamko Pusko.
Babetko, Babí, i Ty jsi ovšem kočka.
Nebýt shody náhod, možná by ses ani nenarodila. Anebo narodila a vzápětí zemřela. Je Ti to buřt. Jsi tanec mezi světy, jsi hvězda mezi tmou, jsi číslo mezi nulami, jsi prostě svá. 24 hodin denně se o Tebe bojím – že si něco uděláš. Utahuju kohoutky, zavírám plyn a okna a spíž a skříně – ale jednoho dne něco provedeš, tuším to v kůži, nevím, co s Tebou, jsi TAKOVÝ ČERT!!
Nespokojený čert. Tobě se v bytě nelíbí, Ty bys ráda ven a vraždit, vím. 🙂
Nemohu Ti v tom pomoci a ráda bych, abys s námi žila dál, holka moje strakatá, praštěná, nevychovaná, co myslíš? Nemohla bys naše pravidla soužití v konci aspoň malininko tolerovat?
Nemohla? Tušila jsem. Jednoho krásného dne mne z Tebe klepne. Příšero.
Také bych za ty naše cedila krev a dýchala (inlove) (inlove) (inlove) Všechny je za mne pohlaď.
Lásková moje! (h)
Ty jsi příšera! (inlove)
Bětulásková, Pusilásková a Babílásková!
Máš tři krásné kočičky, každou jinou a jedinečnou. Jsi šťastný kočičí člověk (i když to možná vždycky tak nevypadá 🙂 ).
Krásné, láskové vyznání (wave) .
Jste kočky, Brášulko a Princezno,
když jste k nám přišli před deseti lety jako malá koťátka ponechaná Přírodě ať dokáže kdo přežije a kdo ne, byli jste krásné malé šelmičky. Když jste lítali s tím naším hovádkem byl vás plný dům. Dneska tak spinkat na gaučíčku a něco dobrého do tlamky. Ještě že má Mimi dietu a tak máte kuřecího masa stále dostatek. Děkuji vám za vaši lásku a Princezně za její léčivou moc a doufám, že s námi budete ještě hodně dlouho. Promiňte mi, že jsem do vašeho revíru přivedla další kočky, ale taky nutně potřebovaly domov. Jasně že jsi největší kápo, Princezno
Jsi kočkoskřet, Shame
po dvou letech v paneláku se nemůžeš nabažit možnosti lítat venku, lézt po stromech a střechách a vůbec. Nic si z toho neděláš, že najednou po dvou letech byl někdo v bývalém domově na kočky alergický a tak jsi musela pryč. Já vím, že jsi u nás spokojená, jenom prosím Tě uznej, že Princezna je kápo a už jednou přestaňte označkovávat všechno ve vašem dosahu. Fakt nám to nevoní
Jsi prostě kočičí dáma, Valinko
nevím, jak dlouho jsi na světě a jak dlouho tedy s námi budeš. Nevím, kdo vyhnal perskou kočičku na mráz a vím, že ses snažila tři roky být nezávislá a ode mne přijímat jen potravu. Jsem hrdá, že jsi loni na Štědrý den zaklepala právě na naše dveře abys nám řekla, že budeš od této chvíle bydlet u nás a laskavě mne koukejte vyléčit. Je mi líto, že nesmíš spát s námi v posteli, ale páníček strašně kašle z tvých chlupů a uznej, že vydělává i na tvé potřeby
Jsi kočkoklaun, Piškůtku
a promiň, že se o tebe starám venku, ale fakt dalšího navíc nekastrovanýho kocoura doma mít nemůžu. Tvoje mistička u nás bude vždy plná a pokud chceš, udělám ti pěkný pelíšek, ve kterém ti bude teplo. Tak až budeš chtít, řekni
Máme vás všechny moc rádi, naši krásní chlupáčkové
Bětulásková! (y) (h)
Ať tě z Babetky ještě dlouho neklepne (rofl) .
Bětulásková kočkolásková, to je tak krásné vyznání…. su z toho celé dojaté, no.
(Akorát teda teď mám na krku čtyři chlupaté ješity, kteří vřeští, jak to, že si klidně píšu o nějakých jiných kočkách a o nich nic a ať to koukám napravit. Alenojoporád, já něco napíšu, vy…vy… despotové!!)