Nedávné poutavé vyprávění o Rudnickém propadání a návazně v diskusích o Vláčilově filmu Ďáblova past mi připomnělo jiné příběhy. Temné a tísnivé legendy o Černých školách, legendy Horní Lužice, to je území u naší severní hranice mezi Německem (tam ho leží větší část) a Polskem.

Počátkem osmnáctého století se tam totiž vyprávělo o existenci mlýnů, postavených v Bohem zapomenutých krajinách uprostřed bažin, vřesovišť, hlubokých lesů a zádumčivých luhů. Mlýnů, v nichž fungovaly takzvané Černé školy. Mlynář, který byl v takové škole mistrem, používal k výuce žáků staré magické knihy, které jsou velmi obtížně k mání, protože bývaly většinou jen opisované ručně či tištěné tajně (je to například Menší klíč Šalamounův – Clavicula Salomonis, Grand Grimoire, Červený drak nebo Zlatá ratolest).

Obsah těchto knih je sice zajímavý, ale tím se zabývat nemá smysl. Jedná se o podivné návody a postupy k dosažení většinou nepěkných a prazvláštních věcí, pramení ještě z předkřesťanského období a jejich funkčnost spočívá stejně jen v oblasti mýtů. Tyto legendy se odvíjejí v podstatě dvojím směrem – jednak jsou to pohádkové a spíše legrační vyprávěnky o tamních čarodějích a druhý směr jsou právě zmíněné Černé školy.

Velmi pěkně sumarizuje tyto legendy román německého spisovatele Ottfrieda Preußlera, který si dal tu práci a deset let je sbíral. V našich krajích je známější spíše animovaný film Karla Zemana Čarodějův učeň, mimochodem s báječnou hudbou Františka Belfína, který ovšem… možná s ohledem na dětské diváky, možná s ohledem na možnou metráž filmu… neukazuje všechno (předloni byl román zfilmován také v Německu).

Preußler (snad pro jednoduchost, proto, aby se nepouštěl na tenký led, nebo proto, že to zkrátka nevěděl) v románu neřešil, co by mohly přinést výuce zmíněné knihy a nahradil je knihou zvanou Koraktor – Moc Pekel, knihou s černými listy a bílým písmem, ze které Mistr žáky učil čarodějnickému řemeslu. Je otázkou, co slovo „koraktor“ znamená. Spisovatel si jej zřejmě vymyslel.

Jak vypadal takový mlýn, kde se provozovala Černá škola? Měl sedm chodů. Šest z nich se běžně používalo na mletí obilí, sedmý se ovšem nepoužíval, říkalo se mu proto Mrtvý chod. Ve mlýně pracuje dvanáct učedníků, ovšem vždy ke konci roku se v kůlně objeví rakev a jeden z učedníků dostane za úkol na smutném palouku poblíž mlýna vykopat hrob. Už je tam ostatně řada dalších nízkých pahrbků. Napjatá atmosféra panující v tento čas ve mlýně končí tragickou smrtí učedníka.

Příčiny smrti bývají nejasné, obvykle utopení v náhonu, pád ze schodů a podobně. Smrtí učedníka nastane Mrtvý čas (mlýn stojí a rozbíhá se jen Mrtvý chod) a ten trvá, dokud do mlýna nezabloudí jiný nešťastný hladový a promrzlý tulák, který nemá, kam jinam by se vrtnul.

Při novoluní se v noci u mlýna objeví tajemný, děsivý vozka (bojí se ho i Mistr), zahalený v černém plášti a skrývající tvář černým širákem. Přiveze pytle plné toho, co se musí bezpodmínečně do svítání semlít. Semlít na Mrtvém chodu. Nezkušený učedník může, pokud bude zvědavý, najít kolem násypky úlomky kostí a dole u konce chodu šedý prášek.

            O svátku Velké noci (nedávno byl) posílal Mistr dvojice žáků strávit v meditacích noc na místě, kde násilím umřel člověk. Po takto strávené noci se žáci vrátili do mlýna a složili, resp. obnovili Mistrovi slavnostní cechovní slib. Tím propadla jejich duše hrůzám pekla, před nimiž nebylo úniku. Kdo se o to pokusil, chtě nechtě se opět do mlýna vrátil. Pobyt ve mlýně končil až smrtí. A tou skončil i Mrtvý čas, chody se opět rozběhly a mlýn zase mlel.

Jak dopadl hrdina Preußlerova románu, Krabat, takto učedník Černé školy, není důležité, on totiž syndrom čarodějova učně – tedy nevyhnutelné vyvrcholení vztahu žáka a jeho Mistra příšerným soubojem – je motiv, který je obsažen v legendách doslova po celém světě a původně pochází snad z Indie.

Koho to zajímá, nechť si knihu přečte, je výborná a sehnat ji lze poměrně snadno. My si spíš položme otázku, zda tyto Černé školy (lze si představit i jiný název, pro zjednodušení používám tento) opravdu existovaly. Na to ať si odpoví každý sám, já to nevím. S mlýny a mlynáři se to má totiž tak.

Oni žili vesměs mimo vesnice a města, v osamocených staveních. Museli ovládat… dnes bychom řekli – na středoškolské úrovni… několik vědních oborů, například fyziku, hydrodynamiku, hydromechaniku a také geometrii, být šikovní řemeslníci. A museli mít smysl, který jim umožňoval něco, co neumím nazvat jinak než „rozumět přírodě“.

Kombinace těchto faktorů utvořila z mlynářů tajemnou a nepřístupnou ne snad sektu, ale společenskou vrstvu, od které si ostatní lidé často, pokud se jich přímo nebáli, alespoň drželi odstup. A mlynáři si ten odstup drželi také. Dělá to každý, kdo umí něco, co ostatní ne. Ostatně i Preußler ve svém románu nepřímo připouští, že „kouzla“ jsou vlastně jen dokonalé manipulace s psychikou obětí…

V českém prostředí nevím o pověstech, které by líčily existenci Černých škol, ale najde se u nás několik mlýnů umístěných na skutečně podivných místech.

Kde jsou tajemství, vznikají legendy. V podvědomí lidí také doznívají prastará keltská strašidelná povídání o mlýnu smrti, ve kterém sídlí podsvětní bohové, vtahují duše zemřelých do rotujícího kola a nový život pak vyvrhují ven. A opuštěné staré mlýny mají vážně tísnivou a strašidelnou atmosféru i pro člověka doby dnešní.