Není to veselé čtení, ale je to kus historie. Upravila jsem pro Náš zvířetník kousek Terčiny gymnaziální seminární práce. V této části vzpomíná pamětník (pro naše účely Petřík S.) na konec sedláků na Vrbici. Jenom trošku zasvětím do problematiky – pro vstup do JZD se začalo agitovat již koncem čtyřicátých roků minulého století, leč s nevalným úspěchem.

Lidé spjatí s přírodou měli svůj mozek a dovedli si hravě spočítat, že to, co je společné, je vlastně ničí a co je ničí, o to se nikdo nestará. Časem začali soudruzi přitvrzovat a přitvrzovat a zlomem se stal rok 1958 – červen. A právě tento čas nás zajímá – jak o něm mluví Petřík S.; kurzívou jsou doplněny vzpomínky mé mamky. Tož vraťme se o půl století zpátky. 

Rodina S. bydlela v „dědině“, tedy v části obce, kde žili převážně sedláci. Patřila na Vrbici mezi dva největší sedlácké rody – velikost jejich polností byla 10 hektarů. Z toho je jasné, že žádní závratní boháči ve vesnici nežili, protože, jak Petřík podotkl, tolik pozemků na Vysočině měli domkaři. Dá se říct, že sedlák na Vrbici byl ten, kdo vlastnil víc jak 5 hektarů půdy. Dále sedlák se poznal podle toho, že měl v zápřahu aspoň jednoho koně – Petřík říkal, že v „dědině“ před vynuceným vstupem do kolchozu bylo 42 koní.

Pro porovnání – mamčiny rodiče hospodařili na pěti hektarech, z toho tři byly jejich vlastní a dva měli propachtované. Těchto pět hektarů obdělávali sami a uživili dvě krávy, které byly zdrojem mléka, ale také do zápřahu. Rodiče mého taťky obdělávali pouze 2 hektary, protože jeho tatínek pracoval coby živnostník – byl tesařem. Krávy měli také dvě – byly taťkovou chloubou, protože předběhly i koňské spřežení (;o).

V hospodářství pracovala celá rodina. Jenže Petřík byl nejmladší s velkým věkovým odstupem od sester, a ty už byly z domu, proto si najímali pomocníky – místní méně majetné spoluobčany. Ti pracovali za mzdu a stravu – v rodině S. námezdní dělníci snídali, obědvali i večeřeli. Leč v druhé polovině padesátých let už bylo těžké sehnat čeledína – rozhlas a noviny se o pracovnících v zemědělství vyjadřovaly nehezky, ba přímo hanlivě. Byly snižovány jejich schopnosti i inteligence a jedině dělník v továrně byl plnohodnotným občanem Československa. Lidé raději dojížděli za prací, než by se nechali zaměstnat u místních lidí na poli.

Přesto ti, kdož měli alespoň tolik pole, aby sebe a rodinu uživili, nepředpokládali, že by sedlačení mohlo skončit. Ani mladý Petřík ne, i když mu zemřel otec, ledva skončil školu a maminka byla dlouhodobě nemocná.

Poznámka – každý, kdo vlastnil kousek půdy, musel státu odvádět výsledky své práce. A jak to s těmi státními odvody bylo? Asi takto: stát chtěl po zemědělcích maso, mléko, vajíčka, obilí, okopaniny a taky seno. Avšak plnění všech dávek bylo nad lidské možnosti – když se odvedlo seno a obilí, nebylo čím krmit zvířata, a tudíž se neodvedlo mléko a vajíčka. Když se měl nakrmit dobytek, chybělo seno. Zkrátka to byl takový začarovaný kruh. A když se náhodou povedlo odvést všechno, na další rok se dávka příslušně zvýšila – prostě další nátlak státu na své ubohé občany.

Na otázku, jak to bylo s konečným náborem do JZD v roce 1958, odpověděl Petřík: „K nám šli jako k jedněm z posledních – za prvé náš statek stojí naproti škole, kde bylo náborové středisko, takže věděli, že jim neuteču, a za druhé, byl jsem na hospodářství sám a byl jsem ještě kluk (17 let), takže se mnou žádnou práci neměli, všem bylo jasné, že podepíšu. A pak, když jsem slyšel, že se blíží autobus, zmizel jsem zadem „humnama“ a se stejně starými kluky se zašil k někomu do sklepa, abych měl klid.“

Petřík vyprávěl, jaký nátlak byl na zemědělce vyvíjen. Autobusy a auta s propagátory JZD dorazily na Vrbici v podvečer, kdy se hospodáři vraceli z polí domů – upozorňuji, že to bylo v létě, tedy v období, kdy je práce na poli „od slunka do slunka“. Už příjezd do vesnice byl stresující, protože ve veřejném rozhlase se stále omílalo „vstupte do JZD, vstupte do JZD“. Když si nadření lidé chtěli konečně odpočinout, vecpalo se jim do domu přesvědčovací komando a začal regulérní teror. Vyhrožování celé rodině – rodičům stát vezme důchod, děcka budou vyhozena z práce a nikdo je nezaměstná, odvody se zvýší tak, že nebudou schopni odvádět a proto je možné, že půjdou sedět do arestu coby sabotéři. Kolikrát vydrželi s přesvědčováním i do tří, čtyř hodin do rána – a na druhý den tam byli zas.

V kronice je zápis, že v tomto vypjatém období došlo i na dramatické události. Jak to bylo se střelbou na agitační komisi – zde Petříkovo svědectví:

Petřík se, jako každý večer, sešel s kamarády, a seděli u jednoho z nich v předzahrádce. Slyšeli, že auto s agitátory odjíždí, ale ještě se nechtěli rozejít a posedávali dál. V tom k nim přišel místní příslušník VB „ten poděs z Kobylí, šak víš, Máňo“ (to bylo na mou maminku) a hned si na sešlost posvítil baterkou a začal zhurta. Co tam dělají a jestli neslyšeli střelbu. Kluci zapírali, že nic neslyšeli „ale dobře jsme slyšeli, tam od Ochozí“. Policista je začal šacovat, u jednoho nahmatal v náprsní kapse klíč od sklepa a okamžitě hmátl pro osobní zbraň – snad si myslel, že narazil na atentátníka. Na druhý den byli kluci ještě vyslýcháni ve škole a nebylo to nic příjemného – opravdu měli strach, jak to s nima dopadne.

A co se o střelbě povídalo po vesnici? Jedni říkali, že byl zasažen okresní prokurátor, který v autě jel, jiní, že nebyl nikdo zraněn. Ale všichni se shodli, že to bylo všechno nastrčené. Následně byli zatčeni a odsouzeni největší odpůrci JZD, protože se u nich našli zbraně. Jenže ty viděli „atentátníci“ poprvé v životě (byly nalezeny zastrkané ve dřevech na zadních dvorech, kam se dalo lehce dostat přes humna a chatrné plotky). Po tomto „úspěšném zásahu proti protisocialistickým živlům“ šla už kolektivizace ráz na ráz. Lidé byli zastrašeni a veškerá odvaha k odporu se vytratila.

Horor i v naší rodině – stařeček (mamčin tatínek) byli velkým kamarádem jednoho z těch, jež byli obviněni z přechovávání zbraní, a stařenka byly přesvědčená, že si ho taky odvedou. Co strachu zažili! Ale stařeček měli štěstí, protože náhodou jeho bratranec byl tajemníkem na národním výboru – však mu to i potvrdil „Francku, kdybys nebyl můj bratranec, tak sedíš až zčernáš!“

Jak to vypadalo ve vesnici po upsání se do JZD – co lidi dělali? Na to Petřík odpověděl, že to byl takový divný čas, kdy se jenom čekalo – protože ke kolektivizaci došlo přede žňa, sklidilo se, co bylo zaseto a zasázeno a pole se už neobdělávala. JZD mělo na nich začít hospodařit až od ledna 1959 a lidem už nepatřila – ten rok se ozimy nesely. Mnozí Vrbečáci si našli dočasnou práci v některém podniku – Petřík šel pracovat do cukrovaru do Hodonína. Když ale potřeboval na národním výboru potvrzení na slevovou průkazku na autobus, nikdo neměl odvahu mu ho dát. „To víš, měl rodinu a měl strach, proto se na něj nezlobím,“ řekl o bývalém tajemníkovi MNV – je to dobrý člověk, tento Petřík.

Takže rok 1958 byl Waterloo soukromých zemědělců i na Vrbici. Z celé vesnice zůstal jediný, který se nepoddal – shodou okolností to byl strýčkův tchán – hospodařil na 3 hektarech a choval dvě krávy. Samozřejmě, že jeho život nebyl procházkou růžovým sadem a mocipáni mu dávali zabrat – nejenom zvyšováním dávek, ale třebas taky tím, že mu z ničehož nic vyměnili pole – lepší za horší, bližší za vzdálenější. Přesto se nevzdal a jeho soukromničení skončilo až jeho smrtí.

Když se podívám zpátky, je mi smutno. V tom horkém létě roku 1958 byl zadupán duch malé vesničky na výspě Hanáckého Slovácka. Nikdy se z té rány nevzpamatovala. Je mi to líto.