„Jedna, dva, a jedna jsou… a jedna jsou…“ hlas rodiče nabádavě vibruje a jen on sám ví, jak moc se mu nechce říct tři. Protože jak řekne tři, bude nucen vykonat slíbenou exekuci, ať už tato zahrnuje cokoliv. Jestlipak vám to něco připomíná?

V naprosté většině případů se ono odhodlaně protahované výhružné počítání odehrává v dětských pokojích, když se rozčílený či zoufalý rodič snaží donutit své potomky, aby konečně uklidili ten brajgl, ve kterém žijí. Nad mladšími dětmi se ještě počítává v kuchyni, když ohrnují nos nad servírovanou zdravou krmí, případně jaksi generálně večer, když je třeba dostat rozdováděná dítka do postele.

Nad svými dětmi už dávno nepočítám a tuhle vzpomínku mi vyvolala kamarádka, snažící se udolat svá předpubertální dvojčata. V duchu mě napadlo, že to vlastně moc výchovné není. Vždyť rozvolňujeme svá vlastní pravidla, učíme děti, že teď ještě honem na poslední chvíli se dá spravit to, co flinkaly dlouho předtím. Proč vlastně nejsme okamžitě důslední?

Možná je to tím, že jako dospělí rychle zjistíme, že v reálném životě nám osud do těch tří počítá jen málokdy. Že kolikrát dostaneme po nose dřív, než si uvědomíme, že nějaký varovný odpočet vůbec začal. A tak dáváme těm našim milovaným neposluchům šanci přijít k rozumu dřív, než ruka spravedlnosti dopadne.

Možná přitom někde v hloubi duše doufáme, že až nám příště poteče do bot, tak osud přihmouří oko. A my stihneme odvrátit malér, zatím ten nahoře bude s potutelným úsměvem dokončovat: „a jedna jsou…. tři!“

Dnes, v době koronavirové, je spousta rodičů doma s dětmi – nedobrovolně den za dnem, bez možnosti volného výběhu pro všechny. Snaží se je vychovávat, učit se s nimi, přitom často pracovat do práce, vařit, uklízet a všeobecně se navzájem nezabít. Myslím, že mnoho z nich v duchu velkoryse přidává na platu učitelům a přemýšlí o tom, proč měli kdy nějaké námitky proti školním a podnikovým jídelnám. Aby toho nebylo málo, do všeho se promítá všudypřítomný strach – o zranitelné příbuzné, o práci, živnost… jak z toho, proboha, všichni vyjdeme?

Nemám žádný recept na stres, strach a ponorkovou nemoc v rodinách – snad jen vědět, že v tom člověk není sám. A nečíst pořád dokola jen zprávy plné hrůzy! Což je těžší, než vypadá. 😛 I proto jsem zvolila tento text – abych na chvíli odclonila zavirované zprávy a maličko nás přiměla vzpomínat na dobu, kdy byly naše děti malé – nebo kdy jsme byli malí my a odpočítávali nad námi naši rodiče:)) Když se budeme jen trochu snažit, můžeme tu přijít s celou řadou historek rodičovského odpočítávání – a důsledků, které přišly po vyřčení konečného „…a jedna jsou tři!“

PS: Tak schválně, kdo jste přidávali ještě půlky… dvě a půl… a… tři! 😀 Já občas v zoufalství ano 😛