Není to tak dlouho, co jsem dostala nápad na velmi podivný pomník. Hodil by se v zásadě všude kromě opravdu velkých měst. Nejdůležitější místo by pak měl na malých vesnicích. Tak co, tušíte, o co by mohlo jít? Dobrá, já vám to prozradím. Počítám, že se budete divit.
Ten pomník by patřil transparentnímu bankovnímu úvěru, díky kterému si lidé mohli zhruba od roku 2004 koupit ojeté auto od jiného soukromníka. Pokud si právě klepete na čelo, zkusím to vysvětlit. Tento krok, kdy si lidé mohli bezpečně půjčit peníze na ojeté auto podle svého výběru, umožnil před lety motorizovat vesnice.
A nejen to – konečně tak získala vlastní auto spousta žen, které do té doby mohly jen málokdy dosáhnout na hlavní rodinný vůz. Ten měli totiž v naprosté většině případů pod kontrolou muži.
Díky tomu, že sama žiju na malé vesnici, jsem ten proces viděla zblízka. Jistě, bývala to stará a většinou malá auta, ale ženám jako by narostla křídla. Tedy vlastně kola. Konečně přestaly být závislé na většinou vachrlaté veřejné dopravě, flexibilita při zařizování všech životních potřeb prudce vzrostla. A záda si ulevila, když většina nákupů včetně malých dětí začala jezdit autem.
Jistě, nese to s sebou i problémy. Třeba mladí lidé se tak dostávají k vlastním autům poměrně brzy, často před tím, než si zvyknou chovat se rozumně. Jenže… umíte si představit, jak si užívá světa a příležitostí mládež z vesnic, kam poslední večerní autobus jede o půl šesté?
Z pohledu pohodlí velkých měst je snadné ohrnout nos nad venkovem plným ojetých aut. Jenže právě díky nim může být život mimo města pohodlný a vesnice tak přestanou vymírat. Doufejme.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024
Tak co, dámy, řídíte? 🙂 Řídíte rády, nebo jen proto, že musíte?
Řídím často a řídím většinou ráda. Do nedávna jsem dávala dálkové jízdy do Chorvatska k moři, zatímco Jeník celou cestu prospal (což bylo vlastně fajn, protože se budil jen když jsme stáli v koloně a to hlavně nadával). Vlastně si nedovedu představit, že bych byla neřidič.
Už jsem zde psala o své sestře Marii, která neměla řidičák „Proč bych si ho dělala, Libor mne rád všude zaveze…“ Přišel den, kdy Libor odešel za duhový most a Mery byla nahraná. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než si na důchod ten řidičák udělat, jinak by se na tu milovanou chalupu ani nedostala.
Proto vám kladu na srdce – dámy, které se necháváte vozit, začněte řídit! Jednou to jak když najdete!!
Amen 🙂
V amerických domkových čtvrtích se bez auta neobejdete. Žádná MHD tu neexistuje, nanejvýš seniorský servis (většinou k lékařům, do kostela, přip. na nákup), ale ten se myslím musí předem objednat (nevím jestli je zdrarma či se platí). Takže pak jedině nějaký kamarád, soused, nebo taxík. Jsem řidička z nutnosti,i tak jezdím skoro výhradně jen v našem městečku, kde cesty znám, vím, kdy a kam odbočit, včas se zařadit do správného proud. Ale i tady začíná být na silnicích mnohem větší provoz, než třeba před 10 roky. Na delší vzdálenosti mě ochotně odveze manžel. Protože se pár posledních let scházíme na naše „perníčkování“ u kamarádky, která se přestěhovala dál, ochotně mě s sebou do auta bere jedna z dvou místních Češek.
S chodci ani cyklisty tu extra problém není, když už tak nejvíc motorkáři, kteří někdy opravdu nebezpečně kličkují mezi proudy aut. Největší problém je řidič s mobilem v ruce. Je to tu myslím, už rok zakázané, ale asi policie moc nekontroluje. K zlosti je, když někdo zastaví jako první na červenou a využije toho, že nakoukne do mobilu (asi když nemohl během jízdy). Někdy mám pocit, že dotyčný řidič je skoro rád, že naskočila červená a má chvilku čas, zkontrolvat mobil. Jenže se tak začte že si nevšimne, že naskočila zelená. Tady nikdo netroubí, nebo opravdu vyjímečně, takže další řidiči v tichosti jen poslušně sedí a čekají. Nebo nakonec přeci jen někdo „ťukne do klaksonu“, aby toho prvního upozornil. Alw není vyjímkou, že mezitím se zelená zase změní na červenou a my všichni trpělivě čekáme dál. Jednou jsme takhle byli třetí v řadě, když se první řidič na zelenou nehnul. Paní za ním, po delší chvíli z auta vysoupila a šla toho prvního upozornit. Ten se rychle rozjel a paní při návratu k autu k nám téměř omluvně pravila. „on si nevšiml“ (my ještě stihli na zelenou projet, auto za námi už ne).
Maričko, jsou u vás opravdu trpěliví lidé! 🙂
Mě narostla kola před padesáti lety, díky mému tatínkovi
Ten mi zabavil tvrdě vydělané peníze na brigádě (chtěla jsem nové kozačky) a přihlásil mne do autoškoly, ta sídlila naproti našemu domu.
A tak už jezdím padesát let, se vším co mi přijde pod zadek. Jezdila jsem s kombajnem po poli, s vojenským gazem, s různými služebními auty, po republice. Převážela jsem auta kamarádům sem tam, když potřebovali.
Dnes jsem vděčná za novou Berušku, která mne dopraví tam, kam potřebuji, jen ten akční rádius se trochu zmenšil. Ale jsem vděčná, že mohu jezdit. Mám okolo sebe ženy, které z různých důvodů nechtěly řídit a když vidím jak jsou závislé na manželích, na dětech s každou pitomou jízdou…. díky tatínku, že jsi mi tenkrát před půl stoletím rozmluvil kozačky!
díky, tatínku, protože jsi vychoval přímo Alex Elišku Junkovou – klobouk dolů!
Jj, když jsme se seznámili s mým mužem, tak jsme spolu jezdili autosoutěže. Někdy jsem dělala mitfáru já, někdy on, podle propozic.
Nikdy, jsme neměli ohledně auta „rozbroje“, můj muž mne vždy bral jako rovnoceného partnera 🙂 .
Tak to má být, milá Eliško 🙂
tak to má být!
Taky mám řidičák od plnoletosti, dělaly jsme ho s kamarádkou. Ani nevím proč, když doma auto nebylo. A když už bylo, byl i první manžel a ten mne z řízení naprosto vyléčil. Jen když na čas propil řidičák, jsem byla výborný řidič, kam se hrabou Lauda a Fitipaldi. To byl zticha a rád, že ho dovezu. Ovšem s návratem řidičáku se mé schopnosti opět ztratily a mně nestálo za to se stresovat řízením. Přesedla jsem na kolo. Do práce to mám 4,5 km a to je na kolo ideální. A ekologické.
Jen ti řidiči :-). Musím kousek cesty po hlavní silnici. Cca 150 metrů, neb z cyklostezky není další most. Není tam ani chodník. Průměrně jednou týdně na mne někdo z auta řve ať jedu na cyklostezku. Je to strašně příjemné, když vás někdo míjí docela těsně a ještě na vás řve. Někdy mám co dělat abych to ustála. Už jsem si dokonce pořídila i zpětné zrcátko, abych věděla co je za mnou.
Jak řká můj kamarád: když jedu autem nesnáším chyklisty a chodce, na kole mi vadí auta a chodci a když jdu pěšky vadí mi zase auta a kola 🙂
Jako chodci, resp. když jdeme na procházku, místy po málo frekventované silnici, mi auta nevadí, ty vidím nebo slyším. Jsme ukáznění chodci, nosíme v šeru nebo ve tmě reflexní pásky 🙂 . Ale cyklisti, ty bych občas s chutí shodila do příkopu, bez světel, v tmavém, nejsou vidět zepředu, což by až tak chodcům nevadilo, ale když se v kteroukoliv hodinu kolem nás zezadu přežene cyklista, který asi nemá zvonek, nebo neví na co ho má, je na zabití. My chodíváme na procházku, takže pomalu, co chvíli se zastavím a kochám se a přecházím ze strany na stranu, jasně, že se kouknu, ale cesta je klikatá… a za roh opravdu nevidím.
Jsem nadšená ne-řidička 🙂 ŘP mám, jinak by to ani v mé práci nešlo. Od té doby, co ho mám, mne nikdo nenutí, abych řídila a to je fajn. Jsem obklopena samými dobrými a aktivními řidiči a hustou sítí MHD, takže vždycky je jak se dopravit na místo určení 🙂 Taky znám pracovně několik soudních znalců z oboru silniční dopravy a dva soudní lékaře a s elánem vyřizuji agendu kolem dopravních nehod našich lidí. To mi bohatě stačí a za volant se nehrnu 🙂
Já mám řidičák přes 50 let a je mi k ničemu, protože nejezdím. Když jsem si ho udělala, půjčovali mi auto naši, jezdívala jsem s ním do práce, jenže jsem se vzápětí vdala, odstěhovala a my jsme auto neměli. Když jsme ho měli, měli jsme už i syna a psa, takže jsem dělala nárazník mezi nimi na zadní sedačce. Je tedy fakt, že jsem se k řízení moc nehrnula. Ve městě jsem auto nepotřebovala, měla jsem třípásmovou lítačku, takže všechno jsem zvládla MHD. Až když jsme se přestěhovali sem, na vesnici, jsem pocítila tu potřebu. Ale MLP je tady taky, takže řídí on. Párkrát jsem to zkusila na místních silničkách, já v pohodě, MLP na pokraji infarktu a nervového kolapsu 😀 . Ale je fakt, že do trošku většího města (provozu), nedej bože třeba do Plzně, jsem si netroufla ani náhodou. Tak mám řidičák, určitě už propadlý, sice mezi doklady, ale je mi na houby a teď si nadávám, že jsem neměla být líná. No, je pravda, že ve svém věku a se svými nevypočitatelnými reflexy to už nedoženu 😀 . Ale štve mě to !
Chápu, že člověk nejezdí, když nemusí. Ovšem v každém věku si můžeš udělat kondiční jízdy. Takhle začala jezdit spousta žen, které na tom byly jako ty a najednou je život přinutil za ten volant vlézt. 🙂
Já musím pořád, takže spíš s obavami hledím vstříc budoucnosti, kdy řidičák mít nebudu.
Já jsem si udělala řidičák na mateřské (cca ve 23 letech), ale nejezdila jsem. Nedonutilo mne řídit ani přestěhování na vesnici. Jezdila jsem do práce na kole 5 km, v zimě autobusem. Začala jsem řídit znovu přes kondiční jízdy po 25 letech od řidičáku. Teď už jezdím 7 let a neměnila bych. Hlavně mám své auto 🙂 a jsem soběstačná.
Papíry -řidičák, jsme si dělal až po svatbě, v roce 1994..neb na střední škole jsem dala učiteli jízd facku,protože mi sahal na nohu…i když jsme mu jasně sdělila svůj odmítavý postoj…moje třetí jízda byla na vesnice a tam jsme se setkala s cyklistou, značně opivněným, který najednou před autem zmizel…našli jsm eho před autem, na zemi,i s kolem..chrápal..několikrát jsme ho nakopla,než mne učitel jízdy zpacifikoval…a od té doby blok..nemám ty kolaře a cyklisty na silničkách ráda..já se jich prostě bojím..ale jinak jezdím ráda i dlouhý štreky..vlastně jsem si zvykla,že dělám dročku a tak na akcích nepiju alkohol…a do práce,jak jinak než autem..za svoji šoférskou kariéru jsme začínala v autoškole na VW-polo, moje první byla červená škoda 105-S (Popelka), druhý byl Ford escort combi (Ferdásek modrý) a teď mám stříbrnýho Berlouška (Citroen berlingo)..jelikož mi byla v práci přidělována různá vozidla,nemám problém řídit cokoli…nejdelší trasu s 2 zastávkami na čurání,jsem jsem jela skoro 600 km, protože v Dresdenu byla objížďka.. jela jsem na akci do Rossbachu, Zemský okres Bad Kissingen, vládní obvod Dolní Franky, Německo. Tam jsme si zaválčili a druhej den zase zpátky, dalších 600km, se zastávkou v Radebeulu, ve vile Old Shatterhand.
S těmi cyklisty souhlasím. A když vidím borce jakéhokoliv věku (zatím to byl vždycky kluk/chlap), jak jede po silnici bez držení řídítek, mám chuť spáchat násilný čin. Jak k toku přijde řidič, až mu takový debil vjede pod auto?
přesně! a oni nemají respekt ani před našimi mastodonty, to nepochopíš…v zimě, za tmy, v černé bundě si vesele šlape do pedálů a čeká, že všichni mají rentgenové oči a vyhnou se mu 🙁
A co přecházející chodci? Ti Vám nevadí? Oči zabořené v mobilu jako v modlitební knížce, špunty v uších nebo sluchátka „otíkovky“ a šup na druhou stranu cesty…
Ani pohled na cestu.
Nebo matky hrdinky co napřed strčí kočárek do silnce a PAK se začnou rozhlížet?
Prostě žádná skupina není dokonalá 🙂
na přechodu je můžeš předvídat… jenže první jmenovaná skupina zhusta doslovně skáče do silnice mimo přechod bez rozhlídnutí a nevidí neslyší. nebo na přechod na červenou před autobus MHD, to je taky pěkný trik 🙁 a ty sedíš v tom autobusu, který řidič na poslední chvíli ubrzdil a letíš jak prádlo do pračky 🙁
Nehody se mohou stát komukoliv. Ovšem jsou jedinci, kteří si o ni říkají a často to nejsou jen oni, kdo zaplatí. Poctivě v autě hledím na cyklisty i chodce. Ovšem jsou situace, kdy pěním – zahrnují extra rizikové chování z jejich strany. Tedy nedržení řídítek, hlavně v zimě jízda mezi auty a náklaďáky hned vedle souběžné vypluhované cyklostezky a podobně.
No a chodci, kteří se tváří, že pokud oni auto nevidí, auto neexistuje (viz tvůj popis, a že jich jen ve Dvoře potkávám!) do této kategorie patří také.
Ti všichni jsou vůči autu v podstatně zranitelnější situaci a svojí idiocií mají šanci nejen zle ublížit sobě, ale i řidiči, který je v takových případech formálně vinný, ale fakticky bezmocný.