BTW: Počítání do tří

„Jedna, dva, a jedna jsou… a jedna jsou…“ hlas rodiče nabádavě vibruje a jen on sám ví, jak moc se mu nechce říct tři. Protože jak řekne tři, bude nucen vykonat slíbenou exekuci, ať už tato zahrnuje cokoliv. Jestlipak vám to něco připomíná?

 

 

V naprosté většině případů se ono odhodlaně protahované výhružné počítání odehrává v dětských pokojích, když se rozčílený či zoufalý rodič snaží donutit své potomky, aby konečně uklidili ten brajgl, ve kterém žijí. Nad mladšími dětmi se ještě počítává v kuchyni, když ohrnují nos nad servírovanou zdravou krmí, případně jaksi generálně večer, když je třeba dostat rozdováděná dítka do postele.

Nad svými dětmi už dávno nepočítám a tuhle vzpomínku mi vyvolala kamarádka, snažící se udolat svá předpubertální dvojčata. V duchu mě napadlo, že to vlastně moc výchovné není. Vždyť rozvolňujeme svá vlastní pravidla, učíme děti, že teď ještě honem na poslední chvíli se dá spravit to, co flinkaly dlouho předtím. Proč vlastně nejsme okamžitě důslední?

Možná je to tím, že jako dospělí rychle zjistíme, že v reálném životě nám osud do těch tří počítá jen málokdy. Že kolikrát dostaneme po nose dřív, než si uvědomíme, že nějaký varovný odpočet vůbec začal. A tak dáváme těm našim milovaným neposluchům šanci přijít k rozumu dřív, než ruka spravedlnosti dopadne.

Možná přitom někde v hloubi duše doufáme, že až nám příště poteče do bot, tak osud přihmouří oko. A my stihneme odvrátit malér, zatím ten nahoře bude s potutelným úsměvem dokončovat: „a jedna jsou…. tři!“

 

Dnes, v době koronavirové, je spousta rodičů doma s dětmi – nedobrovolně den za dnem, bez možnosti volného výběhu pro všechny. Snaží se je vychovávat, učit se s nimi, přitom často pracovat do práce, vařit, uklízet a všeobecně se navzájem nezabít. Myslím, že mnoho z nich v duchu velkoryse přidává na platu učitelům a přemýšlí o tom, proč měli kdy nějaké námitky proti školním a podnikovým jídelnám. Aby toho nebylo málo, do všeho se promítá všudypřítomný strach – o zranitelné příbuzné, o práci, živnost… jak z toho, proboha, všichni vyjdeme?

Nemám žádný recept na stres, strach a ponorkovou nemoc v rodinách – snad jen vědět, že v tom člověk není sám. A nečíst pořád dokola jen zprávy plné hrůzy! Což je těžší, než vypadá. 😛 I proto jsem zvolila tento text – abych na chvíli odclonila zavirované zprávy a maličko nás přiměla vzpomínat na dobu, kdy byly naše děti malé – nebo kdy jsme byli malí my a odpočítávali nad námi naši rodiče:)) Když se budeme jen trochu snažit, můžeme tu přijít s celou řadou historek rodičovského odpočítávání – a důsledků, které přišly po vyřčení konečného „…a jedna jsou tři!“

PS: Tak schválně, kdo jste přidávali ještě půlky… dvě a půl… a… tři! 😀 Já občas v zoufalství ano 😛

Aktualizováno: 30.3.2020 — 18:37

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Moji kluci odpočítávání slyšeli jen jednou. A protože jsem osoba mírně vznětlivá, v okamžiku, kdy jsem si zvrtla kotník o rozházené hračky, mžikem jsem je nasbírala do tašky a druhý den zanesla dětem do nemocnice „když už je ti naši nepotřebují“.
    Sestřičky v nemocnici byly rády, že na chvíli zabaví uplakané děti a naši mladíci si jó pohlídali, aby zase neodešlo něco, co mají rádi.
    Co se týče zadele, na tu jim taky občas přistálo – prkýnko na salámy. Dodnes ho mám a dodnes (i když už jsou třicátníci) jim s ním se smíchem pohrozím.
    A ještě malá na závěr. Naši známí mají princezničku – kvítko. Jako dvouletá pobíhala u nás po domě a mačkala všechny ovládačky, budíky a vše co potkala. Na mé třetí ne vyplázla jazyk. V tu ránu jí přistála dupková a bylo. Nejprve se zarazila, pak spustila řev.
    Dorazila maminka a na vysvětlenou – proč odvětila „To máš za to a omluv se tetičce.“ Omluva pusinka byla přijata (i když tedy, čekala jsem od maminky hudrovanou – zlatá maminka) a malá prý od té doby na slovo ne se ještě jednou podívá pro potvrzení a jde od věci. Jen jednou jí maminka řekla „Že to řeknu tetě Blance?“ Takže jsem teď vlastně výchovný bubák na odpočinku 😀

  2. Počítala jsem ale hodně pomalu,u hyperaktivního syna tak do dvou a třičtvrtě postačilo sotva na to aby zjistil jak jsem naprdlá. 🙂 Někdy musela být poté použita exekuce neb hlava v oblacích a nohy pod autem si to vyžadovali.Pamatuji si na dva výživné případy,kdy se se mnou dohadoval cca asi v 4- 5-ti letech, že ho auto nepřejede,protože ho podběhne a další věc byla, že on případného násilníka přepere, takže tyto věci museli být ukončeny jednou pro vždy. Vnučka je pravý opak,svědomitá,perfecionistka,šikovná na co chytne,prostě vnučka nejmilejší. (h)

    1. Jenny „neb hlava v oblacích a nohy pod autem“ Jo! To bych podepsala:)) Jinak já mám kliku a po hyperaktivních dětech mám strašně milá a hodná vnoučata 🙂 A když do Kačenky náhodou vejde vztekání (mluví o tom jako o něčem, co jí děje tak nějak… samo:)), stačí si jí nevšímat, a pokud je po ruce Ari, tak dokonale olízaný obličej pomůže zahnat holčičí vztekání velmi efektivně (inlove) Patrik už dávno pochopil, že vztekání je k ničemu, zatímco slušné vyjednávání (ne ublížené vytí:)) může vést k vítanému kompromisu (wasntme)

  3. Nepořádek v mém pokojíčku se taťka snažil nejdříve vyřešit tím, že napsal plakáty s nápisy jako např. „Světová výstava nepořádku“, „K vidění každodenně“. Protože to moc nepomohlo, stanovili rodiče peněžité tresty: za každý den, kdy nebylo uklizeno, 1 Kč z kapesného dolů – při měsíční taxe 30,- Kč to bylo sakra výchovné, ani počítat nemuseli 🙂

  4. Moji rodiče nepočítali. Od mámy jsem párkrát chytla facku, ale to už v pokročilejším dětském věku a vždycky proto, že jsem byla drzá. Ale těch případů bylo málo, daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Vždycky jsem byla samozřejmě uražená, ale už dávno vím, že máma měla pravdu. Od táty jsem dvakrát dostala výprask, dávno už nevím za co. Jen dneska vím, že se asi musel hodně přemáhat, protože jsem klasicky byla tátova holčička. Exekuce proběhla v obou případech takovým tím tenkým plastovým ramínkem, co dřív bývalo v krabicích s novými pánskými košilemi. Účinek byl citelný 😀 .
    Ale ještě mnohem horší, než těch pár případů tělesných trestů, byla „tichá domácnost“, kterou někdy nastolila máma. Vždycky jsem si říkala, že bych radši utržila pár facek, a bylo by to vyřízené. Takhle jsem musela zpytovat svědomí a pak se odhodlat a jít se omluvit. A to pro mě bylo většinou zatraceně těžké. Ale byla to dobrá průprava do života, máma mě dobře znala.
    Ale jinak u nás průběžně vládla pohoda, naši mě měli rádi a já jsem o tom nepochybovala.

    1. To je úžasné, viď, když si člověk může s jistotou říct „naši mě měli rádi a já jsem o tom nepochybovala“
      Až jako hodně dospělá jsem pochopila, že to zdaleka neplatí u každého a jsem moc ráda, že třeba u mě ano (inlove)

  5. Tak naši nepočítali, protože to nebylo potřeba (rofl) – než přišli z pola rola 😉 , vše, co mělo být hotové, bylo hotové. A že to bylo za pět minut dvanáct, to jim bylo jedno. Ovšem tímto přístupem jsme vytáčely (a schválně – takové jsem byly potfory) našího stařečka – totiž nádobí jsme umývaly, až když na športhletě voda třikrát zevřela (tenkrát jsme musely vodu zhřívat a nalívat do mísy v umývacím stole). Šak se nám za to nanadávali „Vy bando prašivá, špinavci jedni, nebýt mne, vši vás roznesú, prašivci! Už to dite umyt!!“ A my jako nic jsme si rozdaly další partii karet. (chuckle) Načež stařeček po nás migli tím, co měli zrovna při ruce a někdy to byly i nebezpečné věci – třebas ty nůžky, co se zabodly do veřejí. Pravda, než naši došli, všude bylo špigl nigl, zvířata popravená (nakrmená) a večeře na stole. A nikdo ani necekl – ani stařeček, ani my (rofl) .

    Jinak já už teda poočítala – a někdy to bylo nejenom dva a půl, ale i dva a tři čtvrtě. Úklid v pokojíčku jsem přestala řešit po té, co jsem si přečetla povídání jedné paní doktorky přes psychologii. Tam pravila, ať se rodiče nestresují z bordelu v dětském pokoji, protože až se dítko osamostatní, tak už si uklízet bude. A měla pravdu! Teď je Terka tak čistotná, že tuhle její přítel pronesl (po té, co během dne po třetí umývala podlahu) „Než skončí karanténa, ty budeš mít přirostlý smeták k ruce!“ A přitom já úklid jejího pokojíčku řešila tak, že jsem zavřela nejprve oči, a pak dveře – a bylo vyřešeno. (rofl)

    1. Já dělala to samé a kromě toho jsem jim (když ještě měli společný pokoj, kolem puberty dostali každý svůj) na dveře nalepila ceduli, kterou jsem našla kdesi u nás v práci: „Nebezpečná nákaza, vstup zakázán“. A dcera je dnes to samé, co Terka, u synka to kapku kulhá, ale nijak zvlášť.
      Ad počítání – nejsem si schopná vzpomenout, jestli jsem počítala, spíš ne.

      1. Naši kluci si vyrobili na dveře svého pokoje nápis „Bezúklidová zóna“. 🙂 Tak trochu pro mě, abych se tomuto prostoru vyhnula. Protože kdyby mě nedejbože napadlo utírat prach z modelů letadel a přitom pohnula vrtulí, to by starší nesl velmi nelibě!
        Ovšem krom vzorně vyrovnaných letadel měli ve svém pokojíku zcela běžný brajgl. 🙂

    2. Taky jsem to tak dělala, ale až když byli kluci straší. U těch malých se na to holt dbát muselo. Kolikrát já jsem toužila po hrable na sníh, abych ten binec prostě jen odhrnula z podlahy někam do kouta a mohla jim jít normálně ustlat a dát je spát, bez vyčerpávajících uklízecích úkonů. A taky se přiznám, že někdy jsem jim zbaběle s úklidem pomáhala… to když jsem na jejich výchovu už ten večer neměla čas nebo sílu 😛

  6. Nevzpomínám si, že by naší odpočítávání. Snad v úplně nejranějším dětství. Ale dobře si vzpomínám jak jenom jednou mi tatínek asi potřetí pravil, abych si uklidila kabát a kozačky a po té, když nebylo splněno, tak náhle otevřel okno a všechno letělo ven. To už jsem byla v pyžamu a chystala se spát. To bylo jenom jednou, od té doby jsem si všechno hned uklízela. Jó tatínek měl vůbec i jiné netradiční výchovné metody. Nikdy na mne nepoložil ruku, jenom někdy zvýšil hlas. Ale jeho metody měly pozitivní účinek.

    1. Alex, pamatuju si, jak Martin jednou slíbil dětem, že pokud si už konečně neuklidí, vyhodí všechny jejich na zemi poházené hračky z okna (pozn. bylo to 11 patro:)) Nakonec to skutečně udělal, to bylo najednou zhrozené ticho! (Nevyhodil je, schoval, ale stejně to fungovalo:)) Jo, nějaký čas poté byla doba večerního úklidu podstatně kratší 😛
      A můj tatínek mě taky nebil. Pamatuju si jen jeden opravdový výprask – to jsem úspěšně zatajila nějaké trojky v žákajdě a taťku do ní navíc úspěšně podepsala:)) Naši mi tehdy nezapomněli jednoznačně vysvětlit, že ten trest není za špatné známky, ale za lhaní a podvádění. Pamatuju si to dodnes! 😀

    2. A to jsem udělala Kačce, když si nechtěla poklidit oblečení a ještě jsme bydleli v bytě v Brně. Prostě jsem tu náruč hader popadla a vyhodila z balkónu na dvůr. Slečna vystřelila z bytu a letěla posbírat všechno- i to spodní prádlo, co viselo na keřích… Pak už tím stačilo vyhrožovat 🙂

    1. Taky si dnes myslím, že by věci bývaly šly rychleji, kdyby se dětem nedávala šance odkládat své úkoly. Jenže já jsem opravdu nerada trestala… Naštěstí jsem měla jednu velkou pomoc – Martina. On byl u nás ta instance, kam děti se svými hříchy nechtěly dojít. A to mu obvykle stačilo jen zvednout hlas:)) Táta, no… 🙂

  7. Také jsem počítala. A nejen to.
    Přiznám se, že jsem i křičela.
    Ale to byla zřejmě chyba, protože chlapečci mě časem přestali vnímat. Jedním uchem tam a druhým ven.
    No co naděláš, byla jsem mladá neklidná a netrpělivá.

    Mít tak zkušenosti, jaké mám dnes .
    Jako babička jsem milující a odpouštějící, byť po hlavě si nenechající skákat.
    Ať vychovávají rodiče.
    Ale vnuk je hodný, jen s jídlem je trochu problém, ve všem se rýpe . Říkám mu “ strýček Nimra “ .

    1. Míšo, taky jsem jeden čas hodně křičela a taky to bylo k ničemu. Pomohla mi kdysi naše oblíbená psycholožka, která byla mimo jiné obdařena i velmi obtížně vychovatelnou dcerou, takže měla silné pochopení pro rodiče hyperaktivních dětí. Doteď si pamatuju, jak mi jednou vyprávěla: A tak jsem přišla domů a po chvilce jsem si říkala, kdo to tu tak strašně řve? A najednou jsem zjistila, že jsem to já!“ Milovala jsem ji za to pochopení a naučila mě neřvat – nebo řvát jen naprosto minimálně:))
      Jo, udělala jsem při výchově spoustu chyb, ale zároveň jsem se snažila, aby kluci jedno věděli naprosto jasně – že je miluju a vždycky milovat budu. To snad vykrylo ty nejhorší hříchy (inlove)
      A babičkování je skvělé! 🙂

  8. Vtip k současné domácí výuce : Dvanáctý den domácí výuky. V brněnském babyboxu se našla osmiletá dvojčata. Bohužel si pamatovala, kde bydlí.
    A jinak, to se ví, že jsem počítala. A někdy hodně pomalu.

  9. jako teta Herodeska, co „harantům“ slíbím, to splním…i to, že dostanou na zadel nebo přes ruce, když udělají něco,co nesmí nebo jestli nenechají toho, u čeho byli chyceni- a to moje až napočítám do tří, berou vážně…jsem jedna z mála,kdo to totiž splní….letos už jsem slyšela – Ona ti fakt nařeže! Kecáš! Nařeže! Táta jí to nedovolí! Pche! Táta bude rád, že Tě nemusí zmydlit sám! Jako ten náš.
    A říkal to naprosto nezvladatelnej,rozmazlenej „fracek“, kterýmu před dvěma lety pár výchovnejch změnilo život a seřadilo hodnoty.
    No, má to občas i efekt – Stejně mi nic neuděláte, důsledná je jen teta…..

    1. Hm, nedovolila bych, aby na moje děti vztáhl ruku někdo jiný 😛 Od toho, aby se slušně chovaly, jsme tu byli my jako rodiče:)) Nicméně se přiznám, že občas vidím děti natolik… neusměrněné, že svrbí ruka i mě!
      Ale je fakt, že jsem se při výchově snažila vyhýbat tělesným trestům – facky jsem nedávala nikdy, výprask pak kluci dostali ve dvou případech – když se snažili jeden druhého zabít (rvali se strašně a někdy to bylo jediné řešení – tedy kromě kýblu ledové vody, což se ale nedalo praktikovat v průtočném paneláku bez vytopení sousedů:)) nebo se nepěkně chovali k jezevčíku Maxovi. Je fakt, že po případné exekuci fungovalo počítání po delší dobu výrazně lépe 🙂
      Dnes si myslím, že jsem to měla radši zvládat s tou vodou… čím jsem starší, tím méně na tělesné tresty věřím.

      1. Pokud jsi někde, kde je větší skupina lidí a v ní skupina dětí, platí obvykle pravidlo, že kdo je nachytá u lumpárny, ten je potrestá. Mně obvykle stačilo zařvat, Šárka je drsnější- ale nikdy si nikdo nestěžoval, i když chytili nějaký ten pleskanec. Proč? Protože ve větší skupině vymyslí větší zhovadilosti než jen se sourozencem a je nutno zakročit okamžitě. Často v zájmu jejich zdraví a života. Ale musí o tom platit všeobecná dohoda.

          1. Top jsou známé děti v uzavřené společnosti… je mi jasné, že tam to funguje, vůbec, když děti radostně zdivočí 🙂
            Jo a k onomu zmíněnému „frackovi“ – udělalo mu to patrně dobře, ale je to mizerné vysvědčení jeho rodičů. To byla především jejich zodpovědnost.

Napsat komentář: jenny Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN