Roušky, to slovo teď duní éterem a probírá se ze všech stran. Roušky sem, roušky tam, roušky nejsou, roušky budou, ale možná taky nebudou, to když tak ale určitě budou později… Přiznám se sama za sebe, že nebýt mé kamarádky Darky, tak nemám ani jednu. Šít nemám na čem (stroj jsem kdysi dávno při stěhování nechala kamarádce v původním bydlišti), látky také žádné v zásobě nemám, a hlavně jsem teď toho měla tolik v práci, že jsem večer byla ráda, že jsem ráda.

Takže když se v naší schránce zasvětlala obálka, byla jsem štěstím bez sebe. Konečně nemusíme nosit dusivou šálu! Došla jsem do obýváku, vytáhla roušky z obálky… a zazvonil zvonek. Koukla jsem ke dveřím – přijeli dva maníci z blízké firmy, dovezli objednaný plot.

Než složili plotové díly do průjezdu, uběhla nějaká ta chvilka, takže než jsem se vrátila zpátky, bylo už dávno po poledni a já dostala hlad. Na roušky jsem si vzpomněla až ve chvíli, kdy jsem si sedla k počítači, otevřela Facebook a tam na mě hned vyskočily ze všech koutů. Vyvařit, musím je přece vyvařit, došlo mi. Odložila jsem počítač a šla pro ně. Jenže roušky nebyly. Na stole, kam jsem je odložila, ležela jen prázdná obálka a výsměšně se na mě šklebila.

Goli a Sára

Krucinál. No jasně. Sakra. Já pitomá! Jak jsem mohla zapomenout na ty naše loupežníky! Roušky s jejich dlouhými tkanicemi jsou pro ně stejně lákavé, jako je světlo pro noční můry. Ach jo. Prošla jsem obývák, předsíň, kuchyň, nic. Vyšla jsem po schodech nahoru, ale ani v ložnici jsem nic nenašla. Nezbylo, než se spustit na kolena a prošmejdit místa, o kterých vím, že jsou koťaty zvláště oblíbená.

Samozřejmě, že jsem je po chvíli našla, byly zatažené pod sofa v kuchyni. Oddechla jsem si, otřepala je, napustila vodu do hrnce a roušky do ní ponořila.

Zazvonil telefon. Dneska je to tu jak na Václaváku, pořád něco, zahudrovala jsem. Našla jsem telefon, pohovořila s kamarádkou a až zařinčení pokličky mě vrátilo zpět do reality. Roušky! Jak Goliáš slyšel, že se blížím do kuchyně, nechal hrnec hrncem a zdrhl.

Goli

Zůstala po něm dlouhá mokrá stopa, ten snad v tom hrnci musel být celý, nebo co. Je fakt, že vodu, hrnce, dřezy, umyvadla miluje, takže kdykoliv potřebuju něco namočit – fazole, čočku, cokoli – tak musím plný hrnec schovat, nebo po chvíli najdu zrzavého kuchtíka, jak se přehrabuje v obsahu a cáká kolem sebe.

Vzdychla jsem si, zavrtěla hlavou, utřela mokro v předsíni a na schodech – v ložnici mokrý koberec snad brzo vyschne – vyhodila zrousaného Goliáše z naší postele a šla konečně vyvařit ty roušky.

Holky

Jak jsem tak sledovala, jak se látka převaluje a bublá, vzpomněla jsem si na dobu před drahně, drahně lety, kdy jsem takhle vyvářela plínky našeho prvorozeného. Pravda, prádelní hrnec na vyváření byl mnohem větší a taky ta vůně byla tedy naprosto jiná… Ještě že jsme brzo sehnali Tatramatku. Rádi jsme jí tuhle práci přenechali. Že budu po čtyřiceti letech znovu něco denně vyvářet v hrnci na plotně, to mě tehdy ani nenapadlo. Ostatně, nenapadlo mě to ještě ani před měsícem…

Dost filosofie, hurá, roušky jsou vyvařeny! Opatrně jsem je vytáhla opačným koncem vařečky (jak se mi letité zkušenosti hodí!), nechala je okapat a přenesla na topení. Tam jsem si předtím chytře nachystala čistou utěrku, takže jsem na ni roušky opatrně hezky urovnala a s pocitem dobře vykonané práce si konečně sedla.

Goli a tygr

Zabraná do psaní jsem najednou zpozorněla. Co je to za divné pleskavé zvuky? Secvaklo mi to během vteřiny. Vyletěla jsem jak bodnutá včelou, ale pozdě. Nic jsem už nezachránila. Mými perfektně vyvařenými rouškami byly vytřeny všechny kouty předsíně a kuchyně, jednu jsem našla dokonce až pod linkou, kam s ní kdosi v leknutí zaběhl ve chvíli, kdy mě uslyšel hromovat.

Sebrala jsem ty čtyři ušmudlané, chlupy obalené kousky látky a bylo mi do breku. Ty potvory! Nic nenechají na pokoji, nic!

Nedalo se svítit. Roušky jsem opláchla, v ruce znovu lehce přeprala a hodila podruhé do hrnce na vyvářku. Pro jistotu jsem u nich celou dobu stála a celou tu dobu přemýšlela, kde je tak asi můžu sušit, aniž by na ně ty potfory nenechavý dosáhly.

A víte co? Já to místo našla!

Koupelna

Teď jen doufám, že se kočky nenaučí náš sprchový kout otvírat nebo že do něj za těmi rouškami nenaskáčou horem, chodit po jeho horním okraji umí dost dobře.

Sára a Zuzi

PS: Jestli vám přišlo líto, že jsem kočičkám sebrala tak príma hračku, nesmutněte. Ony si hnedle najdou něco jiného. Dneska jsem například hodinu hledala prstýnek, který jsem dostala od babi k narozeninám. Odložila jsem si ho na noční stolek, já naiva. Myslím, že si dokážete představit, jaký kámen mi spadl ze srdce, když jsem ho asi po hodině našla zapinknutý pod skříní…

PS II: Ten kartáček, co jsme hledali minule, jsme už taky našli. V kuchyni pod ledničkou. Zelenobílá vajíčka jsou zatím pořád ztracena někde v prostoru a čase…