Daniela přehodila tašku z ruky do ruky, posunula řemen kabelky výš na rameno a pokračovala v chůzi. Hrozen chodců, kteří spolu s ní vystoupili na malém nádraží provinčního městečka, se pomalu rozpadal. Ve chvíli, kdy odbočila na úzkou silničku, vedoucí k pár domkům se starodávným názvem Hamry, už šla sama.

 

Když se na jaře přistěhovali, vítala každou možnost projít se po práci pod vysokými korunami stromů, lemujícími rozbitou cestu. Omamnou vůni květů však brzy vystřídala zelená clona listů a než se nadála, léto bylo pryč a nad hlavou jí šustily už jen holé větve. Teď začátkem listopadu by raději jezdila autem, ale to je už týden v servisu a ještě nějakou chvíli tam pobude. Nikdy si o sobě nemyslela, že je bojácná, jenže tmavá kroutící se silnička, povrzávající kmeny stromů a temné hučení nedaleké říčky jí na klidu nepřidávaly. Oddechla si, když prošla poslední zatáčkou a před sebou uviděla teplým světlem zářící dům. S radostným zachvěním přidala do kroku.

Okno v pokojíku je zas špinavé, povzdechla si, když otvírala branku a pohlédla nahoru. Už ho myla několikrát, ale pokaždé se po pár dnech znovu potáhlo zvláštní špínou. Konzistencí jí připomínala mastný tuk či saze. Povlak nebyl jednolitý, vedly přes něj čisté pruhy, a ať použila jakýkoliv mycí prostředek, zmizel vždy jen na pár dní. Otevřela dveře a na všechny starosti s oknem rázem zapomněla.

„Mamí, mamí, ona mi sebrala pastelky a já musela vymalovat jablíčka modrou barvou,“ pověsila se na Danielu okamžitě mladší Esterka.

„Kecá, mami, jen jsem jí je ořezávala,“ snesla se ze schodů blazeovaně starší Viktorie.

„Holky, nechte mě vydechnout,“ odložila Daniela nákup. „Kde máte tátu?“

„Jel na basket, mami, je středa,“ připomněla jí Viktorie. Pak významně dodala: „Mělas být doma už ve čtyři!“

„Táta čekal, ale pak mu volal strejda Břeťa, že už chybí jen on, tak nás tu nechal samotné a odjel!“ přihlásila se honem o slovo Esterka. „Říkal, že až se vrátí, tak tě roztrhne jak hada! Že tě neroztrhne, mami, že ne?“ zachvěl se jí hlásek.

Daniela obě dcery objala. „Holky moje, nestihla jsem vlak. Tátovi jsem volala, ale telefon mi nebral, asi byl v autě, nebo v tělocvičně. Ale už jsem u vás. Tak co dobrého si dáme k večeři?“

 

Seděla s knihou v mohutném ušáku, ostrůvek měkkého světla zaléval stolek s naskládanými knížkami, hrnkem voňavého čaje a svíčkou, rozpustile mihotající plamínkem. Obě děvčata už dávno spala. Zasnila se. V duchu už viděla jarní zahradu. Měla s ní velké plány. Některé staré stromy bude třeba skácet, už jsou nebezpečné svému okolí, ale ty ostatní nechají stát. Nechce mít zahradu s anglickým trávníkem, chce…

Zvedla hlavu. Už zase. Ten hrozný škrábavý zvuk ji rozčiloval.

“Rozmarýno, nech toho!“

Tříbarevná kočka, sedící na širokém parapetu přestala škrábat po okenní tabuli a otočila se k Daniele. Pak se ale odvrátila a pokračovala ve svém díle.

„Rozi, to je strašný zvuk,“ přistoupila Daniela ke kočce a vzala ji do náručí. Ta se okamžitě přitulila a začala se ženě otírat o tváře.

Daniela ji bezmyšlenkovitě hladila. Hleděla přitom z okna. Marně hledala, k čemu se asi tak chtěla Rozmarýna proškrábat. V kalném měsíčním světle – pár lamp, které v Hamrech byly, stálo notný kus od jejich domu – viděla jen lehce se mihotající větve. Od řeky, jako téměř každý večer, začala natahovat prsty mlha. Svíjela se pod keři, obtékala kmeny stromů a pomalu se plížila k domu.

Vtom se z příjezdové cesty ozval zvuk motoru a reflektory přijíždějícího auta tmu a mlhu rázem zahnaly. Po chvíli světlo zhaslo a motor utichl. To už Daniela stála ve dveřích a šťastně se usmívala na vysokého štíhlého muže.

„Prý mě roztrhneš jak hada,“ stihla říct jen chvilku předtím, než ji popadl do náruče.

 

***

„Ne mami, fakt nepřijedu. Potřebuju nahoře uklidit. Abyste měli kde na Vánoce přespat. Zbývají mi už jen horní pokoje. Budu ráda, když Petr s holkama pojede sám. Však vy si to užijete i beze mne,“ mluvila Daniela do telefonu. Slunce na jasně modré obloze svítilo o sto šest. Nádherný podzimní den, pomyslela si. Jak stvořený na výlet. Nebo na úklid, ušklíbla se v duchu. Odložila mobil, otevřela okna i dveře, aby do domu vpustila čerstvý vzduch, otočila se a rozběhla po schodech nahoru do podkroví.

Svůj nový domov hledali hodně dlouho. Přesná představa a k tomu nepoměrná výše financí na bankovním kontě je vražedná kombinace. Tolik domů prošli… když si na to vzpomene, ještě teď má husí kůži. Pak na ně najednou vyskočil inzerát napsaný snad přímo pro ně. Dům ve výborné dojezdové vzdálenosti od města, téměř na samotě. Bývalý mlýn, s rozhlehlým pozemkem, spoustou pokojů… a s cenou, na kterou nevěřícně zírali. Petr dokonce volal do realitní agentury, aby si tu částku ověřil. Když jeli na první prohlídku, tlouklo Daniele srdce až v krku. Poté, co stanuli před starou brankou s umně se kroutícími kovanými lístky, měla co dělat, aby se ke stavení nerozběhla. Pocit, že je doma, byl neuvěřitelně silný.

Samozřejmě, že prošli dům od sklepa až po půdu. Ano, byl trochu zašlý, byl i zvláštně zařízený, s kuchyní a ložnicí v přízemí a s obývacím pokojem v patře, ale všechno byla jen otázka času a ochoty na vylepšení domu zapracovat. Petrův bratr, majitel stavební firmy, proklepal dům skrznaskrz. Prověřil zdi, krov, střechu, topení, elektrické vedení, odpady, přívod vody a pak na Petra souhlasně kývnul. To už seděli v tom nešikovně umístěném obývacím pokoji a Petr se se zástupkyní realitky dohadoval na posledních úpravách ve smlouvě.

„Proč je dům tak levný?“ zeptala se Daniela šeptem Petrova bratra. „Není něco špatně?“

„Nemyslím si,“ odpověděl Robert též šeptem. „Část domu je přestavěná nově, jako by se kus před časem zřítil, či co. Nicméně celkově drží pohromadě dobře, vše je pevně navázané. Statika je v pohodě. V podstatě stačí vymalovat, uklidit a můžete bydlet. Ale zahrada vám dá zabrat, je zarostlá až běda.“

„Dům před časem vyhořel,“ vmísila se jim do hovoru realitní agentka. „Zaslechla jsem vás, promiňte,“ omlouvala se, když uviděla vyděšené pohledy.

„Je to už hodně dlouho, co se to stalo,“ prohrabovala papíry. „Po požáru ho důkladně opravili a ještě pár let tu pak žili. Můj klient jej koupil až před dvěma lety. Jeho paní bohužel nedávno zemřela a on se okamžitě odstěhoval. Chce se domu zbavit co nejdřív, proto tak nízká cena. Měli jste štěstí, že jste zavolali hned, jak inzerát vyšel. Chvíli po vás volalo několik dalších zájemců, pokud dům nevezmete, mám na jeho prohlídku pořadník. Ale jestli si plácneme, bude to nejrychlejší prodej domu v mém profesním životě,“ usmála se na Petra.

Samozřejmě, že si plácli. Byli by hloupí, kdyby dům za takovou cenu nekoupili. Ještě dlouho pak stáli na zahradě a kochali se pohledem na svůj nově nabytý majetek.

 

***

Otevřela dveře a vydechla. Poslední. Ještě tenhle jeden a bude mít hotovo. Poslední, zastrčený pokojík v horním patře, hned vedle bývalého obýváku, z kterého teď byl luxusně velký pokoj pro obě dcery. Tady bude šatna, rozhodla se. Holky už teď mají hory oblečení, a jak je zná, bude se to s věkem ještě stupňovat.

Stěny byly čerstvě vybílené, porůznu stálo rozstrkáno pár kusů starého nábytku. Nechtěla ho vyhodit rovnou, měla slabost pro starší věci. Uprosila Petra, ať nábytek zatím ponechá na místě, že jej prohlédne a rozhodne se, co upotřebí. Teď ale v duchu viděla šatnu plně vybavenou vysokými skříněmi s posuvnými dveřmi, systémem přihrádek a tyčových závěsů. Staré věci musí pryč, rozhodla. Rázně popadla nejbližší šuplík a zatáhla. Potměšilá zásuvka vyletěla a nejen, že ji udeřila do holeně, ale ještě rozsypala svůj obsah po celé místnůstce. Daniela zasakrovala a začala sbírat papíry ze země. Zběžně je prohlížela a rovnou házela do připraveného pytle na odpad. Staré fotky, vysvědčení, účtenky, ale i rozpadlé knížky, almanachy, kalendáře… vše zažloutlé, vydávající svědectví o čase, jenž už dávno uplynul. Zarazila se. Není to škoda, všechno vyhodit? Ale co, vždyť to zatím může dát na půdu a až bude někdy chuť, mohou vše s děvčaty projít a roztřídit. Do pytle letěly další knížky, noviny, fotoalbum… šuple za šupletem neochotně vydávalo svůj léty nastřádaný obsah.

Třetí pytel byl už skoro plný, když Daniela otevřela poslední skříň. Do nosu jí pronikl nepříjemný zápach kouře. Tohle půjde rovnou do popelnice, pomyslela si. Nač proboha někdo schovával starý kabát? Kožené boty, další, s popraskanou kůží… vytahovala jeden artefakt za druhým. Najednou měla pocit, jako by se v místnosti ochladilo. Pach kouře zesílil. Přece se nezačnu bát, zasmála se v duchu. Hrábla až dozadu do skříně a vytáhla docela velký kožený tlumok. Nakrčila nos. Byl ztvrdlý špínou, začouzený až běda. Už už jej házela do pytle, když vtom dole v domě práskly dveře, až se dům otřásl. Daniela sebou úlekem škubla a srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Zaslechla táhlé žalostné zakvílení Rozmarýny. Zvuk proletěl domem a zmizel. Zlověstné ticho vyděsilo Danielu ještě víc.

„Rozmarýno! Rozi! Kočičko, kde jsi?!

Pustila batoh a rychle seběhla ze schodů dolů do přízemí.

 

Opět seděla v ostrůvku, vytvořeném měkkým světlem. Oči uplakané, v náručí nehybnou kočku. Ještěže jsou ti sousedi tak hodní, pomyslela si. Potřebuje auto, jednoznačně. Takhle to dál nejde, rozbíhaly se jí myšlenky všemi směry. Museli si pomyslet, že jsem blázen, usmála se v duchu, poprvé od chvíle, kdy uslyšela tu děsivou ránu.

Přiletěla k nim špinavá, zakrvácená, v rukou ječící rozježenou Rozmarýnu, které z pahýlu ocasu cákala krev. Soused neváhal, popadl deku, kočku do ní bleskurychlým pohybem zamotal, vytáhl auto a už frčeli na veterinu. Naštěstí sloužila mladá doktorka, která okamžitě pochopila situaci, vyděšenou kočku obratem ruky zvážila, natáhla stříkačku a za chvíli už Rozmarýna klidně spala.

To bylo štěstí v neštěstí, pohladila Daniela hebký kožíšek. Rukou dojela až k obvazu, kterým končil pahýlek ocasu. Dvacet třicet centimetrů a na místě ocásku byla hlava, otřásla se hrůzou. Ne, na to teď nebude myslet. Znovu se otřásla, zimou, vyčerpáním, kdo ví.

Poprvé od doby, kdy se do domu nastěhovali, se v něm cítila nesvá.

Popadla kočku, zhasla lampu a vystoupala po schodech do patra.

Poprvé od doby, kdy se do domu nastěhovali, se v ložnici zamkla.

 

***

„Průvan,“ pronesl už asi podesáté Petr. „Otevřeš okna i dveře dokořán a pak se divíš. Musíš dveře vždycky zaháčkovat, od toho tam háček přece je.“

„Ale…“

„Kdybys je zaháčkovala, jak říkáš, tak se nemohly zabouchnout. Uznej prosím tě chybu a už to neřeš. Kočka to bez kousku ocasu v klidu přežije a ty si dáš aspoň příště pozor, ne?“

Nesnášela jeho káravý tón, který měl ve zvyku nasazovat, když se jí něco nepodařilo. V duchu pořád viděla, jak přichází od branky a zastrkuje hák do očka na dveřích. Přece není blázen! Zavrtěla hlavou a zvedla se.

„No dobře. Jak myslíš. Rozmarýny je mi opravdu líto, ale naštěstí přišla jen o ocásek. Jdu dodělat ten pokoj nahoře, všechny krámy poletí bez milosti do popelnice. Jde z nich na mě hrůza, fakt že jo.“

„Jdi ty, jsou to jen věci,“ zasmál se Petr. „Ty tě neukousnou, neboj se nic. Jestli teda nechceš pomoct, my jdeme na chvojí. Vrátíme se asi za hodinu. Nebo možná za dvě, ano?“

 

Pomalu stoupala po schodech. Prvotní nadšení z úklidu vyprchalo, do šatny se jí opravdu nechtělo. Tady to smrdí, nakrčila nos, když otevřela dveře. Zrak jí padl na batoh a po páteři jí přeběhly mrazivé prsty. Okamžitě půjde z domu. Minimálně do popelnice, ale raději ho snad odnese až do kontejneru na návsi. Fuj. Štítivě ho popadla. Vysmekl se jí z ruky a s kovovým zachřestěním upadl zpátky na podlahu. Přičichla si k prstům. Ten smrad… co jí to jenom připomíná? S tímhle pachem se už setkala, a není to tak dávno. Znovu uchopila batoh. Při pádu se otevřel a vysypal se z něho plecháč a zohýbaný příbor. Proto tolik smrdí! Je vyuzený táborovými ohni. Nejspíš tu bydleli nějací ortodoxní trampové, oddechla si s úlevou. Shrnula všechny věci do plastového pytle a s mnohem lepší náladou otevřela zapáchající skříň. Vyhodí i zbytek věcí. Petr skříň rozštípe, udělají si táborák a ona bude mít konečně klid.

Sáhla dovnitř.

Později si říkala, že měli skříň spálit i s obsahem.

 

Sešit, který vytáhla, měl linkované stránky popsané drobným písmem. Černé silné desky byly zprohýbané. Zběžně do něj nakoukla, a málem už putoval do pytle, když se jí zrak zastavil na jednom z řádků.

Okno se stále nedaří umýt. Myslím, že (nečitelná změť písmen) měl pravdu, když nás před koupí domu varoval. MLP však tvrdí, že to bylo nejlepší, co jsme mohli udělat. Já si po posledních týdnech už tak jistá nejsem.

Daniela se zamyslela. Okno se stále nedaří umýt… jí se přece taky nedaří umýt jedno z oken. Vzala sešit a přešla do dívčího pokoje. Odhrnula záclonu na okně v zadním štítě domu a sáhla na okenní tabuli. Předevčírem ji myla… a už je to tam zas. Mastný filtr, přerušovaný úzkými čistými proužky. Přičichla k prstům. Ten pach – to je přece pach z vedlejší šatny, pach spáleniště a ještě čehosi navíc… Bude muset zjistit, kdyže měl dům vyhořet. Přece není možné, aby to přetrvávalo tolik let! Promluví si s Petrem. Ale hlavně si prvně pročte ten deník, nebo co to našla.

 

***

Sešit byl nejenom zprohýbaný. Listy byly různě poslepované, místy se písmo rozpíjelo ve velkých flecích. Daniela seděla na Viktorčině posteli a s námahou luštila další odstavec.

Včera jsem ho zase potkala. Bojím se jeho očí, jsou zlé. Jakmile v dálce vidím černý kabát a klobouk, snažím se jít jakoukoliv jinou cestou, jen abych ho nemusela potkat. Jenže stejně jde nakonec vždycky proti mně. Usmívá se, ale oči má pichlavé. Mine mne, naznačí úklonu a něco zamumlá. Zdravím ho, samozřejmě že ho zdravím, ale mám u toho docela špatný pocit. Včera jsem se opravdu soustředila na to, co bude říkat, a zaslechla jsem jen, ať něco vrátím. Nechápu, co myslel. Doufám, že (rozpitá skvrna).

Klaply dveře, do domu vtrhl dětský smích a Daniela rychle seběhla o patro níž. Zastrčila sešit mezi svoje časopisy. Srdce jí bušilo. Přece nedělám nic špatného, utěšovala se. Nechci Petra děsit. I když on by se mi spíš vysmál, že si hraju na detektiva. Pohodila hlavou a šla se přivítat se zbytkem rodiny. Petr s děvčaty dotáhl chvojí plnou náruč. Ze sklepa přinesli přepravku s květy, které sušili celé léto a zbytek víkendu vyráběli věnce na rodinné hroby. Esterku i Viki výroba opravdu bavila, takže hodiny ubíhaly ve smíchu a hlaholu. Na černé desky už si ani nevzpomněla.

 

***

Listopad není příjemný měsíc, přemýšlela Daniela v rychlé chůzi. Brzo tma, sychravo, vítr, nemám ho ráda, přemítala v duchu. Ještě že už brzo budou Vánoce. Dumala nad výzdobou, když vtom periferně zahlédla pohyb. Míjel ji muž, lehce pokynul hlavou a cosi řekl. V Daniele hrklo. Ten klobouk a plášť… Otočila se. Nikde nikdo. Opravdu ho viděla? Přitiskla víčka k sobě, zamrkala a přidala do kroku. Listopad a ona ještě začne mít vidiny. Hrozná kombinace. Brr.

 

Když ho potkala podruhé, nebyla tma ani nefičel vítr. Sobota byla jako stvořená na procházku, ale Petr byl zas na basketbale a děvčatům se ven nechtělo. Nakonec mávla rukou a vyběhla sama. Chtěla si projít aspoň kousek okolí, v létě na to nebyl čas.

A pak ho spatřila. Černá silueta už zdálky přitahovala pohled. Otočila se a odbočila mezi domy. Popošla pár kroků a najednou stál před ní. Naznačil úklonu hlavy a prstem se dotknul krempy širáku.

„Dobrý den,“ vypravila ze sebe Daniela, hrdlo stažené.

„… vzít s sebou,“ zaslechla, když ji muž míjel.

„Cože?“ otočila se zděšeně, ale zahlédla už jen plášť, mizící mezi ploty domů.

Zůstala stát jak opařená. Vzpomněla si na sešit s černými deskami a žaludek se jí zhoupnul. Otočila se. Domů málem utíkala.

 

Zavřela se v ložnici, vytáhla sešit, schovaný v posledním čísle Marianne. Má, nemá… nedalo jí to a otevřela jej.

…poslední, co bych chtěla. Bojím se. Po vsi se povídá, že mlýn je prokletý. Babské povídačky, říkal MLP. Prý tomu nemám věřit, sousedi jen závidí, že jsme koupili dům tak lacino. Je ale pravda, že nikdo nechce říct (rozmazáno), jen stará Duráčková mi pošeptala, abych dávala pozor na děti. Pozor na děti! Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Neměla jsem na to stěhování přistoupit, byt v městě nám úplně stačil…

Daniela horečně otáčela listy sešitu a snažila se najít nějaké další informace. Většina toho, co četla, jí připadalo jako bludy nešťastné ženy, která se na vesnici přistěhovala jen kvůli manželovi. Pak vytřeštila oči.

Včera jsme přišli o psa. MLP nechal otevřené dveře a průvan je zabouchl. Alina bohužel byla zrovna na cestě dovnitř a (rozpité fleky) už není.

V Daniele by se krve nedořezal. Rozmarýna! Může to být náhoda, že dveře, které zabouchne průvan, amputují kočce ocas? Tytéž dveře, které před lety tak moc skříply psa, až to nepřežil? Otočila dalších pár listů, slepených k sobě. Snažila se je rozlepit, ale bez úspěchu. Zalistovala dál.

… nebyl čas. Před pár dny Marika spadla ze schodů. Od té doby je v nemocnici, ale už je při vědomí a doktor říkal, že snad bude i chodit… Už týden prosím MLP, abychom dům prodali. Nechce o tom ani slyšet, prý je konečně v domě, který si vždycky vysnil. Že se tu já necítím vůbec dobře, ho nezajímá a…

„Mami! Mami!“ Dětský křik ji vymrštil ze sedačky.

„Esterka vypadla z okna!“ Viki se zalykala hrůzou.

Daniela ze schodů sjela jak blesk. „Z jakého okna proboha?“ vyletěla rovnou ze dveří ven. Na záhoně pod okny leželo bezvládné tělíčko. „Panebože, Ester,“ sklonila se nad dítětem, srdce bušící. „Telefon, Viki, honem,“ křičela bezhlavě a snažila se poznat, jestli dcerka dýchá. Podle pokynů dispečinku přiložila prsty na krk dítěte a projela jí obrovská úleva. Tep, sice slaboučký, ale přece jenom tep… Nahlásila to do telefonu, paní na druhém konci ji nabádala, ať zkontroluje dýchání a jinak ať s dcerkou nehýbá, že pomoc už je na cestě. Za chvíli už slyšela spásný zvuk motoru a najednou bylo všude kolem plno lidí. Odstrčili ji stranou a vzápětí seděla vzadu v sanitce, dívala se na ten křídově bledý obličejík orámovaný tmavými vlasy a zalykala se strachem a bezmocí.

 

Petr přijel do nemocnice téměř ve stejnou chvíli jako sanitka.

„Cos proboha dělala, jak jsi ji hlídala?“ byla jeho první slova.

„Já…“ nedokázala Daniela ze sebe vypravit kloudnou větu. „Já byla nahoře v ložnici… holky se dívaly dole na televizi… vždyť jí nejsou tři roky… vůbec nechápu, co dělala v pokojíku na okně… já…“

„A kde je Viki?“

„Viki je… Viki…“ Daniela už se viditelně třásla.

„Pane, tohle nemůžete,“ objevila se ve dveřích mladá žena v bílém oblečení. „Nevidíte, že je paní v šoku? A vy jí ještě přidáváte. Nebojte se, malá se z toho dostane. Má zlomená dvě žebra a pohmožděné plíce, měla vyražený dech, omdlela. Je potlučená, ale není to nic fatálního. Žádný pneumotorax, naštěstí. Necháme si ji tu pár dní na oddělení, než se to dýchání trochu spraví, abychom ji měli pod dohledem. Teď sepíšeme papíry a potom se na ni můžete podívat, bude už na pokoji.“

 

„Mami,“ zašeptala Ester, když se k ní konečně dostali. „Mami, já nechtěla, ale on tam byl za oknem takový krásný pejsek… chtěla jsem se jen podívat,“ začaly se jí zavírat oči.

„Teď bude celou noc spát, nemá smysl, abyste tu zůstávali. Jestli chcete, přijďte zas zítra ráno,“ ozvala se sestra, která stála za nimi. „Nebojte se, tady je o ni dobře postaráno,“ dodala chlácholivě.

 

***

Petr šlapal na plyn, motor auta řval a auto se smýkalo v zatáčkách. Daniela se křečovitě držela dveří. Viki, kde je Viki, kde je Viki, opakovala si pořád dokola. Nemohla si vzpomenout, jestli se domluvily, že Viki počká doma, nebo jestli jela taky v sanitce… ale kde by se pak ztratila, určitě je doma. Najednou ji prudký náraz hodil kupředu, pásy se jí zařízly hluboko do ramene a zpětný náraz ji vrátil zpátky do sedačky.

„Do prdele, debil jeden, co tu dělá, kretén!“ řval nepříčetně Petr. Šlapal na pedály, točil volantem, ale už nebyl pánem situace. Daniela měla pocit, že čas zpomalil. Viděla, jak se auto otáčí v hodinách a horečně přemýšlela, zda má nohy skrčit pod sebe nebo se jimi pevně zapřít. Nakonec nestihla to ani to, auto se natočilo zadkem k příkopu a pozadu skočilo do pole. Zastavilo pár metrů od silnice a motor zhasl.

Vylezli ven, rozklepaní, vyděšení.

„Já ho určitě sejmul, vola!“ Petr se hnal k silnici, Daniela v závěsu za ním.

„Prohledáme škarpu, určitě tu musí být, viděl jsem ho, nemůžem ho tu nechat, krucinál to je pech dneska, fakt!“

Hledali dlouho, ale nenašli nikoho. Ani mrtvého, ani zraněného. Podívali se bezradně na sebe.

„Koho jsi vlastně viděl?“

„Chlapa! Debila, co se tu promenáduje v tmavým oblečení, aby se nechal zajet, blbec jeden! Určitě zdrhl, když viděl, co způsobil. Ježíš, to bylo štěstí, že jsem se mu vyhnul, to se mi ulevilo!“

„Jak vypadal?“ optala se Daniela nesměle znovu.

„No dyť ti říkám, černej kabát, černej klobouk, debil, víc jsem si nestihl všimnout, byl najednou přímo před autem… Teda ale koukej, jaký jsme měli štěstí, vylítli jsme na pole mezi dvěma břízama! Napálit to do nich, je po nás!“

„Petře, jak se dostaneme domů? Co auto?“

„Autu by nemělo nic být, hele. Zkusím ho nastartovat, když trochu zatlačíme, támhle je výjezd z pole…“

Za chvíli projížděli brankou k domu.

Byl celý temný, jen nahoře v dětském pokojíku, svítilo slabé světlo.

„Viki!“ vletěla Daniela dovnitř.

„Mami! Co je s Esterkou,“ skočila jí do náruče uplakaná Viktorie. „Já jsem se tu sama tak bála!“

„Prosím tě,“ Petr už byl opět nad věcí. „Čeho by ses tady bála? Vždyť jsi tu přece doma!“

„Právě,“ šeptla Daniela. „Právě…“

 

Nedalo jí to a večer, když už Viki tvrdě spala a Petr se zavřel do koupelny, vytáhla černý sešit a namátkou ho otevřela.

… auto do šrotu. Bylo to velké štěstí, že jel kolem pan Petráček. Nebýt (rozmazané písmo), asi by to nedopadlo dobře. MLP byl skřípnutý vevnitř a sám by se ven nedostal. Doktor říkal, že by noc asi nepřežil, ta ztráta krve a zima… Vůbec na to nemůžu myslet. Prý mu kdosi skočil do cesty, neví, jestli srna nebo člověk…

Daniela zaklapla sešit a s hrůzou se na něj dívala.

Je to možné?

Co se to tu sakra kolem děje?

 

***

„Tak vy jste koupili dolní mlejn,“ pokyvovala hlavou stará paní.

Daniela přikývla.

„Já vás nechci lekat, mladá paní,“ pokračovala babka dál, „ale to není šťastný místo. Už moje bába říkala, že nosí smůlu. Prej v mlejnu straší. Děda se jí smával, že tak akorát straší na věži jí, ale pravda je, že lidi odtud většinou nedopadli dobře. Já bych ho nechtěla ani zadarmo.“

Daniele se stáhl žaludek. Upekla nejlepší buchtu, co uměla, a vyrazila „na táčky“, jak se tady říkalo. Prostě na návštěvu. Vybrala si schválně nejstarší ženu, co tu za těch pár měsíců letmo poznala. Třeba se něco dozví, doufala. Tohle ale zrovna slyšet nechtěla.

„Na mlejně prej bejval kdysi starej mlynář, ale ženu měl mladou a krásnou. Teda tu poslední, snad třetí, tehdy to tak prostě dřív chodilo, nemoce, porody, však víte. A když přišel do mlejna mladej krajánek, bylo jasný, že to nemůže dopadnout dobře. A taky že ne. Mlejn vyhořel, mlynáře našli mrtvého, ale mlynářku ani krajánka už nikdy nikdo neviděl. Je to sice jen pověst,“ ztišila babka hlas, „ale dům, co pak postavili místo mlejna, vyhořel před lety taky. Moc smutná událost. Zůstaly tam dvě děvčata. Rodiče byli zrovínka někde pryč, a když se vrátili, našli barák v plamenech. A jen viděli, jak se holky snaží otevřít okno v patře, ale nedokázaly to. Ona se pak zbláznila, jejich máma, víte? Všude vykládala, že za to může nějakej černej chlap, co děvčata pronásledoval, prý za nima všude chodil a vykládal jim, že mu budou ležet v nohách, když mu něco nedonesou. Jenže nikdo jinej žádnýho černýho chlapa neviděl… My ji moc neposlouchali, prostě jí přeskočilo, ale za živýho boha se z toho baráku nechtěla hnout. Pořád mlela, že musí umejvat nějaký okno. Když prej ho neumyje, bude zle. Pan Juračka si pro ni vždycky došel a moc se nám za ni omlouval. To byl hodný pán, pan Juračka. A takovou měl smůlu v životě, o dvě dcery přišel a o manželku taky, prvně se mu zbláznila a nakonec stejně skočila z okna. Kdyže to bylo? Počkejte, to se tak nějak narodila naše Bára, jako vnučka… tak jedna,dvaasedmdesátej rok, řekla bych,“ zadumala se stará paní.

 

***

„Ročník 1971,“ dopadl před Danielu velký svazek novin. „Mladá fronta“, oznámila knihovnice. „Ještě máme z toho roku Rudé právo a potom místní noviny, Stráž Podjavořicka.“

„Tak prosím ještě ty místní,“ zaprosila Daniela. „Ty budou možná nejlepší.“

„A můžu vám nějak pomoci? Myslím, že umím vyhledávat lépe než vy, mám v tom větší praxi,“ usmála se knihovnice. „A tady stejně není dopoledne do čeho píchnout…“

 

VELKÝ POŽÁR V HAMRECH, hlásal nadpis na druhé straně lednového vydání tehdejšího místního plátku.

Tak opravdu, vydechla Daniela. Obětem, Marii J. a Květě J., bylo tehdy dvanáct a čtrnáct let, psal redaktor. Článek byl krátký, opěvoval snahu hasičů, celý případ byl označen jako nešťastná náhoda a končil varováním ostatním obyvatelům, aby dávali pozor na otevřený oheň.

O historii mlýna se v knihovně nedozvěděla vůbec nic. To bude muset zkusit jinde.

 

***

Po týdnu znovu vkročila do budoucí šatny. Nakrčila nos, jak znovu ucítila ten nepříjemný pach. Tlumok stále ležel na zemi v plastovém pytli, halda starého oblečení a bot vedle. Petr už několikrát nabízel, že vše odveze do sběrného dvora, ale Daniela zatím odmítala. Pokaždé, když chtěla tyto věci vyhodit, se stalo něco nepříjemného, přemítala. Kočka. Ester. Auto.

Opravdu byla návaznost mezi věcmi ze skříní, deníčkem a událostmi, co se v poslední době děly, nebo to byl jen výplod její mysli? Pokrčila rameny. Všechny věci opatrně nacpala do jedné ze skříní, zavřela dveře a pro jistotu je zamkla. A cestou dolů ještě umyla okno, opět potažené tukovou mázdrou. Čistič na okno a roli ubrousků už ani neuklízela.

 

***

Ještě, že mám kamarádky, děkovala v duchu Daniela. Stačilo pár telefonátů a okresní archiv jí byl otevřen. Tedy samozřejmě by tam mohla i tak, ale Simona nad dotazem zajásala a vyjmenovala jí několik archivů, kde pracují její spolužačky. Naštěstí byl mezi nimi i ten jihlavský, kam zrovna vstupovala.

Mladá žena, která ji přivítala v kanceláři, už měla na obrazovce počítače spuštěný web Archivu zeměměřičství a katastru.

„Mlýn v Hamrech je prvně zaznamenán kolem roku 1764. Je vidět na mapě, vzniklé josefským mapováním. To nařídil Josef II, aby konečně zachytil celou podrobnou podobu habsburské monarchie. Naneštěstí bylo prováděné metodou ‚a la vue‘, což sice zní vznešeně, ale znamená to jen ‚od oka‘. Žádná triangulace, nic takového. Nicméně mlýn na ní už zachycený je. Na stejném potoce tehdy stálo i plno dalších mlýnů, pil či lisoven oleje…“

„Ale já…“

„Pardon, nechala jsem se unést, dlouho jsem do těch map nešla a zase mě očarovaly,“ usmála se archivářka. „V běhu času ostatní mlýny zmizely, zůstal jen tento jeden v Hamrech. Přežil i první světovou válku, ale v roce 1932 skončil činnost. To tam byl mlynářem jakýsi Altmann. Tehdy došlo k nějaké tragédii, která zamotala vlastnické vztahy a živnost byla ukončena. Je zajímavé, že dům potom docela často měnil vlastníky,“ zahloubala se do dalších webových stránek. „A hořelo tam vlastně ještě jednou, nedávno, v roce 1971. I když nedávno, ono už je to taky pár let, že jo…“

Daniela byla jak na trní. Co potřebovala, už věděla. Rozloučila se, jak to nejrychleji šlo, aby paní archivářku neurazila. S několika poznámkami v sešitě nasedla do konečně opraveného auta a vyrazila domů. Její další zastavení se jí jasně rýsovalo v hlavě.

 

***

Sychravý vítr profukoval hřbitovem, honil mezi hroby uschlé listy, promíchané s útržky papírových či umělých květin. Vyhořelé svíčky, zafoukané cestičky, nikde živá duše. Svátek zesnulých byl už před měsícem a Vánoce jsou ještě daleko, pomyslela si Daniela. Není čas navštěvovat mrtvé. Procházela uličkami a pečlivě pročítala jména na náhrobcích. Hřbitov se táhl do mírného kopce, pomalu procházela jednotlivé řady a stoupala stále výše. Doufala, že se ve svých předpokladech nezmýlila a je na správném místě. Postála pod honosnou hrobkou kdysi důležitého úředníka, pod smuteční olší objevila sochu anděla s jedním křídlem umělecky zlomeným. I hřbitovní architektura se vyvíjí, pomyslela si.

Konečně měla štěstí. Téměř nahoře, v druhé řadě od hřbitovní zdi objevila lesklou desku s datem 17. leden 1971 a nápisem Maruška a Květuška. Nikdy nezapomeneme, stálo pod fotografiemi v bílých oválných rámečcích.

Dívky na ni z fotografií hleděly zadumaným pohledem. Vypadají smutně, povzdechla si. Vytáhla kapesník a přejela jím po zašpiněném rámečku. Tady nebyl nikdo už dlouho, pomyslela si. Jenže hrob existuje, musí tedy být někdo, kdo za něj platí. Pokud nebyl zaplacený na hodně let dopředu, i to se dělá… Hrobník, tady by mohl poradit hrobník. Nebo správce hřbitova.

Když už tu je, zapálí jim svíčku, sáhla do tašky. Obešla hrob a snažila se otevřít lucerničku po straně pomníku. Šlo to ztuha, dvířka byla vzpříčená. Zabrala větší silou, rez povolila, Daniela ztratila rovnováhu a v úzkém prostoru mezi dvěma hroby se jí smekla noha. Zapotácela se. Zachytila se pomníku, ale po kluzkém kamenu se jí svezla ruka a ona upadla do uličky, procházející za čely hrobů. Bolestivě se udeřila do zad o dolní obrubu hrobu v další řadě. Zaťala zuby, aby na hřbitově nekřičela, a pomalu se zvedala. Šlo to ztěžka, musela se překulit na kolena. Chytila se vyvýšené obruby horního hrobu a chtěla se zvednout. Místo toho zůstala strnule zírat na starý, mechem zarostlý pomník, opřený o oprýskanou zeď.

Sépiově zbarvená fotka muže s ostrým pohledem.

 

Johann Friedrich Altmann.

1880 – 1932.

Nebe se zatáhlo, vítr zesílil. Tma z rohů hřbitova natáhla k Daniele lačné prsty.

Nebem se vznesl táhlý kvil.

Daniela sebou trhla. Zatracení ptáci! Nelibý zvuk ji vzpamatoval, přestala zírat na omšelý náhrobek. Otřásla se a snažila se zahnat nepříjemné myšlenky.

 

Namáhavě se vyhrabala zpátky na nohy, sklonila se k protestující lucerně. Škrtla sirkou, plamínek olízl knot, zatřepetal se a zhasnul. Krucinál, zaklela v duchu a narovnala se. Vítr nepříjemně studil, tma, snášející se na hřbitov deprimovala. Kašlu na svíčku, rozhodla se Daniela. Zacvakala mobilem – aspoň jednu fotku – ostré světlo blesku prořízlo houstnoucí šero. Pryč z tohoto nehostinného místa, už abych byla doma, přála si v duchu. Sebrala tašku, která jí při pádu vypadla z ruky a rychlými kroky chvátala k hřbitovní bráně. V duchu si sumírovala, co všechno zjistila. Budete mi ležet v nohách… Obě děvčata skutečně ležela mlynářovi v nohách, byla to náhoda? Tušili vůbec rodiče dívek, čí je hrob o řadu výš?

Popadla kliku hřbitovních vrat a rázně ji stlačila.

Nic.

Zacloumala jí znovu, ale vrata zůstávala zavřená. Podívala se pozorněji. Bylo zamčeno. Je zavřená na hřbitově.

Sama.

Strnule zůstala stát, kliku v ruce. Pomalu ji zachvacovala panika, na mobil v kapse vůbec nevzpomněla. Otočila se. Hřbitov byl náhle tmavý a tichý. Vítr se utišil, vrzání stromů ustalo. Daniela slyšela jen svůj dech.

A pak uslyšela kroky. Tiché a pomalé. Přicházely seshora. Z míst, odkud před chvíli přišla i ona.

Přitiskla se zády k vratům, kolena se jí rozklepala, srdce rozbušilo. Začala se bát, animálně, pudově. Kroky se přibližovaly. Ze stínů se vyloupla tmavá postava. Dlouhý plášť, tmavý klobouk. Daniele se sevřelo hrdlo, svaly jí vypověděly službu. Měla by se bránit, měla by utíkat, měla by aspoň začít křičet… nedokázala nic. Křečovitě se držela mřížoví vrat a vyděšeně zírala na člověka v tmavém oblečení, přibližujícího se pomalými kroky.

„Co tady děláte?“ ozval se hrubý hlas.

Stála, neschopná odpovědi.

„Pani, halo, ptám se, co tu chcete! A kde ste se tu vůbec vzala? Když jsem na řbitov přišel, tak sem vás vůbec neviděl, kde ste byla, sakra? Sem zamk, aby mi sem už nikdo nelez, a teď vy todle! Já vás pustím ven, ale todle mi nedělejte, hrozně ste mě polekala!“ Tmavý muž přistoupil blíž. Drobná postava, křivé zuby, neholený obličej. Vojenská bunda, špinavá čepice. Z jeho dechu byl cítit alkohol, smíšený s pachem cigaret a kávy.

„Pani, halo, slyšíte? Musíte mě pustit k vratům, jinak neodemču!“

Daniela měla pocit, že má nohy z gumy. Ze všech sil se odsunula kousek vedle. Mužík vytáhl obrovský klíč, zámek zarachotil a cesta ven byla volná.

„Dě… děkuju,“ vypravila ze sebe a vyrazila tak rychle, jak jen jí rozklepané nohy dovolily.

„To sou móresy,“ brblal mužík. „Jako by mi nestačilo, že sem musím chodit zamykat až za tmy, eště mě tady vyděsí taková nána. Ani mluvit neumí, to bude nějaká kráva,“ mluvil sám se sebou, zatímco přitahoval těžké mřížoví a zamykal zvenčí. „Nemá tucha, jaký měla štěstí, že mi došly zásoby. Jindy zamču a du. Jo, rum schovanej v márnici někdy nejni na škodu, koukám…“

 

***

Daniela, v tlustém svetru, zabalená do deky, usrkávala horký čaj. Ruce už se jí neklepaly, nejhorší šok odezněl. Zpětně se musela spíš smát, takhle sama sebe vyděsit. Ten chlapík si musel myslet, že narazil na blázna. Na bláznivou ženskou, opravila se. S teplým hrnkem v dlaních se pohodlně opřela a začala přemýšlet nad tím, co zjistila. Mlýn, mladá mlynářka, možná vražda mlynáře, který v něm od té doby straší. Pro ni, pragmatickou osobu, byla představa strašidla absurdní. Nicméně události poslední doby ji lehce nahlodaly. Bylo by opravdu možné, že zabitý mlynář nyní existuje jako entita, která nemůže dojít pokoje? A co s tím mají společného věci nahoře v šatně? Tak staré zas nejsou. I když kdo ví, pořádně ještě všechno neprohlídla…

 

Petr vstoupil do pokoje, zadíval se na svoji ženu a zavrtěl hlavou. Poslední dobou se mu pranic nelíbila. Její odpor k vyklizení krámů nahoře v šatně ho udivoval. Jeho pořádkumilovná žena zamkne do skříně staré smradlavé hadry. A její vysvětlení… Nebo dnešek. Přijela odkudsi, zelená jak sedma, rozklepaná jak ratlík. Prý se vyděsila cestou, lekla se nějaké srnky. Hm. Něco se děje, ale co? Má chlapa? Nebo, nedejbože, ženskou?

„Ty věci,“ promluvila najednou Daniela, až sebou Petr trhnul. „No jasně, ty věci. Tam bude klíč, musí, jinak to není možné!“ Odložila hrnek a vyskočila.

„Jaké věci? Tak slyšíš, jaké věci?“ volal za ní Petr.

Vyběhli oba nahoru, ale než Daniela stačila vzít za kliku šatny, popadl ji Petr za ramena a otočil k sobě.

„Hele, já nevím, co se děje, a mám už toho dost,“ prohlásil nazlobeně. „Chci vysvětlení, a hned. Chci vědět, kde se touláš, kde jezdíš, kdes byla dneska, a které věci s tím mají co společného. A pokud si myslíš, že mi budeš věšet na nos nějaký bulíky, tak na to rychle zapomeň. Jestli máš chlapa, tak si za ním klidně běž, ale holky ti nedám, rozumíš? Blbce ze sebe dělat nenechám!“

„Blbce? Bulíky? Chlapa?“ zůstala Daniela v šoku. „Petře, já… připadám si jako blázen. Já… nechtěla jsem ti to říkat, aby sis o mně nemyslel… já…“

„Danielo, buď mi okamžitě řekneš, co se děje, nebo fakt končím. Nemám na to náladu. Poslední dobou jsi jak vyměněná. Něco za tím je, to mi nevymluvíš! A…“ zlomil se mu hlas, „nechci o tebe přijít!“

Daniela se zkoumavě podívala do Petrových očí, zúžených obavou z toho, co se vlastně dozví, a rozhodla se. Stejně se mu už dávno chtěla svěřit, jen nevěděla, jak do toho. Otočila se, vzala svého muže za ruku a odvedla ho do obýváku. Z Marianne vytáhla odřený notes a podala mu ho.

„Všechno to začalo, když jsem chtěla vyklidit nahoře staré věci ze šatny,“ posadila se vedle Petra a začala vyprávět.

 

***

Večer přešel v noc, vítr skučel ve větvích a Petr nemohl usnout. Jeho žena, zbavená tíhy svého tajemství, už dávno vedle něj tiše oddechovala. Cítil její nohu přitisknutou ke své. Podíval se směrem, kde tušil čupřinu tmavých vlasů, a tělem mu projel záchvěv citu. Jeho malá Daniela si hrála na detektiva. Pěkně strašidelný příběh si vymyslela, uchechtl se v duchu. Jenže na druhé straně, ať její vyprávění zkoumal ze všech stran, věci do sebe docela zapadaly. Popravdě nejvíc ho znepokojilo okno. Jemná mázdra, páchnoucí po spálenině. A notes.

Kdepak, teď neusne. Občas trpěl nespavostí a pak bylo lepší vstát a jít si číst nebo koukat na televizi. Hodinka dvě a oči se začnou zavírat samy, to už znal. Pomalu se vysoukal z postele, hodil na sebe župan a jemně zavřel dveře. Tiše scházel po schodech, mířil do kuchyně uvařit si čaj, když vtom zaslechl nepříjemné škrábavé zvuky.

Prudce se otočil a kočka, která s vervou drápala po okenní tabuli, s úlekem seskočila z parapetu. Petr přešel k oknu a zvědavě pohlédl ven. Co tam asi Rozmarýna má?

V měsíčním světle viděl jen mihotání holých haluzí. Pod rámem nepříjemně táhlo, vítr bušil do domu vší silou. Petr se bezděčně zachvěl a už se odvracel, když vtom koutkem oka zahlédl v zahradě pohyb. Strnul, instinktivně se postavil bokem vedle okna a jen opatrně nahlížel do tmy venku.

Po chvíli mu po zádech přeběhl mráz. Zpoza mihotavých stínů starých stromů se vynořila tmavá postava v dlouhém kabátě, na hlavě klobouk s širokou krempou. Pohybovala se vláčně, až líně. Petr zatajil dech. Toho chlapa už přece viděl! Skočil mu pod auto, tehdy jak jeli z nemocnice! To je… Už už chtěl otevřít okno a zavolat, když vtom se mu o kotníky otřela Rozmarýna a žalostně zanaříkala. Petr mrknul po zvířeti, které mezitím odběhlo do hloubi pokoje, a vzápětí vyhlédl z okna, aby viděl, kam vetřelec míří.

Zahrada byla prázdná.

 

Zaklel. Rozhlédl se, popadl pohrabáč – velký kovaný kus nářadí, který visel u krbu – a vyběhl ven. Studený vichr se mu nepříjemně opřel do těla. Zastavil až u branky. Rozhlédl se a tělem mu projel strach. Dům za ním byl tmavý a mlčící. Ze všech rohů zahrady se na něj šklebila tma, kostnaté prsty holých stromů pročesávaly oblohu, nedaleký les hučel větrem. Prvotní elán vyprchal, představa, že propátrává zahradu, už nebyla tak lákavá jako v prvním návalu adrenalinu. Tmavá postava mohla být ukryta za kdejakým keřem a Petr si až teď uvědomil, že tu stojí jen v županu, pantoflích a ke všemu nechal domovní dveře dokořán. Co kdyby… Daniela! Holky! Zaklel podruhé nad svou hloupostí a utíkal zpátky. Zavřel dveře, zamkl a potichu procházel jednotlivé místnosti, stále s pohrabáčem v napřažené zpocené ruce. Ke své úlevě nikoho cizího nenašel. Daniela i obě děvčata jeho extempore zaspaly tvrdým spánkem. Oddechl si a odložil provizorní zbraň. V kuchyni si konečně uvařil čaj a ještě s bušícím srdcem si ho odnesl do křesla. Nestačil se ani usadit, když začala Rozmarýna znovu škrábat na okno jako šílená. Vyskočil, světlo zhasnul a opět vyhlédl ven. Chvilku neviděl nic, ale pak se oči přizpůsobily měsíčnímu světlu a Petr s vyděšeným výkřikem uskočil zpět.

Ve tmě spatřil tmavé uhrančivé oči, horečně sálající z bledého obličeje.

Za oknem stál muž v širokém klobouku a nahlížel dovnitř. Dlouhým vyhublým ukazovákem kýval na Petra. Ten ale stál jak přimrazený, nemohl odtrhnout pohled od křídově bledého obličeje, v kterém se pohybovaly bezkrevné rty. V mysli mu rezonovala slova: „Moje! Moje! Jenom moje! Dej!“ Nevědomky udělal pár kroků a už už zvedal ruku, že okno otevře, když vtom cvaknul vypínač a místností se rozlilo jasné světlo.

„Petře! Co to tu vyvádíš?“

Daniela ve dveřích zírala na svého muže, který stál s rukou na okenní klice, neschopen pohybu.

„Mělas pravdu, Danielo. On něco chce,“ zašeptal. „Něco, co je tady v domě. A co je jeho… dokud to nedostane, nebude klid.“

 

Když opatrně vyhlédli znovu do zahrady, neznámý byl pryč. Kolem domu se proháněl jen studený severák, kvíleje tiše svou ledovou píseň.

Zbytek noci strávili při rozsvícené lampičce. Drželi se za ruce a báli se usnout.

Škrábání na sklo se už ale neozvalo.

 

***

Uběhly dva týdny.

Petr odvezl obě děvčata k rodičům. Epidemie chřipky, vypuknuvší ve škole, byla dostatečná záminka pro to, dostat děti z domu alespoň na pár dní. Ani on, ani Daniela to nahlas nevyslovili, ale byli rádi, že jsou děti pryč. Cítili, že mají jen dvě možnosti. Buď dům opustí – jako řada majitelů před nimi, kteří zřejmě stejně jako oni zjistili, že nízká cena domu je vykoupena něčím, co nelze penězi vyplatit, nebo se pokusí jeho prokletí zlomit.

Chodili kolem toho jako kolem horké kaše. Dva pragmatičtí lidé z jednadvacátého století… a přízrak, který dusil jejich domov.

„Nikdy jsem neměla ráda fantazy, sci-fi nebo horory. Všechny ty příšery, zombie, upíři, andělé, roboti… nebavilo mě to. Přišlo mi až legrační, proč s tím lidi ztrácejí čas. A teď…“ Daniela seděla, otáčela proti světlu sklenku pableskujícího vína, oči nepřítomně zahleděné do zdi.

„Já vždycky věřil, že je něco mezi nebem a zemí. Ale nikdy jsem neměl touhu ani chuť to poznat,“ poznamenal Petr. „Tak proč si to sakra zrovna našlo nás?“

„My si našli jeho,“ odvětila Daniela. „Nekoupit tenhle dům, máme klid. Moje babička by řekla – odříkaného největší kus. Jenže, co teď? Jít pryč?“

Podívali se na sebe. Sám o sobě ten dům splňoval vše, co si kdy vysnili. Jen s malým přívažkem navíc…

Petr se zvedl. „Víš co? Projdeme ještě jednou všechny věci, co jsou nahoře v šatně. Jednu po druhé. Třeba nějak poznáme, o co mu jde…“ Ani sám sobě pořád ještě nechtěl přiznat, jak moc ho horečnaté oči pronásledují. Že je vidí, kdykoliv večer usíná, že se mu promítají do snů a že jsou i poslední, co vidí, než ráno, zbrocený potem a celý zlámaný, procitne. Kývající se prst, skřípavá slova… ježily se mu chlupy, kdykoliv si vzpomněl. A to bylo častěji, než mu bylo milé.

Beze slova vystoupali po schodech. Před dveřmi šatny se na sebe podívali. Nadýchli se, jako by měli skočit do hluboké vody a otevřeli dveře.

 

Pečlivě roztřídili vše, co Daniela předtím naházela bez ladu a skladu do odpadkových pytlů. Shlíželi na hromádku plesnivých novin a knih, na kupku starých fotografií, několik zlámaných tužek, rezavých pilníků a nůžek na nehty, štos nečitelných účtů, pár kousků starého oblečení. Nenašli nic, co by mělo jakoukoliv hodnotu.

„Co je tam ještě dalšího?“

„Jeden odporný kabát, hnusné boty a smradlavý vak,“ odpověděla Daniela. S nechutí sáhla do skříně a vytáhla starý zteřelý plášť.

„Ale… to vypadá jako vojenská uniforma,“ rozložil Petr kabát na zem. „Počkej, kouknu se na mobil, tohle není normální kabát…“ rozčileně zadal do vyhledávače pár slov. „No jasně, podívej, vojenský plášť v barvě štičí šedi, nebo možná polní šedi, kdo se v tom má vyznat…Součást uniformy rakouskouherského vojáka,“ hleděl střídavě na displej a na starý kus oděvu. „Ale boty ne, ty k tomu nepatří.“

„Myslíš, že shání svůj starej mantl?“ Daniela se musela usmát. Představa, že je strašidlu zima, ji rozesmála.

„Nevím,“ zrozpačitěl Petr. „Asi ne. Ale ten mlynář, Altmann, přece mohl být nasazený do první světový. Kdy že se narodil?“

Daniela prohrabávala své zápisky. „Na pomníku má rok narození 1880. Nebyl starý na válčení? V roce 1914 mu bylo už třicet čtyři, v tom věku snad chlapi do války nechodili, ne?“

„Pokud jsem dobře četl, tak byli povoláváni i starší vojáci. Válka si nevybírá, děvče, ta nepohrdne žádným životem. Klidně ve válce být mohl. Jestli byl mlynář, mohli ho ze začátku šanovat, co já vím? Proč pak kabát ale schovával, těžko říct.“

Odsunuli uniformu i boty stranou a Daniela vzala do ruky kožený tlumok. Stejně jako už jednou předtím měla pocit, že se v té chvíli v místnosti naráz ochladilo.

„Cítilas to?“

Přikývla se staženým hrdlem.

„Danielo, batoh. Bude to ten batoh. Něco v něm je, něco, co patří tomu mrtvému mlynáři. Cítím to v kostech. Určitě pochází taky z první světový. Vojenský tlumok, co se nosil na zádech. Tady se připínala polní láhev, koukej,“ nastrkoval své ženě před oči displej mobilu. „A tenhle plecháč a příbory patří k němu.“

Opatrně rozepjali staré přezky a prozkoumali tlumok. Prohrabali všechny kapsy, otevřeli všechny klopy.

Nenašli vůbec nic.

 

„To není možné,“ pronesl Petr, když už zase seděli dole v obýváku. „Něco v něm být musí. Sama si říkala, že kdykoliv jsi ho chtěla vyhodit, něco se stalo. Můžeme to vyzkoušet…“

„No na to zapomeň,“ vyletěla Daniela. „Ať tě ani nenapadne! Prohlídneme ho ještě jednou. Důkladně, kousek po kousku. Třeba jsme něco přehlídli.“ Vyběhla po schodech a přinesla nevábně vypadající předmět. Vytáhla staré noviny, rozprostřela je na stole a batoh na ně položila.

„Je kožený, ještě pořád poměrně dobře drží, podívej. Tedy místy je popraskaný až běda, taky má let. Kdoví, jestli ho pak ještě někdo používal nebo ne.“

Přinesla si stolní lampu, pohodlně se usadila a začala prohlížet šev po švu. Úzký, vysoký tlumok měl několik přihrádek, a jak tak jela prstem po spodní hraně, najednou se zarazila. Pod prstem pocítila změnu struktury šití. Místo se ale nedalo dost dobře prohmatat, bylo to v ohbí a nepoddajná kůže nepovolila.

„Petře, nůž! Máš nůž?“

Společnými silami rozřízli boční stranu tlumoku. Postupovali opatrně, nechtěli poškodit to, co bylo do skrýše před dávnými lety vloženo.

Za chvíli před nimi ležel úzký obdélníček voskovaného papíru, pečlivě zabalený a zalepený na všech koncích, o rozměrech asi pět krát deset centimetrů, široký ani ne na palec.

V místnosti se ještě víc ochladilo, vítr venku zesílil a burácivě narážel do oken domu. Daniela se rozklepala a zacpala si rukama uši. „Petře, já ho slyším, já ho slyším!“

„Moje! Moje! MOJE!!!!“

Kvílivý hlas se ozval i v Petrově hlavě. Stejně jako Daniela měl nutkání zacpat si uši prsty, ale věděl, že by to nepomohlo. Skřípavý zvuk sílil, hlava ho začala neskutečně bolet. Z posledních sil se dopotácel k oknu, otevřel ho dokořán a zakřičel do tmy: „ Chceš ten balíček? Nebo co vlastně chceš? A kam?“

Burácení v hlavě ustalo, utichl i vítr v zahradě.

„Kam… kammm…“ uslyšel Petr za chvíli. „Moje, moje…“

Nahoře v patře cosi třesklo. Daniela ležela na gauči schoulená do klubíčka, hlavu schovanou v loktech a nezvladatelně se třásla. Petr vyběhl po schodech. Dveře šatny dokořán, roztříděné věci rozmetány po celém patře. Prohlédl zběžně ostatní místnosti, ale žádné další škody nenašel.

Seběhl zpátky k Daniele, která se mezitím vzpamatovala a seděla na pohovce jak omámená. „Měla jsem ho v hlavě, Petře… já už všechno vím.“

Sáhla roztřesenou rukou po balíčku.

„Najdeš tam prstýnek. Od jeho ženy. Dala mu ho, když rukoval. Pro štěstí. A on to štěstí opravdu měl, zranění se mu vyhýbala. Jeho kamarádi vedle něj umírali jak mouchy, a on… Petře… on je okrádal. Bral jim snubní prsteny, mince… Stahoval je z ještě teplých prstů, probíral kapsy… Zezačátku si namlouval, že vše vrátí vdovám, ale dobře věděl, že to neudělá. Byl chamtivý. Čím déle zůstával nezraněný v první linii, tím víc věřil, že je vyvolený a že má právo…“ zlomil se jí hlas. „Pokud mu prsten nevrátíme, nebudeme mít klid. V jeho představách jsme ho okradli a nechceme mu ho vrátit schválně.“

„Ale to je přece nesmysl,“ rozhorlil se Petr.

Daniela sáhla po balíčku, rozpárala nožem užší stranu a zatřepala s ním. Na stůl se vyvalil proud prstýnků. Širších, užších… zlatých. Petr nevěřícně zíral.

„A… který je ten od jeho ženy?“

Rozhrnuli blýskavou hromádku a Daniela neomylně sáhla po jednom z nich. Ničím se neodlišoval. Malý, úzký kroužek. Otočila ho proti světlu.

Vevnitř bylo cosi vyryto, ale rytí již bylo nečitelné.

„Chce ho. Chce tenhle jeden. Ten mu patří a ten chce mít.“

„A ostatní? Co s nimi?“

„O tom nemluvil. Ale štěstí mu nepřinesly. Na druhé straně batohu je zašitý ještě jeden podobný balíček. Když se vrátil domů a přiznal vše ženě, neunesla to. Neunesla, že žije s olupovačem mrtvol. Měla křehké zdraví, sebralo ji to natolik, že do roka zemřela. Jenže ani tehdy mu nedošlo, co udělal. Vzal si další ženu, tu utrápil. Až ta poslední ho přežila. Už byl starý. A nemocný. A ona mladá…“

Daniela seděla, oči jak v tranzu. Stále se jí v mysli míhaly představy, které spatřila ve chvíli, kdy jí mozek propalovala slova můj, můj… vysoký voják otvírá dveře, objímá ženu, sype na stůl zlato… hádky, křik… hřbitov. Další žena, další hádky. A nejen hádky. Údery, bití, alkohol… hřbitov. A třetí, mladá, veselá… naráz zahořklá, ale odolávající. Najednou opět svítící, veselá. Pachuť a nenávist, jež prýštila z posledních výjevů, jí brala dech. A pak… mladá žena v objetí vysokého mladíka, vztek, zuřivost… a rázem nic. Prázdno, temno, chlad. Sžíravá prázdná poušť a vědomí světlé, laskavé postavy na druhé straně.

Tak moc chtěl za ní… ale nemohl. Neměl svůj klíč k věčnosti, ke klidnému spočinutí vedle jediné ženy, která ho kdy opravdu milovala. Přihodil kdysi její dar k ostatním uloupeným věcem, vztekle, plný křivdy a pocitu ublížení z nepochopení. Zašil vše zpět do brašny, kde své krvavé úlovky schovával po celé dva válečné roky, poté ji zastrčil do nejhlubších skříní na půdě mlýna. Snažil se zapomenout. Zhrubl a okoral.

A ve chvíli, když měl platit, neměl čím.

Lidé, ti hloupí, natvrdlí, tupí, zaostalí jedinci! Nikdo nechápal, že on chce jen to, co mu skutečně patří. Jeden jediný prstýnek… ale sám si jej vzít nemohl. Ne svým nehmotným tělem…

Ty holky byly tak blízko, když našly jeho věci, zastrčené na půdě. Viděl je, jak objevily tlumok – a smály se mu! Hrály si s ním! Házely! Kopaly do něj a udělaly z něj pelech pro toulavou kočku! A pak jim ho jejich máma, ta stará důra, sebrala a všechny jeho věci naházela dolů do sklepa…

Daniela zaúpěla. Petr ji chytil za ruku, ale ona ho odstrčila. Ne, ještě ne, potřebuje vidět vše až do konce, chce to vidět…

Poslední střípky. Dívky, plížící se půdou starého stavení s petrolejkou v ruce. Hra na schovávanou… stačilo málo, aby polekaná ruka upustila lampu. Zběsilá snaha o uhašení plamenů, zazmatkování, útěk do pokoje a pak už jen prsty, škrábající po tabulce skla v marné snaze otevřít zkřížené okno.

A vzteklé surové zadostiučinění nehmotného těla.

Danielu zachvátila tupá bolest hlavy a propadla se do černé prázdnoty.

 

 

 

 

 

***

Stáli tiše před omšelým pomníkem. Petr si prohlížel zašlou fotografii. Muž na ní jako by mu pohled opětoval. Ulízlé vlasy, ostré rysy, jízlivý pohled. Mlynář Johann Fridrich Altmann, voják, olupovač mrtvol, nehodný manžel, zlý pán. A oběť. Oběť doby a příležitosti.

Ještě včera si mysleli, že je to dobrý nápad, ale nyní hleděli na jednolitou kamennou desku na Altmannově hrobě a netušili, co by měli s prstýnkem vlastně udělat. Nechat ho jen tak nahoře na hrobě si netroufali, Daniela Petrovi místního hrobníka vylíčila barvitě. Dlouho by se tu zlatá cetka neohřála. Jenže co teď?

„Nemohli bychom nadzvednout tu desku?“ zaslechl Petr nesmělý dotaz.

„Nevím. Připadal bych si jak vykradač hrobů. Taky na to musí být nářadí a grif,“ zasmál se nevesele.

Daniela zkoumala náhrobní desku, opřenou o hřbitovní zeď. „A co to zastrčit sem, za pomník? Třeba nemusí být přímo v hrobě…“

Petr přistoupil blíž. „Můžeme zkusit…“ zabral za pomník. Ten se zakymácel a rázem měli co dělat, aby se těžká deska nevyvrátila. S bušícím srdcem ji opřeli zpátky.

„Fuj, to jsem se vyděsil, představa, že se deska rozbije… huuu,“ otřásl se Petr. „Ale máš pravdu, pod ní by se prstýnek schovat dal. Jen jestli to bude stačit“ zaváhal.

„Uvidíme,“ poznamenala Daniela. „Pojď, strčíme ho tam a vypadneme. Je mi zima a fakt nevím, jak to vyřešit líp.“

Petr sáhnul do kapsy a vytáhl malou plastovou krabičku.

Vítr zakvílel, stromy zapraskaly.

Obrácení ke zdi neviděli, že se u vrat hřbitova objevila tmavá postava.

Opatrně odklopili omšelou desku, Petr ji zapřel celým tělem, Daniela se sehnula, nahmatala volný kámen a nahradila jej plastovou krabičkou.

Společnými silami vrátili pomník na své místo a ulehčeně se napřímili.

Vzápětí leknutím nadskočili, protože se těsně za nimi ozval skřípavý hlas:

„Hej! Co tady děláte? Necháte ten hrob na pokoji?!“

Se srdcem v krku se obrátili.

Mužík v zelené bundě, ten, který před nedávnem zamknul Danielu na hřbitově. Podezřívavě se po ní podíval.

„Vás už sem tu viděl, pani! Co tady zasejc chcete?“ Pevně sevřel krumpáč, který držel v rukou a vyzývavě se podíval. „No?“

Petr si povzdechl. Horlivý hrobník jim tu akorát chyběl. Chtěl se protáhnout kolem Daniely, aby mu vše vysvětlil, ale zavadil bokem o špatně usazený náhrobek. A pak se stalo vše najednou.

Pomník se pohnul.

Daniela vykřikla.

Náhrobek se zakymácel a s ohromným prásknutím udeřil do kamenné desky, kryjící hrob. Při úderu se rozletěl na tisíc malých kousků. Náhrobní deska pukla po celé své délce, z hrobu pod ní se vyvalila tmavá zem. Vysoký strom v rohu hřbitova se s ohlušujícím praskotem rozlomil ve dví. Do vědomí jim pronikl kvílivý hlas.

„Máááám… máááám…mojeeee!“ Kvílení se měnilo v radostný ryk. Hřbitovem proletěl větrný vír, nesoucí sebou ulámané větve a uschlé kytky. Petr popadl Danielu do náručí a schoulil se s ní k zemi. Zuřivý živel bičoval hřbitov, v hlavách zarezonoval skřípavý jásot. Najednou, jako by někdo v dálce otočil knoflíkem, vše utichlo. Když se všichni tři odvážili napřímit a rozhlédnout, byl všude kolem klid. Jen rozlomený strom stvrzoval, že vše, co zažili, byla skutečnost.

Hrobník se vzpamatoval jako první. „Kruci! Prej nechlastej! Todle sem na odvykačce eště nezažil! A to sem na ni potřetí! To dyby viděl docent Jelínek… teda co to dneska používaj za matryjál? Seru na to!“ Odplivl si, zahodil krumpáč, sáhl do vnitřní kapsy a z placatky rumu zbyla po jednom loku sotva polovina. Pak se ještě jednou podíval na vyděšený pár, zavrtěl hlavou, odplivl podruhé a odpotácel se propít k sladkému zapomnění.

 

Daniela se otočila. Hrob byl pryč. Kámen, náhrobek, sépiová fotografie – vše zmizelo. Zbyl jen mechem zarostlý rov. Zvedla hlavu a pohlédla nad sebe. Dokázala Johanna láska jeho první ženy zachránit před věčným peklem? Jsou konečně spolu? Nebo hříchy převážily? Neodvážila se soudit, ale věděla, že přízrak už je sledovat nebude. Ať je kde je, je pryč.

 

„Myslím, že už budeme mít pokoj,“ zaslechla Petrův tichý hlas.

„Ano, je čas jít domů,“ přikývla Daniela.

Domů.

Tam, kde na ně čeká Rozmarýna, kam si znovu přivezou děti a kde budou žít až… až do smrti. A pak, pak se uvidí.

Bude doufat, že je dva poušť věčnosti nerozdělí.