Tak na tuhle návštěvu jsem se těšila už dlouho. Co si naše babička vzala domů nalezence Bertíka, děly se zajímavé věci. Původně zcela bezzvířecí babička totiž objevovala nové obzory.
Tak jsem například slyšela, jak se v telefonu nabádavě ptá pánečka, jaký vysavač používáme, přičemž místo slov „ty zatracený chlupy“ použila jen významnou odmlku. Zatímco panička, které se ovšem babička ptát nechtěla, by to pochopila hned, páneček bezelstně odpověděl, že červenej a pak se divil, proč babička tak rychle ukončila hovor.
Zatímco my jsme babičku a Bertíka navštívili už několikrát, k nám ten den přišel Bertík poprvé. Kvůli kočkám, samozřejmě. Zaujala jsem strategické postavení v hale a čekala jen okamžik. Merlin nezklamal. Jakmile zaregistroval vetřelce, vyrazil do útoku.
Zařval jako tygr a poměnil se v černý mrak plný zubů a drápů. Bertík v první chvíli zdřevěněl úlekem. No, on to asi byl spíš jen úžas, protože vzápětí vesele vyrazil a prohnal černého démona takovým tempem, že se panička s babičkou ani nestihly pohádat. Skončilo to naježeným kocourem na skříni, vesele štěkajícím Bertíkem a stezkou povalených předmětů.
Než se lidé stačili rozkoukat, přišla na bojiště Polárka. Ještě rozespalá se rozhlížela kolem, a Bertík, který měl nejspíš pocit, že se ocitl v psím nebi, okamžitě vyrazil na honičku č. 2. Trouba. Tohle byla přece Polárka!
Naše bílá krasokočka prostě zůstala stát a jakmile se ten malej hnědej drzoun ocitl na dostřel, zasyčela a propleskla ho takovým způsobem, že Bertík na fleku zastavil a jen užasle koukal. „Ono to neutíká!“ žalovaly jeho oči. „A kde jako má být ta legrace?“
Polárka pak skočila šokované paničce do náruče a velice sebevědomě se rozpředla. Babička chytla Bertíka, svalila se na gauč a něco zasípala. Páneček, původně strategicky ustoupivší do kuchyně, se objevil s předpřipravenými kalíšky osvědčeného životabudiče. Zavládl opatrný mír.
Přeju vám krásnej chlupatej den a nebojte se, kde je dobrá vůle, tam se i pes s kočkou (nakonec) dohodnou:))
Dnes mě žádná otázka nenapadá. Psi a kočky? Nové zvíře v domě? Nechávám to na vás – třeba vám povídání nějakou asociaci přineslo…:))
Dede, zase roztomilé povídání.
Trixie se „osobně“ s našimi kočkami nepotkala a doufám, že se tak nikdy nestane. Podle zuřivého štěkotu, když jen zahlédla skrz mříž Indy, by setakání s ní, nebo našimi kočkamu určitě skončilo pro kočku tragicky. Kolikrát my si už říkali, jak snažší by byl náš život, kdyby se T. s kočkami shodla. Ale jako ten vtip o houbách, že všechny jsou jedlé, některé jen jednou“, tak stejně to neriskneme zkusit s kočkami. Ale dá se žít i tak a rádi je máme všechny stejně.
TORÓÓÓ !!! Napsala jsi úžasnou povídku, konečně jsem přečetla, dřív jsem nestihla. Když Dede naznačila že bude skoro hrorová, popravdě jsem zaváhala. Já fakt horory nemusím. Jenže tys taková „kočky milující osoba“, že jsem si říkala, že bys snad ani „pravý horor“ nedokázala napsat 🙂 Tak jsem si nejprve zbaběle přečetla komentáře, kde povídku všichni vychvalovali a dokonce byla zmínka, že má dobrý konce ! Tak jsem to riskla – a jak dobře jsem udělala !!! Nesmírně poutavé, četla jsem jak v tranzu a co víc, já to celé přímo před očima viděla. Prostě jsem „četla film“ jak sugestivně jsi detail příběhu popsala. Takže se vykašli na „pravý horor“ a napiš další „trochu hororovou“ povídku a hlavně s dobrým koncem. Ty já ráda, těch spatných je v životě už tak dost.
Asi jsem divná, ale u nás sžívání probíhalo vždy bez problémů. Melíšek přijal Zrzínka, oba přijali Ríšu, bez problémů i Cecilku, ta syčela a hučela pár dnů na Bělinku, ale i tu nakonec všichni vzali do party. Nikdy si nijak vzájemně neublížili. Když jsem po postupných jejich odchodech „doplňovala“ hnízdo, probíhalo to úplně stejně – žádný problém. Melíšek II. s Cecilkou dospěli k názoru, že budou príma parťáci, Damián i Lady zapadli rovněž bez problémů. Na to, že Lady byla původně „solitér“ a byla jsem varována, že ostatní kočky moc nemusí si dneska občas pohraje jako kotě. Je moc milá a mazlivá, v posteli se mnou spí a tulí se……. Myslím, že kdybych domů dotáhla další zvěř, že budou v pohodě.
Karolíno, možná je to tebou, a ne těmi kočkami… (inlove)
Asi ano. Je tu klídek. Hraje jim přes den když jsem pryč, televize nebo vážná hudba. Já přijedu, pomazlím, pomuchlám všechny stejně, jsem klidná, nikdo tu neřve, neječí, povídám si s nimi. Oni vědí, že se potřebujeme navzájem. Najít někde nějakého opuštěného kočičího zoufalce, tak ho vezmu domů a oni si ho adoptují. Jsou to moje zlatíčka. Cecilka je těžký nedomazlenec. Na to jak je mrňavá, tak mi mlátí hlavičkou do brady že mi málem vypadnou zuby.
Jinak Cecil je úžasná! Po hodině mazlení a tulení zaklepal soused. Přátelíme se, občas mi pomůže s nějakými věcmi, občas si dáme něco k jídlu, on je z Krymu, ale žije tu už 20 let. A co naše kočička?????? NEDOMAZLENÁ, vztahuje ručičky a „Prosííííííím, mazli, mě už tak dlouho nikdo nepohladil…“. Potvora jedna prodejná. A to ještě neví, že má v kapse tyčinky.
Kdysi dávno tomu, když jsem chodila s první knírajdou na svazarmovské cvičiště, se všichni ti pseudoodborníci přes kynologii podivovali, že máme doma ve společné domácnosti I KOČKU! Světe div se! Tenkrát platiĺo pravidlo, že kočka pes se nesnášejí a já marně vysvětlovala, že to záleží na lidech, kam až nechají tuhle přirozenou řevnivost dojít.
Souhlasím. Daník přijal naše kočky i v době, kdy měl v hlavě vendetu vůči sousedovic kocourovi… 🙂
Ono hodně záleží na tom, jak moc si zvířata vezmou za své vaše zásady 😀
Nějak si nevzpomínám, že by nově nainstalovaní kocouři [vždycky kocouři!] od CD měli problémy srovnat psy do latě. Mám dojem, že to vždycky probíhalo stylem ´hele neštvi, sem si tenhle barak vybral, budu tu teď bydlet, kde je miska.´
Nynější dvojka to má také vyjasněné, kocour je šéf shovívavý, při dobré náladě mu pes může olizovat hlavu. Když ho to přestane bavit, jednu olizovači vytne, případně se mu pověsí na chlupy pod krkem. V krajním případě se jednoduše odklidí pod jeho vlastní břicho a posléze od zmateného psa vítězně odkráčí.
Předchozí dvojce, vlastně trojce – chodil k nám na návstěvu kamarád westík -velel kocour taky. Bavívali jsme se, když si kocour poručil gáblík. Okamžitě se vytvořila spořadaná fronta. První, nejmenší kocour, bez bázně a hany chroupal svoji porci, hned za ním stál připraven větši westík a na konci slintal ten největši. Náš trouba, který je mohl odstranit oba jednou packou. Kocour dojedl, fronta se posunula a westík schramstnul ty tři granule které zbyly. Přistoupil náš, zklamaně doleštil prázdnou misku a šli si zase za svým. Jak vidno i teriéra kočka dovede zkrotit.
To toho ze mne zase vypadlo! Nojo, no.
Nojo, no. Vypadla jsem taky.
Jano, tvoji kocouři byli bez výjimky silné osobnosti – konec konců rozhodli se nastěhovat do domácnosti s velkým psem, tu rozhodnost v sobě mít museli 😀
Matyldo,přines domů holčičku a to odrostlý kotě, ne dospělou….jestli Oriáš bude jako Miňák,tak jí bude opatrovat a učit všechno možný i nemožný…a vychová si ji (což nevím, jestli je plus)
U nás to sžívání mezi kočičáky nebylo vždy jednoduché.
Svého času si to Hepinka a Honásek vyřídili ručmo mezi sebou a byl klid. Žili vedle sebe v míru a pohodě.
S Fousínem to bylo těžší, Hepinka ho nevydýchala, ale když odešel, tak ho hledala.
Daník přišel do prázdného bezkočičího bytu a vydá za tři kocoury. Je to neposeda, ale moc roztomilej neposeda.
Míšo, nemáš nové fotky? 🙂
Mám a zase něco napíšu.
DEDE poslala jsem Ti na e-mail vánoční povídku.
Odpověděla jsem 🙂
Indirka a naše kočka Číča si na sebe docela zvykly, i když kolem sebe chodí velmi opatrně. Indy by se strašně ráda kamarádila, ale Číča se chová značně rezervovaně. Je to už holt čtrnáctiletá dáma v letech. (http://silenesuple.blog.cz/1707/povidani-o-pejskovi-a-kocicce-tema-tydne-kdybych-tak-mohl-zmenit-svuj-zvot)
Nicméně má Indy i jeden traumatizující zážitek. Může za to poslední mužné vzepjetí Silvera, jednoho z obyvatel Hotelu u devíti koček. Příhodu parádně zdokumentovala Tora. Třeba tady dá odkaz, pokud nakoukne. Stálo to za to. 😉
Dáma se nebude zahazovat s velkým uslintaným puberťákem, ne?:)) (inlove)
Jsem celý den na školení, jedu z Prahy, hlavu jak pátrací balón, dnes už asi nic nepřidám. Dorazím ty kolem sedmé a asi odpadnu, omlouvám se.
Cheche – Bertík má pravdu, jak to neutíká, tak to není žádná legrace, to uznávají i naši psi. Třebas takový čáp, nejenom že se nechtějí zúčastnit honičky, ale v létě dokonce jeden praštil Ernesta (nevím, jestli zobákem nebo křídly) … taková nespravedlivost!!!
Jinak Zikmund a Ernest se navzájem kočkují a provádí psí kusy běžně, akorát do svých hrátek nezapojují Brooke – Ziki si u ní není jistý, jestli by se do hry moc neopřela svými zubály! Ale mimochodem ji propleskne taky …
Chudák Ernie! I já mám na čápy vzpomínku – to mi málem uhnali Daníka. Létali pomalu a nízko, aby byl Daník přesvědčenej, že je přece už už musí chytit! No, nechytil, jen si namohl rameno, protože běhal v oranici (jak potom vypadal radši nekomentuju:)) 😀
Není chudák! Já mu to říkala, ale to ne, panáček se musel přesvědčit sám! Jinak holky (psí) pochopily po prvním setkání s čápy, že to nejsou ta pravá zvířata na honění – tvrdohlavý Ernest stále doufám, že jednou jednoho přece jenom chytí!!! ZLATÝ VOČI, KÁMO!!!
OT – omluva 🙂 Omlouvám se diskutujícím pod snídaňovým článkem – jejich příspěvky nezmizely, ale objeví se i s článkem až ve středu (blush) Jsem kůň a když jsem si připravovala včera články dopředu, nemyslela jsem a zadala ke snídani špatné datum. Takže snídat budeme – doslova denně – ale virtuálně až ve středu… 🙂
No, naše psice a kocour spolu žijí v relativním míru- počítám, že honičky v přátelském duchu se do války nepočítají. Kocour je v noci venku a přes den doma spí, laskavě se probere na večerní krmení, trochu nás pošlape a ještě si zchrupne, než vyrazí do revíru, odkud se vrací až ráno na snídani. Pořád mu vyhrožuju malou hezkou kočičkou, co bude hodná, nebude mi zatínat drápy do riflí a všeobecně mě bude mít radši. načež mě Oriáš podupe jak stádo buvolů a odejde. Jediné, co mi brání v přinesení malé hodné kočičky, je obava z pomsty uražené kočky- načurané do postele a podobně. Protože to by mi fakt vadilo. Loužičky od štěňat na podlaze jsou mi šumák, koberce stejně nemáme, takže se to snadno uklidí, ale pročurané postele nebo pohovky by mi vadily strašně.
„načež mě Oriáš podupe jak stádo buvolů a odejde“… no jo, láska má mnoho podob a tahle podoba je zřejmě Oriáší:)) Tedy nedivím se ti, že váháš s přírůstkem, počůraná postel coby pomsta je možná a to by mi taky vadilo
Na posteli mám igelitovou podložku. Ani ne tak kvůli počůrání, to naštěstí nemají ve zvyku. Ale jednou mi tam někdo z kočičáků přes den nablil. Nebyla jsem u toho a zůstalo to tam dost dlouho, takže to prosáklo přehozem, povlečením, peřinou a prostěradlem až na takovou tu ochrannou podložku na matraci, takže jsem nevěděla, co prát dřív 😀 . Hned druhý den jsem ve zdravotnických potřebách zakoupila tu igelitovou plachtu do postele a dávám ji pod přehoz, takže v nejhorším bych prala jen přehoz.
softshell prostěradlo, to nepropustí ….tak yho mám…nasazuju ho nyní, protože zase začíná obliba bouchavek a dělobuchů a Noriska z toho má prostě nervy…..
Dělobuchy už teď? Zlatá vesnice… Tady ještě bude klid.
Tak zábavná pyrotechnika zatím moc ne (pominu-li narozeninové ohňostroje), ale při nedávném výlovu Apolla se dělobušilo proti vodnímu ptactvu, které při chytání ryb bylo evidentně rychlejší než mistři Petrova cechu (rofl) – ovšem efekt minimální (naštěstí naše zvířectvo toto neřeší).
u nás jen chudák Noriska
Když u mne Čertík zažil poprvé silvestra, (to už byl z pobytu v útulku velmi dobře aklimatizovaný), vykulil na mne při prvních ranách a blescích kukadla, cože to má jako být a jestli má mít strach. Jakmile zjistil, že na to nereaguji, okamžitě se uklidnil a rachot, i když občas produkovaný přímo z oken baráku, totálně ignoroval. O rok později si vyskočil na okno a chvíli se zájmem sledoval ty barevné blesky, pak usoudil, že se nedá ulovit a šel se pomazlit.
Noriska je týraná a bojí se randálu…a cizejch lidí , ona se bojí hodně věcí,jen ne mě…
Čertík byl také týraný, napřed od lidí, (bydlet budete ve stodole a když máte hlad, nachytejte si myši a nemotejte se nám pod nohy, jinak kopanec), pak v útulku, kde si z něj ostatní kočky udělaly fackovacího panáka a než si zvykl na to, že má mističky plné dobrot jen pro sebe a kopance a facky mu nehrozí, trvalo to měsíc a až za další měsíc se naučil příst a neuhýbat před pohlazením. A před cizími lidmi se schovává pořád. (zazvoní zvonek a Čertík není). Dnes byli měnit vodoměry a vylezl až za dvě minuty po tom, co odešli.
Matyldo, pozor na kočičky, protože Hepinka byla krásná kočička, ale nepředvídatelná a měla interní přezdívku “ zlá kočička „
Já jsem už měla dvě kočky, Polárku a Macešku. Obě byly velmi svérázné, ale vysloveně zlé asi ne.
Mikeš od mé exskorotchyně. Když přijela Penny, velmi uraženě bydlel pod vanou. A strašně kose se koukal na Kaštana, svého mladšího spolukocoura, jak se s Penuškou bratříčkuje.
Bodejť by se nebratříčkoval, když ho Penuška našla, zachránila, vyumývala ze zápalu plic a pomohla mu rozhejbat zadní nohy. A naučila ho pinkat balonkem a žebrat. To se nezapomíná. 🙂
Ale ještě nesmrtelnější zážitek byla slepá stařenka Riki, která zabloudila do otevřeného králičího kotce a po centimetrech se propracovávala ke králíkovi. (Měla ve zvyku si klepat do zdi vedle sebe, úplně jako lidští slepci.) Králík strnule zíral v koutě kotce. Pak se k němu ta strašlivá šelma prohmatala, našla jeho hlavu a olízla mu ucho.
Jestli neumřel stářím, tak tam sedí s vyvalenýma očima dodnes.
Na vyprávění o spolukocourovi se pamatuju a ta příhoda s králíkem je prostě dojemná… (inlove)