Jemně vrzly panty. Velemir Divjakov, dubogradský mistr lektvarů, mistr myšlenek a divokých tvorů, předseda mistrovské zkušební komise pro lektvary, člen Čarodějné rady a všeobecně obávaný mág, vyšel z pracovny nového kvestora. Zavřel za sebou a vyrovnaným krokem pokračoval dál chodbou, dokud nezašel za roh.

 

Tam přimhouřil oči, zavrtěl hlavou a prohrábl si krátké šedivé vlasy. Pousmál se. Malinko si odfrkl. Hlupák. Nový kvestor je hlupák. Myslel si snad, že může jemu, Velemiru Divjakovovi, krátit finance na laboratoř? Nebo na stipendia? Mistr si dovolil ještě jedno pousmání. Pak si upravil už tak bezvadně srovnaný límec a zamířil po schodech dolů. Pořád ještě pobaveně blýskal očima. Kdyby ho v tu chvíli potkal některý z jeho žáků, utekl by před ním co nejdál. Kdyby ho uviděl některý z jeho učedníků, běžel by si rychle zkontrolovat svou poslední práci a modlil by se k bohům, aby byla tak dobrá, jak si o ní myslí. A kdyby proti němu šel po chodbě někdo z jeho kolegů, nejspíš by spiklenecky mrkl a zeptal by se ho, jestli kvestor přijde dnes k večeři, nebo jestli zůstane nějaký ten den zalezlý v relativním bezpečí svého kamrlíku, v příjemné společnosti kousku starého chleba, hrnku zeměžluče a kýblu.

Ale chodba byla prázdná.

Navzdory všeobecnému očekávání Velemir Divjakov kvestora ani nepřiotrávil, ani se o to nepokusil, i když si ten hlupák samozřejmě jednu chvíli myslel, že ano. Dokonce na něj ani nezvýšil hlas. Ne, byl k němu… zdvořilý. Už dávno zjistil, že tichá, ovládaná řeč působí razantněji než jakýkoli křik. Takže se pouze mírně a laskavě zeptal, jestli si škola může dovolit ztratit příjmy z jeho vynálezů a patentů.

Odpovědi nebylo třeba.

Pravda, on si je zas plus mínus nějaké ty drobné vybral zpět – na výdajích za laboratoř a stipendiích pro těch pár učedníků, které považoval za perspektivní. Ovšem to přece kvestorovi na nos věšet nebude, že. Jen ať si na to chlapec přijde sám. Uvidíme, jak dlouho mu to potrvá.

Mistr Divjakov se znovu pousmál. Že si ten cucák nakonec vzpomněl na tu stařičkou povídačku o zkrocení draka a o tom, jak si jej jistý tvrdohlavý mistr vycvičil a nahnal s ním Turka do moře…! Inu, v jádru celé té fámy, každoročně šeptané nováčkům v posluchárnách, na schodištích a ve studentských ložnicích (a se skrytým potěšením přiživované mistrem Divjakovem samotným), samozřejmě byla pravda, jak tomu u dobrých pověstí bývá. Jen to tenkrát vypadalo o dost jinak, než by dnes kdo věřil. I sám mistr Divjakov totiž kdysi býval naivní zelenáč. Ostatně právě odtud pramenil jeho názor, že většina lidí začíná jako neskuteční pitomci skálopevně přesvědčení o své jedinečné genialitě a potenciálu spasit svět. Rozdíl byl podle něj pouze v tom, že některým se z tohoto sebevražedného sebeklamu podaří vyrůst.

Velemir Divjakov si sedl do okenního výklenku zalitého sluncem, opřel si hlavu o zeď a přimhouřil oči. Vzpomínal. Tenkrát v Transylvánii… Tehdy byl snad ještě větší zelenáč než celý kvestor, zaslepený, zamilovaný. Jak že je to už dávno? Třiašedesát let?

Ano, tak.

 

Bolí…

Mladý čaroděj se zastavil. Zamračil se. Chytil se větve. Měl sto chutí se otočit, ale věděl, že je to nesmysl. Zavrčel a stejně se otočil. Samozřejmě za ním nebylo nic, jen kameny, stromy, přemrzlý sníh a to srázné údolí, co se z něj už dvě hodiny šplhal.

„Andreji?“ zeptal se, a ucítil v týle, tam, kde je lebka měkká a přístupná, jak to jméno zarezonovalo i v jeho mysli, na té rovině, kterou jim mistr pro dnešek zakázal: Andreji?

Žádná odpověď.

Čaroděj sešikmil oči. K čertu s tím, co je mu po nějakém cvičení! Nadechl se, nosem, ledový vzduch mu poškrábal chřípí. Soustředil se. Tentokrát se v duchu zeptat chtěl, takže zavolal vší silou, až se jeho slova rozletěla po hřbetech těch nekonečných, zdánlivě neobydlených hor.

Andreji? Stalo se ti něco?

Žádná odpověď.

Čaroděj si odkašlal.

Mistře…?!

Zase žádná odpověď, ale tentokrát ho to nepřekvapilo. Jejich mistr měl zvláštní smysl pro humor a ještě zvláštnější výukové metody. Daly se lapidárně shrnout do známé věty o házení neplavců do vody. Velemir ho za to občas obdivoval a občas dost nesnášel. Třeba dnes.

Andrej ho nejspíš jenom nesnášel, ale na rozdíl od Velemira to nikdy nedal znát. Prokousával se mistrovými úkoly s ubíjející vytrvalostí, den za dnem, měsíc za měsícem. A když Velemir nejvíc nadával, že je tedy od dubogradských černých mágů zvyklý na ledacos, ale že přesto nepochopí, jak někdo může být tak skvělý mistr myšlenek a zároveň tak mizerný učitel, Andrej jen pokrčil rameny: „Řekl bych, že námi prostě pohrdá.“

„Pohrdá?“ vypěnil Velemir. „Dvěma jinými mistry? Léčitelem a alchymistou? Mnou, žákem Gérarda Lavoisiera, a tebou, dědicem Asklépia? Tenhle zakrslík, chlápek z jakési Tramtárie za hranicemi cechů, kde ani ty lišky dobrou noc nedávají, z kraje, kde musíš jít týden, než vůbec narazíš na nějakou apatyku, jen abys zjistil, že je jí jedna půlka vypálená a druhá zarostlá mechem? Ten že námi pohrdá? To bych mu zatraceně nedoporučoval! Jen počkej, nasypu mu do polívky projímadlo a uvidíme – pýchu v poklusu!“

Jenže neuviděli. Mistr s nimi jednoduše přestal jíst.

Bolí… bolí, ach, bolí!

Čaroděj podvědomě uhnul, tolik nářku bylo v tom volání. Kdo to jen může být? Zahleděl se dolů do údolí. I odtud ještě viděl zářivé barvy tureckého ležení, které měl dnes za úkol najít a kolem kterého se – nejspíš proti očekávání svého laskavého mistra a navzdory všem nástrahám – úspěšně proplížil. (Děkoval přitom Alláhovi, že nutí své ovečky v pravidelných intervalech mlátit hlavou o zem a polykat prach.) Jak si věří, nájezdníci, šklebil se ještě teď: hlídky sice postavili, čaroděje mají, ale vyzpěvují si ty svoje modlitby v plné parádě, zadky k nebi vystrkují a fangle a prapory si k tomu vyvěšují, jako by tu už byli doma. A právě tehdy on těsně pod jejich nosy – no tedy ne zrovna pod a ne tak úplně nosy… Vtom ho něco napadlo a spokojený škleb zmizel. Čaroděj se prudce nadechl a rychle se chytil drobného kmínku. Ten křik… vojsko… plenění… ten křik může být… Iljo!!!

Olízl si rty. „Uklidni se, pitomče,“ vynadal si. Ilja přece nedokáže kouzlit. Takže neumí ani takhle volat. Sama ho slyší, pravda, ale odpovídat mu na dálku nemůže. Zaťal zuby a čekal, až racionální argumenty – správné argumenty, jak věděl – dojdou i jeho srdci, až přestane bušit jako splašené a nechá ho znovu chytit dech.

Tak dobrá. Bude muset… jít po zvuku. Po laně vjemů, a zrovna takových. Hořce se ušklíbl. Vřelé díky, mistře.

Bo-lí… ne, ne, ne, bolíbolíbolí…

Zkusil zachytit pocit za těmi slovy, i když ho to rvalo na kusy, jako by mu někdo prostřílel paže tak, že z nich měl jehelníček. Nešlo to. Vnímal sice nitku, po které vjemy přicházely – co nitku, lano, bič, devítiocasou kočku se zarezlými háčky – ale bolest byla příliš intenzivní; dělaly se mu mžitky před očima, přestával vidět, kam šlape. A klopýtnout v téhle krajině znamená nějakou tu míli se kutálet po téměř svislé skále a nakonec se tam dole nabodnout na turecké kopí. Ne, to by opravdu nešlo. Nechal si ten pramínek znovu utéct mezi prsty, tak daleko, aby zůstal nahmatatelný, ale neoslepoval. Pak zavřel oči, pevněji se chytil mladého stromku a pomalu kolem něj obešel kruh. Zastavil se, zdánlivě náhodně, a otevřel oči. Nad nedalekým hřebenem něco probleskovalo, mohl to být odraz světla na zmrzlém sněhu a taky nemusel. Čaroděj znovu zavrčel, tentokrát napůl souhlasně, a vyrazil.

Škrábal se za červenajícím sluncem a mihotavou, ztrácející se bludičkou už dobré půl hodiny, údolí za ním plíživě plnila tma a on si pomalu začínal myslet, že tenhle skalní práh, tenhle špičatý kámen je poslední, na který se ještě dokáže vytáhnout, když konečně nářek ustal a on uslyšel Andrejovu odpověď.

Pssst.

Velemir se zastavil. Kde jsi?

Tady. Tiše.

Šálivé světélko, které sledoval, zablikalo. Velemir si promnul unavené svaly na nohou, zapřel si ruce v kříži a protáhl si záda a pak se vydal k blikotající puklině mezi dvěma vysokými balvany, tak tichounce, jak jenom dokázal. Našlapoval jako skalní kočka, ani kamínek neoddrolil a neposlal na krkolomnou cestu svahem. Nakoukl do škvíry. Byla tam skoro tma.

Spí, ozval se Andrej.

Velemir se protáhl dovnitř. Zastavil se hned u vchodu a čekal, až si oči zvyknou. Jeho citlivý nos, vycvičený roky práce v laboratoři, podezíravě nasával zvláštní zvířecí pach.

„Budeme potřebovat nějaké lektvary,“ zašeptal ze stínu Andrej. „Proti bolesti… pro hojení ran… Zlomeného jsem nic nenašel, ale nemůžu to vyloučit. Nedá na sebe moc sáhnout.“

„Kdo je to?“

Ale Velemir se nemusel ptát. Jeho oči a nos si už poskládaly věci správně. Tato hromada kůží jako špatně složený stan… tamta dýchající hmota pokrytá šupinami… pach kouře a krve… tady ten spár. „Drak,“ hlesl nevěřícně.

„Dračice. Mladá. Má prostřílená křídla, nemůže létat. Nech se očichat a pojď ven.“

Zavrtěl hlavou, ale přesto natáhl dlaně k dračímu čumáku. Pravidelné odfukování se změnilo na začenichání. Velemir jemně přejel zvířeti přes nozdry a užasl, jak jsou hebounké, jak bezmocně a důvěřivě se pod jeho prsty chvějí. Drak se nevzbudil – Andrej ho nejspíš ukolébal kouzlem, některou ze svých asklépiovských melodií – ale šťouchl do lidské ruky, povzdechl si, pomlaskl a zaklechtal zuby. Čaroděj se omámeně pousmál. Věděl, co to znamená: byl přijat do smečky. Opatrně odtáhl ruce a vylezl z jeskyňky ven.

„Ty blázne, co budeme dělat s drakem?“

Andrej mezitím stihl zapálit troud a teď foukal do ohníčku, aby se rozhořel.

„Dole je Turek,“ upozornil Velemir.

Jeho druh jen mávl rukou. „Nejdřív ji uzdravíme. Pak… se uvidí.“

„Hm,“ zabručel Velemir, ne zrovna nadšeně, ale ani ne odmítavě. Sedl si. „Dřív než lektvary bude potřebovat nažrat. Uvědomuješ si, kolik toho takové zvíře sežere? Jak dobří jsme asi lovci?“

Andrej uvážlivě přikládal menší klacíky. „Ovce,“ utrousil.

„Stádo ovcí,“ upřesnil Velemir.

„No, naštěstí mám ještě nějaké zlato.“

„Ty jsi neuvěřitelný,“ prohlásil Velemir a natáhl k ohni ruce. „Víš, že jsem si celou dobu myslel, že ten, kdo přitahuje a vyvolává potíže, jsem tu já?“

Andrej sklonil hlavu a tiše se rozesmál.

 

Mistrův dům byl prázdný.

Víc než prázdný; vypadal, jako by byl už roky opuštěný. Popel v ohništi byl slepený deštěm, kotlík na vodu prorzelý, dřevěné police napůl sežrané houbou. Dveře se volně kývaly na jednom závěsu. Petlice chyběla, stejně jako promaštěný pergamen v rámech oken. V jednom rohu, tam, kde dřív visívaly naleštěné měděné pánve, dokonce rostl ze zdi plevel.

Velemir zaskřípal zuby. Rychle sbalil své i Andrejovy věci – nedotčené zkázou a v tom zdevastovaném prostředí podivně cizorodé – a spěchal pryč. Když odcházel, zježily se mu chloupky na krku: jako by ho někdo pozoroval.

Nebo něco.

Neotočil se. Hodil si uzel s věcmi na rameno a pustil se ostrou chůzí k Iljině vesnici.

Z rozpadající se střechy domku zaslechl na rozloučenou vysoký, pištivý smích.

Usykl na mistrovu adresu dvě tři škaredá slova o taškářích, co si z dlouhé chvíle hrají s kletbami a iluzemi, pro jistotu překřížil palec levé ruky přes prostředník a prsteník a zrychlil. Nenapadlo ho zamyslet se, proč mistr z domu odešel a proč si dal tolik práce, aby ho za sebou zničil. Andreje by to napadlo. Andrej viděl, jak Turci dobyli a vyplenili Byzanc, na vlastní kůži zažil strach a skrývání v Asklépiu, aby mu nakonec, mladíčkovi, co sotva dokončil výcvik, jeho vlastní ctění a milovaní mistři svěřili nejcennější svazky asklépijské knihovny a všechny pečetě, nakázali mu zachránit ten poklad za každou cenu – a chrám i je zanechat osudu. Poslechl; co mu také zbývalo. Nepřítel už vyrazil bránu, střechy Asklépia začínaly doutnat a on byl jediný, kdo měl ještě dost sil, aby sešplhal po skalách k loďce. Ohlédl se, teprve až byl bezpečně na moři. Dodnes ho ten pohled pálí v srdci.

Velemir byl tou dobou v bezpečí ve Francii, učil se o divokých zvířatech a hlavně umění alchymie a lektvarů, nadšeně zjišťoval, že svět přece jen je logický a má řád, jak celou dobu tušil – a jen tak mimochodem odvykl bezeslovné výuce příkladem, kterou jako chlapec znával. Teď tedy jde klikatou stezičkou k Iljině vesnici, cestou nahoru dolů, hluboko zaříznutou mezi horami, jako když drak přejede spárem po zemi, a ačkoli zná jména i použití všech rostlin v širokém okolí, ačkoli ví, k čemu se hodí který z kamenů na cestě, ačkoli umí říct, jaké zvíře tudy prošlo jen chvilenku před ním nebo třeba před týdnem, přesto mu za krkem pořád sedí ta věc z mistrovy střechy, co se tak pištivě smála, pohání ho skoro až k běhu a nic, nic na světě nedává smysl.

Proběhl pod skalním převisem, za kterým se objevovala nebo mizela cesta k mistrovu domu, a ucítil, jak mu ta hrůza zpoza krku spadla, jako by se zachytila o rostlou kamennou bránu. Ulehčeně vydechl, povolil zaťaté prsty levé ruky, opřel si čelo o ledem pokrytý balvan. Prohrábl si vlasy. Promnul si zátylek a obličej. Utrousil ještě jedno škaredé slovo na mistrovu adresu, zvedl uzlík a šel dál.

Ilju našel v horním ohbí Prudké Olčavice. Stála na placáku kus od břehu, sukni podkasanou a cípy zastrkané za pás, tloukla do stočených kusů prádla a divoká, nezamrzající voda jí stříkala až ke kolenům. Všimla si ho dřív, než stačil zavolat na pozdrav. „Velemire!“ Odložila tlouk a už běží k němu, skáče z kamene na kámen s jistotou člověka, který na každý z těch kluzkých, kývavých šlapáků stoupl už nejmíň milionkrát. „Velemire! Tolik jsem se bála, že se ti něco stalo! Proč jsi včera tak křičel, proč jsi mě volal? Chtěla jsem tě jít hledat, ale otec mě nepustil. To už mi nesmíš dělat, ty. Málem jsem umřela hrůzou. Kdes byl?“

Rozpřáhl ruce a už ji drží v náručí, čichá z jejích vlasů vůni kouře a ranního jídla. „Zmrzneš v té vodě,“ bručí, ale v koutcích očí mu hraje úsměv. „Umrznou ti nohy až u kolen, a jak potom budeš běhat?“

Šťouchne do něj plnými dlaněmi, Velemir se zapotácí. „Ale prosím tě,“ směje se mu. „Ne, vážně, kdes byl?“

Už už jí začal líčit celé včerejší dobrodružství – jak zachytil stopy kouzel nepřátelských čarodějů, našel podle nich tábor, proplížil se kolem, jak ho v půli svahu málem porazil ten nářek… co s Andrejem našli. Ale zarazí se. Konečně mu dojde, že včera to nebylo jen cvičení, že mistr nejspíš měl nějaký důvod, proč jim zakázal mluvit v mysli a proč dnes zrušil dům… a i když ten důvod doopravdy nezná, najednou dostane chuť být přehnaně opatrný. Kdo ví, jak schopní jsou turečtí čarodějové; kdo ví, kdo drakovi ta křídla prostřílel. „Narazil jsem na Turka,“ řekne stručně.

Ilja se zastaví uprostřed proudu. „Kde?“

Vylíčí jí to, jak jen dokáže nejpřesněji. Popíše polohu a velikost tábora i jaké typy kouzel odhalil. Je mu jasné, že se ta novina ještě dnes večer dostane ke všem místním, na dvacet mil daleko. A potom… Usmívá se, tenkým, neradostným úsměvem. Zdejší lidé nejsou tak bezbranní, jak by se nepříteli hodilo. „Usídlili jsme se s Andrejem tam poblíž,“ končí – a pečlivě vynechává jakoukoli zmínku o poloze jejich provizorního domova i o drakovi. „Ty, Iljo, potřebovali bychom nějaké jídlo, hlavně maso. Samozřejmě tvému otci zaplatím.“

Děvče hází mokré kusy prádla do koše. „Kolik?“

„Asi tak… dvě ovce na týden, myslím.“

„Co to živíte, kumpanii?“ dobírá si ho Ilja.

„Tak nějak,“ přikývne Velemir a zúží oči, jak převrací v hlavě nový nápad. Znovu se tak odtažitě, tence usměje. „Taky bys mohla říct lazaret.“

Usmála se na něj, oči jí zajiskřily. Pomyslel si, že by byl pro tenhle úsměv ochoten udělat, co by si jen přála. A ona jako by mu četla myšlenky – zamrkala, ve tvářích se jí udělaly dolíčky. „Byli byste tu užiteční, ty a Andrej. Co umřel starý Miško, nemáme v kraji žádného pořádného léčitele. Mistr Grigorij na to není a my s Olenou se sice snažíme, co můžeme, jenže i ty nejlepší recepty bez kouzelných rukou… však sám víš.“ Otočila se zase k práci. „Ale, Velemire, dvě ovce týdně je hodně. Nevím, jestli vám otec tolik dá.“ Konečně si posadila plný koš na bok, přeskákala po kamenech a teď si utírá nohy. Pečlivě si je ovinuje suchým plátnem, obouvá se. „Jedině snad výměnou za nějaké masti,“ přemítá. „Tenhle podzim jsme stádo pořádně probrali, víš. Otec říkal, že nemá cenu krmit ovce pro Turky – nebo pro draky.“

„Pro draky?“ vytáhl nechtě obočí Velemir.

„Ale ano, je jich tu v kraji pár,“ zasmála se a nadhodila si těžký koš, aby se jí líp nesl. „Tos nevěděl, že? O tom se ve Francii neučí.“ Po očku na něj mrkla. Velemir se ušklíbl. „Jsou jen na zlost, horší než vlci,“ potřásla hlavou. „Fedor se zrovna včera chvástal, že našel další hnízdo, ale čert ví, jestli mu mám věřit, on si tak rád vymýšlí… Uši nepřinesl, tak asi ne. No co, co se tak mračíš, pane Civilizovaný? Však kdyby tobě draci sežrali stádo na samém prahu předjaří, když už už čekáš jehňata, hned bys na to koukal jinak. Proč asi Fedor od statkářů dostává za každý pár uší stříbrňák, hm?“

Sebral ze země větvičku, lámal ji na malé kousky.

„Nebo že bys žárlil?“ rýpla si a střelila po něm jiskřičkou z koutku oka.

Svraštil obočí. „Tys nikdy… neslyšela, jak pláčou?“

„Statkáři? Ó jé, a jak!“

„Ne. Draci.“

Nevěřícně zavrtěla hlavou, až penízky našité na jejím šátku zazvonily. „Draci?! Prosím tě, co ti to v té Francii nabulíkovali. Draci jsou němí.“

Kousl se do rtu a zůstal zticha. I on sám, plnokrevný čaroděj, začal být schopen vnímat myšlenky zvířat až v posledních letech a po tvrdém výcviku; tak jak mohl doufat, že Ilja…? Šlapal za ní dál mlčky, a náhle nešikovně klouzal po ledových zmrazcích, oddroloval svýma těžkýma botama kamínky, až poskakovaly dolů svahem, jeden za druhým, zatímco jí pod nohou nepraskla ani jediná větvička, ani snížek nezavrzal. Sledoval, jak před ním Ilja po cestičce tančí, tak mu to připadalo, tančí stejně kouzelně jako studené zimní slunce v jejích vlasech, jako voda Olčavice po kameni na praní, jako sněhová vločka, co se snáší do tmavé hloubky údolí, a dlaně ho pálily, jak ji v nich chtěl sevřít. Kdyby mu v tu chvíli řekla: „Vezmi si mě a zůstaň,“ udělal by to, navzdory všem nedorozuměním a drobným posměškům, kterými ho častovala, ano, udělal by to a rád, stal by se pro ni jedním z místních podomních apatykářů, ztracených a zapomenutých všemi kromě zdejších, on, mistr alchymie na prahu kariéry, a ani by se neohlédl. Měl by tu kolem sebe malou skupinku dětí ze zdejších vesnic, opravdovou vesnickou školu, ne jakousi kuči mistra, který se ze dne na den sebere a zmizí a hledejte si mě; ty kouzelné děti by učil základům magie a ty nekouzelné aspoň číst a psát, a možná – možná, až by přišel čas… by mezi nimi sedával i jeho syn. A třeba by i přesvědčil místní, že… třeba že draci se dají… Díval se, jak Ilje poskakuje po zádech cop, jednotlivé pramínky se z něj vykrucují jako maličcí černí hádci, představoval si, jak jí vlastníma rukama ty vlasy rozplétá, a říkal si: přinesu pro tebe a tvé lidi světlo. Jen řekni, že mě chceš.

 

Andreje našel na druhém konci hřbetu, v opuštěné pastevecké chatě. Jak tam za plného světla tiše a nepozorovaně dostal zraněného draka, který nemůže létat a při každém větším pohybu naříká bolestí, to se Velemir neodvažoval ani hádat.

„Dobře že jdeš,“ přivítal ho Andrej. Stál zády ke vchodu, neotočil se.

„Nesu maso a chleba.“

Andrej kývl. „A léky?“

„Taky. Chtěli za maso nějaké masti, no a když jsem měl oheň… Co je ti?“

„Nejdřív se postarej o draka. Ale dej pozor, je trochu divočejší.“

Byl. Velemir venku vytáhl z uzlu játra, položil si je na špalek, probodal je a do děr opatrně kapal hustou tekutinu. Sešpulil rty a začal si hvízdat, jak měl při práci ve zvyku. Vtom ze vrat ohrady nafialovělý čumák. Z čumáku plamen.

„Pššt, to je jen žrádlo. Hned to bude.“

Žrádlo.

„Vždyť ti to říkám.“

Moje!

„Ano.“

Další plamínek. A kotouče dýmu.

„Ale no tak. Buď hodná.“

Ke špalku s masem se žádostivě natáhl černohnědý spár.

„Kuš, ty!“

Spár zaškrábl ještě blíž. Zašustilo to, jak se křídlo otřelo o ohradu.

Au!

„No vidíš, to máš z toho.“ Velemir zavřel lahvičku, uložil ji zpět do taštice. Vzal do rukou maso. Zadíval se drakovi přísně do očí. „Tak, děvče. Teď pěkně couvneš, zavřeš tlamu a budeš klidně ležet, jasné? Jinak nedostaneš nic. Couvej.“

Dej!

„Řekl jsem, couvej.“

Maso! Hlad!

„Já vím. Couvej!“

Spár se neochotně zatáhl zpátky. Čumák taky, i když špičička ho přece jen ze vrat vykukovala.

„Hodná. A teď, buď tiše.“

Cvaklo to, jak dračice zjevně zavřela tlamu.

Velemir rychle přešel těch pár kroků, položil jí žrádlo pohodlně na dosah. „Na,“ řekl a pěkně svižně ustoupil.

Chramst!

Ještě?

„Teď ne.“

Ještě! Máš! Dej!

Velemir si dřepl pár stop před dračí čenich. „Tak podívej, děvče. Za prvé, musím to naporcovat. Za druhé, chceme ti prohlídnout křídla a namazat ti je. Za třetí, my máme taky hlad. Takže teď dostaneš ještě pár soust, pak ti namažeme křídla a pak bude zbytek. Jestli se ti to nelíbí, nebude nic a ty chcípneš hlady. A nechci už vidět žádný plamínek loudílek. Jasné?“

Od dveří chatrče se ozvalo pokašlávání, jako když člověk dusí smích.

Drak si odfrkl. Kotouče horké páry se dovalily až ke špičkám Velemirových bot a tam zmizely. Velemir se panovačně narovnal. „Co to bylo?!“

Drak scvakl zuby a ještě trochu zacouval.

„Hodná.“

Plesk, před čenichem přistál další kousek masa.

Chramst.

Velemir vstal. Obrátil se k uzlu s masem. Vtom za jeho zády dva tenké, stoupající pramínky dýmu. Otočil se, jako by ho šídlem bodl.

„No?!“

Nebolí!

Pomaleji se zas obrátil k masu. „To bych prosil,“ zabručel, „po té koňské dávce dryjáku na lačný žaludek.“

Lítat! – a zašelestění křídel. Au!

„Jo, holka, to si ještě počkáš.“

Za šírání poloomámené dračici roztáhnou a prohlédnou obě křídla, menší dírky namažou, větší Andrej sešije hedvábím; Velemir jí přitom bude ležet na hlavě, svírat jí čumák a střídavě hrozit a odměňovat kousky masa. Najdou a vytáhnou i dvě kulky ze zadní tlapy. Vyčistí a ovážou sečnou ránu na ocase. A ještě později, u světla svíčky, Andrej ošetří Velemirovi dlaně a předloktí rozdrásané od šupin a on Andrejovi popálené hřbety rukou a tvář.

 

První dva dny života v pastevecké chatě byly značně hektické. Neměli prakticky nic, a potřebovali všechno: dřevo na otop, nějakou nádobu na vodu, mech do lůžek, protože slámou hodlali co nejvíc šetřit – dračice spotřebovala podestýlky jako dva dobře živení koně s akutní kolikou… Zdálo se, že ze všeho nejhorší bude držet draka v suchu a teple. Jediné zvíře, navíc v bolestech, stáj nedokázalo vyhřát dost; slámy měli i při nejoptimističtějších odhadech tak na tři týdny, takže zahrabat draka do slaměného hnízda, které by museli s ohledem na rány dvakrát denně měnit, představovalo neuvěřitelné plýtvání; a oheň si ve stáji nebo i jen před vraty riskovat netroufli. Nakonec Velemira napadlo použít nahřáté kameny.

„Jedině v opravdovém živém plameni,“ reagoval okamžitě Andrej. „Na magické ohřívání zapomeň.“

„Nejsem blázen, neboj se. V téhle zimě, a ohřívat kámen magicky? Možná by se mi povedlo tu stáj vytopit, ale sám bych zmrzl na špalek.“

„Nejde jen o tohle,“ zavrtěl hlavou Andrej. „Hlavně… víš, léčitelé neradi používají zbytná kouzla. Rezidua energie, chápeš. Interference s léčením. Navíc, když se pohybujeme po tak nejisté půdě… já mám zkušenosti jen s lidskými pacienty, ne se zvířaty, a ty jsi, myslím, draka taky nikdy předtím neviděl…“

Velemir se kysele ušklíbl, přikývl. „Jsme zkrátka dva ubozí amatéři,“ hodil přes rameno – a už šlape na slunečnou stranu kopce, ohmatává jeden kámen za druhým, zkoumá jejich prasklinky a mlčky se každého z nich ptá, jestli vydrží žár ohně, nebo se rozpukne a rozlétne po chatě jako roj pomstychtivých střepin. Pohled mu sklouzne do údolí. To by bylo něco proti Turkovi, napadne ho, rozpálené kamenné střepiny! Pak si zhluboka povzdechne: vzpomene si na Andrejova zřídkavá líčení příhod z doby, kdy působil jako vojenský felčar, i na těch několik případů, které řešili už spolu. Představí si, jak by turecké ležení po takovém útoku vypadalo: roztrhaná těla, ještě živá a žebronící o ránu z milosti… cáry masa… střeva… krev. Dny a dny bolesti a neuvěřitelné dřiny, než se dá do pořádku aspoň zlomek těch lidí – a co z toho? Jen větší nepřátelství, nový, silnější oddíl v kraji, tvrdší rabování jídla a píce z už tak dost chudých vesnic kolem. Kdepak, takový útok a bezdůvodně, bez strategie, jen proto, že náhodou může… to je příliš drahý špás. Zavrtí hlavou sám nad sebou. Nepoznává vlastní myšlenky. Život tady v horách a vedle Andreje ho změnil.

Dračice se potácela mezi bezmocnou důvěřivostí, to když byl lektvar v jejích žilách v plné síle, útočením z bolesti, to když měla analgetika málo, a dojemnou, k nezdaru odsouzenou snahou o samostatnost. „Hodná holka,“ uklidňoval ji Velemir, kdykoli kolem ní procházel, a velmi často jí současně nabízel kousek masa. Někdy odpověděla: Hodná holka, natáhla krk a maso si vzala, jindy podivně varovně pískla a vyfrkla páru. „Nezlob, buď hodná holka,“ reagoval v těch případech okamžitě Velemir, i když v něm byla malá dušička. I nedorostlý drak dokáže způsobit velký požár. Jednou se nějak špatně pohnula, rána se jí otevřela a dovnitř se dostalo stébélko slámy. Bolí! zakřičela okamžitě, a Andrej se automaticky natáhl, že slámu odstraní. Zzzmiz! zařval drak, a hned za tou myšlenkou následovala pára a zárodek plamene. Andrej hbitě uskočil, přímo do rukou Velemirovi, ten ho bleskem vytáhl před vrata a tam se oba hodnou chvíli klepali. Když pak Andrej popadl dech, začal tiše bzučet pár tónů, pořád dokola a dokola, tu zesiloval, tu zeslaboval. Nebyla to ani píseň ani zaříkání, znělo to spíš jako vítr ve větvích. Velemir ucítil, že se mu obličej roztahuje do širokého, blaženého úsměvu, oči se mu mhouří, svaly na namožených zádech se samy rozplétají a povolují, hlava se kymácí sem a tam, jako had, kterému hrají na píšťalu… bylo mu mírně a něžně, jako by byl zase nemluvně a jeho kolébku tvořil celý okolní svět. Vtom se ho Andrej dotknul hřbetem ruky. Velemir sebou škubl a probral se.

„Můžeme dovnitř,“ zhodnotil situaci léčitel. „Jsi dost vzhůru, abys jí udržel hlavu?“

Velemir se shýbl, nabral do dlaní sníh a přetřel si s ním čelo. „Ty tvoje asklépijské… vynálezy.“

Andrej se jen mlčky pousmál.

Večer se po chatě a okolí sotva ploužili. Velemir postrkoval kameny v ohništi pořád dokola, dokonce se přistihl, jak zamyšleně stojí nad ohněm, v ruce poleno, které chtěl už bůhvijak dlouho přiložit. Andrej se cestou pro vodu opřel o skálu a zasnil se tak dokonale, že pak musel hodně podupávat, aby se mu do zmrzlých nohou vrátil cit. Dračice dostala večerní dávku léků, čistou podestýlku a čerstvě ohřáté kameny a rozumně zalezla spát, a oba čarodějové se pořád ještě potáceli kolem, příliš unavení, než aby jim došlo, že by měli udělat totéž.

Konečně se doploužili a dopotáceli na špalky před ohništěm. Z odborně umístěného kotlíku překypovala voda na čaj. Na plochém kameni se pekly placky, kouřovou dírou ve střeše unikala slibná vůně připálené mouky. Nad ohněm se pomalu otáčel rožeň s kusem skopového, pořád sklouzával tou propečenější částí dolů, tuk kapal do plamenů a syčel. Velemir si konečně všiml, že voda v kotlíku už vře; odtáhl jej z ohně a hodil do něj ostružinové listy. Pak zavrčel něco, co znělo nejspíš jako „kašlu na to“, vytáhl z torby lahvičku a přilil i její obsah.

„Co to je?“

„Brusinkový destilát. Mít tak ještě med…!“

Andrej opatrně usrkl. „Hm, není to špatné…“

„Děkuji, kolego.“

Odřezávali si z rožně polosyrové, polospálené kousky masa, balili je do placek, ukusovali, upíjeli. V chatě zavládla mlčenlivá pohoda.

„Ty, Andreji…“

„Hm?“

„Víš, poslední dobou si tak říkám… na co člověk potřebuje skvěle vybavenou laboratoř? Však vidíš, ne? Jde to i takhle… primitivně…“

Andrej zvedl obočí. „Měníš názor na zdejší barbarské podmínky?“

„No, neměním, ale… K čemu to je, další mistr tam v Evropě, kde máš pomalu co míle, to mistr?“

„Přeháníš.“

„Když to srovnáš s horama tady, tak ani ne. Tebe nikdy nenapadlo, že by mohlo být… vím já, užitečné… možná užitečnější než práce někde ve Francii, nebo i v Dubogradu, kdyby… Základní gramotnost, výchova kouzelných dětí…“

Andrej se pousmál sám pro sebe. „Zamiloval ses.“

„A co.“

„Tak se hned nečerti. Ilja?“

„Hm.“

„A chceš s ní zůstat tady.“

„Hm.“

„A ona? Myslíš, že by žila raději tady, nebo, řekněme, v takovém Dubogradu?“

Velemir chvíli rozpačitě rýpal klackem do ohně. „Nevím.“

„Ptal ses jí?“

Ještě rozpačitější odmlka. Potom zavrtění hlavou.

„Já bych na tvém místě začal právě tím. Pak bych teprv spekuloval.“

Špička klacku, kterým Velemir ryl v ohništi, uhořela a ulomila se. Mladík teď ostrouhával zbytek o jeden z kamenů. „A myslíš, Andreji, že mě bude…“ Ušklíbl se. „Proč by mě neměla chtít, řekni? Nejsem snad lepší, než ten… ten Fedor, co se kolem ní pořád motá? Ten lovec draků? Jsem tu jediný graduovaný mistr lektvarů v okruhu nejmíň padesáti mil, to snad není málo, ne? Řekni?“

Jeho starší druh pokrčil rameny. „Znal bych ještě jednoho mistra alchymie tady v kraji,“ zabručel. „U dvora Štěpána Velikého. To bude, myslím, míň než padesát mil.“

„Co je mi po Štěpánovi a jeho dvoru, takoví panáci se tu v horách ani neukážou,“ odsekl Velemir.

„Taky jsem kdysi býval panák u jeho dvora,“ podotkl tiše Andrej. „A taky jsem býval ženatý. Myslím, že mi ten sňatek rodina mojí ženy dodnes vyčítá.“ Vzdychl. „Když nekouzelná matka čeká kouzelné dítě, je porod vždycky… rizikový. Věř mi, raději bych si to nebyl ověřoval v praxi.“

„To jsem nevěděl,“ sklopil oči Velemir. „Promiň… Mrzí mě to…“

„Neměl jsi to jak vědět.“ Andrej pootáčel svým hrnkem. Snad se mu v horkém čaji zjevovala jistá tvář. „Stalo se to roky a míle daleko.“ Povzdechl si. „Kdybychom tehdy aspoň bydleli poblíž nějaké dobře vybavené kliniky… byli by mohli oba žít, žena i syn.“ Napil se, pěkně zhluboka. Natáhl ruku s hrnkem. „Zbylo v tom kotlíku ještě něco? A koukej to pořádně ochutit, mistře, je to nějaké slabé.“

Velemir přilil do kotlíku další alkohol. „Budeme mít ráno parádní kocovinu,“ podotkl. „Budem neohrabaní a pomalí. A jestli bude naše pacientka spolupracovat aspoň z poloviny tak skvěle, jako dnes, zůstanou z nás dva krásně propečené škvarečky.“

„I kdyby,“ zahučel Andrej. „Taky dobrý konec neřešitelných dilemat.“

 

Předpovídaná kocovina se dostavila v plné síle, ale pečení zaživa se kupodivu nekonalo. Snad byli opatrnější než včera, nebo jim možná drak začínal trochu věřit, těžko říct. Velemir, zdálo se, po příčině nepátral: s hlavou jako střep neměl náladu ani nadávat; prostě přijímal, co mu osud daroval, a snad se nad tím ani nepozastavil. Andrej byl ještě zarytější a mlčenlivější než obvykle, pozoroval svět kolem sebe přes husté černé řasy a zpod víček přimhouřených na malinkatou škvírku a pohyboval se s rozvahou člověka, kterému má každou chvíli vybuchnout temeno. Uvědomoval si, že ho opice na zádech nutí k nebývalé popudlivosti, a celý den se poctivě kousal do jazyka, co jen mohl.

Protože Velemir dělal při práci chyby.

A na to u něj Andrej nebyl zvyklý.

Většinou se jeho mladší druh zarazil včas: lektvar nezkazil žádný, naštěstí, protože to by Andrej rozhodně nezachránil; když mu uprostřed nápřahu odletěla hlavice sekyry z topůrka a změnila se znovu na kámen, uhnul; ty připálené placky se jíst daly a vylitá voda taky nepředstavovala nepřekonatelné neštěstí, i když ledová plotna těsně před dveřmi není nic, oč by člověk měl stát… Ale když Velemir nachystal dračici její maso s lékem a podával jí ho z ruky…!

Andrej strnul, vytřeštil oči a zapomněl dýchat.

Dračice maso očichala, prohlásila: Dobré žrádlo, stáhla nozdry, vysoko vyhrnula pysky… a jemně uchopila maso do předních zubů.

„Hodná holka,“ pochválil ji nepřítomně Velemir, div ji nepoplácal po krku.

Hodná holka, souhlasila dračice.

Andrej pomalu, opatrně vydechl.

A Velemir se otočil k drakovi zády. „Měli bychom asi zajistit dům před čtením myšlenek,“ řekl. „Ten Fedor draky nějak hledat musí, a podle zvuku nebo stop to nejspíš nebude.“

Jindy by Andrej oponoval, že jediní lidé v okolí schopní putovat myslí jsou jen oni dva a jejich mistr, a má snad jejich mistr důvod lovit draky?, ale dnes se hádat nehodlal. „Dobře, tak pojď,“ kývl… a s ulehčením sledoval, jak se jeho mladší druh vzdaluje od dračího chřtánu. A kousal se do jazyka, až mu málem tekla krev, jak se snažil změnit hořká slova zklamání zpět na nejasné myšlenky, které nelze přečíst. Nedařilo se mu. Nefér, bzučelo mu v hlavě, to je nefér. Mě by sežehla na místě, a já pro ni přitom udělal o tolik víc… Proč?

Byla to škaredá myšlenka hodná jeho hlavy tupé kocovinou, a to ho štvalo snad ještě víc. Bude snad závidět příteli, že má charisma? Úspěch?

K večeru už konečně zbytky alkoholu vydýchali. Jen záda bolela, jako by celý den vláčeli balvany. Zalezli do pelechů, co nejdřív mohli, nikdo nezůstal vzhůru hluboko přes půlnoc a nepřikládal.

A tak jim oheň vyhasl a do chaty se hladově zakousla zima.

Ráno se probudili do jasného, jiskřivého dne, pokud možno ještě mrazivějšího, než byly ty předchozí. Jako obvykle se první odhodlal vyškrábat z tepla houní Andrej; Velemir jenom vystrčil zpod přikrývky půl ucha. Nejdřív uslyšel rachtání kolem ohně, pak potěšitelné praskání nových plamenů. Protáhl se, oči pořád ještě zalepené spánkem. Levý palec od nohy mu přitom vykoukl zpod houně. Zadrkotal zuby a honem se stočil do klubíčka. Zvenku do chaty doléhaly jakési tříštivé rány: Andrej roztloukal led v putýnce. Velemir si přetáhl přikrývku i přes hlavu. Ještě chvilinku tepla…

„Vím, že nespíš,“ zavolal od dveří Andrej.

Vůně pekoucích se placek Velemira nakonec z teplého mechového důlku do zimy vytáhla.

„Myslel jsem, že u vás doma bývají i horší mrazy,“ protáhl škodolibě Andrej.

„Já byl vždycky spíš příznivec našich letních veder,“ zavrčel jeho mladší druh. S odporem se zadíval na vodu v lavoru. Zaťal zuby a rychle se ošplíchal. Pak už honem chmatl po horké placce, přelomil ji a nacpal si ji do úst.

„Říkals, že je mistrův dům prázdný?“

„Mhm.“

„Půjdu se tam podívat.“

Velemir polkl. „Nic tam nezbylo, vždyť jsem ti povídal. Jen taková potvora pištivá, nějaká kletba či co, cizí práce, ne mistrova; bozi vědí, kdo to tam poslal a proč. Dům vypadá, jako by v něm nikdo nežil nejmíň dvacet let. Mistr si s tím musel dost vyhrát.“

Andrej neodpověděl, jen tiše sbalil posledních pár placek a zavázal je do uzlíku.

„Neblázni, nemá to smysl. Prostě se odstěhoval.“

„A nic nám neřekl? To se mi nezdá.“

„Nebylo by to poprvé. Přece víš. Nic nám neříkat a tvářit se, že jsme vzduch, to je prakticky jeho způsob života.“

„Výuky.“

„Co?“

„Jeho způsob výuky, ó slovutný a nepřekonatelný mistře lektvarů. Jdu tam. S drakem si teď už poradíš. Její stav je ustálený, nečekám potíže. Krom toho, buď se do večera vrátím, nebo tě zavolám. Nebo…“ vzpomněl si na ochranná kouzla, co položili kolem, „prostě podle okolností.“

Sbalil ještě kus studené pečeně od večeře a vstal.

Velemir se taky začal zvedat. „Počkej…“ Půjdu s tebou.

„Ne. Někdo tu musí zůstat.“ Krok, dva – a už byl venku ze dveří.

Velemir praštil pěstí do podlahy. Vyskočil. „Aspoň přines nějaké další maso,“ zařval za vzdalujícími se Andrejovými zády. „Když už se tam vlečeš! Ať ta cesta není úplně na nic!“

Andrej se neotočil, jen v chůzi přikývl.

„A pozdravuj Ilju!“

Andrej zvedl ruku, zatřepal jí nad hlavou – mohlo to být stejně dobře odmítnutí i rozloučení – a zašel za skálu. Velemir zavrčel, přihodil na oheň pár pořádných polen, aby dlouho vydržel, pak vytáhl z hromady dřeva jeden delší klacek. Soustředil se. Z konce klacku vypučely lehce zahnuté bodce, všechny čtyři bezchybně stejné, ne jako včera. Čaroděj si pokývl a vydal se vykydat dračí kotec. Koneckonců, nadávat si do pitomců může i při práci.

Dračice ho přivítala zacvakáním zubů a zřetelným sklapnutím tlamy.

Hodná holka, vidíš? Žrádlo? Dáš?

„Jo, jo, jasně, sakra že jo. Uklidím a dám.“

V příšeří stáje se vyčítavě zalesklo bělmo očí. Hodná holka.

„Já vím, že jsi hodná holka. Můžeš kousek uhnout? Nadělalas pod sebe.“

Ťap, ťap, škráb. Opatrné odfrknutí. Hodná holka, hodná…

Čaroděj zarputile vyhazoval mokrou slámu z vrat, snažil se přitom co nejmíň zašpinit. Smrduté kusy zákeřně sjížděly na čistou část podlahy, rozmazávaly se a pekelně klouzaly. „Sajrajt,“ vrčel si Velemir pod vousy a ze všech sil vzpomínal, jak že to vypadá správný dračí trus, jestli opravdu má být tak moc tekutý. Marně. Neměl to jak vědět. Andrej měl správný odhad, toto byl první drak, se kterým se v životě setkal.

Nesmím dělat do hnízda, vím, řekla smutně dračice. Ale lítat bolí…

„To nic. Vidíš, už tu bude čisto.“

Z kouta, kde drak právě přešlapoval, vystoupil ke střeše tenký svislý pramínek páry a kouře. Trošičku se tam rozsvětlilo. Velemirovi zatrnulo.

„Neblázni! Žádný oheň! Půda je plná suché slámy!“

Ne, ne, hodná holka…

„No proto.“

Vztek se rozplýval. Člověk prostě nedokáže zůstat vzteklý, když je v jedné stáji s drakem, který se ze všech sil snaží dát najevo, jak nezlobí. Velemir vyšplhal po žebříku na poval – dračí čumák ho s odstupem pár sáhů zvědavě sledoval. Čaroděj sházel na zem čerstvou slámu; jen trochu, jen tolik, aby pokryl podlahu dvou koňských stání. Stejně se mu zdálo, že spotřeboval až až. Stiskl rty a zavrtěl hlavou. Kde teď, uprostřed zimy, sehnat další podestýlku? I kdyby mu místní chtěli nějakou prodat, jak jim to vysvětlí? Dřív nebo později ta povídačka o lazaretu praskne, a pak…

„Na čem spíš v hnízdě?“

Drak se zamyslel. Naklonil hlavu na jednu stranu, na druhou. Větve. Listí.

Jo, další věc, které je uprostřed zimy všude plno, ušklíbl se v duchu Velemir. Teď najdu leda tak jehličí. A to nesaje.

Sláma je dobrá, těšila ho dračice.

„To je, ale máme jí zatraceně málo. Co naplat, nějak to zvládneme. Polez ven, udělám maso.“

Nadšené zašustění křídel. Žrádlo!

„A potom ti prohlídnu rány.“

Hodná holka nekouše, hodná holka nefuní páru, hodná holka hezky drží… Žrádlo! Maso, masssíčko! Žrá-žrá-žrááádlo!

Vycházel ze vrat, poslouchal radostné cvakání drápů za sebou a přemítal, jak někdo může být tak hloupý, tak zatvrzelý, tak necitelný, že tyhle úžasné tvory chodí s klidným srdcem vraždit – a ještě si za to nechává zaplatit. Kdyby ti draci sežrali stádo na prahu jara, koukal bys na to jinak, řekla mu Ilja, ale on byl přesvědčený, že ne. Rozhodně ne.

Dračice zchlamstla maso i s lékem, jen to mlasklo. Pak si lehla na bok na zmrzlou zem, roztáhla křídlo, zamžikala, stydlivě prohodila: Trochu tlačí… a opatrně ukázala rány.

„A do háje.“

 

Andrej se zastavil na kraji mýtiny. Velemir měl pravdu, pomyslel si, mistrův dům je úplně opuštěný. Neobyvatelný. Ale… je prázdný? Zúžil oči, jako když zkoumal stav pacienta, a přes řasy pečlivě prohlížel mechem obrostlou, tlející, rozpadající se stavbu. Ta… věc, co o ní Velemir mluvil. Ta, co se pištivě smála. Je tu ještě? Je to opravdu cizí, nepřátelská záležitost, nebo nějaká další mistrova zkouška, kterou Velemir neodhalil? Zvedl ruku před obličej, přejel si palcem přes bříška ostatních prstů a pak prsty roztáhl. Za sítí z jemných čárek řas a silných pruhů prstů zajiskřily linie kouzla. Andrej uznale broukl: na domě neležela jen tak nějaká iluze, ale plnohodnotná kletba, navíc jedna z těch reverzibilních. Mistr rozhodně měl v plánu se sem někdy vrátit. Jenže kde je ta pištivá…?

Buch. Tysss to byl! Vrah dráčat, vykradač hnízd! Nehmotné drápky mu prosekly plášť, silnou látku kabátce i košili. Ale krev, která mu po kapičkách stéká mezi lopatky, je opravdová. Otočil se, ohnal se uzlem; praštil jím přesně do míst, kde ta věc seděla. Udeřil jen sám sebe. Uslyšel pištivý chechot z místa za svým krkem. Nebo snad dokonce… tam vzadu, uvnitř hlavy, tam, kde je lebka měkká. Už už se rozmachoval uzlíkem podruhé, ale léčitel v něm ruku zarazil. Do podlebí se nesmí bít.

Drápky ve vlasech. Pod vlasy. Temeno mu jen hořelo. Snad to neumí i chrlit oheň?! Zadrápl si nehty zezadu po krku. Bohové, moci si tak strhnout skalp…!

Chichot za očima. Tysss to byl!

Na poslední chvíli zastavil své prsty mířící k očím. Takhle ne. Takhle se té věci nezbaví, jen zničí sám sebe – přesně to, oč jí jde. Už je pozdě, už se do něj zakousla příliš hluboko. Velemir měl pravdu, když před ní utekl; v tomto světě není místo, kde by se jí bylo možno postavit.

Musí někam, kde nebude mít tělo. Na tu šedou louku. Do světa za světem.

Zvedl nejbližší zdravý klacek, opsal jím kolem sebe v poprašku sněhu na prsti kruh. Ruka mu cukala, měl co dělat, aby obrazec dokončil. Lehl si na bok. Zavřel oči. Nadechl se – a velmi, velmi pomalu vydechoval, tak pomaličku, že neodfoukl ani jedinou vločku.

A byl tam. Stál poblíž několika velkých kostí. Přes nekonečnou šedou pláň letěly stíny čtyř draků a za nimi se mihotala vysoká postava. Ačkoli ji Andrej pořád ještě neviděl jasně, věděl, že se usmívá. Vždycky se usmívala. I v Byzanci. I v Asklépiu. I tehdy v hlavách lůžka jeho ženy.

„Paní…“

Pohlédla jeho směrem, pokývla mu a záře kolem její hlavy zavlála jako vlasy uvolněné z účesu, jako bělostná rouška. Pak se znovu sehnula, zvedla cosi ze země, uložila to do velké plachetky. Stín jednoho z draků dostal ostřejší obrysy.

Věc za Andrejovým krkem se pohnula, zaškrábala drápky. Rychlý hmat – a už ji drží, jakousi nohatou příšerku, ne, chomáček cizího světla… ne, vůbec ne… Co to je?

Paní natáhla ruku. Podivná věc se s nespokojeným pištěním vytrhla Andrejovi z prstů a rozletěla se k ní.

„Nestraš,“ řekla Paní. Foukla. Chomáček světla s reptáním poodletěl k pustině.

Jeden z draků za ní zlostně potřásl krkem. „Vyvraždil mé hnízdo, ty to víš!“

Pištivá věc se otočila, souhlasně si broukla a vletěla drakovi mezi ostny na krku. Proplétala se tam a lísala, stín nejmenšího z dráčat, sotva proklubaného z vejce.

„Mýlíš se, má ubohá, ten to nebyl.“ Tón pod slovy zpíval o soucitu, lásce a smutku. Paní zvedla jednu z kostí u Andrejových nohou, i ji uložila do plachetky, další z draků se stal skutečnějším. Narovnala se. „Co tu hledáš, chlapče s léčivýma rukama?“

Andrej polkl. Jako by neměl dost vzduchu v plicích. Konečně se mu podařilo zachraptět: „Úlevu od… té věci.“

„Stalo se,“ přikývla Paní. „Nebyla namířená proti tobě. Neměla být.“

Stín draka za ní zlobně zacvakal zuby. Andrej se nepovažoval za znalce, ale zdálo se mu, že je to stará dračí matka. Nebezpečné zvíře, i bez zlopověstného blýskotu kletby v ostnech.

„Byla to dračí kletba, že? Kdybych… neuměl přijít sem, byl bych teď mrtvý,“ ověřoval si.

Paní se jen usmála. „Máš dost velké poznání, aby sis uměl odpovědět sám, můj malý léčiteli. Jestli jsi našel, cos hledal, vrať se zpátky.“

„Ještě ne,“ odporoval Andrej, i když by nedokázal vysvětlit, proč. „Hledám… svého mistra. Aspoň myslím.“

„Kterého z tvých mistrů?“

„Toho posledního. Grigorije. Je… je tady?“ Příliš tomu nevěřil. Pokud kletbě unikl on, učedník, pak to jeho mistr dokázal nesporně taky, a líp; a co by pak dělal tady na prahu smrti? Ale potřeboval jistotu. Nedokázal by odejít a nechat člověka bez pomoci.

Paní naklonila hlavu k rameni. „Je a není. Prochází mou branou podle vlastní vůle tam a zpět, dokud nenastane jeho čas. Zavolej a uvidíš.“

Poslechl. Odpověď dlouho nepřicházela. Paní stačila sesbírat všechny kosti, jeden z draků se vybarvil do plné krásy, ona jej pohladila po úzké, tak trochu koňské hlavě, láskyplně zatahala za špičaté uši. „Jdi v míru, maličký.“ Drak se otřel nozdrami o její rameno a zmizel. Andrej se už už nadechoval, že zavolá znovu, když uviděl, jak se blíží další světlo.

A opravdu, byl to mistr Grigorij.

„Jsi mrtvý?“ vyštěkl na něj, sotva ho poznal.

Andrej se překvapeně zamračil, zavrtěl hlavou.

Ale mistr mu nevěřil. Obrátil se k Paní: „Děláš si na něj nárok?“

Laskavě se usmála. „Já si dělám nárok na každou živou bytost, můj milý, dobře to víš. Ale tento přišel svobodně, stejně jako ty.“

Mistr nespokojeně stiskl rty. „Kdes nechal tělo?“

„V kruhu před vaším domem.“

„Ty hlupáku, tys šel…?“ Mistr rázem zostražitěl. Rozhlédl se. Pohnul ukazovákem, jako by něco lákal. Nohatá příšerka, chomáček cizího světla, vystartovala zdánlivě odnikud přímo proti jeho tváři: Tysss to byl! „Tys to byl,“ zasyčel ozvěnou stín staré dračice, přízračná poloprůhledná hlava se pohnula rychleji než myšlenka a už kmitá mistru Grigorijovi nad temenem. „Ten mi zničil hnízdo a zabil všechny moje děti! Dej mi ho!“

„Ne, ani na jeho rukou není tvoje krev,“ řekla Paní. „Zmýlila ses potřetí, má ubohá. Tvá kletba selhala.“

Světelný chomáček potemněl a spadl na zem. Mistr na něj rychle šlápl a ještě pro jistotu špičku protočil. Příšerka se rozpadla na malé hádky a zmizela. Mistr si srovnal kabát, otřásl se. „Proč jsi tady?“ štěkl znovu na učedníka.

„Hledal jsem vás,“ odpověděl Andrej co nejmírněji a nejpokorněji.

„A ten druhý?“

Paní se zahleděla kamsi za jejich záda a její úsměv zvroucněl. „Vidíš? Nezemřely všechny tvoje děti, ubohá,“ řekla a položila staré olysalé dračici ruku na hřbet. „Teď pojď. Vidělas svoji naději a už musíš jít. Je čas.“

Mistr se ohlédl. Od plochého obzoru se blížila kulhající mladá dračice a za ní Velemir. Mistr zúžil oči. „Aha, tak tady máme tu poslední,“ procedil. „Zatracení blázni, věčně se budete plést, kam nepatříte. Dobrá, nechte si ji, když o ni tak stojíte, ale tím jsem s vámi skončil. Přijdete si oba pro osvědčení, sbalíte si svého draka a vypadnete z kraje. A teď zmiz!“ Zdvihl ruku, aby Andreje strčil naplocho dlaní do čela.

Ale vždy tak poslušný Andrej nečekaně uhnul.

 

Alchymista položil prst těsně pod ránu. Drak pískl. „Vydrž,“ uklidňoval ho čaroděj. „Ani se nehni.“ Stehy držely dobře, ale okolí rány bylo teplejší a, pokud mohl posoudit, fialovější než včera. Soustředěně zamrkal. Prudce stiskl prsty. Mezi úhlednými hedvábnými stehy protekl hnis. Drak vyfoukl roztřepený kouřový kroužek, mrskl sebou, stáhl si zraněnou nohu pod sebe; pokoušel se k ráně dostat, aby si ji olízal.

„Nech to. Ukaž, pusť mě k tomu, mám ruce šikovnější než ty zuby a jazyk.“

Trvalo hodně dlouho, než mu dračice znovu dovolila na ránu sáhnout. Velemir rychle přeřezal a vytahal stehy. Rána se škaredě rozšklebila. „Teď to bude štípat,“ upozornil, a než drak stačil znovu písknout a ucuknout, nalil dovnitř tekutinu oranžovou až do černa.

Bolí! Bolí!

„Já vím. Vydrž.“

Znovu stisknout. Další dávka hnisu. Jak hluboká je ta rána? Kam všude se už zánět rozšířil? Proč, proč jenom ani jednoho nenapadlo, že draci nemají kůži těsně přirostlou, jako lidé, ale volnou jako většina ostatních velkých masožravců? Že když ránu přinutí se zavřít předčasně, bude se mezi kůží a svalem hromadit krev a že tam začne hnisat? Proč se pořádně nepodívali, proč byli tak hloupí?

Znal odpověď, samozřejmě: protože předevčírem jim dračice ještě nevěřila a oni se snažili mít nebezpečnou práci z krku co nejdřív, než se zvířeti povede přiškvařit je ke zdi.

Bo-lí…

Konečně z rány po zmáčknutí tekla jen čistá dezinfekce. Čaroděj držel v ruce skalpel vypálený v plameni a nedokázal se odhodlat. Věděl, že musí píštěl otevřít i z druhé strany, ale neměl srdce říznout do neporušené kůže: co když víc ublíží, než pomůže? Stál nad drakem, bolestně vrtěl hlavou, zatínal zuby. Přes víčka se mu přelila bezmocná slza a opuštěně přimrzala k tváři.

Už netlačí, řekla tiše dračice.

Povzdechl si. „Ale zase bude.“ Sevřel víčka. „Víš co, zalez do stáje. Donesu ti tam kameny na ohřátí.“ A pak zavolám Andreje, dodal v duchu. Sám to prostě nezvládnu.

Ale ať se snažil, jak chtěl, Andreje se dovolat nemohl. Jako by snad nebyl na tomto světě.

Slabé zimní slunce se překulilo přes poledne. Dračí čumák nejdřív oschl a pak se rozpálil. Velemir dělal, co mohl: lektvary proti bolesti, proti horkosti, dezinfekce do rány… Dračice k němu natáčela hlavu pomaleji a pomaleji. Už se vůbec nebránila. Zato se do ní pustila třesavka. Třikrát po sobě vzal čaroděj do ruky vypálený skalpel, třikrát po sobě ho odložil. Rty měl celé rozpraskané, jak si je pořád olizoval a jak se do nich kousal. Snažil se povzbudit k činu nadáváním, ale ani tak nepřekonal hrůzu z toho, že by měl přiložit čepel k neporušené kůži a říznout. Každou chvíli vybíhal mimo chráněné území a volal Andreje, pak už řval, vztekle a zoufale zároveň. Bez odpovědi.

Když slunce zapadalo, dračice začala odmítat i vodu.

„No tak,“ přesvědčoval ji Velemir. „Nevzdávej se. Ten pitomec se každou chvíli vrátí, uvidíš. Už nemůže být daleko. K mistrovu domu je to jen slabé dvě hodinky cesty…“ Ale drak neposlouchal, jen přivíral oči, hlavu položenou na houni, kterou Velemir donesl z chaty. Bylo jasné, co dělá: odchází.

Čaroděj posmrkl, jako děcko, utřel si oči rukávem. Počtvrté očistil čepel v plameni.

„Tak dobře.“

Položil prsty na kůži. Rychle odloupl překážející šupiny; padaly v tom místě skoro samy. Přivřel oči na škvírečku, odhodlaně skousl a řízl.

Do slámy vyteklo dobré půl pinty hnisu a krve.

Vyčistit otevřenou ránu už bylo snadné.

Ale drak i potom jen odevzdaně ležel na zemi a nehýbal se.

Nakonec Velemir zvíře objal kolem krku, lehl si jí na bok (ještě se zvedal, ještě dýchala, i když jen mělce), zavřel oči… a poslal svou mysl po jejích stopách.

Téměř okamžitě se ocitl na té šedavé pláni. Dračice po ní kulhala jen kousínek před ním.

„Počkej!“ Rychle ji doběhl. „Nedělej to, nechoď pryč. Vrať se. Poradím si s tou infekcí, vím, co na ni platí. Věř mi. Vrať se…“

„Tam dole mě to moc bolí,“ řekla. Její hlas tu byl přízračně podobný Iljinu, jen zhrublý utrpením.

Vzal její hlavu do rukou, jemně ji palci hladil po kořenech uší. „Já vím. Já vím. Takové rány bolívají. Ale zavřou se, uvidíš, že se zavřou. Budeš zase lítat…“ Mluvil a mluvil, snad ani sám nevěděl, co. A dračice mu tady naslouchala, tady jí nepřekáželo tělo rozpálené horečkou. Tulila se k němu blíž a blíž, až mu položila svou velkou hlavu na rameno.

A tehdy, přes její krk, Velemir uviděl Andreje i jejich mistra. Uslyšel ozvěnu mistrových slov: osvědčení… vypadnete z kraje. Ušklíbl se: v tuto chvíli mu na ničem nezáleželo tak málo jako na nějakém studiu. Zavolal. Zamával. Andrej se k němu rozběhl. Velemir natáhl ruku. Andrej ho za ni uchopil. Mladší muž pohladil volnou dlaní dračici po čele. „Běž zpátky,“ řekl tak něžně, jak jen dovedl. Zatlačil. Andrej se k němu váhavě přidal. Drak se zvrátil dozadu a už letí, kutálí se v kotrmelcích mezi spirálami mlhy, přes mraky, středem chumelenice, dolů, dolů… dolů… na umrzlou zem. A nahoře na pláni, tam, kde celý ten pád začal, se rozsvětlilo. Teď před nimi stojí Paní.

„Dobře provedeno, maličký.“

A pak už letí i oni dva, nejdřív spolu, ruku v ruce metají divoká salta šedivou mlhou, v mracích se rozdělují a míří každý ke svému tělu, Andrej do kruhu před mistrovým domem, Velemir do stáje.

Dopadl, jen to žuchlo. Otevřel oči. Na hrudi mu leží něco těžkého.

Dračí čumák.

A přesně tak je Andrej našel, když za necelou hodinku dorazil, úplně bez dechu, jak celou cestu běžel. Dračí čumák ležel na lidském boku, lidská ruka objímala dračí krk a zahřívali se navzájem.

Trvalo skoro tři týdny, než se dračici rána konečně správně zavřela zevnitř. Stehy z křídel byly dávno venku, po sečné ráně zbyl jen šrám, ale díra od kulky pořád temně a krvavě zívala. Velemir každý den vylepšoval složení čistících a leptavých směsí i sadu nadávek, kterými častoval okolní hory za to, že jsou tak necivilizované a pusté; Andrej zarytě vyráběl drény a cupaninu doslova z ničeho. Výpravy za masem a stelivem byly čím dál delší, a kdyby se Velemir neodvážil krást od Turků, nevyžili by vůbec. Zato dračice spolupracovala, seč mohla. Nabízela zraněnou tlapu k ošetření sama od sebe, vůbec necukala a nebylo ji ani potřeba uplácet kousky masa. Jen občas zamžikala nebo pískla, když bylo bolesti příliš, a často si tiše mumlala: Hodná holka, brzy bude běhat a lítat jak dřív, hodná holka…

Oba čarodějové se na ten den těšili skoro stejně nedočkavě jako ona. S každým dalším svítáním víc a víc trnuli, že se jejich tajemství prozradí a Turek nebo rozlícení vesničané přijdou dorazit jejich draka i je. Snažili se chránit tím, že budou místním ještě užitečnější, než dokud bydleli u mistra Grigorije. Andrej docházel k nemocným, o kterých se od Iljina otce dozvěděl, Velemir zas pravidelně přinášel do vsi lektvary a masti – a hlavně chodili obden na výzvědy k tureckému táboru a varovali lidi před každým plánovaným pohybem nepřátel, oznamovali každou chystanou výpravu za proviantem. A přece se necítili v bezpečí. Tady máme tu poslední, ujelo jejich mistrovi, a oni nechtěli domýšlet, co všechno to znamená nebo jestli mistr dostojí slovu a nezradí je. Každé ráno cestou pro vodu obnovovali ochranné znaky na stezce a kdykoli si mohli dovolit plýtvat silou, přivolávali na svůj kopec mlhu a sníh.

Ale nikdo je v jejich provizorním domově nevyrušoval.

Až do toho dne, kdy Fedor přivedl Ilju.

 

„Haló! Mistře asklépijský! Mistře alchymisto!“

„Velemire! Andreji! Kde se schováváte? Nevidíme vás!“

Velemir zvedl obočí: no nazdar! Andrej sykl skrz zaťaté zuby. Oběma bleskla hlavou tatáž myšlenka: ještě že je dračice právě pryč. Včera se vydala na svůj první pokusný let. Trval jenom chvilku, ale od té doby obletěla kopec už několikrát a pokaždé vydržela ve vzduchu o něco déle.

„Tady jsme,“ odhalil konečně Andrej cestu a vykročil po ní hostům naproti. Velemir zatím horečně vysílal směrem k drakovi naléhavý vzkaz: Teď sem nechoď. Mohl jen doufat, že ho drak uslyší a Ilja ne. Nechtěl si ani představovat, co by bylo, kdyby se to stalo naopak.

„Máte to tu opravdu dobře chráněné,“ chválil přede dveřmi Fedor, ruku na zdi, jako by se potřeboval ujistit, že je skutečná. „Ne, ne, díky, nepůjdu dál… musím rychle zpátky k našim. Tak jsme domluvení, mistře Andreji? Dáte na Ilju pozor?“ (Slova bojím se o ni vyslovovat nemusel: zářila z jeho tónu i z ramen nakloněných tak, jako by děvče objímal, i když se jí ve skutečnosti ani nedotkl.) „A ty tu, prosím tě, zůstaň, slíbilas mi to. Tamhle z ostrohu je na ležení vidět dost dobře, to ti musí stačit. Hlavně se nepouštěj dolů, ano? Věčná škoda, žes nechtěla jít s dětmi…“

Velemir se přistihl, že s ním ze srdce souhlasí: věčná škoda, opravdu. Vzápětí se málem vysmál sám sobě: jak to, že není rád, že mu jeho sok přivedl milou až do domu?

Odsunul od sebe zmatek; na ten teď není vhodná doba. Otevřel dveře. Právě včas, aby uviděl Ilju hodit košík plný kusů plátna na zem a ušklíbnout se na Fedorova záda: „S dětmi. To určitě.“ Velemir ji ještě nezažil tak rozzlobenou. Kdyby hněv mohl zapalovat, stálo by temeno kopce v plamenech.

Fedor zmizel mezi skalami. Ilja zvedla převržený košík. Pořád ještě měla tvář jako kámen, vysoko na lících červené skvrny. „Tak pojď, ukaž mi aspoň ten váš lazaret. Možná ho budeme do večera potřebovat.“

Odhadla možnosti budov správně: zamířila k té větší z nich, ke stáji. A bylo zle. Oba čarodějové šli tiše v jejích stopách, vymýšleli použitelné výmluvy, až se jim z hlav kouřilo, ale zbytečně. Nedostali se ani k té první. Ilja otevřela vrata, podívala se na zem, začichala.

„Vy tu držíte draka.“

Velemir s Andrejem si mlčky vyměnili pohled.

„A já hloupá vám ještě pomáhám pro tu potvoru shánět žrádlo, otce uprošuju, aby vám dával z našeho, i když máme stěží sami dost. Copak jsem ti neříkala, že draci jsou škodná?! Takhle mě podvést!“

„Počkej, Iljo, já ti to vysvět-“

Prásk. To byla vrata. Ještě drnčela, tak píď před Velemirovým obličejem. Venku se zatřepetal cípek šátku za skálou. Bylo slyšet dupot běžících nožek. Velemir zaklel a rozběhl se za děvčetem.

„Nemůžeš, když vaši jdou na Turka, nemůžeš!“

„Ty mně budeš rozkazovat? Co si o sobě myslíš! Chytráku!“

Znala kraj lépe než on, měla i vhodnější boty. Uměla využít každého kamínku, každého jazýčku sněhu, zatímco on v zoufalém spěchu o všechno dvojnásob škobrtal. Dokázala sešplhat puklinami, kterým by on v životě nevěřil nebo kterými by se neprotáhl. Když doběhl na hranu srázu, za staré tábořiště s jeskyní, byla Ilja dávno v polovině svahu.

Dole hýřilo barvami turecké ležení.

Teď už křičet nesměl.

Opřel se o skálu. Chytil se za srdce. Strašně ho píchalo v boku, krk skoro necítil. Kdepak, nebyl připravený na takové závody, navíc v mrazu.

Bolí?

Rozhlédl se. „Kde jsi?“

Schovaná.

Z jeskyňky vykoukla špička hnědofialového čumáku. Veliké oko spiklenecky mrklo.

O půldruhé míle níž Ilja seskočila z poslední skalky a ztratila se mezi stromy.

Dračice opatrně vylezla z úkrytu a posadila se vedle čaroděje.

Z opačného konce údolí se ozvalo zarachtání vozů a zaržání koní. Turecké zásobovací oddíly, na které měli vesničani políčeno, byly tu. Ještě chvilku – a budou projíždět tamhle pod tou skálou, úzkou cestou podle Olčavice, jeden za druhým. Velemir muže na skále neviděl, jen věděl, že tam jsou, sochory podložené pod balvany, a čekají.

Dračice je i viděla.

Položila si hlavu Velemirovi na rameno. Vykradači hnízd?

„Tak nějak. Vezou kořist.“

Bojíš se o svou ženu?

„No ona to není moje… Ano. Moc. Běží jim přímo do rány a já ji nedokázal zastavit.“

Pomůžu.

Dračí a lidská hlava se sklonily k sobě. Člověk a zvíře si v dokonalé shodě mlčky šeptali z mysli do mysli.

Naštěstí pro ně byli v doslechu i dva lidé schopní myšlenky odezírat.

Andreje to rvalo na dva kusy. Povinnost léčitele kázala zůstat a připravovat z doneseného plátna cupaninu a obvazy, povinnost k příteli velela rozběhnout se za Fedorem a tlumočit. Zaslechl z Velemirova rozhovoru s drakem dost, aby věděl, k čemu se jeho mladý přítel chystá. Ten plán byl šílený, jako většina Velemirových improvizací, ale nebyl neproveditelný. Leda by na dračici začali střílet vesničané.

A to se mohlo dost dobře stát.

Andrej jedním šmahem setřel týdny pečlivě pokládaná ochranná kouzla. Mlha se zavinula do sebe, stekla po půlnoční straně kopce a zmizela; vyšlapaná stezička od vesnice už zase běží až ke dveřím chaty, jasná a zřetelná. Čaroděj si v duchu vyvolal Iljinu tvář a zakřičel, co jen mohl: Iljo! Vrať se! Velemir chce kvůli tobě… Přidal představu letícího draka.

Nedokázal odhadnout, kolik z toho vzkazu Ilja zachytí – a kolik pochopí.

Byl už několik sáhů od chaty a právě skákal z prvního skalního schodu, když se mu v hlavě ozval hlas jejich mistra.

Zůstaň, kde jsi. Slyšel jsem vás oba.

Andrej doskočil a zůstal stát. Mrkl. Pak ještě jednou. Nadechl se. Velemira nezastavíte!

Vím.

Ze skalního prahu se odlomil kamínek, spadl o schod níž, odrazil se a už letí, velikým obloukem padá do zelenošedé hloubky. Turecké proviantní vozy se pomalu řadí jeden za druhý, vjíždějí na úzkou část cesty. Muži na skalách zadržují dech. Neklidná zvířata v korunách stromů označují směr, kterým utíká Ilja. Od vozů se odpoutává jezdec, míří k ležení. Těsně nad hladinou Olčavice se plíží drak.

Dívka vběhla jezdci přímo před koně.

Z divokého koryta vyšlehly plameny. Kůň se plaší, jezdec padá. Drak stoupá, krásnou, ladnou křivkou, a ve spárech drží lidské tělo.

„Nestřílej! Fedore, nestřílej! To je Ilja!“

Mistr křičí na obou rovinách současně. Andrej a Velemir si zacpávají uši: pro ně je ten řev ohlušující. Choulí se na zem. Přesto si dokážou vyměnit tichou, pobavenou myšlenku: (Tak takhle to je?) (Podívejme, kdo tu zpoza buku velí lovům a bojům!) Pod rachotem mistrových slov zní jejich překvapený smích.

Sochory zabraly, balvany se řítí na cestu. Rány z osmanských pušek. Drnčení horalských kuší.

Drak mizí za hřebenem.

A pak se vrací, už bez zátěže, letí podél svahu a přímo na tábor. Další plameny. Trubky. Křik.

Slabý turecký oddíl od vozů je rozprášen. Fedor, Iljin otec a další muži slézají dolů, přepřahají nezraněné koně, otáčejí vozy. Odvalují pár balvanů z cesty, aby mohli projet. Několik kamenů padá až do Olčavice. Vysoko šplíchá voda.

A další rány, střílí se na turecké ležení.

A drak se znovu vrací.

Tábor hoří. Nepřipravení vojáci bezcílně pobíhají. Kde je nepřítel? Kam střílet? Vždyť se to proti nim obracejí snad samy hory!

Drak stoupá. Ztrácí se mezi skalami. A za jeho ocasem smršť rozžhavených kamínků.

„Všichni zpátky!“ volá mistr Grigorij. Jeho hlas duní údolím jako obrovský buben.

Nahoře pod hřebenem, na prahu mělké jeskyňky se Velemir slabě ptá: „Jsi v pořádku?“ Unaveně mžiká, řasy má slepené jinovatkou. Ten trik se žhavými kameny ho stál víc sil, než čekal.

Ilja stroze kývne.

Dračice souhlasně odfrkne.

Pak se podívají jedna na druhou, ošklivě, podezíravě.

Ani Velemir sám neví, které z nich se ptal.

„Měli byste sebrat toho svého draka a zmizet z kraje.“ Ilja si otřepává ze šatů jehličí a popel. „Jinak vás po dnešku Fedor zabije. Všechny tři.“

Dračice otočí hlavu k čaroději.

Ale Velemir v tu chvíli nevidí nic než Ilju.

„Půjdeš se mnou?“

Plesk! Políček přistál, jen Velemirovi zuby zadrnčely. Ilja si beze slova promnula ruku. Poslední rozzlobený pohled, a už jsou vidět jen její záda. Pak se ztrácí za skálou i ta, chvíli je ještě slyšet cinkot penízků na šátku – a pak už nic.

 

Třiašedesát let.

Šedivějící mistr se probral ze vzpomínek. Usmál se svým typickým tenkým, ironickým úsměvem: ano, tak to bylo, ale kdo by tomu dnes věřil? Pravda je mnohem složitější a mnohem méně uvěřitelná než všechny legendy dohromady.

Odcestovali tehdy hned následující den a v pořádném spěchu, dodnes si to jasně pamatuje, hlavně tu hádku s mistrem těsně před svítáním. Po několika desítkách dalších bojů, pokaždé o nějaké to údolí dál, protože místní nebyli z přítomnosti draka o nic nadšenější než Turek, i když jim drak neškodil, se konečně vrátili zpátky do Velemirovy vysněné civilizace, jen aby zjistili, že sen byl mnohonásobně lepší než skutečnost. Nakonec se, stále ještě provázeni drakem, znuděným a skleslým, protože v hustě obydlené oblasti nemohl volně létat, bez větších nehod dopracovali až do sídla cechu v Heidelbergu. Tam Andrej složil před smíšenou komisí rigorózní zkoušky ze čtyř hlavních asklépijských oborů, včetně spiritistiky, aby si směl vyzvednout právě ty asklépijské materiály, které v archivu cechu před lety osobně uložil. Pak si splnil svůj sen (nebo dávný slib, v jeho očích to vyšlo nastejno): obnovil Asklépion, i když na břehu zcela jiného moře, Baltského, a i když své klinice tím slavným jménem neříká. Velemir mu nejdřív pár let asistoval, vařil pro kliniku lektvary a několik vytvořil přímo podle Andrejova přání; ty patenty v cechu zaregistroval jako výhradní Andrejovo vlastnictví. Potom Velemirovi nabídli místo tady v Dubogradu. Nechtěl opustit přítele a odejít od rozdělané práce, ale kupodivu sám poctivec a dříč Andrej ho přesvědčoval nejdůrazněji ze všech: „Nebuď hloupý, taková příležitost jako místo v Dubogradu se nezahazuje.“ Velemir tedy podlehl a přijal, a navzdory každoročním tahanicím s kvestorem – už třetím, je to vůbec možné? – nikdy neměl opravdový důvod svého rozhodnutí litovat.

Od mladických představ o spasení světa už dávno upustil. Dnes mu ke spokojenosti stačí víc než padesát přijatých patentů a neustávající proud žáků stejně nadšených a přesvědčených o své pravdě, jako býval kdysi i on sám. Zjistil, že tak ovlivňuje odkaz cechu mnohem víc a trvaleji, než by kdy dokázal nějakým zoufalým sebeobětováním, zahrabáním se v Tramtárii nebo jiným skvělým a bezúčelným hrdinstvím.

Mistr se rozhlédl. Chodba byla pořád ještě prázdná. S rozkoší se protáhl na sluníčku, počínal si přitom jako veliká, rozvážná kočka. Poslední dobou mu bylo pořád zima. Jaký div, když minulé tři týdny téměř nevyšel z laboratoří a ty jsou kvůli bezpečnosti ve sklepě? Pak si má člověk užívat horkého dubogradského léta. Práce, samá práce…

Za oknem přeletěl přes slunce velký stín.

Mistr sledoval ten pohyb. Poprvé za celý únavný den se usmál doopravdy, očima.

„Iljo.“

Transylvánie, únor 1484; Dubograd, léto 1547