„Kdo, já?“ Ano, byla jsem to já a vůbec to nevím! Jestli je tohle ukázka toho, co přijde, tak potěš koště – pomyslela jsem si po poslední příhodě se ztracenou numerickou klávesnicí.

Není to tak dávno, kdy jsem si znovu s jistým úžasem uvědomila, jak snadno se uklízí dům, odkud se již odstěhovaly děti. Tedy, ne, že by bylo o moc méně špíny – práší se pořád a psi nanosí domů víc přírodnin, než kdy děti zvládly, ale jak snadno se ta špína uklízí, když všechny vodorovné povrchy nejsou plné věcí, které za sebou děti, puberťáci i adolescenti s tak neúprosnou dokonalostí trousí!

Nicméně po dvou příhodách z poslední doby mám dojem, že je to nutný stav, který je třeba nastolit coby obranu před děním příštím. Děním, ve kterém bude hrát hlavní roli rozčilená (případně rezignovaná) otázka: „Kde to, k čertu, může být? Vždyť jsem to sem dala!“

Neříkám, že něco hledám pořád, ale rozhodně častěji než před několika málo sto lety. Navíc se častěji dostávám do situace, kdy bych přísahala, že jsem to sem dala – a ono tu tam není, následováno situací, kdy je věc na místě, kde bych přísahala, že jsem ji tam nedala. Jen pro ilustraci uvádím dvě příhody.

Nejdřív jsem hledala brýle na čtení. Používám je málokdy, většinou spíš na šití, a poslední stopou mi byla vzpomínka, jak čekám návštěvu nenechavého tříletého nezbedy a preventivně mu odklízím pouzdro s brýlemi z dosahu. Ale kam jsem ho mohla dát? Nejdřív jsem hledala sama. Potom jsem zapojila Martina. Ten se okamžitě zeptal: „Kam bys to logicky dala?“ a já odpověděla: „Do mé pracovny.“ A hned zakvílela: „Ale tam to není!!! Prohledala jsem ji mockrát!“

Martin mi uvěřil – konec konců, moje podkrovní pracovna je místo velmi útulné, ale maličké, prohledat ji není žádný problém. Zkrátím to – hledali jsme po domě, já hledala nakonec i v mrazáku a přístěnku pod schody, ale nic. No a pak jednou u nás byl Marek, stál vedle mého pracovního stolu, já mu cosi ukazovala na počítači a jen tak ho upozornila, aby mi řekl, kdyby náhodou natrefil na pouzdro s brýlemi.

A on se na mě tak divně podíval, a zeptal se: „Tohle?“ A sáhl za dva rámečky s fotografiemi, které mám na stole. Chviličku jsem zírala na postrádané brýle a pak se začala smát. Jak prosté! Rámečky jsou nakloněné a chtělo to prostě jen o kus vyšší osobu, aby je našla. Já jsem je vidět nedokázala a v rámci hledání jsem rámečky neposunula, vždyť jsou až u stěny, ne?:))

Druhá příhoda se stala po mém návratu z Barcelony. V Praze jsem si vyzdvihla v Alze koupenou numerickou klávesnici k notebooku, krabička nevelká to byla. No a doma jsem ji pak nemohla najít, přitom jsem si byla jistá, že se mnou do Domu přijela! Poté, co jsem o víkendu, kdy u nás byla komplet rodina, průběžně bědovala, že ji prostě nenajdu, že zmizela, vysublimovala, sežrali ji psi, odnesli duchové, se mě Marek ptal: „A v autě jsi hledala?“

„Samozřejmě a několikrát!“ prohlásila jsem důstojně a popsala, jak jsem koukala pod všechna sedadla, mezi komplet psí potřeby, které tam vozím, a považ „vykrámovala jsem i stopařský baťoh!“ Protože si jasně pamatuju, že byla na zadním sedadle, na tom, co mám vyhrazené na převážení nezbytností (v kufru jezdí psi:)). Netrvalo dlouho a Marek mě volal ke mně do pracovny. „Tak co?“ zeptal se.

S úžasem koukám na vybalenou a nainstalovanou numerickou klávesnici. Hurá! „Kde byla?“ ptám se zvědavě. Ušklíbl se. „V autě, samozřejmě. Vepředu ve sklopce,“ dodal, když viděl, jak nechápu. Inu, musela jsem ji tam dát já – ale já tam přece nikdy nic nedávám! Je plná jiných věci, které tam musejí být… tam jsem se proto ani nepodívala! Pak mi došlo, že jsem ten den ještě parkovala ve městě a nechtěla jsem tu klávesnici nechat jen tak na sedadle. No, co už se mnou:))

A tak jsem pochopila, že ona s věkem rostoucí pořádkumilovnost není až tak podmíněná tím, že mi ten pořádek obvykle celkem vydrží, takže uklízení není až tak strašně zbytečná činnost, jako bývala – a stvořila jsem teorii, že to je jednoduše evoluční záležitost.

Příroda pochopila, že starší jedinci rodu homo sapiens jsou odsouzeni k věčnému hledání, a tedy vyprázdněním hnízda jim nastoluje podmínky vhodné k přežití. Jen by mě zajímalo, zda je v souladu s touto teorií fakt, že mi zmizelé věci poslední dobou nacházel syn, který toto hnízdo již před nějakou dobou opustil. Že by to nakonec bylo všechno jinak?:))

A dnešní téma? Prosté – hledání a nacházení:))