Nevěděla jsem úplně přesně, co od dánského severu čekat. Tedy – projížděla jsem tudy po dálnici, četla jsem o něm kdysi jednu knížku (román). Nicméně volba destinace naší dovolené byla v tomto případě ryze účelová a obdivování přírodních krás nebylo na prvním místě.

Šlo hlavně o to, převzít někde blízko norského domova Andyho a Anii malého Patricka, společně si užít týden prázdnin a pak se s ním vrátit domů, zatímco se mladí prokousají peklem zvaným mezinárodní stěhování:))

Protože původně s námi měly jet i psice, nechtělo se nám jezdit mimo EU – takto to bylo mnohem jednodušší. Jenže nakonec si psy vzali Marek s Nikolou, kteří měli svoji dovolenou ve stejném termínu. Takže jsme nakonec objevovali dánský sever stylem nejvíc vyhovujícím tříletému cestovateli.

Lonstrup je vlevo dole pod Hirtshals

Bydleli jsme v Lønstrupu, malém přímořském letovisku, ležícím západní straně severního výběžku Dánska, kousek od známého přístavního města Hirtshals. Měli jsme plně vybavenou chatu, jejíž soukromí (mezi mnoha jinými chatami) chránil porost zdivočelého křoví, zatímco její okolí bylo vzorně vysekáno. Teoreticky jsme skutečně byli cca 300 metrů od moře, jen je třeba zmínit, že na ty poslední metry bychom potřebovali křídla – cesta totiž končila na vysokém útesu. Tedy útesu… ony to jsou všechno duny, jen na tomto místě byl ztvrdlý písek vyhlodán do úctyhodně odstrašujícího útesovitého tvaru.

Velmi rychle jsme pochopili, že vzdálenost od moře je v tomto případě výhodou. Neustálý vítr, občas se volně měnící ve vyjící vichr, by pobyt v chatě… no, řekněme, nevylepšil. Za jednoho obzvlášť větrného dne jsem velebila stavitele, kteří nechali právě na západní straně chaty vyrůst hustý poměrně divoký živý plot krášlený divokými růžemi, za ním se dalo sedět v horku letního severního slunce – mimo něj byla potřeba pořádná větrovka.

Moře severní:))

Dešťové přepršky byly skoro na denním pořádku, ale opravdu pošmourný den jsme zažili jen jeden. Nebyli jsme zklamaní – o skandinávském létě víme dost na to, abychom věděli, co čekat. Přestože krajina severního Dánska není na první pohled nijak uchvacující – taková prolamovaná rovina to je, něco jako bublanina (duny na pobřeží opravdu vypadají jako vzdutý okraj svítku:)) – ukázalo se, že má své vlastní, velmi silné kouzlo. Malířské kouzlo!

Nebyla jsem na tu dovolenou správně teoreticky připravená, takže jsem sama přišla na to, co bych si jinak přečetla – tato výspa Dánska je pro malíře krajináře něco jako severní Provence. Ono to tu září… světlo je úžasné, obloha často dramatická, moře bouřlivé, duny malebné, barvy pastelové, obloha nekonečná. Nevím, proč je to tam tak výjimečné, když by tento popis mohl klidně sedět na kdejakou přímořskou krajinu, ale výjimečné to je.

Krajina s majákem

Možná je to nedostatkem měst, jistou opuštěností tohoto kraje. Všechno kolem vám připomíná, že přežít není legrace, ale stojí za to se o to pokoušet. Kdybych měla tento kraj přirovnat k něčemu, co znám, byl by to anglický Cornwall. Ale jen v některých aspektech a šlo by jen o jeho nejzápadnější výběžek.

Ono je to asi částečně i tím větrem, který si svobodně přeletí nad Severním mořem a nic ho nebrzdí. Jeho neustálé šeptání, hlazení, dorážení i vytí vám tak snadno připomene, že to není člověk, kdo vládne Zemi, to ona nás (zatím) na svém povrchu trpí. Bouřlivé, zářící a nezkrotné moře, neúnavně okusující pevninu, připomíná totéž. Hledáte v krajině původní osídlení – domky v městečkách, osamělé statky v krajině, a vidíte, jak byly všechny sporé, přikrčené před větrem, útočiště v nehostinném světě, kde úroda nebývala nijak bohatá a rybolov byl stejně nutný, jako nebezpečný. A navíc tu měli pochodující duny!

Severní moře

Tedy ty duny samozřejmě nepochodují, nemají na to nohy, Ale pohybují se, pro případné lidské stavby a pole dost zničujícím způsobem. Tuny a tuny jemného písku jsou přesýpány neustále vanoucím větrem. Zatímco na jedné straně duna dobývá pevninu, na druhé je vykusuje moře. A tak můžete jen na malém kousku severního Jutska (tak se jmenuje tato část Dánska) najít jeden slavný zasypaný kostel (Skagen) a jeden maják, jehož osud je už také zpečetěn (Rubjerg Knude).

Ten maják je svým způsobem úžasný. Postavili ho v roce 1900, 60 metrů nad mořem – kolem něj bylo rovno a byl asi kilometr od pobřeží. Dnes jsou všechny jeho doprovodné budovy zasypané pískem (čti – zničené a zmizelé), moře je od něj doslova jen pár metrů, zato se vedle něj tyčí čerstvé vysoké duny, které tam předtím nebyly. Po takových dvaceti letech se nejspíš bude říkat: „Jo, tady stával maják, než si ho písek a moře vzaly zpátky…“

Maják Rubjerg Knude do nějakých dvaceti let let vezme voda

Onen zasypaný kostel je ve Skagen, což je ten úplně nejsevernější prstíček Dánska, kde se setkávají ze severozápadu Skagerrak a z jihovýchodu Kattegat, což jsou názvy pro jednotlivé části Severního moře – lidé tady je rozlišují. Je to místo, kde je důrazně doporučeno nechodit do vody víc než po kolena. Proudy jsou tu velmi silné, písek stále putuje i pod vodou, koupání je tak skutečně životu nebezpečné.

Ony ani lodě to nemají lehčí – putující písečné podmořské útesy (reefs) jsou velmi záludné, protože Kattegat je velmi mělké moře. I proto tu byly odjakživa tak důležité ty majáky. Dnes se pro lodní dopravu bagrují podvodní cesty, zpevňují se kamením, aby se tato nebezpečí přece jen eliminovala a mohly zde plout i lodě vyžadující větší hloubku. Je to ale práce tak nějak věčná:))

Ztracen v poušti:))

Ostatně jestlipak víte, jak lidé nakonec zkrotili většinu putujících písečných dun? Cihly ani beton by to nezvládly, ale rostliny ano. Koncem devatenáctého století tu začali lidé důsledně vysazovat na duny různé vhodné rostliny, hlavně trávy, později i keře a nakonec i stromy. Díky tomu se písečné duny zpevnily a vlastně zastavily. Ovšem u majáku Rubjerg Knude to nepomohlo – změna v proudění vzduchu daná postaveným majákem byla nejspíš tak velká, že vyrostly duny čerstvé, rostlinami zatím zcela nezkrocené.

Jediná putující duna, nechaná pro pozorování budoucím generacím, je Råbjerg Mile, duna putující jihozápadně od Skagen. Má asi tak jeden čtverečný kilometr a na výšku cca 40 metrů. Ovšem dělá administrativní potíže – kdysi stát vykoupil její rozlohu a zřídil tam přírodní rezervaci. Jenže neklidná duna, vzniklá asi před 300 lety u pobřeží Skagerraku a putující severovýchodním směrem tak 18 metrů za rok, jim už z vykoupeného území utíká, takže se honem jedná o dalších odkupech zasypávané půdy:))

Setkání moří

Fantastické jsou i pláže, pokud sem tedy nejedete se stejným očekáváním jako k Jadranu. Písečné, nekonečné, bičované větrem a občas i divokými vlnami. Plavání je tady na severu oficiálně povoleno jen na místech s plavčíkem, a kdo má rozum, tak se toho drží. Nic však nebrání tomu, jít si zaskákat do vln – jste-li milovníci silného příboje a chladné vody:)) I když jsem u moře sedávala ve větrovce, byla jsem uchvácena jeho krásou, vůní a čistotou.

Náš malý rád na břehu „utíkal s vlnami“ a na místech, kde i tohle bylo na hraně, se nadšeně smával divokému bouřícímu příboji. Strach neměl ani maličko, ten jsme měli spíš my, protože náhlá vlna na členitějším pobřeží než je hladká pláž by nepozorného tříletého trpaslíčka smetla jako nic. Nakonec jsme si domluvili pravidla a v rámci nich jsme si to bezvadně užili.

A na závěr zase trochu moře…:))

Města mě tentokrát nijak zvlášť neokouzlovala, i když klasické domky uměly být pěkné, Skagen je skutečné letovisko, navzdory onomu severu. Žluté domečky, červené střechy, bílé dřevěné plůtky lákají fotografy, stejně jako staré budovy statků nebo kostely s věžemi, které nemají střechu do špice, ale klasicky do štítu. Ne, lidské výtvory mi tu zastínila příroda…:))

Fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/