Vítejte ve světě pohádek pro dnešní děti, ve světě, který je ve svých kulisách současný, ale pohádka pořád zůstává pohádkou:)) Toto je první pohádka, kterou Andy napsal pro svého synka a protože přicházejí Vánoce, tedy i čas pohádek, tak vám ji taky adventně předkládám:)) Dede

Když Jiřík vyrůstal na pražském Žižkově, kam také chodil do školy, ze všeho nejradši měl jako malý pohádky o princeznách. „Až budu velký, půjdu do světa a najdu si princeznu“, říkával. Ani doma, ani ve škole však nevěřili, že by si kluk z Husitské ulice kdy princeznu domů přivedl. Mysleli si, že se malý Jiřík pouze příliš naposlouchal pohádek.

Ale jak Jiřík rostl, jeho sen, najít si princeznu, ho neopouštěl. Jiřík byl velmi chytrý, odmala byl všude kolem počítačů, každá elektronická novinka pro něj znamenala výzvu, kterou musel ovládnout, takže nebylo divu, že se dal na programování, které pak šel studovat. Protože rád věcem přicházel na kloub, začal si přivydělávat jako bezpečnostní poradce, tedy hacker, který ukazoval svým zákazníkům, kde mají ve svých systémech slabá místa. Když končil univerzitu, dostal možnost pracovat pro jednoho arabského šejka v Dubaji.

Odletěl do Dubaje plný očekávání, zejména proto, že věděl, že se v těchto končinách vyskytují princezny. Když přiletěl na místo, čekali ho už na letišti šejkovi služebníci. Odvezli ho limuzínou nikoliv do sídla firmy, kde měl pracovat, ale do šejkova paláce, kde se s ním měl setkat. Palác to byl velký, prostorný, všude plno služebnictva – a naštěstí klimatizovaný, venku bylo totiž ukrutné horko, na které Jiřík nebyl ani omylem zvyklý. Služebníci ho zavedli do konferenční místnosti vykládané drahým dřevem a zlatem, aby na šejka počkal. Když šejk přišel, celý v bílém rouše, že na něm byly vidět kromě obličeje jen hodinky, čekal Jiřík plný napětí, co se stane.

Šejk nebyl příliš přátelský, byl to spíš mrzout, ale přivítal Jiříka v Emirátech a řekl mu, že by od něj potřeboval, aby prověřil bezpečnost jeho banky, kterou v Dubaji provozuje. Měl totiž podezření, že mu z ní někdo krade peníze, ale nemohl přijít na to, kdo. Policie, povídá šejk, si neví rady a Jiřík měl samá dobrá, třebaže velmi diskrétní, doporučení. „Najdeš-li toho, kdo tak opovážlivě bere majetek mého domu, bohatě se ti odměním“, povídá Jiříkovi.

Jiřík slíbil, že se pokusí zjistit, co je v jeho silách, načež šejk zmáčknul tlačítko a do místnosti přišel služebník, který měl Jiříka odvést zpět do auta. Jiřík dostal malý, leč pěkný a pohodlný byt v mrakodrapu, kde sídlila šejkova banka. Dalšího dne měl nastoupit do práce, ale protože měl ještě po zbytek dne volno, šel se projít po městě. Když se dostal do jednoho z velkých dubajských nákupních center, zpoza rohu najednou uviděl v jednom ze zlatnictví šejka, majitele banky, kde pracoval, s rodinou. Mezi nimi byla i šejkova dcera, která se mu ihned zalíbila. Protože nebyla po zdejším způsobu zahalená, Jiřík si pomyslel, že má dvojnásobné štěstí, neboť její otec určitě bude rozumný a moderní muž a nebude jeho štěstí stát v cestě. Přišel tedy k nim a uctivě pozdravil. Šejk jej tedy představil svým manželkám i dětem – pravil: „To je Jiřík, náš nový bezpečnostní poradce z Prahy, kterého jsem najal, aby vypátral toho zloděje, co mi krade z banky peníze a nedá mi spát!“ Když pak představoval Jiříkovi svou rodinu, dozvěděl se Jiřík, že se jeho dcera, princezna, která se mu tolik líbila, jmenuje Laila. Po ujištění, že se Jiříkovi jeho byt líbí, se šejk s rodinou rozloučili a šli dále po svých.

Jiříkovi nedala Laila spát. Ještě v noci se tajně prohrabával internetem, aby o ní zjistil co nejvíce. Byla to, jak podle všeho zjistil, kultivovaná mladá dáma, která studovala v Londýně medicínu a která vypadala, že je navzdory urozenému původu, docela obyčejná. Zjistil také, že zatím nikoho nemá, neboť svůj čas věnuje náročnému studiu a rodině. „To bude moje princezna!“, řekl si.

Když pak začal nový den, začal pátrat v bankovních systémech po tom, kdo tak opovážlivě krade bance peníze. Zloděje odhalil a poslal zprávu o něm i s důkazy šejkovi. Ten byl velmi rád, že se nepoctivého zaměstnance zbavil a jako odměnu dal Jiříkovi nové závodní auto. Zeptal se ho, zda se bude vracet do Čech, nebo zda v jeho službách ještě zůstane. Jiřík řekl, že by rád ještě zůstal a šejk ho tak seznámil s různými svými obchodními partnery, kteří rovněž Jiříkovu pomoc ocenili. Jiřík se tak stal úspěšným a známým po celém městě a záhy byl zván na různé společenské akce mezi samé důležité lidi. Na jedné z nich se dal do řeči s princeznou Lailou, která právě přiletěla z Londýna. I on jí učaroval, ale řekla mu rovnou, že její otec si jistě nebude přát, aby si vzala neurozeného a Evropana k tomu. A měla pravdu. Objevil se šejk a napůl vážně, napůl žertem, řekl Jiříkovi: „Moje dcera není pro tebe. Oblíbil jsem si tě, ale pamatuj, co je v domě, není pro mě! Nepokoušej se protivit mé vůli v této věci, nebo tě prodám do otroctví.“

Jiřík se zděsil, že jeho zaměstnavatel, o kterém smýšlel jako o moderním člověku, by byl podobnou hrozbu schopen splnit. Přesto zakázané ovoce chutnalo sladce – a třebaže se brzy musela princezna opět vrátit do Londýna, každou volnou chvíli, kterou měl, si s ní psal a mluvil; samozřejmě za šejkovými zády. Mezitím ale velmi dobře pracoval, a když pak jednoho dne na to, že Jiřík jeho dceru miluje, šejk přišel, dal si ho pozvat do své kanceláře v paláci a řekl mu: „Neuposlechl jsi mě, varoval jsem tě. Do otroctví tě prodávat nebudu, na to jsem si tě za tu dobu příliš oblíbil, ale prodám, pokud nesplníš mou vůli. Splníš-li, dostaneš Lailu za ženu. Nesplníš-li, najdu si tě a do toho otroctví tě prodám, nikde na světě se neschováš.“ A dal Jiříkovi úkol. „Jen tehdy dostaneš mou dceru za ženu, najdeš-li džina, který sloužil mému pradědečkovi a přiletíš-li pro její ruku na létajícím koberci“. Myslel si, že se tak Jiříka nadobro zbavil, neboť o džinovi nikdo dlouhá desetiletí neslyšel, jeho pradědeček džinovu lahev ztratil na jedné ze svých cest neznámo kde a létající koberce byly přeci z říše pohádek, o tom ví i v Dubaji každý.

Jiřík byl rád, že nemusí do otroctví rovnou, tak poděkoval šejkovi za úkol a odešel. „Kde já jen toho džina najdu“, říkal si. Protože o džinech slýchával jen v Pohádkách tisíce a jedné noci, ale jinak o nich nic nevěděl, šel na věc tak, jak nejlépe uměl. Sedl si k počítači a začal hledat. Začal Wikipedií, pokračoval dalšími stránkami, a třebaže už věděl, co jsou džinové zač, nevěděl, kde hledat džina šejkova pradědečka. Zjistil si, kým byl šejkův pradědeček, ale protože v té době nebyly ani počítače, ani internet, nemohl o jeho cestách zjistit nic víc. Šejkův pradědeček byl obchodník, který chodil s karavanou od Marrákeše přes Egypt až po Čínu a Indii, i v Evropě několikrát byl. Právě jeho obchod položil základy banky, u které pracoval. Co je ovšem zvláštní – šejkův pradědeček Ahmed nebyl urozeným. Podobně, jako Jiřík, se vypracoval sám, očividně pouze díky svému obchodnímu talentu a neskonalé píli.

„Kde ale já budu džina hledat – vždyť by mohl být úplně kdekoliv“, pomyslel si Jiřík. Protože džin byl, jak to aspoň Jiřík viděl, mýtickou bytostí, úplně nejlepší by bylo se zeptat někoho, kdo tajemnu rozumí. Každý přeci slyšel o starodávném řádu Tančících dervišů. Sedl tedy do letadla a odletěl do Turecka, kde v klášteře ve městě Konya řád pobývá. Když přijel tramvají ke klášteru, uviděl u dveří jednoho z dervišů, přišel k němu blíže, uctivě pozdravil a řekl: „Hledám informace o džinovi, který se ztratil Ahmedovi bin Taríkovi, arabskému obchodníkovi, pradědečkovi otce princezny, kterou miluji a chci si vzít za ženu. Musím jej najít, aby mě můj budoucí tchán neprodal do otroctví.“

Derviš se na něj podíval a řekl: „Vítej, effendi. Už dlouho nepřišel žádný pocestný, který by se ptal na osud některého z džinů. Zavedu tě za velmistrem našeho řádu, on je ve věcech džinů zběhlý“. Když přišel Jiřík za velmistrem, uklonil se a řekl: „Hledám džina, který se ztratil před sto lety Ahmedovi bin Taríkovi, slavnému arabskému obchodníkovi. Tvá znalost mystiky tě předchází – jistě jsi o tom džinovi něco slyšel. Nevíš, kde bych ho mohl dnes najít?“

„Džinů je mnoho. Jsou dobří i zlí, tak, jako my lidé. Jsou všude, i okolo nás, jen o nich nevíme, protože je nevidíme. Jen málo džinů se podařilo lapit do kouzelných lamp, k nimž jsou poté vázáni. Džin, kterého hledáš, nebyl nikdy ze své lampy vysvobozen, stále ve své lampě ještě přebývá. Hledat jej ale bude těžké – i kdybys sedmkrát přebral všechen písek Sahary, nemusel bys jej najít. Protože je džin uvězněn, ostatní o něm také nebudou vědět. Přesto ti dám radu – vyprav se do Timbuktu, starobylého města v srdci pouště, kde Ahmed nejednou přebýval. Vypráví se, že to je poslední místo, kde Ahmed svého džina ještě měl.“

Jiřík poděkoval velmistrovi za radu, znovu se uctivě uklonil a vyšel z kláštera ven. Když pak jel tramvají na nádraží, aby posléze dojel vlakem na letiště, všiml si mládence, který jakoby jej sledoval. „Asi se mi to jen zdálo“, řekl si Jiřík, jenže mládenec ho následoval i k vlaku. Když už to Jiříkovi bylo divné, oslovil ho a zeptal se: „Kdo jsi a proč mě sleduješ?“

„Jmenuji se Mustafa“, odpověděl mladík. „Můj prapradědeček býval stopařem, nejlepším, jakého bys mohl najít široko daleko. Dlouhé roky sloužil sultánovým vojskům, ale ve stáří cestoval hodně s člověkem, po jehož stopách ses vydal.“ Jiříka zaskočilo, že o jeho cestě Mustafa ví, a tak se ho zeptal: „Předpokládám, že si o mně touto dobou už špitá celé město, když víš o mém poslání. Jak víš, o čem jsem mluvil s velmistrem?“ – „Zaslechl jsem náhodou, jak ses ptal derviše u vchodu do kláštera na džina, který patříval jednomu z nejslavnějších obchodníků od Marrákeše po Šanghaj, a nemohl jsem si nevšimnout, že jsi zvláštní. Evropan v kabátě druhu, jaký se šije pro dubajskou smetánku, který se ptá po společníkovi mého předka na věci prazvláštní – kdo by tě ze zvědavosti nesledoval?“

Jiřík se tedy Mustafy zeptal, co od něj očekává. „Vezmi mě s sebou“, řekl Mustafa. „Umění stopařství se v našem rodě předává z otce na syna už po mnoho pokolení, mohu ti být užitečný. I já mám své tajemství, které ti zjevím. Džin, kterého hledáš, kdysi prorokoval mému prapradědečkovi, že za sto let za ním přijde jeho příbuzný a bude mu splněno jeho největší přání.“ Jiřík tedy souhlasil a vzal Mustafu s sebou. Odletěli spolu do Alžíru, kde je čekal Jiříkův spolužák, pilot, s malým letadlem, kterým měli odletět do památného pouštního města. Byli už na místě, ale co si počít? Kterým směrem se před sto lety Ahmed vydal, než ztratil lahev se svým džinem? Mustafa podotkl, že nikdo nezná poušť lépe, než beduíni, jejichž karavany ji křižují odnepaměti. Šli se tedy podívat, zda ve městě nějaké nenajdou. A skutečně, před branami stála karavana – beduíni napájeli velbloudy a připravovali se na další cestu. „Salam“, pozdravil jednoho z beduínů Mustafa, který uměl, na rozdíl od Jiříka, arabsky.

Beduín si jej změřil od hlavy k patě, rovněž pozdravil a zeptal se, copak by rád. Mustafa stručně vylíčil důvod jejich návštěvy, načež beduín řekl: „Můj kmen, který žije v jedné z oáz několik dní pochodu odtud, sužuje sucho. Vody je méně a poušť nejspíš pohltí zbytek místa, které je i pro nás, kteří jsme neustále na cestách, domovem. Pomůžete-li nám, pomůžeme i my vám. Budete našimi hosty a můj starý otec, který od svého otce o lampě věděl, vám sdělí vše, co ví.“

Jiřík souhlasil a slíbil, že z peněz, které u šejka v Dubaji vydělal, sežene firmu, která vyvrtá studnu dostatečně hlubokou, aby oáza nevyschla. Vydali se tedy na cestu. Šli tři dny a tři noci, když přišli do oázy. Beduín, s nímž se domluvili, je zavedl do stanu svého otce. „Ještě, že mám Mustafu s sebou“, pomyslel si Jiřík. Nikdo z beduínů totiž nemluvil jinak, než arabsky a berbersky a Mustafa byl, jak to tak vypadalo, nejen dobrý stopař, ale i polyglot.

„Pravda je taková“, začal starý beduín, „že starý Ahmed lampu s džinem neztratil. Zahodil ji“, řekl překvapeným pocestným. „Džin ho sužoval. Ahmed mu slíbil, že ho propustí ze svých služeb teprve tehdy, naučí-li jej vše, co zná. To bylo jeho jedno přání. Džinovi tedy nezbývalo, než jej plnit. Díky džinovi se Ahmed naučil mnohému o světě, obchodu, naučil se bezpočet jazyků, které mu na jeho cestách pomáhaly. Ale lidská hlava není studnou bezednou a přišel čas, kdy Ahmed už nemohl. Džin si to nenechal vysvětlit, neboť přání bylo vysloveno a džin jej musel splnit, i kdyby tím měl Ahmeda přivést k šílenství. A tak v době, kdy Ahmedovi začalo být hůř a hůř, nakonec sebral odvahu a lahev s džinem odhodil.“

Když starý beduín domluvil, ve stanu bylo ticho, že by se krve nedořezal. Nebyl to totiž džin, který obchodníka soužil, Ahmed si na sebe tuto zhoubu přivolal neuváženým přáním sám. Jiřík poprosil Mustafu, aby se starého beduína zeptal, jestli ví, kam Ahmed lampu zahodil. „Vím“, řekl. „Není to poprvé, co nám vysychá oáza, kde se zdržujeme. Za sedmero dunami směrem k vycházejícímu slunci byla kdysi oáza, kde naši předci žili. Tam, na dně nejhlubší studny, lampa leží.“

Jiřík s Mustafou se tedy hned po svítání vydali daným směrem. Přešli sedm dun a našli sotva viditelné zbytky vyschlé studny. Byla zcela zasypaná pískem. Bylo hrozné horko a kdykoliv mohla přijít písečná bouře, přeci jen počasí bylo velice proměnlivé. Rukama lampu nemohli vyhrabat, ani kdyby chtěli. Naštěstí ale už měli jedno: věděli, kde přesně lampa je. Vrátili se tedy k beduínům, kde byli hosty až do doby, než přišla firma, kterou Jiřík objednal, aby vykopala novou, hlubší studnu v oáze. Když bylo hotovo, požádal je Jiřík, aby zkusili opatrně vytáhnout písek i z té staré, zasypané studny. Museli opatrně, protože kamenné zdi studny byly křehké, ale když už se dostali celých třicet metrů pod povrch, tu náhle cosi zazvonilo – lampa byla na místě. Vytáhli lampu, když tu se objevil džin. Otočil se směrem k Mustafovi a zeptal se ho: „S tvým předkem jsem mluvil a slíbil mu, že ti jednou splním tvé největší přání. Co si přeješ?“ Mustafa věděl, jak skončil starý Ahmed a proto byl opatrný. Řekl „Ó velký džine, když jsem byl ještě dítě, mí rodiče i můj bratr zemřeli při nehodě. Vrať mi je živé, jakoby nikdy neodešli!“ Džin na to řekl: „Staniž se. Až se vrátíš domů, najdeš je všechny v rodném domě.“ Nato se džin obrátil na Jiříka a ptal se ho na jeho přání. Jiřík mu ovšem řekl: „Třetí přání tě osvobodí a já nemám, co bych si přál, než co zvládnu sám, případně s pomocí mých přátel. Odnesu tě šejkovi a splň přání jemu.“

Džin souhlasil a Jiřík si řekl – výborně, teď ještě zařídit ten létající koberec. Jenže co s tím, když to je přeci zcela jistě jen pohádka? Nikdo, ani Mustafa, ani beduíni, nevěděli o létajícím koberci. Pro všechny to byla jen pověst. Jiřík začínal být nervózní. Vzpomněl si ale, jak mu jeho maminka vyprávěla jako malému pohádku o Chytré horákyni, kterak přišla za králem ani nahá, ani oblečená, ani pěšky ani na koni, ani ve dne ani v noci, ani s darem, ani bez něho. A tu dostal nápad. Nikdo přeci létající koberec nikdy neviděl, takže nikdo neví, jak vlastně vypadá. Vše, co se ví, je, že je to koberec, který létá! Je jen jedna podmínka – musí mě udržet.

Protože se Mustafa vrátil zpět za svou rodinou, byl Jiřík znovu sám. Ale byl to, koneckonců, inženýr, a tak si řekl, že si létající koberec vyrobí. Nemusí na něm letět kamkoliv, šejk říkal jasně – přileť si pro ruku mé dcery na létajícím koberci. Měl tedy nápad – postaví si dron, který bude natolik velký, aby ho unesl, a který bude mít mezi vrtulemi koberec. Nic více, nic méně. Bude to koberec, který bude létat – a kdo kdy říkal něco o tom, že nesmí mít vrtule!

Přiletěl tedy domů, do Prahy, a pustil se do díla. Nejprve si vyrobil model, pak podle něj začal dávat dohromady součástky, koupil dobrou baterii, vrtule a malý počítač, kterým celý stroj řídil. Smontoval to vše dohromady a přišel čas to zkusit. Džin, který to všechno sledoval, byl už netrpělivý. Nabízel Jiříkovi mnohokrát, že mu pomůže se stavbou, že stačí říct – případně, že mu dá létající koberec rovnou. Jenže to by nemohl pak Jiřík žádat šejka o ruku princezny – chyběl by mu džin. Jiřík tedy vydržel pokušení, které vedle sebe celou dobu měl a šel na pole za Prahu zkusit svůj létající koberec. A protože byl šikovný – koberec fungoval a elektřiny měl akorát tak na zhruba půl hodiny letu.

Jiřík tedy objednal kontejner, zabalil do něj pečlivě koberec a odeslal do Dubaje, kam mezitím odletěl i s džinem. V Dubaji pak naložil koberec na vozík a za autem ho odtáhl na místo, které bylo asi deset minut letu kobercem od šejkova paláce. Aby měl jistotu, že vše půjde, jak má, zavolal šejkovi, aby vyšel před dům i s celou rodinou, že úkol splnil. Šejk byl překvapen – nečekal, že kdy Jiřík úkol splní.

Když přišel ten správný čas, sundal z vozíku koberec, sedl na něj a odletěl směrem k paláci s lampou v batohu na zádech. Před palácem už čekala celá rodina. Jiřík obletěl několikrát palác, až se snesl přímo před nimi. Vyndal z batohu lahev s džinem a předal ji šejkovi. Ten řekl: „Splnil jsi úkol, dostaneš mou dceru za ženu.“ Princezna Laila měla radost a vrhla se Jiříkovi do náruče. Jenže ouha – šejkovi se to stále pranic nelíbilo a tak vyvolal džina a řekl mu: „Mám jediné přání. Přeji si, ať už toho mizeru Jiříka nikdy neuvidím!“

A podobně, jako jeho předek, nedával si pozor na důsledky svého přání. Džin totiž šejkovo přání splnil – od toho okamžiku až do konce svých dnů byl šejk slepý. A protože džin splnil třetí přání, zmizel a zůstala po něm už jen bezcenná lampa.

Šejk ale neodpustil, nechtěl mladému páru požehnat. Jiříkovi i princezně to ale nevadilo – sebrali se a odešli spolu do Prahy, kde se vzali a šťastně spolu žili až do smrti: žižkovský kluk z Husitské ulice s opravdovou princeznou.

A já se dnes ptám: Vymýšlíte pro své děti a vnoučata pohádky „na míru“? O čem jsou? Co nejradši poslouchají děti ve vaší rodině? O zvířátkách, o princích a princeznách, o autech či mašinkách? Pojďme si povídat o autorských pohádkách a jejich posluchačích:))