Soused pracující ve svém sadu, kamarádka mířící k obecnímu úřadu, traktor s hnojem vjíždějící na pole, kamion zatáčející do vsi. Co všechno mají společného? Inu, mávnutí. Pozdrav. Projíždím autem vesnicí a přilehlými silničkami, a co chvíli mávnu. Nebo bliknu. A dětinsky mě to těší.
Přiznám se, že ráda potkávám lidi, ráda je zdravím, pokud extrémně nespěchám ani já ani ten, koho právě potkávám, není mi proti mysli prohodit pár vlídných slov. Ráda promluvím s prodavači i pokladními v obchodech, kde se často vyskytuju.
Ostatně vždy jsem měla okruh „zdravících“ známých, i v Praze na Vinohradech, i v Praze na Lužinách. Život na vsi a aktivity ve společenstvích zahrnujících i naše sousední městečko nárůst takových známých samozřejmě výrazně podpořil.
My to asi máme v rodině, řekla bych. Babička s dědou i moji rodiče, všichni byli a jsou zdravící, jejich okolí je vnímalo a rozeznávalo. I dnes, když v Praze vyběhnu ven s taťkovým pudlíkem, tak mě zdraví neznámí lidé, kteří nenápadně vyzvídají, copak že dnes s Bertíkem nejde páneček.
No a zdravení z auta je taková ta pověstná třešinka na dortu, kterou mi umožňuje právě vesnice. Pomáhá i fakt, že moje auto si lidé moc nespletou, takže zamávají i ti, kdo jinak autům moc pozornosti nevěnují. Což je samozřejmě na druhou stranu nevýhoda, že. Vždy, když si moje auto půjčuje některý ze synů, tak ho varuju, ať jezdí slušně, protože moje auto mají nakoukané nejen lidé ze vsi, lesáci a zemědělci z okolí, ale díky našemu sousedovi i jeho kolegové – místní policisté:))
Tento způsob vnímání okolí mi přinesl i jednu zajímavou etapu v životě, která skončila tak nějak do ztracena. Když jedu autem od nás do Hradce Králové, jezdím přes celý náhrdelník malých vesnic. No a při průjezdu Hořiněvsí jsem kdysi začala potkávat jednoho staršího muže venčícího velkého černého psa. Bylo to v dobách, kdy se na vesnici psi vůbec na procházku nevodili, tak jsem si ho všimla.
Nevím, jak si všiml on mě – možná proto, že jsem vždy dost zpomalila, když jsem je míjela. Pes sice většinou vzorně běžel po poli, zatímco páneček kráčel po kraji silnice, ale v tomhle případě radši sázím na jistotu. A tak jsme se začali zdravit. Potkávala jsem ho často, popravdě jsem si vždycky říkala – bude tam, nebo ne? A měla radost, když byl. Poznával opravdu mě a ne jen auto, protože když jsem si časem pořídila to současné, rychle změnu zaregistroval.
Mluvila jsem s ním za celé ty roky jen jedinkrát, kratičce, když jsem ho prvně potkala bez psa. Cítila jsem, že musím zastavit a samozřejmě zpráva byla smutná, pes pánovi odešel za duhu a on šel kolem silnice už jen proto, aby šel. Potom jsem ho za nějaký čas viděla s černým štěnětem a pak už jsem ho neviděla vůbec. Pokaždé, když jedu kolem, tak mi bleskne hlavou: co s ním je? Přestěhoval se? Nemůže už chodit na procházky? Umřel?
Je to historka bez konce, protože nějak ani nevím, kde a koho bych se mohla zeptat na starého pána, který kdysi chodil na procházky s velkým černým psem. Ale jsem vděčná za ty léta srdečných pozdravů, byť to bylo jen mávnutí mezi jinak neznámými lidmi. Cením si takovýchhle maličkostí, jsou to takové hřejivé perličky, které umějí zpříjemnit i nevlídný den.
A tak se vás dnes ptám: Je tam u vás zvykem se zdravit i s lidmi známými v podstatě jen od vidění? Prohodíte občas pár slov v obchodech – samozřejmě, když je na to čas? Máte pocit, že se lidé mezi sebou dnes zdraví stejně, méně nebo více, než to bývalo dřív?
A jedna soukromá: taky vás umí vytočit osoba, která vejde do místnosti a – řečeno slovníkem mé babičky – ani nezabučí?:))
Pojďme si povídat o zdravení a hrstečkách malých slov, která umějí zkrášlit den:))
Jako řidič pouštím chodce výrazným pokynutím a obvykle se mi dostane mávnutí nebo úsměv, jako chodec děkuju mávnutím a úsměvem.
Byla jsem vychovaná ke zdravení a stejně tak zdraví moje děti. Ehm, občas vychovávám i cizí děti. Na chalupě má Víla kámošku, která se vždycky pověsila na branku a křikla na mě, jestli je Víla doma. Na to jsem jí opakovaně odpovídala pouze „Dobrý den!“ a požadovanou informaci jsem nesdělila. Po pár vteřinách jí to doklaplo a pozdravila taky. Když přišla potřetí, už pozdravila sama od sebe 🙂 Nad Dalmatinovem se zdraví všichni včetně procházejících turistů. Chodí tam hodně Němců a ti zdraví naprosto automaticky.
Jé,dobrý večer,
to je hezké povídání… Zdravím se se spoustou lidí, které potkavam při procházkách se Sisskou,popovídám v obchodě i na poště. Nesnáším pozdravy typu NASHLE a DOBREJ.To mě berou všichni čerti, pusa by za celý pozdrav neupadla.Beru to jako zneuctění pozdravu.Někdy mám ve škole velký problem naučit zdravit rodiče, u dětí se to celkem daří.
Přeji vám všem hezký večer.
Na poděkování nebo pozdrav jen kývnu hlavou. Nemávám. Připadá mi, že vzhledem k tomu, že mám v rukách hole, by mávnutí vypadalo spíš jako hrozba (chuckle) .
Jé – to mi připomnělo, že je u mne problém zdravit mávnutím, když v jedné ruce držím vodítko a v druhé sáček s obsahem psích střev – vždycky si musím v duchu říct „sáček do ruky k vodítku a až pak mávat“ … totiž kynout na někoho hovínkem by asi nebylo to pravé ořechové 😉
Zdravím. A protože si zásadně nepamatuju tváře, zdravím pro jistotu každého, kdo je mi trochu povědomý.
Tenhle týden je to zrovna hodně aktuální téma: pobývám u rodičů, a ona mamka, tchýňová i ségra, se kterou jsme si navíc celkem podobné, jsou v mém rodném městečku dost známé osoby. Tak tu zdravím preventivně radši každého 😀 Ale přiznávám, že mi rozhovory typu:“Jé, vy už máte dvě?“ nebo „To je táta rád, že má vnuka, co?“ přičemž já vůbec netuším s kým mluvím, moc příjemné nejsou. (whew)
Zdravím vždy a všude – a to až tak, že mi to vloni Jenda zakázal (když jsme šli na Černou horu a proti nám šlo dost lidí a NIKDO nepozdravil – tak jsem s důrazem zdravila já (rofl) ). Je normální, že po vstupu kamkoli (čekárna u doktora, obchod, autobusová zastávka, hřbitov) pozdravím.
Pokud mne na přechodu pustí řidič, snažím se pokývnutí hlavy a úsměvem poděkovat.
Zdravim z nouzoveho rezimu :)Ano, me taky davala maminka signaly k pozdraveni a kdyz jsem se v jistem veku vzpirala, dostala jsem do zad herdu, protoze zdravit se musi. Byla jsem dost nespolecenske dite 😛
Ale pozdeji mi to nejen preslo d krve, ale zacalo me to bavit, protoze me zacali lide zajimat. To bylo dobre.
Presto nekdy nezdravim… a pak si znami stezuji. Potiz je v tom, ze umim chodit dost dukladne zamyslena a pak jedu na autopilota a lidi kolem nevnimam. Pak vypadam jako pitomec, kdyz mi znamy lici, jak me kdesi potkal, zdravil a ja nic! Ne kazdy uveri, ze jsem ho v te chvili doopravdy, ale doopravdy nevidela (wasntme) Nastesti v aute se mi to az tak casto nestava… 🙂
A když kromě zamyšlení přibalím svou neschopnost pamatovat si tváře (no ano, stále ještě spousta lidí chodí po světě bez jasně rozlišitelného prvku na konci vodítka), je na malér zaděláno. A to i když si nezapomenu brýle 😀
Už víckrát jsem o tom psala, že tady na Jihu se mává a zdraví opravdu všem a všude. Nikde jinde jsme to takhle spontáně nezažili a je nám to potvrzováno i od návštěvníků z jiných částí US. Dokonce švagrová, která teď žije na Floridě to při každé návštěvě komentuje. Líbí se jí to stejně jako nám a samozřejmě pozdravy a mávání opětujeme. V parku se třeba míjíme s klusajícím zapoceným běžecem. On sotva popadá dech, ale presto ze sebe vyrazí krátké „Hi“, nebo alespoň zvedne ruku, kývne hlavou. Ti ostatní „jen chodící“ se na sebe usmějí, nebo za chůze prohodí pár slov. S některými se už „známe od vidění“, takže se občas i zastavíme i na pár vět , nic závazného („to byl ale včera vítr,co“), ani neznáme jejich jména (ale jejich případného psa ano). Ruku od volantu zvedají i řidiči proti sobě jedoucích aut v domkové čtvrti. Když při příjezdu ke křižovatce pustíme před nás někoho z boční silnice, jen oprvadu vyjímečně za to nedostaneme „pochvalu“.
Přesně, jak píše JanaBa, je na tom manžel se Sadie. Spousta lidí a řidičů ho zná, zdraví, mávají, jde-li podél silnice, obloukem se mu vyhnou. Ale on sám je přesvědčený, že bez toho bílého psa a ruksaku by ho asi nikdo nepoznal a on by je také těžko zařazoval 🙂
Nikde není ráj na zemi, ale tihle milí Jižané jsou prostě moje krevní skupina.
Zdravím i porozprávím. V Oslo se mi většinou vrátí úsměv nebo pár slov, v Praze většinou rybí pohled a nezájem. Píšu většinou. Platí to pro obě města.
Stává se mi, že na mne blikají a mávají lidi v autech, které neumím nikam zařadit. To si vysvětluji tím, že jak se tu roky potloukám po okolí se psem (máme čtvrtého retrívra), ty dvě postavičky se stanou pro lidi důvěrně známými a dávají najevo, že mě vidí. Tak i když nevím o koho jde, s díky mávám zpátky a když je příležitost, zamávám i psím ocasem. Myslím ale, že bez psa by mne nepoznali. Jsme dvojka, jedno vnímání.
Takže jo, jsem komunikativní i když jinak toho moc nenapovídám. Ale zdravím, prosím a děkuji vždy a všude. Díky, maminko!
Mimochodem, náš český kamarád, neznající jazyk, ale dobře vychovaný, na norské pobídkové prosím, což zní v češtině asi jako- vaše gud, slušně odpovídal- naše taky!
Jak píše Jarmila pode mnou, jednou jsem zamyšlená pozdravila i po vstupu do MHD.:) Ale ve vlaku zdravím a nezdraviči, obzvlášť když jsou ve vlaku uzavřená kupé, mi připadají jako neokrochanci. S vnoučkem chodíváme na jejich nádraží, které mají blízko domu a zrovna tohle pondělí mu pan strojvůdce na oplátku zamával a ještě zahoukal! To jsme byli oba spokojení! A když přijede vnučka bydlící na vesnici, tak už ví, že ve městě se zdraví jen ti lidé, které zdraví i babička.:) Když byla menší, zdravila každého na potkání. Lidé to většinou brali s úsměvem, po mém vysvětlení. 🙂 A mám ráda milé minihovory s neznámými lidmi.
Pokud mne na ulici pozdraví neznámé dítě, s úsměvem pozdrav oplácím. Vysvětlovat netřeba.
Mám problém, když napůl známé lidi (třeba z domu) potkám někde jinde – NEPOZNÁM JE!
To máš pravdu… třeba sestřička z nemocnice potkaná v knihovně, prodavačka z květinářství třeba na Boleváku a podobně – to mě už mnohokrát prohnalo mozkové závity! 🙂
Hm, tak tyhle osoby by mi mozkové závity bohužel ani neprohnaly 🙁 A pak budu za nevychovance. Ale já za to fakt nemůžu, moje rozlišovací schopnost tváří končí u toho, je-li dotyčná blonďatá nebo tmavovlasá.
Pokud mě kdokoli pozdraví, natož dítě, prostě odpovím. Zaráží mě, kolik lidí to neudělá.
Když jsem jako mladý žabec, po vyučení nastoupila do provozu ve strojírnách, dostalo se mi ponaučení: zdrav. Každého koho potkáš, a pokud si nejsi jistá, žes ten den zdravila, pozdrav raději podruhé. A já zdravila a zdravila.
Tak jsem to dopracovala k tomu, že při vstupu do Lidlu pozdravím pána z ochranky který tam postává.
V Kauflandu paní na informacích, vlastně zdravím snad všude kam vlezu. Ještě, že nejezdím MHD…
Také mávám na kdekoho, projíždějíce vesnicí, nebo zablikám světly (wave) .
S pokladními prohodím pár slov i když nakupuji v Globusu. Alespoň jim popřeji, aby jim šichta rychleji utíkala a měli příjemné zákazníky. Některé dámy si mne už i pamatují a na můj automatický pozdrav „Dobrý den“ reagují s úsměvem a veselýma očima. A mně dělá dobře, že je trochu podpořím v jejich stresové práci.
Mávam i zdravím.Ako vodič mávam chodcom na prechode jednak aKO odpove´d na ich ďakovanie,ale častejšieako prejav netrpezlivosti/nech si švihnu/Zahanbím sa,keď si vysvetľujú ako priateľstvo a zamávajú znovu.
Zdravím skoro každého,koho stretnem v opustenej ulici.Bolo by mi blbé,keby prešli okolo seba dve bytosti a aspoň niečo nepovedali.
Inak je to u nás na dedinách.Zdraví sa každému slovami „pochválen“-to je skratka z katolíckeho pozdravu a pridáva sa pár srdečných slov :napri.idete,idete teta?,,prituhlo nám,že?… a čo tak zavčas ráno?…Je to milé.
Ještě ke zdravení – V Itálii jsem jednu dobu bydlela na vsi, opravdové vsi, kde byla kaple, ale žádná hospoda, o obchodě ani nemluvím. Jednou si takhle vystupuji z autobusu a na rozcestí vidím tři babky v družném rozhovoru – no měly dohromady více než 270 let. A řekla jsem si – „Nahlas pozdrav! Jsi na vsi!“ Tak jsem pozdravila pěkně nahlas a zamířila k domu, kde jsem bydlela.
Dobře jsem udělala, za nějakou chvíli za mnou přišla má bytná a hned, že se jí ty tři okamžitě začaly ptát, koho to má u sebe na bytě. Babky byly ne večerní modlitbě (snad nešpory, či co) a poté si ještě před rozchodem chvíli klábosily.
A tak mi to přišlo takové pěkné v dobrém smyslu slova venkovské. Když se lidi znají, mají se zdravit. A je to důležité i pro integraci do dané společnosti.
V Brně jsme zdravila jen známé (t.j. někdy i lidi, se kterými jsem někdy prohodila pár slov), tady na vsi zdravím všechny. Prostě s eto tady tak dělá (a jelikož si nejsme schopna za těch 5 let zapamatovat, kdo sem patří a kdo ne, asi zdravím i úplně cizí- odpoví všichni). Chvilku po nastěhování to děcka ještě neměli tak zažité a Kubovi se dostalo napomenutí od starého pána cestou na vlak- neumíš pozdravit?- což je bleskově naučilo zdravit úplně každého 🙂 Z auta aspoň kývnu nebo zamávám, aspoň si tu pak víc připadám doma, i když jsem náplava 🙂
tak to má bejt….to mi tady vadí..al ekdyž jsm ezdravil ajako trubka rok ty,co jsme jim za odpověď ani nestála,tak jsem přestala…
Mávnutí – je to takové lidské, hned má člověk pocit, že někam patří. Je prima, že tam u vás máš takové prima vztahy s lidmi.
Pán se psem… mohl se i přestěhovat, kdo ví? Připomněla jsi mi ale jednoho bezdomovce, který se svým psem sedával u nás v ulici. Byl to celkem mladý člověk, ale evidentně dost mimo, asi psychiatrická diagnóza. Neměl žádné doklady a ani se nesnažil nějaké získat. Občas mu máma dala nějaké peníze, něco i já. Na žádnou ubytovnu nechtěl kvůli psovi. Už před časem jsem si všimla, že ho na jeho místě nevídám. Předevčírem přišla máma od kadeřnice a prý se dotyčný oběsil. Věděla to od jiné zákaznice. Takový je holt život. Bohužel neměl na koho mávnout.
BTW – u dnešního článku EdityK – ke kočičímu čichání. Amálka tedy není žádný bloodhound, ale pozorně musí očichat úplně všechno nové. Jen nechodí s hlavou nahoru a nenasává jako bloodhoundi, ale čumáček přistrčí ke všemu úplně na blízko. Zato té pozornosti, kterou příslušné věci věnuje… To je přímo vysokoškolské studium. Zaručeně má čich mnohem vyvinutejší než člověk. A maso cítí z druhého konce bytu, jen se vyndá z ledničky.
Zaujal mě názor jednoho „cestovatele“ co prohlásil, že mávnutí chodce na důkaz poděkování na přechodu, že mě auto pustilo je výraz českého buranství, protože v cizině je to, že vás auto pustí samozřejmost a nemá cenu za to děkovat. Ten člověk očividně trpí nějakým komplexem 😐
Mě by jen v souvislosti s tím zajímalo jestli se ještě někde děkuje na přechodu nebo to fakt je náš vynález?
Tak to já autu, respektive jeho řidiči, mávnutím děkuji. Je to mimo jiné i dorozumívací signál, že o sobě víme a vzájemně se nepřekvapíme.
Jako řidiče mě naopak štvou lidi, kteří bez rozmyslu a bez rozhlédnutí skáčou pod auto a automaticky předpokládají, že je vidím, že jsem dostatečně daleko, abych stihla zastavit. COž teď ve tmě je o to pikantnější.
Kdybych to tak dělala já, už jsem mrtvá nejméně 100x, jestli ne ještě vícekrát.
Taky bych to tak chápal. Nevím kde lidí furt musí hledat problémy
Robím to ako Apina, jednak to niektorých vodičov viditeľne poteší a jednak si tak dávame najavo, že o sebe vieme a pochopili sme sa. Či je to buranstvo alebo nie, neriešim. A keď, tak potom je aj slovenské 🙂
To nevím. Zato si myslím, že pozdrav a poděkování nikdy ničemu neuškodí 😀 .
On to není ani tak český vynález, jako spíš se v Česku zažil. V Norsku tu a tam také někdo mávne (já to dělávám také). Podle mě to není otázka toho, zda je pouštění na přechodu (ne)samozřejmé, jako spíš elementární slušnosti. Když někdo překáží, tak mu také řeknu „s dovolením“ a nevrazím do něj, i když tam nemá co stát. Hodně to podle mě souvisí s obecnou zdvořilostní kulturou, Česko patří do skupiny zemí, kde je Německo, Nizozemí a Británie, kde se lidi zdraví, prosí, děkují si navzájem a říkají „promiňte“ při každé příležitosti, a mají tendenci se koukat hodně křivě na lidi, co to tak zažité nemají. Naopak třeba v Polsku, celé Skandinávii nebo USA rozhodně takový tlak na zdvořilost není. Když o sebe tyhle dvě kultury zavadí, tak to dopadá často tak, že ta první si o té druhé myslí, že jsou to nezdvořáci, a ta druhá si myslí o té první, že jsou falešní, protože říkají zdvořilosti automaticky a ne proto, že to myslí upřímně. Například mně nedělalo nikdy problém si v Nizozemí zvyknout na to, že si s prodavačkou v obchodě člověk vymění x-krát „prosím“ a „děkuji“, protože na to jsem zvyklý z domu. Vím ale jistě, jak se nad tím udivují mimo jiné Norové a Poláci. Podobně v Anglii je zvykem říkat „sorry“ i když někdo omylem praští do mě („sorry“ tak říkají oba dva), což zase přivádí k úžasu Američany. Naopak v Americe se mi stalo víckrát, že jsem šel po ulici, někdo do mě vrazil, já jsem automaticky řekl „sorry“ a jeho se to dotklo (asi si myslel, že mu chci připomenout, že se měl omluvit, nic jiného mě nenapadá).
Ve Španělsku nemává nikdo a v Portugalsku tam stejně nikdo nikoho nepustí 😀
S tou zdvořilostí mě naopak dostávají různá diskusní fóra, protože často hledám nějaké programátorské řešení a mnohdy se někdo zeptá, někdo odpoví a ten co se ptal odpoví stylem „Thank you so much for your answer, I really appreciate it, but this solution is not working for me :(“ Kolikrát se přes ty zdvořilostní fráze furt musím prokousávat.
Chicht, takhle nejak se odvijely moje pracovni emaily. Ono treba I telefonni rozhovor s kolegou na opacne strane pripadu, kdy jsme si opravdu nevideli z oka do oka, zacal dotazy na rodinu, zdravi, pocasi, jak bylo na dovolene, proste dle okolnosti. A teprve pak jsme presli na tu zalezitost, co musime vyresit. Pravda, vzdy jsou vyjimky, ale celkove to tak funguje.
Andy, obavam se, ze tvuj postreh o nedostatku zdvorilosti v USA je ponekud zevseobecnujici. Ja to tak nevidim. Naopak, zde, kde ziju, a tim nemam na mysli jen nase mesto, ale cely Jih, se bez zdvorilosti nikam nedostanes. Ale nejenom zde. Pamatuju, ze v New Yorku mne lidi pousteli sednout v autobuse I v metru, kdyz jsem mela v ruce hul. A to mne bylo 40 let a nijak vyrazne jsem se nebelhala. A mala mestecka v Nove Anglii – velmi prijemny pocit. To same rika nase mama od prvni navstevy v USA. A davala to do kontrastu s tim, jaky mela pocit, kdyz se vratila domu – kde ni kazdy prisel nastvany, hubate prodavacky, huati zakaznici… Navrch se zde autem jezdi mnohem ohleduplneji nez v CR.
Tak já myslím, že to hodně souvisí s tím, s čím člověk srovnává. Protože v Anglii (a v Holandsku) je opravdu zdvořilost v každodenním životě na úrovni téměř nesrovnatelné s něčím jiným, takže srovnává-li člověk UK a Ameriku, tak je to hodně vidět. Co se Česka týče, tak tam hodně záleží na regionu, už mockrát jsem na tohle narazil. Použiji teď takové moderní slovo – jsem, co se zkušeností z Česka a regionů týče, poněkud „privilegovaný“, protože Královéhradecký kraj je velice kulturní region, kde mám pocit, že společnost dobře funguje. Ne, že bych se chtěl někoho dotknout, ale když přijedu třeba na Ústecko, mám pocit, že jsem v jiné zemi. A protože maminka je z téhož kraje, tak má zkušenosti, jaké popsala v článku. Je fakt, že to, že Královéhradecký kraj je dlouhodobě hned za Prahou druhý, co se životní úrovně v Česku týče, není náhoda, protože ona se ta životní úroveň hodně odvíjí od toho, že v tom kraji funguje společnost jako celek, což také v některých krajích není úplně zvykem… Takže tady bych asi měl upřesnit, co s čím srovnávám. Co se Norska týče, tak když poděkuji, že mě někdo pustil (a dělám to prakticky pokaždé), tak lidé mávnou zpátky a jsou rádi za ten kontakt, ale z pohledu řidiče vím, že děkuje strašně málo lidí. Jinak co se kontaktů se sousedy týče, tak je to právě takové to hei-hei, mávneme na sebe, když třeba okolo soused jede autem, ale víc to není. Zase v Norsku je tohle regionálně hodně různé. V západním Norsku (Vestlandet) je společnost velmi pospolitá a lidé spolu hodně komunikují a drží, asi jako u vás na Jihu, zatímco v Bærum, kde žili naši a kde jsme s Aniou půl roku žili my, ti soused pomalu ani na pozdrav neodpoví. Bærum je, na vysvětlenou, takové norské Beverly Hills.
Já tedy musím říct, že mám zkušenost naprosto odlišnou. Pokud jde o Poláky, s nimi mám zkušenost jen mimo Polsko, tam jsem nikdy nebyla. Ale Poláci, s nimiž jsem se setkala tady v Česku nebo někde jinde v zahraničí byli vždycky velmi slušní a někdy až přezdvořilí (no ale lepší přezdvořilý člověk než nějaký buranský hulvát). A co se týče USA, tak to jsem nestačila zírat. Mezi běžnými lidmi jsem se tam setkala vždycky s velkou zdvořilostí, a to nejen profesionální, ale i soukromou. Byl například takový krásný slunečný podzimní den, já si to štrádovala po ulicích Niagara Falls a doslova snad každý, koho jsem potkala, mě pozdravil a usmál se. Bylo to fajn. Říkala jsem si „no malé město“. Ale ono to tak bylo i v New Yorku, nemálo lidí mě pozdravilo na ulici, v metru, dávali se se mnou do řeči. Bydlela jsem ve strašné štěničárně na Manhattanu (něco za něco, cena byla schůdná), v hotelu nebyla ani restaurace. Na snídani jsem chodila naproti přes ulici do donutárny a ta rána jsem milovala. Bylo tam pořád plno, ale nezřídka se stalo, že když jsem šla od pokladny s kafem a s táckem donutů a rozhlížela se, kam si sednout, tak na mě někdo zamával, ať si jdu přisednout, že má u stolku volno. A od svého zaměstnání jsem byla několikrát v Atlantě. Tak to snad už ani nemusím nijak zvlášť komentovat, jižanky už tady psaly. Lidé byli zpravidla příjemní, zdravící, s úsměvem.
Ke Skandinávii se nějak nemůžu vyjádřit. Navštívila jsem Norsko, Švédsko a několikrát Dánsko a nějak jsem se na tenhle aspekt nesoustředila, ale nezůstal ve mně dojem, že by to byli nějací hulváti. Hlavně Dánové byli fajn, komunikativní, společenští, slušní. Nebyla jsem ve Finsku, ale za své průvodcovsko-tlumočnické kariéry tady u nás jsem párkrát měla na starosti finské skupiny, a ti tedy byli, mírně řečeno, trochu nezvyklí.
Takže celkem vzato mám spíš dobré zkušenosti, a to i tady od nás z domova. Ovšem neotesanci se bohužel najdou všude.
Tak me napadl důvod rozdílných zkusenosti s chováním okolí – vy jste damy, Andy zatím mlady muž. Ona společnost a zdvotile chování v takovém případě muze fungovat trochu jinak 🙂
Mně jako řidičku to vždycky potěší a jako chodkyně se na řidiče aspoň usměju- a oni taky často oplatí 🙂
Nedávno jsem zastavila auto před přechodem a viděla ještě přicházet starší paní s hůlkou. Samozřejmě jsem počkala i na ní. Když byla již opět na chodníku, zastavila se, otočila a pozdravila, poděkovala a ještě zamávala na cestu. Jedná se o maličkost, ale okamžitě mi vylepšila náladu.
Jako malá jsem byla vedena ke zdravení.
Vedla jsem k tomu i své děti.
Dnes se mi zdá, že se tento zvyk poněkud vytrácí.
Přitom to nic nestojí a potěší to.
Letos v létě jsme byli s vnoučkem v pohádkovém lese. Obcházeli jsme jednotlivá stanoviště a vnouček plnil úkoly. Důsledně jsem trvala na tom, aby pozdravil a poděkoval za sladkosti, které dostával. A divili byste se, kolik dětí to nedělalo.
Míšo, bohužel nedivili. Nedávno se zdravení řešilo na jiné diskusi, kam taky chodím. Najednou tam řada lidí, kteří tam již dlouho vystupují jako slušní lidé, začali řešit, že je vlastně zbytečné zdravit, že například v práci nezdraví své kolegy, které potkají na chodbě, protože je vídají často a tak je zbytečné je zdravit, že v mailech kolegům nezdraví, protože to zbytečně zabírá místo a čas při čtení apod. Jen jsem valila oči.
Moje teta má snachu, která po ní pochopitelně chce, aby jí podle potřeby hlídala děti. Snacha zavolá a teta se sbalí a jede přes celou Prahu až do vesnice za Prahou, přijde do domu a snacha ani nezabučí, dokonce si tety ani nevšímá. Víckrát jsme o tom mluvily, protože mi to přijde úplně neuvěřitelné. Ale v té jejich rodině je to prý běžné, její rodiče to prý dělají taky tak. Když se sejdou obě rodiny, tak oni prý čumí jak tele na nová vrata a taky nezdraví. A to jsou oba dva učitelé!!! Děti to doma samozřejmě pochytí jako standard, takže vyrůstá další generace volů.
Já když jsem jako malá někde náhodou nepozdravila (a to bylo málokdy) a byla u toho maminka, tak jsem hned držela pohlavek a přednášku o zdravení a o buranech.
Kolem sebe zdravím a zdravím samozřejmě taky všude, kam vejdu. A většinou nezapomínám ještě na jednu maličkost, nenápadnou drobnost, která často boří bariéry a rozpouští ledy – na úsměv.
Nezdraviče považuji za politováníhodné burany a blbce.
U nás je asi nějakej zvláštní vzduch -v Plaňanech se zdraví. Nejen lidi, které znám nebo lidi, které poznávám ale prostě všichni potkavší se. Kamarádka Monča se kterou venčím je z toho u vytržení, u nás běžně zdraví puberťáci, malé děti a kupodivu dost brzy i čerstvé náplavy. Ale taky si lidi pomáhají a to nejen o záplavách. V naší ulici jsme jedna rodina, o půjčení čehokoli do kuchyně mám koho požádat, ale není až tak nutno, na konci té pidiulice sídlí náš milý Vietnamec. Ale souseda přes den pouští k nám domů kocoury, když už se jim venku nelíbí, chodí se pomazlit s Majdou, když má háracího karcera. Na druhou stranu klidně sousedka z druhé strany požádá Bimba o pomoc, prostě je tam jinej vzduch. A když byly ty záplavy a mlaďoši celou noc pytlovali písek a potom týden s vojákama pomáhali těm nejvíc zasaženým a lidi jim nosili teplý pití a svačiny, bylo to moc hezký.
Zrovna dneska ráno jsem vrazila na vývoj a hledala kolegu a ejhle, nezabučela jsem . Takže se to stává i mě
Ahoj. Kde začít. 😀 Ano, z vozu do vozu se s domorodci zdravívám, přímého souseda mám sice jen jednoho, ale z ostatních „dole“ (ono je to opravdu dole, často si se sousedem z legrace říkáme, že jsme vrchnost 😀 ), jich samozřejmě znám také hodně. Zvlášť teď, na moje zánovní auto už si zvykli a ono těchto typů mnoho nejezdí.
Nu a jdu-li pěšky, tak to se výprava „dolů“ leckdy protáhne na dvojnásobek, protože ten čas navíc zaberou rozhovory zpoza plotu typu „čau A. koukni co mi to sucho udělalo s tím či oním“, tak jdu, pohlédnu na to či ono a okomentuji. Nebo „Nazdar A. hele představ si, že v chráněném území tam a tam nějací blbci udělali to, neb ono, mrkni na to.“ Tak rovněž patřičně okomentuji nějaké blbce a když mám čas, jdu se mrknout na to neb ono. Jedna paní mne nicméně obřadně oslovuje titulem, čímž mne uvádí do nevrlého stavu, cítím se potom jak akademický dědek. Jenže co nadělám, když ona je nesmírně hodná.
Co je tam dál? Aha. 🙂 Lidé kteří vejdou do místnosti jak vůl do chléva a ani nezabučí mne nechávají klidným. Je to jejich volba, být za voly.
U nás v dome je to so susedmi tak nejako, ako píše Sharka. S generáciou mojej babičky a mamy sa zdravíme a prehodíme pár slov, mladší prisťahovalci neodzdravia a tvária sa jak teľce aj keď ich ja, očividne stará páka oproti nim, pozdravím prvá. Tak som s tým prestala. Susedov oproti cez chodbu mám fajn, s tými sa zdravím rada. Keď chodíme s Jackie okolo bráchovej dediny, je to tak pol na pol. Niektorí aj úplne neznámi pozdravia s radosťou, iní ani neodzdravia. Pribúda ľudí, čo pravidelne chodia na prechádzky so psami aj na dedine, čo je samozrejme dobre, len keby všetci mali tých psíkov vychovaných tak, aby ich poslúchli, keď treba (čo neposlúchnu) a mali pri sebe aspoň vodítko na núdzové situácie (čo nemajú). S psociopatkou Jackie na dlhom vodítku som potom dosť v nevýhode. Niekedy sa mi cnie za rokmi, kedy sme okolo dediny aj celé hodiny nestretli vonku nikoho … Keď som ešte chodila pravidelne na dlhé výšľapy okolo nášho mesta (inak plánujem s tým od nového roka natvrdo zase začať), stretávala som aj dvoch úplne cudzích ľudí, čo ma zdravili. Jeden bol očividne mentálne trošku zaostalý, chodil s takým jazvečíkovitým krížencom a zdravil ma hlasno už z diaľky. My blázni sa holt nájdeme… Už som ho dávno nevidela, myslievam na to, čo s ním je. A ešte z rodinných domov za otcovým barákom ma zdraví jeden starší pán s veľmi dôstojným a vychovaným krátkosrstým kóliákom. Pán je stará škola, keď má čiapku, aj prsty k nej dvihne v naznačenom „smeknutí“. Týchto dvoch ešte občas stretávam, keď chodím na cintorín, a teším sa, že im to obom stále šlape.
v domě, kde jsme prožila dětství,se zdravíme všichni ti původně přistěhovavší se, noví obyvatelé nezapadli a nezdraví. A to jsme se snažili, teď na ně kašleme taky. Chybí mi někdy možnost cinknout na souseda a poprosit o vejce nebo něco,co mi právě chybí… mám ráda svý kluky pošťáky, co mi vozí balíky, zdravíme se spolu srdečně a přejeme si hezké dny a svátky. Zdravím se s naší bejvalou paní trafikantkou a s lidma, které jsme potkávala,když jsem venčívala Šarika. V domě mám pár nepřímých sousedů, se kterýma se zdravím a 3 s nimiž zajdeme na kafe nebo na pivo. Chybí mi takovej ten nevtíravej zájem, v tom pozdravu je přece něco tak úžasného…
Abych jako správně vychované dítko zdravila maminčiny známé první, nacvičily jsme si s maminkou jednoduchý signál. Maminka mi s předstihem stiskla ruku a já jsem zdravila na dálku.
S radostí se zastavím s lidmi, které jsem dlouho neviděla.
Zrovinka jsem chtěla napsat, že moje děti věděly, že mají zdravit, protože jsem jim stiskla ručičku. A budou vždycky zdravit, když zdravím já, i když je nedržím za ruku. Velmi mě překvapila kamarádka, která se mě ptala, jestli chci, aby zdravila Markétka (tehdy šestiletá). Myslela jsem si, že si spletla jméno, protože v té době už musela po mně opakovat pozdrav Klárka (dvouletá). Ne, ptala se na tu starší. Ona měla stejně staré kluky. Každá jsme měly jiné měřítko.
No nás s bratrem maminka také pérovala ohledně zdravení a myslím, že to máme oba silně zažité. Bratr si vždycky vždycky u maminčiných známých šplhnul, když nejenže pozdravil, ale navíc rychle sundal čepici, nebo nadzvedl klobouk (jeden čas nosil takový hezký „tyroláček“) 🙂