Když jsem v jedné z Pratchettových knih narazila na pojem znouzectnost, což mělo znamenat úspornou žemlovku matky desátníka Nóblhócha, trochu jsem se otřásla. Žemlovka je dobrá jako vymazlené jídlo, ale z nouze radši připravím něco jiného. A dnes mám pro vás tři typy, které rozhodně nezavání vysokou kuchařinou, ale tělu prospějí a chuťové buňky nemusejí demonstrovat proti vyhlazení:))

Případ první, aneb na lodi nevyvařuju!

Na naší poslední dovolené, kdy jsme se plavili na lodi po kanálech protínajících svěže zelenou krajinu francouzského Burgundska, jsem se vaření nemohla vyhnout, byť se o to na dovolené doopravdy snažím. Sezóna byla ještě daleko před námi, vesničky a bistra u zdymadel dosud spaly předturistickým spánkem, takže pokud jsme chtěli mít občas něco teplého k jídlu, nezbylo, než to na malém dvojvařiči uvařit.

Ač jsme se s Martinem drželi přesvědčení, že francouzské bagety, sýry, paštičky, hromada čerstvé zeleniny a večerní láhev lahodného vína nám v podstatě stačí, celkově chladnější počasí mě snadno přesvědčilo, že pro trochu teplého jídla mi ručky neupadnou.

Polévky jsme koupili hotové v kartonových krabicích a ukázalo se, že jsou překvapivě dobré, zvlášť, když jsem k nim přidala krapet zelené cibulky nebo na másle osmažená kolečka bagety, kterou jsme nestihli sníst ke snídani.

Jako druhé jídlo jsem obvykle připravovala těstoviny a to v obdobách receptu „Těstoviny ala Guido“, akorát jsem ten už tak jednoduchý recept ještě zjednodušila – vaření v malé kajutě vás přiměje ke zjednodušení raz dva:)) A v čem to zjednodušení spočívalo?

• Ze zeleniny jsem použila jen to, co jsem měla – dobrá rajčata a zelenou cibulku. Oboje bylo v opravdu skvělé kvalitě.
• Jako sýr jsem použila opravdu významné množství již nastrouhaného parmazánu – čerstvého, ne sušeného.
• U těstovin jsem vsadila na kvalitní, italské.

Do mísy jsem nakrájela zeleninu, rajčata osolila a opepřila (měla jsem s sebou mlýnek na pepř:)) Posypala to parmazánem – nemíchala. Na to vyklopila horké uvařené těstoviny a ty zase prosypala parmazánem a zase nemíchala. Proč? Chtěla jsem, aby se sýr ve styku s horkými těstovinami aspoň trochu porozpustil. Mícháním bych směs moc brzy zchladila.

Výsledek byl chutný a zdravý, i když ne úplně dietní – kdo chce hubnout, ten se necpe parmazánem:)) Rozhodně mi to přišlo lepší než kupovat nějakou hotovou směs na těstoviny nebo ji vyrábět, byť vím, že i tohle se dá udělat jednoduše. Ale doma, ne na lodi, kde mám při ruce jen sůl, pepř a máslo:))

Když něco takového připravujete doma, může být dobrý tip tu mísu s hotovými těstovinami ještě na chvilinku dát do mikrovlnky – sýr se trochu víc rozpustí a je aromatičtější. Jo a když jsem tam tuhle nastrouhala zbytek vyzrálé goudy, tak to bylo taky výborné!.))

Případ druhý aneb sama doma

Přiznám se, že když jsem sama doma, nevěnuju vaření příliš pozornosti. Vůbec, když se v naší zelenině už dají koupit dobrá rajčata (drahá jak čert, ale úžasná:)) a je tak možné odbývat jídlo celozrnným pečivem, sýry, šunkou a hromadami zeleniny s rajčaty v čele.

No a tuhle na mě přišel náhlý hlad, já se pátravě zadívala do lednice a všimla si misky uvařené rýže, která zbyla z předešlého dne.

Byla to dobrá basmati rýže, ale nic k ní. Hlad byl velikej. Na pečivo jsem chuť neměla. I popadla jsem z lednice jednu pěknou čerstvou mrkev a kus pórku. Na pánev jsem dala rozehřát kousek másla, na ní opekla nastrouhanou mrkev a pórek, na to pleskla dvě vajíčka a hezky to vše opékala. Když vajíčka ztuhla, přidala jsem rýži a ještě chvíli směs opékala – celé to bylo jen osolené a posypané kořením, na které si nemůžu vzpomenout, jaké to bylo – něco jemného, žádná divočina.

Pak už jsem to vsypala do misky, vzpomněla si na soudce Ti blahé paměti (v těch knihách mě vždycky zajímalo, co se tam jí:)) a pustila se do rýže – vidličkou, i když nad tyčinkama jsem chvíli váhala. Bylo to překvapivě dobré – na to, že to byla pravá znouzectnost:)) Možná to bylo tím, že všechny suroviny byly dobré a vajíčka poctivá, domácí.

Případ třetí aneb scénář čeká!

To bylo tohle pondělí, kdy jsem večer čekala Danu, abychom si sedly nad scénář naší nové hry. Přemýšlela jsem, co bych asi tak mohla dát na stůl, když se už Dana rozhodla přijít. Je těžké dělat ochotnické divadlo na vesnici, když se vaši herci v rámci dlouhých jarních dní po volných odpoledních a večerech věnují spíš na sázení, přesazovaní, sekání trávy, pletí nebo štípání dřeva než aby mysleli na poctu Thálii!

Ale abych se vrátila do pondělního večera. Povíkendová lednička na mě vyplázla jeden polotučný tvaroh a dva bílky v mističce. V neděli jsem totiž pekla slíváky (pro neznalé – buchty z fajnového kynutého těsta plněné švestkami s cukrem a skořicí a pečené dál od sebe, aby byly kulaté a opečené ze všech stran:)) a bílky mi zbyly.

Domácí vejce mám v ledničce skoro pořád, takže se zrodil znouzectnostní zákusek. Dala jsem tvaroh do misky, přidala k němu žloutek a bílek přihodila k těm dvěma zbylým. Pak jsem vyšlehala pevný sníh, který jsem malinko přisladila.

K tvarohu se žloutkem jsem přidala cukr, vanilkovej cukr (mám ovoněnej pravou vanilkou:)), citronovou kůru a taky vyšlehala. Pak jsem spojila tvaroh se sněhem a přidala mleté mandle – až to té nadýchané směsi. Tímto doslova primitivním způsobem jsem přišla k výbornému povzbuzovadlu, nad kterým se skvěle vymýšlelo:))

Pokud si říkáte, jak to ta ženská hospodaří, když má ledničku každou chvíli vymetenou, tak odpověď je jednoduchá: pokud jsem doma sama, snažím se o velmi střízlivý přístup k jídlu. Málokdy mám mlsoty, které se dají vyndat z ledničky a okamžitě sníst – když tedy nepočítám sýr. Ovšem jakmile se má objevit rodina, lednička ožije:))

A tak se dnes ptám: jak v případě vaření děláte z nouze cnost vy? Máte také nějaké recepty, které překvapí svojí jednoduchostí a přitom jsou chutné? Nepočítám v to ovšem namazaný chleba, který sice vyhovuje definici, ale není z nouze cnost!:))