Tak konečně předkládám soubor vašich drabble, napsaných na témata „Zkouška“, „A uviděl jsem tisíce hvězd“ a „Do toho jsem šlápnout nechtěl“. Drabble jsou uveřejněna v pořadí, v jakém byla vložena na Dedeník. Užijte si čtení, a pokud se bude chtít někdo ještě přidat, lze opět psát do komentářů. A připravte se! V sobotu bude vypsána další literární hra:))

 

 

 

Alasdair MacColla

Dřevěný sklopec. Uvnitř maso. Otrávené. Kolikáté dnes už? Pořád to samé. Majetek. Hlad. Lžou. Nevěřím. Ječí na mně. Už mně znají. Jde z nich strach. Došla mi trpělivost. Vyhrožuju. Že tentokrát přivedu policii. Mám ukrutný vztek. Ve sklopci není jen maso. Mrtvý levhart obláčkový. Nekradl slepice. Ale má kožich. Vzteky necítím vedro. Rána sekyrou. Další a další. Sklopec na kusy. Chci rozbíjet hlavy, když vidím to krásné zvíře. To nemohu. Rozbil jsem past. Oni mohou. Jednomu uhnu, druhého srazím, třetího odstrčím. Čtvrtý mně trefí do hlavy a v tom jsem uviděl tisíce hvězd. A pak velmi dlouhé okno. Borneo 1998.

 

 

Marička

Park hýří barvami podzimu, spadané listí hustě pokrývá cesty. Dětinsky mě to svádí do listí kopat. Párkrát neodolám a špičkou boty podeberu vrstvu zhnědlého listí. Není to ono, dětská radost chybí. Zavrtávám do listí oči a lehce našlapuji. Co mi to kdysi říkali? Víš, jak poznáš spadané hnědé listí od psí hormádky? Jak? Ta druhá je pod botou měkčí. A sakra! Proč jsem se tomu klukovi na skateboardu vyhýbala? Teď budu muset jít ty tři stanice domů pěšky. Určitě by v tramvaji pochopili, ale proč poslouchat jejich tichá pochechtávání. Domů půjdu oklikou po chodníku, ne přes park, začíná se stmívat.

 

Tora

Je to jen zkouška, že jo? Nebudu zase muset trávit noci venku, v zimě, dešti, že ne? Už jsem to přece dokázal, už jsem ležel na gauči, už mě hladila něžná ruka, už jsem měl zase domov… a teď je okno opět zavřené. Že já chodil ven. Měl jsem se držet vevnitř, když už jsem se tam dostal.

Noc míjí, hvězdy se otáčí nad hlavou. Okno vrzne.

„Jsi tu? Pojď domů, přece,“ ozve se seshora. Nadšeně se vrhám do teplého náručí.

„Ty jsi mi taky truhlík, Jájo,“ šeptá mi do ouška. „Nemusíš se bát chodit ven, víš? Už sem patříš…“

 

(Doslov: v létě se k nám domů nastěhoval starší černý kocourek, který úpěnlivě hledal domov. Poté, co se mu podařilo proniknout dovnitř a my ho tam nechali, pár týdnů vůbec nevytáhl paty z domu. Maximálně mezi dveřmi si užíval teplých dnů léta. Dodnes, když vyjde ven, má panickou hrůzu z toho, že se mu dveře opět zavřou před nosem. Doufám, že brzy pochopí, že nezavřou…)

 

Míša z Plzně

Koukám na tebe, jak blaženě spíš na proutěném košíčku po „ strýčkovi Honáskovi“. Jsi bílomourek, ale jsi jiný. Jsi ještě nevycválené kůtě, puberťák. Nemňoukáš, ale spíše vrkáš a pískáš. Máš medvídkovité tváře a šibalské oči. Hepinku máš na háku a kdybychom tě nehlídali, všechno bys jí snědl. Jsi hrozné éro, je tě všude plno. Určitě tě poslal přes CD Honásek a také ti ve snu radí, jak na nás. Páničkovi jsi vrátil zase úsměv do tváře. Má tě moc rád a je šťastný, že tě má. A mě už není tak moc smutno po Honáskovi. A my zase vidíme tisíce hvězd.

 

Alča

Je pár minut po půlnoci. Jedu pomalu, cesta se lesem vzhůru do kopce kroutí jako nekonečný světélkující had. Manžel na sedadle spolujezdce pochrupuje, z rádia mě uspává tichá hudba a oči unavují tisíce blýskavých odlesků z odrazek na svodidlech, stromech, patnících a mostcích. Bolí mě záda, nohy i ruce už mám celé ztuhlé, ale tohle přece zvládnu, už to není daleko. Náhle zaznamenávám pohyb. Spojka, brzda, tlumená světla. Muž se s trhnutím probouzí a začíná nadávat. Mně to ale nevadí. Ty dvě zářivé hvězdy, které se teď od nás lhostejně odvracejí a pokračují na své pouti, ty za to stály.

 

Ioannina

Bělošedé štěně poskakuje kolem, tu vystartuje a uloví sněhovou vločku, podklouznou mu tlapky a ono sebou plácne na zem, překvapeně se posadí, podrbe se a hned zase vyskočí a pádí za další zajímavostí.

Einar a jeho přátelé zamyšleně obcházejí zvláštní kruhový obrazec na vrcholku kopce. Snaží se pochopit jeho účel.

Štěně se batolí s nimi.

Vtom přeťápne přes kamennou obrubu. Spadne dovnitř.

Reliéfy stromů se zaostří. Celá Mandala se prohne jako obrovská mísa.

Štěně se kutálí do jejího středu. Vyděšeně piští.

Einar skočí za ním.

Nad Mandalou se vyklene kopule temného bezhvězdného nebe.

Právě otevřela svůj první průchod do Mezisvětí.

(Bjørkhallen, vrcholek kopce, zhruba osmé století)

 

Regi

Zkouška… je to jen zkouška, jestli to zvládnu, nebo se sesypu. Opakovala jsem si a šlapala po cestičce z jednoho konce parku na druhý a zase zpět. Pořád dokola…

Stmívalo se a nade mnou začínaly jedna po druhé pomrkávat hvězdy. „Neboj se, dáš to,“ snažily se mi dodat odvahu. „Prostě se nadechni a šlápni do toho!“

ČVAACH!!! Najednou jsem stála po kotníky v blátivé louži, zamaskované spadaným listím. Vlhkost mi vzlínala po kalhotách a já se smála a smála. Jasně, že to dokážu. Je to tak jednoduché! Zvedla jsem nohu, trošku to mlasklo a byla jsem zase na pevné zemi.

 

MaRi

 

Padá.

Už třetí den bez přestání padá! Spustila žaluzie a šouravě se šine od okna. Povzdychla si, namáhavě usedla na židli u stolu a opřela hůl tak, aby na ni snadno dosáhla. Pohlédla na křeslo stojící opodál. Už dva roky do něj neusedla. Je moc nízké a špatně se z něj vstává. Přesto není prázdné.

Hop.

„Vraaauuu.“

Vrásčitá ruka mechanicky hladí hlavičku šedého mourka, jenž se pohodlně uvelebil na klíně.

„Vraaau…“

„Už jsi snědl snídani?“ usmívá se nad prázdnou miskou. „Macíku, to byla poslední kapsička…“

„Vraauu…“

Namáhavě se znovu zvedla. Pro sebe by na nákup nešla. Ale Macíka šidit nemůže.

 

Marička

Odhodlaně stojím na trávníku, ruce nad hlavou, nohu nakročenou vpřed. Nikdo sem nevidí, proč to nezkusit? Dřív jsem ji zvládla hladce, třeba hned několik za sebou, dokonce jen na jedné ruce. Na tu bez rukou jsem odvahu nenašla nikdy. Vím, je mi už mnohem více let, ale ohebná jsem stále dost. Jdu na to! Zvednout nohu, zaklonit vzad, rychlý předklon á šup. Jakási hvězda to sice byla, jenže když teď mi hlavou pulzuje nahrnutá krev a jsem ráda, že sedím zadkem pevně v trávě. Jsem to ale blbec! Spokojený blbec! Mládí se vrátit nedá, ale za tu zkoušku to stálo.

 

JJ

Levá, pravá, levá, pravá. Zvedám unaveně nohy a funím. Pot mi kape z vlasů, stéká po ramenou, promáčí triko, prosakuje bermudami a čvachtá v botách. Musím zvedat kolena až k pasu, svaly bolí jako čert. Heknu a ruce sevřou opěrku pevněji. Nevzdám to, nejsem žádné ořezávátko, vydržím až do konce. Ta druhá to taky nevzdává. Dusá a dusá a ještě má dost páry na to, aby pusu nezavřela. To je bída, mladá paní, představte si, že podražili i sůl. A holínky byly loni taky o padesátku levnější, akorát co si vypěstujeme, za to platit nemusíme…

Už nikdy nebudu šlapat zelí.

 

Tapuz

Hodinky ukládám na dno báglu, vím, že tady je nebudu potřebovat. Tady čas plyne jinak, na nějaké hodince nezáleží. Celý den byl krásný. Slunce od rána nemilosrdně pražilo do modré hladiny, tichý svět pod hladinou nás znovu okouzlil svou krásou. Jsme unavení, tak si zasloužíme trochu lenošení. Po udusané cestě docházíme k dřevěnému přístřešku. Ohrádka, rozložené koberce, polštáře. Všude kolem písek a kamení, ticho, moře mírně šplouchá a tajemně světélkuje. Starý beduín nese čaj. Leháme si na koberce a zvedáme oči k nebi. Tisíce zlatých hvězd, mezi nimi měsíc jako loďka. Krása, až se tají dech. Takový býval starý Dahab.

 

Hanča

Start! Konečně!

Vyrážím dopředu jak střela, se mnou masa koní.

Zatím to jde dobře, letím jako vítr s Mým Jezdcem v sedle.

Mám za sebou první skoky. Jdu na další – a sakra! Něco se mi kutálí pod nohy! Uffffff, tak do toho klubka jezdců na zemi jsem fakt šlápnout nechtěl.

Ustál jsem to, jedeme dál, jen teď musím pořádně zabrat. Není problém, sil mám dost.

Můj jezdec mi pomáhá, pohybujeme se ve stejném rytmu. Jsem zase v čele, jak to mám rád.

Vyhráli jsme, plácají mě po krku. Jsem šťastný!

Jen mi trochu vyschlo.

Neměl by tady někdo třeba mrkev?

 

 

Yezi

Za čtrnáct dní děláš první zkoušku, měla by ses začít učit, o diplomce nemluvě… Ještě rok vydržet… Taky musíš příští týden odevzdat seminárku, abys´ tam mohla jít… Vůbec ti to psaní nejde, zase chodíš večer čumět do lednice a nejen čumět… Je potřeba převléct postele, musíš nakoupit, nemáš chleba a taky na víkend… Chtělas´ vyzkoušet ten novej recept! Bože, v říjnu a svítí slunce! V obýváku budou vidět ty vrstvy prachu… Kdys´ naposledy vysávala? Nevzpomínáš si… Kdyby přišel někdo na návštěvu, hanbou by ses´ propadla… Kruci, zase jedeš z práce pozdě, zelenina už zavřela… Na co zas´ myslíš? Zapomnělas´ vystoupit!

Dodala bych, co jednoho nenapadne, když má dělat něco úplně jiného a termíny mu začínají hořet za p… é za patama!

 

YGA

Je ráno a zase se jde. Z auta vystupujeme v ustáleném pořadí – já, ona, ona. Fajn, dneska jdeme pod hrází, zkusíme, jak to půjde.

Černá jde první – musí vyčenichat, kdo se jí tu v noci cáral. Šedivka miniprůvod uzavírá – noční návštěvníci ji už tak neberou, nejprve musí vykonat to, proč tam doopravdy jsme. Mezi nima já – musím koukat dopředu, kam se řítí čerňoch a dozadu, kde se kutoší šeďoch.

Je to zkouška – kvůli egyptské ráně (jak říká Pitrýsek), která nás potrefila – jak dlouho vydržíme, než nás sežerou?! Konec! Nastupovat, pryč. Dneska čtyřicet minut mezi krvelačnými bastardy. Zvládly jsme to – uffffff.

 

(Tak toto je drablík z aktuálního života na jihu Jižní Moravy. Prý ještě několik týdnů nás budou vysávat kalamitní komáři. Vloni v tuto dobu na kontrolním sběru přes noc nasbírali deset jedinců, teď taky deset, ale tisíc.)

 

JJ

Siderius Nuncius

Florencie, 1610

 

Urovnal Virgínii přikrývku, Lívii pohladil po vlasech, udělal oběma dcerám na čelo křížek a tichounce zavřel dveře ložnice. Nad terasou blankytná modř florentského nebe ustoupila tmavomodrému sametu. Osmnáct nádherných let. Marie, Virgínie, Lívie a maličký Vincent… Proč vlastně půl jeho světa zůstalo v Padově?

Ze zamyšlení ho vytrhlo lehounké zablikání Večernice. Všechen obdiv, celoživotní profesura a plat tisíc florinů ročně se nevyrovnají tomu, co cítí, když obrátí svůj dalekohled k nebi. Hvězdy jsou třicetkrát blíže, než když je pozoroval pouhým okem, Měsíc ukazuje svůj povrch devět set krát větší. Dnes je novoluní. Proto zaměří dalekohled na bílý pás v nadhlavníku.

 

 („Měli jsme možnost pozorovat podstatu, nebo lépe látku, z níž se skládá Mléčná dráha, tak jak se jeví prostřednictvím dalekohledu; tak berou za své všechny diskuze, které po tolik staletí rozdělovaly filozofy, před jistotou, jež se nabízí našemu pohledu, a díky tomu jsme osvobozeni od mnohomluvných sporů. Galaxie není nic jiného než nesčetné množství hvězd, rozptýlené v malých kupách; ať namíříme dalekohled kamkoliv, hned se zraku objeví pozoruhodný počet hvězd, z nichž mnohé se jeví jako velké a zřetelné; ale množství malých hvězd je úplně nezřetelných.“

Galileo Galilei, Hvězdný posel (Siderius Nuncius))

 

Tapuz

Tbilisi bylo nádherné. Hrdé město hrdého národa nad impozantní řekou Kurou. Teď už nás ale volá Jerevan. Ještě za tmy proto nasedáme do autobusu a vydáváme se do Arménie. Cesta přes jižní hřbety Kavkazu je úchvatná, rychle ubíhá a chladné ráno nás zastihne už v Arménii u jezera Sevan. Na baru v hotelu pijeme kávu a někdo navrhne, že si dáme pro zahřátí koňak. V Kremlu ale sedí Michail Gorbačov a po ránu se nesmí pít. Za zkoušku nic nedáme a objednáváme a hned je nalito. Divíme se, ale barman klidně mávne rukou a směje se: „Nu što, Miša daleko!“

 

 

Kaštan

Stojí, tělo napjaté, hlavu vystrčenou co nejdál, zadní nožky na zemi, přední packy zaklesnuté co nejvýš. Její oční bulvy už skoro opustily své jamkovište, aby jim snad neunikl jediný sebenepatrnější pohyb. A já stojím ve dveřích a pozoruju ji. Copak tam asi vidí? To zaujetí a naprosté soustředění jí závidím. Možná vidí nebe a něm tisíce hvězd, možná rostliny a ryby pod hladinou. Já nevidím nic, jen sem tam padající nepatrnou kapku. Nemám čas tu stát a čekat, až se madam uráčí to vzdát a odejít. Vypínám světlo se slovy: „Kšá kočko, musím ještě tu tvoji pozorovatelnu spláchnout!“